Klára

Kapitola první

Klára proklouzla domovními dveřmi a opatrně je za sebou zavřela. Slaboučké klapnutí zámku nemohla Martinicová slyšet. Stařena seděla v ušáku u okna a shlížela do ulice U Blaženky. Tady, u domovních dveří, byla před ní Klára v bezpečí. Slídilka vidí až na spodní část schodiště a na terasu, pak následuje další úsek, schodiště z terasy k venkovním vrátkům a ten je před ní krytý. Na chodník také není z okna vidět. Kdyby se Kláře podařilo proběhnout nepozorovaně přes terasu, byla by před Martinicovou v bezpečí.

Cítila, jak jí tluče srdce. Dívala se přes údolí na obrysy Strahovského stadiónu, pomalovaného stíny hradovitých mraků, napitých studeným deštěm. Vždycky jsou jiné, jako všechno v přírodě, napadlo ji. Jenom lidé jsou stejní, to v nich, co se od přírody vzdálilo. Vrásky v tučném obličeji paní Martinicové jsou dobře čitelné. Klára takové viděla tisíckrát, dovedla by si vzpomenout přesně, kolikrát vlastně, kdyby na tom záleželo něco důležitého. Byla to písmena vřezaná do stárnoucí pokožky podložené tkáněmi, písmena napsaná závistí, hořkostí, zklamáním, žalem, zapomenutými touhami, zklamání nad dávno opuštěnou nadějí. Kdyby Klára chtěla, mohla by i přečíst podrobnosti, dozvěděla by se všechno, nebo skoro všechno o životě, která Martinicová zanechala za sebou, poschovávala ho po šuplících a albech s fotografiemi, v krabicích a pytlích z plastiku.

Zaslechla hukot auta. Hned ho poznala. Tohle auto přijíždělo jedenkrát týdně, náklaďák páchnoucí zkysaným alkoholem – na korbě měl tisíce rozbitých láhví. Zastaví u kontejnerů, mechanická ruka zvedne zelený zvon, vysype z něho sklo, ty láhve které zůstaly celé se rozbijí a osádka zvon vrátí na místo a pojede dál. Za volantem se střídají dva mužští, na místě závozníka tři. Klára znala jejich tváře. Jako znala a poznala by každou tvář, kterou kdy v životě viděla, třebas jen jednou, na krátkou vteřinku.

Srdce se Kláře rozběhlo v rytmu ještě rychlejším. Tohle byla příležitost! Martinicová se přesune od okna vedoucího přímo na ulici k druhému oknu, kterým je viděl další její část, vedoucí k hotelu Blaženka. Tam stojí kontejner a tam se odehraje ta poutavá podívaná, kterou si Martinicová nenechá ujít. Auto zastaví, vyleze závozník, bude si vytahovat kalhoty, popadne páky ovládající mechanickou ruku a bude vdechovat výpary alkoholů linoucí se z korby. A stalo se, jak Klára předvídala. Auto zastavilo, závozník vylezl, byl to Tyčka, hubený chlapík se zapadlýma očima, kupodivu, dnes by tu měl být Smíšek, jen jestli se mu něco nestalo, třeba je nemocný, Tyčka vzal službu za něho…

Přemýšlela, co mohlo Smíška potkat a málem zapomněla přeběhnout přes terasu.

Takové to je. Klára si pamatovala tváře všech lidí které kdy potkala. To byla, dejme tomu, výhoda. Jenže si nedokázala nedělat starosti, když narazila na cokoli, co naznačovalo jakoukoli nesrovnalost nebo potíž. To byla nevýhoda tak velká, že si to nedokáže představit nikdo, kdo není Čtenář.

Rozběhla se a s obratností kuličky rtuti vklouzla na spodní část schodiště.

Tak a teď ať si Martinicová trhne nohou, usmála se.

Vyklouzla brankou a už pelášila podél garáží dolů. Tam, za zátočinou, přeběhne ulici a nepozorovaně se dostane do parku. A tam najde to, na co ji Šedá upozornila.

Koutkem oka něco zahlédla. Otočila se.

Šogun!

Běžel k ní zrzavý irský setr, věčný tulák, kdyby ho zbavili rouna dlouhých zrzavých chlupů, bylo by vidět, jak děsivě je hubený. Jak by nebyl, když celé dny pobíhá po celém Černém vrchu! Šogun, její nejlepší kamarád, se kterým si vždycky tak pěkně popovídá!

Dneska na tebe nemám čas, řekla mu, sotva ho spatřila.

Nechceš si hrát? naznačil řečí těla. Zapéroval předníma nohama a hleděl na ni, s jazykem dychtivě vyplazeným.

Nejde to. Musím udělat něco důležitého.

Nemohla mu vysvětlit, kam jde. Nepochopil by to. Jak mu sdělit, že spatřila před oknem letět Šedou a že z hrdliččina letu vyčetla, že dole v parku trpí nějaké zvíře. Je mu zle, potřebuje pomoc. Ne, Šogun nebyl Čtenář tak bystrý, aby se mu to dalo řečí děla říci.

Byl dost bystrý na to, aby pochopil, že si s ním Klára nechce hrát a dost mazaný na to, aby věděl, jak ji k tomu přimět.

