Žiju už tak dlouho, že asi nemá smysl, abych o něčem řekl, že to bylo nejhorší, co jsem zažil. Poctivě ale musím připustit, že probudit se v
regeneračním vyvíječi doktora Kurze je fakt humus.
Bolelo mě všechno. Dalo by se říct, že jsem celý utkaný z nitek bolesti a ty ještě jsou zauzlované a potrhané, aby bolely ještě víc.
Navíc jsem byl pohroužený do vazké tekutiny, kterou ke mně neochotně pronikalo chabé světlo. Kolem sebe jsem viděl změť hadic a kabelů. Ústa jsem měl plná toho hnusu. Dýchal jsem nějakou trubicí zaraženou do hrudníku. Mohl jsem trochu pohnout hlavou, asi tak o centimetr na každou stranu.
Za pohyb jsem zaplatil bodnutím do zátylku, které bylo tak silné, že přehlušilo celou tu změť bolestí, která mě soužila.
Rád bych křičel. Nebo utekl. Nebo se zabil.
Přišlo mi, že jsem uvězněný v tom nejšílenějším vězení, jaké si lze představit. M?opje nahá duše je zašitá do pytle bolesti a nemůže ven. Naděje na
vysvobození není žádná.
Neměl jsem pojem o čase. Občas jsem ve světlé chvilce dával dohromady vzpomínky. Snažil jsem se uspořádat svůj dosavadní život, abych vystopoval cestu, kterou jsem spadl do téhle pasti.
Byl jsem havíř na Českopolské a vydělal tam sto litrů. V poslední chvíli nás havíře chtěli podfouknout a pod záminkou nějaké krize na Zemi nás zdržet,
abychom podle paragrafu šest museli zůstat na Luně. Utekl jsem spolu s dalšími dvěma. Jeden zhebnul po cestě, ten druhý je bůhví kde. Sám jsem málem
zakokrhal. Probral jsme se na marodce a tam se mě někdo pokusil oddělat. Místo mě dostal chudáka holku Alici. Policajti chtěli tu smrt hodit na mě,
dostal jsem se z toho, jenže jsem padnul do ruky lovcům lidí a ti mě hodili pod vlak.
Hodili mě pod vlak.
Upnul jsem se na ten poslední okamžik.
Letěl jsem a dvě obrovské světelné oči se ke mně blížily strašidelnou rychlostí. Ucítil jsem pach sršení elektrických jisker ve vzduchu prosyceném
vůní maziv. Nesmyslně mě napadlo, že se umažu, až dopadnu. Nebyla to tak hloupá myšlenka, protože prostor mezi kolejemi byl jistě jak se patří špinavý
od oleje a prachu. Jenom byla nepatřičná.
Dopadl jsem na pravé rameno. Stačil jsem se schoulit od klubíčka. Pak mě něco udeřilo do ramene a poslední, co jsem vnímal bylo to, že se kutálím a
snažím se udržet v děložní poloze, abych nestrčil nohu nebo ruku pod kola.
Žiju.
O tom nebylo pochyb. Je to dobře, nebo špatně, tak zní ta otázka. Byl jsem tenkrát strašidelně mladý a po životě jsem toužil mnohem míň než teď, kdy
je mi tolik, že by mi Metuzalém musel běhat pro pivo. Pro mladého člověka je život a zdraví něco tak samozřejmého, že se toho ochotně vzdá. Kvůli
vysvědčení ve škole. Nebo že mu holka dala kopačky.
Nebo že spadl pod vlak. No bože, spadl pod vlak. To je toho. Bolí to, tak pryč s ním, se životem.
Kdybych měl někde po ruce nějaký vypínač, udělal bych cvak a vyprávění by skončilo právě tady.
Vypínačů jistě bylo několik habadějů, jenže všechny byly mimo válec, ve kterém jsem byl uvězněný.
Musel jsem tam napůl stát, napůl se vznášet v tom sajrajtu a vychutnával jsem si zoufalství a bolest.
Nevím, jak dlouho jsem tam byl, když jsem zaslechl hlasy.
„...nejistý. Zaručit nemůžu nic,“ říkal nějaký člověk.
Poznal jsem hlas toho druhého. Patřil doktorovi Salivarovi.
„Já vím, Hilare. Je mi to jasné.“
„To víš, že bych si přál úspěch.“
„Jsi moje jediná naděje.“
„Karle, i kdyby se experiment povedl, neznamenalo by to, že jsem schopný rekonstruovat Conollovou.“
„V obou případech došlo ke klinické smrti a ty pracuješ s genetickou rekonstrukcí!“
„Karle, ale musíš pochopit, že hlava oddělená od trupu je jedna věc a tělo roztřískané granátem je věc druhá.“
Co to plácá ten chlap, který se jmenuje Hilar? Hlava oddělená od trupu?
