Modrý meč v Galaxii

ČÁST PRVNÍ: MISTR RUBANT

1.

Po úzké skalní stezce na úpatí Tyrkysových hor rychle kráčel muž ozbrojený Modrým mečem, provázený ohromným psem z rodu daimonů. Bylo zřejmé, že jsou oba ve střehu. Muž se zastavoval a rozhlížel se, pes nasával širokými nozdrami pachy, které by ho měly varovat před nebezpečím. Na loveckém území spravovaném klany Pláně, Řeky a Hor by stačilo se komukoli zmínit o muži a jeho psu, a hned by každému bylo jasné, že je to Rad Haager z Volných lovců, a pes že nemůže být žádný jiný, než Terr. Patřil do skupiny bojovníků, kteří ji střežili hranici loveckého území strany Pláně. Podle dohody se správnou města Roma ji druhé strany hlídaly hranici drony a hlídky mako androidů. Těžko říct, proč se už skoro nikdo nepokoušel podniknout dobrodružnou výpravu přes hranici. Byla tak dobře střežená, že každému přešla chuť, anebo byla mládež Romy moc pohodlná na dobrodružství? Jisté je, že strážní služba byla docela nudná. Rad se svým daimonem občas potkal přátele z některého z klanů. Zastavil se s nimi, poklábosili, probrali novinky a táhl dál. Bylo to příjemné zpestření služby.

Zato dnešek mu připadal od samého rána zvláštní. Terr byl naježený, větřil a zlehka našlapoval, připravený ke skoku. Po dvou hodinách putování Rad byl už celý mrzutý. Sáhl po mošně, ve které měl sušené maso a čutoru z vodou.

„Chvilku si odpočineme. V noci na dnešek jsem se asi špatně vyspal.“

Mám nepříjemný pocit, že se něco děje, ozval se mu Terr. Od svého prvního setkání s galaktickou Patrolou Kruhu uměl daimon telepaticky rozmlouvat s lidmi a rozuměl jazykům všech Forem v Kruhu.

„Pocity jsou pocity,“ řekl Rad pochybovačně a usedl. „Něco zakousneme. Copak si nedáš?“

Podivil se, že daimon odvrátil hlavu od podávaného kousku masa. Vzápětí sám maso odhodil a vyskočil.

Nad obzorem se vynořil černý mrak. Zvedal se do výše jako sloup, pak jeho vrchní část jako by narazila na neviditelnou překážku a mrak se rozšiřoval. Chvilku vypadal jako hejno ptáků, které se snaží vzdorovat prudkému větru. Bylo to mračno nebo nějaký stroj, snad graviplán z města? Možná dokonce, že to byl balón, ten prastarý dopravní prostředek. Když Rad pobýval ve městě Roma, mladí lidé se občas bavili pokusy vzlétnout balónem do výšky. Domněnku hned zavrhl. Ten objekt příliš rychle měnil tvar. Chvilku sebou zmítal nad obzorem a potom, jako by do něho zadula vichřice, zamířil k Tyrkysovým horám a za jejich vrcholky zmizel.

Rad se otočil k Terrovi.

„Viděl jsi to taky? Graviplán z města to určitě nebyl. Možná že jenom vítr hnal oblak kouře. Kdo by tady co chtěl pálit? Jsme na území Kamenných mužů. Komu by se chtělo je dráždit? Leda že by se lidé z města odvážili přijít sem, do blízkosti posvátných míst.“

Terr na něho upíral svoje moudré oči.

Něco je tu divného, sdělil Radovi. Cítím to už delší dobu.

„Od rána?“

Sotva jsem otevřel oči.

„Proč jsi nic neřekl?“

Nedovedu si vysvětlit. Jako by tu bylo něco cizího.

„Proto tady hlídáme! Budou to nějací výtržníci z Romy.“

Nemyslím si to. Něco mi říká, že to na nás míří.

„Byl to nějaký stroj?“

Nikdy jsem nic takového neviděl. Myslím ale, že najdu to místo, odkud se to zvedlo.

„Pojďme se tam podívat. Jestli tam nachytáme lidi z města, dostanou za vyučenou.“

Hranice vedla v těchto místech územím Kamenných mužů. To byl klan, který obzvlášť nedůtklivě lpěl na starých zvyklostech. Rad sice měl právo vstupovat na území kteréhokoli klanu, tedy i tohoto horského, ale vykládejte to Kamenným mužům! Dovedli být pořádně kamenní. Nerad by se s nimi dohadoval, kdyby se najednou vyhrnuli zpoza balvanů. Možná dokonce, že se tu někde skrývají.

Rad si opět hodil vak na záda a pokračovali v cestě tím směrem, odkud se zvedl ten divný černý útvar. Rad se občas ohlédl, jestli ho nespatří mezi vrcholky hor. Skalnatý hřeben však byl pustý, bez známky života. Po dalších dvou hodinách nenarazili na žádnou stopu a Rad ztrácel naději, že něco najdou.

„Nemá to cenu, Terre,“ vybídl daimona dobrácky. „Kdo ví, co to bylo. Možná to byl nějaký mrak. Nebo tu někdo něco pálil a viděli jsme kouř. Vrátíme se a půjdeme dál k Řece. Vím, že se ti stýská po dobrodružství. Užili jsme si jich spolu dost, nemyslíš? Nic tu není. Nanejvýš padneme na brloh, ve kterém se schovává nějaká smradlavá draba. O takové setkání není co stát.“

Daimon, obrovský exemplář samce rodu daimonů, zdivočelých marsovských psů, najednou strnul a stál teď nehnutý jako bronzová socha, s pravou tlapou pokrčenou. Uši měl nastražené, mhouřil oči a chřípí se mu chvěla. Rad sáhl za záda, aby se přesvědčil, že mu meč sedí správně vedle mošny se sušeným masem a vakem s vodou v závěsu. Terr po chvilce pohodil hlavou, pomaličku spustil pokrčenou tlapu a vykročil.

Lovec viděl, že Terr nabírá pach ze strany houštiny pokroucených aganos. Když se na ně pozorně podíval, připadaly mu divné. Místo obvyklé brčálové barvy byly nahnědlé, nebo dokonce šedivé. Někdo tady byl a nechal tu stopy. Kdo by to mohl být, uvažoval Rad. Kdysi dávno vedly podhůřím Tyrkysových hor stezky lovců Památek. To ale je už zapomenutá historie. Za divokých dob po pádu diktatury se Tyrkysovými horami potulovali zabijáčtí androidi. Dnes ale to byla minulost, dobrá ke strašení malých dětí: když budeš zlobit, přijde si pro tebe mako.

Rad se mračil. Tohle tedy vypadá vážně. Člověk a pes se vzájemně respektovali a Terr by se takhle nechoval, kdyby k tomu neměl vážný důvod.

Po prvním kroku následoval další a pak už Terr zostra klusal vstříc aganos. Za ta dlouhá léta strávená doslova bok po boku Rad rozuměl nejen slovům, která se mu ozývala v mysli. Dovedl doslova číst každý Terrův pohyb. Teď ale si nedovedl Terrovy pohyby vysvětlit. Nebyl to běh ostražité šelmy, která se chce přiblížit neznámému cíli. Běžel jaksi zvesela, s hlavou vztyčenou a uši mu vlály kolem hlavy. Skoro by se zdálo, že se chce proběhnout. Na zádech však měl temný pruh zježených chlupů, znamení ostražitosti.

„Co tam máš? Řekni mi to. Hned.“

Povím až uvidím. Zatím je to přítel nepřítel.

Přítel nepřítel? Rad přidal do kroku a Terrovi v patách se přiblížil až na několik metrů od pásma aganos. Na jednom místě vznikla jakási přirozená průrva. Pronikli dovnitř a po několika krocích zůstali stát.

Vypadalo to, jako by vstoupili do obrovské šlápoty o průměru nějakých padesáti metrů. Rad věděl, že na některých planetách Kruhu žijí tvorové velcí jako budova Cirku Maximu města Romy. Copak se nějaká taková potvora přestěhovala na Mars? Bylo to jistě mnohem prostší, jak hned Radovi došlo. Do houštiny aganos drze přistál nějaký veliký graviplán, nebo ještě hůř, snad kosmická loď. Když se pozorně rozhlédl, uviděl pět oválných ploch, zřejmé stopy po přistávacích nohách. Graviplán, nebo loď? Tohle je důvod k nejpřísnějšímu vyšetření.

V minulosti to bylo jiné. Když padl vojenský režim a planeta Mars se vrátila do Společenství, zvědavci z Romy a později i z dalších měst se pod různými záminkami snažili na lovecké území vloudit. Někdy jako novináři, jindy jako zdravotníci a výzkumníci. Teď ale platila jasná pravidla. Pod žádnou záminkou sem nikdo nesmí. I kdyby v Tyrkysových horách vybuchla sopka, lovci si musí s následky katastrofy nějak poradit sami. Zvenčí jim nikdo nepomůže, protože nesmí. Tečka.

Přísné vyšetření a odhalení viníka a potrestání, aby už nikoho nenapadlo podobnou drzost opakovat, hněval se v duchu Rad. Přesně věděl, co teď udělá. Nedaleko odsud je jedna z Hlásek. On jako strážce k ní měl přístup. Měl právo si to s vetřelci vyřídit po svém a kdyby na ně vyrukoval se svým Modrým mečem, nikdo by mu to nevytknul. Nicméně současná správa města Roma by jistě dala přednost tomu, aby Rad incident řádně oznámil. Ano, to udělá, tím spíš, že mu nic jiného nezbývá. Ničemové přiletěli a zase odletěli. Kde je má hledat? Ať je najde správa Romy. Má svoje Rychlé oči, má všechny možné a nemožné prostředky, jak vetřelce vypátrat.

Kdepak se toulá Terr, napadlo Rada.

Rozhlédl se. Daimon seděl opodál a vyjeveně hleděl na skupinu aganos, která uprostřed té spouště zůstala nedotčená. Uvnitř muselo něco být. Nepřítel? Kořist? V jedno i druhém případě by Terr jednal. Jenže on jenom dřepěl a civěl.

„Co tam vidíš?“ zeptal se lovec.

Krásná, odpověděl Terr.

Na keřích aganos Rad opravdu nic krásného neviděl. Pokrčil rameny. Terr se před lety dostal jako první bytost zrozená v oblasti Sluneční soustavy do styku s Mimozemšťany. Ti mu Univerzálním tlumočníkem přizpůsobili psychiku, aby s ním mohli komunikovat. Domluva to nebyla vždycky snadná.

Krásná, opakoval si Rad v duchu. Jaká krásná? V tomhle houští nás opravdu nemůže nic krásného čekat.

Vykročil ke křovisku s vytaseným mečem v ruce. Stačilo několik seků a na zem padly hnědavé listy, popálené při přistání lodě. Uprostřed houštiny byla vyrubaná mýtina a uprostřed stála past.

Byla starodávného typu. Do podobných lapali svoji kořist snad už kromaňonci. Tahle verze použitá na Marsu fungovala na stejném principu prostě proto, že se osvědčil. Byla to klec s pohyblivou přední stěnou. Dovnitř se vloží návnada, důvěřivý tvor tam vleze a klap, přední stěna spadne. Klec byla samozřejmě vyrobena z karbonových prutů. Kdo by se s ní tahal, kdyby měla být kovová!

Uvnitř ležela šelma, nádherný exemplář feny daimona. Rad jí odhadoval věk na pět, šest let. Když je uviděla, vztyčila se. Rad si hned všiml, že struky na hrudi má nedotčené, zatím tedy neměla štěňata. Pohodila hlavou hrdým, takřka majestátním pohybem. Trochu se zarazila, když se podívala na Terra a pak upřela své medově hnědé oči na Rada a zařvala. V koutě klece ležely zbytky jakési krabice.

„Nalákali ji na konzervu,“ zavrčel Rad.

Už to bylo jasné. Přiletěli, položili past a zmizeli. Kolik takových pastí nakladli, kde se schovávají a kdy se vrátí? Drzost vetřelců přesáhla všechny meze. Strážci hranice měli chránit lovecká území před zvědavými turisty z města. Jenže tohle byli pytláci. Nějaký lovec divoké zvěře se vypravil do pustiny. Za tak krásnou fenu daimona mu nějaká zoologická zahrada na Zemi zaplatí jmění.

Za přechod hranice hrozila pokuta. Za neoprávněný přechod? Za jakýkoli. Jaký trest si zaslouží pytlák?

Žádný lovec z Pláně a Hor by si s takovou otázkou nelámal hlavu. Jiný trest než smrt nepřicházel v úvahu.

Teď jde o to darebáka chytit.

Rad se rozhlédl a zrak mu mimoděk zalétl k obzoru. Pytlák jistě nebyl sám, nejspíš je to celá skupina. Nakladli takových pastí víc. Přiletěli nějakým velkým graviplánem. Jak je ale možné, že sem proklouzli a nikdo je nezpozoroval?

Kosmická loď, blesklo Radovi hlavou. No ovšem, tuhle doslova paseku tady neudělal nějaký obyčejný graviplán z města. Musela to být kosmická loď, schopná se přesouvat z místa na místo bez ohledu na prostor a čas. Rad viděl takové lodě za svých cest daleko za hranice Sluneční soustavy, když se při svém posledním velkém dobrodružství dostal až na Nový Mars. Tenkrát se ani nepokoušel pochopit, jak takové lodě fungují. Věděl jen to, že pro ně prostor nic neznamená.

Byla to kosmická loď a přistála tu, aby položila past. Nechala po sobě stopu, ten kouř, který se zve dl, prudce stoupal do výše a pak namířil k horám. Divná věc, kouř. Rad věděl, že stroje kdysi dávno kouřily a že také první kosmické lodě po sobě nechávaly stopy ohně a dýmu. To ovšem bylo dávno. Že by někdo chtěl zaletět v prastaré lodi Na pláň a pak do hor?

Však na to brzy přijdu, řekl si Rad Haager. Darebáci nastražili past a odletěli do hor. Asi tam chtějí položit další. Dříve či později se k pasti vrátí pro kořist. Poznají, jak chutná čepel Modrého meče, řekl si Rad. Nepochyboval o tom, co má udělat. Fenu z pastě pustí, to především. Potom najde úkryt a bude spolu s Terrem čekat, až se pytláci vrátí.

Na prolévání krve se netěšil. Bral je jako něco, co prostě musí nastat a až bude po všem, bude dál putovat spolu s Terrem podél Hranice. O rozsekaná těla pašeráků se postarají draby a opuštěná kosmická loď zaroste v houští popínavých rostlin.

Program byl tedy jasný. Obrátil se na Terra, aby s ním probral podrobnosti.

Daimon dál dřepěl před klecí a civěl.

Je úžasná. Taky se ti líbí? zeptal se Terr.

„Vypadá dobře. Má štěstí, že jsme ji našli. Kdo ví, kam by ji prodali a jaký by měla život. Pustíme ji na svobodu a na darebáky si tu počkáme. Říkám ti ale jasně, Terre. Nikoho zabíjet nebudeš. Nejspíš to jsou lidi a o spravedlnost se postarám sám.“

Na svobodu. Hned!

„Samozřejmě. Pustím ji. Musím na to opatrně. Určitě je rozzuřená a nechci, aby mě svbými tlapkami pohladila.“

Otevři tu past. Hned. Až ji pustíš, půjdu s ní, odpověděl Terr.

„Co to povídáš, Terre? Jak to myslíš?“

Hleděl na daimona s úžasem. Ještě nikdy se tak nechoval. Nespouštěl zz feny oči, kroutil se, vyplazoval jazyk, zkrátka, choval se jako naprostý pitomec.

Nejspíš se zamiloval, napadlo Rada.

Půjdeš s námi. Budeme spolu. Ty, já a ona. Dáme jí nějaké jméno. Myslím, že by se mohla jmenovat Naruna.

„Proč zrovna Naruna?“

Otázkami chtěl Rad získat čas.

Protože je to její jméno.

„Jak to hrome můžeš vědět? Žije svobodně na Pláni ve společenství daimonů. Jsou volní, nikdo jim nezměnil mysl jako tobě. Copak může mít nějaké jméno!“ naléhal Rad.

Jmenuje se Naruna, protože to vím, trval na svém Terr. Někdy s ním byla opravdu těžká domluva. Tak pospěš, pustíme ji z té hnusné klece.

Těmi tvými tlapami tak někoho vypustíš, pomyslel si Rad. Dovedl být někdy až moc důvtipný, ale pořád to byl pes. Nedokázal by si tedy poradit ani s tak jednoduchým mechanismem, jako je klec s padacími předními dveřmi.

Terr vlídně poštěkával a fena uvnitř klece temně vrčela.

Myslí, že jí chceme ublížit. Neboj, já jí všechno vysvětlím. Však pochopí, že jsme přátelé.

„Jen aby,“ řekl Rad a vykročil ke kleci. Nahoře leželo smotané lano, kterým se přední stěna dala otevřít. Pružně na klec vyskočil. Fena to neviděla ráda. Rozštěkala se a bylo to, jako by se Radovi pod nohama otevřel jícen sopky. Měl dojem, že ho ty údery zvuku každou chvíli shodí dolů.

„Nemohl bys ji nějak uklidnit?“ houkl dolů na Terra. Řvaní mu šlo na nervy.

Chudinka, je celá zmatená. Však ona se zklidní, až se dostane ven. Na co čekáš? Dělej, nezdržuj to!

Ještě ty mi poroučej, hněval se v duchu Rad. Terr čekal u vchodu a střídavě se díval na Rada a na fenu, která teď už doslova běsnila.

Popadl lano a přední stěnu klece zvedl. Zvíře okamžitě vyrazilo a ještě zavadilo hřbetem o spodek zvedající se stěny. Venku se zastavilo a bleskurychle se otočilo. Odhrnulo horní pysk a odhalilo bělostné zuby.

Nejnebezpečnější šelma planety Marsu se chystala zaútočit. Dívala se přímo na Rada. Stál na horní stěně klece s lanem v ruce. Šelma si měřila vzdálenost.

Jsem kořist, uvědomil si Rad.

Věděl, co bude následovat. Prudké zaštěknutí, spíš zařvání. Šelmy to tak dělají. Kořist svým zařváním odzbrojí, zmrazí, vylekají, znehybní. Pak skočí a zabijí ji.

Nejlíp bych udělal, kdybych seskočil a schoval se před ní dovnitř, napadlo ho. Pro stopaře, lovce a bojovníka by to bylo hodně nedůstojné! Nespouštěl ji z očí a chystal se skočit na stranu, jakmile fena vyrazí. Co potom? Ona skočí za ním a pak asi opravdu nezbude než se schovat. Říká se, že kdo uteče, vyhraje. Nebude to nic, čím bych se měl chlubit.

Naštěstí ho od potupy ochránil Terr. Také pochopil, co se fena chystá udělat, načež štěkl hromovým hlasem a skočil jí rovnou před čumák a postavil se tam v bojovné pozici. Kdyby teď skočila, musela by mu narazit do hrudi.

Stáhla se dozadu a naježila se.

Terr ze sebe vydal sérii brumlavých zvuků. Snažil se ji uklidnit. Neblázni, vždyť jsme přišli, abychom tě zachránili, znamenalo jeho sdělení. Fena však pohodila hlavou, krátce štěkla a pak sebou zavlnila a zmizela v houští.

Terr se po Radovi ohlédl.

Ona jde pryč, ozval se v Radově mysli zoufale. Na nic dalšího nečekal a zmizel za ní.

Tohle se mi snad zdá, říkal si Rad. Tolik let jsme spolu a teď mi uteče, protože potkal fenu. Měl chuť tasit meč a tu mizernou klec rozsekat.

Tím bych meč zničil, uvažoval nešťastně. Přišel bych o Terra i o meč.

Vztek se v něm pral s lítostí a bezradností. Kdyby se ti v tuhle chvíli pytláci vrátili kontrolovat past, Rad by s nimi byl rychle hotov.

Z černých myšlenek ho vytrhlo harašení v houští kolem paseky vypálené graviplánem, ale spíše kosmickou lodí. Sáhl pro meč a hned ruku spustil a usmál se.

Na paseku vběhl Terr. Zprudka dýchal a jazyk mu visel z tlamy.

Naruna mi utekla, stěžoval si.

„Utekla ti, chudáku. To se stává. Mám ti o takových případech vyprávět?“

Poslední věta zněla trpce. Rad si byl jistý, že to Terr nemůže pochopit.

Terr ale netrpělivě přešlapoval a podupával.

Stopa je jasná, vede do hor. Najdeme ji. Pojď, nebudeme ztrácet čas.

„Proč jsi ji nechytil sám?“

Byl bych ji dohonil, ale pouto k tobě je moc silné. Táhlo mě, div jsem se neuškrtil. Musíme ji najít společně.

Nechtěl mě opustit, táhlo Radovi hlavou. Terr přestal přešlapovat, sedl si před něho a upřeně se mu díval do očí. Rad musel odvrátit hlavu, aby se tomu prosebnému pohledu vyhnul.

„Terre,“ řekl mu a pohladil ho po hlavě. „Přece spolu nemůžeme honit po horách nějakou fenu.“

Není to nějaká fena. Je to přece Naruna!

„Dobře. Jenže sám dobře víš, proč jsme tady. Střežíme hranici a tohle, co se tu stalo, je nehoráznost. Je to zločin. Tohle nesmí nikomu projít. Musí se to potrestat.“

Naruna je pryč, to bylo jediné, co z Terra dostal.

„To je dobře, že zmizela. To jsme přece chtěli? Pustili jsme ji z pasti a má svou svobodu.“

Je krásná. Je úžasná, vedl svou Terr. Seděl a ohlížel se do směru, kudy fena odběhla. Tam byla její stopa. Krásně zřetelná. Dokáže ji sledovat třeba několik dnů, tím si byl Rad jistý.

Terr šel po stopě a vrátil se ke mně, uvažoval Rad. Udělal to kvůli mně, ten starý hodný věrný Terr. Opět ho pohladil. Ještě jednou se mu pokusil jeho pošetilost rozmluvit.

„Je to pořádně vzteklá potvora. Viděl jsi, jak po mně vyrazila, sotva jsem jí klec otevřel?“

Nikdy jsem nikoho tak krásného neviděl, snil mu Terr v mysli. Vůbec Rada neposlouchal. Chci s ní být. Pořád. Pojď, najdeme ji.

Rad pochopil, že do hry vstoupila nejmocnější síla světa. Tahám za kratší stranu provazu.

Stojí mi parta nějakých mizerných lovců zvěře pro zoologickou zahradu za to, abych ztratil svého nejlepšího přítele? Nestojí. Musím umožnit kamarádovi dobrodružství a zkušenost. Taky zklamání.

Jak jsem to prožil sám, uvažoval Rad.

„Dobře, Terre, jak myslíš. Půjdeme. Nesmíme ztratit ani vteřinu. Určitě ji najdeme,“ řekl mu.

Terr zívnul, jako to dělal vždycky, když byl opravdu spokojený, pak k němu zvolna přistoupil, pohladil ho tlamou po boku a pak už se obrátil a klusal k místům, kde mezi keři zmizela nejúžasnější bytost zrozená pod hvězdami.

2.

Terr udržoval ostré tempo. Občas se zastavil a ohlédl se, kde se Rad loudá. Když se to stalo poprvé, a to bylo krátce poté, co se vrátili na skalnatou stezku, Rad na něho zavolal:

„Kvůli té tvé Naruně se nestrhám.“

Musel se sám sobě smát. Co by asi řekli jiní strážci hranice, kdyby věděli, že se honí se svým psem za fenou, místo aby potrestal tak drzé a po všech stránkách zavrženíhodné porušení práva Pláně na nedotknutelnost? Někteří by se posmívali, jiní by se zlobili. Na Radovu stranu by se mohl postavit jenom ten, kdo ví, jak silné pouto může mezi člověkem a zvířetem být. Táhlo mě, div jsem se neuškrtil, tak to Terr řekl doslova. Kdepak, i kdyby darebáci měli rozeberat Pláň na kusy, já se Terra nevzdám, ujišťoval se. Zatrhneme jim to, ale společně.

Čím déle o incidentu přemýšlel, tím více byl přesvědčený, že jde o dobrodruhy odněkud zvenčí, z galaktického Kruhu. Lidé ze Společenství planet Slunce byli rádi, že se Mars do Společenství vrátil. Každý, kdo se o to jen trochu zajímal věděl, že poměry na Marsu jsou tak trochu zvláštní a že nezbývá než je respektovat. Žijí tu lidé, kteří si udržují jinde neobvyklý způsob života. Proč je nenechat na pokoji? Tak se stalo, že všelijakých pašeráků a lovců Památek a obyčejných zvědavců se dostalo na Pláň víc za starého vojenského režimu než poté, co diktatura padla. Pro lidi ze Země bylo společenství Pláně, Řeky a Hor něco jako kulturní památka, tak to Rad někde v Romě slyšel.

Ale Kruh se stovkami, možná tisícovkami planet? Rad netušil, kolik jich dohromady je, každopádně hodně. Co záleží na nedotknutelnosti loveckého území na Marsu nějakému obyvateli planety vzdálené od Slunce tak daleko, že paprskům její mateřské hvězdy to trvá staletí, než doletí k Zemi? Tím hůř, že žádné vzdálenosti nejsou. Zařízení zvané Mapator propojilo planety Kruhu, takže kdokoli mohl navštívit kohokoli jiného kdekoli v Galaxii a stálo ho to míň námahy, než cesta od Řeky k Zelené poušti. Co bylo lidi ze Země vnímali jako kulturní památku, pro nějakého pana Ka z Tramionu to byla jen zajímavá exotika, a že byl pan Ka mimořádně kultivovaný Mimozemšťan. Ne všichni jsou takoví. Jsou mezi nimi všelijaké exempláře! Rad už stačil poznat, že někteří jsou hlupáci a jiní zase darebáci, v horším případě obojí. Takovému Mimozemšťanovi je nějaká kulturní památka lhostejná. Bez váhání vyšle lovce, aby mu v loveckém území Marsu chytali zajímavé exempláře do sbírky jeho soukromé zoo bez ohledu na to, co to způsobí.

Za svého pobytu v Kruhu dospěl Rad k poznání, že někteří Mimozemšťané jsou pěkní pitomci a grázlové.

Tak nějak by označil ty, kteří chytili Terrovu Narunu do pasti. Vybrali si pro svoje rejdy mimořádně špatné místo. Na území Kamenných mužů byl Rad ostražitý ještě dřív, než spolu s Terrem stopy po drzém vpádu objevili. Teď se ukázalo, že uprchlík se vydal rovnou do soutěsky vedoucí do nitra Tyrkysových hod. Jak postupovali, Rad si připomínal ta místa a pak už mu bylo jasné, že postupují k náhorní planině, na které je Jeskyně zasvěcování.

Rad nebyl nikdy pověrčivý. Na mínění zesnulých předků nedbal a klanovým kouzelníkům se spíš posmíval, obvykle k vlastní škodě. Tyrkysové hory ale měly zvláštní kouzlo pro každého a působily magicky i na lidi z města. Obdivovali se celému horskému masivu, který se táhl na délku mnoha denních pochodů. V místech, kudy Rad spěchal v Terrových patách, kouzlo působilo mnohem silněji než kdekoli jindy. Kdyby o tom měl Rad přemýšlet, možná by ho napadlo, čím to asi je. Pramení magie místa z toho, že je zde Jeskyně zasvěcování? Nebo to bylo tak, že předkové, když přišli na Mars, objevili v horách jeskyni a věnovali ji svým kouzelným účelům prostě proto, že už na to bylo připraveno? Každopádně kouzlo tohoto místa bylo příliš silné i na něho. Nebál se, že se na něho duchové předků sesypou. Jen mu návštěva těchto míst připadala znesvěcující a hloupá. Sem se přece nechodí. Přístup mají jenom kouzelníci a zasvěcenci Bratrstva bílého plamene.

Byl by moc rád, kdyby se Terr pronásledování vzdal a mohli se vrátit. Sliboval si, že mu nebude nic vyčítat, natož aby se mu kvůli Naruně posmíval. Byla to prostě výprava do hor, nic víc. Všechno má svůj konec a bylo by tedy dobře ukončit i tohle dobrodružství. Dokonce ještě neztratili moc času. Mohli se navrátit k hranici a Rad by měl dobrý pocit splněné povinnosti.

Teď naopak byly jeho pocity zcela opačné. S hrdostí neměly nic společného, spíš to byla hanba, že dělá něco nepatřičného. Omluvou mu bylo jediné, dělá to pro svého daimona, kterému se stala ta nehoda, že ztratil hlavu.

Ostražitě se kolem sebe rozhlížel. Jak stoupali, ubývalo vegetace, až nakonec zbyly jenom holé skály se sporými travnatými trsy. Nikde neviděl ani nejmenší náznak toho, že by se někdo za balvany skrýval. V ostražitosti nepolevoval. Kamenní muži ve skalách žili a dokázali se tu pohybovat rychle a nenápadně. Lovci z Pláně se smáli, že Kamenný muž by se dokázal ukrýt i na holé skalnaté ploše. Vyprávět o tom mohli ti, kdo do Tyrkysových hor zabloudili. Tak dlouho si byli jisti, že kráčejí horskou soutěskou sami, když najednou měli hroty válečných kopí na hrudi.

Rad si byl téměř jistý, že ho sledují něčí oči a jenom doufal, že patří někomu, s kým se zná. Přece jenom je strážce hranice, není jen tak nějaký tulák anebo ztřeštěnec, který si usmyslel Kamenné muže provokovat. Byl ovšem na rozpacích, když si představil, co by jim měl říct, kdyby se najednou vyhrnuli za zátočinou cesty, obklopili ho a ptali se, co tady pohledává. Má jim říct, že ho sem zavedl jeho pes spěchající za fenou?

Přitom právě taková byla skutečnost. Rad sledoval svého čtyřnohého přítele s němou výčitkou. Dobře si všiml, že Terr stopu zmizelé feny ani moc nehledá. Prostě ji vnímá jako bezpečné vodítko. Pravidelně a zostra klusal a občas se zastavoval, aby na Rada počkal. Věděl, že lidé jsou pomalá nemehla a je třeba se s tím smířit.

Takto putovali několik hodin po klikaté horské stezce, která byla čím dál strmější. Zdálo se, že se tajemné místo snaží znepříjemnit vetřelcům přístup. Tady nemá nikdo co dělat, je to místo zapovězené. Duchové zemřelých předků by si ani nemuseli dát práci s trestáním vetřelců. Byla tu spousta příležitosti, jak se poranit nebo dokonce zabít.

„Počkej na mě, Terre,“ zavolal na něho Rad. „Nikam se nehrň. Je to tu nebezpečné.“

Teď už víc než dobře věděl, kam došli. Ocitli se v bezprostřední blízkosti nejposvátnější oblasti Tyrkysových hor. Co je to za potvoru, tahle Naruna? To si nemohla na celém Marsu najít jiné místo, kam by Terra vylákala?

Když si tuhle otázku mimoděk položil, Rada napadlo, že to snad ani náhoda není. Dostali se ovšem tak daleko, že o jiných možnostech nemá cenu uvažovat. Je třeba jít dál.

Horská stezka vedla ke skalní štěrbině. Zdálo se, že skoro kolmá skála pukla a rozestoupila se tak, aby mohl člověk projít. Byla docela dlouhá, jistě patnáct, dvacet metrů, a trochu se klikatila, takže nebylo vidět na druhou stranu. Když Rad vstoupil, zmocnil se ho pocit, že se skály sevřou a rozmačkají ho. Pohlédl vzhůru. Rudé nebe Marsu se nad nim klikatilo jako rozevlátá stuha.

„Teď buď hodně opatrný,“ nabádal daimona Rad.

Vím dobře, kde jsme, ujistil ho Terr. Pamatuju si, že jsme tu už byli.

Ano, byli tu a Terr tenkrát Rada upozornil, jak zrádné místo to je.

Vyšli na skalní rampu a pod nimi se rozevřela propast hluboká nějakých padesát metrů. Na druhou stranu vedl od jedné skalní průrvy ke druhé lanový most. S tím měli oba ty nejhorší zkušenosti. Most byl nastražený, aby se pod Radem překlopil a bez Terrovy pomoci by Rad tehdy zahynul. Jenže to byla jiná doba, Rad měl proti sobě nepřátele usilující o život. Dnes žádné nepřátele nemám, uvažoval Rad. Jsem strážce hranice a mám jedinou starost, aby se něco zlého nestalo mému daimonovi, který ztratil hlavu, protože poprvé v životě spatřil fenu svého srdce.

Terr se posadil a pozorně si most prohlížel.

„Vypadá, že ho položili znovu,“ poznamenal Rad. Na tom by nebylo nic divného. Lanové mosty je třeba čas od času měnit. Kdyby ho Kamenní muži postavili z plastových lan, jaké bylo například použité na karbonové pasti v houštině aganos, most by vydržel mnohem déle. Jak ale Rad znal Kamenné muže, raději by ho měnili každý rok, než aby přijali jakoukoli vymoženost lidí z města.

Naruna přešla na druhou stranu, odpověděl Terr.

Naruna… pomyslel si Rad. Pořád to komické jméno… Co když je to nová past, napadlo najednou. Most už jednou na něho nastražený byl. Terr ho tehdy varoval. Jenže tenkrát to byl pes, který měl všech pět pohromadě, kdežto dnešní Terr je poblázněný do nějaké Naruny. Je schopný vycítit nebezpečí?

„Poslouchej mě, Terre. Je to všechno divné. Myslím si, že nás chce někdo nalákat. Nastražili na tebe tu Narunu…“

Daimon do sebe nasál vzduch. Rada vůbec neposlouchal. Pak se zprudka obrátil.

Naruna je už blízko, sdělil Radovi vesele a rozběhl se na lávku.

„Pomalu!“ stačil Rad vykřiknout a to už se daimon dostal skoro doprostřed. Most se rozhoupal. Kýval se ze strany na stranu a každý výkyv byl větší než ten předchozí. „Pomalu! Zastav se!“

Pomoz mi, ozval se mu Terr zoufale. Vedle Rada to zaharašilo. Ohlédl se, pak se podíval vzhůru a viděl, že se drolí výstupek, na kterém bylo uchyceno hlavní nosné lano mostu. Ještě pár pohybů tam a zpátky a výstupek se ulomí a most i s Terrem spadne.

Dál už Rad neváhal a utíkal za ním po lávce. Držel se bočních lan a snažil se při běhu kývání vyrovnávat. Lávka letěla doleva a on se pohnul doprava. Terr zůstal v panice stát. Rad se přiblížil až těsně k němu. Protější skalní průrva mu připadala nekonečně vzdálená.

„Běž, Terre, běž!“

Terr nebyl sto se pohnout. Rad pokračoval ve snaze kývání zastavit a docela se mu to dařilo. Za zády mu harašily padající kameny. Ohlédl se. Bylo jasné, že skalní výstupek vydrží už jen krátkou chvíli.

Najednou se v protější průrvě něco pohnulo. Bylo to nějaké zvíře, no ovšem, byla to nádherná psice, které Terr dal jméno Naruna! Jen se v průrvě mihla. Vypadalo to, že se přišla podívat, co se na mostě děje a hned se vracela. To ale Terrovi stačilo, aby napjal všechny síly a vystartoval tak rychle, jak jenom mu to svaly umožnily. Nápor to byl tak mohutný, že skoro kývání mostu zastavil. Ale také překonal poslední zbytky odolnosti skalního výstupku. Ozvala se rána, výstupek praskl a ulomil se. Pak už se jen do propasti valily kameny.

Mohutné svaly Terra doslova mrštily vpřed, takže dosáhl předními tlapami na okraj protější rampy právě ve chvíli, kdy se hlavní nosné lano uvolnilo. Rad nezůstával daleko za ním. Když v tom stínu v protější průrvě rozpoznal Narunu, napadlo ho, že se za ní Terr rozběhne. Byl tedy na jeho skok připravený a vyrazil jen o zlomek vteřiny později. Zvíře ovšem běželo rychleji než člověk, takže v okamžiku, kdy se konstrukce mostu začala hroutit a Terr už byl předními tlapami na skále, Rad byl o nějakých pět metrů za ním. Běžel ze všech sil, avšak v následujícím okamžiku mu noha hrábla do prázdna. Zachytil se oběma rukama vodících lan a skrčil se, aby namířil nohy před sebe. Narazil chodidly do skály. Lana se mu v dlaních smekala, až ho spálila, naštěstí se udržel. Další uvolněná lana švihala kolem něho jako biče. Celá konstrukce zničeného mostu sebou zmítala. Na nějaké ručkování nebylo pomyšlení. Kdyby se Rad jednou rukou pustil, nedokázal by se znovu zachytit.

Pak pocítil, že ho něco táhne vzhůru. Vzhlédl a uviděl blížící se okraj skalní rampy. Ještě několik vteřin a okraj byl na dosah. Pustil lano a zachytil se skály pravou rukou. Tah lana neustával. Brzy se ocitl úrovní očí nad okrajem a spatřil Terra, jak svírá lano v zubech a ze všech sil táhne.

Rad se vytáhl na rampu. Terr k němu přistoupil a olízl mu čelo.

„Děkuju ti, kamaráde. Kde máš tu svoji holku?“

Čeká na mě tam vzadu, odpověděl Terr.

Domluvil ses s ní nějak moc rychle, napadlo ho. Poznámku si raději nechal pro sebe. Vstal.

„Jdeme ji pozdravit. Snad na mě nebude tak ostrá, jako tam dole u klece.“

Určitě ne. Je krásná a milá. Bude tě mít ráda, uvidíš.

Průrva ústila do širokého údolí uzavřeného skoro kolmými stěnami. Teď už to bylo naprosto jasné. V některé z těch strmých skal je vchod do nejsvětějšího místa loveckého území, tam je Jeskyně zasvěcování, ve které jsou shromážděny památky na předky předků, na lidi, kteří přišli na Mars, aby ho zpřístupnili celému lidstvu. K tomu došlo až po pěti stech letech. Nicméně tajemství a jeho kouzlo zůstalo.

Pán a pes vešli do volného prostoru a oba strnuli.

Přímo uprostřed zapovězeného údolí stála zaparkovaná kosmická loď.

To jsou oni, ti vetřelci, napadlo Rada. Vybavil si, jak vypadal oválný prostor v houštině aganos. Délku odhadl na padesát metrů. Pět přistávacích noh, i to souhlasilo. Na skalní planině stojí stroj, který nastražil past uprostřed houštiny aganos na samém okraji zapovězeného území Tyrkysových hor.

Past, opakoval si Rad v duchu. To všechno byla past nastražená na mne. Nebo na Terra. Nebo na oba? Bezděčně sáhl levou rukou za záda, aby se přesvědčil, že meč visí ve svém závěsu ve správné poloze vedle vaku s potravinami. Úžlabinu měli za zády. Snad byl ještě čas z údolí vyklouznout a získat čas.

Terr stál, přední tlapy široce rozkročené a zprudka oddychoval. Naruna povstala, líně se protáhla a pak si lehla a položila bradu na přední tlapy.

Smršť myšlenek vířila Radovi hlavou. Je to nastražená past. Fena nebyla kořist nějakého potulného lapače divoké zvěře, dodavatele exotické podívané do zoologických zahrad. Byla to návnada. Někdo se mě pokusil nalákat sem do pustiny a použil na to Terra. Někdo, pravděpodobně majitel téhle odpudivé hromady šrotu. Co tím sleduje? Proč přistál na nejposvátnějším místě loveckých klanů? Jaké má úmysly?