Popoběhl kousek od ní, otočil se a sedl si doprostřed silnice.

Tohle bylo čisté vydírání. Kláru to rozzlobilo.

Šogune, nech toho! zavelela.

Pes měl ve tváři mazaný úsměv. Mám tě na vodítku, holčičko!

Zdola jelo další auto, osobní. Nepamatovala si názvy automobilů, ty ji nezajímaly. Pamatovala si tvary a pamatovala si tváře lidí, kteří je řídili. V některých autech jezdí opravdoví idioti, bezohlední, sobečtí. Ne všichni jsou takoví, ale, dejme tomu, většina.

Tohle bylo takové auto.

Blížilo se rychle k zatáčce. Za chvilku zatáčkou proletí a psa přejede.

Šogune , ty mizero, hněvala se Klára a rozběhla se k němu.

Ze zatáčky vyrazil vůz s nápadnými oválnými otvory na přední části. Klára popadla Šoguna kolem krku a strhla ho na stranu. Auto se kolem ní mihlo a spatřila řidičův obličej. Muž něco křičel.

Krávo blbá, stačila přečíst.

Ona, která dokázala číst ve vráskách příběhy z hluboké minulosti člověka, uměla odečítat ze rtů tak snadno, jako někdo čte metrová písmena na billboardu. Někdy se tím bavila, když odečítala, co si povídají lidé v televizi, když si myslí, že nikdo nesnímá zvuk. V tom mají pravdu, zvuk nikdo nesnímá, ale pohyb rtů, ten je vidět moc dobře.

Šogun se slastně zavrtěl a začal si hrát na zápasníka.

Musela se tomu usmát, ovšem úsměv ji přešel, když vzhlédla a uviděla tvář baby Martinicové u okna. Div že na obličeji necítila záři vítězství, to sálání zloby, tlak převahy.

Martinicová moc dobře věděla, že maminka Kláře zakázala s Šogunem kamarádit. Je to neposlušný toulavý pes. Pokousal pošťačku. Má blechy a možná i červíky a smrdí mu z tlamy, protože se toulá kolem popelnic a žere tam svinstvo. Klára by mohla od něho něco chytit.

A hlavě, Klára má sedět doma u učení. Je konec dubna, bude se hodně zkoušet, čeká ji jedna písemka za druhou, a pololetní vysvědčení bylo mizerné a závěrečné bude ještě horší, když Klára nepřidá.

I tohle Martinicová věděla, protože maminka byla tak neopatrná a sousedce si postěžovala. To víte, že vám na holku dohlídnu, paní Plavcová, slíbila mamince baba Martinicová. Vždyť jsem pořád doma, nikam nechodím. Ráda vypomohu. Kdyby Klárinka chtěla pomoct s učením, může se na mě obrátit. Mám vzdělání, pracovala jsem na úřadě sociálního zabezpečení.

Baba jedna, zlá, závistivá, špehounská!

No vidíš, Šogune, zavlnila rukou vyčítavě. A nahlas dodala:

„Tys mi to zavařil. Baba Martinicová večer poběží za mámou a všechno jí poví!“

Proč to Šogunovi povídala? Zvířata nechápou slova. Zato rozumějí tónu a chápou vnitřní smysl.

Šogun schlípl. Udělal jsem něco špatně? zavlnil hřbetem.

„No, dost špatně,“ smutně přikývla Klára. „Ale víš co? Potřebuju pomoc.“

Zavlnila rukama a udělala několik drobných úkroků. Věděla, že ji Martinicová pozoruje a že ve večerním referátu nebude chybět zmínka o „psím tanečku“.

Ať si zakuká.

Šogun se zaradoval. Rád pomůže! Oběhl Kláru v úzkém kolečku a posadil se jí k levé noze a dychtivě obrátil hlavu vzhůru. Poplácala ho po zádech.

„Někde v parku je zvíře. Malé zvíře. Trpí, je asi poraněné. Najdeme ho a pomůžeme mu.“

Člověk by se ptal:

„Odkud to víš? Jak ses dozvěděla, že je někde nějaké zvíře? Kdo ti to pověděl? Není to nějaká pitomost? Jdi raději dělat něco rozumnějšího.“

A kdyby tomu člověku řekla, že zprávu o poraněném zvířátku vyčetla ze způsobu letu hrdličky táhnoucí kolem okna, vysmál by se jí. Tak tohle věděla Klára už dávno. S Nečtenáři není žádná řeč, nemá smysl se s nimi bavit, ničemu nerozumějí a co horšího, oni nechtějí porozumět. Rozumná řeč je kupodivu jen s těmi, kdo lidsky hovořit nedovedou, tedy se zvířaty.

Však se taky Šogun na nic nevyptával, nechtěl vědět „kdo a co a ky“, prostě vyrazil, plný horlivosti, po strmé stezičce vedoucí k rozbité, kdysi asfaltové cestě z Černého vrchu dolů k Popelkám.

Nakonec je to dobře, že jsem Šoguna potkala. Sama bych to zvíře těžko hledala. Spolu ho najdeme a pomůžeme mu.To stojí za jednu nepříjemnost s Martinicovou.

