Smutné místo Malá pevnost Terezín

V neděli jsem navštívil s vnučkou Malou pevnost Terezín. Když jsem tam byl poprvé a naposled, byl jsem mladší, než je ona dnes. Naše třídní, paní učitelka Jedličková nás provázela těmi chmurnými místy. Věděli jsme, že ji tam věznili. Na ruce měla vytetované číslo a vyprávěla nám, kde jich na cimře spalo šedesát, kde byli lidé uvazováni za ruce a bičováni. A tak.

Až po mnoha letech jsem si uvědomil, a) že tam byla poprvé od osvobození,

b) že od osvobození uplynulo mizerných jedenáct let, tolik mi bylo (ročník pětačtyřicet).

Pro nás to byla historie, pro ni včerejšek dosud bolestný.

Nedovedu posoudit, jakýma očima si prohlížela Dominika ta místa. S obdobím Protektorátu zůstanou navždycky spjata. Nicméně, přece jenom… Ono se tam zavíralo po celé devatenácté století. Byl to prostě kriminál. A po pětačtyřicátém, když ho Rusové osvobodili, byl zrušen – a hned zase obnoven, bylo to sběrné místo při deportaci Němců Takže to co dělali oni nám jsme pak my dělali jim.- Nehodnotím to. Začali si a dobře jim tak, aspoň je pokoj. Nicméně je dobré to mít na paměti. Takže teď k těm obrázkům.

 ARBEIT MACHT FREI, asi nejhnusnější věta v německém jazyce. Jediné pravdivé je to macht, i když ve významu substantiva. Moc, nadvláda. To byla idea toho místa.

Všechno to tam vypadá zvenčí příšerně úhledně, čistě. Pekelné mocnosti se zobrazují začouzené, špinavé. Ve skutečnosti jsou vymydlené.

Obyčejná kotelna, nicméně v těch souvislostech připomíná mučírnu. Aspoň mě tak připadá.

Brána smrti. Cesta, ze které je focena, vede přímo na popraviště. Je to hliněný val u zdi. Za tou zdí měli Němci bazén a cachtaly se v něm jejich děti.

Jak prostými prostředky lze udělat z člověka jateční dobytek!

Smutným místům sluší déšť. Ale i to sluníčko zesmutní, když nad takovým místem vyjde.