Stroj času před 60 lety

Minulý týden jsem tu glosoval film podle románu H.G.Wellse Stroj času z roku 2002, více méně náhodně, jak mi padl pod ruku, ani nevím, jak se to stalo. Zfilmovanou verzi jsem viděl jako kluk v šedesátých létech. Samozřejmě, že ji lze dohledat a shlédnout, což jsem učinil teď.

Je to film režiséra George Pala podle scénáře Davida Duncana, v hlavních rolích jsou Rod Taylor jako Poutník ve wellsovské terminologii a Yvette Mimieux. Když to píšu, hned mě napadne: Poutníkova dívka je zde běloška, s pršáčkem nosíkem, ano, blondýnka. Nikoli jihoasiatka jako ve verzi 2002, dnes by musela být černá jako bota. To je ale podružnost.

Film je 62 let starý, takže je třeba se připravit na hodně volné tempo a lepenkové dekorace. Jak vypadá stroj času vidíte vlevo, je půvabný.

Zaznamenám další momenty, které mě zaujaly.

Film byl natočen v době, kdy se předpokládalo, že by měl mít nějaké poslání, etické, politické, jakékoli. Takže začíná v roce 1899 o Silvestra, Poutník nakoukne do blízké budoucnosti, pak do vzdálenější – pozná první světovou válku, následuje druhá a jsme v roce 1966 – tedy šest let po vzniku filmu. A jsme v atomové válce, která rozpoutá magmatické síly, takže Poutník i se svou time machine je zalit do skály a čeká až ho eroze vyplaví na světlo boží, což se stane 12. října roku 802701, no kidding, nespletl jsem se, je to fakt osm set tisíc a nějaké drobné (to plus mínus je rozpětí ode dneška, plus mínus Jan Lucemburský a Miloš Zeman plus těch osm set tisíc let).   Vidíte tachometr zde vpravo. Je málo sci-fi které si troufají do tak vzdálené budoucnosti nahlédnout. Tento film mezi ně patří.

Zase – musím opakovat – nejsem žádný recenzent, jen glosátor. Nehodnotím, jen pozoruji a mám pochopení.

Tvůrci filmu naprosto dokonale zachovali Wellsův koncept: lidstvo rozděleno na dvě větve, jedna je změkčilá, vydržovaná, neschopná, to jsou Eloi. Druzí jsou Morlockové, žijí v podzemí, pracují na Eloie a občas jako ňamku některého snědí. To je v románu i zde.

Pohled do kuchyně.

Jak mají jedni i druzí vypadat?

Eloi jsou blonďáci v tunikách, bezbarví, naprosto k ničemu na první pohled. Po osmi stech tisících letech plus drobné (Jan – Zeman) mluví anglicky, ale nad tím je opravdu nutno zavřít oči.

Takže je to v pořádku. Co ale s těmi Morloky?

Jsou to samozřejmě potomci dělníků u pásů ve fabrikách na auta. Bylo by asi blbý i v roce 1960 z nich udělat nějaká lidská monstra v montérkách. Takže tu máme tradiční chlupaté opičáky vhodné k odstřelu a nenávidění. Nehodnotím, konstatuji. Jinak to nešlo, kdyby to byli lidi v montérkách, bylo by to politicky nekorektní už v roce 1960. Moc rád bych viděl skici a návrhy z té doby, jaké byly varianty.

Co ale bije do očí: to je duch té doby. V prvním plánu strach z atomové války, zde předpovězena na rok 1966. To byl tehdejší strašák, dneska nás straší klimapogromem. Vždycky nás ty kurvy budou něčím strašit, tenkrát to byl atomový hřib a ten je i zde. Je to ale jenom epizoda. Jádro dramatu je v té eloi-morločí době po 800 tisících let.. Tam se poutník chová jako John Wayne v indiánské válce. Morlokům dá do držky, naučí posrané Eloi bojovat, vrátí se domů na večeři, protože to slíbil kamarádům, ale hned šupem zpátky učit Eloie, jak správně rozbíjet Morlokům držky. Je sebevědomý, rozhodný, ví, co má dělat, má v kapse sirky, umí šplhat po provaze a je zdvořilý k dámám. Když spadnou do vody, vytáhne je ven.

Takový film by se dneska nedal natočit. Nesnesli bychom to. Pištěli bychom pohoršením. To proto, že my jsme Eloi. Ta paralela se posunula. My jsme ti, co mlsáme, ale pracují jiní. Mlsání nám dodává třetí svět. Čína. Indie. Indonésie. Filipíny. Jsou to Morlokové? Sežerou nás?

Nevím, ale něco dělat bychom začít měli.