Co je to asi za zvíře, uvažovala. Určitě je malého vzrůstu, to z hrdliččina letu vyčetla bezpečně. Ale jaké? Není to dravé zvíře, žádná lasička nebo kuna. To by hrdlička letěla úplně jinak. Je to zvíře hrdličkám neškodné. Potkan? Hrdličky je nemají rády, i to by na jejím letu poznala. Myš? Rejsek? Moc malé zvíře.

Zatímco jí takové úvahy táhly hlavou, rozhlížela se ani ne po zemi, po křovinách a trsech bejlí, jako spíš po větvích. Raněné zvíře viděla hrdlička, určitě je viděli i jiní ptáci. S těmi je těžká domluva. Jsou tak nedůvěřiví, že je to až legrační. Když byla malá, Kláru to trochu popuzovalo a uráželo. Já vám přece neublížím, hněvala se. Copak jsem nějaký kocour? A přece před ní ptáci odlétali. Rychle se naučila číst poselství jejich letu. Bezpečně poznala, co je vyplašilo, zdali skutečný nepřítel anebo jen nějaký zkrat v jejich roztěkaných ptačích mozečcích. Sama jim nedovedla sdělit nic. Ptáci jsou Nečtenáři skoro tak tupí, jako lidé. Ale nevadí. Jsou do jisté míry čitelní a protože jich je hodně a jsou snadno vidět, Klára je používá jako snadno dostupný zdroj informace, leckdy hodně užitečný.

Uvědomila si, že Šogun ptáky plaší, takže jí pomocník tak trochu škodí. Tak přece jenom je to smůla, že ho potkala… napadlo ji. Kvůli němu nakonec chudáka zvířátko nenajde a ještě bude večer kázání.

Kde vlastně je?

Odpověděl jí štěkot.

Pojď sem, volal na ni Šogun odkudsi zprava. Po vrstevnici svahu, asi tak v polovině, vede rovná cesta. Nedá se po ní nikam dojít, končí u plotu vojenského pozemku, chodí po ní jenom pejskaři, když chtějí mít klid a pokoj, aby nemuseli poslouchat řeči jiných pejskařů nebo dokonce nepejskařů.

Rozběhla se do směru štěkotu.

Ježek, sděloval jí Šogun.

No ovšem, ježek! Taky ji to mohlo napadnout. Malé neškodné zvíře, dost velké, aby si ho hrdlička všimla. Už budu brzy u tebe, maličký, pomyslela si. Šogun má k ježkům jiný vztah. Je to pro něho zapeklitá hračka. Ježek se stočí do klubíčka, napřáhne bodliny a dělá mrtvého. Pes se hněvá, chce se mu dostat na kobylku, tedy, chtěl by ho rozbalit a pak – co asi? To by se vidělo.

Pejskové neplánují daleko dopředu.

Proběhla kolem bezinkového keře a spatřila Šoguna v plné práci. Štěkal, poskakoval a tlapou dorážel na malý ježatý předmět.

„Jedeš! Fuj! Hned toho nech!“ zakřičela Klára. Nezáleželo na slovech, zato tón jejích slov byl naléhavý, přísný, nekompromisní.

Šogun neposlechl hned, to by si zadal. Ještě několikrát hrábnul po ježkovi tlapou, než poodstoupil, jazyk vyplazený, tlapy jako struny napnuté, hřbet naježený.

To je přece ježek. Vždyť to každý vidí, že je to ježek, hlásil jí. Proč mi nedovolíš zacházet s ježkem jak se sluší a patří?

„Je to chudák zvířátko,“ poučila ho Klára, třeba si byla vědoma pošetilosti těch slov.

Zvířata neznají žádné chudáky zvířátka. Znají slabé zvířátko, určené k zabití. Stejně silné zvíře, vhodné k zápasu. Silnější zvíře, hodné respektu. Ale soucit? Ne, ten neznají.

Tenhle ježek byl opravdu chudák.

Napadli ho paraziti. Na tváři, po celé levé straně, měl červy.Nechutné červiště zmítajících se bílých tělíček.

Taky jsou to zvířátka, taky to jsou živočichové a dělají, co jim je od přírody dáno. Jenže, co naplat, některá zvířátka má Klára radši. Veverka je sympatičtější než ponrava, i když to snad není správné. Jednou, až budu větší a moudřejší, se možná naučím je mít všechna stejně ráda, říkala si Klára občas. Bude to těžké, protože pak pro ně nebudu moci už vůbec nic udělat. Když budu mít ráda kunu a hrdličku, obě stejně, jak se zachovám, když kuna chytí hrdličku? Dneska kuně zabráním hrdličku zabít. Zachráním hrdličku. Jenže tím třeba zabiju kunu. Možná ji tahle hrdlička dělí od smrti hladem.

Možná. Ale hrdlička by zahynula určitě.

Na podobné úvahy teď neměla Klára čas. Bez dlouhého rozmýšlení si utrhla cíp blůzy a očistila ježkovi nejdřív oko. Měl ho zarudlé a Klára dokonce pochybovala, zdali na něj vidí. Pak se pokoušela vylovit červy z bodlin. S ošklivostí viděla další hmyz v ježkových bodlinách. Jak jinak, takový ježek je skutečné semeniště pro mnohanohou pakáž všeho druhu. Ani se nemůže, chudák, podrbat.

