Verneovo století bylo brutální

Spisovatel Ondřej Neff se posledních několik let ponořil hluboko do díla Julese Verna. Nejprve převyprávěl v duchu moderního pojetí dobrodružného žánru osm klasických verneovek, které nakladatelství Albatros vydalo s nádhernými původními kvašemi Zdeňka Buriana. Pak se pustil do grandióznějšího plánu: píše vlastní trilogii, ve které propojí motivy ze všech známých verneovek. První díl Pán vzduchu je již na pultech, kongeniálně ilustrovaný Milanem Fibigerem.

Julese Verna jste zřejmě četl od dětství. Bylo to díky knihovně vašeho otce, známého romanopisce Vladimíra Neffa? Četl tatínek verneovky?

Můj otec bohužel veškeré zábavné knihy ze své knihovny vyměnil za války za cigarety. A co mu zbylo, to vyměnil v místní knihovně v roce 1947 za Ottův slovník naučný. Pak přišel únor 1948 a ty jeho knihy z knihovny vyřadili a hodili do sběru. Takže jsme neměli vůbec nic a já verneovky v raném dětství sháněl, kde se dalo.

A z té vášně pro Verna se později zrodila vaše populární kniha Podivuhodný svět Julese Vernea.

Uvědomil jsem si, že se v roce 1978 blíží sto padesáté výročí Verneova narození. Záměrem tedy bylo vydat tu knihu k tomuto výročí. To se sice nestihlo, ale to je jiná věc. Při přípravě materiálů jsem tehdy objevil, že Adolf Hoffmeister, otec mého přítele Martina Hoffmeistera, má doma obrovskou verneologickou literaturu ve francouzštině. Ta mi tehdy velmi pomohla. A od Podivuhodného světa zase vedla cesta k napsání historie české sci-fi Něco je jinak a společně s Alexandrem Kramerem historie světové sci-fi Všechno je jinak.

Dočetl jsem se, že překlady verneovek například do angličtiny byly příšerně zkrácené a upravené. Jak věrné jsou jeho překlady do češtiny?

Musím konstatovat, že překlady do češtiny jsou velmi věrné. Znám je všechny, ty klasické od Vilímka, od Beauforta s Kočím, i ty nové Hobzíkovy a Netušilovy. Jsou tam drobné odchylky, ale spíš z důvodů esteticko-morálních. Kupříkladu v Dvaceti tisících mil pod mořem je frenetická scéna, kdy se kapitán Nemo chová jak totální idiot. Verne rozeznával zvířenu na užitečnou a škodlivou, takže i jeho hrdinové jsou jeden vedle druhého bezohlední vrazi zvířat. Nemo usoudil, že vorvaň patří do kategorie těch škodlivých a musí být vyhuben. Kniha tedy obsahuje pasáž, v níž Nemo svým Nautilem masakruje stádo vorvaňů. Je zajímavé sledovat, že čím byl překlad novější, tím je drastičnost té scény zmírňována, až nakonec zmizela úplně. Já jsem se s tím ale musel vyrovnat, protože v originálu to končí pateticky – Nautilus zabije matku vorvaně a zbyde po ní její mládě. A Zdeněk Burian to namaloval! Tak jsem to tam nějak musel napsat.

Občas jsou ve verneovkách chyby, to se stane každému spisovateli. Zkoušel jsem vypátrat, kde ty chyby vznikly. Opět ve Dvaceti tisících mil pod mořem najdeme jednu klasickou chybu v úvaze o treskách. Jde o to, že kdyby se ujala každá vypuštěná tresčí jikra a vyrostla do dospělé ryby, tak za týden by byla naše planeta plná tresek. Když to přepočítáte, je to špatně. Já mám shodou okolností první francouzské vydání a tu chybu jsem našel i v něm.

U literatury platí, že každá doba ji čte novýma očima. Zažil jste s Vernem něco podobného, když jste ho po mnoha letech četl znovu?

Když jsem ho četl jako dítě, kdy se pomalu nedalo vyjet ani do Polska, tak ta romantika exotických zemí byla naprosto opojná. Zajímala mě vlastně víc, než nějaké létající stroje. Pak jsem se k němu vrátil v 80. letech, když jsem připravoval adaptace pro rozhlas, a začal jsem si všímat spíše konstrukce děje. Tehdy jsem objevil jeho hravý důmysl. On to své vyprávění a popisy všech těch vynálezů nebral moc vážně, je tam vždy takový skrytý úsměv v pozadí. Ve třetí etapě mého soužití s Vernem, když jsem přepracovával verneovky pro Albatros, jsem si začal uvědomovat podstatu 19. století. Co to bylo za šílenou agresivní dobu, kdy se jakýsi apendix euroasijské pevniny rozhodl, že mu patří svět. Evropan vyleze z lodě na novou pevninu, vůbec se neptá, jestli tam někdo bydlí, nebo jestli to někomu patří. Prostě vetkne do země prapor a prohlásí: „Je to naše.“ A to vetkávání praporu je v těch verneovkách všude. Verne tím byl naprosto prostoupen a nikde v něm nenajdete pochybnost o tom, jestli to je dobře. Za to dnes všichni pykáme a prožíváme obrovskou kocovinu z tohoto opojení.

