Nad texty Mariana Kechlibara

V těchto dnech vychází sborník textů To nejlepší zblogu Kechlibar.net. Jde o výběr osmdesáti statí, jež autor publikoval na svém webu i na Neviditelném psu v posledních pěti letech. Ke knížce se vrátím za týden, toto je její předmluva.

Nad texty Mariana Kechlibara vzpomínám na velikána světové sci-fi, Rusa, který se dostal šťastným řízením osudu do Ameriky a tam proslul jako spisovatel pod jménem Isaac Asimov. Ano, to je TEN Asimov, autor tří zákonů robotiky, o nichž už víme, že nikdy nebudou platit. Vedle románů a povídek vydával Asimov i knížky pojetím velmi podobné Kechlibarovým Zapomenutým příběhům. Pár jsem měl v ruce a vždycky jsem žasl nad jeho schopností najít, pojmout do sebe a poutavě interpretovat rozmanitá témata s široké škály vědních oborů, ale i historických událostí. Asimov byl v jádře biolog, Kechlibar matematik. Vtip je zřejmě v tom, že dotyčný musí mít exaktně pracující mozek, něco jako procesor, osazený koprocesorem s básnickou licencí. Procesor by stihnul srovnat a utřídit data, ale bez básnivého koprocesoru by se k nám nedostala. Lidé dělají že prahnou po vědomostech a ve skutečnosti si přejí snít.

Marian Kechlibar jde naproti jednomu i druhému. Vydal už pět knih Zapomenutých příběhů. Jsou to sborníky črt o epizodách z dávné i nedávné minulosti. Mají společného jmenovatele – staly se v minulosti a dnes se o nich neví vůbec, nebo když tak jen málo. Abych nezapomněl, je tu ještě jeden společný prvek, ten souvisí s autorovou přirozeností, je to věcnost. Ta se opírá procesor v jeho hlavě, přesně pracující, analytický. Kniha kterou začínáte číst je také sborník. Obsahuje osmdesát textů vydávaných na jeho osobním blogu Kechlibar.net, s podtitulem komentáře ke světovému dění. Tedy zpravidla k současnosti. Tím se od pětice Zapomenutých příběhů ostře liší. Okny do minulosti se můžete dívat bez osobního rizika. V přítomnosti to však ostře fouká, přičemž Marian Kechlibar má tu smůlu nebo štěstí, že se neřídí převládajícím směrem větru. To je důvod, proč Jiří Wagner končí své Slovo editora přáním, aby Kechlibarovy knihy neskončily ve stoupě. Je všechno než progresista. Naopak, hlásí se k prostředí, jemuž říká intelektuální disent. Varuje před neliberálními tendencemi, které na Západě narůstají pod hlavičkou liberální demokracie. Pozice intelektuálního disidenta je o to obtížnější, že v halasné opozici vůči takzvané liberálně demokratické koncepci stojí na krajním křídle často i magoři, jak je Kechlibar charakterizuje, konspirační teoretici, milovníci autoritářských režimů a vyslovení trolové. Pro něho samotného a tedy i pro čtenáře je důležité, že Kechlibar má svoji kotvu zaklesnutou do skaliska věcnosti. Vzývá metodu amerického profesora Thomase Sowella, podle níž je při řešení sociálních otázek třeba klást tři otázky: Jaké jsou alternativy? Kolik to bude stát? Jakými fakty je to podložené? A jsme zpátky u Kechlibarova procesoru, u analytické metody. Sowellovy otázky si neklade ani progresista, ani trol. Jeden jako druhý mají jasno, analýzu nepotřebují, vše je dané. Naopak Kechlibarovi je metoda volby na základě analýzy faktů vlastní.

Takže nezbývá než skončit tím, čemu se říká disclaimer: pozor, kniha se nesnadno čte. Nutí k přemýšlení.

Ondřej Neff