„Jedeš!“ okřikla Šoguna, když Kláru obešel a zezadu se pokusil k ježkovi přiblížit. „To je chudáček a musíme ho chránit.“

Šogun už úplně schlípl a začal se chovat jako pes, když dostane přes čumák, protože čuchal k uzlíčku s miminkem, které právě přivezli z porodnice. Dobře, podřídím se, jsem pes. Ale abych s tím souhlasil, to ode mě nemůžete chtít.

Klára vytáhla z kapsy igelitový pytlík a strčila ježka dovnitř.

„Běž domů, Šogune!“ řekla nahlas a povel zopakovala i řečí těla.

Šogun popoběhl, za chvilku se zastavil, usedl a s vyplazeným jazykem Kláru pozoroval. Bylo jí jasné, že Šogun neposlechne. Je to tulák, pes na volné noze. Klára ho měla ráda z mnoha důvodů.

Mimo jiné, že to byl i Jakubův pes.

Vzpomněla si na Jakuba a přivinula pytlík s ježkem k hrudi. Nesmím se tu zdržovat, rozhodla se. Ježek potřebuje ošetření.

Vydala se k cestě, která ji zavede k ulici Na Popelce a pak se pustí přes zalesněný kopec, kde se říká Na Šalamounkách k Jinonické silnici. A tam, ohlédla se poněkud škodolibě za Šogunem, je veterina.

Máš rád veterinu, Šogune?

Šogun se zastavil. Dívka mimoděk vtiskla pojem „veterina“ i do řeči těla. Pes nepochopil přesně, cop mu sděluje, jen vycítil něco nepříjemného, snad dokonce nepřátelského. Otřásl se, po psím zvyku důkladně, nejdřív přední, potom zadní polovinou těla.

Blechy dostaly zabrat, pomyslela si Klára.

Pes se nenechal odradit a šel za ní. Byl najednou schlíplý, jako by mu připomněla nějakou nepříjemnost a ta ho teď tíží. Byl to úplně jiný Šogun, než opřed chvílí, kdy dorážel na ježka.

„Co tě trápí, Šogune?“ oslovila ho znepokojeně.

Mám já to život! Musím se starat o nemocného ježka a teď ještě o mrzutého psa, pomyslela si.

Ale takový život přece chceš, namítl vnitřní hlas. To je život, který se ti líbí!

Tak dobře. Co se stalo?

Pes, který se rozpomněl na něco nepříjemného, šel za ní se svěšenou hlavou.

Zastavila se a chvilku ho četla.

Popral se? Ne, Šogun se nepere. Psům se vyhýbá. Dovede rychle běhat a obávaní rváči z Černého vrchu ho nemají šanci chytit, ledaže by měl smůlu a narazil by na ně neočekávaně, kdyby se třeba vynořili za rohem nebo mezi auty. Provedl něco? Proslul tím, že pokousal pošťačku, on, ten nejhodnější pejsek, který nikdy nikomu neublížil. Klára se ho mockrát ptala, proč tenkrát tu pošťačku rafnul. Nic z něho nevytáhla. Vzpomínka v něm vězela a dával vždycky najevo lítost a hanbu. Byl to asi jen takový okamžitý nápad. Pošťačka byla samozřejmě Nečtenář a nemohla by pochopit, že gesto ruky, rytmus chůze, způsob držení těla, že to jsou všechno slova řeči těla a člověk může mimoděk pozlobit nebo urazit i tak hodného tvora, jakým je bezesporu Šogun.

Ne, Šogun nic neprovedl. Trápí ho něco z jeho okolí.

Něco se stalo u Stárků, napadlo ji.

Jsi rád doma? Těšíš se domů? Je ti doma dobře, zasypala ho dotazy v řeči, kterou tak dobře ovládala.

Uvědomovala si, že otázkami psa trápí. Právě ta lítost, kterou teď dával Šogun najevo, byla odpovědí. Nedokázal by jí říct, co přesně se u Stárků dělo, a mohlo toho být hodně. Klára dovedla číst, a taky četla zvěsti o nespočetných rodinných konfliktech a napětích. Každý člověk, kterého potká, nese nějaké poselství na obličeji. Klára je ani nevnímá, jako čtenář novin, který jen zběžně prohlédne titulky a zastaví se jen u jednoho, dvou článků.

Znala prostředky, jak ze psa dostat víc informace.

Řečí těla naznačila fyzické násilí. Nepokládala za pravděpodobné, že by pan Stárek paní Stárkovou mlátil, ale stát se může všechno. Kdyby to tak bylo, Šogun by se ještě víc schoulil a naježil by hřbet.

Ne, tak tohle se nestalo, aspoň to! Ovšem v rodině může nastat tisíc a jedna nepříjemnost.

Život je v tomto ohledu nekonečně vynalézavý.

Přidala do kroku.

Promiň, ježečku, omluvila se mimoděk trpícímu zvířátku. Nezapomněla jsem na tebe. Jdeme, a pomoc je už blízko.

Šogun ji následoval až na louku, sledoval ji dokonce ještě po celou dobu, kdy kráčela pěšinami v habrovém háji, jenže pak se dostali do místa, odkud byla přízemní budova veteriny vidět.