„Dávej pozor,“ oslovil polohlasně Terra. Bylo to zbytečné, daimon měl vždycky své smysly nastražené.

Je tady. Krásná. Úžasná. Je to Naruna, víš?

„Jistě že vím,“ zavrčel Rad a pomalu vykročil. „Nedáš si říct. Teď už je pozdě. Budeme toho litovat.“

Zvažoval všechny možnosti. Mohl by zmizet, ztratit se v soutěsce a pak si najít nějaké vhodné stanoviště, aby měl cizí stroj pod dohledem a mohl zjistit, kdo jsou jeho majitelé zač. Ale kudy? Most se zřítil. Museli by se vydat po skalní rampě a hledat cestu nahoru do skal. Navíc mu bylo jasné, že se Terr od Naruny nehne, když už ji po tak dlouhém plahočení našel. Samotného nechtěl Terra na tak nebezpečném místě nechat.

Terr se mu držel po boku. Naruna ležela bez hnutí a upírala na ně obrovské hnědé oči.

„Běž, chlapče,“ pobídl svého přítele. „Nenech ji čekat, když jsi ti tak dlouho hledal.“

Terr tedy přidal do kroku. Blížil se k ní obloukem, poněkud nahrben, číhavě. Rada tím překvapil. Dalo by se od něho čekat, že poběží zvesela, radostně. Místo toho se choval obezřetně, jako kdyby před ním nebyla psí dáma, ale soupeř.

Došlo mu, že se nechal nachytat?

Když se přiblížil na deset kroků, Naruna vstala a také vykročila, ovšem na druhou stranu. Obě šelmy se teď obcházely a nespouštěly ze sebe oči. Jestlipak si Naruna pamatuje, že jsme to byli my dva, kdo ji vysvobodili ze zajetí.

Vysvobodili z klece. Z pasti.

Je to past na nás. Terr už to snad taky pochopil.

Z úvah ho vytrhlo zařvání. Naruna se bez obvyklého psího varování na Terra vrhla. Bylo zřejmé, že to není žádné škádlení, opravdu tu nešlo o hru. Čenich měla svraštělý a zuby obnažené. Šla Terrovi po krku. Odmítnutý nápadník mávl tlapou a útok odrazil. Naruna odletěla na stranu, vzápětí zaútočila znovu. Teď na ni zařval i Terr. Bylo na něm vidět, že se snaží bránit tak, aby jí neublížil. Měl ale co dělat. Naruna byla skutečně nádherný exemplář, mladá fena v plné síle. Terr toho měl opravdu už hodně za sebou a kdyby mu lidé nepomohli s regenerací, byl by už dávno na psím onom světě. Teď se rychle vzchopil a postavil se navztekané feně ve svém plném majestátu.

Zarazila se, jaksi schlípla a pak se otočila a svižně odběhla schovat se někam mezi přistávací nohy stroje, který tu dřepěl uprostřed údolí jako drzý vyzývavý vetřelec.

3.

Rad Haager nebyl žádný znalec kosmických plavidel. Bral je na vědomí jako nutné zlo. Konec konců, na palubě kosmických lodí se na Mars také dopravili jeho předkové. Jenom si říkal, že každý má svůj osud a ten jeho je zde, na Pláni. Má tu svého daimona a nějaké výlety za hranicemi nebes ochotně ponechá lidem, kteří si zvolili jiný život. Rodnou planetu sice už také opustil, ale mimo svou vůli a vzpomínal na to nerad. Nicméně viděl nemálo takových plavidel a měl o nich jakýsi pojem, jak mají vypadat.

Každá kosmická loď, kterou kdy viděl, měla v sobě jakousi důstojnost a eleganci. Věděl, že jsou v nich ohromné rozdíly, asi jako plavidly používanými na Zemi. Na hladině řek, jezer, moří a oceánů také můžeme spatřit maličké kajaky určené k zábavě stejně jako oceánské kolosy a dokonce i plovoucí ostrovy, na kterých jsou umístěna celá města a lidé v nich žijí, aniž si připomínají, že jsou vlastně na lodi. Když se Rad o to začal kdysi zajímat, a že jeho zájem nebyl nijak žhavý, vysvětlili mu, že především záleží na tom, zdali je to kosmické plavidlo určené k přistání na povrchu planety, anebo zda má sloužit k cestám ve volném prostoru. Lodí prvního druhu bylo méně a všechny se svými tvary trochu podobaly rybám v Řece. Musely snadno pronikat atmosférou a každý výstupek vadí pohybu. Stavitelé meziplanetárních a dokonce mezihvězdných plavidel takové omezení nemají, řídí se Mapatorem, cesta z planety na planetu trvá jen krátce, protože v dimenzi Mapatoru hraje čas stejně malou roli, jako galaktický prostor. Mohou všechny části lodi rozložit v prostoru podle účelu a potřeb. Nicméně vždycky je na tom patrný nějaký řád, v rozložení částí se dá odhadnout účel. Vidíme obytné bloky a nákladní sekce a sektory vyhrazené pro techniku, to vše je pak spojeno do celku tak, aby vše mohlo dohromady harmonicky sloužit. Rad si nevzpomínal, že by někdy viděl kosmickou loď, ať už ve skutečnosti nebo na vyobrazení, která by byla vysloveně ošklivá.

Tahle vypadala, jako kdyby někdo sesypal dohromady rozmlácené kusy kosmidel všeho druhu a pospojoval je dohromady. Rada dokonce v jednu chvíli napadlo, zda nedošlo k havárii. Vzpomněl si na ten černý dým, který pozoroval ráno dole na Pláni. Napadlo ho, že došlo k neštěstí, že stroj nejdřív přistál v savaně a pak se zase pokusil vzlétnout a zřítil se tady v horách.

Kdyby to bylo nouzové přistání, sotva by měli čas vystoupit a nastražit past, řekl si Rad.

Opravdu to ale vypadalo, že nějaká technická věc spadla shůry a rozplácla se tu na skalní ploše. To ovšem byl jen ten první dojem. Zdánlivá troska pevně stála na pětici svých nohou, přičemž se zdálo, že každou z nich vyrobili někde jinde. Těžko říct, kde byl předek a kde záď tohoto neladného stroje.

Při bližším pohledu stroj už nevypadal tak bídně. Ano, nebylo pochyb o tom, že je sestavená z různorodých prvků, jakýchsi převážně černých krabic, zahalených do jakési podivné mlhy. Tak nějak vypadaly osady Kamenných mužů, nebylo by těžké je navštívit, nejbližší osada je nedaleko. Kamenní muži mají také svoje příbytky nalepené na sebe a nedbají na to, jestli jeden je větší a druhý menší, jestli je výš nebo níž. Jsou u sebe tak, jak se to zrovna při stavbě hodilo. Na pořádek si tu nikdo nepotrpí a ohniště založí, kde se dá. Chýše pak jsou často zahalené dýmem. Něco podobného viděl i tady. Zdálo se, že se z krabic kouří. Při bližším zkoumání dokonce Rada napadlo, že některé ty části mohou létat samostatně. Létající chýše, tak přece lovci říkávali graviplánům, když některý z nich zaletěl nad Pláň. Jednotlivé díly se vzájemně pohybovaly. Byly to skoro nepatrné posuny a postřehl je pouze pozorný zrak. Zadíval se na ten zdánlivý dým a uvědomil si, že je to ve skutečnosti shluk jakýchsi maličkých objektů. Ty zvláštní pohyblivé krabice pozvolna měnily tvar. Rad nechtěl uvěřit, že nemají pevné stěny, že jsou jsou vytvořeny z bloků a pláství nepatrných létajících objektů, menších než zrnka jemného prachu.

Zhmotněné mračno černého dýmu, tak mu připadal ohromný útvar, drze rozvalený na posvátném území, přístupné jen vyvoleným.

Po chvíli k nim z nitra té podivné hromady dolehl temný hukot a objekt se trochu nadul a nachýlil stranou.. Rad pro jistotu vytáhl Modrý meč a postavil se do střehu. Také daimon zaznamenal ten hluk a otočil hlavu v jeho směru. Teď už bylo vidět, že se několik těch černých dílů zmenšilo, některé se odsunuly do stran a jiné ustoupily dovnitř. Pohyby dílů byly pomalé, vláčné, stěny bloků se při tom chvěly a Rad se nemohl ubránit dojmu, že se dívá na podivnou živou bytost. V boku objektu vznikl temný jícen. Po chvilce se z něho vynořil štíhlý černý objekt podobný velikému balvanu. Zvolna se sunul dolů a když se dotkl skalnatého podloží, jeho přední část pukla, objevil se oválný otvor. Rychle se zvětšoval. Uvnitř objektu zářilo příjemně nazlátlé světlo. Něco se uvnitř pohnulo. Rad pevněji stiskl jílec meče.

V příštích okamžicích uvidí toho, kdo celý úklad nastražil. Kdo je to a co má za lubem? To je vedlejší. Porušil pravidla. Přistál v zakázaném území, aby na něm nastražil past a pak se přesunul do míst, která jsou pod nejvyšší ochranou. Kdo je ten vetřelec? Nemůže to být Pozemšťan. Žádný člověk by se neodvážil dvakrát po sobě porušit tak přísná pravidla. Bude to někdo z Kruhu, tím si byl Rad jist. Vždyť jeho kosmická loď nebyla vyrobena žádnou technologií Společenství.

Bude to nějaká Bytost, říkal si Rad.

Měl právo ji okamžitě usmrtit. Pravidla jsou jasná. Společenství i Kruh respektují místní zákony a před návštěvou obydlené planety je každý povinen vzít na vědomí základní pravidla. Ta jsou tady jasná.

Rad ale měl už dost životních zkušeností, aby věděl, že Bytosti mívají různé důvody, proč porušují pravidla. Mohou to být zlé úmysly, ale právě tak často jde o omyl a někdy dokonce je to pokus o prosazení dobré věci. Navzdory základním pravidlům.

Dám Bytosti šanci, aby mi vysvětlila, proč nás dva vylákala do srdce Tyrkysových hor. Pak se rozhodnu, jak s ní naložím.

Temná postava zastínila světlo ve vchodu. Ven vyskočil rozcuchaný ramenatý muž s nápadným knírem, který mu trčel na strany, div že se nedotýkal širokých ramen.

Rad strnul. Nebyla to Bytost, nebyl to žádný Mimozemšťan z galaktického Kruhu. Před ním stál člověk s bičem v ruce. Poznal ho. Byl to jeho starý známý a druh Vlado Kovar!

Vlado se usmál, kývl na pozdrav a práskl do vzduchu. Pak se rozběhl se dozadu, mezi přistávací nohy podivné kosmické lodě. Na chvilku zmizel z očí a tak Rad s Terrem slyšeli jen jeho hulákání.

Rad zvolna zasunul meč zpátky do pochvy.

Vlada Kovara potkal ho před lety, ještě za dob vojenské diktatury na Marsu. Vojenským pánům se tehdy staral o zábavu. V aréně zvané Circus Maximus pořádal gladiátorské hry. Programoval bojové androidy a cvičil zvířata. Když ho Rad znal dříve, býval oblečený do kazajky zhotovené z drobných kovových kroužků. Kožené kalhoty míval přepásané širokým řemenem s velkou železnou přezkou, do poloviny lýtek mu sahaly boty z důkladné kůže. Kostým měl připomínat bojovníky z hodně starých časů. Tehdejším vojenským pánům se maškaráda líbila. Teď má na sobě kombinézu, jakou nosí technici. Jako technik ale nevypadá. Pobíhá tu s bičem a huláká. Je to zase nějaký převlek, jako bývala jeho drátěná košile z dob dávnověku? Koho chce teď pobavit?

Po chvilce se vynořil z přítmí pod kosmickou lodí a hnal před sebou schlíplou fenu. Radovi a Terrovi věnoval zase jen bleskový pohled, ve tváři mu kmitl úsměv a maličko na ně kývl, aby jim dal najevo, že je bere na vědomí.

Počkejte, nejdřív to musím vyřídit s tou potvorou.

Terr se chtěl k feně rozběhnout.

„Nepleť se do toho,“ sykl na něho Rad.

Je na ni zlý. Zatím mu neublížím. Poznávám ho. To je přece Vlado Kovar. Býval tvůj přítel.

„Je to on, máš pravdu. Tiše. Počkej chvilku. Však se s ní potkáš. “

Vlado Kovar na ně opět kývnul a dával jim i malým gestem najevo, že je všechno v pořádku a mají chvilku počkat. Mávl pak někam nahoru. V nitru lodi to opět zarachotilo, pohnula se jiná skupina kvádrů, oddělil se balvan podobný tomu, který dopravil dolů Kovara. Sotva se dotkl skály, otevřel se mu předek, opět to vypadalo, jako kdyby nějaký podivný tvor rozevřel ústa. Uvnitř Rad zahlédl jakousi matraci a plechovou misku na vodu.

„Zmiz odsud!“ křikl na psici ten muž a zase švihl bičem. Fena se otočila, vběhla dovnitř, na matraci se několikrát zatočila do kolečka a ulehla. Muž přikývl, stěna se zavřela a blok v několika dalších okamžicích vyjel do výše a vsunul se někam do nitra podivné lodi.

Pak se obrátil a šel Radovi s Terrem vstříc. Potřásal hlavou a smál se.

Taky Rad vrtěl hlavou.

„Co tohle mělo být?“ ptal se. „Proč jsi na Terra nachystal fenu a proč jsi nás sem přilákal? Být to někdo jiný…“

„Promiň, Rade. Přísahám, že jsem neměl o ničem tušení. Až budeš v páté misi déle…“

„Jaké páté misi?“

Vlado pokrčil rameny.

„Od teď jsi člen páté mise. Spousta věcí ti není jasná. Brzy ale pochopíš, že se Mistrovi Rubantovi nedá odporovat. Až ho poznáš, pochopíš, že je to největší šejdíř v Galaxii. Vypadá srandovně. Nikdy bys do něho neřekl, čeho všeho je schopen. Jen pojď, zavedu tě k němu a uvidíš sám.“

„Počkat,“ řekl Rad. „Protože to jsi ty a hodně jsme toho spolu prodělali, dávám ti čas na to, abys odsud zmizel i s touhle hromadou haraburdí. Na celém Marsu není posvátnější místo než tohle údolí. Je pod ochranou úřadů Marsu a šéfů Společenství a kdyby se v Kruhu dozvěděli, že jste tu přistáli, rozmačkali by vás jako hnidu. Zmizte co nejdřív a já se pokusím na to zapomenout.“

„Nerozumíš mi,“ řekl Vlado vlídně. Dával najevo, že má s Radem božskou trpělivost. „Jste oba členové páté mise a nedá se s tím nic dělat“

„Jak to, že ne?“ odpověděl Rad, teď už podrážděně.

„Protože to Mistr Rubant zařídil. Od teď ti bude šéfovat Mistr Rubant, ať se ti to líbí nebo nelíbí.“

„Radu Haagerovi z klanu Volných lovců nikdy nikdo nešéfoval a šéfovat nebude,“ pravil Rad důstojně. „S ohledem na naše staré přátelství vám dám šanci odsud v tichosti zmizet a my se s Terrem vrátíme k našim povinnostem dole na hranici.“

Vezmeme s sebou Narunu, ozval se Terr. Přivolej ji, Vlado. Prosím, dodal ještě.

Vlado nejdřív vytřeštil oči a pak se rozesmál.

„No ovšem, tebe v Kruhu naučili mluvit beze slov!“ obrátil se k Terrovi. „S Narunou se uvidíš, to je samozřejmé. Je členka páté mise stejně jako vy dva.“

Pak není o čem mluvit, na to Terr.

„Jak to, že není? Odcházíme.“

Bez Naruny nikam nejdu.

„Přiveď nám tu fenu,“ řekl Rad s povzdechem Vladovi. „Ať je od něho pokoj.“

„Nejde to. Všechno vám vysvětlím.“

Nechci vysvětlení, chci Narunu.

„Dostaneš ji, když to povolí Mistr Rubant,“ řekl a obezřetně pohlédl na Rada, co tomu říká. „Musíš ho o tom přesvědčit. Naruna není to můj daimon. Patří jemu, chápeš? Netuším, o co mu jde. Od doby co jsme se neviděli jsem změnil povolání. Ovládám Mapator a jsem navigátor. Takových jako já jsou v Kruhu tisíce. Proč si mě Mistr Rubant vybral? Nevím. U něho nikdy nevíte. Však to poznáte sami. Letíme na Mars, řekl mi. Jsem navigátor a hledám cesty v Mapatoru. Tak tedy Mars. Pilotoval on. Vždycky to dělá sám, osobně. Kde sehnal klec netuším. Jak odchytil fenu taky nemám ponětí. Postavil mě před hotovou věc. Nařídil mi strčit fenu dovnitř. Nejdřív mě napadlo, že tam bude návnada na nějakou šelmu, jako je sbarro nebo numa. Mistr Rubant ale nařídil past zaklapnout. To už přestalo dávat smysl. Až teď je to jasné. Bylo třeba přes daimona Terra dostat Rada Haagera sem a vidíte, jste tu. Netvař se tak, Rade. Až Mistra Rubanta poznáš, uvidíš, že vždycky dosáhne toho, co chce. Přál si vás mít v misi číslo pět, teď tu jste a proti tomu nic neuděláte.“

Celou tu dobu, kdy Vlado hovořil, Terr strnule civěl do míst, kam zmizela Naruna.

„Ten se nehne,“ podotkl Vlado a Rad věděl, že je to pravda.

„Dobře. Zaveď mě k němu. Domluvím se s ním, aby ji pustil s Terrem a všichni tři odejdeme.“

Skvělý nápad! radoval se daimon Terr. Pojďme tedy, proč maříme čas nějakým tlacháním tady ve skalách?

Zamířili k objektu, ve kterém se Vlado spustil dolů na kamennou pláň. Rad chvilku před vchodem váhal, zato Terr odhodlaně skočil dovnitř. Rad ho následoval. Po několika krocích se udiveně zarazil. Měl dojem, že ta věc je uvnitř větší, než vypadá zvenčí. Vlado nastoupil za ním a stěna se mu za zády uzavřela. Všiml si Radova údivu.

„Musíš si zvyknout, že na palubě Salvátoru je všechno nějaké divné. Mezi námi, už tuším, že celá naše mise číslo pět bude divná.“

Rad se na něho podíval tak zle, že se raději otočil a jen si něco bručel pod vousy.

4.

Zdviž chvilku stoupala složitou strukturou Salvátoru, pak se zastavila, zhoupla se hned vlevo, hned vpravo, pak zase vyrazila kamsi šikmo. Ne snad, že by se Rad bál. Jen to bylo nepříjemné a navíc v něm rostly obavy. Vzpomínal, co kdy slyšel o magických vlastnostech Kamenných mužů, pánů Tyrkysových hor. Bylo mu jasné, že pokud tento podivný Salvátor co nejdřív nezmizí, hrozí veliká nepříjemnost. Kamenní muži proti němu určitě zasáhnou. Incident se může rozrůst a nakonec se všechno dozví nejen správa v Romě, ale i mandyrové klanů Pláně, Řeky a Hor. Rad Haager se ocitne ve velice trapném postavení. Osočí ho, že porušil všechna pravidla jen proto, aby vyhověl nějakému Mistru Rubantovi. Jak vysvětlí mecinům z Bratrstva Bílého plamene, že za všechno může Terr, protože se rozběhl za fenou?

Byl pevně rozhodnutý přinutit Mistra Rubanta fenu vydat a pak spolu s Terrem všichni čtyři zmizí dřív, než se Kamenní muži dozvědí o vpádu na posvátné území.

Konečně houpání skončilo a stěna kabiny se otevřel se oválný průchod, kupodivu na jiné straně, než byl prve. Vystoupili do okrouhlé místnosti zaplavené bílým světlem, vycházejícím ze stropu. Uprostřed byl veliký stůl a kolem něho byly rozestavěné židle, pokud se to tak dá říct. Rad už měl své zkušenosti s Bytostmi ze vzdálených světů Kruhu. Některé měly těla hodně vzdálená stavbě člověka a podle toho také vypadalo zařízení, které potřebovaly ke svému pohodlí. Okřídlená Bytost vysoká šedesát centimetrů potřebuje jiný kus nábytku k uvelebení u stolu než jiná, která má šest nohou a kulaté tělo. Bylo mu tedy jasné, že tu jsou přichystaní přijmout i velmi pestrou společnost.

Do místnosti vedlo pět dveří a do stěn mezi nimi byly vsazeny velké obrazovky. Na třech z nich byly vidět skalní stěny kolem planiny. Rad si hned všiml vchodu do Jeskyně zasvěcování. Sám o sobě byl posvátný a spatřit ho neměli právo ani prostí bojovníci a lovci z Kamenných mužů. Rad raději odvrátil od té nedovolené podívané oči. Na dvou dalších obrazovkách viděl hvězdné nebe, ovšem docela jiné, než jaké mohl pozorovat v noci zde, na Marsu. Ani tomu se nepodivil. Měl za sebou cesty megaprostorem a věděl tedy, že obrazovky zobrazují to, čemu se říká Mapator, rozhraní pro galaktické cesty.

Všechno svědčilo o tom, že Vlado Kovar nelhal, když tvrdil, že celá Salvátor je galaktická loď, třebaže vypadal jako skládka organického odpadu.

„Tohle je jídelna,“ vysvětloval Vlado. „Nemáte hlad nebo žízeň, přátelé?“

Rad se podíval na Terra.

Cítím zvláštní pach, sdělil Radovi. Myslím, že tu někde je Bytost z planety Elders.

Rad to vzal na vědomí. Terr měl více zkušeností s Bytostmi z Kruhu než on, a co se týče čichu, to se s ním nemohl nijak srovnávat. Tak dobrá, je tu taky nějaký chlapík z Eldersu. Ať si tu je, my budeme jednat s Mistrem Rubantem

Cítím, že Naruna je někde blízko. Zaveď mě k ní, Vlado! oslovil někdejšího cvičitele šelem, nyní navigátora.

Vlado sebou zase škubl, když se mu daimon ozval v mysli.

„Nebuď netrpělivý, Terre. Zavedu tě k ní, slibuju. Ale nejdřív musíme promluvit s Mistrem Rubantem. On tady šéfuje!“

„Nemůžeme se tu dlouho zdržovat, Vlado. Musíme odsud zmizet. Opravdu umíš tuhle loď řídit?“

„Kdepak, máš o mě opravdu vysoké mínění, Rade. Jsem jenom navigátor. Vyznám se v Mapatoru, umím najít planetu, jakou si řekneš, ale galaktickou loď opravdu neumím pilotovat. Kam se chceš vypravit?“

„Pryč z Tyrkysových hor, copak to nechápeš? Tohle území patří Kamenným mužům a…“

„Chceš, abychom tě vrátili někam na pláň?“ kývl bradou k obrazovkám. Na jedné bylo vidět průhledem mezi horami daleko k obzoru.

„Přesně o to jde. Vysadíš nás tam a bude klid.“

„Šéf brzy přijde,“ řekl Vlado. „. Teď je ve velitelské sekci na můstku a určitě o nás ví. Zkus ho přesvědčit. Jsem ale zvědavý, jestli se ti to povede.“

Kdyby nechtěl, ozval se Terr, Radovi pomůžu.

Za prostředními dveřmi se ozval nějaký hluk. Vzápětí se dveře otevřely a dovnitř vešel Mistr Rubant.

Já to věděl, poznamenal Terr. Žádný člověk. Bytost z planety Elders.

Příchozí připadal Radovi jako veliká homole tak asi metr padesát vysoká, vybavená krátkýma nohama, které obloukovitě vycházely ze spodní části trupu. Byl baňatý a zdálo se, že opravdu není pružný. Kupodivu se mohl v půli pasu do značné míry otáčet a brzy se ukázalo, že mu nic nebrání ani v tom, aby se překlonil nebo zaklonil. Z trupu trčely paže. Měl je nepoměrně dlouhé, zakončené šestiprstýma rukama se dvěma palci na protilehlých stranách dlaně. Na první pohled si Rad nebyl jistý, zdali paže mají nějaké klouby, anebo zda se ohýbají jako hadice. Pak si všiml, že ani na nohách nejsou jasně vidět klouby.

Zvláštní byla i jeho hlava.

Nejdřív Rada napadlo, jako by k trupu ani nepatřila. Nebyl si hned jistý, z čeho ten pocit pramení. Dokonale navazovala na tvar trupu, měla tvar kuželu a s horním okrajem trupu navazovala. Neodděloval ji od něho žádný krk. Seděla rovnou na trupu, bez přechodu, a jak se mohl Rad brzy přesvědčit, nijak jí to nebránilo v pohybu kolem dokola. Měl ji pokrytou záhyby, ve kterých vězela dvojice velikých, tyrkysově zelených očí. O účelu různých otvorů se mohl Rad jenom dohadovat, ten ten největší, vodorovně položený, byl jasný: tam měl Mistr Rubant ústa.

Majitel lodi Salvátor se k nim přátelsky hrnul. Rad si všiml, že se Mistru Rubantovi hlava točí i kolem dokola. Jak je to možné? Ohlédl se na Vlada. Ten jen přivřel oči a kývl. Pak udělal několik gest. Rad nechápal, co znamenají. Vlado si objal palec pravé ruky prsty levé tak, aby ven vyčuhoval jen poslední článek palce.

Chce ti říct, že jsou dva, ozval se v něm Terr. Tělo je jedna část. Mistr Rubant je to, co vyčuhuje ven, vysvětloval daimon. Takhle to mají zařízené na planetě Elders. Musíš se s tím smířit, mínil Terr.

„Vzácná návštěva,“ skřehotal Rubant galaktickým univerzálem. „Salvátor má potěšení, ano, velké potěšení. Vítá návštěvu zde. Rad Haager a jeho daimon Terr. Velká čest, ano, pro Salvátor převeliká. Jsem Rubant. Tohle všechno spravuju,“ řekl a rozhodil ruce. Rad se trochu lekl. Nejdřív ho napadlo, že se Rubantovi ty ruce utrhly a pak mu došlo, že je dokáže natahovat a zkracovat.

„Jsem strážce hranice, Mistře Rubante,“ řekl mu Rad Haager. „Nemáte žádné právo přistát na území lovců Pláně, Řeky a Hor a už vůbec nesmíte vstoupit do oblasti Tyrkysových hor. Proto vás vyzývám, abyste svůj Salvátor co nejdřív připravil k odletu a tohle místo opustil. Připravte se na to, že vás ve volném prostoru zastaví hlídka Společenství. Vypadá to na nepříjemnou pokutu. Hlídka je navázaná na Galaktickou Patrolu, takže si nemyslete, že se vám podaří zmizet jim pod nosem. Nepříjemnost můžete zmírnit tím, že vypustíte daimona jménem Naruna a ten pak s námi odejde ze zakázaného území. Jako strážce hranice mohu ovlivnit případné úřední řízení tak, aby pro vás nebylo tak bolestné.“

„To je velice nepříjemné, pane Haagere. Ano, nepříjemné, až dokonce zraňující, abych tak řekl. Salvátor je tu, aby sloužil a ne pro to, aby dělal potíže. Hlídka Společenství, to je velká potíž.“

„Každou minutou si to zhoršujete. Propusťte Narunu, my společně odejdeme a čím dřív odsud zmizíte, tím líp,“ řekl Rad.

„Velmi si cením toho, že se nás snažíte vyvarovat nepříjemností. My jsme galaktická servisní loď a nemáme na vytváření konfliktů ani ten nejmenší zájem, ano, vůbec žádný. Žádáte, abych propustil daimona Narunu. Propustil možná není ten správný výraz. Oba mluvíme v galaktickém univerzálu a možná, že pod pojmem propustit myslíme oba něco jiného.“

Naruna je v nějaké kleci a já vám nařizuji, abyste otevřel její dveře, aby mohla ven, ozval se Terr přísně.

Mistr Rubant zamával pažemi, tedy, do pohybu se daly paže ve spodní homolovité čísti podvojného těla Eldersana.

„Pověsti které vás předcházely tedy nelhaly!“ zvolal radostně. „Daimon Terr opravdu je schopen přímé komunikace a jak slyším, hovoří ke mně v mém rodném jazyce planety Eldersu, která je mi nad jiné drahá!“

Jsem galaktický vyslanec, pravil Terr pyšně. Znám všechny jazyky Kruhu a dovedu simultánně tlumočit libovolné množství mluvčích, ať už jsou to Bytosti odkudkoli.

Rad se zarazil. Uvědomil si, že právě to mohl být důvod, proč se Mistr Rubant pustil do toho podniku. Potřebuje Terra jako svého služebníka. Takhle nějak získal do týmu i Vlado Kovara.

„Dost řečí, Mistře Rubante. My odcházíme a vezmeme s sebou i daimona Narunu. Máte nějaké námitky?“

„Proč bych měl mít námitky? Záleží mně na feně rodu daimona? Nevykládejte to tak, že bych proti ní něco měl. I já mám své zákazníky a svoje smlouvy. Ujišťuju vás, že je mi fena rodu daimona Naruna sympatická, ano, dokonce velmi. Volnost jí přeju stejně tak, jako panu Terrovi přeju jeho štěstí.“

„Vidíte,“ usmál se Vlado na Rada a Terra. „Říkal jsem vám, že je s Mistrem Rubantem skvělé jednání.“

„Když je možné, vyhovím,“ přidal se Mistr Rubant. „Jakmile je to možné. Udělám všechno pro to, aby to možné bylo. Mám pro vás návrh, ano, myslím, že je pro vás výhodný. Můžete samozřejmě odejít třeba okamžitě i s daimonem Narunou.“

„Pak tedy jdeme,“ řekl Rad.

„Kdybychom ale odsud odletěli i s vámi a daimonem Narunou a přesunuli se na místo, kterému říkáte Pláň, bylo by to pro vás výhodnější, nemyslíte?“

„Nepotřebujeme od nikoho žádné milosti. Raději se spoléháme sami na sebe,“ odtušil Rad.

„Vidím ale jednu nepříjemnou obtíž,“ pravil Mistr Rubant.

„Umíme obtíže překonat.“

„Most,“ řekl Mistr Rubant. „Neopatrností jste zničili jedinou přístupovou cestu. Politováníhodné, ano, je to nepříjemnost, která může mít následky. Ctihodní Kamenní muži nelibě ponesou porušení jejich významné cesty. My samozřejmě můžeme odletět, mohu se spolehnout na svého navigátora?“

Mistr Rubant se obrátil k Vladovi Kovarovi. Rad měl opět příležitost vidět, jak umí otočit hlavu do neuvěřitelného úhlu.

„Nemám problém, Mistře Rubante,“ odpověděl Vlado. „Stačí, abyste se přesunul k řídícímu pultu a můžeme letět.“

Rubant opět obrátil hlavu k Radovi.

„Můžete tedy odletět hned?“

„Pro vás udělám všechno, co je v silách Salvátoru,“ přisvědčil Mistr Rubant.

„Bylo by nejlepší, kdybyste nás vyložil tam, kde jste nechali past. Byl jsem na obchůzce hranice a rád bych v cestě pokračoval.“

„Skvělý nápad! Nevidím žádnou překážku. Hned to zařídím.“

Teď už bylo jasné, že to, co zprvu vypadalo jako tělo, je opravdu jenom jakýsi obal, něco jako želví krunýř opatřený končetinami. Ta věc se začala točit nejdřív vlevo, pak vpravo, zatímco hlava zůstávala nehnutá, s ústy stočenými do širokého úsměvu. Vlado se naklonil k Terrovi a popleskal ho po šíji.

„Jsi spokojený? Za chvilku přistaneme a uvidíš se s Narunou. Pak už to bude na tobě, jestli ji získáš.“

Určitě ano. Vím to.

„Ještě jedna maličkost,“ ozval se Rad.

„Nic nesmí zůstat nevyjasněno,“ pravil Mistr Rubant.

„Proč jste nechal na Pláni nastražit klec s Narunou? Jaký to mělo smysl? Chtěl jste získat mého přítele daimona Terra jako tlumočníka?“

„Výborná otázka!“ zvolal Mistr Rubant a přestože hovořil univerzálem, z tónu hlasu zaznívalo upřímné nadšení. „Máte pravdu, Rade Haagere a musím složit poklonu vašemu důvtipu. Velmi bych stál o služby daimona Terra a ovšem i o vaše. Jak vidím, možné to není a musím se poohlédnout po jiném tlumočníkovi. Velká škoda. Víte, že pan Terr je galaktický unikát?“

„Možná mu moc lichotíte.“

„V žádném případě. Při prvním setkání pana Terra s hlídkou Kruhu došlo k omylu.“

„Vím o tom,“ přisvědčil Rad. „Předělali mu myšlené a naučili ho mluvit bez pomoci řeči.“

„Ano, a to všemi jazyky Kruhu. Pan Terr se dorozumí se všemi Bytostmi Galaxie. Došlo k tomu omylem a nikdo jiný tuto vlastnost v celé Galaxii nemá.“

Končetiny Rubantova vnějšího těla čile kmitaly.

„Měl bys být pyšný, Terre,“ řekl Rad. Mimoděk se podíval na Vlada. Stál opodál a měl ve tváři podivný výraz. O něčem přemýšlel a když zachytil Radův pohled, maličko zvedl pravou ruku. Rad vycítil instinktem bojovníka, že ho Vlado před něčím varuje.

Jde to až příliš snadno, uvědomil si Rad. Vůbec jsem Eldersana nemusel přemlouvat, natož abych ho musel napadnout. Se vším souhlasil. Přitom Terra zřejmě potřebuje, proč jinak by riskoval střetnutí s patrolou.

Najednou se ozval se temný hukot. Mistr Rubant pokračoval.

„Nemohu vás nutit násilím. Rád bych s vámi spolupracoval. Jací byste byli spolupracovníci, kdybych vás k sobě přivázal nátlakem? Chybělo by vám nadšení, a kde není nadšení, schází výkon.“

Hukot sílil a ozvaly se i tlumené rány, jako kdyby nějaké velké těžké měkké žoky narážely jeden do druhého. Vlado se zamračil.

„To je normální, Mistře Rubante?“ zeptal se. „Tohle nevypadá na hluk startovacích motorů.“

Rubantovi se hlava čile pohybovala ze strany na stranu.

„Máte pravdu, pane Kovare. Zdá se, že se něco pokazilo, ano, maličká chyba nastala. Vypadá to na kotec. Ano, jsem si tím jistý, pane Kovare. Nejspíš se uvolnil. Možná, že by bylo dobré na daimona Narunu dohlédnout, ano, určitě by se to vyplatilo.“

„Jak to myslíte?“

„Kabina s Narunou se uvolnila a klesá. Opravdu nechápu, jak se to stalo. Je možná, že nějaká porucha. Občas se takové věci stávají, ano, opravdu jen málo kdy.“

Terr se bleskurychle otočil a vběhl do otevřené kabiny výtahu.

Půjdeš se mnou? ohlédl se ve dveřích na Rada.

Lovec měl sto chutí popadnout Mistra Rubanta za jeho baňatou hlavu, vytáhnout ho z toho jeho útulku a pořádně jím zaklepat. Ž rozuměl, proč se Vlado tvářil tak podezíravě. Taky mu bylo divné, proč je Mistr Rubant najednou tak vstřícný. Čekal nějaký podraz.

Bylo to tady. Uvolněný kotec s Narunou padá a Terr chce odjet výtahem dolů na pláň. I bez něho.

Vlado Kovar vběhl za Terrem do výtahu. Pak se otočil k Radovi.

„Kotec jede dolů. Narunu chytíme dole. Jedeme, nebo se tu chceš dál dohadovat?“

„Proč odsud neodletíme?“ Obrátil se na Rubanta. „Leťte, leťte pryč, pak to vyřídíme!“

„Není to možné, pane Haagere. Loď není ve stavu schopném odletu. Kabina se musí nejdřív zastavit, ano, bohužel je to tak,“ rozkládal svýma pružnýma rukama Eldersan.

Rad vztekle pohodil hlavou a následoval Vlada s Terrem do kabiny výtahu.

Nepříjemná cesta plná hukotu a houpání ze strany na stranu mu náladu nespravila. Vtiskl se do pružné stěny kabiny křičel na Vlada:

„Je to užvaněný vypočítavý podraznický pletichář!“

„Promiň, ale čekal jsem to. Je to nejhorší podfukář Galaxie a byl jsem zvědavý, co si na tebe vymyslí.“

Rad si už byl jistý, že Rubant lhal a naprosto neměl v úmyslu ho s oběma daimony vysadit na Pláni. Kotec nějak uvolnil, aby získal čas. Ještě štěstí, že se podařilo tak rychle skočit do výtahu. Budou dole dřív než uvolněný kotec. Pak se uvidí.

Houpání skončilo, kabina narazila na skalní podklad tak tvrdě, až Radovi cvakly zuby. Stěna, o kterou se opíral, se mu za zády otevřela. Vyletěl oválným otvorem pozpátku ven, zatápal rukama a div že neupadl. Terr pružně vyskočil a následoval je Vlado Kovar.

Hukot neustával. Galaktická loď teď opravdu vypadala jako skládka shnilých černých dýní. Živočišně se natřásala a chvěla, jednotlivé dýně se nafukovaly a splaskávaly, každá velká jako chýše lovců od Řeky. Terr stál a upřeně to pozoroval. Konečně se z té nepřehledné změti vyloupla jedna veliká černá bublina, pukla a oválným východem vznešeně vystoupila Naruna.

„No tak sláva,“ řekl Rad. „Je v pořádku. Jsi spokojený, Terre?“

Jsem šťastný, odpověděl a vykročil jí vstříc.

„Teď už to bude v pohodě,“ řekl Vlado Kovar. „Prve se vylekala. Byla nervózní. Přece jenom ten transport megaprostorem není nic příjemného. Špatně ho snášejí Bytosti, natož pak zvířata.“

Rad si několikrát dupl, spokojený, že je opět na pevné zemi. Vlado Kovar se usmál.

„Tak přece jenom jsi vyhrál. Musím ti blahopřát. Mistra Rubanta ještě nikdo nepodfouknul. Vyprávějí se o něm celé legendy! Škoda, že se zase musíme rozloučit. Těšil jsem se, že tuhle misi číslo pět potáhnou s tebou. No, nevyšlo to, co se dá dělat. Co to Rubant povídal o mostě?“

Rad se ohlédl ke skalní průrvě.

„Spadl. My si poradíme, nějak se na druhou stranu dostaneme. Nedělej si s námi starosti.“ Podával Vladovi ruku. „Moc rád jsem tě viděl a přeju ti, aby se vám ta mise číslo pět povedla.“

Vlado mu ruku stiskl a usmál se.

„Budeš mít dva daimony, to bude krása! Asi se nechceš vrátit nahoru? Práce pro Mistra Rubanta je někdy nebezpečná, ale hodně zajímavá a dobře zaplacená. Tedy, slíbil to tak,“ dodal a kývl směrem k Salvátoru.

Rad se podíval na otevřené dveře výtahu a zavrtěl hlavou.

„Ne, půjdeme teď svou cestou všichni tři.“

„Vraťme se nahoru a Salvátor vás na Pláň doveze,“ naposledy se Vlado pokusil Rada zlákat. Rad se ohlédl po Terrovi. Naruna stála a Terr ji zvolna obcházel v širokém kruhu.

