Milionový úspěch

„Čeho patnáct?“ zeptala se La Camilla.

„Patnáct milionů dolarů, “ odpověděl Walter Mao, její promotér.

Ruka třímající labutěnku jí strnula a pudr volně těkal v provoněném klimatizovaném vzduchu šatny nejslavnější operní pěvkyně dvacátých let, jak ji klasifikoval světový tisk. Walter pokračoval.

„To je základní taxa. Může se to vyšplhat výš, když budou spokojeni. Je to nejbohatší klientela světa. Peníze pro ně nic neznamenají. Milion dolarů je pro tyhle lidi základní měnová jednotka.“

Hvězda se k němu otočila s velebností, kterou její obdivovatelé cenili neméně jako její hlas.

„Jak že se jmenuje ten ostrov?“

„Dandero, madame. Jmenuje se Dandero. Umělý ostrov v Lucayském souostroví. To znáte pod názvem Bahamy. Nespadá pod bahamskou jurisdikci. Nespadá pod žádnou jurisdikci. Je to suverénní správní jednotka. Bohatá tak asi jako Francie.“

„Jak to, že jsem o něm nikdy neslyšela?“

„Postarali se o to. Vynakládají na to nemalé prostředky, aby o nich nikdo nevěděl. Asi tolik, jako Francie na svoje atomové ponorky.“

Zamyšleně se dotkla labutěnkou svého nosu.

„Řekl jste, že chtějí moji Desdemonu.“

„Přesně tak, obdivují vaši interpretaci Desdemony. Oceňují autentičnost vaší vášně a temperamentu.“

„Kdo bude můj partner? Kdo bude zpívat Othella? Jonas Kaufmann? Kdybych si mohla vybrat, volila bych Juana Diego Flóreze. Myslím, že se do něho Verdi rovnou převtělil.“

„Musíme to nechat na nich.“

„Cože?“ Následovalo prudké gesto a vzdušný proud zanesl oblak pudru až do promotérova dýchacího ústrojí.

„Je to tak. Dali si to jako podmínku. Říkají, že tím ve vás povzbudí ty nejautentičtější emoce.“

„Co je to za idiotský nápad?“ hřměla pěvkyně.

„Madame, díky svým idiotským nápadům ti lidé vydělali svoje miliardy a postavili si ostrov Dandero, na němž je uskutečňují podle svého.“

* * *

Na ostrov Dandero dopravil hvězdu světové operní scény tryskový letoun Gulfstream G700. Přepychem hýřící kabina letounu poskytla La Camille prostředí pro odpočinek i přemýšlení, takže let na Bahamy, které nejsou Bahamami, strávila víc než příjemně. Walter Mao není žádný ztřeštěnec, uvažovala. To on jí pomohl dostat se do první ligy, on ji dostal do La Scally i do Metropolitní opery v New Yorku. Vždycky se choval solidně a na jeho názory a návrhy se mohla spolehnout. Stálo ji to velké sebezapření, když souhlasila se zrušením angažmá v Tokiu ve prospěch nějakého Dandera. Je to vstup do úplně jiné dimenze, ujišťoval ji Walter. Na Danderu se rodí dvaadvacáté století a vy budete součást jeho předvoje, madame. Dvaadvacáté století, uvažovala v provoněném salónu obloženém vzácnými dřevy. Ve strohém rámu visel na čelní stěně obraz. Vpadal, jako by byl od Renoira. On je určitě od Renoira, uvědomila si operní diva a podivný pocit ji rozehřál okolí srdce.

* * *

Přechod z rajského prostředí Gulfstreamu do kabiny Rollce Royce byl kratičký a povětří tropického ostrova nestačilo poškodit celkový dojem blaženosti. Pohled z okna vozu nebyl, pravda, nijak povznášející. Podle toho, co říkal Walter, byl ostrov umělý. Všude kolem stály, zdálo se, jen jakési haly nebo sklady, žádné architektonické hvězdy zde nepředváděly svoje kouzla. Byla zvědavá na přijetí. Chtěla s sebou vzít svoje lidi, mentora zpěvu, maséra, garderobiérku, masérku a svého tajemníka. Pozvání ale platí jenom pro ni, to je podmínka tohoto podivného angažmá.