Když se Klára ohlédla, Šogun byl pryč.

Usmála se. Tak tohle na tebe platí stoprocentně, kamaráde, pomyslela si.

V čekárně bylo poloprázdno, seděla tam nějaká paní s kočkou v přepravce, kluk s boxerem s límcem kolem krku, boxer se popral, to bylo jasné, a prohrál, jeho soupeř ho popadl za krk. Bylo to pro něho ponižující, a hanba psa dosud skličovala. Bude to dlouho trvat, než se dostane do původní formy! Prohra ale na něm zachová trvalou stopu.

Otevřela sestřička, jmenovala se Marie Hnátková, a byla by překvapená, kdyby věděla, co všechno o ní Klára ví. Stačila si hodně přečíst z její tváře a hodně zapamatovat z toho, co si povídala s doktorem Přecechtělem.

Pamatovala si všechno, co kdy zaslechla.

„To jsi ty,“ protáhla Hnátková obličej. Otočila se do ordinace. „Pane doktore, mám tu pro vás specialitku.“

„Cože?“ ozval se Přecechtělův hlas. „To je had. Někdo přines hada. Proč já musím vyfasovat hada!“

I to Klára věděla, že doktor Přecechtěl nesnáší hady. Nedovedla to pochopit. Proč by někdo měl chovat v nelásce tak krásná zvířata? Jejich pohyby dovedla snadno číst, dokonce to byla první zvířata, která uměla číst, ještě když byla docela malá holčička.

Smůla je v tom, že had je pitomec, má hloupou hlavu a rozumná domluva s ním není.

Až jednou založím školu pro zvířecí řeč, hadi budou jako pomůcka v první třídě. Jako slabikáře pro začátečníky, říkala si Klára, když snila o své budoucnosti. V lidské škole je tabule, křída a houba. V mé škole se bude plazit v první třídě had.

Škoda, že sama nemohla chodit do takové školy! Musela se všechno naučit sama.

Doktor Přecechtěl vystrčil hlavu a taky se zatvářil kysele, když Kláru spatřil. Upřel oči na pytlík.

„Neneseš mi hada, že ne?“

„Je to ježek.“

„Hmm,“ udělal doktor. „Ježek.“

„Má oko plné červů.“

„Jejda,“ řekla paní, která přinesla v přepravce kočku. „Říkáš červy?“

„To je slečna Plavcová,“ řekl doktor Přecechtěl uštěpačně. „Ona nám sem nosí pořád nějaké specialitky. Myslí, že máme málo práce.“

Tobě jde o prachy, dovedla číst Klára. Taky se rád na lidi vytahuješ. Když pes šlápne na trn, spéruješ pána. Když se porve kocour, spéruješ pána. V mé škole psí řeči bys nemohl dělat ani školníka.

Jenže, kam mám se zvířátky chodit, když je to nejbližší veterina?

„Mohl byste mu s tím očíčkem něco udělat?“

Věděla, že se na ni dívá paní s kočkou i ten kluk s boxerem. Ani paní, ani kluka nikdy neviděla. To byla nevýhoda. Kdyby je už někdy spatřila, mohla je snadněji číst.

„Slečno Plavcová,“ řekl doktor Přecechtěl tak protivně, jak jen uměl. „Mám tady dva pacienty před vámi. Dva platící pacienty.“ Slovo platící jak se patří zdůraznil. „Tohle není zaopatřovací ústav pro opuštěná a trpící zvířata.“

„Já to klidně zatáhnu,“ ozval se najednou ten kluk od boxera. „Vo prachy si nedělejte péči. Ty jsou v poho. A jestli slečna spěchá, já ji pustím, to je taky v poho. Já mám času dost.“

Paní s přepravkou na klíně byla nervózní. Pohrávala si s uzávěrem a neopatrně zatáhla, uvolnila tím západku. Kočka rozrazila dvířka a vyběhla, zježená do podoby kominické štětky.

To je přece Zpěvačka, uvědomila si Klára. Znala tu kočku a pojmenovala si podle jejího zvláštního mňoukání. Věděla o ní, že má ledvinové kameny. Jak to mohla vědět? Dá se říct, že jí to kočka sama řekla.

Kočka se vtiskla do kouta.v

„Chyťte si ji,“ řekl doktor Přecechtěl nevrle. „Máte ji mít zajištěnou.“

Paní udělala několik nešikovných pohybů.

„Počkejte,“ řekla Klára. Podala pytlík s ježkem klukovi od boxera. „Pohlídáš mi ho?“

„Žádnej problém,“ řekl kluk.

Klára vykročila ke zpěvačce. Udělala několik pohybů, kterých si lidé nemohli všimnout, ale pro kočku to byla jasná sdělení. Jen klid, kočičko, říkala jí Klára, nikdo ti neublíží. Všechno je v poho, jak by řekl ten legrační kluk.

Kočka se přestala ježit a začala dokonce příst.

Klára jí podala ruce. Kočka vykročila a vtulila se jí do dlaní.

„Vy to ale se zvířaty dovedete,“ řekla paní obdivně.

„Nedělá nic jiného,“ zavrčel doktor Přecechtěl. „Tak pojďte, pojďte!“

Klára kočku zvedla a položila jí té paní do náruče.