„Děkuju. Zůstaneme tady, v horách. Vydáme se na druhou stranu a spadlý most přes propast obejdeme,“ mávl Rad dozadu k soutěsce. „Třeba se někdy zase potkáme, Vlado.“

Někdejší gladiátor se na něho usmál. „Opravdu jsem tě rád potkal, Rade. Jednou bude víc času si popovídat. Přece jenom jsme toho spolu hodně zažili. Snad dostanu povolení ke vstupu do toho vašeho království.“

„Budu moc rád,“ řekl mu lovec. Ohlížel se po Terrovi. První setkání s Narunou nedopadlo dobře. Moc rád by kamarádovi dopřál lepší zážitek. Naruna usedla a Terra sledovala očima.

Daimon Terr se obrátil na Rada.

Budeme pořád spolu. Jsem šťastný, Rade.

Vtom psice vyrazila a vyzývavě těsně před Terra skočila. Bylo zřejmé, že to nemyslí jako hru. Tentokrát ho ale nenapadla tlapami a nepokoušela se ho kousnout. Bylo to jen zastrašení a pak následoval útěk. Odrazila se předními tlapami, nechala se odmrštit jako ocelovým perem a běžela pryč.

Vlado Kovar se za ní rozběhl.

„Zpátky! Zpátky! Zatraceně, zpátky!“

Tentokrát nezaběhla mezi přistávací nohy. Zamířila dozadu do skal. Rad utíkal za Terrem, který se snažil prchající Narunu dohonit.

Šelma doběhla ke skalní vlně a zmizela za ní. Vzápětí se ozvalo hučení a hned po tom jekot.

Terr doběhl k vlně a zůstal tam stát. Taky Rad se zastavil. Doběhl k němu Vlado Kovar.

„Co je to za zvuk? Jako by to byla nějaká siréna. Kde by se tady v horách vzala?“

Rad se k němu obrátil, zřejmě zdrcený.

„Ta potvora…“

„Co se stalo?“

„Ta potvora zaběhla do Jeskyně zasvěcování.“

„No a co?“

„Teď se může stát všechno.“

Sotva to dořekl, ozval se podivný táhlý kvil, jakési podivné zaječení, které snad nemohlo vycházet z lidského hrdla, a ze skal se údolí začaly valit kameny.

5.

Někdy nastane chvíle, kdy má člověk pocit, že se vrátil v čase a znovu prožívá něco, co se stalo už před lety. Na staré události si Rad rozpomněl, už když váhali před lanovým mostem, zdali mají pokračovat v cestě. Nebyl to však ani zdaleka tak naléhavý pocit, jaký ho zaplavil teď. Zdálo se mu, že vzduch kolem něho houstne a chladne. Když se pokusil pohnout rukou, bylo to, jako by se snažil máchat paží ve vodě, vzduch kladl podobně silný odpor. Navíc byl tak chladný, že mu pronikal až na kůži, jako kdyby na sobě neměl vůbec žádné oblečení. Chlad se nezastavoval ani na povrchu těla. Pokračoval dovnitř, vnikal do krevního oběhu, usazoval se v kostech. Rada napadlo, že se mu na kostech usazuje jinovatka, jako vrstva droboučkých ledových krystalů, podobná plísni.

Právě ten náhlý útok zimy ho vrátil do minulosti. Nebylo to poprvé, kdy se mu něco takového stalo. Proto nepropadl panice a v klidu čekal, že se stane to, co se stalo před tím a stát se muselo.

Takový stav naprosté bezbrannosti dovedou vyvolat jenom lidé k tomu určení. Každý lovecký klan Pláně, Řeky a Hor má jednoho takového. Jsou to kouzelníci, mecinové. Takovým mecinem se člověk musí narodit, musí už přijít na svět vybavený určitými vlastnostmi, přesahujícími běžnou smyslovou zkušenost. Od narození má budoucí mecin jiný vztah k času a prostoru, dovede dohlédnout za hranice včerejška i zítřka a to, co chce vidět, nemusí být v dosahu jeho očí. Kouzelnický učeň pak musí pobývat po mnoho let po boku zkušeného mecina a ten, když uzná žáka za zralého, uvede ho do kruhu mecinů právě zde, uprostřed Tyrkysových hor.

Kde jinde se pak má odehrávat zasvěcovací obřad než v Jeskyni zasvěcování.

Tohle všechno samozřejmě Rad Haager věděl, když ho poblázněný Terr zavedl do těchto míst. Doufal jenom, že to už jsou staré historie, že se doba změnila. V minulosti se přece stalo, že se mecinem stal i jeden člověk z města Roma. To by dřív nebylo naprosto možné. A dnes, po letech? Třeba už mecinové zůstali v klanových osadách jako připomínka časů, které se zvolna rozplývají a mizí v toku času, jako když se hrouda sněhu hodí do Řeky.

Podivná loď Salvátor připomínající hromadu shnilých obřích dýní znesvětila posvátné místo. Říkal si ale, že posvátnost je dnes menší než včera a už vůbec se nedá srovnávat s tím, co bylo před lety. Dřív se nemohlo stát, aby se někdo cizí došel až do údolí před Jeskyní zasvěcování. Tentokrát Rad s Terrem prošli bez potíží a Salvátoru taky nikdo nezabránil v přistání.

Kouzlo zmizelo, mecinové ztratili svoji moc, tohle si Rad říkal, když s Terrem po boku vcházel s Vlado Kovarem do otevřených dveří zdviže.

Mýlil jsem se, vířilo mu v hlavě, zatímco se snažil pohnout pažemi v tísnivém sevření vzduchu, který se poznenáhlu měnil na led. Mecinové nezmizeli, svého mají i Kamenní muži . Ten pouze čekal na vhodnou chvíli. Kouzlo udeřilo se stejnou silou, jakou bylo schopné vyvinout před lety.

Na vhodnou chvíli? Ani o tom nemusel Rad dlouho přemýšlet. Zatím byli mecinové Kamenných mužů shovívaví a nechali si líbit i přistání Salvátoru. Když ale Naruna vběhla do Jeskyně zasvěcování, shovívavost narazila na nepřekročitelnou hranici a kouzlo udeřilo plnou silou.

Jak je na tom Terr a co dělá Vlado Kovar?

Věděl, že je od nich na dosah ruky, ovšem dosah je v krychli ledu něco nekonečně vzdáleného. Nemohl pohnout očima, natož aby obrátil hlavu, aby se po Terrovi ohlédl. Uvědomil si, že se mu Terr neozývá v mysli.

Kouzlo zablokovalo spojení mezi nimi.

Je to kouzlo, opakoval si a dobře mu při tom nebylo. V jistém smyslu ho to pokořovalo. S klanovými kouzelníky zpravidla vycházel dobře. Snažil se jim vyhýbat. Jejich praktiky mu připadaly směšné, jakkoli musel uznat, že občas přinášejí výsledky. Raději si nepřipouštěl, že o nějaká kouzla jde. Mecinové jsou lidé zkušení, vnímaví a bystří. Vyznají se v bylinách a dovedou rozpoznat příznaky nemocí a lépe než kdo jiný vědí, jak chorobu zastavit. To vše ale je součást běžné lidské zkušenosti, žádné kouzlo.

Pokud se Rad někdy setkal s něčím, co by se jako důsledek kouzelné praktiky dalo vyložit, vždycky si našel nějaké přirozené důvody.

I když, nutno uznat, to někdy nebylo jednoduché.

Teď ale ho kouzlo zasáhlo naplno a vtáhlo ho to hluboko do minulosti, dokonce až do dětství, kdy teprve hledal svoje místo na světě a učil se vymanit z vlivu Valdo Mana, mecina klanu Volných lovců. Tak dobře, řekl si, aby zvládl vír zmatku ve své mysli, kouzlo je něco stejně přirozeného, jako kámen svržený ze skály. Jednejte, jak umíte. Jsem tu, připravený.

Zdálo se, že na jeho rozhodnutí někdo čekal.

Rad se natolik soustředil na to, co se s ním děje, že příliš nevnímal svět kolem sebe. Teď chlad poněkud opadl, přinejmenším zmizel ten pocit jinovatky na kostech. Před očima měl nejasný obraz, jakousi mlhu. V ní se zjevila lidská postava.

Byl to vysoký štíhlý muž s nepřirozeně širokými rameny. Rad si okamžitě uvědomil, že k němu přichází mecin a že na ramenou má dřevěnou desku, znamená důstojnosti a snad také prostředek, jak zesilovat kouzelníkovy magické schopnosti. Muž se blížil, viděl ho čím dál jasněji, až rozeznal rysy Jona Hala, mecina klanu Kamenných mužů.

Mnoho času uplynulo od toho dne, kdy Rad se s Jonem Halem potkal. Bylo to na osudové poradě klanových kouzelníků, která nakonec vyslala Rada Haagera s Terrem mezi hvězdy, do megaprostoru Kruhu, se všemi důsledky, které to později přineslo. Jon Hal byl tenkrát velmi mladý a v radě mecinů měl jenom malou váhu. Dovolili mu jenom souhlasit se staršími, nic jiného. Rad na něho vzpomínal v dobrém, protože Hal tehdy stál na jeho straně. Po letech se z něho stal zralý muž s tváří popsanou životem. Dřív to vypadalo, jako kdyby se pod dřevěným okružím schovával, kdežto teď ho nesl s plnou vážností a důstojností svého úřadu. Z okruží mu splývalo šedé roucho z hrubé tkaniny, které mu zakrývalo trup a nohy do poloviny stehen. Paže a nohy měl jinak holé, na nohou kožené opánky. Kolem pasu měl natřikrát ovázané lano, na něm mu visel docela rozměrný kožený váček s kouzelnými potřebami.

Jon Hal došel až k Radovi a prudce zvedl ruku. Tvářil se velmi přísně. Zdá se, že na přátelské vztahy s Radem zapomněl.

V tom okamžiku ochromující chlad zmizel. Rad uslyšel pleskání Terrových uší, obrovský daimon se oklepal po psím způsobu. Ohlédl se po něm a s úžasem zjistil, že tu Salvátor už není. Šeredná hromada shnilých dýní zmizela. Rada s Terrem a Vladem obklopili bojovníci klanu Kamenných mužů.

„Co to sakra bylo,“ ulevil Vlado Kovar. „Jako kdyby mě někdo hodil do ledové vody.“

Jon Hal si ho nevšímal. Díval se na Rada a oslovil lovce kouzelník zpěvavým, takřka ženským hlasem.

„Dobrý mrav mi velí tě pozdravit, Rade Haagere. Lítost mi svírá srdce, že to nemohu udělat, protože hněv převládá v mysli mé i bojovníků našeho klanu.“

„Co je to za klauna?“ podivil se Vlado Kovar. Potřásal hlavou, třepal rukama a poskakoval, jako by ze sebe chtěl něco setřást. Už se vzpamatoval z útoku ochromujícího chladu.

„Buď zticha! Nech mě mluvit,“ houkl na něho Rad a oslovil kouzelníka. „Já tebe zdravím, Jone Hale. Dovol mi všechno vysvětlit.“

„Není zde nic, co by se dalo vysvětlovat,“ hřměl Jon Hal velebně. „Viděli jsme všechno. Zvědové klanu Kamenných mužů tě sledovali za tvého putování Tyrkysovými horami. Každý tvůj krok byl urážka, každý pohled opovážlivost. Přišel jsi do posvátných míst, aniž tě kdo pověřil.“

„Já jsem…“ začal Rad. Kouzelník ho gestem přerušil.

„Vím, že jsi strážce hranice. Kdybys přišel jenom ty a tvůj daimon, možná, že bychom vaši přítomnost prominuli. Ale ta létající chýše vnikla na posvátné místo. Zločinu se dopustili všichni, kdo to zavinili, i tento muž.“

Ukázal na Vlado Kovara.

„Počkej, takhle se mnou nebudeš mluvit. Kdo je u tebe zločinec?“ zavrčel Vlado a trochu se nahrbil do zápasnického postoje.

„Vetřelce jsme se zbavili,“ pokračoval Hal, aniž si ho všímal. „Toho odporného, drzého vetřelce.“

„Jak jste to udělali?“ divil se Rad. Bylo mu jasné, že Hal mluví o Salvátoru.

Jon Hal rozhodil ruce.

„Jen tak, prostě. Bylo to jednoduché.“ Oběma dlaněmi uchopil svoje okruží. „Stačilo na vetřelce namířit Znamení a Vůle předků rozmetala stroj na kusy. Vymetla ho odsud, jako by vichřice zadula do hrsti suchých lístků z květů aganos.“

Naznačil to gestem obou rukou.

Teprve teď se Vlado otočil a zjistil, že je za ním pustá skalní pláň. Obrovské těleso Salvátoru zmizelo.

„Je pryč!“ vykřikl Vlado. „Ten mizera zmizel!“

„Řekl jsem ti, abys byl zticha,“ houkl na něho Rad a hned se obrátil ke kouzelníkovi. „Promiň mu jeho způsoby. Neví, že musí před mecinem Kamenných mužů mlčet.“

„Kdo je ten muž, který vstoupil na posvátné území a neprojevuje úctu k odkazu předků?“ zvýšil hlas mecin klanu Kamenných mužů.

„Je to Vlado Kovar, bojovník původně z města, Jon Hale. Nemá žádné zlé úmysly.“

Někdejší gladiátor zamával pěstmi.

„Omyl, příteli. Já že nemám zlé úmysly? Copak to nevidíš? Salvátor je pryč!“

„Dobře, že odletěl,“ řekl mu Rad. „Nepleť se do toho. Pokusím se Kamenné muže uklidnit. Hlavně, že je ten tvůj Rubant zmizel i s tou létající chýší zmizel. Přimluvím se. Kamenní muži nám nakonec prominou. Vyprovodí nás za hranice území klanu a ty odejdeš do města. Všechno bude zase v pořádku,“ promlouval k němu naléhavě.

Vlado se ale dál hněval.

„Jenže já s ním mám kontrakt na pátou misi a Rubant mi nezaplatil ani ty předchozí! Zůstal mi dlužen slíbil, že mi zaplatí až po téhle páté! Až do dopadnu, utrhnu mu tu jeho otáčecí hlavu vlastníma rukama. S tím může počítat, jako že se Vlado Kovar jmenuju!“

„Teď jde o to, abychom nepřišli o život.“

Tohle Vlado nechtěl slyšet. Vykročil Jon Halovi vstříc.

„Kašlu na posvátné místo. Jsem tu na misi, rozumíš? Můj nápad to nebyl. Zaparkoval vám tady ten spratek, který se odsud vypařil. S ním si to vyřiďte.“

„Mlč, povídám, mlč konečně!“ teď už křičel Rad Haager. S Vlado Kovarem ale nebyla rozumná řeč. Vůbec nedbal na to, že kouzelník už začíná opravdu zuřit. Vtekle dupal, mával kolem sebe pěstmi a hulákal.

„Prásknul do bot. Že prý okvětní lístky květů aganos. Něco takového může napadnout jenom hlavu s prknem kolem krku. Ten ničema Rubant normálně se Salvátorem odstartoval a fouknul odsud. Dluží mi prachy!“ Pbrátil se na Rada a kývnul směrem k Jon Halovi. „Mám toho šaška sejmout?“

Kouzelník velebně roztáhl ruce.

„Rozhodl jsi, muži z města. Rozhodl si o svém osudu, právě tak jako o osudu Rada Haagera. Moje srdce se uzavřelo a není v něm místo pro slitování. Dopustili jste, aby zvíře znesvětilo půdu Jeskyně zasvěcování. Mandyr klanu a rada starších posoudí, kdo z vás dvou nese větší díl viny. Trest bude vysoký v obou případech. Bude to smrt. Ovšem jsou velké rozdíly v tom, jak můžete zemřít. Liší se to délkou umírání a mírou bolesti,“ pravil kouzelník důstojně.

Nemusíš se hned na mého pána a jeho přítele zlobit, mecine klanu Kamenných mužů, ozval se znenadání Terr, který až dosud seděl Radovi po boku a poklidně si kouzelníka prohlížel. Velice rád pro Narunu doběhnu a přivedu ji. Všichni budou spokojení. V Jeskyni nebude žádný daimon, já budu mít svoji Narunu a my všichni pak můžeme pokračovat v cestě pryč z Tyrkysových hor.

„Co tohle má být,“ vykřikl Jon Hal, když se mu daimon ozval v mysli. Pak sebou trhl a podíval se na Terra. „To ke mně promlouváš ty, daimone Terre?“

„Můj Terr tě nechce urazit, mecine Hale,“ začal Rad. „Má dobrou vůli, jak jsi jistě ve své moudrosti pochopil.“

„Mlč, Rade Haagere a nesnaž se zvětšit můj hněv. Vůle předků nás zbavila odporné přítomnosti stroje z města. Nikdy jsme takový neviděli ani na Pláni a jeho přítomnost zde v předpolí Jeskyně zasvěcení je urážka. Tvé zvíře navrhuje něco neslýchaného. Místo jednoho daimona že budou v Jeskyni zasvěcování dva!“ vybuchl vztekle Jon Hal. „Kdo vlastně je ta Naruna? Můžeš mi to vysvětlit, Rade Haagere?“

„Příslušník rodu daimonů, ke kterému Terr pojal neobyčejnou náklonnost.“

Náklonnost? Nic takového! Já ji miluju, Rade! opravil ho Terr. Rad nepochyboval, že svým způsobem promlouvá jak k mecinovi, tak Vlado Kovarovi. Jon Hal byl tou nehorázností zcela ustrnulý.

„Terre, jsi daimon, jsi pes. Lásku znají jenom lidé. Tebe za Narunou žene jenom volání přírody. Buď rád, že ti zmizela z očí, brzy na ni zapomeneš…“

Jon Hal nevěřícně poslouchal, co Rad ke svému psu promlouvá. Konečně se zmohl na slovo.

„Jaké pošetilé řeči slyší mé ucho? Jaká láska?“

„Terr si myslí, že tu psici miluje.“

„Že miluje to hanebné zvíře, které vběhlo do Jeskyně zasvěcování a způsobilo největší urážku všech duchů předků?“

Najednou sebou škubnul a přitiskl si dlaně k uším.

„Řekni mu, ať toho nechá.“

„Přestaň! Hned, nebo se budu moc zlobit!“ křikl na Terra Rad. Pochopil, že Terr na kouzelníka nějak zaútočil. Čím asi? Vyvolal mu v hlavě nějaký nepříjemný zvuk?

Ať o ní tak nemluví. Jaké hanebné zvíře? Copak bych já miloval hanebné zvíře? obrátil se Terr na Rada.

Nepříjemný zvuk vyvolaný Terrem zřejmě pominul a kouzelníkova tvář se znovu zkrabatila nelíčenou zuřivostí. Také bojovníci, kteří stáli kolem, dali najevo, že čekají jen na pokyn k útoku.

„Nejspíš budeme muset těm hochům dát malou lekci,“ prohodil Vlado k Radovi polohlasně. „Máš svůj Modrý meč a víš, co s ním dělat. Já si zbraň budu muset nejdřív opatřit. Tamten chlapík má pěkný oštěp, seberu mu ho. Ten v té tygří kůži.“

„Sbarro,“ poznamenal Rad, když se podíval, jakého bojovníka má Vlado na mysli. „Tak se jmenuje to zvíře, které dřív tu kůži nosilo.“

Mecin klanu Kamenných mužů byl hodně rozčilený. Soudnost však neztrácel a také jeho muži si byli vědomí, že proti nim stojí hodně zkušení bojovníci a přestože mají přesilu, nebude s nimi snadné pořízení. Nikdo z nich nechtěl útočit první, na vlastní pěst. Dobře slyšeli mecinova slova a pochopili, že se kouzelník chce vetřelců zmocnit tak, aby byli živí, pokud možno nezranění. Teprve potom mohou vychutnat mučení, které je má doprovodit až do propasti smrti.

Myslím, že ti lidé nemají dobré úmysly, Rade, staral se Terr. Dovol mi, abych zaběhl za Narunou do jejich jeskyně a pak se do nich společně pustíme. Bude to zábavné.

„Nesmí tě ani napadnout,“ křikl na něho Rad přísně a pak si uvědomil, že to Terra už napadlo. Nejenom napadlo, daimon rázně vykročil a protože mu kouzelník stál v cestě, namířil si to rovnou na něho.

Jon Hal se lekl, pak prudce mávl a bojovníci klanu Kamenných mužů vyrazili. Rad Haager bleskurychle tasil Modrý meč a Vlado se chystal utkat s mužem v oděvu zhotoveném z kůže sbarra. Terr usoudil, že se musí zbavit překážky, aby pak mohl pokračovat v cestě za objektem svého citu.

Byla to ta vteřina, která se vleče jako by to bylo století.

Potom je pohltila tma, uši jim rval zvláštní ječivý zvuk a smýkal jimi větrný vír.

6.

Rad Haager později nerad vzpomínal na ty okamžiky, kdy se jich v temnotě zmocnil vír. Setmělo se náhle, takže v prvních vteřinách skutečně nic neviděl, ovšem oči si mu brzy zvykly a viděl, že kolem nich krouží jakýsi mrak. Byly to částečky prachu, ale také tu byly větší útvary a v jednu chvíli Rada dokonce napadlo, že je to cosi jako hmyz. Někdy ten mrak zřídl a v průhledu začal rozeznávat další tvary. To už se mu v mysli ozval Terr.

Jsi v pořádku? Co se to s námi děje?

„Tady jsem,“ křikl Rad z plných plic.

„Neřvi mi do ucha, ohluchnu,“ ozval se blízko něho Vlado Kovar.

„Velké kouzlo! Opravdu to největší, jaké jsem zažil. Jenom nevím, kdo ho způsobil,“ uslyšel Jona Hala.

„To udělal ten lotr. Určitě to byl on. Já mu tu jeho šišatou hlavu natluču do toho chodicího kabátu.“

„Mluvíš o Mistru Rubantovi?“

„O kom jiném, zatraceně,“ odsekl Vlado Kovar. „Že je ze dvou kusů jsi snad poznal, nebo ne?“

Sotva se drželi na nohou. Tma poněkud polevila. Už kolem sebe rozeznávali tvary vznášejících se kostek a na jedné takové kostce stáli, hodně vratce, muži se občas přidržovali jeden druhého a Terr si raději lehl a roztáhl tlapy. Když pohlédli vzhůru, spatřili černou plochu rozpraskanou na drobné obdélníky a čtverečky. Ty se pomalu zvětšovaly, mezery mezi nimi se rozšiřovaly. Rad pochopil, že tma nastala proto, že oblohu nad údolím překryly kostky vypuštěné Salvátorem jako ohromná plachta. Dolů k nim klesl vír nějakých drobných útvarů, pojal je do společného silového pole a unášel vzhůru, tři lidi a jednoho daimona.

Nikde nevidím Narunu, staral se Terr.

„Nejspíš zůstala dole v Jeskyni zasvěcení.“

Musím za ní vrátit dolů, odpověděl a vzápětí zavyl, až jim zalehly uši.

„Nech toho. Vidíš, že to ani nejde. Stoupáme.“

Nevidím nic a chci dolů. Kdo nás to táhne vzhůru? Je to určitě ten muž, který ti hrozil smrtí.

Terr promlouval ke všem třem, nejen k Radovi, ale i Vladovi a kouzelníkovi Halovi. Ten už pochopil, že Mars skrývá kouzla, na které nemá on sám žádný vliv, a dokonce že ta kouzla mohou překonat všechny jeho dovednosti.

„Nemám s tím nic společného, daimone Terre,“ řekl kouzelník rychle a hlas měl v tu chvíli skoro až pištivý. „Nevím, co se děje. Letíme. My letíme!“

Nevěřím ti. Hrozil jsi smrtí mému pánovi a jeho příteli. Ty jsi to zavinil. Vrať nás dolů, nebo tvůj krk bude počítat moje zuby.

Terr svými slovy Rada potěšil. Teď, když jedno nebezpečí pominulo a to druhé, jak se zdá, ani nebezpečím nebylo, mohl o Halovi přemýšlet. Mrzelo ho, že se choval tak nepřátelsky. Přece jenom se měl chovat jinak ke strážci hranice, tím spíš, že je poutaly společné zážitky!

Terr jako se přibližoval veliký stín k vytáhlé kouzelníkově postavě. Hal mával rukama.

„Já to nebyl! Netuším, co to způsobilo. Rade, zastav svoje zvíře.“

„Terr je můj přítel,“ odpověděl Rad důstojně. „On ví nejlíp, co má udělat a já nejsem ten, kdo je oprávněný mu poroučet.“

Věděl, že Terr nakonec kouzelníkovi krk nepřekousne, tím spíš, že ho měl chráněný svou posvátnou deskou. Usoudil, že si mecin malou lekci zaslouží.

Zoufalý kouzelník se tedy obrátil na Vlada.

„Pane Kovare, vy jste přece cvičitel zvířat! Poručte té šelmě, aby mě nechala!“

Ramenáč už se zklidnil a docela si let vzhůru užíval. Roztáhl svoje mohutné ruce do stran a pomaličku jimi pohupoval. Snad si představoval, že je nějaký tažný pták, jací tam na Zemi brázdí oblohu a jsou schopni díky nepatrnému pohybu křídel překonat mnohakilometrové vzdálenosti.

„Cvičím jenom svoje zvířata. Jedno bohužel zaběhlo, kam nemělo a vy jste mi za to hrozil smrtí. Nebo dokonce mučením a smrtí, pokud jsem to dobře pochopil.“

„Zaběhlo se na posvátné místo!“

Teď už mecin docela kvičel. Terr se k němu hodně přiblížil.

„Poručte mu, ať přestane!“

Rad věřil, že se Terr ovládne a nechal tedy mecina, ať se ještě chvíli trápí. Díval se vzhůru a pozoroval, jak se černé obdélníky zvětšují. Brzy bylo patrné, že to nejsou desky, nýbrž kvádry a bylo tedy jasné, že je to struktura Salvátoru rozprostřená do velké plochy. Určitý počet kvádrů se spustil o něco níže a teď kolem nich kroužil. Právě tyto kvádry zřejmě vytvořily silové pole, které vytáhlo tři muže a daimona do výšky.

Budeš se zlobit, když ho zabiju? ozval se Terr v Radově mysli.

Lovec sebou škubl. Mezerami mezi kvádry už pronikalo hodně světla, takže bylo už docela dobře vidět. Hal měl ve tváři jen mírně vyděšený výraz. Z toho Rad usoudil, že daimon svůj dotaz směřoval jenom k němu a že ho tedy nevnímal ani Vlado Kovar.

„Rozhodně ne. Nesmí tě ani napadnout.“

Myslel jsem si, že tě to pohněvá. Co se tedy dá dělat. Musím to nějak vydržet.

„Ne! Terre! To ne!“

Rad pozoroval, jak se zkracuje mezera mezi daimonem a kouzelníkem. Zvíře mířilo svými čelistmi na volnou část mecinova krku a na spodní část hlavy. Myslelo to zcela vážně. Rad si navykl, že je Terr něco jako člověk a teď si uvědomoval, že zůstal šelmou a že na tom jeho schopnost mluvit neslyšnou řečí nic nezměnila. Představil si, jak strašný zvuk se ozve, až čelist sklapne a Terr začne drtit mužovy kosti. Měl bych tomu zabránit, uvažoval. Ale jak?

Najednou se rozsvítilo oslnivé světlo. Tedy, brzy se ukázalo, že není nijak zvlášť silné, jenomže jejich oči byly navyklé tmě. Takřka naráz pocítili, že je něco zespoda udeřilo do nohou a Terr také pocítil dotyk tlap. Přistáli na pevné podlaze. Ozval se rachot, kolem dokola i nahoře nastal pohyb a v několika vteřinách se prostor kolem nich uzavřel. Byla to úleva, stát na pevné ploše. Kolem nich byly černé, složitě strukturované stěny. Jedna se otevřela.

Vyšli do prostoru, ve kterém před krátkou chvílí byli. Ocitli se zpátky v jídelně Salvátoru. Nedaleko podlouhlého stolu na ně čekal sám Mistr Rubant. Ruce měl rozpažené, právě tak jako měl roztažená ústa po celé šíři své kuželovité hlavy. Tyrkysové oči mu jasně zářily.

„Jak jsem rád, ano, že vás opět vidím. Zdálo se mi, že se nachyluje k nějaké mrzutosti. Salvátor se chce takovým, ano, situacím vyhnout a vždy udělá všechno proto, aby nenastaly. Je to jeho poslání a jsem pyšný, ano, rozhodně pyšný na to, že mu k tomu mohu napomoci. Vesmír je široký,“ naznačil rukama hodně velkou šíři. Ač se to zdálo nemožné, podařilo se mu ruce na každou stranu o něco natáhnout. „Velký je průměr Kruhu. Kolik nesnází přinese každý den galaktického času! Ano, každá nesnáz je výzva pro Salvátor. Je zde, aby pomáhal bytostem v nouzi a své poslání svědomitě plní.“

„Děkujeme, Mistře,“ řekl Rad Haager. „Dole došlo k nějakému nedorozumění…“

Mecinovi klanu Kamenných mužů už otrnulo a zamračil se, když se Rad zmínil o nedorozumění.

„Klamná slova! Nelze připustit jiný pohled. Zvíře z chovu tady toho pana cvičitele narušilo posvátná místa a podle obyčejů klanu máme my, Kamenní muži, právo vyžadovat zadostiučinění v plném rozsahu.“

„Například, že nás umučíte,“ poznamenal Rad. Jestli někdy v minulosti choval k Halovi nějaké sympatie, byly už pryč. Všiml si, že Terr v prvních chvílích po přistání na podlaze zápasil s rovnováhou a měl všechny čtyři tlapy legračně roztažené. Teď už se srovnal, ohlédl se po Jon Halovi a znovu obnažoval zuby a na hřbetě se mu obnovila temná stuha.

Jon Hal dál trval na svém.

„Každému to, co mu náleží. Pohana žádá trest. Dopustili jste se jí vy všichni. Do Jeskyně zasvěcování vniklo tvoje zvíře, muži jménem Vlado Kovar. Do náruče Tyrkysových hor jsi opovážlivě sestoupil se svým strojem ty, bytosti z hvězd. Největší vinu má na sobě Rad Haager,“ ukázal přísně prstem, aby snad nikdo nebyl na pochybách, koho tím myslí. „Bytost z hvězd a muž jménem Kovar jsou cizinci a mohla by je omlouvat nevědomost. Kdežto ty, Rade Haagere, jsi jeden z nás. Bývali jsme přátelé. Dobře znáš všechny zákony klanů Pláně, Řeky a Hor. Navštívil jsi už tato místa a poznal jejich význam. Nikdy jsi neměl do údolí vkročit.“

Terr už temně vrčel. Zřejmě čekal na Radův pokyn.

„Přestává mě to bavit,“ řekl Vlado Kovar a otočil se Halovi zády. Kývl na Rubanta. „Vy jste tady doma. Poručte tomu klaunovi s prknem na rameni, ať se zklidní. Ono by se mohlo snadno stát, že bych mu ten límec strhnul a omlátil mu ho o hlavu.“

„Harmonii, přátelé, připomínám vám harmonii, ano, ta zde naléhavě chybí!“ zaskřehotal Mistr Rubant. Ruce jeho chodicího kabátu se zatáhly, změnily se v ručičky a ty teď usilovně mávaly. „Jste všichni skvělí mužové a není důvod, proč by mezi vás měla vstoupit zášť. Nic se přece nestalo. Pes se zaběhl, ano, to se stává. On se najde. Podíval se do vaší jeskyně. Viděl jsem na svých cestách stovky jeskyní. Mohly to být tisíce jeskyní.“ Prodloužil pravou ruku, otočil ji dlaní k sobě a prohlížel si tyrkysovýma očima svých všech šest prstů. „Tři tisíce osm set jedenáct, ano, tolik jich bylo. Každá vězela v nitru nějaké skály. Jinak by to nebyla jeskyně, ano, taková je pravda. Vězela tam počet časových jednotek, kterým vy říkáte roky, počítáno na miliony i víc. Copak nějaká jeskyně přestane být jeskyní, protože do ní vběhne pes?“

Byla to opovážlivá slova a Radovi běhal mráz po zádech, když se slyšel. Obrátil se a zvolal:

„Mistře Rubante, tak nemůžete mluvit. Netušíte, co vaše slova znamenají a jak mého přítele Hala zraňují!“

Kouzelník se chmuřil a jen mávl rukou.

„Teď už to nezachráníš, Rade Haagere. Nepotřebuju tvoji přímluvu. Moje Znamení je silnější než tvůj jazyk a nechám teď působit Vůli předků.“

Vlado Kovar se k němu obrátil.

„Doufám, že to nebude nic…“

„Mlč, muži!“

Kouzelník uchopil okraje svého okruží a namířil ho na Rada a Terra. Lovec a jeho daimon ztuhli. Rad v tu chvíli pocítil ten odzbrojující chlad a pak už mu v mysli jen prokmitlo Terrovo volání:

Nemohu se hýbat… rád bych ho zabil, ale nejde to…

Vlado Kovar na nic nečekal a přiskočil k ztuhlému Radovi a vytáhl mu z pochvy Modrý meč.

„Na mého kamaráda si nebudeš dovolovat. Nevím, jak jsi to udělal, zmetku, ale teď už máš po legraci. Opovaž se mrknout…“ řekl velmi nevlídně a přiložil kouzelníkovi hrot meče ke krku. Mecin vytřeštil oči.

„Pane Kovare,“ skřehotal mu za zády Mistr Rubant, „toto není výraz harmonie, ano, nelze to tak říct. Je to násilí a harmonie není nikde tam, kde násilí převládá!“

„Jestli myslíte, že je tohle násilí, šéfe,“ řekl Vlado temně, „tak o násilí nic nevíte. Začne, až začne stříkat krev. Teprve pak to bude správné násilí!“

Mistr Rubant cupital po místnosti. Ručičky mávaly v prostoru a on provolával:

„Přátelé, buďte přáteli. Harmonie zmůže víc než zloba!“

Volání nemělo to velký účinek. Schylovalo se k velké bitce. Rad Haager byl ochromený a zdálo se, že kouzelníkův magický vliv z něho vyhání poslední zbytky života. Terr zatím jeho vlivu čelil, zřejmě jenom proto, že klanový kouzelník odrážel útok Vlado Kovara, ozbrojeného Modrým mečem.

„Harmonie!“ povykoval Mistr Rubant. „Nařizuji vám harmonii!“

Byla to otázka vteřin, kdy Rad Haager ztratí vědomí a kdy Vlado Kovar prorazí hrotem meče kouzelníkovu bariéru, anebo zda naopak ho kouzelník zasáhne svou mocí.

Mistr Rubant dál povykoval svým skřehotavým způsobem a prodlouženou rukou před sebou pohupoval, jako by chtěl rozdělit hromádku násilí nezaviněných a hromádku násilí vyvolaných. Pak touto rukou mávl, jako by ztratil trpělivost.

Nebo snad to gesto znamenalo něco jiného?

Jon Hal se odvážil stočit k Rubantovi oči. Rad i Terr byli ochromení chladem a nemohli se pohnout, nicméně Rad vnímal Rubantova slova a pochopil z nich, že se něco v příštích okamžicích stane.

Nemuseli čekat dlouho.

Znovu uslyšeli to známé hučení a bouchání, jak do sebe narážely kvádry ze kterých byl Salvátor složený. Stěna místnosti i se svými obrazovkami se rozestoupila a v sinalém světle vnitřního osvětlení lodi se objevila veliká pustá hala. Mistr Rubant do ní vběhl a naposledy své nedobrovolné hosty oslovil.

„Nedá se nic dělat, přátelé, ano, nic jiného nemohu. Harmonii musíte najít sami. Přeji vám k tomu hodně síly a moudrosti.“

Jon Hal na něho vytřeštěně civěl a snažil se pochopit, co vlastně říká. Vlado Kovar stáhl ruku, ve které držel meč a také Rad Haager mohl k Rubantovi pootočit hlavu, protože se ledové sevření uvolnilo. Terr krátce štěkl.

Mistr Rubant jim pak zamával ručkama, stěna se zase zatáhla takovou rychlostí, že to syklo a o tváře se jim otřel nakrátko vyvolaný vítr.

Jon Hal svěsil ruce. Uvolnil Terra i Rada Haagera a Vlado Kovar po krátkém váhání vracel Modrý meč Radovi.

„Vezmi si ho, promiň.“

„Já vyžaduji…“ začal kouzelník klanu Kamenných mužů.

Rad vlídně zavrtěl hlavou.

„Teď už není co vyžadovat a na kom vyžadovat. Vypadá to, že teď si budeme muset poradit sami.“

„Ale jak? Co máme dělat?“

Začneme tím, ozval se jim v mysli Terr, že se pokusíme najít harmonii.

7.

Kdyby na palubě Salvátor byl nějaký měřič rozčilení, bylo by snadné stanovit pořadí. Na stupni vítězů by se dostal s naprostým přehledem Jon Hal, kouzelník klanu Kamenných lovců. Sice se uvolil odvolat svoje zmrazovací kouzlo z Rada a Terra, nicméně nepřestával láteřit a dovolával se pomsty. Terr se také hodně hněval, protože ztrácel naději, že hned tak uvidí Narunu, o které se rozhodl, že musí být fenou jeho života. Byl odhodlaný vrátit se. Pak ji najde a překoná její roztomilé dívčí ostýchání, vyjadřované omračujícími údery tlapou. Tak nějak si vše vysvětloval a tak si předsevzal. Rad Haager měl smíšené pocity. Bylo jasné, že je Mistr Rubant napálil. Jak to o něm říkal Vlado? Dovede všechno zařídit, takový byla jeho charakteristika. O co mu jde Rad netušil. Bylo mu však jasné, že se tu nesetkali náhodou, klanový kouzelník, lovec a jeho daimon a někdejší gladiátor z cirku bojových androidů, toho času navigátor. Zařídil to Mistr Rubant. Najal si Vlado Kovara, přes fenu Narunu nalákal Terra a Rada k Jeskyni zasvěcování a tím zase zapletl Jon Hala do své hry. Teď je tu měl všechny čtyři pohromadě, na palubě Salvátoru. Oč v té hře jde? Na to Rad nedokázal přijít.

Více méně v klidu byl Vlado Kovar. Jemu v podstatě šlo jenom o slíbené peníze. Zatím mu je Mistr Rubant zůstával dlužen a zmizel, jenže on se musí zase objevit. K rozčilování není důvod, říkal si. Je to jen otázka času, kdy se ten starý podšívka zase objeví.

„Tak dost,“ houkl Vlado Kovar na povykujícího kouzelníka. „Přestaň konečně skučet. Máš pravdu. Posvátné místo dostalo na frak. Jenže to tvoje posvátné místo je pryč. Rozumíš?“

„Není moje. Je posvátné pro všechny klany Pláně, Řeky a Hor…“ vřeštěl kouzelník a namířil svůj zmrazovací límec na gladiátora. „Opakuj ještě jedno opovážlivé slovo a ztuhneš jako kostka ledu.“

„Tak teda ztuhnu. No a co? Jsem teď jediný, který se tu na palubě Salvátoru jakž takž vyzná. Zatuhni mě. Co uděláš potom?“

Na to nevěděl Jon Hal co říct. Rozhlédl se kolem sebe. Všechno tu bylo cizí, nepřátelské. Už to mu bylo nepříjemné, že je uvnitř místnosti. Znal jenom jeskyně anebo přístřešky přilepené ke skalám, v nich Kamenní muži od nepaměti žili. Tady si připadal jako zajatec v pasti. Obrazovky na stěnách mu naháněly hrůzu. Viděl na nich noční oblohu, to by byl pro něho důvěrně známý pohled. Jenže tahle obloha vypadala úplně jinak, než jak byl zvyklý. Uvědomil si, že v něm slábne zlost a místo ní se mu vkrádá do duše úzkost.

