Román Ultimus

Já o něm veřejně i soukromě žvaním už třicet let, opravdu nelžu. Koncem osmdesátých jsem pojal nápad koncentráku na Měsíci, to už byl Měsíc mého života napsaný, ale ještě ne Rock mého života (byl ale rozepsaný!) a vůbec ne Hvězda mého života, ta byla ještě ve hvězdách. No a tenkrát mě napadlo, že by jako byl koncentrák a ten byl zrušený a tudíž rozpuštěný, ale že by se postupně časem obnovil, protože lidem vyhovuje být v koncentráku. Do toho přišel listopad 1989 a já si říkal: ty vole, co tě to napadlo? Lidi přece chtějí svobodu! Co to tady plácáš za nesmysly?

Brzy jsem pochopil, že jsem tenkrát měl pravdu a teď to vím stopro, jak tak kolem sebe koukám, jak lezou do chomoutu další zblblé a na první pohled lidumilné ideologie. Ale pořád ne a ne ten Ultimus napsat. Tady na Neff.cz je úryvek z jedné mnoha verzí, dneska doplním dalším náběhem, ale to už je 60 stránek rukopisu, žádný fejetonek! Byla to ale zcestná pouť, spíš jako když pianista brnká po klaviatuře a hledá melodii. Teď už si myslím, že jsme ji našel. Příští rok mi vyjde Barbora a Zlatý robot, to je knížka pro děti, ale tenhle Ultimus musí být venku v roce 2020. Včera jsem začal (cesta dlouhá tisíc li začíná prvním krokem) a dneska jsem pokročil dalším významným fabulačním počinem. Já tady neprozradím, že vrahem je zahradník, ale o té svobodě to zase bude.

Víte, já si vždycky říkal, že na to, aby se dalo psát, musí bejt člověk nasranej: těžko hledat alternativní důvod, prachy z toho nejsou, sláva taky ne, jenom práce a já píšu těma třema… No a jelikož vidím, jak ta svoboda mizí jako voda v písku pouště, jak utuhuje cenzura a autocenzura a nemylte se, nejde to od řádného Babiše nebo Putina, ale od těch spasitelů lidstva páchajících dobro hlava nehlava… Tudy vedou mé úvahy. Tam směřuje Ultimus.

Stay tunned. Pokud vás to zajímá, asi se pokusím být na Facebooku.