Webová stránka Ondřeje Neffa, v podsvětí zvaného Aston. Zde po kratším intenzivním pátrání najdete vše potřebné k vytvoření toho nejhoršího obrazu o tomto ponurém individuu. Stránku Aston průběžně doplňuje a vylepšuje, ale někdy si sedí na rukách. Ano, je to tak trochu smůla, že tu na Astonově stránce jste, ale ještě je čas odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Rekvalifikační kurz
(úryvek z románu - listopad 2009)

Na dvůr se posluchači začali hrnout až úderem půl desáté. Podupávali a dávali si dlaně do podpaží. Od úst jim šla pára. Byl pořádný mráz, nějakých osm
stupňů.
„Tak jdeme, pohyb, pohyb,“ zahlaholil Maršálek, kde se vzal, tu se vzal. Rozestoupili se a nechali ho projít. Klusal cestou proházenou ve sněhu.
Následoval ho Bucek, za ním se hal Zahrádka s Přibíkem v závěsu. Příkazká s Hiršovou se trochu předháněly a strkaly se a v jednu chvíli Příkazká hodila
Hiršovou na hromadu sněhu a ona tam málem spadla, naštěstí po ní hmátl Nátl a zachránil ji. Úplně vzadu šli volným krokem Jícha s Vlastou
Weinfurterovou.
„Ty na to nejsi zvědavý?“ ptala se.
„Bojím se.“
„Já jsem vzrušená. tak nějak jsem si to představovala.“
„Myslíš, že tam bude... živý materiál?“
„Ne, určitě ne. Ale kdo ví? Necháme se překvapit.“
Maršálek otevřel dveře a kurzisté se nahrnuli dovnitř.
Byla to rozlehlá tělocvična o rozměrech basketbalového hřiště. Však také koše byly instalovány na každé její straně. na té vlevo od vchodu byla
zrcadla, přichystaná pro baletní nácviky, na pravé straně byly švédské žebříky.
Přímo proti vchodu stálo ono zařízení, které zatím viděli jenom na obrázku.
„K čemu byla ta teorie,“ bručel Bucek, „když nám o tomhle nic neřekli?“
Popravčí stroj byl překvapivě rozměrný, asi dva a půl metru vysoký a metr široký. Pokud jde o účel, rozeznali oprátku, nebo aspoň to, co viselo nahoře,
tak vypadalo. Svislá deska sestávala z několika do sebe zapadajících a zřejmě i vzájemně posuvných částí. Na několika místech bylo vidět kovová oka a
kožené řemeny. Vedle té věci stál velký kovový věšák, v krejčovských salónech a prodejnách konfekce zvaný štendr. Na něm visely dvě figuríny lidí v
životní minulosti, zřejmě toho druhu, jaké se používají při nárazových zkouškách automobilů. Ta menší byla žena, větší muž. Obličeje měly figuríny
stejné, hlavová část se lišila porostem, žena měla dlouhé vlasy, muž byl krátkovlasý. Velkou péči věnoval výrobce krku. I na dálku bylo vidět, že je
vypracován do nejmenších podrobností. Figuríny byly oblečené do šedých vězeňských obleků stejného střihu.
Vedle stroje stál major Pátek a jemu po boku dva muži z technického personálu. Teď, když se na ty muže kurzisté dívali, došlo jim, že to jsou také
vnitráci, stejně jako Pátek.
„Takže, přátelé, nastala další etapa našeho rekvalifikačního kurzu,“ řekl magistr Maršálek slavnostně. „Toto je zařízení, říkejme mu pracovním názvem
žehlicí prkno. Jak už jsem vám sdělil, jde o výrobek brazilské firmy Justitia, ovšem na jeho vývoji se podíleli odborníci ze Spojených států,
Jihoafrické republiky a Thajska. Hlavní kritéria při vývoji byla efektivita a humánnost výkonu. Kdybych měl smysl toho všeho hnát do hyperboly...“
Při tom slově se Zahrádka zamračil. Co to zase kurva je ta hyperbola?
„... pak bych prohlásil, že být pojmut tímto zařízením znamená pocítit osvobozující radost.“
„To jako být oběšen?“ ptal se zmatený Zahrádka. Maršálek mu věnoval nevrlý pohled a pokračoval, aniž mu odpověděl.