„Jsem strážce hranice, Vlado,“ ozval se Rad. „Jon Hal se plným právem hněvá. Po dlouhých tahanicích se podařilo uzavřít dohody. Město Roma je dodržuje. Už dlouho jsme tu neměli žádné mrzutosti. Nikdo nemá právo přistát v Tyrkysových horách a už vůbec ne v údolí Jeskyně zasvěcování. Nediv se, že mecin klanu Kamenných mužů protestuje.“

„Nemusíš mi to vysvětlovat,“ krčil rameny Vlado. „Taky bych byl bych bez sebe vzteky. Asi bych někomu dal přes hubu.“

„Tak vidíš,“ řekl Rad. Pohlédl na Hala. Ten tu stál s rukama svěšenýma. To bylo dobré znamení. To svoje ochromující kouzlo prováděl pomocí dřevěného límce. Dokud má ruce dole, není nebezpečný. Také Vlado si všiml, že se kouzelník zklidnil a obrátil se tedy k Radovi.

„Mistr Rubant nemá s městem Roma vůbec nic společného. Chápeš? Nic. Ani takové nic,“ ukázal mezírku mezi ukazovákem a palcem. „Žádná smlouva, žádné vztahy. Mistr Rubant nemá nic společného vůbec s nikým. Provozuje záchranářskou službu, nic víc. Salvátor je připravený, aby pomohl, když je třeba.“

„V čem?“

„Je to různé. Když se na planetě Samui začala hroutit pevná kůra a hrozilo nebezpečí, že všechno živé zahyne v moři lávy, zavolali Mistra Rubanta. Válku mezi osminožci a šestinožci na planetě Arnak taky zastavil Mistr Rubant a jeho Salvátor. Když na planetě Maluk uvázla výletní loď Angun v moři masožravých medúz, vytáhl ji ven Mistr Rubant. Je to specialista na nouzové stavy.“

„To je od něho velice hezké, Vlado,“ přikývl Rad.

V místnosti zavládla skoro harmonie, jak si to přál Mistr Rubant. Jon Hal se už jenom nedůvěřivě mračil a Terr seděl a olizoval si levou přední tlapu.

„Věřím, že má hodně zásluh,“ pokračoval lovec. „Ale tady u nás na Marsu zatím ten nouzový stav vyvolal, místo aby ho vyřešil. Žádný nouzový stav jsme neměli a nikoho se o pomoc neprosili. Dohody se plnily, nikdo nám nezasahoval za hranici, tady přítel mecin Jon Hal spolu se svým mandyrem moudře spravovali záležitosti klanu Kamenných mužů…“

Jon Hal vážně přikyvoval na znamení souhlasu.

„Najednou se tady objevil nějaký Mistr Rubant se svým Salvátorem a všechno postavil na hlavu. Uznej, že je to podivná pomoc. Nikdo z nás ho o nic nežádal. Všichni bychom byli rádi, kdyby se tu nikdy neobjevil.“

Já chci vidět Narunu. Vraťte mě k ní a budu spokojený, vstoupil do debaty Terr.

„Například Terr. Teď se trápí. Proč? Protože by chtěl být se svou Narunou.“

„Pozor, je to Rubantova Naruna a ne jeho Naruna,“ řekl Vlado. „Něco ti povím, Rade. U Mistra Rubanta nikdy nevíš, co zamýšlí. Je možné, že se a na Marsu se jenom zastavil, aby vás přibral do party.“

„Nás tři?“ zeptal se Rad. Hal i Terr hleděli na Vlada.

„Nevím, Je to možné. Vždycky se stane to, co on chce. Jste tady? Tak je to proto, že to chtěl a zařídil, aby se to stalo.“

„Jenže my to nechceme!“

„Jemu je to jedno. Nikdy nejde přímou cestičkou. Za ty čtyři společné mise jsem už poznal jeho metodu. Tak třeba jsme spolu dělali Angun.“

„Výletní loď,“ připomněl si Vlado.

„Jo. To byla moje třetí mise. Tahali ji gravitačními jeřáby a kdosi cosi. Koho napadlo poslat na Maluk pirátskou loď kapitána Siquinka?“

„Mě určitě ne,“ řekl Rad a Jon Hal jenom mžikal.

„Nevím, co Siquinkovi namluvil. Jisté je, že Siquink nasadil na medúzy elektrické pavouky z planety Kutaa. Já vím, že jsou chránění. Každý to ví, že jsou chránění a nikdo se neodváží elektrické pavouky obtěžovat, natož chytat a už vůbec ne stěhovat na jinou planetu. Jenže Siquink je pirát a kašle na to, co je chráněné a co ne, jde mu jenom o zisk. V daném případě Angun.“

„On tedy nějak ty pavouky…“

„Právě tak.“

„Co mají nějací pavouci z planety Makul…“

Maluk je planeta, kde uvázla loď Angun, opravil Rada daimon, nepřestávaje si olizovat tlapu. Pavouci jsou z planety Kutaaa.

„To je jedno!“

Nemyslím, že je to úplně jedno,“ trval na svém daimon.

„V každém případě všichni byli spokojení, výletníci na Maluku zachráněni, kapitán Siquink spokojený…“

„Jenže Vlado,“ skočil mu Rad do řeči, „tady není spokojený nikdo, chápeš to?“

„Uvedl jsem to jako příklad. Naše první mise…“

„Nech si to na někdy jindy. Jaký je smysl téhle tvé páté mise?“

Vlado Kovar rozhodil ruce. Stál tu před dvěma svobodnými lovci z výsadního území Marsu. Otázka byla zcela na místě.

„Potíž je v tom, přátelé…“

„Nejsme přátelé,“ zasyčel Jon Hal.

„Ze začátku je to vždycky takové divné. Taky jsem nechápal, proč mě poslal za pirátským kapitánem Siquinkem. Proč mám vyjednávat s nějakým pirátem, když nám na Maluku visí Angun? Nevysvětlil mi vůbec nic.“

„Tím chceš říct…“ začal Ron.

„Jsem na tom stejně, jako vy. Protože jsem už Mistra Rubanta trochu poznal, je mi jasné, proč se vypravil na Mars. Má nějakou zakázku. Netuším, jakou. Potřebuje…“

„Potřebuje nás tři. To už jsi řekl.“

„Omyl, Rade,“ namítl tiše Vlado. „Potřebuje nás čtyři. Tebe, Rade, i tebe, Jone. Potřebuje Terra a mě. Jenom proto jsme se tu sešli.“

„Dobře. K čemu nás potřebuje?“

„Nemám ponětí.“

Terr si přestal lízat tlapu a zvedl hlavu.

Vím, co potřebuju já. Chci se vrátit . Chci za Narunou. Chci s ní být pořád.

„Správně, Terre,“ souhlasil s ním Jon Hal. „Jsem mecin klanu Kamenných mužů. Znám svoje práva. Pán této létající chýše je porušili. Podáme stížnost k velkým mandyrům ve městě Roma. Ještě se nikdy nestalo nic podobného. Urážka nesmí zůstat bez odplaty. Můj hněv roste. Trvám na návratu.“

Správně, dodal k tomu Terr.

„Terr je můj přítel,“ vzal si slovo Rad. „Patříme na Pláň. Máme svoje úkoly a ten můj je prostý. Mám střežit hranici loveckého území. Mistr Rubant ji porušil a já podpořím stížnost svého přítele Jona Hala.“

„Aspoň něco,“ zabručel Vlado.

„Jak to myslíš?“

„Mistr Rubant si přeje harmonii. Už nechcete jeden druhého zabít?“

„To bylo jen takové škádlení mezi přáteli,“ pokrčil rameny Rad a Jon pohodil hlavou.

Kdy se vrátíme? chtěl vědět Terr.

„Rozhodne o tom Mistr Rubant. Brzy se tu zase objeví. Všechno mu povíte sami. Viděli jste, že je to rozumná Bytost.“

„Pochopil jsem, že je to intrikán, který všechno překroutí, aby dosáhl svou. Ty ho hájíš, Vlado, protože s ním máš smlouvu. Dluží ti peníze,“ řekl Rad. „My s ním nic takového nemáme. Zmocnil se nás násilím. To, co udělal, je únos. To je zločin podle zvyklostí klanů, zrovna tak jako podle zákonů Marsu celého Společenství. Určitě je to i podle zákonů Kruhu. Že od nás něco chce? Ať nám řekne, co to je.“

Odpovím mu, že nechci. Jenom jediné chci, Narunu. Návrat, vedl svou Terr. Já půjdu za Narunou a odejdeme z jeskyně. Pan Hal ve vrátí ke Kamenným mužům. Všechno pak bude v pořádku.

Tři muži na sebe s údivem pohlédli. Opět promluvilo zvíře! Tedy, Terr opravdu nebyl jen tak nějaký daimon. Stal se z něho vyslanec, jak sám o sobě rád prohlašoval. Uměl vstupovat do mysli lidem i Bytostem z Kruhu. Tak ho přeprogramoval Univerzální tlumočník Patroly při prvním setkání.

„To je dobrý nápad,“ řekl Jon Hal. „Já s ním souhlasím. Jsem ochotný zapomenout na to, co se stalo. Ta drzá létající chýše už neuráží údolí před Jeskyní. Vrátí se jen na krátkou chvíli, my vystoupíme a ona zase zmizí. Terr si odvede svoji Narunu. Zapomenu na to, že vběhla do Jeskyně zasvěcování. Bude to, jako když kámen padne do vody. Chvilku jsou vidět kola a ta zmizí a Řeka plyne dál.“

„Pojďme to udělat,“ souhlasil se svým daimonem Rad. „Nevidím lepší řešení.“

„Má to ale jeden háček,“ řekl Vlado. „Myslíte si, že jsme někde ve vzduchu nad těmi vašimi Tyrkysovými horami.“

„Copak nejsme?“

„Nevím, jak vám to říct.“

„Zkus to,“ vybídl ho Rad.

Vlado volným krokem přešel k jedné z obrazovek, vsazené do stěny kabiny.

„Tady vidíte Mapator,“ řekl Vlado.

„Vím, co je to mapa,“ přikývl Rad. „Viděl jsem mapu Marsu a ukazovali mi mapu hvězdné oblohy. Tady také vidím hvězdy. Co ale znamenají ty divné tvary?“

Když pobýval ve městě Roma, opravdu mu jednou ukazovali mapu hvězdné oblohy. Zhýčkaní panáčkové z doprovodu tehdejší generálské dcerky Reny Sulirové ji používali, aby se vyznali v základních souhvězdích nočního nebe. Radovi byla ta mapa k smíchu, protože zobrazovala snad setinu hvězd, které byl schopen pozorovat jeho bystrý zrak. Světelné tečky na černém pozadí. Bylo mu to k smíchu.

Ukazoval jim Vlado také mapu hvězdné oblohy? Samotných hvězd, tedy svítících bodů, tu bylo mnohem méně, než na té směšné mapě panáčků z města. To byl jeden rozdíl. Ten druhý byl nápadnější. Podklad mapy nebyl černý. Celou plochu displeje vyplňovala velice složitá struktura pestrobarevných oblých tvarů. Radovi ten obraz připomněl, jak vypadají vnitřnosti uloveného zvířete, když mu nožem otevře břicho a chystá se ho vyvrhnout. Taky je to změť tvarů, zdánlivě zmatená a přitom nadaná pevným řádem a smyslem.

„Je to mapa a není to mapa. Mapator je systém cest v Galaxii,“ vysvětloval Vlado Kovar. „Základem jsou megaprostorové motory, a mapa Mapatoru umožňuje volit cestu. Jedno bez druhého by nemělo smysl. Motory umožňují přesun.“

„Pohyb?“ ptal se Rad.

„Není to pohyb v pravém slova smyslu. Pohybujeme se v prostoru, kdežto v Mapatoru se přesouváme do míst, které jsou součást systému.“

„Proč nám to ukazuješ, muži z města?“ ozval se Jon Hal pochybovačně. „Mě zajímá domov, naše osada.“

„Tyrkysové hory jsou někde tady,“ ukázal Vlado prstem nazdařbůh, někam doprostřed té největší změti.

„Nic nevidím,“ mračil se Jon.

„Bylo by divné, kdybys je viděl,“ řekl mu Vlado. „Můžeme to ale zařídit. Dávej pozor. Naše hvězdná soustava je někde tady,“ ukázal na útvar, který vypadal jako uzel smotaný s pěti, šesti pružných hadic v barvě od žluté do fialové. „Připravte se. Ukážu vám Mars i vaše Tyrkysové hory, ale až přejdeme z režimu zobrazení Mapatoru do prostorového zobrazení, bude to dost nepříjemné.“

Jon Hal se tvářil zmateně a Rad chápal každé druhé slovo.

„Ty tomu rozumíš, Terre?“

Nějak nechápu, čemu bych měl nerozumět. Jenomže vidím na Mapatoru jiné odstíny než vy lidé.

„Připravte se,“ řekl Vlado.

Barevné tvary se od sebe vzdalovaly na všechny strany, zvolna z nich vystupovaly zářící body a sunuly se k okraji obrazu, až za ním zmizely.

Vlado rozhodil ruce. Zdálo se jim, že zobrazení Mapatoru vybuchlo. Jon Hal vykřikl a zakryl si oči. Rad se zapotácel a pocítil nevolnost žaludku. Terr odvrátil hlavu.

„Teď jsme v prostorovém zobrazení. Tohle už není projekce Mapatoru,“ říkal Vlado.

Ty barevné tvary zmizely, viděli jen hvězdy na černém pozadí. Uprostřed obrazu byl jeden silně svítící bod. Čím dál rychleji se zvětšoval.

„To je naše Slunce. Vidíte? Ten modrý kotouček je Země a tady ten červený… Už ho tu máme.“

Slunce se zvětšilo natolik, že jeho záře už je začala oslepovat a byli tedy rádi, když zapadlo za okraj. Vlado pohnul rukou, modrý kotouček taky zmizel a z hvězdného pozadí se vyloupl kotouček červený.

„Konečně tu máme Mars,“ řekl spokojeně.

Červená plocha brzy zabrala celou plochu obrazu. Přibývaly na ní podrobnosti.

„Tohle je hora Olympus… blížíme se… Tady je Pláň a ten oblouk tvoří vaše Řeka. Vidíme Tyrkysové hory. A tady…“

Obrátil se k nim.

„Tady nevidíme nic, protože pohled na údolí před Jeskyní zasvěcování je zakrytý.“

Opravdu to vypadalo, že v horách leží nějaký černý ovál, jako kdyby do obrazu někdo vykrojil ostrým nožem díru.

„Proč nám to ukazuješ?“

„Abyste pochopili, jak moc daleko jsme od místa, odkud jsme odletěli,“ řekl mu gladiátor.

„Jak daleko? No tak, řekni nám to.“

Gladiátor se zamyslil.

„Nevím, jak to říct. Nejblíž pravdě budu, když řeknu, že jsme absolutně jinde.“

8.

Některé věci se těžko vysvětlují. Brzy se ukázalo, že kouzelník Jon Hal nepochopí, co znamená absolutní jinde, ani kdyby mu to Vlado Kovar vysvětloval tři dny a tři noci bez ustání. Rad Haager na tom byl líp. Už měl své první cesty v megaprostoru za sebou a byl ochotný se smířit s myšlenkou, že prostor a vzdálenost mají různé podoby. Jinak je to na Pláni, kde se od obzoru k obzoru putuje celý den a vzdálenost se měří nohama, a jinak je to ve společenství Kruhu. Tam nelze vůbec uvažovat to nějaké vzdálenosti a pojmy jako „daleko“ a „blízko“ nemají smysl. Planety Kruhu jsou vzájemně dosažitelné, protože mají své umístění v megaprostoru. Stačí znát jejich umístění a megaprostorová loď dopravila cestovatele na místo díky Mapatoru, sdílenému všemi planetami Kruhu.

Nejblíž ke správnému pochopení byl možná daimon Terr. Pro něho neměly vzdálenosti žádný smysl ani na Marsu, ani na palubě galaktické lodi. Uvažoval jinak. Stýskalo se mu po Naruně a trápilo ho, že s ní nemůže být. Zajímal ho pojem „pryč“. Ano, Naruna je pryč odsud a je lhostejné, zda se to „pryč“ dá měřit na stovky metrů anebo stovky toho, čemu Vlado Kovar říká světelný rok. Nebo snad tisíce? Co na tom záleží, pryč je pryč, toto se táhlo hlavou obrovského daimona, pokud bychom to mohli vyjádřit slovy.

Když viděli na obrazovce Tyrkysové hory, zdálo se jim, že je mají na dosah ruky. Vlado je musel zklamat. Na displeji byla jenom projekce. Jako navigátor Salvátoru mohl v Mapatoru vyhledávat místa v projekčním režimu. Přesunout loď ale mohl jen Mistr Rubant. Musel jim vysvětlit, že je nemůže na Mars vrátit, třebaže by chtěl.

„Vždyť je to jen kousek,“ naléhal Jon Hal a ukazoval na displej.

„Jsme tak jinde, že o tom nemá smysl mluvit. Nemusíte se tím ale trápit,“ ujišťoval je Vlado Kovar, když viděl, jak se tváří. „Znám už Mistra Rubanta docela dobře. Snaží se všechno vyřídit kulatou cestou,“ řekla dlaněmi udělal krouživý pohyb.

Rad zavrtěl hlavou.

„Co je zase tohle?“

„Už jsem ti říkal, že dovede všechno zařídit a nechává si za to platit. Vždycky se snaží, aby to dopadlo dobře pro všechny strany. On splní zakázku a dostane zaplaceno. Zaplete do toho spoustu dalších osob. Kulatá cesta znamená, že každá z toho bude mít nakonec prospěch.“ Povzbudivě se usmíval. „Uvidíte to sami. Je mi jasné, že to všechno kulatě zařídil,“ opět to gesto dlaní, „abychom se my čtyři sešli tady v Salvátoru.“

„Duchové předků ho potrestají za opovážlivost,“ pravil Jon Hal důstojně.

„Vkročil bys do výtahové kabiny Salvátoru dobrovolně, Jone?“

„Nikdy.“

„Putoval bys do údolí před Jeskyní zasvěcování, kdybys nemusel honit Terra?“

„Co bych tady dělal,“ pokrčil rameny Rad. „Nikdy jsem se nesnažil naštvat Jona Hala a Kamenné muže. Tím chceš říct, že ten tvůj Mistr Rubant to všechno vymyslel dopředu?“

„Jsem si tím naprosto jistý. Byl jsi na pravidelné obchůzce hranice, je to tak?“

„Ovšem.“

„Nastražil vám klec s Narunou do cesty, abyste ji museli najít. Počítal s tím, že Terr půjde za Narunou a ty ho nenecháš utéct. Takhle nás všechny dal dohromady. Kulatou cestou.“

Jon Hal to mlčky poslouchal a mračil se.

„Jak se mohl dozvědět o tom, kudy chodím na obchůzku? Jak mohl počítat s tím, že se Terr zakouká do Naruny?“ ptal se Rad.

Zamiluje, opravil ho daimon.

„Možná, že vinu nesu já,“ ozval se konečně Jon. „Poslední dvě noci jsem měl divné sny. Objevovali se v nich lovci a také daimoni. Probouzel jsem se, protože mě vzbudily vlastní výkřiky. Mívám občas takové vidiny. To je úděl kouzelníků,“ řekl tiše. Pak chvilku mlčel. Nechtěli ho rušit nevhodným slůvkem. „Měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo prohledával mysl. Jako kdyby vetřelec vnikl do přístřešku a pátral, jestli něco není schované za trámkem střechy. Jeden z těch lovců jsi byl ty, Rade.“

„To je zvláštní…“ bručel Rad. „Tvoji muži věděli, že s Terrem přicházíme a jdeme po stezce mezi Řekou a Horami?“

„Bojovníci Kamenných mužů střeží Hory dnem i nocí,“ odpověděl Jon.

„Začíná být jasné, jak jsme se tu sešli. Teď nezbývá než se dozvědět, jaký to má důvod,“ shrnul vše Rad Haager.

„Mistr Rubant nedá nikdy nic zbytečného. Jak jsem řekl, dovede všechno vyřídit a postupuje…“

„…kulatou cestou,“ dopověděl Rad.

„Správně. Myslím, že teď čeká, až si všechno vyjasníme. Nestojí o žádné hádky mezi námi. Čeká od nás, že budeme spolupracovat,“ řekl Vlado Kovar.

„Já budu pracovat na tom, aby ho stihl trest za urážku duchů předků a znesvěcení Jeskyně zasvěcování,“ ozval se Jon Hal.

Chci jít za Narunou a nějaký Mistr Rubant mě nezajímá, ozval se Terr.

„Začínám ztrácet trpělivost. Jsem bojovník klanu Volných lovců a nenechám ze sebe udělat nějakého androidího otroka.“

„V tom případě,“ řekl jim Vlado Kovar, „tady budeme hodně dlouho. Mistr Rubant dovede čekat. Má velkou trpělivost a počká si, až tady nastane harmonie.“

„Už trochu začala,“ zabručel Rad. „Přestali jsme se rvát mezi sebou a táhneme za jeden provaz. Až se ten tvůj Rubant objeví, omotáme mu ho kolem krku a zatáhneme. Však ho donutíme, aby nás vrátil tam, odkud nás sebral.“

Správná slova. Tahat provaz ale nebudu. Moje zuby budou víc k užitku, přidal se Terr.

„Když tady budeme dlouho,“ řekl Rad, „měli bychom se tu porozhlédnout. Co ty, Vlado. Jsi víc na jeho straně, nebo jdeš s námi?“

„Můj zájem jsou peníze,“ odpověděl. „Když začnete tahat za provaz, rád se k vám přidám.“

Pod jeho vedením se vydali na průzkum lodi. Z pěti dveří jídelny se daly otevřít jen ty druhé zleva. Vedly do obytné sekce. Tam zavedl Vlado své druhy nejdřív. Salvátor byl zřejmě zařízený na větší počet návštěvníků. Mohli si volit libovolnou kabinu z patnácti volných příbytků. V každé bylo přichystáno všechno, co cestovatel potřebuje k pohodlnému putování, ať už je to kdekoli, megaprostor nevyjímaje. Rad tu našel přichystané nové oblečení, ale také to, čemu lidé ve městě říkali klíner: skříň, která v několika minutách zbaví vložené oblečení všech nečistot.

Při té příležitosti se Vlado zeptal, jak to bude s Terrem. Naruna měla svůj kotec, vybavený vším, co daimon potřebuje k pohodlnému živobytí. Terr by se tam mohl nastěhovat místo ní.

Daimon i jeho pán či spíš přítel okamžitě nápad zamítli. Sdílejí spolu všechno v dobrém i ve zlém a Terr bude spát tam, kde je zvyklý, tedy Radovi po boku. Pokud jde o určité tělesné potřeby, Vlado nemusí mít starosti, Terr si umí poradit i se zařízením určeným pro lidi.

„Žádné starosti si nedělám,“ smál se Vlado. „Salvátor není můj!“

Mecin klanu Kamenných mužů byl z nového prostředí nesvůj. Nikdy nespal jinde než na zemi. Když mu ukázali sprchu, myslel že začalo pršet a ptal se, jak je to možné. O záchodu si myslel, že je to nora nějakého divného zvířete. Vlado Kovar mu musel všechno podrobně vysvětlit. Kouzelník se nakonec smířil se svým osudem, ale vymínil si, že bude spát tam, kde je určeno pravým mužům, totiž na holé zemi.

„Promiň, že tu nemáme kameny, abych ti mohl ustlat pod hlavou,“ řekl mu Vlado a budiž řečeno, že to Jon Hal vzal vážně a ujišťoval Vlada, že o tolik pozornosti a pohodlí ani nestojí.

Když se uvelebili ve svých ubikacích, vrátili se do jídelny.

Bylo to podivuhodné zařízení.

Jon Hal, ten byl úplně mimo, ale žasl i Rad Haager, třebaže už leccos v životě viděl a zažil. Zahlédl standardní vyvíječ potravy, jak ho měli ve svých bytech lidé ve městě Roma, ale krom toho tu na kuchyňské lince stály podivuhodné aparáty se složitými trubkami a soustavou baněk. Ty sem nechal Mistr Rubant umístit, když se Salvátor chystal na misi na planetu Arnak.

„Pro Bytosti z jiných planet je tu všechno nachystané, posezení v jídelně i ubytování. Bytosti se taky chtějí najíst. V Salvátoru je výbava pro pět nejčastějších typů stravování, jaké se na planetách Kruhu vyskytují. Zajímavé je, že alkohol se používá jen ve dvou z nich,“ dodal ještě.

Jon se zachmuřil, aby dal najevo, že alkohol odmítá, a také Rad pokrčil lhostejně rameny.

Strávili na palubě Salvátoru první noc. Ráno se opět sešli v jídelně. Rad s Vladem snídali obyčejnou kávu a topinky se sýrem, Terr dostal do velké mísy porci syntetického masa a byl spokojený. Zato s Jonem byla trochu potíž. Kouzelník si přál čistou vodu a do ní šťávu z magických bylin. Ty rostly, jak vysvětloval, na úbočí Hory zapomnění a musely se trhat v jediném období v rozmezí sedmi dnů a potom sušit za podmínek, které nemůže prozradit, jelikož jsou tajné. Vlado se snažil vyznat se ve složitém ovládání téhle galaktické kuchyně, aby v ní našel něco, co by se aspoň vzdáleně přiblížilo kouzelníkovým požadavkům. Předkládal mu vzorky nabízených šťáv a esencí a v duchu se ptal, co se stane, když se mu netrefí do vkusu. Nakonec se Jon uspokojil ostře páchnoucí žlutou lepkavou šťávou, určenou pro metabolismus třetího typu, jakým se vyznačují arnačtí osminožci.

„Mám tu varování,“ ozval se od kuchyňského displeje Vlado, „Je to inuktun. Pro člověka je hodně opojný. Asi jako alkohol, když se do něho přimíchá nějaká ta droga. Neměl bys to přehánět, Jone. Jenom to ochutnej.“

„Moje mysl je povznesena nad hrozbu potměšilých nástrah,“ pravil Jon Hal. Sledován podezíravými zraky Rada a Vlada si nalil tekutinu do číše vychlazené vody. Okusil a pak se opatrně napil. Odložil číši a prohlížel si ji proti světlu. Maličko si pomlaskával. „Chutná podobně jako dunící květ.“

„Dunící květ?“ podivil se Rad.

„Působí dunění v hlavě,“ vysvětlil Jon Hal. Dopil a odložil sklenici na stůl.

„Raději už inuktun nepij,“ řekl Vlado poněkud opatrně. Nechtěl se popudlivého čaroděje dotknout víc než je nevyhnutelné. „ Dunění v hlavě musí být nepříjemné.“

„Velice,“ souhlasil Jon. „Útrapy patří k životu každého mecina. Dunění v hlavě je znamení příchodu pohledu do zítřka. Také jsem měl dunění v hlavě před tím, než mě navštívily sny o lovcích a daimonech. Asi takové, jaké slyším teď.“

„Tím chceš říct,“ pravil Vlado a podezíravě se díval na prázdnou sklenici, „že začneš věštit?“ Vzal sklenici, přičichl ji a s úšklebkem ji odložil. „Dunění v hlavě,“ opakoval. „S tím mi dejte pokoj. Hlavně, aby se ti neudělalo špatně.“

Jon Hal ho nevnímal.

„Sny jsou jako vítr. Přicházejí a odcházejí. Pošetilý ten, kdo se snaží je přivolat nebo odehnat. Moudrý ten, kdo je přijme do náruče, když přijdou. Dunění v hlavě, to jsou údery bubnu oznamující jejich příchod.“

Nakonec se zklidnil, takže usoudili, že dunění v hlavě ustalo. Sedl si ke stolu a ne moc bystře hleděl přímo před sebe.

„Chudák,“ poznamenal Vlado soucitně. „Měli bychom mu nějak pomoci. Zatracený inuktun, že já mi ho nabízel! Mohli bychom ho odvést na záchod, aby to vyhodil ven. Hned by se mu ulevilo.“

„Nechme ho být,“ řekl Rad Vladovi. „Znám kouzelníky. Může ti to připadat divné, ale útrapy mají rádi. Čím víc příkoří, tím víc si připadají jako kouzelníci.“

„Můžou se otrávit,“ poznamenal Vlado a podíval se podezíravě na sklenici, opatlanou inuktunem.

„I to se někdy stává. Kde je ten tvůj Rubant? Rád bych si s ním promluvil.“

„Ví to jenom on sám,“ krčil Vlado rameny.

Po snídani Jon Hal zůstal v jídelně. Prohlásil, že bude posilovat vnitřní zrak. Rad s Terrem se pokoušeli pokračovat v prohlídce lodi. Vlado je varoval, že se nikam nedostanou, protože všechny průchody jsou zavřené. Dostali se zase jenom k ubikacím, a to jenom těm, které byly určené cestujícím pozemského typu.

Rad se divil, že se tu Vlado nevyzná, přestože na lodi slouží už dlouho.

„Jak jsem to tu poznal,“ vysvětloval Vlado Kovar, „tady na lodi není skoro nic úplně pevného, jen pár věcí. Je tu jídelna, ta pevná je, taky osobní kabiny. Pevný je modul, ve kterém má Mistr Rubant svoji velitelskou sekci a můstek, odkud se loď řídí. Mohl by být někde tady, nebo v tomhle směru,“ ukázal na druhou stranu.

„Copak jsi tam nikdy nebyl?“

„Ale ano, mockrát.“

„Tak nás tam zaveď. Kde to je?“

„Taková otázka vlastně nemá v rojové lodi smysl. Vždycky se do ní šlo jinudy, podle toho, jak se zrovna rojová loď seskupí. Vždyť jsem ti to už říkal,“ dodal trochu vyčítavě.

„Říkal, ale moc jsem to nepochopil,“ řekl Rad.

„Nemá pevný tvar. V podstatě tu není nic pevného. Vzpomeneš si, že když nás Mistr Rubant vtáhl dovnitř, v údolí byla tma?“

„Ano. Vypadalo to, jako kdyby někdo natáhl nad horami tlustou přikrývku.“

„Přesně tak to bylo! Volné části lodi se roztáhly a vytvořily nad celým údolím příkrov, kterým neprocházelo světlo.“

Rad se zamračil.

„Ten divný kouř, který jsem prve viděl na obzoru venku na Pláni,“ kývl bradou, jako by to „venku“ bylo někde za stěnami kajuty, „to byl Salvátor? Z dálky to vypadalo jako černý mrak.“

„Samozřejmě! Mistr Rubant chtěl všechno provést velice rychle. Věděl, že je Pláň pod dohledem ochrany města Roma. Když jsme přistávali, abychom složili klec s Narunou…“

Mou milovanou, napověděl Terr.

„…Mistr Rubant počítal s tím, že nás ostraha Romy zachytí. Takže to zařídil tak, aby nezachytila nic obvyklého. Co vojáci viděli na svých obrazovkách? Jen nějaký neurčitý oblak. Na obrazovce to muselo vypadat jako nějaká porucha. Kdyby ostraha spatřila běžnou standardní loď, hned by startovaly graviplány. Ostraha ale uviděla na obrazovce nějaké skvrny a tak místo poplachu nejspíš volala údržbu, aby poruchu odstranila.“

„Pak jste se přesunuli do Tyrkysových hor na místo, které je mimo jakýkoli dohled,“ napověděl Rad.

„Přesně tak. Tady vidíš, jak šikovně si Mistr Rubant počíná.“

Vrátili se do jídelny. Našli Jona tam, kde ho nechali. Rad si hned všiml, že nápoj zvaný inuktun na něho zřejmě začal působit. Nápadně se mu leskly oči a přirozeně šedé tváře mu trochu zrůžověly. Kýval se na židli ze strany na stranu a něco si při tom pobrukoval.

Vlado si všiml, jak podezíravě se na něho Rad dívá.

„Neboj, neublíží mu to. Na Arnaku to pijí všichni, i malé larvy čerstvě vykulené z vajíček.“

„Tady nejsme na Arnaku a Jon není Arnačan,“ namítl Rad.

Jon Hal náhle vytřeštil oči.

„Přichází,“ vykřikl tak hlasitě, že se lekl i Terr. „Je povolán. Navedli ho, aby přišel a on přichází. Je to…“

Vstal a vzpažil. Trup prohnul dozadu a začal podupávat.

„Je to tady,“ zabručel Rad. Opět přivoněl ke sklenici, ze které se kouzelník napil inuktunu. „Není to jenom opojný nápoj,“ řekl Vladovi. „Je v tom nějaká droga.“

„Proč tak poskakuje?“

„Kouzelníci tohle dělávají,“ řekl Rad a mírným pokrčením dal najevo pochybnosti. „Mecin našeho klanu Valdo Man taky podobně vyváděl. Vdechoval kouře a pak vykřikoval a mlel páté přes deváté a kolem všichni stáli s otevřenou pusou a snažili se rozluštit, co jim naznačuje.“

„Černý mrak… černý mrak…“ povykoval Jon.

„To už tady bylo, černý mrak. Uklidni se, příteli,“ řekl mu Rad vlídně.

Jon se narovnal, pak se vrátil k židli, usedl a složil trup na desku stolu. Oběma rukama objal své dřevěné okruží a přimhouřil oči.

„Usnul?“ ptal se Vlado.

„Vyhlíží toho, kdo přichází,“ ušklíbl se Rad.

„Na Arnaku se inuktun používá…“ začal Vlado vyprávět, když ho vyrušilo Terrovo zavrčení.

„Co se děje?“ zeptal se ho Rad.

Něco se hýbe. Slyším pohyb.

Brzy to uslyšeli jeho přátelé. Hukot, bouchání objektů narážejících na sebe, občas ty zvuky připomínaly rachot valících se kamenů.

Rad si připomněl, čím Jon Hal začal svůj podivný proslov.

Přichází?

Jon Hal něčí příchod předpovídal. Předpověď se tedy splnila hodně brzy.

Zvuky se ozývaly ze všech stran. Bylo jasné, že se něco blíží. Terr se naježil a připravil ke skoku.

Pak se otevřely dveře a vešel Mistr Rubant.

9.

Pán Salvátoru jim přátelsky kynul teleskopickýma rukama a cupital ke stolu, kde složil své homolovité tělo na nízkou, zato pořádně širokou stoličku s pěkně kroucenými opěradly.

„Zdravím své přátele, ano, jsem rád, že vás vidím v dobré náladě,“ oslovil je svým skřehotavým galaktickým univerzálem. Vladovi nedělal univerzál žádné potíže, kdežto Rad spoléhal na Terrovu pomoc. Pro daimona byl průběžný překlad univerzálu byl pro něho hračka.

Rad měl za to, že se sluší také pozdravit a zahuhlal něco zdvořilého.

Vlado viditelně ožil. Byl rád, že Mistra Rubanta zase vidí. Povzbudivě na Rada kývl. Teď se dozvíme, k čemu nás sem Mistr Rubant pozval. Kouzelník dál ležel hrudí na stole s rukama kolem okruží. Měl přivřené oči a si broukal. Nebylo to od něho zrovna zdvořilé, nicméně Mistr Rubant nic nedal najevo.

„Jak vidím, přátelé, překonali jste mezi sebou rozpory, ano, tak je určeno v řádu světů. Zavládla mezi vámi harmonie a nic nevítám tolik, ano, jako tuto skutečnost.“

„Harmonie není mezi námi a tebou, Rubante,“ řekl mu Rad Haager nevrle. „To co se stalo je únos. Na Pláni by si takový zločin žádal nejpřísnější odplatu. Pořád ještě se chci považovat za hosta a nejsem zajatec. Nebude to dlouho trvat a změním názor. Poznáš to podle toho, že začnu bojovat.“

Mistr Rubant si přitiskl dlaně ke tváři a vtiskl prstíky mezi její záhyby.

„Jak já rozumím tvým pocitům, bojovníku Volných lovců, ano, dobře rozumím. Posouzeno nezávisle, celý plán by se dal nazvat jako špinavost.“

Rubantova upřímnost Rada překvapila. Rubant pokračoval.

„Využil jsem vašich vlastností k naplnění mého plánu. Ano, věděl jsem, že přítel Terr neodolá krásné Naruně.“

„Jak jsi to mohl vědět?“

„Malá operace v jejím organismu. Říkáte tomu implantát, ano, jsem si jistý, že jde o implantát.“

„O čem to mluvíš?“ nechápal Rad.

„Malé technické zařízení. Působí na psychiku. Vábení lásky. Přítel Terr nemohl odolat. Roztál by, i kdyby byl z kamene. Velká je síla implantátu, ano.“

Rad se obrátil k Vladovi.

„Tys to věděl?“

Terr zatím temně vrčel.

„Přísahám, že jsem nic netušil! Mistr Rubant daimona přivedl a řekl mi, abych se o něho postaral, to je všechno!“ bránil se Vlado. Mistr Rubant ho podpořil.

„Stalo se to bez tvého vědomí, ano, příteli Vlado Kovare. Nic zlého se jí nestalo a provedl to prvotřídní odborník. Je to krásný daimon. Implantát jenom zvýšil, ano, její přitažlivost.“

Nevěřím ti ani slovo, Bytosti z Kruhu. Moje láska je přirozená a opravdová, ozval se daimon Terr.

„Dobře, že to tak bereš, příteli Terre,“ oslovil ho Rubant. „I to je v souladu s mým plánem. Tobě se musím omluvit nejvíc, protože jsem tě musel oddělit od předmětu tvé lásky.“

„Ty jsi zařídil, aby Naruna utekla do Jeskyně zasvěcování?“ dotíral Rad.

„Ovšem. Co jiného mohlo vyvolat nejvyšší hněv v Kamenných mužích? Ano, jak jinak přivést slavného moudrého mecina Jona Hala do stavu nejvyššího hněvu? Zvíře, které poruší posvátnou uzávěru, to nemohl Jon Hal nechat bez odezvy.“

„Teď se cítím jako dokonalý hlupák,“ řek Rad Haager tiše.

„Nemusíš věšet hlavu. Mistr Rubant je nejlstivější pletichář v celém galaktickém Kruhu,“ uklidňoval ho Vlado.

„Tys nás tedy nalákal a unesl, abychom ti sloužili,“ řekl Rad pomalu a hlas mu zněl zlověstně. Bylo zřejmé, že se přestává považovat za hosta.

Mistr Rubant zamával ručkama.

„Omyl, příteli Rade. Budete sloužit, to ano, ale nikoli mně! Copak já něco potřebuju? Mně sloužit? Nic není vzdálenější skutečnosti, než tato myšlenka. Salvátor je servisní loď a naopak ona slouží jiným. Zasahuje i na těch planetách, kde mají život v primitivním stavu. Kdo umí lepit tektonické desky dohromady? Servisní loď Salvátor. Kdo dokáže…“

„Tak dost,“ houkl Rad Haager. „Služ se svou lodí komu chceš. Já a Terr nebudeme sloužit nikomu.“

Vlado na něho dělal uklidňující gesta a občas se podíval po Jonovi, ten se ale dal kolébal ve svém opojení. Rad si toho všiml a naštval se ještě víc.

