Zakázané technologie 7: Vrazi minulosti

Objevy “krystalické paměti” a “bodového sonaru” vzájemně nesouvisejí a vznikly v první polovině jednadvacátého století v rozmezí třiceti let. Technologie založená na možnosti rekonstruovat krystalické vazby, jaké byly v průběhu času, se postupně zdokonalovaly. V padesátých létech pak bylo možno “přečíst” tvar prakticky jakéhokoli výrobku, třebaže byl časem poničen k nepoznání. Struktura jeho hmoty si totiž věrně “pamatovala” původní konstelaci. Bodový sonar umožnil nahlížet ve vysokém rozlišení do hlubin země. Kombinace obou technologií přinesla nečekaný výsledek.

Vysoce sofistikovaný sonar dokázal “číst” hmotu. V hlubinách země bylo možno najít nespočetné množství dávno pohřbených artefaktů a na obrazových výstupech je studovat do neuvěřitelných podrobností. Zájem o minulost civilizace podnítil rozvoj těchto technik. V dosahu aparatur nové generace byly nejen předměty a těla zvířat a lidí, ale budovy a časem celá města.

Jakmile bylo zřejmé, že sonary vystřídají lopaty a krumpáče, všechny civilizované státy světa vyhlásily embargo na všechny doposud probíhající archeologické vykopávky. Tato věda byla velmi rychle postavena na roveň vykrádání hrobů. S rozvojem sonarových technik přicházely udivující objevy a zároveň i lítost: škoda, že tolik generací archeologů devastovalo odkaz minulosti! Lítost přerostla v hněv a někdy až v hysterii. Rozlícený dav rozmetal hrob lorda Carnarvorna za křiku “Posílá nás Tutanchamón, dobytku!” Schliemann byl vyhlášen za zločince na úrovni osvětimského doktora Mengeleho a tehdy už zcela démonizovaný Napoleon byl odsuzován zejména proto, že vpustil archeology do Egypta.

V dějinách zákazu technologií to byl zajímavý, ačkoli ne zcela ojedinělý příklad, kdy nová technologie nejenže nahradila starou, ale navíc ji zhanobila a uvrhla do opovržení. Netřeba dodávat, že archeologie v klasickém slova smyslu nevymizela. Přestala ovšem být vědou a stala se součástí obecné kriminality.

Vynález sonaru umožnil skutečným lupičům artefaktů vyhledávat v zemi umělecké poklady, jež pak ručně vykopávali. Stále totiž byli na světě lidé, kteří se nespokojili s dokonalými třídimenzionálními obrazy kulturních pokladů, jež zůstávaly nadále ukryty v hlubinách země, a toužili po tom, aby je fyzicky vlastnili. * Tato rubrika vyvolala zájem několika čtenářů, kteří poslali dopisy i vlastní návrhy. Chci se k nim vrátit v obsáhlejším materiálu. Zatím všem děkuji, zvláště pak Janě Duchkové (16), která navrhuje zařadit mezi zakázané technologie i povolání spisovatel. Zcela souhlasím.

Seriál z Ikárie 1995 – 2000 (95/7)