Bezděčně jsem se pokusil hlavou pohnout. Ostrá bolest v zátylku mi připomněla, že to nemám dělat.
„Ta svině,“ řekl Salivar nenávistně.
Jistě tím nemyslel Alici.
„Víš, Karle,“ řekl muž jménem Hilar, „já nejsem úplně přesvědčený, že děvče zabil tenhle chlapec.“
„Kdo jiný?“
„Na to by měla odpovědět policie.“
„Ta dala ruce pryč. Pro ni je to uzavřený případ.“
„To je dobře,“ řekl Hilar. „Nikdy bych si nemohl troufnout dělat pokus na registrovaném člověku.“
V tu chvíli jsem před sebou viděl dva stíny. To byli oni, doktor Salivar a ten druhý, který se jmenoval Hilar. Nemohl jsem rozeznat rysy jejich
obličejů. Přesto jsem vycítil, že se na mě dívají.
Napadlo mě, že jsem nahý. Nemohl jsem se o tom přesvědčit. Ruce jsem měl bezvládné.
Napadlo mě, že není moc chytré uvažovat o tom, jestli jsem nahý nebo nejsem v situaci, kdy mám čerstvě přišitou hlavu.
„Myslíš, že nás vnímá?“ ptal se Salivar.
„Nevím. Záleží na rychlosti regenerace. Je to zdravý mladý muž v plné síle.“
„Až moc plné...“ poznamenal Salivar trpce.
„Ty si nedáš pokoj, Karle...“ odpověděl mu Hilar. „“Vůbec ses od studií nezměnil!“
Byli to tedy kolegové z medicíny. Začal jsem chápat, co se stalo.
Lovci lidé mě hodili pod vlak. To co ze mě zbylo dopravili saniteráci k Salivarovi na Bázi. Salivar mě poznal a taky si uvědomil že jsem bez identity
a že si může se mnou udělat, co se mu zlíbí.
Třeba mě usmažit na ohníčku. Nebo mě předhodit svému kamarádovi a spolužákovi, aby si na mě odzkoušel nějakou novou regenerační metodu.
„Musel bys ji znát. Měla v sobě dravost. Živočišnost. Šla tvrdě za svým cílem. On ji popletl hlavu, nasliboval jí peníze, snadný život...“
Co žvaníš, idiote, chtělo se mi křičet. To ty jsi mi plnil budku žvásty o tom, že Alice jde po mých penězích.
„Já si spíš myslím,“ řekl Hilar, „že někdo chtěl oddělat jeho a že ta chudák holka to odskákala místo něho.“
„To mě nezajímá,“ řekl Salivar. Z jeho slov by se dal vyždímat kýbl nenávisti. „Chci, abys mi vrátil Alici.“
„Udělám, co budu moct, Karle.“
„Udělej víc,“ řekl Salivar. „Udělej zázrak, Hilare.“
Potom odešli.
Je tedy ze mě pokusný králík. Ten Hilar je Salivarův kolega ze studií a dělá hokusy pokusy s lidmi. To je samozřejmě technologie zakázaná jako řemen a
kdyby to prasklo, přišel by o titul a licenci a ještě by šel do basy.
Nebo by ho vystrčili za plášť tunelu a lovci lidí by chytili a pak ho hodili pod vlak. I tak se na Luně provádí spravedlnost, jak jsem poznal na
vlastní kůži.
Musel to být hodně velký magor, že tak riskoval.
Což byl předpoklad, který se mi měl v plném rozsahu potvrdit, později, když jsem měl možnost osobně poznat doktora Hilara Kurze.
Čas se melasovitě vlekl. Hodiny bolestné bdělosti se střídaly s mrákotným stavem, nahrazujícím spánek. Kolem válce do kterého jsem byl zavřený občas
přešel nějaký stín. Několikrát jsem rozpoznal mezi zvuky doléhajícími zvenčí hlas člověka, kterému Salivar říkal Hilar. Nerozuměl jsem, co říká, byly
to nějaké technické povely či pokyny. Asi měl nějaké pomocníky.
Zdálo se mi, že bolest ustupuje. Buď jsme si na ni zvykal, nebo opravdu ustupovala.