Dnešní doba si ale nachází i ty světlé stránky 19. století. Dnes je v módě například literární žánr steampunk, fantastická dobrodružství odehrávající se právě ve století páry.

Já svou trilogii považuji za součást steampunkového proudu. Úcta k technice v mém díle rozhodně je, to přebírám z Vernea bez výhrad. Pro mě je vynálezce nezpochybnitelně pozitivní člověk, byť může z nevědomosti posloužit temné síle. Objevování a osvojování si tajemství přírody upřímně pokládám za pozitivní věc.

Dnešní doba se všemi výhodami civilizace a demokracie se jeví trochu rozplizle, což se projevuje i na lidech. Vidíme kolem sebe méně vyhraněných hrdinů, lidí činu, než jak to známe ze starých dobrodružných románů. Vaše vize předminulého století ukazuje hrdiny jako hrdiny.

I to je dědictví po Verneovi. Dnešní hrdina je kolektivní. V Afghánistánu bojuje brigáda rychlého nasazení a ty konkrétní válečné hrdiny neznáme. Verneovky mají statečnost individualizovanou, což se promítlo i do mé trilogie. Byla to také doba průmyslových osobností. V Čechách působil baron Škoda, v Německu Siemens, Krupp… Siemens měl jako první vývojové kanceláře v dnešním slova smyslu. Když je popisuje Verne v Ocelovém městě, bral si inspiraci právě u něj. Dnes je to jiné, osobnosti zanikají. Kdo dnes ví, kdo vynalezl mobilní telefon, což je naprosto zásadní technologický prvek, bez kterého si život skoro nedovedeme představit? Víme, kdo vymyslel parní automobil, ale ne kdo vymyslel mobil. Dnešní doba ztratila vůdčí typy. Bill Gates i Steve Jobs jsou v tomhle ohledu ještě lidé té staré éry. I můj průmyslník Virgil Adrian je typická postava 19. století.

Byl to opravdu původní Verneův záměr, napsat takový „crossover“, který nyní zkoušíte vy?

Verne se skutečně zmínil, že by rád napsal román, který by se odehrával po celém světě a nějak by se tam naťukly motivy z jeho klíčových románů. Nestihl to ale uskutečnit. Když jsem zpracovával pro nové vydání jeho Tajuplný ostrov, už jsem si tam připravoval půdu pro svůj cyklus, abych na to mohl navázat. Na jeho konci kapitán Nemo neumírá, ale je už jednou nohou v mém chystaném románu.

Jak jste s psaním trilogie daleko?

Teď jsem v polovině třetího dílu. Už jsem se svými hrdiny v Asii a blížíme se Himálajemi na úpatí kláštera Rongphu. To místo znám osobně, těší mě psát o něčem, kde jsem doopravdy byl. Pak se ještě dostanou do Austrálie a ještě mnohem dál. Finále bude z technologického hlediska velmi efektní.

V doslovu k Pánovi vzduchu uvádíte, že vaše megaverneovka souhrnně nazvaná Tajemství pěti světadílů bude spojnicí mezi dílem Verneovým a trilogií Kapitán Nemo od „českého Vernea“, J. M. Trosky. Jak jste na to přišel?

Už když jsem četl Trosku jako kluk, vrtalo mi hlavou, jak se tam ten Nemo vzal. Přesvědčivě objasnit, jak se v té Troskově podzemní říši Nemo ocitl, je jeden z cílů mého cyklu. Ideální by bylo, kdybychom mohli i Troskovu trilogii vydat znovu, upravenou tak, aby to vše na sebe lépe navazovalo.

Je vaše psaní verneovek určitým návratem do dětství, ke kořenům?

Ani tak ne, je to logické pokračování mé adaptační činnosti. To dějové plátno je tak široké, že sklenout ho smysluplně dohromady do jednoho příběhu je velká profesionální výzva. Ale moc se těším, že až to skončím, budu psát něco úplně jiného, totiž sociologicko-politologickou čistou sci-fi o koncentráku na Měsíci. Opravdu si oddychnu, až napíšu konec Tajemství pěti světadílů. Ten už znám, poslední scénu mám napsanou v hlavě.

Ivan Adamovič, Hospodářské noviny 2.7.2014