„To bylo gutový,“ poznamenal kluk.“Seš fakt dobrá. Já se jmenuju Jarda Loket. Ty to s kočkama umíš jako Krokodýl Dundee.“

„Jaký krokodýl?“

„To je chlap ve filmu. Herec. Docela hustej film, Austrálie, Amerika, super.“

Šlo o film, který se odehrává v Austrálii a v Americe, pochopila Klára. Představila se Jardovi a ukázala mu i ježka.

Za chvilku vyšla paní s kočkou.

„Má bolení, chudinka,“ poznamenala. „Dostala užívání.“

„Má ledvinové kameny,“ řekla Klára.

„Cože?“ ozval se z pootevřených dveří doktor Přecechtěl. Klára opakovala, že ta kočka má ledvinové kameny.

„Tak dost! Do léčby se mi plést nebudete! Já se tu nenechám urážet od nějaké…“

„Helejte, tohle začíná bejt pěkný nůďo,“ řekl Jarda Loket. „Tady slečna nic špatnýho neřekla.“

„Já si taky myslím, že ne,“ řekla paní. „Myslíte vážně, že to jsou ledvinové kameny?“

„Já to vím, řekla Klára.

„Jak to můžete vědět,“ vrčel doktor Přecechtěl. „Že vy jste nějaká moc chytrá. Mohla byste přednášet na fakultě!“

„Možná, že jo,“ podotkl Jarda Loket. „Nechte ji zrentgenovat,“ navrhl potom.

„Tak tu mám druhého radila!“

„Platícího radila. Jsem zákazník a slečna Plavcová taky. Tak koukejte začít pracovat.“

„No tohle!“

Klára nemusela být Čtenář, aby přečetla úžas na jeho tváři. Ten drzý kluk ho naprosto vyvedl z míry.

„Mladý muž má pravdu,“ řekla paní a vsouvala kočku do přepravky. Klára četla, co jí táhle hlavou. Sem už nikdy s kočkou nepůjde. Najde si jiného veterináře. První, co udělá, je rentgenování.

„Tak ať má tu pravdu jinde. Nebudu tyhle drzosti poslouchat.“

Do čekárny vešla paní s loveckým psem, pointrem. Na prahu se zarazila. Tady je lidí…

„Jen pojďte dál,“ řekl jí Jarda Loket. „My jdeme pryč. Tady blbě hrajou.“

„Blbě hrajou?“ divila se paní.

„Drzá mládež!“ hulákal Přecechtěl.

„Kretén doktor. Jděte dál, ale dejte bacha, aby vám psa nenabarvil na zeleno.“

„No tohle! Tak tohle… no tohle!“

„Vytočenej jak vrtule, poznamenal Jarda. „Pojď, Artuši,“ vybídl boxera. Klára popadla igelitku s ježkem.

„Nejsem schopen ordinovat!“ povykoval doktor.

„To jste nebyl nikdy,“ řekl Jarda Loket.

„Ven! Ven!“

Z kornoutu kolem boxerova krku se ozvalo vrčení.

„Viděli jste? On na mne poštval psa! Ten kluk na mě poštval psa!“

„Já nic takového neviděla!“ řekla paní s kočkou. „Jenom jste viděla, že vyhazujete pacienty!“

„Já…já… já si musím udělat kafe. Počkejte chvilku, oni mě tak rozčílili…“

„Přijdu jindy,“ řekla paní s pointrem. Naklonila se k paní s kočkou. „To je to tady takové pořád?“

„Dneska je tu veselo,“ připustila paní s kočkou.

Klára a Jarda Loket odcházeli, když zpoza rohu vyběhla sestřička Hnátková. V jedné ruce držela lahvičku, v druhé vatu.

„Pojďte sem, ať doktor nevidí. Ukažte mi toho ježka,“ vybídla Kláru . „Chudák, ten ale vypadá… Já mu to vytřu a vydesinfikuju. Pořádně ho držte.“

Klára třímala zmítající se tělíčko a sestřička ježka zbavovala utrpení.

„Doktor zuří. Vy jste mu dali. Dobře tak! Ale pozor, on je to strašně mstivej chlap.“

„Mně může akorát tak jedno,“ podotkl Jarda .

„Nemyslete si. Je to hodně zlej chlap. A mimochodem, myslím, že jste měla pravdu. S tou kočičkou. Já si taky myslím, že má ledvinové kameny.“

„Já si to nemyslím. Já to vím,“ řekla Klára.

Co to povídám, zarazila se. Nikdy neprozrazovala svoje schopnosti před nikým. Vždyť přece – věřit se nedá nikomu! Lidé se potkávají a hovoří spolu navzájem a myslí si něco jiného než říkají. Takový je svět a Klára ho nezmění. V tomhle světě se oceňuje jenom důmyslná a obratná přetvářka,upřímnost je na závadu. Volně se dá komunikovat jenom se zvířaty. Když s lidmi, tak jednostranně. Klára je dovede číst a je ráda, že oni nedokáží číst ji. Čím míň jim o sobě řekne, tím líp.

Bude to bezpečnější pro ni i pro její plány do budoucna.

