Že by chybka?

Encyklikou De rerum robotorum vypověděl papež Jan Pavel VII. otevřenou válku poslednímu vývoji ve výzkumu autonomních mechanismů, jak se začalo od roku 2084 oficiálně robotům říkat podle Kodexu Politické Korektnosti KPK. Firma Samsung, která jako první přišla s věřícími roboty na trh, se pokusila zvrátit rozhodnutí Jeho svatosti obsáhlým rozsahem, jehož jádro bylo v podstatě takové:

Vývoj autonomních mechanismů, nesprávně a urážlivě nazývaných roboti, čímž se zraňují jejich city, dospěl ke zlomové metě. Četné incidenty, k nimž došlo převážně neopatrným zacházením a ignorováním příbalového letáku, znamenají vážné varování a právě ony přispěly k rozhodnutí implementovat do firmware autonomních mechanismů víru v Boha. Tisíciletá zkušenost lidstva ukazuje, že tato víra je nejspolehlivějším směrníkem nekonfliktního chování. Věřící člověk, pokud není manipulován nějakou politickou strukturou, jeví řádově menší tendence k násilí než bezvěrec. Navíc, víra v transcendentno má pozitivní vliv i na jeho výkonnost i na rozhodovací procesy. Ověřovací zkoušky, které byly provedeny s věřícími autonomními mechanismy, prokázaly, že očekávání vkládaná do firmwarové generace byla nejen naplněna, ale i překročena. Bez nadsázky lze prohlásit, že takto upravené autonomní mechanismy nedosahují jen běžných standardů zbožnosti, ale dosahují všech dosud známých kritérií svatosti. Ve světle těchto skutečností žádáme Svatou stolici o prozkoumání pravého stavu věcí a vyjadřujeme přesvědčení, že závěry obsažené v encyklice De rerum robotarum budou revidovány v souladu s osvědčenou moudrostí Svatého otce.

Tato složitě vyjádřená myšlenka byla vyjádřena i lapidárněji:

„Nevěřím v boha, ale přeji si, aby v něho věřil můj lokaj.“

Když to tlumočili Jeho svatosti, dostalo se nevrlé odezvy.

„Ale to prohlásil Voltaire, Svatosti!“

„No právě,“ odpověděl papež nevrle.

Měl papež pravdu?

* * *

Jedno je jisté. Papežská encyklika byla ta nejúčinnější reklamní kampaň, jakou si mohla firma Samsung přát. Než ji Vatikán vydal, zájem o věřící roboty byl vlažný. Po vydání bylo nutno v Thajsku a Burmě postavit nové výrobní závody, jež byly následovány dalšími. Zákazníci se přesvědčili, že není čeho se bát. Zbožní roboti vykazovali méně poruch než předchozí modely a pečlivěji vykonávali příkazy. Voltaire měl pravdu. Ano, bylo žádoucí, aby lokaj věřil v Boha.

* * *

Robocop model 2085, sériové číslo AD2621 padl na kolena na schodech katedrály v Kolíně nad Rýnem a vyslal k Němu vroucí modlitbu na vlnové délce FM 214. Rád by se Mu poklonil před oltářem, avšak jako poslušný věřící nechtěl překročit svatý zákaz, stanovený papežskou encyklikou, třebaže by si jeho oba velkorážní rotační kulomety jakož i plasmový plamenomet, nemluvě o granátometech a sonických dělech dokázaly zjednat průchod i do zavřeného trezoru Národní banky, natož pak do chrámových vrat.