Místo ní se dostavovala jakási podivná euforie. Zaplavoval mě pocit blaženosti nemluvněte, nebo spíš plodu v matčině lůně, tedy bytosti, která se
nemusí o nic starat a vše co potřebuje k životu k němu přichází zvenčí a v dostatečné míře.
Blaženost mě ukolébala do bezvědomí.
Přestával jsem vnímat tvary a světla, myšlenky ve mně vyhasínaly, v mysli pableskovaly střípky vzpomínek, viděl jsem obličej mé sestřičky Alenky,
spatřil jsem Brunzu s nožem v ruce, viděl jsme zelené stromy, zahlédl našeho psa Gordona.
Pak nebylo nic.
Probral jsem se na operačním stole. Nade mnou zářil obrovský reflektor.
Skláněl se nade mnou chlápek s úzkou vyhublou tváří. Prohlížel si mě tmavýma očkama stíněnýma huňatým obočím. Pomaličku mi komíhal před očima rukou.
„Vnímáte? Vidíte mě? Slyšíte mě, pane Nedomý?“
Nemůžu odpovědět, napadlo mě, protože bych se utopil. Všude je ta tekutina. Někdo ji vyčistil, takže je průzračná.
Pokusil jsem se zvednout ruku.
„Jen klid, Jakube. Na to je ještě brzy. Můžete pohnout ústy?“
Ten nápad mi připadal bláznivý. Pohnout ústy! To by taky mohl navrhnout, abych vzlétl nebo abych zvedl Cheopsovu pyramidu jednou rukou.
Pozorně mě sledoval.
„Rozumíte, co vám povídám? Zavřete oči, pokud mě slyšíte.“
Na tuhle práci jsem si troufl.
S velkým úsilím jsem zavřel oči. Zpátky to nešlo.
Zachvěl jsem se. Co když víčka sklapla navždy a já už nikdy neuvidím světlo?
„Klid, všechno se vrátí k normálnímu stavu. Jsem rád, že jste mě slyšel. Příště to bude lepší.“
Zaslechl jsem jemné zabzučení, neklid ze mne spadl a já usnul.
Znovu jsem se probudil pod tím obrovským reflektorem. Tentokrát nade mnou stáli oba, Salivar a jeho kamarád Hilar. Oslovil mě Salivar.
„Slyšíte mě, Nedomý? Tohle je doktor Kurz. Vděčíte mu za svůj život, víte to?“
„Tobě ostatně taky,“ řekl Hilar Kurz.
Salivar přísně stiskl rty.
„Nezdá se, že by pan Nedomý dokázal vyjádřit vděčnost.“
„Dobře, dobře. Tak co, Jakube? Už jste dost silný, abyste něco řekl?“
Dívám se na člověka, který mi dokázal přišít hlavu ujetou vlakem? Proboha, je tohle vůbec možné? Na dole jsme měli marodku. Stávaly se úrazy.
Výbušniny práskaly jindy než měly a skály nebyly tak pevné, jak se tvářily. Říkalo se, že ty zcelovací a hojící procedury by nebyly možné bez
medicinálních technologií, které byly v socialistické Evropě zakázané úplně a v Americe jen napůl, takže kvetly na Východě, v Korei, v Japonsku,
Indonésii a Indii. Rozdrcená kost byla zdravá do týdne, tržné rány se zacelily do čtyřiadvaceti hodin. Automaty dokázaly přišít ruku, jako by to byl
utržený knoflík.
Nikdy jsem neslyšel o tom, že by bylo možné přišít hlavu ujetou vlakem.
„Kat...“ zašeptal jsem.
„Co říká?“ zeptal se Hilar Kurz.
„Nerozumím tomu. Když ho přivezli, blouznil a vykládal něco o nějakém katovi.“
„Kat, to je přece ten člověk, co popravuje lidi?“
„No jistě. Trest smrti je zakázaný. To slovo nemá smysl.“
Poslouchal jsem je. Jsou to doktoři. Vědí prdlajs o životě. Já se už dvakrát s katem setkal. Jeden mi rozpáral skafandr a ten druhý mě hodil pod vlak.
Který bude ten třetí?
Díval jsem se na doktora Salivara a pochopil jsem, že by měl zájem.
Přiměl Kurze, aby mě zachránil jenom proto, aby si odzkoušel regenerační procedury.
„Nedo...volte...“ řekl jsem a díval jsem se na doktora Kurze.
„Co nemám dovolit? Komu nemám dovolit?“ Obrátil se k Salivarovi. „Nerozumím.“
Salivar se ošklivě usmál.
„Já mu rozumím dobře, myslím...“
Spánek si mi zase lehal na víčka a já se mu nebránil.