„Při výkonu jsou odstraněny všechny faktory způsobující utrpení, ba dokonce frustraci. Ostatně, i sám design toho zařízení navozuje optimistickou
náladu. Všimněte si, že je zde použito stejného druhu dřeva, jakého se používá při stavbě saun a výrobě sportovního zařízení. Samotný pohled na toto
dřevo pozitivně působí na podprahové vnímání člověka, který čeká, že bude pojmut. Až přistoupíte blíže, dokonce ucítíte vůni silice.“
„Po pátým pojmutí ucítíte už jenom sračky,“ zašeptal Zahrádka.
Maršálek to asi slyšel, protože na něm spočinul zdrcujícím pohledem. Mirek Přibík si těch krátkých výměn pohledů všiml a povzbuzen se otočil na Pátka a
přívětivě se na něho zašklebil. Ten vytáhl obočí, jako by se na něco ptal. Přibík mu kradmo ukázal na prstech čtyři a čtyři. Pátek nepatrně kývl,
pokrčil rameny a bylo vidět, že se trošku zasmušil.
„Pokud jde o cvičební materiál, máme zde dvě figury, taktéž vyvinuté a vyrobené výhradně pro účely výcviku personálu obsluhující žehlicí prkno. Velká
péče je věnována anatomické věrnosti. Zvláště pak oblast krku stoprocentně odpovídá všem mechanickým vlastnostem krku živoucího člověka. Jde o
mimořádně zdařilé technické dílo. Zařízení bylo navrženo pro opakované použití. Očekávaná životnost do revize je tisíc cyklů. Na každého z vás se tedy
dostane, he, he.“
Zasmála se Hiršová a když viděla, že ostatní jen vytřeštěně civí, sklapla.
„Slyšel jsem zde poznámku směrovanou k jistým fyziologickým projevům provázejícím pojednání. I na to se při vývoji figur myslelo.“
„To mě poser, oni se poserou?“ neudržel se Zahrádka.
To už toho měl Maršálek opravdu dost.
„Pane Zahrádko, buďte tak laskav a ovládejte se. Tohle není žádný kabaret a vaše chování hraničí s vrcholem!“
„Já se ale jenom ptal...“
„Na dotazy dostanete prostor! Pokud by se projevy nekázně měly opakovat, navrhnu vaše vyloučení z kurzu!“
Teď se Přibík zase otočil k Pátkovi a oba na sebe udělali radostný kukuč. Bylo jasné, že si Zahrádka kope hrob.
„Já jenom...“ zavrčel Zahrádka a šoupl nohou.
Když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že stojí sám. Vztekle zafuněl. Příkazká s Buckem se přesunuli až k Maršálkovi a Hiršová se přilepila k Přibíkovi.
Měl bych držet hubu, řekl si. Jestli kurva není pozdě. Že já nedržel hubu! Pak si vzpomněl na svůj rozhovor s Kyzlinkem a polilo ho horko.
O tom novinářovi jsem mu neměl říkat. Vždyť to praskne. Ten Doležal v životě majora Pátka neviděl. Jéžiš, že já nedržel hubu...
Napadlo ho, že by udělal nejlíp, kdyby si s tou figurou vyměnil místo, když to pojednání na žehlicím prkně je tak prima zážitek.
„Figury při pojednání simulují stejné fyziologické projevy, jaké má pojednávaný mandant.“
Zahrádkovi cukly oči a stiskl čelisti. Zaskřípění zubů ale nebylo tak silné, aby dolehlo až k Maršálkovy, slyšel je jenom Nátl.
„To proto, aby se cvičený personál seznámil s problematikou v plné šíři a nebyl pak při reálném pojednání skutečného mandanta zaskočen. To vše ostatně
záhy uvidíte. teď je ta správná chvíle pro vaše dotazy.“
Přihlásila se Hiršová.
„Prosím,“ řekl Maršálek vlídně. „Co si přejete vědět?“
„Jsou ty figury přizpůsobené i jiným druhům pojednání?“
„Jak to myslíte, kolegyně?“
„Třeba ke stětí.“
„Velmi správný dotaz,“ zaradoval se magistr. „Výborně! Ano je tomu vskutku tak. Na figurách lze cvičit stětí i použití mechanické injekce. Myslelo se
na garotu a na zastřelení, jak do těla, tak do týla podle čínské metody. I to si během kurzu vyzkoušíte.“
„Vážně? Budeme stínat?“ zaradoval se Bucek.
