Vánoční pohádka s dobrým koncem

Byl to moc hezký vánoční večer v dětské knihovničce. Jedna knížka vedle druhé, všude klid a z kuchyně doléhala vůně vanilkových rohlíčků. Pohodu měli i v knížce o medvídkovi Pú. Netrvala dlouho, ozvalo se bušení na dveře.

Do té chvíle tu vládla milá vánoční družnost. Medvídek Pú všechny pozval a měl radost ze všech dárečků, které mu přinesli. Od Králíčka dostal med, Kryštůfek Robin taky přišel se sklenicí, a dokonce i Sova se dostavila s medem, nalila ho do kalamáře. Jen oslík Ijáček přišel s prázdnou a smutně uvažoval o tom, jak ošklivě se na něho všichni dívají a přitom nikoho nenapadlo, že by také on měl dostat nějaký ten dáreček, když jsou Vánoce. Takže byl vlastně rád, když se ozvalo to zaklepání, spíš zabušení.

„Co to může být?“ divil se Králíček. „Není to snad Slonisko?“

„Zní to jako z vedlejší knížky,“ přemýšlel Kryštůfek Robin. Dívali se na něho nechápavě. Jenom on věděl, že jsou v knížce a ta je v poličce v knihovně a na poličce sousedí s dalšími knížkami. Ale věděl to nejen on, i Sova to věděla.

Kryštůfek Robin se na Sovu podíval.

„Vedle je v polici Pohádka o Červené karkulce,“ řekla.

„O té jsem slyšel,“ řekl medvídek Pú. „Nosí babičce v košíčku dobroty. Možná i med,“ dodal a zamířil ke dveřím sousední knihy. „Třeba jí nějaký zbyl.“

Sáhl na kliku.

„Možná bys neměl,“ začal oslík Ijáček. To už ale medvídek Pú kliku stiskl a dveře otevřel a dovnitř se cpal Vlk.

Kryštůfek Robin mu zastoupil cestu a řekl přísně:

„Co tu děláš, Vlku? Myslivec ti přece rozpáral břicho!“

„Myslivec šel do vedlejší knihy na opačné straně, mladý příteli,“ řekl Vlk hlubokým hlasem. „Je to Hostinec U kamenného stolu, myslím. Jsou Vánoce, a o Vánocích myslivci nepracují. Nepárají břicha,“ doplnil.

„Kdepak je ale Karkulka?“ ptal se Kryštůfek.

„Ani nevím, někam si odskočila,“ odpověděl Vlk a pohladil si vypouklé břicho. Odstrčil Kryštůfka, vešel dál, rozhlédl se kolem sebe a zrak mu spočinul na Ijáčkovi.

„Ty jsi ale pěkný oslík, milý, vypasený.“

Oslík Ijáček potřásal hlavou.

„Tolik nás tu je, ale nakonec sežere mě,“ řekl smutně. „Vždycky to tak dopadne.“

„Copak tě už někdy někdo sežral?“ zeptal se ho Králíček.

„To ne,“ odpověděl oslík Ijáček. „Ale tentokrát to určitě udělá.“

Vlk mlsně čenichal a všechny si pečlivě prohlížel. Pak zas hleděl na oslíka. Ten se tvářil velmi nešťastně. To se dá snadno pochopit, nikdo není blažený, když si ho prohlíží Vlk! Z druhé strany vzato, oslík Ijáček se nikdy netvářil moc šťastně.

Vtom se ozvala Sova.

„Oslík je vypasený, Vlku, ale možná by bylo dobré se poohlédnout i jinde.“

„Kde?“ vrtěl hlavou Vlk.

„No třeba v další knize u nás na poličce, ale na druhé straně. Třeba by tam na tebe čekaly ještě lepší Vánoce než u nás.“

Vlk chvilku přemýšlel. Neměl moc velký hlad, a tak mu přišlo, že to není tak špatný nápad. Přešel tedy místnost, otevřel si dveře a vstoupil do vedlejší knihy. Sova máchla křídlem a medvídek Pú hned pochopil její plán. Zavřel dveře železnou petlicí a zajistil ji kolíkem.

„A je to!“ řekla Sova vesele. „Vedlejší kniha se jmenuje Broučci. A jak známo, vlci se hmyzem neživí.“

„Jen oslíky,“ dodal Ijáček. „Tak to dobře dopadlo, ani tomu nemohu uvěřit.“

Všichni měli radost, jak to Sova dobře vymyslela a jak Vlkovi vypálila rybník. Ten bude mít, panečku, Vánoce!

Jen Kryštůfek Robin se neradoval.

On věděl líp než Sova, jaké je pořadí knih v poličce.

Vedle nejsou Broučci. Vedlejší kniha se jmenuje Pět malých prasátek.

Podíval se na petlici a železný kolík a napadlo ho, že by mohl petlici otevřít. Vlka dnes večer už neuvidí, oslíkovi už nic nehrozí. Alespoň pro dnešní večer ne.

Nikomu o tom neřekl. Nechtěl svým přátelům kazit šťastné a veselé Vánoce.

(Vyšlo v Hospodářských novinách 23.12.2016)