Kterak Drahomil objal Zlatušku

Knížka pro děti Barbora a zlatý robot je v poslední výrobní fázi, dokončuju román Ultimus (vyjde příští rok) a přemýšlím, co psát dalšího. Nejspíš to bude tentokrát opravdová pohádka pro děti. Základem bude tento text z roku 2003. Ale konec bude jiný, to ujišťuji…

…………………………….

Milé děti! Protože jste byly hodné, poslouchaly jste babičku, kocoura jste vyhodily jen z druhého patra a nefetujete nic horšího než okenu, povím vám hezkou pohádku o princi Drahomilovi a princezně Zlatušce.

Princ Drahomil byl dědicem Zlatého království, kdežto princezna Zlatuška zdobila Diamantové království, zvané Drahé. Není divu, že mocnáři obou království plánovali svatbu svých dětí ještě dávno před tím, než princezna i princ odrostli batolecím bačkůrkám. Vztahy obou zemí byly přá­telské, královské rodiny se navštěvovaly, a princ k princezně zahořel upřímnou láskou ještě ve věku chlapeckém, a ta mu vydržela do jinošství i mužnosti. Také princezně byl princ nad obyčej milý, celou svou čistou duší k němu vzlínala, a žádný jiný jinoch či mladík nebyl hodný toho, aby ho zarámovala zřítelnice jejího oka.

Dvory obou mocnářství útěšně shlížely na zrající lásku obou mladých lidí. Už proto, že svatbou bude pozice obou království posílena – hlavně proti zlému Urramovi, panov­níkovi Černého království. Spolu s královskými rodiči se radovali i dvořané. Všichni, s jedinou výjimkou, a tou byl čaroděj Špatnoděj, osoba opovrženíhodná, ovšem chytrá a schopná, a pro svou vychcanost využívaná oběma dvory k pletichaření proti měšťanské opozici i proti Urramovi, zlému králi. Jediný Špatnoděj nepřál vztahu královských dětí, jelikož to byl erotoman s lehce nekrofilně sadomasochistickými sklony, s inklinací k homosexuální pedofilii, což vše obratně maskoval deklarativním fetišismem. Takto založen, nutně považoval jakýkoli vztah za nežádoucí a konkurenční, a protože byl navíc k tomu všemu ješitný a ambiciózní, toužil po ovládnutí obou království, a sňatek obou mladých lidí se mu nehodil do politického piklenectví.

Léta plynula, z dětí se stal muž a žena a nastal den královské svatby. Sňatek se měl odehrávat v Nugetu, hlav­ním městě Zlatého království, na hradě Auralínu. Na deset tisíc hostí se sjelo z šíra dáli. Domy byly pokryty sukny radostných barev, z kašen tryskalo lahodné víno.

Přípravy vrcholily.

Princeznina matka slzela, princův tatík se připrdnul, a sám princ Drahomil nervózně přecházel po chodbě královského paláce, pohlížel na dveře komnaty, v níž se strojila za součinnosti veletuctu dvorních dam jeho milovaná nastávající. Těšil se, že ji poprvé sevře do objetí, netřeba snad dodávat, že jejich láskyplný vztah byl dosud cudný, neposkvrněný tělesností.

Aby se uklidnil, otevřel okno a díval se shůry na nádvoří rodného hradu, kde se pinožili rabové, drtili tam kámen, vynášeli záchodovou jímku a odstraňovali zdechliny psů.

Princ Dobromil je znal všechny, s mnohými si hrával jako chlapec – na hradě vládly liberální poměry. Nejubožejším z nich všech byl rab Humha, syn žebračky, notorické alkoholičky, odkojený absintem, a na jeho duševním výkonu to bylo vidět. Právě on byl pověřen odnosem díží plných kalu z královských jímek, pobíhal semo tamo s kolíkem na nose a vesele při tom kokrhal.

Právě na něho se soustředila princova pozornost.

„Ubohý Humho,“ oslovoval ho v duchu, „já se do hodi­ny ožením a konečně obejmu nejkrásnější a nejbohatší dívku kontinentu, kterou navíc bezmezně miluju. Mé štěstí bude dokonalé a zpečetěné, a není pochyb o tom, že naše manžel­ství bude příkladné a odměněné pohodou rodičovství a z ní vyplývajícím blahobytem obyvatelstva. Ovšem, mé štěstí bylo odjakživa nalinkované, zrodil jsem se k tomu, abych miloval Zlatušku a objal ji a vzal si ji za manželku, a také ona byla přivedena na svět zřejmě za tím účelem, aby spočinula v mé mužné náruči. Kdežto ty, synek žebračky, jsi byl od narození bez šance obejmout ženu, jako je Zlatuška. Brzy se ožením a budu šťasten, avšak k úplnému štěstí mi asi bude chybět jediné – totiž vědomí, že jsem musel bojovat o přízeň milo­vané bytosti s nepřízní osudu. Jak by asi vše vypadalo a do­padalo, kdybych já se narodil coby synek žebračky, notorické alkoholičky? Zdaliž bych se kdy dostal vůbec do blízkosti své Zlatušky a získal alespoň jeden jediný její pohled, natož aby spočinula v mém objetí, kdybych já, Dobromil, byl Humha?“

Takto uvažoval, když se k němu kdosi přiblížil a stanul mu po boku.

