V brněnském Hostu vyšel soubor sedmi povídek čínského spisovatele Liou Cch’-sin, autora skvělé trilogie známé pod názvem prvního dílu Problém tří těles. Kniha je rozsáhlá, sedm povídek zabere 425 stran, Liou je maratonec a věru nepíše žádní short short stories. Titulní povídka byla v Číně zfilmována, na Wikipedii se dočteme, že dosáhla značného finančního úspěchu (rozpočet 69, tržby celosvětově 700 milionů dolarů, slušný vejvar), na naší Filmové databázi mu dali 51%, snad nejmíň, co jsem na to narazil. Až dopíšu tento text, podívám se na Netflix, měl by tam být pod názvem Země na scestí.

Na zadní straně obálky citují Respekt, čínský pohled na svět se od našeho liší… zlatá slova, nelze než třikrát podtrhnout.

V těchto svých referátech o práci cizích autorů se snažím nahlédnout jim přes ramena a zkoumat metodu práce. Jaký je princip autorské práce – dejme tomu – atlantického autora? Hemingway radil: řekni to příběhem, a samozřejmě měl na mysli příběh individua. Pro Liou jedinec je jenom šachová figurka v jakémsi důmyslném mega-šachu. Je to mistr v konstrukci planetárních katastrof s galaktickým dosahem. Drama jedince nevznikne jako následek vazeb s jinými jedinci, nýbrž na pozadí planetárních kataklyzmat. Z této obecné charakteristiky se vymyká povídka Oči v batohu (musíte mi věřit,  dalším psaním bych prozradil kouzlo této skvělé povídky) a snad i Láska z Tchaj-Jüanu, kterou můžeme pokládat snad i za ukázku čínského humoru. Jako  generátor planetárních vizí je Liou úžasný – poznali jsme to na velkém plátně jeho galaktické trilogie a nejinak je tomu zde.

Autor je velmi dobře obeznámen s atlantickou kulturou, cituje klasiky, má široký záběr vzdělání. Jeho světem je ovšem Čína. Je Liou čínský nacionalista? Snadno by se to dalo doložit na povídce Čínské slunce. Ta možná až groteskně připomíná komunistické propagandistické vize. Ale pozor, komunistického v tom není vůbec nic. Je to příběh jak o Honzovi, kterému maminka uvázala uzlík buchet a poslala do světa. Tenhle Honza se  jmenuje Šuej Wej a opravdu odchází od chudobné stařičké matičky, aby ve finále zachránil svět a dobyl galaxii způsobem, nad kterým jedno oko nezůstane suché. Napsáno je to mistrovsky, jako ostatně všechny tyto povídky. Žádné lidské mikrovztahy, vždy jde o planetární zvraty a tektonické přesuny. Je v tom hodně technické spekulace, ale díky autorově mistrovství to nenudí, pořád je to příběh, s tím, že hlavní postavou je planeta a ne pan XY a slečna PQ milující pana YZ.

Stejně jako dnes jsme četli i v minulém režimu ruskou sci-fi. Byl v ní cítit vzdor, mezi řádky se hemžily jinotaje. Pozdější dílo Strugackých je obžalovací spis proti režimu. Tak tohle zde není ani v nejmenším a nemyslím, že by to bylo ztraceno v překladu. V Problému tří těles najdeme drastické scény z Maovy Kulturní revoluce, je to ale popisováno bez emoce: tohle se stalo a takto to bylo, tečka. Režim a ideologie se u Liou nevyskytují, expresivně ani v jinotajích. Pouze v povídce Vejminek boží narazíme na postavu tajemníka komunistické strany – je to prostě úředník, který vykonává rutinní práci (neprozradím), jako by ji vykonával jakýkoli jiný lokální úředník třeba u nás ve vsi. Jaké jsou Liou-ovy názory na uspořádání společnosti? Ztotožňuje se s režimem, který pokládáme z našeho atlantického hlediska za despotický? Pokud ano, jak se dívá na demokratické režimy Západu? Odpovědi nedokážu vyčíst. Nerad bych, aby to bylo pokládáno za kritiku z mé strany. Třeba ta naše zvědavost na kritiku systému je naše obsedance – a neschopnost ztotožnění možná i osudová chyba.

Každopádně Lou je výborný autor a Toulavá země je inspirativní kniha pro každého hloubavého čtenáře nejen scifi.

Liou Cch’-sin: Toulavá země, vydal Host 2021, překlad Hana Do, redigovala Zuzana Slívová, grafika Andrej Nechaj, 425 stran.