6.

Jaromíra v první chvíli napadlo, že timer vybuchl. Snad se přehřál, snad v něm něco zkratovalo, snad se stalo něco, čemu rozumějí jenom specialisté, ale ať to bylo co to bylo, stalo se něco nestandardního. Z míst,ve kterých timer stál, se valila fialová mračna protkaná krátkými, zato hustými blesky: zdálo se, že mračno je nabité energií, která se ustavičně vybíjí v záblescích dlouhých dvacet, třicet centimetrů. Miluška se přestala s vychrtlicí přetahovat a obě zíraly na to divadlo stejně ohromeně, jako všichni ostatní. Jediný, kdo byl jakž takž schopen něco dělat, byl Stellar. Bál se, že se timeru něco stalo. Třebaže rozhodně nemusel obracet každý pěťák, než ho utratil, timer byl hodně nákladná investice a takže celkem přirozeně se staral o to, co se s ním děje. Opatrně vsunul ruku do kotoučů kouře či páry. Nic se mu nestalo, proto se osmělil a udělal další krok.

Něco jím škublo a prudce ho vtáhlo dovnitř. Zmizel, ale ne nadlouho. Netrvalo to víc než několik zlomků vteřiny a Stellar Markus vyletěl z dýmu ven, s vyděšeným a překvapeným výrazem člověka, kterého rázně vyhodili z hospody.

V následující vteřině se vyřešila záhada, kdo byl původce toho náhlého Stellarova pohybu.

Byl to vysoký černoch s nápadnou jizvou na hlavě, která mu začínala v houštině drobounce kudrnatých vlasů a táhla se přes čelo na levou líc. Musel to být strašný sek, protože zasáhl i rameno horní část levé paže. Na sobě měl podivné krátké kalhoty, trochu podobné kalhotkám, jakými se miminkům připevňují pleny. Přepásané je měl silným koženým páskem s mohutnými měděnými cvoky. Obutý byl do opánků, připevněných složitě vázanými řemínky k pevným lýtkům. Vystoupil z dýmové clony a udiveně se díval kolem sebe. Byl to bezpochyby on, na koho Markus narazil. Černoch se rozhlížel a bylo na něm vidět, že je ve střehu: měl pevný postoj zkušeného zápasníka, připraveného odrazit útok, ať by přišel odkudkoli.

Kolem sebe ale neviděl nikoho, kdo by ho chtěl a mohl ohrozit. Všiml si, že polovina přítomných neměla nic na sobě. To vyvolalo úsměv na jeho tváři. Prohlížel si i oblečené lidi, tedy Filipa a jeho současníky z Brigády obrany času. Pomalu se napřimoval a jeho široká tvář vlídněla.

Měl vypracované tělo atleta, na mnoha dalších místech poznamenané ranami. Jaromíra napadlo, že je to voják nebo gladiátor, mistr vražedného umění. Prošel jistě nejedním utkáním, soudě podle počtu jizev, a se zbraní zacházel obratně. Jinak by tu nestál a nerozhlížel se mlsně po účastnicích večírku, které už překonaly údiv a strach a prohlížely si tělo, jaké ještě nikdy tak zblízka neviděly.

"Dejte na něho pozor, je to host," zabreptal Stellar. "Vypadl z nefiltrované konzervy. Vypadá jako… gladiátor."

Muž zaslechl to slovo a jeho reakce byla překvapivá. Přiskočil ke Stellarovi a hřbetem pravé ruky mu vyťal políček tak silný, že nešťastníka odhodil stranou.

Ve starém Římě to byla nadávka, uvědomil si Jaromír. Společensky stáli gladiátoři někde na stejné úrovni, jako děvky, kati a herci. Sami si mezi sebou tak říkali, ale těžce nesli, když o nich někdo jako o gladiátorech mluvil.

Jaromír si všiml, že první dva udatní bojovníci z Filipovy Brigády se šinuli k východu. I ostatní hrdinové postupně opouštěli své zajatce a ti zůstali stát jak loutky nebo kuželky s rukama spoutanýma. Gladiátor zaslechl šramot. Měl instinkty divoké šelmy a reagoval bleskurychle. Otočil se a zase se z něho stalo ocelové pero připravené se vymrštit.

Ti dva revolucionáři už byli na dosah dveří. Jeden vykvíkl a skočil a druhý ho následoval.

Černoch se zasmál. Nebylo třeba přehnaně velkého důvtipu k pochopení, že od těchto lidiček mu žádné nebezpečí nehrozí: drobné postavičky s úzkými kameny, všichni do jednoho očividně vyděšení.

Usmál se a volným krokem přistoupil ke stolu. Popadl sklenici červeného vína, opatrně k ní přivoněl a úsměv se mu přelil do výrazu nelíčeného štěstí. Zavdal si pořádně.