„Nebojím se tě, Rubante. Nikdo mi nenažene strach, rozumíš?“

„Proto jsi tady, Rade Haagere,“ řekl mu Mistr Rubant vlídně. „Mise číslo pět potřebuje bojovníka, který neví, co je strach. Každý má svůj úkol. Přítel Vlado Kovar je skvělý navigátor a ve vyhledávání galaktických cest v Mapatoru nemá rovného. Přítel Jon Hal ovládá skryté síly a přítel daimon Terr rozumí skoro všem jazykům Bytostí Kruhu.“

Všem jazykům, úplně všem. Jsem galaktický vyslanec, namítl pes důstojně.

Mistr Rubant roztáhl štěrbinu ve své tváři, aby dal Pozemšťanům najevo vlídné porozumění.

„Skoro úplně všem jazykům,“ odpověděl mu Rubant. „Každý z nás má nějaké přednosti a společně dokážeme zvládnout všechny úkoly mise číslo pět.“

„Počkat, Rubante,“ houkl na něho Rad. „Řekl jsem ti, že nemůžeš počítat ani se mnou, ani s Terrem. Za Jona Hala mluvit nemůžu.“

Ohlédl se na kouzelníka.

Ten se náhle probral. Otevřel oči, chvilku je upíral na Rubanta. Nedal však najevo žádné překvapení, že před sebou vidí Mimozemšťana. Potom povstal a potácel se po místnosti.

„Napil se inuktunu,“ vysvětloval Rubantovi Vlado. „Možná, že mu bude špatně.“

„Přichází!“ zařval Jon hodně nahlas.

„Uklidni se. Už přišel. To je Mistr Rubant,“ chlácholil ho Vlado.

„Jon věří, že vidí budoucnost,“ řekl Rad Rubantovi, snad na omluvu, že Jon tak vyvádí. „Myslí, že vidí nějaké nebezpečí.“

„Sloužím na Salvátoru dost dlouho na to, abych věděl, jak je chráněný. Je napojený na bezpečnostní systém planet Kruhu. Vím, že vypadá jako sklad šrotu, ale to je jenom zdání. Ve skutečnosti je to ukázka té nejlepší technologie, jakou můžeš v Kruhu najít,“ řekl Vlado a úkosem se podíval po Rubantovi.

Ten přitakal.

„O své bezpečí se nemusíš bát, Jone, je o ně postaráno, ano, daleko líp, než si dokážeš představit. Tady na palubě jsi jako v náruči své matky. Loď vidí daleko na astronomické jednotky kolem sebe. Vím, že vy Pozemšťané po matčině objetí toužíte po celý život. Je to o vás známo po celém Kruhu. Někdo si z toho tropí šprýmy, kdežto já…“

„Poslouchej Mistra Rubanta,“ nabádal kouzelníka Vlado. „Vysvětlí nám, proč potřebuje pro misi číslo pět kromě mě ještě Rada, Terra a tebe.“

„Nemá smysl s ním mluvit,“ namítal Rad. „Nechápeš, že je úplně mimo?“

„Mise číslo pět… Mise číslo pět… houkal Jon.

„Možná, že to smysl má,“ odporoval Radovi Vlado.

„Co o ní víš?“

„Otevřená… otevřená mise…“ opakoval Jon s vytřeštěnýma očima.

Rad s Vladem nechápavě zavrtěli hlavou, to to má znamenat, zato Mistr Rubant dával mácháním ruček najevo nadšení.

„Úžasné. Dobře jsem volil. Přítel Jon Hal skutečně vidí za obzory zkušenosti, ano, daleko za jejich hranice,“ povykoval. „Mise číslo pět je opravdu otevřená. Poprvé nemáme pevnou zakázku, příteli Vlado. Jsou o ni dva uchazeči a my se musíme vynasnažit, abychom ji získali proti našemu konkurentovi. Proto jsem vás pozval, přátelé. Hned vám povím podrobnosti a uvidíte, že jde o úkol hodný tak velkolepých bojovníků, jako jste vy. Je to úkol, který se neodmítá a odměna bude úměrná jeho významu.“ Mávl teleskopickými pažemi. „Bude galaktická.“

Terr hlučně zaštěkal.

„Nech ho domluvit, Terre,“ okřikl ho Rad. „Konečně začíná říkat něco, co dává smysl.“

Všiml si, že se Terr někam upřeně dívá a ohlédl se.

Na hlavním displeji se zjevil pohled na smolně černou galaktickou loď zcela neobvyklé konstrukce. Vypadala, jako kdyby byla určena k pohybu nejen v pustém kosmickém prostoru. Mohla se zřejmě pohybovat jak v atmosféře planet, tak i v jejich mořích. Měla ladné proudnicové tvary a po bocích jí trčela krátká křídla podobná ploutvím. Zvláštní byl i její povrch. Byl zřejmě vypracovaný do nejvyššího možného lesku, takže se v něm odrážely všechny krásy hvězdného nebe. V místech, kam světlo nedopadalo, byla absolutně černá.

Rad se chtěl zeptat, co to znamená. Ještě před chvilkou Vlado ujišťoval, že bezpečnostní systémy Salvátor chrání v širokém okruhu v řádu astronomických jednotek a Mistr Rubant básnil o bezpečné náruči matky. Jak se tedy mohlo stát, že se cizí loď objevila a je tak blízko, že by se na ni dalo hodit kamenem? Pokud by někdo dokázal kámen hodit na vzdálenost tří kilometrů, jak oznamovaly údaje na spodní části displeje.

Na vyptávání nezbyl čas.

Chvilku se nedělo nic a pak se černá loď naježila. Hvězdy na jejím povrchu pohasly. Na bocích lodě se otevřely poklopy a ven se vysunuly rudě zářící spirály pulzních děl. Zářily stále jasněji, jejich červeň se měnila v růžovou a v okamžiku, kdy záře zbělela, vyšlehla první salva a zasáhla Salvátor s plnou silou.

10.

Světlo v jídelně zhaslo, automatika zapnula nouzový režim. Rozsvítily se nouzové světelné zdroje a zároveň se aktivovaly monitory pro sledování mimořádné situace. Vypadalo to teď, že prostor jídelny je vor na hladině rozbouřeného moře. Divoce se zmítal. Vlado Kovar se rychle stačil chytit stolu. Rad se zapotácel a švihnul Modrým mečem po opěradle první židle, kterou měl v dosahu. Čepel projela až k sedáku a tam se zaklesla. Stačilo tedy pořádně zabrat a Rad se přitáhl ke stolu a také sevřel okraj jeho desky. Hned se ohlédl, co se děje s přáteli.

Jon Hal stál v okamžiku dopadu první salvy rozkročený, s rukama vztaženýma. Otřes ho hodil dozadu. Naštěstí tu byl Terr, pozorný, plně vybavený zvířecími reflexy a silou svalů mocnějších než ocel. Skočil po kouzelníkovi ve stejném okamžiku, kdy pulzní děla černé lodi promluvila. Stačil se ještě odrazit od pevné podlahy, o zlomek vteřiny později se mu už propadla pod zadními tlapami. Přední tlapy držel široko od sebe a dopadl na kácejícího se kouzelníka hrudí. Tím ho vrhl dopředu.

Jon zamával rukama. Rad ho zachytil a přitáhl ho ke stolu. A to už tu byl i Terr. Hrábl tlapou po jednom z křesel, určených pro Bytosti mimořádně rozložité konstrukce a podařilo se mu několika údery tlap vpravit se mezi jeho opěradla.

V místnosti bylo všechno v pohybu. Otevíraly se průchody a hned se zase zavíraly. Vyvíječe potravy se utrhly ze závěsů a klouzaly po kymácející se podlaze a chrlily ze sebe záplavy rozmanitých kaší a bobulí. V místnosti to zavonělo omamnou směsicí rozmanitých pachů a vůní.

Hlavní pozornost však poutaly monitory nouzového systému. Na některých byl vidět jen obrovský zmatek, hroucení struktur a oslnivé záblesky, načež obraz v mžiku vystřídal pohled na bílé kotouče dýmu. Byl tu ale obraz poskytovaný kamerami gravidronů umístěných vně struktury Salvátoru.

Nebylo na nich vidět nic povzbudivého.

Pod palbou pulzních děl se struktura Salvátoru hroutila. S hrůzou a úžasem pozorovali, jak pulzní výboje buší do neladného tělesa galaktické lodi, v jejímž centru teď seděli, zaskočení událostmi, doslova přilepení ke stolu, ohlušeni rachotem ozývajícím se ze všech stran. Bylo to, jako kdyby někdo bičoval karabáčem z kůže tissana hladinu vody. Každý výboj za sebou zanechal hluboký zásek, ten se však vzápětí zacelil.

Je to rojová loď, připomněl si při tom pohledu Rad. Nemá pevné tělo, nemá jednoznačně určenou strukturu. Čím drží pohromadě? Když pobýval ve městě anebo při výpravách mimo Mars, do prostoru Kruhu, se Rad mnohokrát setkal s lidmi, kteří se v technice vyznali. Občas snažili prostému muži z Pláně vysvětlit, jak to či ono funguje. Rad jim v tom nikdy nebránil. Nechal to prostě plynout mimo sebe. Netýkalo se ho to. Proč by se o to měl zajímat?

Nicméně jakési náznaky informace v něm přece jen zůstaly a bylo mu teď jasné, že proti nim stojí technicky neobyčejně zdatný protivník. Nikdo jiný by se nemohl tak znenadání přiblížit. Nebyl důvod Mistru Rubantovi nevěřit, že Salvátor se vybavený varovnými a obrannými systémy, takže každý, kdo pobývá v jeho útrobách, se může cítit bezpečně.

Však se taky Rad bezpečně cítil, zvlášť když držel jílec Modrého meče v ruce. Cítil se dobře až do chvíle, kdy se nepřítel objevil na obrazovce. I to, že se znenadání vynořil na displeji, byl důkaz technické převahy. Že pak spustil palbu z pulzních děl, to byla v podstatě už jen maličkost.

Modrý meč, uvažoval Rad. Stále ještě třímal jílec v dlani. Několikrát škubl, aby zaseknutou zbraň uvolnil. Nakonec se mu to podařilo a dokázal ho vpravit do pochvy, což rozhodně nebylo nic jednoduchého s ohledem na to, že kymácení neustávalo. Kdo je ten útočník? Svoje by k tomu měl říct Mistr Rubant.

Kdepak asi je, Mistr Rubant?

Rad se kolem sebe rozhlédl. Po levé ruce měl Jona Hala, Vypadal docela směšně, protože ležel na desce stolu trupem, rukama se zachytil na druhé straně a své dřevěné okruží měl k desce přimáčknuté. Hned vedle něho ležel stočený do klubíčka Terr v křesle , do kterého by se snadno vtěsnali tři lidé. Vpravo pak trůnil Vlado Kovar, rudý v tváři, vousiska naježená. Nespouštěl oči z hlavní obrazovky, na níž pořád byl vidět nepřítel neustávající v soustředěné palbě. Něco křičel, nejspíš nadával.

Mistra Rubanta ale Rad nikde neviděl.

Mistr Rubant odsud utekl, hned jak to začalo, ozval se mu Terr.

„Kam zmizel?“ křičel na něho Rad. V rachotu borcených struktur ho Terr nemohl slyšet, zřejmě ale dovedl vyčíst smysl slov odečítáním ze rtů.

Nemohl jsi ho vidět, běžel dveřmi, které byly za tvými zády. Nic to ale neznamená, sleduj na monitorech, jak se všechno přemisťuje a míchá. Teď je ten východ napravo od Vlado Kovara.

„Je to rojová loď!“

Ano. Dokud nedostaneme přímý zásah, nemůže se nám nic stát. To si aspoň myslím.

Nějakou chvíli to vypadalo, že palba pulzních děl nemá žádné výsledky. Ten, kdo na nepřátelské lodi vedl palbu, však dobře věděl, co dělá. Utrhla se jedna část lodi, jak bylo vidět na monitoru vnějšího pohledu, pak se na opačné straně rozpadl bok na tři kusy. Letěly pak prostorem souběžně, jeden z nich zřejmě obsahoval nějaké energetické zařízení, protože jasně žhnul a pak vybuchl a rozpadl se na stovky ohnivých částí.

Nemůže nás dostat jednou ranou, uvažoval Rad. Bude potřebovat svůj čas. Rozmlátí loď na kusy a nakonec se trefí i do střední části.

Jako na potvrzení jeho domněnky se utrhl další velký kus a zvolna plynul pryč od zbytku trupu Salvátoru.

„Příští salva půjde na nás!“ křičel Rad na Terra.

Nerozumím ti. Je tu moc hluku, odpověděl daimon.

„Nastane ticho,“ Rad uslyšel Jona Hala. „Bude klid.“

Pořád vidí do budoucnosti, uvědomil si Rad.

„Co potom?“ křičel na něho. Namáhal hlasivky, div si je neztrhal, aby překřikl hluk palby.

„Pak teprve přijde ta hrozba,“ odpověděl Jon Hal.

„Copak tohle není nebezpečí?“

„Ne,“ trval na svém kouzelník. „Je to něco jako uvítání.“

Rada napadlo, že ta podivná látka, kterou do sebe kouzelník vpravil, ho připravila o úsudek. Příští okamžiky však daly kouzelníkovi za pravdu.

Černá loď zastavila palbu. Ústí pulzních děl ještě nějakou dobu svítily oslnivě bíle do prostoru, pak zvolna rudly, dále tmavly a nakonec zhasly. Loď stáhla děla a zakryla je poklopy. Na obrazovce se dál skvěl velebný obrys lodi připomínající pradávné mořské zvíře, s lesklým trupem pokrytým obrazem hvězd.

Salvátor se přestal kymácet. Ze všech stran se ozývaly nárazy a úpění namáhaného materiálu. Nouzová světla poblikávala. Urvané kusy lodi se zvolna sunuly mimo zorné pole monitorů.

„Co to je? Kdo to je? Proč nás napadl?“ křičel Rad na Vlada.

Vlado nespokojeně zatřásl hlavou, až se mu vlasy házely na všechny strany.

„Já to věděl! Říkal jsem Mistrovi, že to tak bude. Nemohlo to dopadnout jinak.“

Siquink, ozval se Terr v mysli všech tří.

„Cože?“ obrátil se k němu Rad.

Pirát Siquink. Ten co nasadil elektrické pavouky na planetě Maluk.

„Jak to můžeš vědět?“ rozkřikl se zbytečně prudce na svého přítele Rad Haager.

Kdo jiný než pirát ovládá zakázanou technologii, která mu umožní proniknout nezpozorován do bezprostřední blízkosti oběti?

„Kdo ti co řekl o zakázaných technologiích?“ žasl Rad. Sám o nich nevěděl mnoho, vlastně jen to, že jsou v Kruhu objevy a vynálezy, kterých se členové Kruhu dobrovolně zřekly. Znamenají příliš velké riziko a malý užitek a lákají ke zneužití.

„Terr má pravdu. Napadl nás Predator, pirátská loď kapitána Siquinka.“

„Proč to udělal? Tohle je servisní loď, galaktická opravárenská dílna. Copak vezeme něco, na čem by měl mít nějaký pirát zájem?“

„Víš, Rade,“ odpověděl Vlado, „on má Mistr Rubant jednu nepříjemnou vlastnost. Nerad platí za proplácené služby. Najal kapitána Siquinka, aby mu nachytal ty elektrické pavouky. Mise na Maluku dopadla dobře, dostali jsme zaplaceno, jenže byly tu dluhy za výlohy z předchozí mise. Ty měly přednost. Mistr Rubant vzkázal Siquinkovi, aby měl trpělivost. Jak to tak vypadá, jeho trpělivost má meze.“

„Takže se tu objevil a rozmlátil Salvátor na kusy. Chápu. Něco jako varování.“

„Vypadá to tak,“ přisvědčil Vlado a hřbetem ruky si uhlazoval vousy.

„Co bude dál?“

„Uklízení,“ odpověděl gladiátor, nyní navigátor. Rozhlédl se po místnosti, zaneřáděné obsahem vyvíječů. „Doufám, že nám na úklid zbyly nějaké automaty.“

„Uklízet se bude bez nás,“ řekl přísně Rad. „Vracíme se na Mars. Do nějakého Siquinka nám nic není. Nemáme nic, co by ho mohlo zajímat. Určitě se s ním dohodneme. Teď už je naprosto jasné, že je ten tvůj Rubant nedůvěryhodná osoba a je dobře se jí vyhnout. Kde vůbec ten darebák vězí?“

Než stačil Vlado odpovědět, znovu se ozval hluk. Série ran, skučení materiálu, jekot řezných nástrojů. Brzy pochopili, že se cosi probíjí zmatenou strukturou rojové lodi a míří sem, do společenské kajuty.

Tohle nejsou uklízecí automaty, podotkl Terr. Jde k nám kapitán Siquink.

„Co po nás bude chtít?“ zeptal se Rad kouzelníka. „Pověz, s čím přichází…“

„Dunění v hlavě.“

„Dobře, dunění v hlavě…“ odsekl Rad netrpělivě. „Nehleď na dunění v hlavě. Co přinese budoucnost?“

„Dunění v hlavě přestalo. Nevidím budoucnost.“

„Musel by si loknout inuktunu,“ řekl Vlado s úsměškem.

Kouzelník se napřímil, rozhlédl se kolem sebe a čichal jako pes větřící kořist.

„Cítím ho… je zde… je tu v místnosti…“

„Aby nebyl,“ kývl Vlado do kouta místnosti, kde byl nános směsice promíchaných potravin největší. „Zkus se tam zarýt, třeba na něj padneš.“

Jon Hal by to možná i zkusil. Rachot však sílil a podlaha se opět začala kymácet, takže se všichni raději znovu chytili stolu. Rada napadlo, že stolu až bláhově důvěřují, jako by věřili, že je to ten nejpevnější objekt v celém vesmíru.

Hluk najednou ustal a pak už slyšeli, že se někdo blíží. Byla to směsice těžkých kroků, nohy tepající chodbu byly zřejmě v těžké obuvi.

Je jich pět, ozval se Terr. Bystrým sluchem daimona dovedl jednotlivé zvuky rozlišit.

„Jsou to lidé?“ zeptal se Rad.

Jsou to piráti, odpověděl Terr stručně. Rad se ohlédl k Vladovi.

„Jsou to Bytosti z planety Sanirak,“ vysvětloval stručně. Vyznačují se nadprůměrnou inteligencí, kázní a nedostatkem citu. Sanirak byl podmínečně vyloučený z Kruhu. Tramion mu dal lhůtu k nápravě. Výsledek je tajná válka proti všem.“

„Proč se Rubant s někým takovým zapletl?“ vrtěl Rad nechápavě hlavou.

„Až se s ním uvidíme, zeptej se ho. Dopředu ti můžu říct, že ti neodpoví. On už je takový.“

„Dá se s nimi vyjednávat?“

„Když je přesvědčíš, že je něco v jejich zájmu , může to dopadnout dobře.“

„Když ne?“

„S nimi se těžko bojuje,“ poznamenal Vlado pochybovačně. Rad se obrátil k Halovi.

„Pak by to zůstalo na tobě, příteli mecine klanu Kamenných mužů.“

Na to Hal nic neřekl a položil si ruce na svoje dřevěné okruží.

11.

Kroky se blížily. Brzy bylo zřejmé, že směřují k průchodu, zavalenému troskami potravinových automatů. Dosahovaly do třetiny výšky dveří a navíc byly dohromady poslepované kaší, která vznikla promícháním všech těch dobrot určených pro zažívací ústrojí pěti metabolických systému planet Kruhu. Když si toho Rad všiml, blesklo mu hlavou, že jsou před piráty docela dobře zabarikádovaní a pohlédl na Vlada. Ten si toho taky všiml a kýval hlavou ze strany na stranu, aby dal najevo, že je zvědavý na to, jak si Siquink a jeho hoši s překážkou poradí.

Kroky ztichly, na dveře dopadla něčí pěst a pak se to stalo.

Dveře se otevřely pod tlakem strašlivé síly, Ozval se nepěkný mlaskavý zvuk, jak se ta lepivá směsice odtrhla od podlahy a trosky automatů letěly stranou, až narazily do stěny.

Ve dveřích stanula postava v ježatém černém krunýři. Kryl její celé tělo, jen obličejová část byla volná. Žluté oči s protáhlými zřítelnicemi vězely ve tváři kryté drobnými lesklými šupinami. Ven z otvoru vystupoval zoban s nápadně velkými nozdrami, také krytý šupinami.

Rad si všiml, že krunýř, snad brnění, snad kosmický skafandr, není nic jiného než exoskelet, zařízení, které dokáže propůjčit neobyčejné vlastnosti tomu, kdo je uvnitř. Exoskelety se používaly i ve městě Roma za éry generála Sulira. Byla to ovšem jen veliká neohrabaná zařízení, určená k nasazení při mimořádných událostech. Tento exoskelet byl technické dílo té nejvyšší třídy. Určitě měl mnoho zajímavých vlastností, teď ovšem bylo jasné, že svému majiteli propůjčuje sílu stavebního stroje.

Jon Hal už stál připravený, s rukama na dřevěném okruží. Soustředil veškerou vůli na to, aby útočníky zasáhl svou ochromující silou.

Nestalo se nic.

Útočník v černém krunýři udělal krok, máchnul paží a ubohý mecin odletěl na stranu a zapadl do zbytků potravin. Snažil se vstát, pokoušel se zachytit pokácených potravinových automatů, ale zachytil se o jeden z nich okrajem své desky a tak jen bezmocně hrabal rukama a nohama.

Příchozí mu nevěnoval pozornost.

„Kde je ten zmetek,“ houkl, když se svýma žlutýma očima rozhlédl po místnosti. Vstoupil dovnitř a za ním vešli dva obrněnci z jeho doprovodu. Třetí zůstal ve dveřích a za jeho zády viděl Rad ještě jednoho.

Vlado Kovar vstal.

„Vítám tě, kapitáne Siquinku,“ řekl mu univerzálem. „Občas si říkáme s Mistrem Rubantem, copak asi náš vzácný přítel kapitán Siquink dělá? Už by bylo na čase, aby přestal vést svůj nebezpečný život a usadil se.“

Siquink přešel ke stolu a opřel se pěstmi o jeho desku.

„Děláte si o mě starosti, Vlado Kovare. Ty a ten prolhaný podvodník. To je zajímavé. Něco ti povím, Kovare. Já bych se rád usadil. Moji parťáci taky.“ Napřímil se a obrátil se k průvodcům. Měli podobné brnění jako on, lišilo se jen barvou, měli ho šedomodré. Jeden ale měl pravou ruku černou, pokrytou jakousi pružnou hmotou. Také si nechávali hledí otevřené. Z ještěrčích obličejů se nedal žádný výraz vyčíst. „Vedeme neklidné životy. Pořád na cestách. Pořád nějaké starosti. Navíc, to by tě mohlo zajímat, jako navigátora servisní lodi. Dalan Plavnak se stal šéfem Patroly. Víš, co to znamená?“

„Dalan Plavnak je mimořádně schopný úředník,“ odpověděl Vlado Kovar. „Jako velvyslanec Tramionu zachránil planetu Zaru a ubránil Tramion, když na něj útočil Tlaprokodu Mandane…“ říkal Vlado Kovar.

Snaží se ho uchlácholit, ozval se Terr. Jone Hale, co se stane teď? Vidíš do budoucnosti? Nebo ti pořád chybí tvoje dunění hlavy?

Nešťastný kouzelník si jen ukázal na čelo a jemně hlavou zavrtěl. Bez inuktunu do budoucnosti nevidí.

„Plavnak je idiot. Nechal Mandana utéct. Rozumíš? Po tom všem, co se stalo, je Mandane někde pryč,“ ukázal gestem, „a všem se jenom posmívá. Místo aby šel po Mandanovi, jde Plavnak po mně a po celé naší Gildě Svobody. Za to ale může ten parchant, ten vřed, ten padouch…“

Bylo zřejmé, že se dostává do pořádné ráže.

„Nerozumím ti, kapitáne Siquinku. Chápu, že se na Mistra Rubanta zlobíš, protože ti zatím plně nevyplatil dohodnutou sumu za tvoji pomoc při misi na planetě Maluk.“

„Plně nevyplatil? Nedělej si ze mě srandu, Kovare. Nezaplatil vůbec nic a zmizel i s touhle hromadou šrotu, které říká servisní galaktická centrála.“

„Co to ale má společného s tím, že po tobě jde Dalan Plavnak?“

„Všiml si mě kvůli těm vašim elektrickým pavoukům z planety Kutaa. Přísně chráněná životní forma. Zničili životní prostředí na Maluku.“

„Ale to jsme přece věděli, kapitáne, že jsou pavouci chránění! Proto jsme se obrátili na piráta…“

„Jsem řádný člen Gildy Svobody!“ zařval na něho kapitán Siquink. „Teď ti povím, co udělám. Najdu toho mrňavého sketu a v balíku ho nechám poslat na velitelství Patroly přímo na stůl Dalana Plavnaka, s přáním všeho dobrého od kapitána Siquinka. Pak se možná usadíme a odpočineme si po tom klopýtání po těch nejmizernějších koutech Galaxie. Takže znova, kde ho schováš?“

„Opravdu nevím, kapitáne. Mistr Rubant se sebral a zmizel, jakmile jste do nás začali střílet. Možná že kdybyste zvolili uvážlivější způsob, jak oznámit svoji přítomnost…“

Kapitán Siquink se otočil ke svému bližšímu průvodci.

„Dej sem.“

Měli to předem nacvičené. Druhý průvodce se otočil k tomu prvnímu zády. Měl k nim připevněnou schránku, první ozbrojenec ji otevřel a hrábl dovnitř, aby vytáhl ostře zeleného chlupatého pavouka. Zvíře zmítalo nohama, z jejich konečků mu sršely jiskry. Kapitán natáhl ruku, opatrně příšerku převzal a vrátil se s ní ke stolu.

„Teď mi snad povíš, kde je Rubant.“

Po těch slovech mířil pavoukem Vladovi do obličeje.

„Vlado Kovar nelže, kapitáne Siquinku,“ ozval se Rad.

„Kdo je zase tohle?“ zavrčel Siquink a zvolna se k Radovi otočil.

„Rad Haager je bojovník z klanu Volných lovců na planetě Marsu,“ drmolil Vlado, celý šťastný, že už na něj nemíří nohy elektrického pavouka. „Pomáhal Dalanu Plavnakovi proti Mandanovi…“

„Bojovník…“ pravil kapitán Siquink pohrdavě a znenadání po Radovi mrštil pavoukem.

Rad stačil sáhnout po meči a jediným švihnutím přesekl letícího tvora v půli. Objevila se oslnivá jiskra a vzápětí obě části těla vybuchly a proměnili se ve čpavý dým. Jon Hal se rozkašlal, Terr kýchal a také ze žlutých očí kapitána Siquinka kanuly slzy.

„Přestaň se tu naparovat, Siquinku,“ křikl na něho Rad. „Na nějakém Rubantovi nám nezáleží. Je to podrazák a jediné, co chceme, je vrátit se na Mars a jít po svých. Proč tu řečníš a házíš po lidech pavouky? Najdi ho a zabal si ho třeba do balíku. Nic mi po něm není. Ale nejdřív ať nás vrátí na Mars.“

Kapitán Siquink si ho chvilku prohlížel.

„Líbíš se mi. Jsi z Marsu?“

„Slyšel jsi dobře.“

„Mars, to je systém Sol. Země, ta tam taky patří?“

„Taky.“

„V Gildě máme pár členů ze Země. Nechceš se přidat?“

„Nechci,“ řekl Rad bez zaváhání. „Už jsem řekl, co chci, a trvám na tom.“

„Tvoje volba. Říkáš, že mi pomůžeš ho zabalit. Nejdřív ho musíme najít.“

„Bránit ti v tom nebudu.“

„Hledej ho s námi!“

„Nabízel jsi mi místo v Gildě. Copak tam potřebujete udavače? Najdi si ho sám.“

Kapitán na něho zase chvilku hleděl.

„Byl bys dobrý v Gildě. Plavnak není hlupák, že si tě vybral jako pomocníka. Dobře, jak myslíš.“

Pokynul svým průvodcům, odkopl stranou spálenou půlku elektrického pavouka a chvilku se rozhlížel po místnosti. Pak ukázal na dveře, o kterých Terr tvrdil, že jimi utekl Mistr Rubant. Oba pomocníci k nim přiběhli a bez námahy je otevřeli. Kapitán pak mávl na dva další, co dosud postávali u vchodu, a celá pětice vyšla z místnosti.

Jon Hal se mezi tím vyhrabal ze svého ponižujícího postavení. Byl celý olepený a jeho sebevědomí bylo v troskách.

„Nebyla to moje vina, Rade,“ říkal zkroušeně. „Kouzlo se ztratilo. Moje magické zrcadlo,“ pleskl zlehka do okraje okruží, „je k ničemu.“

„Nic si z toho nedělej,“ odpověděl Rad. „Jsou to darebáci. Naštěstí nám do nich nic není, rozumíš? Tohle není naše loď. Nepřišli sem kvůli nám. Chceme se vrátit na Mars, to je všechno.“

„Mě se to trochu týká,“ poznamenal Vlado. „Byl jsem s Rubantem na té misi na Maluku, byla moje třetí. Já sice Suquinka nepodrazil,“ krčil rameny. „Jenže některé věci se těžko vysvětlují. Díky, že jsi mi pomohl, Rade,“ dodal. „Bylo to docela hnusné.“

„To máš z toho, že ses zapletl s takovým parchantem, jako je tenhle Rubant. Vrátíš se s námi?“

„Kam?“ divil se Vlado.

„No přece na Mars. Až ho najdou, donutím ho, aby nás vrátil tam, kde nás unesl. To by měla být maličkost, ne?“

„Pro megaprostorovou loď na vzdálenostech nezáleží. Má letět na Maluk nebo na Mars? Co s tebou, Vlado? Opravárenská firma Salvátor zřejmě končí. Taky by ses měl usadit. Návrat na Mars není tak špatný nápad, nemyslíš?“

„Nechce se mi Mistra Rubanta opustit. On není tak špatný chápeš? Dokonce vůbec není zlý. Chce vyhovět a vymýšlí všechno možné, aby zákazníkovi prospěl. Někdy se to nepříjemně zamotá.“

„Přemlouvat tě nebudu. Chceš zůstat, zůstaň. Ale riskuješ, že si tě tam Dalan Plavnak nechá jako spoluviníka. Vždyť tys tahal ty pavouky z Maluku taky, ne?

Tahal chráněné pavouky z Kutaa, připomněl Terr. Nasadil je na Maluku.

„Říkám ti, že je to jedno!“

Není. Kutaa je něco jiného než Maluk.

„Podstatné je…“

Podstatné je, že se vracejí, oznámil Terr.

„Máš už jen malou chvíli na rozmyšlenou. Vracíš se s námi na Mars?“ obrátil se Rad na Vlado Kovara.

Nemusí spěchat s rozhodováním. Něco se stalo. Jdou jen dva. Nejspíš ho nenašli.

Terr se nemýlil. Do místnosti vešli dva Siquinkovi strážci, jen s černou rukou i jeho druh se skřínkou na zádech. Oba drželi energo a dávali najevo, že jsou připraveni ho použít.

Jeden se zastavil u otevřeného východu a druhý přešel na opačný konec místnosti.

„Tohle je pozvání na cestu,“ řekl Vlado Kovar.

Rad chvilku přemýšlel, jestli se nemá do nich pustit Modrým mečem.

Jsou moc daleko od sebe, ozval se Terr, který správně uhodl, co mu táhne hlavou. Bude na to čas někdy později.

Tři muži a jeden daimon se nechali zavést do chodby. Byly na ní patrné stopy po palbě pulzních děl, měla pokřivené stěny i strop a také na podlaze zbylo sotva pár metrů rovné plochy. Dokonce i Terrovi občas podklouzly tlapy. Jeden strážný šel vpředu a druhý uzavíral průvod. Kdyby Rad zaútočil na jednoho, druhý by začal pálit z energa.

„Víš kam jdeme?“ zeptal se Rad.

„Na můstek. Tohle je jedna z přístupových chodeb. Tady to ale vypadá! Jestli je to takové všude, bude úplně jedno, jestli namíříme na Mars nebo na Tramion. Rozsypeme se po cestě.“

Chodba ústila na plošinu vysunutou do prostoru okrouhlého sálu. Byly tu v půlkruhu rozestavěné standardní ovládací pulty, jak to bylo zavedené v megaprostorových lodích Kruhu. Uspořádání stejné, s variantami ovládání podle toho, jaká Bytost loď ovládala.

Rad si hned všiml, že displeje nad ovládacími pulty ukazovaly stejné obrazy, jaké viděli v jídelně. To ho poněkud uklidnilo. Znamenalo to, že palba pulzních děl nepoškodila všechny vnitřní systémy lodi. Dva kapitánovi bojovníci stáli opodál, Siquink se nakláněl nad jedním z pultů a něčím tam manipuloval.

Radovu pozornost upoutalo křeslo, které stálo v centru půlkruhu ovládacích pultů. Bylo podobné tomu, ve kterém se uvelebil v jídelně Terr. Na první pohled viděl, že je uzpůsobené pro Mistra Rubanta a však taky si Rad nejdřív myslel, že v něm majitel Salvátoru dřepí. Když se podíval pozorněji, ztuhl. Napadlo ho, že Siquink snad usekl Rubantovu hlavu.

Z Mistra Rubanta zbyl jen spodek, v křesle vězelo tělo, ty legrační ťapkavé nohy visely až na podlahu a teleskopické ruce zůstaly vysunuté do stran a mírně se pohupovaly. Chyběla zde Rubantova homolovitá vrásčitá hlavička s širokými ústy a velikýma tyrkysovýma očima.

Rad se ohlédl po Vladovi. Ten se divně poškleboval a pak opakoval to své gesto, kdy si levou rukou objal palec pravé ruky, aby čouhal ven.

Rubant opravdu zmizel, poznamenal Terr. Nechal nám tu jenom… jak tomu říkají ve městě Roma? Tuším že podvozek.

Kapitán Siquink se k nim otočil.

„Tys to věděl,“ řekl Vladovi.

„Jsem jenom navigátor, kapitáne. Mistr Rubant mě nikdy nezasvěcoval do svých plánů. Myslím, že ani žádné neměl, když jste se před námi tak náhle objevili.“

„Kapitáne,“ pokusil se vyjednávat Rad Haager, „nás se vůbec netýká to, co se stalo mezi tebou a Rubantem. Nemáme na tom žádný zájem. Nejsme tu dobrovolně. Chápu, že tě Rubant poškodil. Jsme na tom stejně. Zatáhl nás sem proto, aby nás zapletl do nějakého svého podniku. Řekl nám o něm těsně před tím, než jste se objevili vy. Ani netušíme, o co jde. Máme jediný zájem, vrátit se na Mars.“

Kapitán Siquink na něho chvilku mlčky hleděl, než řekl:

„Každý má nějaký zájem. Vždycky je něco, o co nemá žádný zájem. Povím ti, o co nemám zájem já. Je mi jedno, co s vámi bude.“

Pak se obrátil ke svému doprovodu a cosi jim velice nahlas sdělil. Napřímili se, na chvilku strnuli a pak se vydali k východu.

„Co jim řeklo?“ zeptal se Rad Terra.

Moc tomu nerozumím. Řekl něco jako…

„Povíš mi to potom,“ přerušil ho Rad.

Viděl, že se kapitán Siquink obrací a chce jim před odchodem něco říct.

„Kdyby se ten podvodník náhodou chtěl vrátit,“ řekl, „vyřiďte mu, že si ho najdu, i kdyby se měl schovávat kdekoli v celé Galaxii.“ Pak pohodil hlavou. „Musel by se ale vrátit brzo. Moc času už nezbývá.“

Vykročil. Když míjel Rada, zvolnil a podíval se na něho, jako by mu ještě něco chtěl říct. Pak pohodil hlavou a vyšel ven. Zakrátko spatřili na čelním monitoru maličký transportní modul, jak se blíží k Predátoru. Zaletěl pod jeho spodní část a zmizel jim z očí.

„Co budeme dělat?“ ozval se Jon Hal.

Rad ho přejel očima.

„Nejdřív ti pomůžeme se umýt. A potom,“ obrátil se k Vladovi, „se pokusíš spustit motory Salvátoru.“

„Jenže…“ začal Vlado.

„Jsi přece navigátor.“

„Umím najít cestu k libovolné planetě Kruhu podle Mapatoru. To je práce navigátora. Loď vždycky řídil Mistr Rubant.“

„Teď ji vezmeš do rukou ty.“

„Nech si to vysvětlit, Rade,“ řekl Vlado. „Jsou to dvě činnosti, navigace a pilotování…“

Najednou se kolem Predátoru objevilo ohromné fialové kolo.

„Co je to?“ chtěl vědět Rad.

„Energetická tlačná vlna. To přece…“

Kolo se k nim rychle blížilo a v krátkosti zaplály všechny monitory fialovou září. Ozval se temný hluk. Celá struktura Salvátoru se roztřásla. Všechny obrazovky kromě té hlavní zhasly. Do prostoru vystrčené paže zbytku Rubantova těla se bezvládně pohupovaly. Hluk sílil, záře ale slábla a znovu viděli vnější pohled i Mapator. Obraz se zvolna sunul stranou.

„Otáčí námi,“ poznamenal Vlado. „Někam nás chce nasměrovat.“

„Třeba nás pošle domů na Mars,“ ozval se Jon Hal.

„Co říkal Siquink těm svým pomocníkům?“ vzpomněl si Rad, že skočil Terrovi do řeči.

Daimon stál, všechny čtyři tlapy roztažené, aby držel rovnováhu. Zase to s nimi pořádně houpalo.

Rozuměl jsem slovům, ale nedávají mi smysl.

Promlouval teď ke všem třem jeho lidským přátelům.

„Opakuj ta slova.“

Říkal, že ten… teď řekl jedno slovo, které znamená zvíře z planety Moriro, známé svým pachem a odporným vzhledem.

„Aha. Myslel tím Mistra Rubanta. Tak dál.“

Že má sedmdesát minut na to, aby se do Salvátoru vrátil. Pak už bude za hranicí a padne do Černé díry Galaxie.

„Cože?“ vykřikl Vlado.

Taky tomu nerozumím. Do jaké černé díry?

„To je nejnebezpečnější místo Kruhu! Všechny lodě musí opatrně navigovat, aby se mu vyhnuly. To bylo první, co mě Mistr Rubant učil, když mě školil na funkcí navigátora. Žádný kapitán a žádný navigátor nesmí připustit, aby…“

Zadíval se na hlavní obrazovku. Predátor už z ní dávno zmizel a viděli teď už jen Mapator. galaktickou navigační mapu.- Po okrajích obrazu se objevila červená varovná světla a na spodním okraji číslo 69.