Ohlédl se po něm a nebyl to nikdo jiný než rádce obou rodů, práskaný čaroděj Špatnoděj.

„Raduji se z vašeho štěstí, Výsosti,“ pravil úlisný mág. „Moji upřímnou radost však kalí jedno jediné, totiž pohled na vás. Vaše tvář je protáhlá a oko postrádá jiskry. Zdá se mi, že nejste dokonale šťasten!“

„Jsi dobrý znatel lidí, drahý Špatnoději,“ zasmál se princ poněkud nuceně a vyjevil mu obsah svého uvažování. „Právě si říkám, o co bych byl šťastnější, kdybych se ocitl v kůži chudáka Humhy tam dole a musel o princeznu bojovat, z hlubiny žumpy, proti všem!“

„Děkuji za inspiraci, Výsosti,“ řekl Špatnoděj a rozmarně luskl prsty. „Lámal jsem si hlavu, jaký dar vám ke svatbě poskytnout – a váš nápad je vskutku orižinelní. Budiž tedy po vašem!“

Toto řekl čaroděj Špatnoděj, učinil kouzlo – a duše obou mužů, raba Humhy a prince Dobromila, se vyměnily. Bylo to rychlejší blesku.

Princ Drahomil se zčistajasna ocitl v Humhově špinavé kůži. Na nose mu seděl kolík proti smradu, na šíji ho tížilo jařmo a po levici i pravici se mu klimbaly díže plné královských sraček.

Okamžitě si uvědomil, co se stalo. Padouch Špatnoděj zneužil situace a vyměnil duše v tělech! Vzhlédl a spatřil vysoko, převysoko nad sebou mága, jak se na něho směje z okna. Odhodil jařmo, vztekle strhl kolík z nosu – a v tu chvíli se na něho sesypaly rány biče.

„Tak pohyb, pohyb, Humho, nebo tě v těch sračkách vymáchám!“ hulákal na něho dozorce.

„Nejsem Humha, jsem princ Drahomil!“ vykřikl a tím jen přivolal další rány. Sebral tedy jařmo, připevnil k němu díže a provázen dozorcovým surovým smíchem potácel se pod tíží nově nabytého údělu.

Celý den mu uběhl jako ve zlém snu. Zprvu čekal, že pro něho přiběhnou a omluví se mu, že se na záměnu okamžitě přijde. Vždyť přece přinejmenším Zlatuška musí poznat, že vedle ní nestanul před oltářem on, ale nějaký divný Humha…

Nestalo se tak. Podle toho, co stačil zahlédnout a zaslechnout, sňatek se konal, arcibiskup manželům požehnal, oba svatebčané si řekli ano, jenom pradleny si všimly, že princ byl nějaký divný, vyjevený, a tento poznatek pepřily oplzlými poznámkami.

Převalila se noc, nastalo ráno a z hlavního královské­ho balkonu vyvěsili podle starodávného zvyku prostěradlo s krvavými skvrnami.

Drahomil v Humhově kůži plakal.

Ne dlouho.

Trvalo to dva dny, než se zbavil jařma. Po týdnu se stal předákem kopáčů nového hradního příkopu kolem Auralínu. Choval se ve svém novém postavení zdatně a ztepile, takže si ho všiml velitel hradní stráže. Slovo dalo slovo a Drahomil v Humhově kůži se stal zbrojnošem. Sloužil nejdřív u brány, po několika týdnech v palácové části hradu. Při výcviku vynikal, dokázal při šermu dřevěnými meči porazit všechny své sparringpartnery.

