Referendem k diktatuře

Systém zastupitelské demokracie je kritizován víc než jiné systémy organizace společnosti. Má to hlavní důvod: všechny ostatní systémy se v první řadě starají o to, aby je nikdo nekritizoval. V poslední době se stále častěji uvádí jako spasitelná alternativa referendum. Je dokonce citováno jako vyšší stupeň demokracie, jako cosi nadřazeného zastupitelské demokracii, tedy vládě skrze volené zástupce, jako cosi, co lépe vyjadřuje vůli veřejnosti.

Nebezpečí referenda je třeba vnímat a chápat v souvislosti s negativními a často kritizovanými vlastnostmi zastupitelské demokracie.

Ta hlavní námitka proti ní se týká zdlouhavosti schvalovacích procedur a s ní spojené malé akčnosti. Zato referendum je s problémem rychle hotové. Definuje se zadání, na ně se odpoví ano / ne a je problém vyřešen. Schvalovací procedura v zastupitelských orgánech na všech stupních se vleče – a i když se nakonec nějak rozhodne, spor často pokračuje: u nás příkladem toho jsou církevní restituce, rozhodnutí nakonec padlo a je následně napadáno a změkčováno, stejně tak penzijní reforma či protikuřácký zákon.

Referendum rozhodne ano nebo ne, a jelikož je to hlasování všelidové, je vnímáno jako rozhodnutí s větší váhou. Proti brexitu se v Británii nikdo reálně neodváží konat, protože o něm rozhodlo referendum.

Protože schvalovací procesy v zastupitelském systému jsou tak zdlouhavé, zůstávají otevřené i poté, co byly schváleny a vtěleny do zákona. To je nedostatek a zároveň výhoda. Stoupenci toho či onoho řešení mají pořád šanci a prostor k prosazení svého pohledu, obvykle se dojde k nějakému kompromisu.

Referendum rozhoduje s konečnou platností. V Británii hlasovalo pro brexit 51,9 voličů, takže názor 16 141 241 občanů podporujících setrvání v EU padl pod stůl a zůstal jim jen pocit křivdy a úhony.

Dá se jistě diskutovat o kompetentnosti zastupitelů na všech stupních, nicméně je asi mimo diskusi, že při všelidovém hlasování má velkou úlohu cit, tedy dojem z problému, rozhodně větší než expertní názor. Ten dojem nějak vzniká a také se mění. Výzkumy před každým referendem dokladují, jak se mění nálada veřejnosti. Pak padne rozhodnutí založené přinejmenším z části na náladě, vyvolané rozmanitými vlivy. Referendu předchází kampaň, zaměřená především na city. To se jistě týká i voleb do zastupitelských demokracií, ale tam to nemá bezprostřední, doslova fatální důsledky. Jistěže i tam se voliči nechávají vést především svými dojmy a jsou ovlivněni často i demagogií, ale ta nemá vliv na následný dlouhotrvající (až příliš dlouhotrvající) schvalovací proces. V referendu se dojmy i demagogie projeví na rozhodnutí, které je konečné.

Referendum je představováno jako projev čisté vůle svobodného občana. Lstivě se zamlčuje, že referendum nepadá z nebe. Musí ho někdo vyhlásit, a to znamená, že ten někdo definuje problém a stanoví otázku. Hlavně definice otázky je zásadní manipulativní prvek. Vzpomeňme na pokusy o vyvolání referenda kolem rozpadu Československa. Ne že nebyla vůle: nenašla se shoda na definici otázky. Asi každému bude jasné, že referendum na otázku Jste pro vystoupení z EU ano/ne bude mít jiné výsledky než Jste pro setrvání v EU ano / ne.

Kdo rozhodne pro první nebo druhou variantu?

Jsou samozřejmě i další námitky proti referendu, jako že „lid jsou blbí“ atd. To ale jsou spíše podružnosti a není důstojné se jimi zabývat. Kdyby se mělo vycházet z blbosti obyvatelstva, nemohli bychom mít volby, a lze si vzpomenout na Churchillův výrok „největším argumentem proti demokracii je setkání s voličem“. Přesto ale nebylo v dějinách úspěšnějšího, tedy po všech stránkách produktivnějšího uspořádání společnosti, než je zastupitelská demokracie. Její oslabení přechodem na systém referend povede ke vzniku totalitarismu nového typu: budou zde vyvolení, kteří budou organizovat referenda, definovat problémy, definovat otázky a implementovat výsledky. Nezapomeňme, že největší podvod na veřejnosti v moderních dějinách spáchali ruští bolševici, když nominálně svěřili všechnu moc sovětům, tedy radám: nominálně to byla všelidová grémia, v praxi pak řízená partají. Je třeba být velmi ostražitý, když někdo začne hlásat demokracii vyššího typu a začne ji opatřovat ideologickými praporci, jako je „liberální demokracie“ a „občanská demokracie“ a „přímá demokracie“. Je to líbivý nátěr a totalita pod ním cení zuby.