„Siquink nás tlačnou vlnou navedl na zakázanou dráhu a míříme rovnou tam.“

„Pořád tomu nerozumím,“ řekl Jon Hal, nešťastný z toho, jak se mu prsty lepí k sobě. „Kam nás nasměroval? Na zakázané místo? Jako je Jeskyně zasvěcování?“

Nebyl schopný pochopit, co se s nimi děje. Nevšímali si ho. Až bude čas, vysvětlí mu to, teď si musí sami poradit se situací.

Rad si uvědomil, že ještě nikdy neviděl Vlada Kovara tak zasmušilého.

„V Černé díře Galaxie končí prostor.“

„Znamená to, že tam nic není?“

„Ať je tam co je tam, nikdo to neví, protože se odtud žádná loď nevrátila,“ chmuřil se Vlado.

„Dovedu si představit, že to není vlídné místo. Nebudeme dlouho váhat. Máš čas spustit motory a obrátit nás,“ řekl mu Rad.

„V sestupném tunelu megaprostorové motory Mapatoru nepracují.“

„Proč tedy Siquink mluvil o tom, že má Rubant čas na návrat? Co by se stalo, kdyby se vrátil? Nedává to žádný smysl!“

„Ovšem, že to nedává smysl. Vždyť to byl vtip, Rade! Piráti z planety Moriro mají zvláštní druh humoru a jak jsem je poznal, teď se tomu vtipu směje celá posádka lodi Predátor!“

ČÁST DRUHÁ: ČERNÁ DÍRA

1.

Oči tří lidí a jednoho daimona se upřely na zobrazení Mapatoru.

Na první pohled vypadalo stejně, jako když jim ho Vlado Kovar ukazoval poprvé. Bylo těžké se vyznat v propletenci pestrobarevných tvarů, vroubených světelnými tečkami. Hned si ale všimli, že tentokrát je obraz jaksi souměrný. Změť tvarů není nahodilá. Zdálo se, že vše směřuje ke středu obrazu. A ještě, čím blíže ke středu, tím tmavší odstíny ty tvary měly. Uprostřed viděli černý bod.

„To je ona, černá díra,“ ukázal na něj Vlado Kovar. „Černých děr je v Galaxii mnoho. Každá z nich by znamenala pro galaktickou loď smrtelné nebezpečí. Systém Mapatoru se jim dovede vyhnout.“

„Nerozumím,“ řekl Rad.

„Mapator je opravdu napůl mapa. Vyznačuje cesty a vede lodě k cíli. Černé díry prostě obchází, takže za zobrazení Mapatoru ani nejsou vidět. Jenom o téhle ví. Na zobrazení je vidět jako trvalá hrozba. Už na prvním školení do funkce navigátora mě před Černou dírou varovali. Smál jsem se tomu. Galaktickou loď nikdy řídit, nebudu, říkal jsem si. I kdyby mě někdy přeškolili na lodivoda, proč bych byl takový blázen a naváděl loď rovnou do Černé díry?“

„Nebylo by lepší se vrátit na Mars?“ ozval se Jon Hal.

Byl to přece jenom člověk z jiného světa a vše, o čem si tady povídali, mu šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nechápal, co si povídají.

„Co můžeme dělat?“ zeptal se Rad.

„Vůbec nic.“

„Kam mohl zmizet ten tvůj Rubant?“

„Netuším.“

Bylo vidět, že Vlado Kovar vzdal naději na záchranu. Mělo to celkem prostý důvod. Jon Hal s Terrem toho opravdu nevěděli o černých děrách ve vesmíru, o těch příšerných gravitačních studnách, které mají skoro čarodějnou moc stáhnout k sobě jakýkoli živý i neživý objekt a rozdrtit ho. Rad o tom přece jenom něco věděl, jenže se vzpíral představě, že se nedá nic dělat. Překonal už nejedno zdánlivě beznadějné nebezpečí. Vždycky našel cestu z nesnází. Nevěřil, že naděje není vůbec žádná.

Vlado Kovar, ten měl svoje školení a zkušenosti galaktického navigátora. Když se podíval na číslo 69 na spodním okraji displeje, nedělal si žádné plané naděje. To číslo označovalo počet hodin, které jim zbývají před smrtí.

„Zkoušel jsi někdy Salvátora řídit?“

„Rubant mě k tomu nikdy nepustil.“

„Hrome, Vlado, vzpamatuj se. Vždyť jsi ho musel při řízení pozorovat. Byl jsi tu s ním, když jste se přesouvali na těch vašich misích?“

„To ano,“ odpověděl Vlado sklesle.

„Pozoroval jsi ho?“

„Co je to platné? Pozoroval. No a co?“

„Co dělal?“

„Řídil loď,“ odsekl Vlado vztekle. „O co se snažíš? Pochop, jsme mrtví. Siquink nás strčil do hrobu. Ten je tam,“ ukázal na bod uprostřed displeje. „Letíme k němu. Není kam uhnout. Je to centrum Galaxie. Nejobávanější místo Kruhu. Myslíš, že na něj vyzraje bývalý gladiátor, lovec z Plání, kouzelník zvyklý spát s kamenem pod hlavou a jeden zamilovaný pes?“

Já si myslím, že ano, ozval se Terr.

Rad ho pohladil. Daimon se ozval v pravou chvíli.

Vlado se zastyděl.

„Promiň, Rade. Promiňte, Jone a Terre. Ruply mi nervy. Padat do Černé díry není žádná legrace.“

„Já vím,“ řekl Rad. „Padáme do ní společně. Zkusme tedy s tím něco udělat.“

„Dobře. Co tedy navrhuješ?“

Dosud hrál Vlado Kovar jakousi roli šéfa na palubě Salvátoru. Byl pravá ruka Mistra Rubanta a pomohl mu nastražit past na tři další účastníky páté mise. Vpád pirátského kapitána Siquinka zboural celou tu složitou intriku jako domeček z karet. Rubant utekl a ani jim neřekl, jaký cíl ta pátá mise má. Salvátor čeká za něco víc než za hodinu záhuba. Nejspíš dřív, protože každým přiblížením Černé díře porostou gravitační síly a vzroste rychlost pádu.

„Já bych se vrátil domů,“ ozval se Jon. „Tedy, kdybych do toho směl mluvit.“

Také jeho změnily okolnosti! Už to nebyl sebevědomý mecin klanu Kamenných mužů. Choval se teď jako vyděšený prosťáček, zapletený do něčeho, čemu vůbec nerozuměl a nevěděl si ani v nejmenším rady.

„Pořád si myslím, že by se Salvátor dal zvládnout. Tyhle obrazovky by měly žít. Proč jsou mrtvé?“ ukázal na displeje nad půlkruhem ovládacích pultů.

„Samozřejmě,“ přisvědčil Vlado.

„Proč jsou vypnuté?“

„Udělal to Rubant, když zmizel. Byly na něho navázané.“

„Rubant! Pořád jenom Rubant. Viděl jsem graviplány a viděl jsem i galaktické lodě, Vlado. Ukaž mi nějakou, která umře, když zmizí šéf.“

„Vidíš, že jsou černé.“

„Protože je vypnul. Zapneme je!“

„Jenže tu překáží tady to,“ drcnul Vlado loktem do Rubantova pozůstatku.

Kuželovitý objekt dřepěl ve středu půlkruhu ovládacích prvků. Nohy mu ochably, takže si takříkajíc kecnul na svou širokou základnu a ruce se spustily k zemi. Jedna teleskopická paže se prodloužila, takže ruka dolehla na zem loktem, kdežto druhá zůstala krátká a trčela do prostoru v tupém úhlu vůči tělu.

„Musíme to odstranit,“ řekl Rad. „Pomozte mi, přátelé,“ vybídl Vlada a Jona. Přistoupil k objektu a objal ho pažemi. Nahlédl dovnitř, jako by se chtěl přesvědčit, zdali tam Mistr Rubant nezanechal nějaký vzkaz. S velkou námahou se jim podařilo vtáhnout jim Rubantův pozůstatek z křesla a postavit na podlahu. Vzápětí ale prodloužená paže ožila, bleskurychle se smrštila, aby se hned vymrštila a udeřila Rada do hrudi. Terr vyskočil, naježil se a zavrčel.

„Hrome,“ ulevil si Rad. „Nakonec na něho budu muset vzít Modrý meč!“

Oživování pokračovalo. Doposud ochablé nohy se napřímily a základna se odlepila od země. Dosud byli zvyklí na legrační, skoro kachní ťapkání Mistr Rubanta. Jak se ale ukázalo, nohy dovedly být překvapivě obratné. Základna se stáhla do zadní části můstku a natáčela se hned vlevo, hned vpravo, jako by zkoumala, odkud půjde útok. Chovala se jako ostražitý bojovník v aréně, který se chystá odrazit útok.

„Nic ti nechceme udělat,“ křikl na tu věc Rad. „Slyšíš mě? Rozumíš mi?“

Základna zřejmě slyšela, protože se k němu natočila.

„Hlavně se neper. Mohlo by to špatně dopadnout,“ přidal se Vlado a základna se otočila tentokrát k němu. Bylo zřejmé, že je vybavená příjmem zvuku.

Je to Bytost, ozval se Terr. Říkal jsem ti přece, že pochází z planety Eldersu.

„Říkal jsi, že cítíš Bytost z planety Elders.“

Ano a pak se to potvrdilo. Mistr Rubant odtud pochází.

„Dobře, pochází, ale co je nám to platné? Mistr Rubant je pryč!“

Není úplně pryč. Bytosti na Eldersu mají dvě části.

Terr promlouval k Radovi, takže Vlado nechápal, co se děje. Jon Hal byl úplně mimo.

„Terr to něco říká?“ chtěl vědět Vlado.

„Tušil jsi, že Rubant je podvojná Bytost?“

„Jak to myslíš?“

„Má dvě části. Jedna přemýšlí a spřádá ty svoje pletichy a ta druhá je uskutečňuje.“

„Myslel jsem,“ žasl Vlado, „že je tohle něco jako… podvozek.“

Základna se teď obrátila k němu a opravdu to vypadalo, že ji Vladova slova urazila. Já, že jsem nějaký podvozek? Však ti ukážu, tak se dal vysvětlit ten prudký útok. Někdejší gladiátor se nenechal zaskočit a v poslední chvíli uhnul. Bylo to, jaku kdyby se proti němu hnal rozzuřený grugeří býk. Stačil sice uhnout, ale bylo to o vlas.

„Nech toho! Jsme přátelé!“ houkl na podivného tvora z Eldersu Rad Haager. Následoval neméně prudký útok, jako byl ten, jemuž byl vystavený Vlado. Rad sice také stačil uhnout, ale jeden úder přece jen schytal a měla ta potvora pořádně prudkou ránu.

Tasil Modrý meč.

„Já snad budu muset…“

„Ne!“ křikl Vlado. „Rubant ovládal pulty přes ruce té věci.“

„Zkus ji přemluvit, ať přestane jančit!“ křičel Rad.

Ukázalo se, že základna vede útok tam, kde je zdroj zvuku. Vyzkoušel to i Terr, protože hromově zaštěkal a vysloužil si taky pěkně prudký nájezd, jemuž unikl v poslední chvíli.

Jon Hal stál celou tu dobu tiše stranou a proto si ho základna nevšímala.

Pomaličku přicházel k sobě. Zatím se mluvilo o nějakých Mapatorech a Černých dírách a tlačných vlnách. Nechápal vůbec nic z toho, co říkají. Teď ale viděl podivného útočného tvora. Čelil živočišné agresi a cítil, že zloba té věci v něm vyvolává povědomou sílu.

„Tobě se to řekne, ať přestane jančit,“ zlobil se Vlado. „Co s ním mám dělat? Zase po mně jde!“

Zdálo se, že Eldersana hra na honěnou baví. Na jeho pohybech nebylo už vůbec nic směšného a dokonce se zdálo, že se mění i tvar jeho těla. Kdyby šlo o člověka, dalo by se říct, že trochu zhubnul. Nohy se mu pohybovaly pružně a hbitě a také pažemi útočil prudčeji a přesněji, než když ho probudili. Když by to takhle mělo jít dál, dokázal by s přehledem ohrožovat oba tak zkušené bojovníky, jako byl Rad s Vladem.

„Nakonec snad budeme muset odsud utéct,“ supěl Vlado, když právě vyvázl z jednoho takového útoku. Podařilo se to jenom proto, že Rad zařval a přiměl tak útočníka, aby se po něm obrátil.

„To snad ne,“ zavrčel Rad. Po další sérii útoků mu Vladův nápad už nepřipadal tak špatný. Tvor se k němu vrhl, Změnil tentokrát svoji taktiku a zřejmě se rozhodl využít své schopnosti libovolně prodlužovat a zkracovat své paže.

Protivník může být silný a může být rychlý. Rad v minulosti bojoval s androidy, s mako zabijáky a ti předčili jak v rychlosti, tak v síle většinu lidských soupeřů. Nicméně, aby měl bojovník šanci, musí být soupeř aspoň nějak předvídatelný. Vypadalo to, že probuzená bestie se rozhodla Rada o poslední šanci připravit.

Pak se v místnosti ozvalo ohlušující zaječení. Rad znal ten zvuk a hned pochopil, odkud pochází.

Stál zde v plném majestátu Jon Hal, mecin klanu Kamenných mužů. Oběma rukama třímal okruží navlečené kolem krku a mířil jím na podivného tvora, který byl stále nebezpečnější.

Eldersan se zastavil, obrátil se proti kouzelníkovi a pokusil se zaútočit. Najednou začal tuhnout. Jeho pohyby se zpomalovaly, kroky vázly a paže se zkracovaly. Velmi zvolna se došoural až k Jonovi a těsně před ním se zastavil.

Rad i Vlado pocítili závan chladu. Pomaličku od zmraženého tvora ustupovali a také Terr se plížil kolem pultů s mrtvými obrazovkami, velmi opatrně, aby se náhodou nedostal do sféry dosahu kouzelníkova silového zrcadla.

Rad s Vladem si nemuseli nic říkat, oběma bylo jasné, co se stalo. Kouzelník zasáhl Eldersana tou silou, jakou je oba ochromil na skalnaté pláni před ústím do Jeskyně zasvěcování.

Byl v tom ale velký rozdíl. Tam venku, nebo tam daleko, nebo snad tam jinde… bylo vše pod kontrolou Mistra Rubanta. Ten zde teď není, nebo jinak: je tu jenom jeho nevědomá, zjevně nepříčetná část. Jon Hal ji zasáhl svou silou. Je to ale pouhý člověk a sílu nemá nekonečnou. Co se stane, až se unaví a bude nucen ledové sevření uvolnit?

2.

Čas plynul. Zvláštní hodnota, ten čas.

Kolik ho uplynulo, když Eldersan útočil na Rada a Vlada? Sotva několik minut. Pak Jon Hal rozpoutal svoje síly mecina klanu Kamenných mužů, Eldersan jako by zmrzl a s ním zatuhl i sám čas.

Rad i Vlado oddychovali. Úniky byly fyzicky velice náročné a oběma jim bylo jasné, že je zatím zachránil jen boj ve dvojici. Osvědčila se taktika odvrácení pozornosti hlasitým výkřikem. To se povedlo několikrát a oba zatím vyvázli jen s několika bolestivými údery tvrdých Eldersanových pěstí. Oběma jim ale bylo jasné, že se Eldersan rychle učí, nebo se snad vzpamatovává a že jeho útoky jsou rychlejší a účinnější. Byli Jonovi moc vděční za jeho zásah. Mohli si oddychnout a nabrat sílu. Bylo jim však jasné, že hrozba trvá. Jon zuřivého Eldersana trvale nezneškodnil. Ochromil ho svou silou a nebylo to zadarmo, odčerpával tím vlastní sílu. Viděli, jak těžce dýchá. Z čela mu vystupují krůpěje potu a na spáncích vystupují žíly. Vynakládal ohromnou námahu a bylo jasné, že to už dlouho nevydrží.

Pak se Eldersan probere z ledového sevření a pustí se do nich znovu.

„Nejlepší by odsud bylo zmizet,“ obnovil Vlado svůj původní návrh.

„Zmizet a nechat Jona s ním?“

„Třeba by mu nic neudělal. Zatím si ho nevšímal.“

„Jenom proto, že jsme poutali jeho pozornost. Když ho tu necháme samotného…“ vrtěl hlavou Rad.

„Já vím,“ přikývl Vlado s povzdechem. „Nemyslel jsem to vážně. Řekl jsem to, protože mě nic lepšího nenapadá.“

„Mohli bychom ho svázat,“ navrhl Rad. „Porozhlédneme se tu a něco vhodného najdeme.“

Nemůžete se k němu přiblížit, vstoupil jim do debaty Terr. Dostali byste se do oblasti vlivu Jonovy síly.

„Máš lepší návrh?“ řekl Rad trochu podrážděně.

Zkouším s ním mluvit.

„Copak umíš…“

Ovládám všechny jazyky Bytostí planet Kruhu. Elders do Kruhu patří už tři tisíce let.

„Povídá něco?“ vyhrkl nedočkavě Rad.

Nemůže. Je ochromený.

„Jak s ním zkoušíš mluvit?“

Probírám se jeho sny. Jeho představami.

„Co jsi zatím vyčetl?“

Nenávist. Je přesvědčený, že jste vyhnali Jádro a nechali Bázi na holičkách.

„Jak to myslíš? Jaké jádro a jakou bázi…“ odpověděl Rad, ale hned mu svitlo. „Jádro je to, co jsme si mysleli, že je Mistr Rubant…“

Vlado to dořekl:

„…Báze je ten podvozek.“

Je těžké to pochopit. Je to jako kdyby mohla být hlava nezávislá na těle. Na Eldersu to tak je. Jádro a Báze jsou dvě spolupracující bytosti. Když je od sebe oddělíte, obě části trpí.

„Nikoho jsme přece neoddělovali! Mistr Rubant zmizel sám, protože se bál kapitána Siquinka!“

Bojím se, že se to Bázi těžko vysvětlí.

„Ví Báze, kam Mistr Rubant… tedy Jádro… kde je?“

Po ničem jiném nepátrám, ozval se Terr trochu vyčítavě, jako by ho mrzelo, že Rad pochybuje o jeho soudnosti. Narazil jsem jenom na stesk a žal.

„Můžeš ho nějak přemluvit, aby na nás přestal útočit?“ ptal se Vlado.

Dívali se na Terra s velkou nadějí. Jestliže to, co pokládali za bestii utrženou ze řetězu byla inteligentní Bytost z jedné planet Kruhu, byla tu velká pravděpodobnost, že s ní Terr naváže kontakt. Teď šlo jenom o to, aby se Jon nezhroutil. Kdyby mu došly síly, Báze by se uvolnila a byla by to znovu ta bestie, která je honila po celém můstku. Vlado Kovar si vzpomněl na někdejší gladiátorské zápasy a napadlo ho, že by mohl Jona ovívat, aby ho osvěžil a pomohl mu dýchat. Rad ho včas zarazil. Kouzelník potřebuje hlavně klid, aby zůstal soustředěný. Tohle není gladiátorský zápas.

Vtom se ozval Terr, vnímali ho oba.

Začíná ke mně promlouvat… vniká mi do mysli podobným způsobem, jakým promlouvám já.

„Co ti říká? Promiň, neodpovídej mi, věnuj se Bázi…“

Nerozumím všemu. Dokonce bych řekl…

Neodvažovali se hlesnout, aby Terra nevyrušili. Byla to podivná situace. Svoji vůli a své soustředění tu napínali klanový kouzelník i čtyřnohý tvor, kterého Univerzální tlumočník přeměnil na bytost zcela ojedinělou v celé Galaxii. V místnosti vládlo naprosté ticho. Ovládací pulty byly mrtvé, temné obrazovky připomínaly oční důlky lebky. Jen na hlavním displeji se pomaličku přesouvaly oblé tvary Mapatoru. Černý kotouč ve středu obrazu už byl velký jako pěst. Čísla na spodním okraji obrazovky ukazovaly hodnotu 58. Vlado si toho všiml.

„Vidíš to, Rade? Hodiny jdou špatně, přece tu nejsme jedenáct minut…“

„Kde není prostor, není ani čas… Nemůžeš čekat, že hodiny půjdou dobře.“

Jak na potvrzení jeho slov sebou čísla trhla a ukázala 52 minut do okamžiku, kdy propadnou horizontem událostí a pohltí je ústřední Černá díra Galaxie.

Promlouvá ke mně. Zvolil si mě jako své nové Jádro. Je to, jako by mě chtěl pozřít….

Daimon se nahrbil, přední tlapy se mu podlomily. Padl na tlamu a stočil se do klubíčka. Rad si k němu klekl a položil mu dlaně na hlavu.

„Jsem tu s tebou, Terre. Vnímáš mě?“

V takovém stavu Terra ještě nikdy neviděl. Zdálo se, že z daimona něco vysává život, že tu zůstane na podlaze ležet jako prázdná slupka.

Rad mu mával rukama před čumákem, aby upoutal jeho pozornost.

Terr měl otevřené oči, avšak nezdálo se, že Rada vnímá.

Mluví ke mně. Co to je? On mluví jazykem, který neznám! Je to jazyk, který nepatří k žádné Bytosti na planetách Kruhu!

Jon Hal vykřikl, spustil ruce podél těla a klesl na kolena. Zůstal klečet a třásl se na celém těle. Síly ho opustily a on uvolnil dosud ochromenou bestii ze svého vlivu.

Bestii? Byla to přece Báze, Bytost z planety Elders, která žije svým zvláštním životem a snaží se vyrovnat se s nepříznivou situací.

Rad s Vladem se okamžitě postavili do střehu. Čekali, že na ně protivník znovu zaútočí.

Nic takového se nestalo. Báze pohnula rukama a docela vláčně, dalo by se říct až půvabně jimi opsala ve vzduchu několik křivek, jako by se chtěla přesvědčit, že má údy v pořádku. Pak udělala krok k Radovi a hned zamířila ke zhroucenému Terrovi. Chvilku nad ním postála a otočila se k Vladovi. Po nějakých nepřátelských úmyslech nebylo ani stopy.

Jon zvedl hlavu.

„Slyšíte to taky?“ zašeptal.

V mysli všech tří mužů se cosi ozvalo. Mohla to být slova v nějakém neznámém jazyce, ale možná to byla melodie zahraná na nějaký nástroj: v mysli jim zněly temné, podivně rytmizované tóny. Vnímali je celou bytostí a uvědomovali si při tom, že je hudba – pokud to byla hudba – uklidňuje.

Eldersan přistoupil k ovládacímu pultu a položil ruce na senzory. Doposud mrtvé obrazovky ožily a také na pultech se rozsvítila kontrolní světla. Zahučela klimatizace. O tvář se jim otřel příjemně vlahý vítr. Báze napojená na daimona Terra se ujala řízení lodi Salvátor.

Zadívali se na displej s Mapatorem. Zastaví se pád k Černé díře? Dokáže Báze loď otočit a nastoupit zpáteční cestu?

„Byl by o zázrak,“ zahučel Vlado tiše. „Ze sestupného tunelu nevede cesta zpátky.“

Báze pohybovala rukama klidně, a jak se zdálo také uvážlivě. Drobnými krůčky přecházela od jednoho pultu k druhému a kladla ruce na senzory. Bylo zřejmé, že ví, co dělá. Jen to byla záhada, jaký to má smysl.

Sestup k Černé díře se zrychlil, černý kotouč uprostřed displeje byl už velký jako daimonova hlava a čísla na spodním okraji zakmitala a ustálila se na hodnotě 23.

Rad poklekl k Terrovi a sevřel mu hlavu do dlaní. Utěšoval se tím, že daimon zjevně netrpěl. Ležel stočený do klubíčka, právě tak, jako když si po namáhavém dnu na hranici vyhrabal v uschlé trávě brloh a uvelebil se ke spánku.

„Slyšíš mě? Vnímáš mě, kamaráde,“ mluvil na něho. Zvíře nedalo najevo, že o jeho blízkosti ví. Obrátil se k Eldersanovi. Tvor se očividně vzpamatoval a choval se jako kdyby pilotoval standardní galaktický letoun.

Rad si uvědomil, že Eldersan ožil jenom proto, že se spojil s Terrem a ochromil jeho životní funkce.

Vysál z něho život, opakoval si Rad. Proč? Ovládací pulty se mu sice podařilo zapnout, ale ke zkáze směřují tak jako tak. Už zbývá jen dvacet… teď už jen osmnáct minut. Číslice se opět přeskupily skokem a ustálily se na osmnáctce. Bylo zřejmé, že je Eldersan ovládáním pultů plně zaměstnaný. Choval se, jako by tu byl sám. Rad se ohlédl po Halovi. Kouzelník se už trochu vzpamatoval. Všiml si, že se na něho Rad dívá. Slabě se usmál.

„Dělal jsem, co jsem mohl, Rade…“ Pak si všiml bezvládného Terra. „Co je s ním?“

Rad mu stručně vysvětli, co se stalo od chvíle, kdy Jona opustily síly.

„Velké kouzlo…“ šeptal mecin Kamenných mužů. „Silná magie.“ Zadíval se na rostoucí černý kotouč uprostřed displeje. „Je to znamení smrti?“

„Tam zahyneme. Vidíš ta čísla,“ upozornil kouzelníka Rad a pak si uvědomil, že Jon nedovede číst. „Ty znaky nám oznamují, kolik času nás dělí od smrti.“

„Smrt je věčná,“ odpověděl kouzelník. „Copak na času něco záleží?“

Rad se znovu podíval na bezvládného Terra. Osmnáct minut společného života, napadlo ho. Tolik jsme spolu prožili. Jsme na konci.

Sevřelo se mu srdce lítostí, že ho Terr nevnímá. Když už mají zemřít, ať je to tedy společně,přátelsky, jako to mezi nimi bylo vždycky, v dobrém i ve zlém.

Vstal a sahal po Modrém meči. Vlado, který tu stál opodál a upřeně Eldersana pozoroval, si toho všiml.

„Co chceš dělat?“

„Zabiju ho a Terr se mi vrátí. Copak se mám jenom dívat, jak si tahle bezhlavá maškara hraje s ovládacím pultem? Stejně to nemá smysl.“

Vlado na to neřekl nic. Když byl gladiátorem a cvičitelem zvěře v Cirku Maximu ve městě Roma, také měl své oblíbené šelmy a věděl, co znamená citové pouto mezi člověkem a zvířetem.

„Počkej ještě…“ řekl najednou.

„Co se děje?“

„Ta osmnáctka.“

„Co je s ní?“

„Visí tam už déle než minutu.“

Rad se podíval na čísla. Osmička zmizela a nahradila ji sedmička.

„Čas nezastavíš,“ řekl Rad. „Jsou to marné naděje. Ty přece víš líp než já, co je to Černá díra.“

„Sleduj čas. Před chvilkou se ta čísla měnila tak rychle, že jsi to nestačil ani postřehnout. leduj, jak dlouho bude ta sedmička viset.“

Na displeji se nic neměnilo, na spodním okraji plálo číslo 17.

„Obraz Černé díry taky stojí,“ upozornil Vlado. „Co si o tom myslíš, Jone?“

„Znaky kterým říkáte čísla nezná,“ odpověděl kouzelník. „Zdá se mi ale, že se ta černá skvrna nezvětšuje.“

„Nevím, jestli je to jeho zásluha,“ kývl Vlado bradou k Eldersanovi. „Jisté je, že se náš pád zpomalil.“

„Tím se prodlužuje naše trápení,“ namítl Rad. „Chceš tu stát a civět na to, co tu vyvádí ta bezhlavá potvora?“

„Každá vteřina je stočené klubko věčnosti,“ namítl kouzelník.

„Taky si myslím, že to není jedno.“ Pak se podíval stranou a zvolal: „Podívejte!“

Na displeji na samém okraji levého ovládacího pultu se na pozadí obvyklých barevných tvarů Mapatoru objevila malá skvrnka. Ze svého místa Rad špatně displej viděl, jinak by si objektu taky musel všimnout. Rychle se zvětšoval a brzy byl vidět i na ostatních monitorech.

Byl to kus kosmické skály, zřejmě malá planetka.

„Přitahuje ji Černá díra,“ poznamenal Vlado Kovar. „Nechala se vtáhnout do sestupného tunelu.“

„Dohání nás,“ poznamenal Rad.

„Vypadá to tak, že se Bázi daří Salvátorův sestup brzdit.“

Opravdu, na spodním okraji displeje pořád ještě visela sedmnáctka. Vlado se ušklíbl.

„Tak si myslím, že bys měl svůj Modrý meč nechat tam, kde je.“

Eldersan pohyboval pažemi. Obraz na displejích se měnil. Bylo zřejmé, že planetku sledují kamery Salvátoru. Pracovaly samočinně, nebo je Eldersan ovládal? Nemohli to posoudit. V jednu chvíli byla planetka těsně vedli nich a pak už se objevila dokonce i na hlavním displeji. Na okamžik zakryla celý výhled, displej zčernal a byla na něm vidět jen sedmnáctka. Brzy se obraz rozjasnil, uviděli povrch planetky, křivolaké průrvy a také stopy po kosmickém ostřelování. Obraz planetky se smršťoval a z ohromného kosmického tělesa se stalo smítko směřující k zániku, k pohlcení Černou dírou.

Sedmička zmizela a nahradila ji šestka.

„Padáme dál,“ řekli všichni tři skoro naráz, sotva si toho všimli.

„Snad by se s ním dalo mluvit?“ navrhl Rad Vladovi.

„Pochybuju.“

„Vždyť jsi tady na palubě už čtyři roky navigátorem. Staří známí se přece domluví!“

„Mluvil jsem s Mistrem Rubantem, to byl můj šéf!“

„On je ale taky Mistr Rubant.“

Vlado se zatvářil rozpačitě. Asi ho napadlo, že by ho Eldersan mohl slyšet a ukázal si na ústa. Co je to platné, Mistr Rubant je tu s nimi jenom částečně. Hlava s ústy je pryč.

„Chápu,“ souhlasil Rad. „Jenže on není jen nějaký podvozek. Vždyť ovládá pulty. Dokázal zastavit pád do Černé díry!“

„Jenom zpomalit, na to nezapomeň.“

„To je jedno!“

„Víš dobře, že to jedno není.“

„Nehádej se o maličkosti. Říkal jsi, že v sestupném tunelu megaprostorové motory nepracují. Jak vidíš, není to tak docela pravda.“

„Možná, že Báze zapnula nějaké jiné motory.“

„Copak má Salvátor dvě sady motorů?“ divil se Rad.

„Zase se něco blíží,“ upozornil je Jon Hal.

Přestali se dohadovat o otázce, kterou tak jako tak nemohli rozřešit, a věnovali se dalšímu kosmickému objektu, strženému gravitační silou Černé díry do sestupného tunelu. Objekt vypadal jako čárka, jako černá tříska na barevném pozadí.

„Divná planetka,“ poznamenal Rad. „Hodně podlouhlá.“

„Viděl jsem jich už opravdu hodně. Většina má tvar hodně podobný kouli. Někdy ale to jsou prapodivné útvary. Jednou jsem viděl planetku, která vypadala…“

„Je to opravdu planetka?“ přerušil ho Rad.

Útvar byl přese jen hodně štíhlý a hodně souměrný. Jeden jeho konec svítil.

Rad nervózně pohlédl na hlavní displej. Pořád ještě ukazoval šestnáct minut do zkázy. Nikdo ze tří – teď už – přátel neřekl ani slovo. Všechny se zmocnilo neblahé tušení a to se mělo brzy naplnit.

Objekt se blížil a v krátké době bylo už jasné, že jde o havarovanou galaktickou loď.

„Standardní nákladní loď,“ poznamenal Vlado. „Tahle je specializovaná na anti-gé kov,“ dodal, když byla loď lépe vidět. Pak už jen bez hlesu pozoroval spolu s ostatními.

Z lodě zbyly trosky. Její struktura, jistě dlouhá několik set metrů, byla znetvořená zásahy pulzních děl. O tom nepochyboval ani Rad, který měl z galaktického cestování jen mnohem menší zkušenosti než Vlado Kovar.

Do ticha se ozval Jon Hal.

„Když je to nákladní loď…“ zeptal se, „kde má náklad?“

Blížila se k nim ohromná struktura rozmlácená dělostřelbou. Záď s motorovou sekcí zářila mako malé slunce, palba vyvolala plíživou termonukleární reakci, která teď vrak lodi stravovala.

„Jsou tam lidé!“ vykřikl Jon Hal v hrůze.

Na jednou místě se shromáždil shluk záchranných modulů. Stačili jich napočítat dvacet, mohlo jich ale být i víc. Byly to sedačky s autonomním antigravitačním pohybem, v běžném kosmickém prostoru velmi obratné, v sestupném tunelu Černé díry zcela ochromené zdrcující přitažlivostí galaktického žrouta. S rychlostí, s jakou se vrak řítil k Černé díře, zbývalo těm lidem života mnohem méně než šestnáct minut, jak oznamovalo číslo na okraji displeje. Viděli Salvátor a zřejmě doufali na zázrak a na záchranu. Mávali rukama, jak se snažili na sebe připoutat pozornost. Několik těch zoufalých nešťastníků se pokusilo odpoutat se od vraku ve snaze doletět k Salvátoru. Krutá hra gravitačních sil je okamžitě smetla a byli pohlceni žárem reakce na zádi lodi.

Příšerná podívaná teď zaplnila všechny obrazovky, displeje na ovládacích pultech i hlavní mapatorový displej.

KAPITÁN SIQUINK, objevil se nápis na hlavním displeji.

„Vysílají poslední zprávu…“ zašeptal Vlado.

Na displeji plála šarlatová písmena:

PŘEPRAVNÍ LOĎ TAVANI. PŘEPADENI ČERNOU LODÍ PREDÁTOR. NÁKLAD ANTI-GE KOVU UKRADEN. NAHNÁNI TLAČNOU VLNOU DO SESTUPNÉHO TUNELU. PROKLETÍ VRAHŮM. PROSTE ZA SPÁSU NAŠICH DUŠÍ.

Četli ta strašná slova a na pozadí na ně mávali lidé odsouzení k smrti.

Nápis zhasl a jako na výsměch všemu se proměnilo o číslo na spodním okraji. Místo šestnáctky tam byla patnáctka.

„Zatočil s nimi stejně jako s námi,“ podotkl Vlado Kovar.

„Zaplatí za to,“ řekl temně Rad Haager. Vlado k němu vzhlédl. Pak se podíval na Jona. I na něm bylo vidět rozhořčené odhodlání. Zvedl ruce.

„Před tváří všech předků zde prohlašuji,“ řekl, zatímco na displeji odplývali zoufalí lidé vstříc smrti rozdrcením gravitačními silami, „slavně prohlašuji já, mecin slavného klanu Kamenných mužů, že budu pronásledovat muže jménem Siquink bez únavy dnem i nocí, v horách i na pláni a přispěju k jeho dopadení, i kdyby se skrýval na dně řeky v kůži mloka taleba. Budu tak konat ve shodě s mými přáteli, Radem Haagerem z klanu Volných lovců, jeho přítelem daimonem Terrem a Vlado Kovarem, bojovníkem z města Roma. Proklatec Siquink nemá úniku, neboť neodvratný je hněv předků. Tak se stane.“

Rad i Vlado na něho hleděli překvapeně a jistě je i potěšil.

„Jon má pravdu,“ řekl Rad. „Dopadneme ho.“

„Neunikne,“ souhlasil s ním Vlado. „Teď už máme cíl pro moji misi číslo pět.“

„Máme na to patnáct minut,“ řekl Rad s úsměškem ve tváři. Pak se podíval na displej. „Počkat! Už zase šestnáct! Doba se prodloužila!“

Pohlédl na Vlada a na Eldersana, který se lopotil u ovládacích pultů svýma teleskopickýma rukama.

Zbytky lodi Tavani i s obětmi pirátského přepadení se zase měnila v pouhou čárku. Jak dlouho jí zbývalo do dopadu? Deset minut? Nebo pět?

„Není tedy pravda, že se nelze dostat ze sestupného tunelu,“ řekl Rad Vladovi. „Vždyť nás docela dobře nás zabrzdil ten kluk ušatá, co přišel o uši.“

Někdejší gladiátor a nyní pán navigace pokrčil rameny.

„Jsem moc rád, že jsem se mýlil.“

Rad pokýval hlavou. Zadíval se na Eldersana. Bušil do senzorů ovládacích pultů jako pianista tepe klaviaturu ve finále klavírního sóla.

„A já ho chtěl zabít. Promiň, kamaráde. Myslel jsem to dobře.“ Sklonil se k Terrovi, který stále nic nevnímal. Popleskal ho po šíji. „Musíš to ještě chvilku vydržet. Všichni ti za to poděkujeme. Uvidíš, ještě se budeme spolu toulat po Pláni.“

Terr zavřel oči. Rad se vylekal. Zkusil daimonem zatřást.

„Co se děje?“ zeptal se Vlado.

„Nevím. Vypadá to, že…“ Nechtěl to říct nahlas. Položil Terrovi před čumák dlaň.

„Dýchá?“

„Nic necítím,“ řekl zoufalý Rad.

Vlado se díval na displej.

„Sedmnáct minut! Doba se prodloužila. Znamená to, že se vracíme.“

Rad k němu zvedl oči.

„Jenže Terr za to zaplatí životem.“

Vlado se podíval na Jona.

„Máme jediný úkol. Kapitán Siquink musí pykat za svoje zločiny.“

„Za tu cenu, že Terr zemře?“ křikl na něho Rad.

„Strašná je vůle předků. Mými rty a mým jazykem vyřkli ortel. Vše ostatní musí jít stranou.“

„Přátelství je přednější, než slova předků,“ odsekl vztekle Rad. „Nedovolím té homoli, aby mi zabila Terra. S tím nepočítejte.“

Vlado pochopil, co má Rad v úmyslu.

„Když ho zabiješ,“ řekl, „návrat skončí a poletíme znovu do Černé díry. Dopadneme stejně jako ta obchodní loď Tavani. Kapitán Siquink se nám bude smát.“

„Raději sám zahynu, než abych žil s pocitem, že jsem připustil Terrovu smrt.“

Chystal se tasit Modrý meč.

„Nemáš právo to udělat. Nerozhoduješ sám.“

„Jsme tři…“ začal Rad, jenže Jon ho přerušil:

„Je nás pět. Tři lidí, daimon a Eldersan.“

Na displeji zaplálo číslo 20.

„Stoupáme…“ řekl Vlado naléhavě. „Vracíme se. Brzy budeme z tunelu venku. Číslo roste stále rychleji. Terr to vydrží. Báze z něho čerpá sílu, ale určitě v něm zbude dost života, aby se vzpamatoval. Už brzy budeme mimo nebezpečí.“

„Myslím, že ne,“ namítl Jon ponuře.

„Copak se ti vrátila schopnost vidět budoucnost?“

„Ne. Vidím přítomnost.“

Ukázal na obrazovku nad pultem vpravo. Objevil se na ní načervenalý kotouček. Rychle rostl.

Černá díra vtáhla do sestupného tunelu další planetku.

„Mine nás. Určitě,“ ujišťoval sám sebe Vlado a zněla to jako modlitba k předkům. „Prve nás taky minula. Proč by zrovna teď…“

„Je větší,“ řekl Jon.

Planetky si všiml i Eldersan. Chvilku strnul a přestal tepat do senzorů. Místo dvacítky se objevilo na displeji číslo 19. Salvátor opět začal klesat vstříc záhubě.