Třetí probuzení provázel šok.
U lůžka stál doktor Kurz a vedle něho figura, která jako by vypadla z nějakého filmu nebo počítačové hry. Vznikla tak, že někdo dal do mixéru člověka
a vysokozdvižní vozík, všechno to rozsekal a promíchal a byl z toho tvor svým uspořádáním podobný člověku.
„To je Viktor, můj pomocník. Kyborg, abych byl přesný. Chytrý moc není, ale je neškodný a užitečný. Pomoz Jakubovi sednout, Viktore.“
Tvor se nade mnou naklonil. Jedno oko měl lidské, druhé byl objektiv se značkou Zeiss na obrubě.
„Kyborg...“ opakoval jsem.
Viktor byl velice ohleduplný. Zezadu mi podkládal dlaní zátylek. Měl ji studenou jako kapří břicho. Otřásl jsem se.
„Viktor není teplokrevný tvor. Musím ho dokonce chladit.“
Vztáhl k tvorovi ruku a odhalil mu košili. Uviděl jsem vlnovec kovových trubek, připomínající zadní část ledničky.
„Sedí se vám dobře?“
S námahou jsem sklonil hlavu. Do půl těla jsem byl nahý, dole jsem byl navlečený do nějakých divných chlupatých kalhot oranžové barvy. Na hrudi mi
vystupovala žebra. Klikatily se tu jizvy.
„Byl jste v moc ošklivém stavu, Jakube. Lokomotiva vás kutálela padesát metrů. Něco vám povím. Měl jste moc velké štěstí.“
„Že mě hodili pod vlak?“
Nemyslel jsem na to, že mám mluvit a proto mi to šlo velmi dobře.
Doktorovi Kurzovi zasvítila očka.
„že Karel dal saniterákům prémii. Normálně by vás odvezli rovnou do márnice. Nebyl jste klinicky mrtev, příteli. Byl jste rozsekaný na osm kusů.“
„Hlava...“
„Oddělená od trupu.“
„To... není možné.“
„Nesmí to být možné, podle platných zákonů. Tedy, hlava se od trupu oddělit může, ale nesmí se přišívat. Je k tomu asi tucet důvodů zákonných a
mravních. Bůh by si to prý nepřál. Jenže, kdyby si to nepřál, proč mě to naučil?“
Pokrčil rameny a rozhodil ruce. Také Viktor to udělal. Rád se po doktorovi opičil.
„Můžu za život děkovat Salivarovi?“
„Rozhodně, Jakube.“
„Jenže on mě má rád jako...“
Nedokázal jsem si vzpomenout na něco horšího než trám v oku a to mi přišlo málo, takže jsem mlčel.
„Je upnutý k tomu děvčeti,“ povzdechl si doktor Kurz.“
„Pokud vím, zbytky těla byly pohřbené,“ vzpomněl jsem si na to, co jsem se dozvěděl na policii.
„Ne všechny. Doktor Salivar zachránil větší část ukryl je do kryobanky.“
„Chce, abyste ji vrátil k životu?“
„To je ta potíž, Jakube.“
„Když se to podařilo se mnou?“
„Už jsem mu to vysvětloval. Vy jste byl, abych tak řekl, pocuchaný.“
„Utržená hlava, to je hodně velké pocuchání!“
„Ano, ale pořád je to ještě trup a ruce a hlava, jsou to části těla. Jenže chodák slečna Conollová... to jsou jen tkáně.“
„Ty se dají regenerovat?“
„Je to velká výzva,“ řekl doktor Kurz a zdálo se, že povyrostl. Obočí se mu zachvěla nad temnými studnami s černými očky na dně. „Velká výzva vědě.
Hodně jsem se na vás naučil, Jakube. Pokud ještě neskončil. Musím vás sledovat...“
„Jak to myslíte?“
„Ještě nejste zcela regenerovaný. Vidíte ty jizvy? Taky nejste plně funkční.“
„Kdy budu?“
„To se uvidí,“ odpověděl vyhýbavě.
„Jednou mě musíte pustit.“
„Ano, ano.“
Nezdálo se, že je o tom přesvědčen.
„Vy nejste registrovaný, že? Úředně jste mrtev.“
„Někdo zfalšoval úřední záznamy v systému.“
„Zfalšoval, nezfalšoval,“ řekl tónem člověka, který ví o životě svoje. „Pro systém neexistujete. Systém vás nikam nepustí. Nedostanete napít ani
najíst.“
„Nesmím se ani vyčůrat,“ řekl jsem trpce. To byla bezprostřední příčina mé bídy!