Jednou, až bude dospělá a lidé ji budou respektovat. naučí je vycházet se zvířaty tak, jak to dokáže ona. Od toho ji dělí ještě dlouhá doba. Bude se muset neučit zvířatům mnohem lépe rozumět. Zatím jí to jde dobře s domácími zvířaty, která jsou na lidi zvyklá. Pes, to není žádný problém. S kočkou je to horší. Ale zvířata z volné přírody?S těmi je to těžké. Ty Klára dovede číst jen hrubě. Jako kdyby byla napůl hluchá a slyšela jen hlasité výkřiky.

Když ale dovede pes promlouvat polohlasně nebo dokonce úplně potichu, proč by to nemohla dělat veverka?

I ona má svoje jemné pocity. Klára je nedovede dobře číst.

Nech toho, zarazila tok myšlenek. Meleš tu nesmysly. Vůbec ti nejde o veverky. Děláš chyby!

Nejdřív ses podřekla, když jsi doktorovi Přecechtělovi prozradila, že kočka má ledvinové kameny. Měla jsi to udělat šikovněji, aby na to jakoby přišel sám. Víš dobře, že se nesmíš takhle odhalovat!, zlobila se na sebe.

Možná, že to byla drobná chyba. Jenže to druhé bylo horší.

Řekla jsem před tím klukem, že vím, jak to s kočkou je.

Díval se teď na ni zvláštně.

„Jak to, že… víš?“ zeptal se.

„Klárka je šikovná, ona se ve zvířatech vyzná, viď, Klárko?“ pomohla jí sestřička Hnátková.

„Mně to tak napadlo,“ řekla Klára.

Začervenala se.

Sama nenáviděla přetvářku a teď musí lhát. Nejraději by se otočila a utekla. Už mockrát takhle řešila bezvýchodnou situaci. Jenže to by musela Hnátkové sebrat ježka.

„Kde jsi ho našla?“ zajímala se sestřička.

Někde uvnitř se musela smát. Ti by se oba tvářili, kdyby jim řekla, že se o ježkovi dozvěděla od hrdličky a nakonec že ji našel její kamarád Šogun!

„Tam u nás, v parčíku,“ řekla tak lhostejně, jak jen uměla, a moc jí to nešlo. Cítila, že jí žhnou líce. Kluk si toho musel všimnout. Ten prostě zíral.

Já se mu líbim, připustila si Klára.

Zatlačovala v sobě ten pocit od první chvíle, kdy ji spatřil v ordinaci.

Dovedla si vybavit jakýkoli detail. Seděl, ruce měl v klíně, pravičkou držel vodítko. Boxer mrzutě ležel, hlavu chráněnou límcem. Když Klára vešla, ohlédl se po ní, pak se podíval na igelitku. Žádný zájem. Pak Hnátková otevřela, doktor Přecechtěl předvedl svoji scénku s hadem a pokusil se ji vyhodit.

V tu chvíli se kluk ozval a řekl, že zaplatí účet.

„Já to klidně zatáhnu,“ řekl doslova.

Klára si ho nevšímala, zatímco se dohadovala s doktorem, vnímala ho jen koutkem oka. Přesto ho má vtisknutého do paměti, jako by měla v mysli kameru. Pořádně si ho všimla, až když kočka Zpěvačka utekla své paní.

Díval se na ni tak, jak se ještě žádný kluk nepodíval. V pohledu měl zvědavost a možná i něco jako obdiv.

To bylo první, co Kláru napadlo. Jemu se líbí, že dovedu chytit kočku a že se starám o ježky. Tomu klukovi Jardovi Loktovi bylo asi tolik, co jí, šestnáct, sedmnáct let. Děti a mladí lidé se hůř čtou, než lidé starší, středního a starého věku.

Taková Martinicová je popsaná tak důkladně, že ji může číst i slepý. A co Jarda Loket?

Hubená tvář. Potřeboval by přibrat, je jako za groš kudla, jak říká babička. Sportovec? Ne, to v žádném případě. Babička – proč se jí pořád plete na mysl?, by řekla, že má ramena jako když vrána srazí paty. Oči, ano, ty oči… Pár kluků ve třídě má taky tak zarudlé oči. Gamesáci, pařani, sedí u počítačových her celé dny a noci.

Jarda Loket jí nepřipadá jako fanatik počítačových her. Ti mluví jinak. A koukají se jinak. Dovedou pobíjet příšery a esesáky a gangstery, jenom na obrazovce. Souboj musí být virtuální. Každý pohled do očí berou jako také jakýsi souboj a riziko pokládají za moc vysoké. Raději se dívají stranou. Po drátech by komunikovali s radostí. Do chatu na sebe prozradí stokrát víc, než je pravda. Nedokázali by ale říct „seš fakt dobrá“.

Kdy naposled jí někdo řekl „seš fakt dobrá“?

Máma jenom peskuje, táta s ní nemluví, Martinicová donáší, učitelky jsou hnusné, kdo jí kdy řekl „seš dobrá“?

Když nebudeme počítat psy.

Když Klára zapátrá v paměti, určitě se někdo najde. Tak jednou, dvakrát do roka někomu připadne, že udělala něco dobře.