Terr zafuněl, kýchl a otevřel oči.

„Žije!“ zaradoval se Rad.

„Na jak dlouho?“ odpověděl mu Vlado.

Eldersan obnovil své úsilí. Bylo zřejmé, že teď dělá něco jiného než před tím. Svými prsty zasahoval ovládací pultu v jejich celé šíři. Číslo přeskočilo na osmnáctku, avšak také si všimli, že se černý kotouč přesunul více vpravo.

„Chce jí udělat místo,“ poznamenal Vlado. „Šikovný kluk. Salvátorem uhne, aby mohla proletět kolem nás.“

„Zrychluje,“ poznamenal Rad. Osmnáctka se změnila na sedmnáctku podstatně rychleji než za jednu minutu.

„Už je tady,“řekl Jon Hal a poklekl.

„Co to děláš?“ zeptal se ho nevrle Vlado.

„Chystám se přivítat se s duchy předků,“ odpověděl kouzelník klanu Kamenných mužů důstojně.

Vlado už nestačil mu říct něco peprného. Šarlatová barva teď ovládla všechny obrazovky kromě hlavního displeje. v jednom okamžiku zahlédli ježaté skály na povrchu planetky a pak už následovala rána, světlo zhaslo, zčernaly i obrazovky a kontrolky na ovládacích pultech a na hlavním displeji byly vidět už jenom trosky ze zasaženého Salvátoru stržené planetkou. Čísla na spodním okraji se měnila tak rychle, že splynula a nešla rozeznat. Pak zhasl i hlavní displej, do tmy chvilku svítila číslice nula a potom také zhasla a na můstku nastala naprostá tma.

3.

Do tmy zaznělo krátké štěknutí.

„Žiješ! Terre, ozvi se! Udělej něco!“ volal Rad.

Nekřič. Nic nevidím, ale hluchý nejsem, ozval se mu daimon v mysli.

„Jste taky na živu? Ozvete se, přátelé!“

Rad uslyšel supění.

„Co je s tebou, Vlado?“

„Hodilo mě to pod pult. Myslím, že mám levou nohu tak, kde bych měl mít pravou ruku.“

„Jak to vypadá s tebou, Jone?“

„Kdo ke mně hovoří?“

„Přece já, Rad Haager a taky Vlado Kovar.“

„Vaši duchové, nebo vy osobně?“

„Jsme živí, právě tak jako ty!“

„To zklamání…“ neudržel se Jon Hal.

Zdálo se, že tma šedne. Odkudsi se vkrádalo světlo.. „Nejspíš jsme přešli do nouzového režimu,“ poznamenal Vlado.

„Pro případ pádu do Černé díry?“ zeptal se Rad uštěpačně.

„Nenech se vysmát! V Černé díře bychom nepotkali ani Jonovy duchy předků.“

„Co se tedy s námi stalo?“

„Mistr Rubant se někdy zmiňoval o nějaké Mezivrstvě. Moc o tom nevím. Říkal jenom, že Salvátor už zasahoval všude po celé Galaxie, ale do Mezivrstvy se nedostal. Vyptával jsem se, ale nechtěl o tom mluvit. Zdálo se mi, že je to zakázané téma, ale pochopil jsem, že Mezivrstva nějak souvisí s Černou dírou.“

„Proč si myslíš, že jsme se ocitli zrovna tam?“

„Než všechno zhaslo, uviděl jsem číslo nula. Měli bychom tedy být v Černé díře. Je možné, že ta Rubantova Mezivrstva je nějaký obal, který Černou díru obklopuje.“

Na můstku už bylo docela dobře vidět. Na podlaze pořád ještě klečel Jon Hal a Vlado Kovar se namáhavě zvedal zpod pultu. Otřesy vyvolané srážkou s planetkou vrazily Rada k Terrovi. Ležel teď vedle něho s rukou kolem jeho šíje. Brzy bylo jasné, odkud sem přichází světlo. Celá přední stěna, na které byl umístěný hlavní displej, teď vydávala slabé namodralé světlo. Displej systému Mapator zůstával temný.

„Co je s Bází?“ zeptal se Rad. Namáhavě vstával. Bolelo ho celé tělo a pečlivě si prohmatával ruce i nohy, aby se přesvědčil, že si něco nezlomil.

Vlado pomaličku přešel k Eldersanovi. Ten už zase bezvládně dřepěl na svém spodku, nohy mu ochably a ruce se zatáhly do trupu.

„Bez života,“ prohlásil Vlado, když ho ohledal. „Neznamená to, že je mrtvý.“

„Dělal co mohl, aby nás z toho dostal,“ poznamenal Rad uznale. „Kdyby nepřiletěla ta planetka…“

Pohlédl na Terra.

Byli byste z toho venku a já bych byl mrtvý, dodal k tomu Terr.

„Já to nechtěl!“

Vím, Rade. Slyšel jsem, co se kolem mě děje. Nikomu nic nezazlívám. Jon Hal má pravdu. Musíme najít kapitána Siquinka. Donutíme ho, aby zaplatil za všechno, co napáchal.

Rad se rozhlédl po svých přátelích. Z toho jak se tvářili poznal, že Terr promlouval i k nim.

„Zakroutím mu krkem,“ řekl Vlado. „Rozmlátil Salvátor na kusy. Už to mu nikdy neodpustím.“

„Duchové předků už přijali duše těch, které zahubil,“ přidal se vážně Jon. „Spolu vytvoří sílu, jaké nemůže odolat.“

Ozvala se rána a kabina sebou trhla.

„Co to bylo?“ ptal se Rad.

„Jako by do nás něco narazilo. Počkejte, ticho…“ vyzval je Vlado. Uslyšeli slabé šumění. „Vypadá to, že se k nám připojil modul na udržení života.“

„To zní slibně,“ poznamenal Rad. „Bez udržení života se Siquinkovi na kobylku nedostaneme.“

S velkou úlevou vdechovali čerstvě upravený vzduch. Až teď si uvědomili, v jakém nebezpečí byli. Po přepadu pirátskou lodí Predátor a pak po strastiplném putování sestupným tunelem se Salvátor doslova rozpadl a zůstaly z něho části samostatně se řítící prostorem.

„Bylo by dobré, kdyby to udělal i modul s jídlem,“ dodal k tomu Vlado. Připomněl přátelům, že je trápí hlad. Jak rádi by se vrátili do jídelny. Vládl zde sice strašlivý nepořádek, ale pořád tu byla silná naděje, že aspoň jeden z potravinových automatů zůstal v chodu.

Ozvala se další rána a hned za ní dvě těsně po sobě.

„Moduly?“ ptal se Rad a Vlado přikývl. „Kolik jich je?“

„Těch hlavních dvě stě tisíc. Každý z nich se ale skládá z dalších modulů. Jsou vzájemně propojené a vyzná se v nich jenom Mistr Rubant.“

„Hlava Mistra Rubanta,“ poznamenal k tomu Rad. „Báze asi ne.“

Ohlédl se po Eldersanovi. Od srážky s červenou planetkou zase nejevil žádné známky života.

„Spojují se automaticky. Záleží teď na tom, kolik modulů do sebe nasál sestupný tunel.“

„O hodně jsme přišli po palbě Predátora.“

„Máš pravdu,“ souhlasil s Radem Vlado. „Ale jak říkám, záleží na tom, kolik dílů se dostalo do tunelu. Doufám, že Siquink jich tam poslal tlačnou vlnou co nejvíc.“

Brzy si zvykli na údery a otřesy. Někdy přicházely ve vlnách a pak bušily jako krupobití, jindy byly ojedinělé. Přestali se lekat, přestože některé ty nárazy byly hodně silné.

„Občas se k nám připojí celý blok modulů,“ vysvětloval Vlado.

Rad si vzpomněl na ten černý mrak, který s Terrem pozorovali nad Plání. Byla to čerstvá vzpomínka a přece mu teď připadala jako kdyby se vynořila z nekonečně vzdálené minulosti.

„Když rojová loď mění tvar,“ zeptal se Vlada, „slyšíš uvnitř taky takové rány?“

Otázka připadala Vladovi směšná.

„Je to úplně šílené bubnování a ze srdce to nenávidím. Zažil jsem to na několika misích, naposledy hned potom, kdy jsme vysadili na Pláni tu klec s Narunou.“

Naruna! Copak asi dělá, chudák?

„Doufám, že ji vyhnali z Jeskyně zasvěcování,“ řekl na to přísně kouzelník.

„Však se s ní setkáš,“ utěšoval ho Rad.

Setkám se s ní, Jone?

Všichni tři sebou trhli. No ovšem, vždyť Jon dokáže přečíst tajemství příštího času.

„Potřeboval bych k tomu dunící květ,“ odpověděl Jon Hal vážně.

„Nebo drogu inuktun,“ dodal Rad.

Vlado už měl na jazyku, že věštění budoucnosti je podvod a babská pověra, jenže pak si vybavil Jonovo dunění v hlavě a jeho předpověď o příchozím, který je jeden ve dvou nebo dva v jednom. Ve svém věšteckém transu se zmínil o drtiví tíze, která nedovoluje únik. To mohla být Černá díra. Pak Jon dodal slůvka „leda že…“

Věděl, že se tunelem dostanou do Mezivrstvy, do toho podivuhodného prostoru kolem Černé díry, kde platí jiné fyzikální zákony než všude jinde v Galaxii a hlavně, kde jsou chráněni před vražedným působením gravitace?

Další krupobití modulů ho vyrušilo.

„Dvacet tisíc…“ bručel Rad. „Měl jsem si dělat čárky. Připadá mi, že už jich bylo milión.“

Také Vlado byl už netrpělivý a občas obcházel dveře v obvodových stěnách můstku. Zůstávaly zavřené.

„Kdybychom padli do Černé díry,“ vrčel nespokojeně, „měli bychom to už za sebou. Takhle nejdřív přijdeme o rozum a nakonec umřeme hladem a žízní.

Terr zavětřil, štěkl a ozval se:

Myslím, že se k nám připojila jídelna.

Vlado šel zkontrolovat dveře do spojovací chodby a opravdu, teď se otevřely.

Na cestě do jídelny nebylo nic příjemného. Radovi připadala jako cesta přes lanový most, taky se houpala podlaha pod nohama a co chvíli se museli chytat stěny, zatímco Terrovi se rozjížděly tlapy. Naštěstí se rozsvítily lumifory na stropě, připojil se modul s energetickým zdrojem lodi.

Obraz jídelny odpovídal tomu, že loď nejdřív rozstřílel pirátský galaktický křižník a pak její zbytky propadly sestupným tunelem až do sousedství Černé díry. Některé kusy nábytku se rozlámaly. Jídelní stůl a pult pro automaty naštěstí pohromu vydržel. Zkoumali tedy jeden automat po druhém a nosili je na pult. Rad pak přistihl Terra, jak chlemtá nechutnou směsici podivných kaší, past a sirupů, která z automatů vytekla na zem. Už na něho chtěl křiknout. Pak si uvědomil, že pes ví nejlépe, co správně chutná. Když požírá něco mimořádně odporného, moudrý pán udělá nejlépe, když se dívá stranou. Tím spíš, když je to kamarád.

Vlado jeden z automatů oživil. Z jeho trysky prýštila vlažná kaše, spojovala v sobě jakousi zelenou a červenou složku. Červená byla nakyslá a zelená chutnala nahořkle. Zahnala jim první hlad a svoji porci spořádal i Terr.

Tohle budeme teď jíst pořád? zeptal se.

„Před chvilkou jsi měl smrt na jazyku a už si vybíráš,“ pokáral ho Rad.

„Neboj, Terre,“ řekl Vlado. „Salvátor je servisní loď. Dovedeme opravovat prakticky cokoli, co se někde v Galaxii pokazí. To by bylo smutné, kdybychom nedokázali opravit zařízení vlastní kuchyně!“

„Zatím musíme být rádi, že držíme jakž takž pohromadě,“ zabručel Rad po další sérii úderů, které rozhoupaly podlahu.

„Jsme rojová loď,“ řekl Vlado důstojně. „Kdybychom byli nějaký pitomý náklaďák, jako byla chudák Tavani, nebo stíhačka galaktické Patroly, už by nás gravitační sily rozprskly po celé Mezivrstvě.“

„Zapomněli jsme na Bázi,“ ozval se Jon Hal. „Nepotřebuje jíst?“

„Tohle mě nikdy nenapadlo,“ připustil Vlado. „V mé přítomnosti Mistr Rubant nikdy nejedl.“

„Všechno živé musí přijímat potravu,“ mínil Rad.

„Když bude chtít, dá nám to najevo,“ řekl Vlado. „Nic jí upírat nebudeme.“

Pomalu si zvykali na neustálé údery, otřesy a houpání podlahy. Vydali se na průzkum. Rada překvapilo, že je teď všechno uspořádáno jinak než dřív. Pamatoval si, kterými dveřmi se šlo z jídelny do obytné sekce. Teď je ta chodba zavedla do jakési laboratoře plné přístrojů, se kterými si nevěděl rady ano Vlado. Narazili celkem na osm různých dveří a průchodů. Některé dveře nešly otevřít, jiný vedly do slepých uliček. K některým dveřím se po chvíli vrátili a za nimi bylo něco jiného než před tím. Konečně se jim otevřela hala se vchody do osobních kajut. Rad zaváhal, které dveře patří té kajutě, kterou si s Terrem zabrali pro sebe. Zato daimon šel najisto. Rada potěšilo, že jeho kamarád nepřišel o silnou zbraň, o svůj ostrý čich prérijního psa.

Teď, když se ocitli v kabině, si oba uvědomili, jak jsou unavení. Terr se radostně vrhl na svůj pelech, třikrát se na něm zatočil, pak vstal, zatočil se na druhou stranu, načež ulehl a snad vteřinu poté se kabinou ozvalo jeho pochrupávání. Rad ulehl na kavalec a založil si ruce za hlavou. Na šedý strop si promítal obrazy z poslední doby. Poslední léta prožil poklidnou strážní službou na hranici. Co se za tu dobu přihodilo? Kdyby o tom měl vyprávět u ohně v kruhu Volných lovců, mnoho posluchačů by nenašel. Pak se něco stalo, objevil se Salvátor a nastala doslova smršť událostí, která teď vyvrcholila zde, v Mezivrstvě.

Co byla ta Mezivrstva? Rad si moc dobře vybavoval to zlověstné číslo nula, jak se zablesklo ve stejném okamžiku, kdy zčernal hlavní displej a znovu zhasly monitoru ovládacích pultů. Vlado Kovar také neuměl uspokojivě vysvětlit, kde se ocitli. Třeba jsme mrtví, napadlo Rada. Vstoupili jsme do jakéhosi života po životě. S různými způsoby života na planetách Galaxie už měl svoje zkušenosti. Vzpomínal na svoje zážitky z elektrického světa Zaru. Tam také neplatilo skoro nic, co bylo běžné na Radově rodném Marsu. Je snad vyloučené, že opravdu spadli do Černé díry? Možná je zdrcující gravitace galaktického středu rozdrtila a přenesla do jiného režimu života. Možná, že takto vypadá smrt, je nerozeznatelná od života, jak ho Rad zal doposud.

Úkosem se podíval na spícího daimona. Zvíře spokojeně leželo ve svém pelechu, pravidelně oddychovalo. Zdálky sem doléhaly údery. K rojové lodi se připojovaly další části. V ústech Rad cítil směs chutí té červenozelené pasty. Všechno bylo tak obyčejné a zároveň tak přesvědčivé ve své normálnosti.

Ne, nezemřeli jsme, rozhodl se Rad. A pokud ano… ještě to odložíme. To bylo to poslední, co mu blesklo hlavou, než usnul.

4.

Spánek na Rada padl jako olověná deska. Právě tak potřeboval odpočinek i Terr a Jon Hal s Vlado Kovarem na tom nebyli lépe. Hodiny plynuly a oni tonuli ve spánku podobném bezvědomí. Zvolna nabývali síly. Znamenalo to, že si připomínali nebezpečí, ve kterém se ocitli.

Rada přepadly divoké sny. Zdálo se mu, že dílce rojové lodi na něho útočí, že to jsou malé černé útvary, které mu vztekle víří kolem hlavy a v nepředvídatelných okamžicích náhle vystřelí a zasáhnou ho hned do zátylku, hned za ucho nebo do čela. Otevřel oči. Terr nad ním stál a budil ho tlapou a někdo bouchal na dveře. Vstal z lůžka a šel otevřít.

Byl to Vlado Kovar a vedle něho stál trochu vyjevený Jon Hal a upravoval si dřevěné okruží u krku. Na tváři měl jasný červený otlak. Zřejmě si pod hlavu položil něco tvrdého, aby se cítil pohodlně, jako v rodné jeskyni v Tyrkysových horách..

„Konečně se připojily servisní moduly. Salvátor je kompletní.“

Rad moc dobře nechápal, co mu Vlado vykládá a vzpamatoval se, až když si nad umyvadlem opláchl obličej.

„Servisní moduly, to bylo to první, o co jsme přišli, když do nás Predátor začal pálit,“ vykládal Vlado, když spěchali chodbou zpátky ke společenské kajutě.

„To je normální bezpečnostní opatření. V okamžiku nebezpečí musíme chránit to nejdůležitější. A to je co?“

Žrádlo, ozval se Terr.

„No tak, Terre,“ pokáral ho pohledem Vlado. „Můžeš myslet na něco jiného?“

Můžu, ale jde to těžko.

„Nejdůležitější je servisní modul. Bez něho by celý Salvátor byl k ničemu.“

„Myslel jsem, že jádro je můstek,“ namítl Rad.

„To jistě. Můstek, jídelna a všechny další sekce podpory života. Jenže bez servisních modulů by to byla výletní loď. Co bychom si pomohli na Marluku bez servisních modulů…“

Nezapletli byste se do elektrických pavouků a kapitán Siquink by nás nerozstřílel na kusy, osvědčil Terr svoji nebezpečnou paměť.

„Takhle to nemůžeš brát, Terre,“ zlobil se Vlado. „Jsme servisní loď a máme za úkol…“

Dorazili ke vchodu do jídelny. Vlado otevřel dveře a zarazil se.

Rada napadlo, že tu hoří a vzduch je plný černého kouře. Uslyšeli intenzivní bzukot ve vysoké tónině. Vlado se spokojeně usmál.

„Servisní modul se dal do práce,“ oznámil přátelům.

V jídelně nic nehořelo. Byla plná nanobotů, miniaturních specializovaných robotů, kteří se shlukli kolem baterie nefunkčních jídelních automatů, vyskládané na stole uprostřed místnosti. Z oblaku se oddělil menší obláček a prudce se rozletěl proti nim. Vlado ustoupil o krok.

„Dobře, dobře, nemusí být hned zle, vždyť už jdeme.“

Obrátil se k přátelům.

„Nechtějí, abychom jim koukali do ruky. Tedy, oni nemají ruce a pokud mají, tak ve velikosti molekul. Zkrátka, nechtějí, aby je někdo rušil.“

„Co tedy dělají?“ divil se Jon Hal.

„Starají se, abychom pořád nejedli jenom tu zelenočervenou patlaninu. Pojďte,“ zval je k východu. Venku zjistili, že se chodby opět poněkud proměnily.

„Teď to začíná být v pořádku,“ poznamenal Vlado. „Ještě před chvílí tu tyhle dveře nebyly. Vedou do servisní sekce.“

Následovali ho dlouhou chodbou. Když se Rad ohlédl, všiml si, že další dveře přibyly v místech, kde před chvilkou byla jen holá stěna. Celý proces obnovy zřejmě ještě neskončil.

Chodba vyústila na nevelké platformě, vysunuté do ohromného prostoru servisní haly. Rad si vybavil svoje dojmy, jaké měl, když poprvé spatřil Salvátor na plošině před Jeskyní zasvěcování. Na první pohled chyběl v hale jakýkoli řád. V prostoru se tu vznášely možná statisíce malých i velkých kvádrů, doslova obsypaných mračny servisních nanobotů. Celá ta masa ale byla vnitřně propojena. Probíhaly v ní jakési vlny, někdy pravidelné, jindy se pak vzdula jiná vlna a šla těm starším naproti.

„Tady servisní nanoboti parkují a taky tu vznikají nové systémy.“

„Samy od sebe?“ podivil se Rad.

„Mistr Rubant o tom nechtěl mluvit a když jsem se na to ptal, vždycky to nějak zamluvil. Pochopil jsem to tak, že tu probíhá nějaký přirozený vývoj. Nanoboti se zlepšují, zvyšují výkon a rozšiřují svoje schopnosti. Jednou se Rubant podřekl, že snad v budoucnu bude schopen svými nanoboty zasahovat do živých organismů.“

V hale narůstal hluk a zdálo se, že na vlnivá fronta tvarů se k nim pomaličku blíží. Maličký obláček nanobotů přeletěl těsně kolem Radova obličeje.

„Raději půjdeme,“ řekl Vlado, když si toho všiml. „Jsou trochu nedůtkliví, někdy hodně. Ne snad, že by ublížili. Dokáží být hodně nepříjemní.“

Vrátili se do jídelny. Nanoboti vytvořili hustý mrak v nejvzdálenějším koutě místnosti. Baterie jídelních automatů stála na desce stolu, každý automat zářil čistotou, jako by právě vyšel z jídelní linky. Jon Hal se nápadně zajímal o automat, ze kterého Vlado získal žlutý inuktun, pochoutku osminožců z Arnaku.

„Chceš to zas znovu ochutnat?“ zeptal se ho Vlado.

„Ne,“ řekl kouzelník bez váhání. „Jenom se dívám, čistě ze zájmu.“

Rad s Vladem se na sebe podívali. Neřekli ani slovo, rozuměli si bez toho. Umí Jon Hal nahlížet do budoucnosti, anebo v něm droga vyvolává vidiny a v opojení vykřikuje věci, které vypadají zdánlivě jako věštba a ve skutečnosti to jsou nesmysly?

Mám hlad, přivedl je Terr na jiné myšlenky. Je tu ještě něco jiného než ta červenozelená pasta?

Vlado mu ochotně připravil menu, se kterým byl daimon hodně spokojený, párky ze syntetického masa s přílohou jako by kukuřičných lupínků. Připravil snídani i pro své kamarády a nešetřil ani na sobě. Jeden automat dovedl produkovat příjemně hořký nápoj, pěkně chladivý, s bublinkami a ve sklenici dělal pěnu. Takže tu seděli a hodovali a pozorovali oblak nanobotů při práci na automatu, který přišel na řadu jako poslední.

„Říkal jsi, že by ty maličké potvory dovedly napravovat živé organismy?“ zeptal se Rad.

„Kdepak,“ bránil se Vlado. „To jenom Mistr Rubant naznačoval, že k tomu směřuje jejich vývoj.“

„Napadlo mě, jestli by nemohly pomoct Bázi.“

„Počkej… Snad bys nechtěl…“

„Proč ne? Pokusit se o to můžeme.“

„Víš, jak by Mistr Rubant zuřil, kdyby se to dozvěděl?“

„Není tu.“

„Může se vrátit.“

„Pochybuju, když si vzpomenu, jak jsme se sem dostali. Kdyby nás ta červená planetka nevyrazila z dráhy, spadli bychom do Černé díry. Taková náhoda se už nebude opakovat.“

Zkusit bychom to mohli, přidal se k Radovi Terr. Byl bych moc rád, kdyby Báze zase ožila. Moc mě zajímá ten jazyk, kterým nemluví žádná Bytost v Galaxii. Rád bych se ho naučil.

„Kolik jich umíš?“

Těch úplně základních je dvanáct set, ale dialektů je tolik, že nemá smysl je počítat. Víš jak je trapné jeden jediný neznat?

„Nevím,“ řekl Vlado nevrle. „Umím jen galaktický Univerzál a to mi úplně stačí.“

Copak tě ten jazyk nezajímá? Třeba bychom se ho od Báze naučili. Tedy, já bych se ho naučil, dodal Terr ne moc skromně.

„Víc by mě potěšilo,“ řekl Rad, „kdyby se podařilo opravit obrazovky vnějšího pohledu. Připadám si tu zavřený jako v jeskyni.“

„V jeskyni…“ opakoval po něm Jon Hal teskně. „Tam je krásně…“

Vlado otevřel dveře do spojovací chodby. Z mraku nanobotů se oddělil černý chomáč a velkou rychlostí vletěl do chodby.

„Vypadá to slibně,“ řekl k tomu Vlado.

Když pak došli na můstek, nanoboti už byli v pilné práci. Zřejmě narazili na větší problém, než původně předpokládali, protože otevřenými dveřmi jim z chodby přilétala další hejna miniaturních pracovníků.

„Báze si nevšímají,“ podotkl Rad. Eldersan tu dál nehybně dřepěl na svém plochém spodku a nohy měl bezvládně rozhozené. Občas kolem něho proletěl malý obláček nanobotů. V jednu chvíli se jeden takový obláček na chvilku zastavil nad jeho horní částí, nad místem, kde sídlila Hlava, tedy ta část podvojné bytosti, která si říkala Mistr Rubant. Všimli si toho všichni čtyři a pozorovali to s napětím. Moc dobře si pamatovali, jak čile se dovede Báze pohybovat a jak nebezpečný protivník se z ní může stát.

Vlado Kovar vykřikl. Hlavní displej začal ožívat. Už nebyl černý, měl příjemnou olivovou barvu. Shora dolů se po jeho ploše táhl podivně rozechvělý žlutý pruh.

„Moc toho vidět není,“ bručel Rad. „Tohle přece nepatří k Mapatoru.“

„Ano omylem,“ řekl Vlado.

Jsou to písmena Pozemšťanů, poznamenal Terr.

„Copak umíš číst?“

Opravdu sis myslel, že sice umím tisíc dvě stě jazyků planet Kruhu a nepamatuju si padesát značek abecedy?

„Promiň. Myslel jsem, že když jsi pes…“

Jsem galaktický vyslanec. Mám čtyři nohy. No a co? Na Arnaku jich mají osm.

„Co se tam píše?“ přerušil Rad tu nepříjemnou debatu. Kromě toho, že rozuměl dvanácti stům jazyků Bytostí Kruhu měl Terr mnohem bystřejší zrak, než kterýkoli člověk.

Jsou to záznamy komunikace Salvátoru od chvíle, kdy vznikl.

„To je nám celkem k ničemu,“ krčil rameny Rad.

„Nanoboti oživují paměťové jednotky,“ poznamenal k tomu Vlado. „Vždycky začínají pamětí, když řeší problémy umělé inteligence. Mistr Rubant mi vyprávěl, že když ho požádaly slepé myši z Tuktu, aby na planetě Qaat…“

„Podívejte…“ přerušil ho Jon Hal.

Displeje nad pravým pultem zatím nebylo vidět pod ohromným mrakem nanobotů. Mrak nad levým pultem řídl, zvedal se a odkryl pohled na displeje.

Rada v první chvíli napadlo, že na displejích je pohled do krajiny elektrického světa Zaru. Také zde se táhla od obzoru k obzoru zcela hladká pláň. Byla sírově žlutá a nebe nad ní hrálo barvami Mapatoru, všemi směry se táhly a vzájemně se prolínaly pruhy duhy.

„Je to nějaká vzdálená planeta?“ ptal se Rad Vlada.

„Tohle byly vždycky monitory vnějšího pohledu. Podívej,“ ukázal prstem na jednu obrazovku, „tam vidíme i část naší lodi. Určitě je to vnější pohled. Vidíme ven!“

„Takhle tedy vypadá krajina v Mezivrstvě…“ řekl tiše Rad. „Vypadá bezútěšně.“

„Přistáli jsme někde na poušti. Před přistáním na nové planetě podnikáme několik průzkumných obletů. Mistr Rubant vždycky říká, že naslepo přistane na planetě jen úplný blázen.“

„Nepřistáli jsme zrovna moc dobrovolně,“ řekl k tomu Rad. „Hodila nás sem červená planetka.“ Ohlédl se po Jonovi. „Bylo by docela dobré vědět, co nás tu čeká. Jak to tak vypadá, nějakou dobu tu pobudeme.“

„Na moc zábavný pobyt to nevypadá,“ zabručel Vlado Kovar. „Jak to vypadá s tvým duněním v hlavě?“ obrátil se na kouzelníka.

Jon se tvářil rozpačitě. Nezdálo se, že by měl velkou chuť na nové pokusy s oblíbenou drogou obyvatel planety Arnak.

Jsme na konci, ozval se jim v mysli Terr.

„Nemusí být hned tak zle,“ obrátil se k němu Rad a pak si všiml, že se Terr dívá na hlavní displej. Zobrazila se na něm poslední zpráva, která z paluby Salvátoru odešle. Stálo tam:

KAPITÁNE SIQUINKU! ROZHODL JSEM SE NEŘEŠIT ÚDAJNÝ DLUH VŮČI VÁM. JE NA VÁS VYPSÁNO PÁTRÁNÍ V CELÉ OBLASTI KRUHU. PROTOŽE JSTE ZLOČINEC, NEMÁTE NÁROK NA ŽÁDNOU PRÁVNÍ OCHRANU. STOJÍTE MIMO ZÁKON, TAKŽE VAŠE POHLEDÁVKY JSOU NEVYMAHATELNÉ. MOHU VÁS UJISTIT, ŽE JSEM NIKDY NEZAMÝŠLEL VÁM ZAPLATIT ANI ZLOMEK DOHODNUTÉHO HONORÁŘE. JSEM CTIHODNÝ PODNIKATEL A OBCHODNÍK A SE ZLOČINCI ZACHÁZÍM TAK, JAK SI ZASLOUŽÍ. JSTE ODPAD A MÁM PRO VÁS JENOM POHRDÁNÍ. BEZ JAKÉHOKOLI NÁZNAKU ÚCTY

MAJITEL SERVISNÍHO KOMPLEXU SALVÁTOR

MISTR RUBANT

Vzkaz plál na zeleném podkladu displeje žlutými písmeny.

Pochopil jsem správně, že to není moc zdvořilý dopis? ptal se Terr.

„Nerozumím tomu,“ řekl Jon Hal. Neuměl číst a nechápal tedy, proč jsou všichni tak zkoprnělí. Rad mu depeši přečetl a pak se zadíval na znaky v rámečku pod dopisem.

„Co to znamená?“ obrátil se na Vlada.

„Cože? Ani jsem si nevšiml. To znamená…“

Nedořekl, zrudl a pak začal velmi nahlas a velmi hrubě spílat.

Co je tam napsáno? Může snad být něco ještě horšího, divil se Terr.

Rad přešel k automatu u zadní stěny můstku a nalil do sklenice vodu. Podal ji Vladovi, který se rozkašlal, až se dusil. Rad ho popleskal po zádech, napil se a pak zatřásl hlavou, jako to dělal vždycky Terr, když vylezl z vody.

„Co to je? Co znamenají ty znaky?“ ptal se trpělivě Rad.

„Jsou to souřadnice Salvátoru v prostoru Mapatoru. Mistr Rubant kapitána Siquinka rozzuřil a současně ho navedl, kde nás najde.“

Každý z poutníků na palubě Salvátoru reagoval na to odhalení po svém. Vlado Kovar nejhlasitěji. Přecházel z jedné strany můstku na druhou, bušil se pěstí do dlaně a občas se zastavil u Báze a křičel na ni, jako by ho snad mohl Mistr Rubant slyšet. Zůstávala bez života, nehybná a netečná. Také na displeji se už nic nedělo. Záznam zmizel a plochu vyplňovala nazelenalá barva. Bez pohledu na barvy Mapatoru byl Vlado celý nesvůj a dával své špatné náladě volný průchod.

Jon Hal se jenom vyptával, co se vlastně stalo a proč Vlado nadává a proč se Rad tváří, jako by chtěl Terra zakousnout.

„Terr umí číst a ty ne?“ houkl na něho Vlado.

„Neumím číst znaky lidí z města,“ řekl Jon Hal. „Lépe se vyznám v letu ptáků. V něm promlouvají duchové předků. Tady ale nejsou ptáci, jak si mám poradit?“

„Mě se neptej, já ti neporadím,“ odsekl Vlado Kovar nerudně.

Nejklidnější byl Terr. Ležel na zemi a zádumčivě si olizoval levou přední tlapu.

„S tebou to ani nehne?“ trochu se na něho osopil Rad. Hněv na sobě nedával znát. Neznamenalo to ale, že by zuřil míň než Vlado Kovar. Možná dokonce, že v něm planul žár o pár stupínků větší. Vlado směřoval vztek na Mistra Rubanta, kdežto Rad se hněval hlavně na sebe. Takový byl odjakživa jeho přístup k životu. Kdo chce vést svobodný život, musí za něj převzít odpovědnost. Znamená to, že i neúspěchy nese na svých bedrech. Můžu si za to sám, opakoval si. V duchu si připomínal, co všechno se stalo a uvažoval, kde udělal chybu. Poprvé ji udělal, jak teď věřil, když nerozpoznal ten trik s pastí. Jaksi bezděčně předpokládal, že do pasti padla fena daimona. Ve skutečnosti byla Naruna návnada, namířená na něho i na Terra. Mohl z léčky vyklouznout? Byla příliš důmyslná. Naruna nebylo jen tak obyčejné zvíře. Mělo v sobě implantát a vábilo k sobě Terra neodolatelnou silou. Je to tak. Na palubu Salvátoru, a nakonec i sem, do Meziprostoru, přivábil Terra, Rada i Jona jeden prachmizerný implantát. Terr nikdy kvůli fenám nejančil, ale zase na druhou stranu se vždycky choval tak, jak mu příroda velela. V houštinách aganos a v podhůří Tyrkysových hor pobíhal nejeden výsledek jeho občasných výletů, přesněji řečeno záletů. Je škoda, že nedokázal rozeznat přirozené vábení tělesnosti od přitažlivé síly implantátu. Nic ho nevarovalo a teď tu leží a líže si tlapu.

„Copak je ti to jedno?“

Přemýšlím, odpověděl Terr. Taky by ti to neuškodilo.

„Ještě mě poučuj,“ neudržel se Rad. „Kdybys neběžel za Narunou jako pitomec…

Siquink se tu neobjevil náhodou, přemýšlel Terr. Ozýval se v mysli všech tří přátel. Přivedl ho sem Mistr Rubant.

„Ten padouch. Ten všivý plesnivý mrňavý intrikán,“ začal Vlado znovu spílat. Terr ho přerušil.

Proč vyprovokoval Siquinka k útoku, právě když navedl Salvátor k ústí sestupného tunelu? Chtěl nás do něho dostat. Chtěl, aby se Salvátor dostal do Meziprostoru.

„Počkat, tohle je přece jenom hodně přehnané,“ řekl mu uvážlivě Rad. „Kdyby se chtěl dostat loď sestupným tunelem až sem, proč sem prostě nezaletěl sám?“

Na to neumím odpovědět. Nejsem rozumný tvor, jako jste vy. Jsem obyčejný pes, odpověděl Terr a věnoval se teď zase pravé tlapě. To byl jeho obvyklý psychologický trik. Jsem jenom obyčejný pes, opakoval si v duchu Rad. Ten mizera mizerná!

„Pokračuj. Možná máš pravdu.“

To těžko, když jsem pitomec, který běžel za Narunou hlava nehlava. Od kdy mají pitomci pravdu?

„Neurážej se. Omlouvám se ti,“ chlácholil ho Rad. Aha, milostpán se urazil. Terr ale omluvu nepřijal a už nepromluvil.

„Terr na to možná přišel,“ navázal Vlado Kovar. Vrhl se za novým nápadem, jako Terr za Narunou. „Tak nějak to muselo být. Mistr Rubant nejde nikdy přímou cestou. Mohlo mě to napadnout. Že jsem na to nepomyslel!“ Bušil se pěstí do hlavy a kníry mu výhrůžně trčely na obě strany. „Musí to mít nějaký důvod. Chtěl, abychom byli v Meziprostoru a zároveň si přál, aby po něm rozzuřený Siquink pátral po celé Galaxii. Jinak to nemůže být.“

„Máme v Meziprostoru nějaký úkol,“ snažil se všechno pochopit Rad. „Je to součást mise číslo pět. Jak to říkal Rubant?“

„Ten starý všivák tvrdil, že žádnou zakázku nemá. Nevěřím, že by jen tak riskoval svoji loď bez pevného kontraktu.“

„Neříkal, že nemá žádnou,“ namítl Rad. „Jak to bylo přesně?“ obrátil se na Terra. Pes si hleděl svých tlap.

Ztratil jsem hlavu a myslím jenom na Narunu. Nemám čas se zabývat lidskými věcmi.

„Co to povídá?“ divil se Vlado. Rad naznačil gestem, že je tohle jemná osobní věc a musí ji vyřešit sám.

„Nehněvej se, Terre. Chápeš přece, že jsme na jedné lodi. Doslova. Nikdo tu nejsme úplně dobrovolně. Já s Jonem a tebou už vůbec ne a Vlado Kovar taky netuší, jaký je cíl té mise číslo pět.“

Terr si přestal lízat tlapy, natáhl je pěkně dopředu a uložil na ně svoji velikou hlavu. Nastalo nepříjemné ticho. Jon Hal usoudil, že musí říct něco moudrého, zatvářil se velmi vážně, jako kdyby seděl v kokpitu před stařešiny klanu Kamenných mužů a velebným hlasem pronesl několik vět, které způsobily, že se Radovi takříkajíc zatmělo před očima.

„Předkové mi určili cíl. Musím dopadnout a ztrestat opovážlivce, který způsobil znesvěcení Jeskyně zasvěcování tím, že do ní nechal vběhnout obyčejného psa.“

Terr zvedl hlavu, pak vyskočil, podíval se na Jona tak, že i Jon ztuhl a mimoděk si položil ruce na dřevěné okruží a pak vyběhl z jídelny.

„Tys tomu dal,“ řekl vztekle Rad Jonovi.

„Taková je skutečnost a velký je hněv předků. Vlil do do hněvu mého a ten vede moje slova a moje činy.“

Obrátil se k jídelnímu stolu a namířil k automatům. Minul přístroje, ze kterých se sypaly výživné lupínky a mířil k tomu jedinému, k pípě, ze které tekla lepkavá žlutá šťáva inuktun.

Rad si ho podezíravě měřil.

„Možná bys neměl…“

Jon nedbal, přiložil sklenici k pípě a nalil si na dva prsty inuktunu.

„Ty dopadneš,“ vrčel Rad.

„Vykašli se na něho,“ bručel Vlado. „Je úplně mimo. Nemá cenu se s ním bavit.“

„Terra urazil a nebude s ním k vydržení.“

„Urazil nebo neurazil, co na tom záleží? Podle mého se s tím psem moc mažeš. Měl bys ho párkrát přetáhnout karabáčem a přestal by se urážet.“

Tohle neměl říkat. Vzduch v místnosti doslova elektrizoval napětím. Učenci zkoumající ponorkovou nemoc by tu měli skvělé pole ke svému zkoumání.

„Mluvíš jako opravdový idiot,“ vpálil mu Rad do obličeje. Vlado zrudl vzteky a zaťal pěsti. V prvním návalu hněvu se na Rada chtěl vrhnout, ale pak si snad vybavil dávnou moudrost, že když se rvou dva tygři, jedem zahyne a druhý bude těžce raněn. Zamířil tedy ke dveřím chodby vedoucí k můstku, vyšel a prásknul dveřmi za sebou. Rad se podíval na Jona. Ten sebou začal zvolna kymácet. Inuktun působil pozoruhodně rychle. Zamířil tedy ke dveřím, jimiž vyběhl ven Terr.