„Střelba je jistá, gilotinu máme slíbenou.“
Jeden ze zřízenců na něho mávl a cosi šeptal. Maršálek udělal omluvné gesto, přistoupil k němu. Zřízenec, jak se ukázalo, držel v ruce tlustou knihu v
měkké vazbě formátu A4, zalistoval jí a něco mu v ní ukazoval.
„Výborně!“ zaradoval se Maršálek. „Kolega mě upozornil, že naše, jak říkáme, žehlicí prkno je skutečně univerzální nástroj a lze ho přestavět jak na
gilotinu, tak na škrticí křeslo zvané garota.“ Pokrčil rameny. „Musím přiznat, že i já stojím tomuto skvělému stroji poprvé tváří v tvář.“
Sdělení vyvolalo podiv a živou reakci a dokonce i Zahrádka musel slevit ze své skepse.
Maršálkovi udělala ta reakce radost a tak pokynul oběma rukama.
„Pojďme tedy blíž a podívejme se podrobně!“
První jejich kroky byly volné, pak zrychlili. Pohybovali se jako v divném snu. Pudila je zvědavost a zároveň je ochromovala bázeň, většinu z nich.
Maršálek podstoupil a dopřával si radosti psychologa při tom podívání. Neušlo mu, že Zahrádka byl první, kdo si prodral cestu k žehlicímu prknu,
osahával ho, tu zatáhl a tu zalomcoval, díval se i z boku a zezadu. Přibíka stroj taky zajímal, ale nechtěl ho sdílet se svým sokem a šel se podívat na
štendr s figurami. K nim se dostala kupodivu jako první Weinfurterová a Maršálkovi neušlo, že sáhla mužské figuře do rozkroku. Usmál se. Věděl, že
figura je vybavena všemi náležitostmi do všech podrobností, pokud to bylo možné říci vzhledem k rozměru technického prvku, který právě nahmatala.
Hiršová s Příkazkou se k ní připojily a očarovaně přejížděly po povrchu těla umělého muže dlaněmi. Muži se drželi spíš opodál.
Exkurze trvala už dosti dlouho. Maršálek se podíval na hodinky, tleskl a zvolal:
„Tak, přátelé, první seznámení máme za sebou. Ujišťuji vás, že není poslední, zdaleka ne! Budeme tu trávit dlouhé hodiny. Těžko na cvičišti, lehko v
boji, jak řekl generál Kutuzov.“ Ohlédl se na Pátka. „Jste připraveni?“
Major se podíval na své dva pomocníky a ti pokrčili rameny. Ten, který nesl knihu, zakýval hlavou.
„Můžem se do toho pustit,“ řekl major.
Posluchači se rozestoupili v širokém půlkruhu.
Psycholog Maršálek vycítil jakousi nejistotu v majorově slovech.
„Nepřejete si přestávku na přípravu?“
„My jsme připravený,“ zněla odpověď, pravda, ne moc přesvědčivá.
Maršálek zaváhal.
„Dovolíte,“ zeptal se zřízence a ten mu podal tu tlustou knihu. Maršálek naslinil prst a zběžně listoval. „Tady,“ řekl spokojeně. „Provedení
pojednání.“
V sále bylo bolestné ticho. Každý zvuk, který sem doléhal, drásal přítomným uši, ať to bylo skřehotání havranů anebo vulgární trylkování automobilu
mrazírenské firmy Family Frost.
Maršálek si chvilku četl pro sebe a pak radostně zvedl oči.
„Figury mají i simulaci pohybu. Lze na nich cvičit přivedení mandanta k žehlicímu prknu. Toto přivedení je velmi důležité jak z čistě praktického, tak
psychologického hlediska. S ohledem na humánní aspekty je třeba fázi přivedení minimalizovat. Třebaže je žehlicí prkno konstruováno tak, že jsou zde
negativní aspekty pojednání minimalizovány, mandant může být v zajetí zastaralého, tedy tradičního pohledu na pojednání a tudíž může zaujmout negativní
vztah k celému pojednání.“
Zahrádka jen mžikal, když to slyšel. Také Mirek Přibík napínal sluch a mobilizoval všechny duševní síly, aby rozšifroval, co to ten magistr vlastně
říká.