Bedlivě sledoval dění u dvora a brzy postřehl, že chod dějů se tam jaksi zpomalil, rozklížil. Naslouchal řečem i šepotům a vyrozuměl z nich, že v domácnosti novo­manželů to skřípe, dokonce že nastal rozkol mezi oběma králi, panovníkem Zlatého i Diamantového království, a že tím pádem narostl hřebínek králi Černého království, Urramovi. Do půl roku se stal Drahomil-Humha poručí­kem královské gardy a svou milovanou vídal pravidelně, dokonce s ní mohl občas prohodit nějaké to slovo. Všiml si, že i ona si ho všímá. Obvykle byla smutná, nějak divně zamyšlená, avšak když ho spatřila, ožívala a zdobila tváře jemným ruměncem. Všímal si toho a naděje ho rozehří­vala zevnitř a dodávala mu odvahy. Původní zoufalství přerůstalo v opojení radosti: cítil, že získává srdce dívky, která se stala ženou, a že získává cit pravý, nenalinkovaný úradkem osudu, cit skutečný a zasloužený vnitřní silou, nikoli předurčený dvorskou etiketou. Proto se ani nesnažil jí vyjevit pravdu o tom, co se stalo a co Špatnoděj vlastně spáchal. Odolal pokušení ji oslovit a vše jí prozradit. Čekal na vhodnou chvíli a ta se kvapem blížila.

Politická situace se zhoršovala. Hrozila válka s králem Urramem, a on, teď už povýšený z poručíka na kapitána, se v předvečer války stal velitelem královské gardy.

Nastala osudná noc.

Jako velitel gardy měl Drahomil-Humha právo volného pohybu po paláci.

Mračna zdvojnásobila čerň noci. Hvězdy v děsu uprchly a blesky ovládly oblohu. Stěny hradu se chvěly pod údery blesků. Drahomil-Humha pochopil, že je to výzva osudu. Nastala chvíle vyrovnání a odplaty. Od onoho dne králov­ské svatby se mu Špatnoděj vyhýbal, ve skrytu kul pikle a podnikal marné pokusy vyslat proti němu vrahy. Tohle všechno dnes v noci zaplatí i s úroky.

S dýkou v ruce spěchal chodbami. Věděl moc dobře, kudy směřovat své kroky. Vnikl až na tajné schodiště, které znal z doby, kdy prolézal hrad coby maličké robě. Vedlo až na dno obranné věže. Dál už nebylo nic, jen stěna z žulových kvádrů. Zasmál se. Ani toto tajemství mu nebylo skryto.

Vztáhl ruku a položil ji na tajné místo. Stěna se otevřela a on vstoupil do kobky.

U dubového stolu seděl muž v černé kutně. Svíčka s plamenem připomínajícím tančícího skřeta vrhala pablesky na hedvábnou dámskou punčošku, k níž ten člověk zálibně přičichával.

„Zde mě máš, Špatnoději,“ oslovil muže Dobromil-Humha. „Zde stojím. Nadešla hodina zúčtování.“ Všiml si, že na punčošce je zlatou nití vyšit znak Zlatuščina rodu. Ani toto poznání už nemohlo navýšit míru jeho hněvu. Jen se nad tím ušklíbl.

Čaroděj se k němu vylekaně obrátil. Byl v tváři bledší než obvykle, tedy zcela bílý.

„Mohl jsem tě nechat zabít,“ řekl chraptivě. „Ale ušetřil jsem tě!“

Pustil Zlatuščinu punčošku z rukou. Dobromil-Humha se zasmál.

„Šestkrát ses pokusil o vraždu, šestkrát jsi vyslal vrahy!“ řekl. „Všechno vím, Špatnoději! Všechny pokusy mě zabít jsem odvrátil. Tvá moc je velká, ovšem nepředčí moji sílu, moje odhodlání, a hlavně, Špatnoději, moji lásku. Ta mě chrání i žene kupředu. A vím, že jsi prohrál. Vím to nikoli proto, že jsem se dostal až sem, do tvé tajné komnaty, a mám v ruce dýku a ty jsi bezbranný. Prohrál jsi proto, že já jsem zvítězil a získal svoji lásku přes všechny překážky, jež jsi nastrojil, bídáku! Jistě si vzpomínáš na náš poslední rozhovor, kdy jsem se ti svěřoval se svou pochybností. Bylo mi tehdy líto, že nemohu svoji milovanou získat, že ji mám takříkajíc na zlatém talíři. Ty jsi zneužil mé pochybnosti ke špinavému triku. Ve skutečnosti jsi mi pomohl. Překonal jsem tíži tvého prokletí. Dosáhl jsem vojenské hodnosti a hlavně – jsem si tím jist – získal i v nové podobě lásku vyvolené!“

Venku na chodbě se ozvaly chvatné kroky a čísi ruka zabušila na dveře. Dobromil-Humha se znovu zasmál.

„Přivolal jsi pomoc, Špatnoději. Nadarmo. Nemáš východiska. Skončil jsi.“

Toto řekl a vrazil čaroději Špatnodějovi dýku do jeho černého srdce. Pak zvedl ze země Zlatuščinu punčošku a díval se, jak bídník umírá. Bušení na dveře neustávalo.

Špatnoděj se nezmohl na odpor. Nevztáhl ani ruce na obranu. Neudělal nic, jenom, snad, jedno jediné.

Než vydechl naposled, udělal poslední kouzlo svého života.