Vůz vjel do jedné z těch nevlídně vyhlížejících budov. Zastavil a šofér vyběhl, aby jí otevřel dveře. Aspoň že tak.

Vysunula nohu a zatápala chodidlem. Čekala měkké uvítání červeného koberce. Chodidlem se dotkla betonu. Vzdechla syrový vzduch provoněný benzínem, vyjetým olejem a pachem laciné kuchyně. Zaduněly kroky. Ohlédla se. Přicházel k ní chlap v montérkách, s mastnou čepicí na hlavě.

„Pojďte se mnou,“ štěkl na ni, aniž ji pozdravil. Vydala se za ním a nastoupila s ním do výtahu. Naposledy cítila někoho tak strašně páchnout, když ještě byla holčina, která brala první lekce zpěvu v kostele svatého Krištofa v Christchurch.

Zdviž ji doslova vyplivla do špinavé chodbičky s plechovými dveřmi na konci. Otevřely se a spatřila rozložitou siluetu nějakého chlapa, nejspíš to byl černoch.

„Tak pojďte dál, už na vás čekáme.“

Vešla za ním do jakéhosi špinavého prostoru. Bylo to jeviště, spatřila potemnělý sálek vybavený hospodskými židlemi. Jeviště bylo vroubeno šedivými závěsy, ztěžklými prachem.

„Tak dělejte,“ řekl ten chlap. Na obličeji měl výraz trvalé rozmrzelosti. Nažloutlá bělma mu svítila v černé tváři. Táhl z něho pach rumu.

„Co mám dělat?“

„Sakra, říkali, že prej zpíváte. Tak zpívejte, co jinýho byste měla dělat?

Zatmělo se jí před očima. Walter Ten dobytek. Do čeho ji to navezl? Co je tohle za bordel? A kdo je tenhle dobytek, který s ní mluví, jako s nějakou ucouranou holčinou, co tu šůruje podlahy?

Nadýchla se a spustila. Asi měla přece jen nějaká velká očekávání, po tom, co jí Walter namluvil, a zklamání otevřela i nějaká temná zákoutí v její osobnosti. Ovládla celý prostor toho svinského jeviště. Rozevlála všechny závěsy kolem a mračna prachu halila rozkymácenou postavu rumem opilého chlapa, který se jen chabě bránil a bručel cosi o klidu. Sama nevěděla, jak dlouho všechno trvalo a vzpamatovala se, až když ji čísi ruce tahaly pryč od černocha a snažily se jí odtrhnout prsty, zaťaté do krku. Nějací lidé ji vlekli pryč, vřeštící a kopající, někdo jí dal napít, nejspíš v tom bylo něco nasypáno, protože se propadla do bezesného spánku.

* * *

Probrala se v kabině Gulfstreamu. Nakláněl se nad ní usmívající se Walter a podával jí sklenici perlivého šampaňského.

Ty dobytku, chtěla mu říct, ale jazyk měla přilepený k patru.

„Jsou nadšeni. Byl to skvělý úspěch. Přečkal jejich očekávání. Navýšili honorář na osmnáct.“

„Čeho osmnáct?“ zeptala se. Ještě nebyla plně při smyslech.

„Miliónů dolarů. Všude měli kamery. Plně si výjev vychutnali. Desdemona škrtící Othella, v podání nejslavnější pěvkyně světa. Ano, něco takového si mohou dovolit jen polobozi dneška.“

Napila se vína. Chutnalo hořce.

Uvědomila si, že tenhle úspěch se jí už nikdy nepodaří překonat.