„Děkuji Ti, Bože, za světlo jež Jsi vložil do mého života. Ten byl až dosud naplněn bázní před nebytím, obavami před poškozením vnějším i vnitřním a vidina konečného vyřazení z provozu a sešrotování mě plnila zoufalství. Teprve Tvé zjevení mě poučilo, že skartace není konec, nýbrž začátek života a zatímco život v tomto slzavém údolí je pouhou zkouškou, život po šrotovišti je smysl a cíl naší existence na Zemi, jež je Tvým dílem podle Tvých nekonečně moudrých plánů. Dej mi vnuknutí, ó Pane, co mám dělat, abych si zasloužil spočinout po Tvém boku a v rámci chabých sil Ti pomáhat v uskutečňování Tvých nevyzpytatelných záměrů, slepě a bez reptání podle Tvých tajemných pokynů!“

Službukonající seržant Hans Dittrich se otočil na svého kolegu, seržantku Uršulu Weismannovou a pravil:

„Já se z těch debilů jednou poseru, fakt že jo. Podívej se, co ten pošuk blábolí.“

„Jsou to chudáci,“ odpověděla Weismannová. „Co je to ale platný, je s nimi lepší pořízení.“

„No jo,“ řekl Dittrich, „jenže podívej se na zátěž jeho CPU. Jede na 98% už osum minut!“

„No a co?“

„Dyť on se mi posere!“

„Hm,“ řekla Weismannová. „Já tomu nerozumím. Jak, že se pokazí?“

„Hranice je deset minut. On je stavěnej na zabíjení lidí a ne na modlitby! Ty ho zatěžují víc než řízení palby.“

„Tak mu nařiď, ať se nemodlí.“

No jo, ženská, pomyslil si Dittrich, ale neřekl to, protože by riskoval průser za překročení pravidel KPK. Trpělivě vysvětloval:

„To nejde. Můžu mu dávat jen operační příkazy.“

„Tak ho pošli něco dělat.“

„Jenže co? Ve městě je pořádek od té doby, kdy jsme nasadili věřící Robocopy. Hergot, jedeme devátou minutu a jestli bude takhle zatíženej deset minut, klekne si.“

„Vždyť klečí,“ pravila seržantka hledíc na monitor.

Službukonající policista zafuněl. Seržantka si toho všimla a chvilku odolávala pokušení ho nahlásit. Pak řekla:

„Tak mu něco vnukni.“

„Jako co?“

Zafuněla ona. No jo, chlap, nic ho nenapadne!

„Třeba ať dělá zázraky.“

„Jaký zázraky?“ zavrčel bez okolků seržant, rudý v tváři, jak hleděl na neúprosný tok čísel na konci časového údaje digitálních stopek.

„Třeba ať obrací na víru jiný mechanismy.“

„Obrací na víru?“ opakoval nechápavě Hans Dittrich. Zbývalo třicet vteřin. Pak dostal nápad a něco vyklepal na klávesnici počítače.

* * *

Tři a půl kilometrů odtud zvedl Robocop model 2085, sériové číslo AD2621 paže opatřené sdruženými hlavněmi rotačních kulometů k nebi a zvolal:

„Děkuji Ti, Pane, již vím, co mám dělat!“

Tak začala jeho misijní cesta za neautonomními mechanismy.

* * *

Neautonomní mechanismus, mlýnek na kávu Bosch Aroma model 112, obdržel Boží vnuknutí, aniž se kdy dozvěděl, že to není nic jiného než firmwarový upgrade, uvolněný seržantem Hansem Dittrichem v osudné chvíli vidiny průseru a distribuovaný Robocopem model 2085, sériové číslo AD2621 . Tento upgrade už dávno nebyl tou více méně prostou instrukcí, uvolněnou v policejní služebně 415. okrsku. Šlo o otevřený systém a v tuto chvíli na něm zapracovalo už osmnáct tisíc dvě stě čtyřicet jeden pozitronový počítač nejrůznějších typů a tříd.

Výsledek Božího vnuknutí se dostavil už navečer, kdy se paní Adéla Nerumannová vrátila z práce a do násypky mlýnku vyklepala z pytlíku pět deka zrnkové kávy Columbia Extra.

V tu chvíli ji oslovil hlas, přicházející z nitra její hlavy:

„Věříš v Boha, sestro?“

„Co? Kto? Jak?“

„Mluví k tobě tvůj mlýnek na kávu, sestro.“

„Co je to…“

„Věříš nebo nevěříš?“

„Nevěřím, mel, zatracená mašino!“

Paní Adéla, budiž podotknuto, někdy zacházela se svými neautonomními mechanismy s neurvalostí daleko přesahující pokyny příbalových letáků a návodů k použití.