Viděl, že chodba zase trochu změnila svůj tvar a zmenšil se počet dveří. Ubytovací prostor se zřejmě přizpůsobil počtu ubytovaných. Chodba ale pokračovala dál a lomila se do pravého úhlu. Zamířil ke dveřím jejich společné kajuty, už chtěl otevřít dveře, ale zarazil se a opatrně zaklepal. Věděl, že to vychovaní lidé tak dělají. Zevnitř se nic neozvalo. Opatrně tedy otevřel. Kajuta byla prázdná. Dveře tedy zavřel a vydal se do nové sekce chodby.

5.

Za ohybem se chodba značně zúžila a snížil se i její strop. Byla podivně křivolaká, jako by to byla nějaká ledabyle položená trubka. Musel se hodně skrčit, aby pokračoval. Napadlo ho, jak by se Terr bavil, kdyby ho viděl v tak nedůstojném postavení. Na konci této podivné chodby našel další dveře. Otevřely se před ním a hned mu bylo jasné, že ho chodba zavedla opět do servisní haly. Vypadalo to tu ale jinak, než když sem poprvé vpadl s Jonem a Vladem. Kvádry, které se před tím volně vznášely v prostoru se uspořádaly a vytvořily bloky, připomínající plásty včelího úlu. Tvořily před ním souvislou stěnu. Všude se vznášela mračna nanobotů. Zakrývala horní část stěny, takže Rad nemohl ani odhadnout, jak se servisní hala vysoká a když se díval do stran, kvůli mračnům se nedala odhadnout šířka. Uvědomil si, že při první návštěvě tohoto prostoru byly všechny ty krychle poměrně velké. Teď se mu zdálo, že se jejich stěny ztenčily a že jejich vnitřek vyplňovaly miliony menších krychliček. Celá ta struktura byla teď mnohem složitější a také si všiml, že v hale bylo více těch zvláštně se pohybujících obláčků, tvořených úplně miniaturními, doslova mikroskopickými roboty.

Rad čekal, že si ho nanoboti všimnou a zase ho vyženou z haly, jako se to stalo před tím. Udělal několik kroků. Troufale zamířil přímo do největšího mračna, které bylo před ním. Rozestupovalo se, jako by mu nanoboti chtěli sami otevřít cestu. Mračno houstlo. Tisíce dalších nanobotů vylétalo z těch podivuhodných pláství. Po několika krocích mračna zakryla pohled na stěny. Ohlédl se a za sebou měl zase jen hemživou plochu složenou z nanobotů.

Tak to je pěkné, napadlo ho. Jak najdu cestu zpátky? Vzpomněl si na oblíbenou hru dětí klanu Volných lovců, kdy si hráč měl vyhlédnout nějaký cíl ve vzdálenosti dvaceti, třiceti kroků a měl k němu dojít se zavázanýma očima. Málokomu se to podařilo! To, co Rada teď obklopovalo, nebyla tma: nanoboti ze sebe vyzařoval světlo, takže v prostoru bylo docela příjemné šero. Viděl kolem sebe až kam natáhl roku a viděl i svoje nohy, když se podíval dolů. Naprosto ale netušil, jakým směrem kráčí a kde jsou dveře, jimiž přišel.

Na chvilku se ho zmocnila panika. Uklidnil se trochu, když si uvědomil, že jsou kolem něho miniaturní roboti, že to není žádný lhostejný přírodní úkaz. Roboti jsou nástroj, tak učili ve městě Roma lovce, když poprvé přišel z Pláně. Mají v sobě zakódovanou poslušnost a jsou povinni vykonávat rozkazy.

„Uvolněte cestu!“ zvolal. „Nařizuju vám, uvolněte cestu.“

Nic se nestalo. Dokonce měl pocit, že se prostor kolem něho zúžil. Natáhl ruku. Pocítil jemné šimrání a ruka mu zmizela z dohledu, jako by ji ponořil do hodně zakalené vody.

Pro obyčejného člověka to byl docela dobrý důvod k panice. Rad se ale nechvástal, když prohlašoval, že neví, co je to strach. Takový se už narodil a bázeň mu nebyla dána do vínku. Ani teď neztratil hlavu. Vybavil si umístění stěny, kterou pozoroval, když vstoupil a mračna ještě nevytvořila souvislý oblak. Byla od něho nějakých padesát metrů. Když půjde naslepo, dříve či později na ni musí narazit. Pak se jí bude přidržovat a když půjde ať už vlevo nebo vpravo, musí dojít na konec. V nejhorším případě se stěny přidrží a počká, až ho začne Vlado Kovar hledat. Jona to asi nenapadne, ten se bude zabývat spřádáním své pomsty na vetřelci v Jeskyni zasvěcování.

Zatracený zabedněnec, ulevil si Rad, když si na kouzelníka vzpomněl. To on zavinil, že se Terr urazil.

Někde tady musí být, uvědomil si. Napadlo ho, že si Terr nějak vytvořil přístupovou chodbu. Byla nižší než lidská postava. Je možné, že se vnitřní prostory Salvátoru přizpůsobují velikosti členů posádky? U rojové lodě se nedalo vyloučit vůbec nic. Neměla pevný tvar, neměla pevnou strukturu. Neměla pevné vůbec nic.

„Terre! Ozvi se. Vím, že jsi tady,“ křikl do příšeří, které ho obklopovalo. Odpověděl mu jen slabý šum, ten zřejmě vznikl tím, jak na sebe narážela drobná tělesa nanobotů.

„Přišel jsem se ti omluvit, kamaráde. Na Jona Hala se přece nemůžeš hněvat. Víš, co je to za člověka. Je z jiné doby. Patří do své jeskyně v Tyrkysových horách. Není to jeho vina, že se ocitl v Meziprostoru v bezprostřední blízkosti Černé díry v centru Galaxie. Neví, co se s ním děje a drží se té své pomsty, aby se z toho nezbláznil. Jsi přece rozumnější než on. Musíš to pochopit.“

Myslíš to vážně? ozval se znenadání Terr.

Rad se usmál. Tak přece jenom tady někde Terr je a čeká na něho.

„Znáš mě! Vždycky myslím všechno vážně.“

Jsem rozumnější než Jon Hal?

Každý je rozumnější než on, napadlo Rada, ale nechal si to pro sebe.

„Samozřejmě, Terre. On to jistě ví také, jenom není schopný si to přiznat.“

Kde může být? Terrova slova se mu ozývala v mysli, nebylo možné jít po hlasu, jak by to šlo v běžných podmínkách Marsu.

Vlado Kovar se taky na mě dívá jako na psa.

„Nediv se mu. Máš čtyři nohy, ocas, svislé uši. Co si má Vlado Kovar pomyslet?“

Rad odpovídal pomalu, protože obezřetně volil slova. Bylo jasné, že se ocitl na tenké půdě. Terr byl uražený, avšak projevil ochotu si promluvit. Neopatrné slovo by dokázalo všechno pokazit.

Bytosti na Arnaku mají osm nohou a bojují s šestinohými Bytostmi. Vladovi to nevadí?

„Bojování? To určitě a proto se snažil se Salvátorem bojování ukončit. To byla jeho mise.“

Vím. Druhá. Bere je ale jako Bytosti. Mluví tak o nich. Mistr Rubant nemá žádné nohy nebo je má, ale legrační a dovede je zahodit jako opánky.“

Myslí tím Bázi, napadlo Rada, ale nechtěl Terrovi skákat do řeči.

„Jsou to Bytosti,“ řekl tedy opatrně.

Copak nejsem Bytost?

Jsi pes, napadlo Rada a až se lekl toho, že ho to napadlo. Jako kdyby do něho uhodil blesk, pochopil důvod, proč se Terr urazil. Vždyť on rozumí všem Bytostem galaktického Kruhu, umí jim vstupovat do mysli a hovoří k nim vnitřním jazykem. Dovede to, co neumí nikdo jiný v celém Kruhu a má tedy poslouchat řeči o tom, že je pes? A to neslyšel Vlada, když Radovi doporučoval, aby vzal na Terra karabáč a pořádně ho spráskal.

„Co ti na to mám říct, Terre? Vezmi to takhle. Pro mě jsi byl Bytost ještě dřív, než tě ti darebáci Souk a Vagy poslali do galaktického prostoru a Mandane z tebe udělal galaktického vyslance.“

Omylem, připustil Terr.

„Na tom nezáleží. Prostě se to stalo a ty máš vlastnosti, jaké nemá žádná jiná Bytost v Kruhu. Na mém vztahu k tobě se ale nic nezměnilo, chápeš? Patříme k sobě úplně stejně, jako když jsi byl, promiň mi ta slova, obyčejný pes, jako já jsem obyčejný člověk.“

Chvilku čekal, kdy se Terr ozve. Obklopovalo ho ticho. Zdálo se mu, že v mlhovině vidí nějaký pohyb, jako by se kotouče mlhy zhušťovaly. Bylo to tak. Na jednou místě mlha řídla. Bezděky do toho směru namířil. Vpředu bylo světlo, tak aspoň mu to připadalo.

Jak se na to dívá Vlado Kovar?

Radovi se ulevilo. Terr se tedy neurazil a je schopný přemýšlet a diskutovat.

„Záleží ti na tom? Jak se na tebe dívá člověk, který nedovede ani zlomek toho, co umíš ty? Konec konců já jsem na tom stejně jako on.“

Jenže se na mě jinak díváš a jinak se mnou jednáš.

„Je to o pocitu? Myslel jsem, že se nad pocity dovedeš povznést,“ dovolil si Rad útočnější tón.

Tak může mluvit jenom někdo, kdo se o pocit nemusí starat. Vlado Kovar by o tobě nikdy neřekl, že jsi obyčejný člověk, jako o mě řekne, že jsem obyčejný pes. I kdyby to řekl, tak by ti bylo jedno.

„To ano.“

Protože v sobě ten pocit opovržení nemáš. Já ho taky neměl, dokud jsem byl obyčejný pes. To vy jste ze mě udělali to, co jsem.

„Mandane to z tebe udělal,“ připomněl Rad.

Souk s Vagym mě nahnali Mandanovi do spárů, začal Terr zase vyčítat.

„Mám návrh, Terre. Pojďme přestat hrát hru na slova. Obyčejný pes je jenom slovo, jenom zvuk, stejně jako obyčejný člověk. Nebo Bytost. Nic to neznamená. Jenom se to nese vzduchem a zapadne to do mysli a něco tam dělá. Jenom skutky jsou to, na čem záleží. Neprosím tě, abys odpustil Jonovi nebo Vladovi. Podle mého nemáš co odpouštět, podle tebe ano. Když se ale soustředíš na slova, půjdou skutky stranou. Jsme na tom špatně, Terre. Všichni, ty, Jon s Vladem, já i ta Báze, kterou tu nechal Mistr Rubant. Salvátor se pamatovává, ale pořád je to jenom loď neschopná letu. Vrak ztroskotaný v Meziprostoru a my nevíme, co to Meziprostor je, proč jsme tady a co nás čeká. Musíme se odsud dostat, přece tu nechceme zůstat. Tak přestaňme marnit čas a něco pořádného udělejme. Zatím jenom povídáme a řeči nejsou nic. Rozumíš mi, Terre?“

Znovu nastalo ticho. Teď už byl Rad klidnější, protože věděl, že Terr přemýšlí. Prostor se před ním vyjasňoval. Měl pocit, že se blíží k nějaké jasně osvětlené místnosti a že ho od ní dělí jen průsvitný závěs.

Po chvíli se Terr ozval.

Nemarnil jsem čas.

„To je dobře. Vnikl jsi do servisní haly. Copak jsi tady zjistil?“ otázal se Rad a zase volil slova velmi obezřetně. Terr už byl zřejmě přístupný rozumné debatě.

Naučil jsem se tajný jazyk robotů.

„Co to je?“

Víš přece, že Báze komunikuje jediným jazykem, který mě Mandane nenaučil. Asi ho sám nezná. Ještě nevím, jak ten jazyk vznikl. Používá ho Báze, určitě taky Mistr Rubant a komunikují jím nanoboti kolem nás.

Rad si vybavil ty děsivé okamžiky, kdy to vypadalo, že Báze vysaje z Terra život. Navázal s ní kontakt a ona se začala chovat jako nepřátelský element. Využil Terr příležitosti, aby její jazyk ovládl?

„Co ti povídají?“ ptal se Rad.

Je to hodně technický jazyk. Spíš to jsou příkazy a stavová hlášení.

„Co je smysl mise číslo pět ses tedy nedozvěděl?“ nadhodil Rad. Nečekal, že by Terr odpověděl kladně.

Nepochopili by, co tím myslím, kdybych se na to zeptal.

„Takže jste si moc nepopovídali,“ řekl Rad. Už měl na jazyku vyzvat Terra, aby se přestal schovávat v mlze. Vylez a půjdeme spolu do jídelny. Tam všechno povíš kamarádům. Jon se ti omluví a Vlado si určitě rád poslechne, co mu poví o tajném jazyku robotů obyčejný pes.

Nejde o žádné popovídání. Opravdu to jsou hlavně příkazy. Myslím, že jsem se je docela slušně naučil.

„To je tvoje práce, ta mlha tady kolem?“

Zkoušel jsem, co to udělá a vypadá to hodně slibně.

„Ta světlá mezera přede mnou, to je tvoje práce?“

První pokus a docela se povedl. Naučil jsem se nanoboty replikovat. Dokážeš si vzpomenout, co kdysi prozradil Rubant Vladovi?

Teď už se Rad vážně naštval.

„Nemluv se mnou tímhle tónem. Děláš ze mě idiota jenom proto, že neumím dva tisíce jazyků planet Kruhu.“

Aspoň to vidíš, jaké to je, když tě někdo považuje za něco podřadného. Navíc, umím jenom dvanáct set jazyků. Dobře. Necháme toho. Podle toho, co Vlado říkal, Rubant počítá s postupnou proměnou nanobotů, aby nakonec mohli zasahovat do živých organismů.

„Tak daleko to ještě nedošlo,“ lekl se Rad. „Aspoň doufám.“

Na obličeji cítil lehké šimrání a bylo mu jasné, že mu občas některý nanobot narazí do pokožky.

Jsem hodně daleko, řekl Terr. Však uvidíš. Pojď dál. Proč stojíš?

„Copak mě vidíš? Kde vlastně jsi?

Pár metrů od tebe. Udělej dva tři kroky a uvidíš mě.

Rad poslechl. Světlo před ním zvyšovalo intenzitu, takže mimoděk zvedl ruku, aby si zakryl oči. Když přiblížil dlaň k tváři, narazil na odpor. Na chvilku zazmatkoval. Nastavil obě dlaně před oči. Viděl je naprosto jasně, do nejmenších podrobností. Nedokázal je k obličeji přitisknout.

„Co to…“ chtěl se zeptat Terra. Pak se něco stalo.

Bylo to, jako kdyby zadul vítr a rozptýlil mlhu. Zamotala se mu na chvilku hlava. Kolem něho se táhla nekonečná sírově žlutá , nad hlavou měl nebe potažené divoce pokroucenými barevnými mraky. Uvědomil si, že ty barvy a tvary viděl na displeji na velitelském můstku i v jídelně, dokud se nepropadli do Meziprostoru. Ano, byly to barvy a tvary Mapatoru, byly však nějaké divné, pokroucené a pobořené. Pár metrů od něho stál Terr. Vypadal naprosto normálně, přívětivě se na něho díval a dokonce vrtěl oháňkou. Trup a nohy mu kryla jakási poloprůhledná hmota, sahala mu přes hřbet a krk až nahoru na temeno. Rad se podíval dolů na své vlastní tělo a zjistil, že sám také je obalený stejnou poloprůhlednou hmotou. Volné má jenom ruce a obličej. Pak se pokusil dát ruce k sobě a uvědomil si, že dokonalému dotyku něco brání. Bylo to, jako by měl na sobě velice jemné rukavice.

Otoč se, vybídl ho Terr.

Z ohromného mraku nanobotické mlhy vyčnívala neladná kupa rojové lodě Salvátor.

Rad pochopil, že spolu s Terrem stojí na volné ploše, venku v Meziprostoru. Zmocnila se ho závrať a byl rád, že ho znovu obklopila mlha. Něco mu vrazilo do boku. Hned si uvědomil, že je to Terr, takhle se k němu někdy tiskl, když spolu na výpravě museli jít v naprosté tmě. Ohromně se mu ulevilo a s pocitem hlubokého přátelství poplácal Terra po zádech.

6.

Vlado Kovar z toho všeho byl doslova nadšený.

„Ten kluk ušatá na to přišel! Kdo by to byl řekl? Jak jsi to říkal, tajný jazyk robotů?“

Terr dovedl Rada zpátky do jídelny, vyjeveného, doslova otřeseného čerstvým zážitkem. Byl tu jenom Jon Hal, zahloubaný do nějakých vnitřních obřadů klanového kouzelníka pod vlivem inuktunu, kterého si nalil víc než při prvním pokusu. Nevnímal, že přišli, jen klečel v koutě a něco si mumlal. Rad si ho nevšímal. Měl jiné starosti. Nohy se mu trochu podlamovaly a musel se tedy opírat o stůl, když šel k jídelním automatům, aby si do sklenice natočil nějaký posilující nápoj.

Po chvíli dovnitř vtrhl Vlado Kovar.

Hádka byla zapomenutá, tak aspoň to vypadalo.

Když při hádce Vlado vyrazil vztekle z jídelny, přešel na můstek. Chtěl se uklidnit a nějakou dobu civěl na displej s vnějším pohledem. Tam najednou spatřil svému úžasu Terra s Radem vyjít na malou chvíli do volného prostoru. Pak je viděl, jak se vracejí a hned spěchal zpátky do jídelny zjistit, co se děje.

„Jsi génius! Jsi vynálezce!“ opěvoval Terra. „Mistr Rubant nikdy neprozradil několik tajemství, například jak generovat nanorobotické skafandry. Jsou planety, kde skafandr nepotřebujete, dokonce jich je většina. Rozumný život se šířil po Galaxii úpravou planet. Kyslíková báze je nejpraktičtější,“ brebentil rozčilený Vlado.

„Jak je to s těmi skafandry?“ skočil mu Rad do řeči.

„Někde zapotřebí jsou a Mistr Rubant k tomu vždycky nanobotické skafandry osobně aktivoval. Princip chápu. Nemusíš se do ničeho oblékat. Osobu obalí nanoboti a je pak jedno, jestli je to člověk, daimon nebo šestinožka z Arnaku. Někteří izolují proti výkyvům teploty, jiní dokážou zprostředkovat průchod světla, takže slouží jako průhledná přilba.“

„Oni jsou tak těsně u sebe, že vytvoří neprodyšný oblek? To snad není možné!“

„Pořád ještě ti nedošlo, co je to rojová loď. Všechno je tu z komponentů. I tady ten stůl,“ praštil dlaní do jeho desky. „Všechny přístroje, všechny jednotky mapatorového pohonu. Vytvořit z komponentů skafandr je už úplná maličkost. Jenže klíč k tomu má Mistr Rubant. Nikdy by mě nenapadlo, že na to přijde Terr.“

Já na to nepřišel, ozval se Terr. Naučila mě to Báze.

„Jak to myslíš?“

Mistr Rubant pochází z Elderu. Každý Eldersan má dvě části, které se dají od sebe fyzicky oddělit.

„Jádro a Bázi,“ napověděl Rad, možná proto, aby si Terr zase nemyslel, že lidé jsou hloupí a nic nevědí.

Báze vycítila, že umím Bytostem pronikat rovnou do mysli a nepotřebuju komunikovat zvukem. Byl to hrozný pocit.

Odmlčel se. Nechtěli ho vytrhnout z přemýšlení. Rad si vybavoval, jaké to bylo, když Terr navázal s Bází na můstku kontakt, jak se doslova zhroutil sám do sebe. Možná, že byl od smrti jen krůček. Vybavoval si Terrova poslední slova, s nimiž vstoupil do jejich mysli. On mluví jazykem, který neznám, říkal Terr. Je to jazyk, který nepatří žádné Bytosti planet Kruhu.

Báze s ním mluvila tajným jazykem robotů a Terr dokázal ten jazyk pochytit.

Báze ze mě udělala Járo a zároveň mě nenáviděla, protože jsem nebyl její skutečné Jádro.

„To je Mistr Rubant,“ přikývl Rad.

Udělala ze mě Jádro a zároveň se mě pokusila zabít. Asi by to udělala, kdybychom nebyli všichni v sestupném tunelu k Černé díře.

Bylo na něm vidět, že při těch vzpomínkách trpí, byl celý skleslý, chlupy se mu ježily na zádech. Rad ho přátelsky popleskal po šíji.

„Nemysli na to. Proč si tím lámat hlavu? Důležité je, že umíš s nanoboty komunikovat. To je skvělé! Oni tě poslouchají!“

Také Vlado se radoval a hlučně dával najevo nadšení, až vyrušil Jona a ten se po něm nevrle ohlédl.

„Můžeme chodit ven! V nanorobotickém skafandru jsem musel chodit na Maluku, už kvůli těm elektrickým pavoukům. Tady si to rád vyzkouším znovu, když už Terr přišel na to, jak přimět boty k tomu, aby člověka omotali.“

„Když o tom tak přemýšlí,“ ozval se Rad, „možná by se Terr mohl pokusit se znovu spojit s Bází.“

Kdepak. S ní už nechci mít nic společného.

„Neukvapuj se s úsudkem. Nepříjemné to bylo napoprvé.“

Nepříjemné? Hnusné to bylo. Málem mě zabila.

„Podruhé by to tak nemuselo být.“

Co když ano? A proč bych to měl dělat?

„Třeba bys mohl řídit Salvátor.“

Cože? ozval se Terr.

„Jak tě mohlo něco takového napadnout?“ ptal se Vlado.

„Proč by nemohl? Je to všechno jen otázka komunikace. Terr do sebe natáhl tajný jazyk robotů. Komunikuje s nanoboty. Umí vytvořit skafandr. Dokáže vytvořit v boku lodi propust, aby šlo projít do vnějšího prostoru. Teď si vzpomínám… Kdyby tady byla teď klec s Narunou, uměl bys ji ovládat?“

Asi ano, připustil Terr. Dokonce si myslím, že určitě. Je to všechno vlastně jednoduché… když umíte jazyk. Asi jako když ovládáte vlastní tělo. Loď je něco podobného jako nohy. Ty chodí, kdežto loď se přemisťuje v prostoru.

„Přece není možné, aby…“ začal Vlado a hned zmlkl.

Co aby?

„Nic. Neřekl jsem nic.“

Aby pes řídil kosmickou loď.

„Já to neřekl.“

Myslel sis to.

„Nic nevíš o tom, co si myslím nebo nemyslím,“ odsekl vztekle Vlado. „Měl bys mu něco říct, Rade. Už to přehání. Přece jenom je to tvůj pes.“

„Nechme toho,“ vzdechl si Rad. „V jaké jsme situaci? Ztroskotali jsme v Meziprostoru. Ano, ztroskotali. Je to horší, než kdybychom ztroskotali na nějaké mizerné planetě, na které ještě nezačaly úpravy pro rozumný život. Nikdo nevíme, co to Meziprostor je. Třeba to není vůbec nic anebo je to něco úplně jiného, než si představujeme!“

„Nic si nepředstavujeme, jenom jako navigátorovi se mi příčí, aby moji loď řídil pes.“

Je to tady znovu, uvědomil si Rad. Jestli máme spolu nějak vyjít, v tomhle si musíme udělat jasno.

„Kdybych ji řídil já, vadilo by ti to?“

„Proč by mi to mělo vadit? Nejsi pes,“ řekl vztekle Vlado.

„Na čem záleží? Na tom, kdo co umí anebo na počtu jeho nohou? Kdyby Salvátora uměla řídit slepá myš z Tuktu…“

Copak já jsem nějaká slepá myš?

„Nejsi. Uvedl jsem ji jenom jako příklad.“

Nejsem žádná myš. Jsem pes rodu daimonů a ovládl jsem tajný jazyk robotů…

„Je to tady,“ skočil mu do řeči Vlado. „Terr chce, abych respektoval, že loď na které pracuju už čtyři mise jako navigátor řídil pes, ale příčí se mu, že by ji měla řídit slepá myš z Tuktu. Co je na ní špatného? Že je to myš? Že je slepá?“

„Nechte toho, oba dva! Není to žádný myš, ani slepá ani s očima, nevíme, jestli Terr umí řídit loď a vy se tu začnete zase hádat jako dva idioti…“

„Vidím,“ ozval se znenadání Jon Hal. Vrávoravě povstal. Ruce držel rozpažené a vratkým korkem postupoval k jídelnímu stolu. Byla to jistě náhoda, že mířil k pípě s inuktunem.

„Aspoň někdo něco vidí,“ poznamenal Rad.

Slepá myš z planety Tuktu… začal Terr. Rad na něho křikl.

„Ani slovo o myších, o psech a o Bázi. Jon Hal něco vidí.“ Obrátil se k němu a spustil vznešeným slohem, obvyklým u poradního ohně stařešinů loveckých klanů. „Sděl nám, co se zjevilo tvému zraku, mecine klanu Kamenných mužů?“

„Přichází z nicoty, aby našla cestu tam, kam žádná cesta nevede. Bloudí, aby ničila. Ničení je její cíl, protože tak jí velí vnitřní škůdce. Nebesa se sklánějí, nebesa se hroutí, nebesa Mapatoru…“

Vlado Kovar si oddechl. Také na Terrovi bylo vidět, že se mu ulevilo. Hádku s Radem si už odbyl a nechtělo se mu dohadovat o hodnotách slepých myší, psů a lidí. Rad měl v ještě sobě nepříjemnou pachuť čerstvé debaty s Terrem.

„No tak, Jone,“ řekl kouzelníkovi přátelsky. „Mluví tebe dunění v hlavě. Neměl jsi…“

Zmlkl, protože bezvýznamná byla výčitka, co Jon měl nebo neměl udělat a hlavně, co neměl vypít.

„Hezky si tady sedni a odpočiň si. Je to pro nás všechny hodně náročné,“ přisunoval Jonovi Vlado Kovar židli.

Terr přátelsky štěkl. Chtěl tím navodit přívětivou domácí pohodu. Všichni tři byli rádi, že Jonův úlet přerušil nesmyslný spor, který mohl vyústit do něčeho, čeho by všichni litovali.

„Zastavte nebesa, přátelé! Takový je náš úděl, takový je cíl mise číslo pět. Nebesa Mapatoru ohrožuje koule zla. Nesmíme polevit! Nesmíme ustoupit!“

Kouzelník lomil rukama a kýval trupem ze strany na stranu.

„Ten inuktun je opravdu velké svinstvo,“ poznamenal Vlado. Já ho varoval. Nesmí se to s ním přehánět.“

„Co když jeho slova něco znamenají?“ přemýšlel nahlas Rad.

„Plácá páté přes deváté a žádný smysl to nedává. Spíš mám starost, aby se mu nic nestalo. Měli bychom mu sundat to prkno, co má kolem krku.“

„Zabilo by ho to,“ rázně odmítl Rad Vladův nápad. „Bylo by to, jako kdyby si nechal vyrvat srdce z těla.“

Vlado pochybovačně pozoroval, jak sebou kouzelník zmítá.

„Do něčeho praští a poruší si krční obratle.“

„Pořád ho považuješ za legračního podivína, který spí na zemi a stěžuje si, že nemá kámen pod hlavou.“

„Copak není legrační? Vždyť se na něj podívej. Chová se jako výrostek, který se dostane do tatínkovy skříňky a ochutnává všechny ty vodičky co ho pálí na jazyku,“ ušklíbl se Vlado.

„Bral by si Mistr Rubant na palubu Salvátoru nějakého pomatence z hor? Už nám předvedl, co dovede. Zmrazil nás na pláni před Jeskyní zasvěcování a bez něho bych možná musel Bázi zabít Modrým mečem a použil svoje dřevěné okruží. Klanoví kouzelníci vidí do budoucnosti. Jeho slova jsou možná důležitá. Jak to řekl? Nebesa Mapatoru ohrožuje koule zla. Co by to mohlo znamenat?“

S odpovědí byl Vlado rychle hotový.

„Nic. Jsou to bláboly člověka, který přebral. Mapator nejsou žádná nebesa. Mapator je projekce galaktických cest, a zároveň je to prostředek, jak se po nich pohybovat. Velká města na Zemi mají od nepaměti dopravní systém, kterému se říká metro. Jsou to tunely s kolejemi a po nich jezdí vlaky. Metro má svoje schema. Vidíš na něm všechny stanice systému a podle schematu určíš, kudy se dostaneš tam, kam potřebuješ jet. Není to nic, co by reálně existovalo, chápeš? Je to jenom zobrazení. Jako navigátor ho dovedu vnímat a umím určit nejlepší trasu. Mapator je jenom pomůcka, nic víc.“

„Co ti mám na to říct? Pojď ven a podíváš se sám,“ odpověděl mu Rad.

Vlado se podíval na Jona.

„Co s ním? řece ho tu nemůžeme nechat bez dozoru.“

„Pohlídá ho Terr,“ navrhl Rad.

Jak se beze mě dostanete ven? ptal se daimon a znělo to hodně škodolibě.

„Musíme ho vzít s sebou. Možná, že přijde na jiné myšlenky. Trochu pohybu mu neuškodí.“

Chvilku se o tom dohadovali a nakonec usoudili, že je to nejlepší řešení. Jon se naštěstí nevzpouzel. Pořád jenom pobrukoval něco o Mapatoru a kouli zla, ale nekladl odpor, když ho vzali za paže a vedli k východu z jídelny. Vyšli ven. Chodba se změnila i za tu krátkou dobu, kdy po návratu zvenčí Rad s Terrem pobývali v jídelně. Otevřel se v ní průchod na můstek. Ovládací pulty byly teď docela blízko, všechny už byly vyčištěné, doslova zářily čistotou. Jen ta hlavní obrazovka byla svítila jako jednolitá žlutozelené plocha, stejně jako pomocná obrazovka v jídelně, odkud právě vyšli. Vlado si toho samozřejmě všiml a trpce poznamenal něco v tom smyslu, že Mapator zahynul.

U pultů zahlédli nehybnou Bázi, dřepěla tam, nohy rozhozené do stran, teleskopické ruce spuštěné. Vypadala jako rozbitá dětská hračka, jako nějaký vlček, kterému nezbedná holčička utrhla vršek a odhodila, protože ji přestal bavit.

„Ten trik s mlhou si tentokrát odpustíš, ano?“ oslovil Rad Terra, když vstupovali do druhé části chodby. Ta se rozšířila a nebylo teď nutné se hrbit. Radovi se zdálo, jako by se přizpůsobovala tomu, kdo jí prochází. Prve byla nízká, protože chodbou běžel daimon, teď tudy s daimonem procházejí tři dospělí lidé.

Terr nepokládal za nutné dopovědět. Vešli do servisní haly. Teď už mohla udivovat jen svou rozlehlostí. Bloky s plástvemi pro nanoboty se táhly možná stovky metrů dopředu. Konec haly e ztrácel v mracích poletujících nanobotů. Miniaturní umělé organismy byly ovšem všudypřítomné, shlukovali se do oblaků, ale také do jakýchsi sloupů, ty pak trčely tu a a tam na podlaze haly. Terr zamířil k jednomu z nich a bez okolků do něho vešel. Sloup rychle přeskupil svůj tvar a už tu byl Terr v nanorobotickém skafandru. Zastavil se a ohlédl se na své přátele.

Na co ještě čekáte? ozval se jim v mysli.

Rad s Vladem zavedli pořád ještě duchem nepřítomného Jona k jednomu sloupu a počkali, až i jeho obklopí nanoboti. Pak se postarali o sebe, znovu se vrátili k Jonovi a vedli ho za Terrem, který zamířil k mlžné stěně vpravo od ústí chodby. Vlado trochu zaváhal, když se k mlžné stěně přiblížili. Rad už byl osmělený prvním zážitkem a pohybem hlavy ho uklidňoval.

„Ničeho se neboj. Funguje to,“ řekl nahlas, také proto, aby vyzkoušel, zdali se Terr postaral o vzájemnou komunikaci.

„Slyším tě,“ odpověděl mu radostně Vlado. „Tohle je na Salvátoru novinka. Dřív jsme při výstupu ven měli normální přechodovou komoru. Nanorobotické skafandry ale fungují, jak jsem zvyklý.“

Vybídl Jona k chůzi. Kouzelník se však zastavil a zdálo se, že nechce udělat už ani krok.

„Osamění vnějšku je horší než osamění nitra. V návratu je cesta vpřed. Hrozí ztráta nalezeného a nalezení co by bylo nejlépe ztratit.“

„Necháme ho tady,“ navrhl Rad. „Jenom by nás zdržoval.“

„Bez dozoru si ublíží,“ namítl Vlado.

„Je ve skafandru. Nanoroboti se o něho postarají. Jak je to, Terre? Může si ublížit, anebo ho nanoroboti ochrání, i kdyby upadl nebo do něčeho prudce narazil?“

To nevím. Měl by být opatrný, odpověděl daimon. Stát se může všechno. Hlavně se bojím, co by se stalo, kdyby do něčeho narazil tím dřevem na krku.

„Nebudeme to riskovat, Rade. Pojď, povedeme ho. Vždyť nemusíme být venku dlouho. Co bychom tam dělali? Stejně tam nic není.“

„Nemusíme tam chodit vůbec,“ namítl Rad.

„Rád bych věděl, jak je to s tím Mapatorem na obloze. To je docela důležité, nemyslíš? Na displeji jsem viděl jenom tebe a Terra, žádný Mapator.“

„Taky bys mi mohl věřit. Na obloze je Mapator,“ trval na svém Rad.

„Popadni ho a kdyby nechtěl jít, tak ho zvedni,“ řekl na to Vlado.

Jít opravdu nechtěl a tak ho popadlo pod pažemi a doslova vnesli do mlžné stěny, která teď fungovala jako přechodová komora.

„Pošetilý ten, kdo nedbá varování, a hněv předků zaslouží ten, kdo varování brání!“ kvílel Jon Hal.

„Dá se to nějak zařídit, abychom ho neslyšeli?“ křikl do mlžného šera Vlado.

Musíme to vydržet, ozval se Terr.

Šli dál. Jon sebou začal zmítat.

„Drž ho pevně,“ křikl Rad. „Kdyby se nám vyškubl, mohl by se v mlze ztratit.“

„Má sílu jako android mako,“ hučel zadýchaný Vlado.

Byl to docela tuhý zápas a oba dva, Rad stejně jako Vlado, dostali od Jona pár kopanců, než se jim podařilo ho vynést na volné prostranství před Salvátorem.

Otevřela se před nimi zářivě žlutá, zcela hladká plocha.

„Vidíš?“ křikl Rad. „Měl jsem pravdu, nebo ne?“

Zdálo se mu, že barvy Mapatoru jsou teď živější než při první vycházce. Těsně nad obzorem byly poněkud slabší, jaksi zamlžené, ale už o něco výš zahořely jasnými barvami. Zelené, červené a modré trubice se proplétaly a vzájemně pronikaly a mezi nimi se klikatily trubice azurové žluté i purpurové. Na některých místech se lámaly, dokonce tmavly, jako by vyhasínaly. Rad si toho všiml už prve, ale teď měl příležitost si to lépe prohlédnout.

„Co tomu říkáš?“ zeptal se Vlada.

Přítel chvilku nebyl schopný slova.

„Opravdu je to Mapator,“ vydechl užasle. Pak se k Radovi obrátil.

„Jak je to možné? Tohle není žádný displej, žádná projekce. Mapator je na nebi. Přesně jak řekl Jon.“

Ohlédli se po něm, aby se přesvědčili, že je v pořádku. Kouzelník padl na kolena, zaklesl do sebe prsty a kýval sebou ve stejném rytmu, jako to dělal v jídelně.

„Bude v pořádku. Doufám, že se z toho inuktunu brzo vzpamatuje. Už ho k němu nesmíme pustit,“ řekl Rad.

„Koule zla se blíží a zkáza je neodvratná,“ bručel Jon Hal.

„Nejde ho nějak vypnout?“ obrátil se Vlado na Terra. „Už mi docela jde na nervy. Nemůžu se soustředit.“

Rozhlížel se ponebi a rokládal rukama.

„Je to Mapator, jeho azurová větev. Nemůžeš ho nikdy vidět celý, to je přece samozřejmé. Můžete si ho představit jako kouli, ovšem jste v jejím vnitřku. My navigátoři ji máme rozdělenou podle barev. Stačí říct – žlutý sektor – a každému je všechno jasné.“

„Chápu,“ řekl mrzutě Rad. Ohlížel se po Jonovi. Lkouzelníkův stav mu dělal starosti. Vlado ho bral na lehkou váhu a všechno přičítal vlivu té ohavné žluté tekutiny. Neměl ty zkušenosti s kouzelníky Pláně a Hor, jako Rad. Jejich schopnost nahlédnout do budoucnosti je někdy udivující. Co když Jon není omámený drogou a opravdu spatřil v budoucnosti nějaké nebezppečí?

S Vladem nemělo smysl se o tom bavit. Mapator ho příliš zaujal. Snažil se zorientovat v azurovém segmentu té složité struktury. Byl zvyklý na displeje a na projekci rozšířené reality. Při určování polohy a vyhledávání tras svým způsobem do Mapatoru vstupoval. Teď ale byl systém mimo jeho dosah. Vypadal jinak. děsil ho svou mohutností i jakousi hmotností: ty jednotlivé trubice opravdu vypadaly, jako by byly zhotovené z nějakého pevného materiálu.

„Je to divné, Rade. Já se v azurovém sektoru nevyznám tak dobře, jako třeba ve žlutém a purpurovém, tam jsem se pohyboval s Mistrem Rubantem nejčastěji. Svou představu ovšem mám. Skoro mi to připadá, jakoby…“

Zarazil se.

„Že je rozbitý?“ napověděl Rad.

„Nechtěl jsem to říct. To je přece nesmysl. Mapator nemůže být rozbitý. Prostě tu je a vždycky byl…“

„Vždycky byl? Říkal jsi, že je to projekce, něco jako mapa a dopravní prostředek dohromady.“

„Tak to skutečně je.“

„Musel tedy nějak vzniknout. Vím o tom své. Kruh nebyl vždycky. Všechno vzniklo na Tramionu…“

„Vím,“ bručel Vlado. „Galaktická centrála. Velitelství Patroly. Ani mi to nepřipomínej, Mistr Rubant s nimi má nějaké nevyřízené účty.“

„Nemůže to být tak, že je Mapator něčí dílo? Že ho někdo musel založit a rozvíjet?“

„Mistr Rubant se o ničem takovém nezmiňoval.“

„Může to tak být. Jestli někdo Mapator vybudoval, je to dílo rozumných Bytostí a může se v něm vyskytnout chyba. Nebo ho dokonce může někdo narušit.“

„Proč by to dělal?“ vyhrkl Vlado. Pak se zarazil. „Máš pravdu. Vždycky se najde důvod, proč něco zničit. Někdy je to hloupost, jindy zlomyslnost…„

„…jindy zase chamtivost a nejčastěji všechno dohromady.“

Konec nedokončené vesmírné opery