Neměl by pít, pomyslil si Jaromír. Gladiátoři mají ve svých kasárnách přísný režim a nejsou na alkohol zvyklí. Víno sice pijí, ale ředěné s vodou, kdežto tohle bylo pořádné rudé víno, vyzrálé pod sluncem, jak pálilo před dvěma tisíci lety.

Další revolucionáři, když pochopili, že jim ten divný svalnatý černoch nebude bránit v odchodu, následovali příkladu svých prvních dvou druhů.Příchozí se brzy začal v situaci orientovat. Ti divně oblečení lidé svázali neoblečené lidi. Neoblečení lidé byli o něco starší, i to bylo zřejmé. Host volně přistoupil k nejbližší svázané ženě, vyzkoušel pevnost jejích pout a jediným trhnutím je přetrhl. Usmála se na něho a on její úsměv opětoval.

"Je milý," zašeptala Miluška.

"Radši k němu nechoď, mohl by být nebezpečný," řekl Jaromír. Bůhví proč pocítil žárlivost při pomyšlení, že by snad ten chlap s ní mohl něco mít. Protože to byl černoch? I to Jaromíra napadlo.

Ne, to nebyl ten důvod, nebo přinejmenším to nebyl ten hlavní důvod. Prostě, nepatřil k partě, byl cizí, kdo ví, jak se sem dostal.

V místnosti zůstalo už jen pár původních revolucionářů, mezi nimi i Filip. Dva jeho druzi, kteří tu byli s ním, už pochopili, že není čeho se bát. Taky jim bylo jasné, že jsou svědky neobyčejné události, ten chlap rozhodně nebyl ze současnosti. Přišel z jiného času a v každém případě jeho přítomnost byl další důkaz provinění téhle party. Ten člověk rozvázal jejich zajatce. To nevadí, usuzovali. Navíc, jejich kamarádi jistě nebyli daleko, nerozutekli se, nešli domů, to rozhodně ne! Jsou bezpochyby někde poblíž a čekají na příležitost. Tak dobrý úlovek si nenechají vzít, celou tlupu prznitelů času. Takže bude nejlépe, když zůstanou na místě a budou další vývoj událostí monitorovat. Do historie obrany času vepíší jednu slavnou kapitolu.

Jaromír brzy pochopil, že si Miluš usmyslela přidat další kapitolu ke svému smyslovému životu. Šinula se k příchozímu z jiného času a musel by být slepý, kdyby nechápal, o co jí jde. On slepý nebyl, jenže se na ni právě nedíval . Soustřeďoval se na stůl obtížený lahůdkami z římské doby. Byla to jídla jemu dobře známá, ovšem spíš z doslechu než ze zkušenosti. V kasárnách se dostal především ke kaši z ječmene, hlavní položce gladiátorské stravy. Na nadívané pečínky a paštičky a marinované ryby a plátky ze sluky a proužky z úhořů věru nebyl zvyklý.

Jaromír si uvědomil, že konzerva pořád pracuje a sálá ze sebe nefiltrovaný čas. Z dýmu se vynořil jeden zabiják, mohou přijít i další.

"Miluš," sykl, "měli bychom zmizet."

Jenže Miluš pomalu kráčela k nejskvostnějšímu mužskému, jakého kdy viděla.

"Neblázni, Miluš. Ještě by ti ublížil."

Filip se ohlédl po otci. Ten jenom pokrčil rameny a letmo si ukázal na čelo. Matce šíblo, signalizoval synovi.

Mezi tím se už vzpamatoval i Stellar a sbíral se ze země. Měl nateklý ret a oko mu začalo puchnout. Byl pořádně otrávený. Ten večírek se opravdu hnusně vymknul z ruky!

Gladiátor stál u stolu a cpal se. Oblak dýmu ustálil svůj objem, byl z něho proměnlivý, vířící objekt, ve kterém ještě létaly blesky. Hlasy slábly a zdálo se, že i ty blesky slábnou.

Z filtrované konzervy času teče antika po větší část noci, napadlo Jaromíra. Z nefiltrované možná čas teče rychleji, ale krátkou dobu. Dávalo by to smysl. Jakmile se konzerva vyprázdní, ten negr zmizí a bude pokoj.

Už aby to bylo.

Filip si najednou všiml paralyzátoru.

Zapomněl na něj ve chvíli, kdy se z timeru vyvalil ten divný dým. V tom zmatku spadl na zem a všichni na něj zapomněli. Ani teď mu nikdo nevěnoval pozornost. Filip stál dva, tři metry od něho. Pomalu se přesouval, šinul se bokem jako krab, aby se k paralyzátoru přiblížil.

Všiml si toho Jaromír skoro ve stejnou chvíli jako Stellar. Oba muže napadlo, že by ten kluk pitomá neměl paralyzátor brát do ruky. Kdo víc, co by se mohlo stát, kdyby stisknul spoušť. Místnost je doslova nasycená antickým časem a kdyby paralyzátor spustil, mohli by to odskákat všichni. Nebo jenom ten černoch, kdo ví? S takovou situací se ještě nikdo nesetkal.