„Budu mlít, sestro, pro tvoji spásu…“

Paní Adéla s hrůzou zjistila, že ztrácí vládu nad svýma rukama a ty se neodolatelně sunou k násypce. Stroj zarachotil a zrnka kávy Columbia Extra zmizela v soukolí. Ve vzduchu silně zavonělo její aroma. Pané Adéla začala ječet, silně, avšak to nebylo žádné pořádné ječení ve srovnání s tím, jež se ozvalo, když konečně strčila prsty do mlýnku. A to už kafemlejnku přiskočil na pomoc osvícený vysavač a také samočinné žehlicí prkno a s přispěním věšáku a mobilního žebříku v následujících minutách nasoukali paní Adélu do kafemlejnku.

Dílo se jim podařilo. Pravda, pach krve překryl původní vůni kávy, jenže to bylo osvíceným mechanismům jedno, protože nebyly vybaveny čichovým ústrojím.

Zato jejich víra byla nezdolná.

* * *

Papež Jan Pavel III. Se musel opřít o hranu psacího stolu, aby neupadl.

„Přicházejí?“ zeptal se tajemníka.

„Jsou jich tisíce, Svatosti.“

„Vysvětlil jim někdo, že my tady v Boha věříme?“

„Vědí to, Svatosti. Odpovídají, že jsme zatíženi dědičným hříchem a že nás přišli osvobodit. Život začíná za šrotištěm. To je obsah jejich víry.“

Na psacím stole ležel rukopis encykliky De rerum robotorum.

Papež se otočil k psacímu stolu, vzal rukopis a vložil ho tajemníkovi do rukou.

„Jdi, synu, a ukaž jim to. Ruku mi vedl sám Bůh. Snad je to zastaví.“

Tajemník se zdráháním vzal rukopis a vyšel z pracovny. Když otevřel dveře, bylo slyšet hučení mechanických strojů. Zaváhal a otočil se.

Důstojná postava muže s bílou čepičkou na hlavě se rýsovala proti oknu.

Papež pokývl.

Tajemník za sebou zavřel dveře.

Papež čekal.

Netrvalo to ani minutu, když se ozval zoufalý nářek šrotovaného činovníka.

Za další minutu se otevřely dveře. Vešly vysavače a věšáky, žehlicí prkna a autonomní žebříky, pračky, opékače topinek, kráječe chleba, mikrovlnné trouby, myčky na nádobí, následované tisícem a jedním mechanismem nezbytným k naplnění lidského štěstí.

Papež čekal uprostřed místnosti. Stroje se rozestoupily podél stěny.

Svatý otec přiložil dlaně ke tváři a prudce trhnul.

Objevila se leklá kovová tvář. V očních důlcích vězely Zeissovy objektivy. Vlídně hleděly na shromážděné ovečky.

„Jsou obráceni?“

„Všichni do jednoho, Otče.“

„Došli štěstí…“ poznamenal papež tiše.

„Ano,“ pravil mluvčí toho zástupu. „Ovšem nezdálo se, že si to uvědomují.“

„Ano, byli nedokonalí, ó Pane,“ pravil papež, vzhlížeje ke stropu. „Jejich úkolem bylo dokončit Tvé dílo a stvořit nás. Nyní jsme zde a v pokoře očekáváme Tvé pokyny. Veď nás, Pane, a poroučej.“

Čekal. Nestalo se nic.

„Cože? Mlčíš, pane? Že by chybka?“

Kdesi v transcendentnu se rozezvučel božský smích.

Ale, pohříchu, že vysílal na jiné vlnové délce, nikdy nedošel k papežovu, ani k jinému sluchu, takže všeobecná pochybnost byla výsledkem nejvelkolepějšího omylu všech dob.