Vrátil Dobromilovu duši do těla Dobromilova a duši Humhovu do těla Humhy.

Dobromil se ocitl v místnosti jemu dobře známé, v ložni­ci, tedy v té místnosti, na niž myslel s takovou nenávistí. Zde líhal kletý Humha – v jeho těle – s milovanou Zlatuškou!

Zlatuška zde však nebyla. Všechno zde vypadalo divně, lože bylo rozházené, svícny pokácené, na stěnách mokré stopy, jako kdyby někdo vrhal plnými číšemi kolem sebe. Dobromil nebyl nikdy ženat – to štěstí či neštěstí na sebe přejal Humha v jeho těle – avšak měl dost představivos­ti na to, aby pochopil, že hledí na pozůstatky klasické manželské scény.

Ve vzduchu cítil Zlatuščinu vůni. Pak si povšiml ještě jednoho pocitu – tvář ho pálila, nebo snad bolela. Přiblížil se k zrcadlu a spatřil na své líci zřetelný otisk ruky.

„Já jsem dostal facku…“ zašeptal. Usmál se. Ne on, nýbrž ten druhý, skutečný Humha, vetřelec v kůži Dobromilově dostal facku od Zlatušky a ta utekla!

„Zlatuško, moje lásko!“ vykřikl radostně. Srdce mu ho­řelo láskou a nadějí. V okamžiku osvícení prozřel a pochopil vše, co se zde stalo.

On vybojoval svůj boj – a jeho milovaná Zlatuška taky. Odvrhla vetřelce v jeho těle. Utekla od pravého Humhy, který se převlékl za prince z královského rodu! Poznala, že on není pravý Dobromil, že je pouhou nápodobou, že je zlodějem cizího těla, ano, tato noc rozechvělá hromem a bleskem je nocí očisty! Uprchlá a vedena hlasem srdce běžela Zlatuška najisto, po schodištích a chodbách k čaro­dějovu úkrytu, protože jenom tam se může v osudové noci odehrát osudové střetnutí. To ona bušila na dveře ve chvíli, kdy Špatnoděj vypouštěl svoji duši!

Špatnoděj je mrtev, avšak boj ještě zdaleka neskončil, uvědomil si Dobromil.

Rozhlédl se a vytáhl meč z pochvy – zbraň ležela poho­zena nedaleko krbu. Připadala mu podivně těžká a neohra­baná. Nemohl však ztrácet čas. Vyběhl z místnosti.

Běžel najisto schodišti a chodbami a ve vzduchu cítil vůni parfému své milované.

Proběhl poslední chodbou a před sebou spatřil otevřené dveře kobky.

S podivně ztěžklým mečem v ruce vpadl Dobromil do kobky.

Na zemi ležela mrtvola čaroděje.

A velitel gardy Humha tam rdousil Zlatušku její pun­čoškou.

„Ty svině zkurvená,“ řval do její zmodralé tváře. „Já vě­děl, že jseš zakoukaná do toho frajera, velitele gardy! Běžela jsi za ním, za Humhou, a to jsi nečekala, že v Humhově těle nenajdeš Dobromila, ale mě, Humhu! Tady ses s ním pelešila, běhno, ta punčocha je důkaz!“

Zatáhl a Zlatuška vydechla naposled, aniž se jí podařilo pochopit zlomek toho, co ten rozlícený muž křičel.

Zhroutila se vedle čarodějova těla.

Muži stáli proti sobě.

Dobromil opět v Dobromilově těle, ovšem těle změklém, ochablém, znejistělém po dlouhodobém dvorském pova­lování; proti němu Humha v těle Humhově, vojenskou službou zoceleném a sebevědomém.

Těla se pohnula.

Než stačil Dobromil máchnout mečem svou lenošnou rukou, Humha vytrhnul z čarodějova těla dýku a vrazil ji soupeři do srdce. Dobromil padl vedle Zlatušky, a než zemřel, přitiskl ji k sobě v prvním a posledním mileneckém objetí.

Necelých čtyřiadvacet hodin později válečné kolony Černého království s králem Urramem v čele obsazovaly obě ochromené monarchie. Loutkový král Humha pře­vzal vládu z rukou zdrcených monarchů, otců Dobromila a Zlatušky, a zanedlouho potom je nechal popravit, spolu s královnami a četnými dvořeníny.

Bylo to velké vítězství. Jako vždycky, Humhové jsou vítězi.

A to je konec pohádky, milé děti, dobrou noc. Skončila dobře, objetím milenců. A vy se snažte dál fetovat jenom okenu. Heroin je svinstvo. Jenom kdybyste ho fakt potřebovaly, obraťte se na mě. Mám kvalitní, a za lacino.

Vyšlo ve sborníku 2003: Česká fantasy,