Ocelové město a sci-fi

V pořadí Vernových románů je Ocelové město na osmnáctém místě. Verne byl vázán s nakladatelem Hetzelem smlouvou, v níž se zavazoval odevzdat dva svazky ročně. Ocelové město je jeden svazek, kdežto třeba Tajuplný ostrov má svazky tři. Pro spisovatele to jistě znamenalo velké tvůrčí vypětí. Asi tedy uvítal, když mu nakladatel Hetzel nabídl již hotový román, aby ho přepracoval podle svého a podepsal vlastním jménem.

Původním autorem díla byl Jean-Francois Paschal Grousset (1844–1909). Válka s Prusy ho zaskočila jako revolučně laděného novináře. Zúčastnil se Komuny, v její revoluční vládě dokonce působil jako nějaký ministr zahraničí. Po porážce Komuny ho odsoudili na doživotí do vyhnanství do Nové Kaledonie. Odtud uprchl do Londýna, kde napsal román Dědictví po Bégumě, který nabídl prostřednictvím svého bratrance nakladateli Hetzelovi. Tak se dílo dostalo k Vernovi a ten se ujal jeho zpracování. Začala tím spolupráce obou autorů. Pod svým jménem Verne upravil a vydal u Hetzela ještě další Groussetův román Hvězda jihu, svěží, příjemně ironický příběh z Jižní Afriky. V roce 1880 byla vyhlášena amnestie, Grousset se vrátil z londýnského exilu do Francie a působil pak autorsky pod uměleckým jménem André Laurie. Tandem Laurie-Verne pak u Hetzela vydal v roce 1885 román Trosečníci z Cynthie, dnes v podstatě zapomenutý.

Vernův autorský podíl můžeme dnes těžko posoudit. Zachoval se Groussetův dopis Hetzelovi, poslaný ještě z londýnského exilu. V prosinci 1879 Grousset navrhuje, že by možná bylo vhodné nabídnout Bégumu v úpravě pro divadelní jeviště: v té době to bylo podobné, jako kdyby dnes Netflix podle románu natočil seriál. V závěru dopisu vyjadřuje Grousset vděk za Vernovy změny, překládám doslova, a konstatuje, že se z nich naučil víc než za deset let dosavadní autorské dráhy. Těžko z toho soudit, jak hluboké zásahy to byly. Jisté je, že Verne se zabýval urbanistikou, mimo jiné i proto, že působil jako radní ve městě Amiensu, do něhož se po válce s Pruskem odstěhoval. V roce 1875 měl na radnici přednášku Ideální město, která pak byla publikována pod názvem Amiens v roce 2000. Čistota, hygiena, zdravý životní styl, to byly v té době převratné myšlenky a do Ocelového města jsou včleněny doslova jako jakýsi traktát. Nicméně setkáme se s nimi ještě v jednom Vernově vědecko-fantastickém románu, v Plovoucím ostrově z roku 1895, který se odehrává na palubě obřího plavidla, na němž stojí luxusní město pro milionáře. V románu tedy mohl propojit svoje oblíbená témata: životní styl a francouzské vlastenectví. Naopak svoji nechuť k němectví dával najevo možná až přehnaně. K tomu dlužno podotknout, že v té době už byl věhlasný spisovatelem a jeho díla byla průběžně vydávána v mnoha zemích. V císařském Německu román vyšel v překladu bezprostředně po francouzském knižním vydání.

* * *

Jules Verne je právem pokládán za zakladatele vědecko-fantastického žánru. Jako první autor se ujal metody zpracovat fantastický nápad tak, aby byl výsledek věrohodný a působil realisticky. Zdaleka ne všechny jeho práce patří do tohoto žánru, většinu tvoří dobrodružné cestopisy. O zařazení Ocelového města ovšem není pochyb. Ústředním fantastickým motivem jsou tu zbraně hromadného ničení a samozřejmě i dělo schopné vystřelit náboj s takovou silou, že se dostane na oběžnou dráhu Země.

Hlavní pozornost je tu věnována plynu. Autor, ať už to byl Grousset nebo Verne, zde volil kysličník uhličitý, přičemž jsou mu přisuzovány vražedné vlastnosti, především pak schopnost zmrazit celé město. Tohoto základního motivu jsem se při zpracování textu držel i já a pokusil jsem se mu dodat větší věrohodnost motivem jakéhosi blíže neurčeného katalyzátoru. V originální verzi jsou tyto chemicko-fyzikální podrobnosti zamlženy. Nicméně prorocká je sama myšlenka, že by plyn mohl působit jako zbraň. K tomu skutečně později došlo při válce navazující na tragédii z roku 1870. V první světové válce se používal nejdřív chlór. Za začátek chemické války je pokládán německý útok z 22. dubna 1915, kdy Němci vypustili na Francouze 180 tun tohoto nebezpečného plynu. Sám kysličník uhličitý je k těmto účelům samozřejmě nevhodný a jeho údajná schopnost zmrazit město je zcela realitu. Nicméně vize zmraženého Schultze nahlíženého obřím zvětšovacím sklem je příšerně podmanivá a Mistr Burian ji skvěle ztvárnil v ilustračním doprovodu románu.

K vrcholům příběhu patří napínavý motiv osudného výstřelu děla. Ten končí tím, že se z náboje stane oběžnice. Verne ve svých dílech dopravil objekt mimo zemskou přitažlivost celkem třikrát. Poprvé to bylo v románu Ze Země na Měsíc z roku 1865, tam dokonce dělo objektu se třemi cestovateli udělá druhou kosmickou rychlost a vyšle je na oběžnou dráhu kolem Měsíce, dále pak zde, v Ocelovém městě, a nakonec v románu Zmatek nad zmatek z roku 1889, kdy dobrodruzi chtějí využít zpětného rázu obřího děla, aby pohnuli zemskou osou. Nepodaří se jim to, nicméně i tento náboj se stane zemskou oběžnicí. Není těžké vypočítat, že je technicky zcela nemožné udělit v dělové hlavni náboji rychlost 7,9 kilometrů za sekundu, což je kosmická rychlost nezbytná k dosažení oběžné dráhy. Navíc, pohled na „padající hvězdu“ na letním nebi nám připomene, jak by takový náboj dopadl, i kdyby mu dělo nakrásně takovou rychlost udělilo a ústí hlavně by opustil. Nicméně mhouření očí a velkorysost při posuzování technické uskutečnitelnosti k vědecko-fantastickému žánru patřilo za dob Julesa Verna a patří to k němu dodnes.

Když ale jsme u fantastických prvků v románu, za zmínku stojí dvě maličkosti. Onen Galibertův přístroj není žádná fantazie, byl to jeden z prvních v praxi používaných přístrojů tohoto typu a do praxe byl uveden i u nás, v Rakousku-Uhersku. Pokud jde ale o technický důvtip, pak dlužno smeknout nad tím, že Verne předvídal možnost konferenčního telefonického hovoru. Sám telefon byl tehdy naprosto žhavá technická novinka. Můj pradědeček byl jeden z prvních majitelů telefonní linky v Praze, měl telefonní číslo 12, a to bylo až v devadesátých létech! Verne už patnáct let před tím uvažuje o konferenčním hovoru. To je jeden ze záblesků jeho technické geniality, podobně jako když při popisu měsíční střely uvažuje o brzdicích raketách a o deformační zóně, která zmírní následky dopadu střely na měsíční povrch.