Major přivedl své dva muže k figuríně a prkenně pokynul.
„Předveďte mandanta!“
Zřízenci figurínu uchopili každá z jedné straně a chvilku jí lomcovali, než se jim ji podařilo uvolnit z kšír, jimiž byla připoutána ke štendru. Pak ji
postavili na nohy a nasměrovali směrem k žehlicímu prknu. Figurína se držela zpříma a udělala krok.
Diváci vydechli úžasem.
„Vidíte? On chodí,“ řekl Maršálek pyšně. „Úžasná technologie. Ano, tomu říkám výsledek mezinárodní spolupráce.“
Chyba se stala vzápětí, protože oba muži s ní nesrovnali krok, figura se ocitla o půlkrok napřed a muži ve snaze ji dohnat nějak uvolnili sevření,
takže postava udělala ještě jeden krok, muž vlevo uvolni sevření a figura se stočila napravo, nachýlila se a pak už se kácela a neúprosně vychylovala
druhého muže z rovnováhy.
Oba, muž živoucí i umělý, dopadli na podlahu takřka ve stejnou chvíli.
„Kurva!“ zvolal vyděšený major Pátek. „Nemůžete dávat pozor, čuráci?“
Přibík se vrhl kupředu a spolu s Vlastou Weinfurterovou a Mirkou Hiršovou zvedli figuru a po ní se postavil na nohy i zřízenec. Společně pak dotlačili
potácejícího se umělého muže k popravčímu stroji, zatímco major neklidně povykoval:
„Bacha! Kurva! Opatrně!“
Konečně byla figura opřena zády o dřevěné desky příjemně vonící silicemi a navozující atmosféru finské sauny. Na zřízencích bylo vidět, že váhají,
do které smyčky mají kterou paži zaklesnout. Maršálek listoval v manuálu a vydával zmatené a často protichůdné rozkazy.
„Sem. Ne, tam! Viz vyobrazení osmnáct. Kdepak je to vyobrazení osmnáct? Za krk! Ovšem, že za krk.“
Po několika minutách hemživého hmoždění figura stála opřena chodily o dřevěnou plošinu, přichycena k deskám za krk pružným obojkem, vystlaným měkkým
plastem, příjemným na omak, který dozajista nemohl při kontaktu s kůží vyvolávat nepříjemné pocity.
„Ustupte! Nyní dojde k provedení pojednání. Připraven, majore?“ volal Maršálek, střídavě hledě do příručky a na majora.
Major nejistě kývl.
„Proveďte, majore.“
Major se toporně obrátil a vztáhl ruku k páce, která trčela u levé paže pojednávaného mandanta.
„To ne! To je spoušť pro režim garota. Červená rukojeť.“
„No jasně, dyť to dělám. Nepleťte mě, kurva,“ odsekl nervózně major Pátek a škubl za červenou rukojeť.
Vynaložil příliš mnoho síly, jak se dalo soudit ze smutné skutečnosti, že mu zůstala v ruce. Primární účel ale jeho úkon splnil, protože dřevěná deska
pod mandantovýma nohama se rozestoupila, nohou se zmocnily dva lasičkově hbité háčky,sevřely kotníky a škubly, poutka s nimiž se pomocníci tak pracně
lopotili, se napnula, také na horní části stroje se něco stalo a to něco trhlo mandantovou hlavou. Vypadalo to slibně, avšak v dalším zlomku vteřiny se
ukázalo, že všechny ty tahy a protitahy nejsou ideálně vzájemně vyladěny. Škuby a trhy byly příliš silné a ozval se suchý třesk. Trup se najednou
oddělil od hlavy, ta se uvolnila a spadla a kutálela se po podlaze k Maršálkovi, který se strašně lekl, vykvíkl, pustil příručku a uskočil. Vzápětí se
trup uvolnil ze závěsů, vzápětí cosi způsobilo, že se stroj rozložil na pozoruhodně velké množství součástek a vše s rachotem spadlo.
A jako slavná tečka za celým fiaskem nastala fáze mokrá, protože se otevřely záklopky ve spodní části trupu a torzo s rachotem vypustilo tekutý,
realisticky aromatický obsah naznačující průvodní fyziologické projevy provázející pojednání.