Filip brzy pochopil, že sebou musí hodně rychle mrsknout, aby předběhl otce a Stellara Markuse, toho hnusáka, který to všechno zavinil a na kterém by si smlsnul nejraději. Ta správná chvíle je teď.

Černoch stojí zády, nedává pozor, zaklání hlavu a pojídá hrozen révy s bobulemi velkými skoro jak pingpongové míčky.

Teď.

Ach jo.

Filip si myslel, že on sám je rychlý a že černoch nedává pozor. Těžko soudit, který z obou omylů byl větší.

Třebaže gladiátora zajímal hlavně ten hrozen, jeho šestý smysl byl na stráži a signalizoval nebezpečí včas. Jediným skokem překonal polovinu místnosti. Nevěděl, o co Filipovi jde, zahlédl jeho rychlý pohyb a instinkt bojovníka mu napověděl, že je to hrozba. Odkopl tu věc, po které se mladíček hnal a druhým kopancem ho nabral do břicha. Koutkem oka sledoval, kam odkopnutý předmět letí. Jak se dalo čekat, jeden ze dvou divně oblečených mladíků se shýbl, aby ho zvedl. Ten předmět tedy bude důležitý, pochopil gladiátor. Nepřemýšlel a jednal. Na to jednání doplatil mládenec, který chtěl po Filipovi převzít štafetu v boji za obranu času. V další vteřině se válel pod oknem a popadal dech.

A co horšího, gladiátor dospěl k názoru, že skončila éra politiky úsměvů a že těm parchantům nemůže věřit a že udělá nejlíp, když je semele na jednu hromadu.

Čímž římský večírek vstoupil do fáze, jakou si Stellar Markus ani nikdo z přítomných nedokázal představit v nejhorších snech.

Někomu může připadat úsloví "zmlátil je na jednu hromadu" přehnané. Kdyby ale byl malou muškou a zůstal tiše sedět někde na stropě bytu najatého Stellarem Markusem pro večírky římského typu, musel by usoudit, že je to úsloví velmi výstižné. Gladiátor bral jednoho muže po druhém. Šlo to rychle. Někteří se pokusili utéct, proklouznout průchodem do Staňkova bytu anebo se dostat ven na chodbu, čert vem tu maličkost, že neměli na sobě ani nit, ale lepší být nahý na ulici než zmlácený v nemocnici. Jenže ten zatracený negr byl stejně silný jako hbitý a zdálo se, že tu jsou najednou dva, ne-li rovnou tři. Dělal si z přítomných pánů fackovací panáky a bylo na něm vidět, že ho to baví.

Bral to jako tréning, možná relaxaci, protože nejenže nikdo nepřišel o život, ale nikomu ani kůstku nezlomil. Byl to opravdový profesionál a věděl, kam praštit a jak silně, kde zapáčit a kterým směrem koho ve kterou chvíli poslat. Celá ta taškařice trvala jen krátce a pak gladiátor usoudil, že zábavy nebylo dost a že po pěkné rvačce neuškodí chvilička znásilňování a už to šlo ráz na ráz, tím snadněji a rychleji, že od přítomných dam se nedal čekat žádný odpor, spíše naopak.

Nebyla to náhoda, že mu první do rukou padla Miluška. Jiné ženy utíkaly, nebo se věnovaly svým zmláceným partnerům, kdežto ona ho nespouštěla z očí a kdyby jí na hlavě zářil neón, bylo by na něm napsáno "vezmi si mě".

Udělal to tedy, proč ne, když si o to koledovala.

Tak nějak to bylo, tak si to Jaromír později rekonstruoval ve vzpomínkách, když se pokoušel složit mozaiku těch bleskurychlých dílčích dějů do jednoho obrazu, který by dával smysl.

On sám taky dostal svůj díl v těch neblahých vteřinách, kdy se gladiátor hněval a stal se součástí té hromady zmlácených, která se kupila v koutě, hromada hekajících a skučících a chrchlajících mužů. Zmatek to byl nesmírný. Polovina místnosti zadýmená, kolem pobíhaly hysterické vřeštící ženské, rána, kterou dostal do boku ho úporně bolela, před očima měl mžitky… Vzpamatovával se pomalu a klopotně, jako kdyby se hrabal z nějaké hlinité jámy, která měla na svém dně bolest. Jak si stačil všimnout, jeho druzi raději dělali mrtvé, aby si jich ten zběsilý černoch nevšiml. Jenže on zase pocítil ten vzdor, mobilizoval v sobě úpornost bojovníka. Vyhrabal se z hromady a to, co spatřil, ho nepotěšilo.

Clonou dýmu protkaného blesky spatřil černého gladiátora znásilňujícího jeho ženu. Už to samo o sobě stačilo k pokažení bodré nálady. Jenže ten černoch při tom svíral za krk Filipa, jeho syna, a podle toho, jak byl Filip tmavorudý v obličeji a jak měl vykulené oči se dalo soudit, že už měl v sobě málo života.