Vzpomínání na Středočeské nakladatelství

Byla to všivá doba, ale znáte to, i když je doba sebevíc všivá, vždycky se v ní najde něco dobrého. Moje literární začátky do ní naplno spadají a to dobré, na co rád vzpomínám, jsou osvícení a stateční nakladatelští redaktoři, které jsem tehdy potkal. Vůbec ten první na mé dráze byl Ivan Kruis, bylo to ve Středočeském nakladatelství, a tam jsem vydal dokonce čtyři knížky.

Dnes se hodně o normalizační době debatuje. Přirovnávám ji k tlusté, šedivé, dusivé dece, která ležela na celé společnosti. Ale znáte to, ono se nepodaří udusit hned všechno. Najdou se skulinky a také lidé ochotní je rozšiřovat, a o tom to všechno bylo.

Princip té deky byl jednoduchý. V roce 1968 za Pražského jara byla zrušena oficiální cenzura. Ten úřad se jmenoval Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD), přičemž vše co šlo jakkoli do tisku, článek v novinách nebo tlustá kniha muselo tímto úřadem projít a sazeč nesměl sázet, dokud rukopis neměl červené razítko HSTD. To bylo tedy zrušeno. S nástupem okupačního režimu byl však už 30. srpna 1968 zřízen Úřad pro tisk a informace. Nadále cenzura nebyla předběžná, nýbrž následná. Úřad posuzoval výstup, nikoli vstup. Vydávejte a pokud se nám to nebude líbit, odskáčete to. Nastoupila tudíž autocenzura, muselo se usuzovat, co asi by mohlo narazit a co by mohlo projít.

Kritéria se v průběhu času měnila. Pokud jde o knižní produkci, vznik knihy byl dlouhý proces, minimum (pokud nešlo o preferovaného, tzv. angažovaného autora) byly tři roky, můj rekord byl osm let (Šídlo v pytli 1991). Mohlo se tedy stát, že v průběhu toho procesu je poměry utužily, pak procesovaný rukopis přešel z jednoho edičního roku do druhého, eventuálně byl vyřazen. Ke zlepšení a urychlení takřka nedocházelo.

Nakladatelský redaktor samozřejmě v této atmosféře žil a orientoval se v ní. Když chtěl mít snadný život, věděl přesně, jací autoři a jaké rukopisy mu zajistí pohodlný život. Když mu ale šlo o věc a měl pocit, že má smysl riskovat, spolupracoval s autory, kteří neměli k normalizačnímu režimu takříkajíc kladný vztah. Nebo dokonce měli punc nepřítele: třebaže neexistoval oficiální seznam zakázaných autorů, každý věděl, kdo zakázaný je. Automaticky to byli všichni emigranti, od vzniku Charty chartisté, také všichni autoři výrazně angažovaní v šedesátých létech. Pak tu byla kategorie autorů vyloučených a vyškrtnutých z komunistické strany. Ti vyloučení byli takřka automaticky zakázaní, ti vyloučení byli jaksi podezřelí, v některých údobích víc, v některých míň. Jiná byla kategorie lidí s větším či menším škraloupem, to byli kromě prověřených komunistů prakticky všichni.

Nad tím vším bděly vedoucí figury. Na Středočeské nakladatelství mám výraznou vzpomínku z té doby. Komunikoval jsem s Ivanem, a hned při první nebo druhé návštěvě jsem tam narazil na ředitele. Byl to příjemný člověk, silně z něho táhnul chlast. Pak jsem tam byl párkrát znova a zase – ředitel. Šel ke mně a představoval se mi.

„Ale pane řediteli,“ (to soudruhování nebylo tak povinné, jako se to dnes ukazuje ve filmech), „přece pana Neffa znáte, už jste se viděli.“

Opile zamžoural a povídá:

„No jo, máte pravdu. Viděli jsme se. Ale vy jste pokaždý jinej!“

„Jak, jinej?“ divil jsem se. „Já myslel, že jsem pořád stejnej!“

„Ale ne,“ řekl ředitel. „Vy jednou sedíte, podruhý stojíte… Kdo by se v tom vyznal?“ řekl těžkým jazykem a odpotácel se z místnosti.

Ve Středočeském jsem vydal knižní prvotinu. Napsal jsme ji s kamarádem a spolužákem Vladimírem Kováříkem, byla to dětská detektivka Holky se perou jinak. Psali jsme to paralelně, on kapitolu, já kapitolu, dvě dějové linky, jak by se to dneska řeklo v terminologii televizního seriálu. Byla to pěkná ilustrovaná knížka, dodnes mi dělá radost, stejně jako ty, co následovaly, Tátoviny a klukoviny, to byly fejetony o otci a synkovi, to byla moje tehdejší role, a Včely se vyrojily, to zase byla literární groteska.

I ta je navázaná na poměry té doby.