„Vidíte? Takže zůstanete se mnou a budete mi s Viktorem pomáhat.“
„Pane doktore,“ řekl jsem, „víte dobře, že jsem vám hodně vděčný. Českopolská mi dluží spoustu peněz a já vám za péči zaplatím. Jenže nejdřív se musím
těch peněz domoct.“
„To nepůjde.“
„Proč?“
„Co chcete dělat bez identity? Sám jste řekl, že vás systém nepustil ani na záchod. Jak chcete přimět takovou firmu, jako je Českopolská, aby vám
vyplatila vaše peníze?“
„Nevím,“ řekl jsem a málo kdy jsem pronesl tak pravdivý výrok. „Nějak to udělám.“
„Nějak to udělám,“ řekl doktor Kurz nespokojeně. „Jsou věci, které prostě nejde udělat.“
„Například přišít hlavu, kterou utrhla kola vlaku.“
„To je něco jiného. To je věda.“
„To moje,“ odpověděl jsem, „to není věda, to je vůle.“
Spustil jsem nohy ze stolu a svezl jsem zadek přes hranu stolu. Zapotácel jsem se a byl bych upadl, kdyby mě Viktor nezachytil. Třebaže měl studené
ruce, schoulil jsem se k němu jako do maminčiny náruče. Iluze to byla o to silnější, že mu chladič na hrudi hřál.
Iluze to byla o to větší, že na mě přišla slastná únava a já usnul.
Když jsem se probudil počtvrté, už to nebylo na operačním stole. Ležel jsem v normální nemocniční posteli, podobné té, na které jsem si hověl u
Salivara s Alicí. Někdo si dal záležet na tom, aby místnost vypadala pokud možno civilně. Na stěnách visely tři obrázky znázorňující benátské
gondoly. Bylo tu okno se záclonami a místo skla docela slušné plošné projekce podzimní krajiny.
Opatrně jsem vstal. Šlo to bez potící, takže po chvilce jsem se už přestal přidržovat pelesti. Troufnul jsem si doprostřed místnosti. Tam jsem se
zapotácel a chytil jsem se kraje stolu který tu stál se dvěma židlemi. Přeručkoval jsme na jeho druhou stranu a vydal se ke skříni. Otevřel jsem ji.
Na poličkách prádlo, v šatní části na ramínku visely nějaké montérky, dole boty. Sedl jsem si, abych si po té námaze odpočinul. Pak jsem vstal a
převlékl se.
Zvláštní pocit. Konečně zase v lidském oblečení.
Přejel jsem si dlaněmi po krku.
Je možné, že se mi hlava válela někde u kolejiště?
Připadalo mi to emožné, šílené. Pak jsem si vzpomněl na tu vteřinku, když mě kat číslo dvě hodil pod vlak.
Budu jako Monte Christo, rozhodl jsem se. Půjdu a z těch lotrů vymlátím moje peníze. Pak půjdu a najdu Kata číslo jedna, toho v hermácích, se střepem
v ruce. Otevřu mu poklopec venku na mraze. Až s tím budu hotov, vrátím se do Arkádie a najdu toho Ralfa.
Doktor Kurz bude mít dobrý pokusný materiál.
Ta představa mě potěšila. Vstal jsem ze židle a zamířil ke dveřím.
Otevřel jsem je.
Za nimi stál doktor Salivar.
„Kam si myslíte, že jdete, Nedomý?“ řekl a udělal krok.
Kdybych nebyl tak zesláblý, narazil by. Jenže já byl, jak se hezky říká, po nemoci, a že je utržená hlava docela vážný neduh. Takže jsem ustoupil.
„Do toho vám nic není.“
„Ale je. Vy tady zůstanete. Hilar říká, že vás potřebuje jako pomocníka. Vy jste zavinil Alicinu smrt.“
„Já...“
„Nežvaňte a poslouchejte. Vy jste to zavinil a vy to pomůžete napravit. Moc dobře víte, co k vám cítím. Nejraději bych vás hodil znovu pod vlak a
navedl bych posádku sanitky, aby vás odvezla rovnou na kremaci. Možná že to jednou udělám. Nejdřív ale pomůžete vrátit Alici k životu.“
„Vy jste blázen. Já nic nezavinil. Někdo mě chtěl zabít a odnesla to Alice, to je všechno.“
„Kdybyste k nám nepřišel, nestalo by se to.“
„Nepřišel jsem. Přinesli mě!“
„Na výsledku je to jedno.“