Úplně na začátku normalizace, kdy jsem měl hodně černý cejch na čele, protože jsem se angažoval rozhlase a měl za sebou srpnové vysílání v roce 68 a následný vyhazov, jsem dělal provozáře v dětském divadle a také promítal dětem filmy (mám za sebou rekvalifikaci promítače a certifikát na 16 mm filmy). Tehdy mi nabídli kšeft – v České pojišťovně. Abych jim vymyslel a vytvořil nějaký propagační materiál pro agitaci proti požárům. Tak vznikl spisek Aby u vás nehořelo, o bláznivé rodině ve ložení věčně spící nebo aspoň somnambulně podřimující otec, chorobně podnikavá matka a synek, vypravěč. Spisek vznikl, odevzdán, vytištěn a distribuován, načež nastala tahanice, jak mi ho zaplatit. Nakonec přišli, že bych jako s nimi měl uzavřít smlouvu, že jsme ho opisoval na stroji a dali by mi taxu čtyři koruny za stránku. Hodně jsem zuřil, ale pak jsem si řekl, mě neposerou. Tak tedy vznikla ta knížka Včely se vyrojily a vyšla v Ivanově péči.

Příběh měla i další, už moje poslední knížka v Středočeském.

Na začátku roku 1980 umřela maminka a táta to těžce snášel po těch jednačtyřiceti letech, co s ní byl, a však taky šel rapidně dolů a v roce 1983 umřel. Snažil jsem se ho nějak rozptýlit, každý večer jsem s ním byl (bydleli jsme společně) a on vyprávěl o tom, jak to všechno bylo. Napadlo mě povídání zapisovat, nejdřív na tajňačku, pak jsem dohodl v deníku Práce, že by to tam mohlo vycházet na pokračování s ilustracemi Kamila Lhotáka, a tak vznikly Večery u krbu. Je to takový hodně nepatetický pohled na první republiku, protektorát i na padesátá léta. Seriál vycházel, ale pak si nějaká soudružka, prý z Karlovarského kraje, stěžovala, že je to neseno buržoazním duchem, aby ne, proboha! Takže to zatrhli.

Takže jsem to všechno odnesl Ivanovi. Byl to v té době horký brambor, málo platné, šlo o jednou už zakázaný spis. No, vyšel v roce 1987, bohužel se táta vydání knížky nedožil, měl by z ní velkou radost.

V té době jsem už byl hodně angažovaný ve sci-fi hnutí. Věci mi vycházely v Mladé frontě, i tam byl takový skvělý redaktor Vojta Kantor, který za nás scifisty nastavoval kůži, a v Albatrosu, tam zase byly dvě statečné reaktory Hanka Krubnerová a Milena Karlová. Nicméně Středočeské nakladatelství zůstalo otevřené jako přístav pro dobrodruhy. S Ivanem Kruisem a Láďou Horáčkem (už brzy nakladatelství Paseka) jsme tam uchystali vydání sci-fi povídek Saši Kramera, mého kolegy z novinářské fakulty a spoluautora mé knihy Všechno je jinak. Coby chartista musel vystupovat pod pokrývačským jménem Miroslav Kostka. Knížka pak skutečně v roce 1989 vyšla, aniž kdo tušil, že už brzy bude Saša moci vyjít z ilegality. Další zvláštností z té doby byl příběh románu Odkud přišel Silvestr Stin. Napsala ho Ludmila Freiová, úctyhodná autorka čtyř sci-fi románů (v té době naprostá rarita co do počtu vydaných SF titulů). Z důvodů  i tehdy ne zcela pochopitelných byl román oním Úřadem pro tisk a informace zabaven a skartován, tedy rozšmelcován na starý papír. Byla to naprostá kuriozita, v roce 1986 se už takové věci neděly. Dnes, když o tom přemýšlím, mám pro to jediné vysvětlení. To se stalo v Mladé frontě (v novinách), kdy tento ÚTI napařil redakci pokusu kvůli jakémusi článku redaktory X.Y. Vedení redakce článek zkoumalo, ale žádnou velezradu nenalezlo. Přes známosti se dostalo ke zdroji informace a ta zněla takto: Víte, my jsme už dlouhou Mladé frontě žádný flastr nedali. No a ta X.Y. je taková hodná holka bez ambicí, tak jsme to navalili na ni, tý to ublížit nemůže. Takže je možné, že román paní Freiové byl podobným procesem vybrán ke skartaci. Tehdy jsme tedy bádali, jak román hodné paní Freiové znovu vydat, aniž by to ÚTI poznal. Tak se zrodila jeho pozměněná varianta Datum narození nula, ta ale už vyšla v nové době v roce 1990.

Co k tomu dodat závěrem? Byl to život pod dusivou dírkou, s lidmi jako je Ivan Kruis jsme do ní vrtali dírky, aby se dalo dýchat. Nebyla to odepsaná léta. A ten opilý pán, co tomu šéfoval?

Ani si nepamatuju, jak se jmenoval.