Ale aby někdo takhle upřímně a bez váhání řekl „seš dobrá“, ne, to se nestalo nikdy.

Cítila tlukot srdce.

Ještě aby to byl Čtenář, aby to na mě poznal! Musel by být slepý, aby nedokázal číst, co se v ní děje.

Když řekl, že je dobrá, vyvedlo ji to z rovnováhy a proto bez rozmýšlení řekla, že kočka Zpěvačka má ledvinové kameny. Ano, prozradila na sebe to, co prozradit nechtěla, nebo dokonce se chtěla udělat ještě lepší, aby ji znovu pochválil.

Teď jí došlo v plném rozsahu, co se stalo.

Obvykle čte jiné lidi a čte zvířata. Teď začala číst sebe.

V hloubi duše touží po uznání, po pochvale, po pohlazení. Zvířata ji mají ráda, to ano, jenže ona by chtěla pohlazení nikoli jen tlapou, ale lidskou dlaní.

Opět ji zachránila sestřička Hnátková.

„Tak a je to, má očíčko v pořádku. Snad už nic nechytne. Chudák, kvůli těm bodlinám se ani nemůže podrbat.“

„Odnesu ho tam, kde jsem ho vzala,“ řekla Klára.

„A co ty?“ obrátila se Hnátková na Jardu Lokta.

„Tam asi už nesmim, ne?“ kývl bradou k budově veteriny. „Musel jsem starýho vytočit jak vrtuli!“

„To bych se na to podívala,“ řekla sestřička. „Jen pojď.“

Pohlédl na Kláru.

Kdyby řekl „počkej na mě“, čekala by tu třeba do tmy.

Jenže on jen kývnul a řekl něco neurčitého, „tak čaues“, nebo tak nějak, otočil se a odešel.

Obyčejné děvče by bylo zklamané.

Jenže Klára byla Čtenář. Dovedla si přečíst, že lhostejné „čaues“ bylo hrané a znamenalo ve skutečnosti něco jiného: já si netroufnu. Snad někdy příště. Já si tě najdu.

Usmála se, otočila se a vykročila k brance a pak půjde dál, přes kopec, aby vrátila ošetřeného ježka tam, kde ho vzala.

Kapitola druhá

Klára Plavcová se narodila pátého července 1992 ve tři hodiny odpoledne v porodním sále číslo tři Ústavu pro matku a dítě v Praze v Podolí. Její vzpomínky začínají okamžikem přestřižení pupeční šňůry. Pravý význam jim dokázala vtisknout až později, kdy se její mozek naučil se vjemy pracovat a dovedl jim přiřadit pravé významy. Vybavovala si postavy se zahalenými tvářemi, jak se nad ní sklánějí, také ostré světlo, které ji bodalo do očí. Bolelo ji celé tělo, jak se prodírala úzkým průchodem pánve své matky na svět. Vzpomínala si, jak plakala, div si plíce neroztrhla. Měla proč – opustila místo, kde jí bylo tak dobře, tak blaženě, jak už to nebude po celý zbytek života.

Jenže to byla zpětná interpretace vjemů, které si uchovala v paměti jako soubory syrových dat a postupně., jak její mozek zrál a zdokonaloval se, je uměla zpracovávat.

Bylo těžké rozlišit vjemy a interpretaci.

Žádný živočich nepotřebuje znát, natož uchovat si surovinu dat, jak ji poskytují smysly – zrak, sluch, čich, hmat a chuť. K životu potřebuje data zpracovaná do tvaru světa, v němž se má pohybovat a bojovat o přežití. Jenže mozek Kláry Plavcové byl jiný, než jaký odpovídá běžné pozemské normě. Měl mnoho vlastností a funkcí, jež jiné mozky postrádají anebo je mají v neprobuzené formě. Patřila k nim i schopnost uchovat po neomezenou dobu ona syrová data, především ta, jež poskytuje pět základních smyslů.

Klára se však nerada vracela ve vzpomínce na první chvíle, hodiny ba dny po porodu.

Byly to chvíle poznamenané hrůzou a zoufalstvím. Teprve mnohem později, až dospěje, možná pochopí, že právě tato hrůza byla hnacím motorem jejího procesu poznávání světa. Byla jejím prvním učitelem, a vy jistém smyslu jediným skutečným učitelem, jakého kdy měla.

Hrůza se jí zmocnila už v okamžicích, kdy porod začal. Do té chvíle žila v blaženosti dělohy, v klidu a jistotě, v prostředí naprosté stability, zbaveného jakéhokoli prvku rušivosti. Co následovalo potom chápala jako řetěz utrpení. Děložní stahy ji nakonec vervaly do úzkého průchodu pánve, v němž málem vypustila duši. Z příšernou náhlostí se ocitla v prostředí zimy. I světlo vnímala jako nepřátelský útok. Přestřižením pupeční šňůry ji zbavili existenční jistoty – a přisátí k prsu bylo jen chabou, i když vítanou náhražkou.

Zrození, příchod na svět, to byl příšerný, traumatizující zážitek. Kdyby už myslela pojmově, mohla své narození pokládat za akt nespravedlivosti. Ničím se neprovinila, nikomu nevadila, nic od nikoho nechtěla, proč ji tedy tak strašně potrestali? Proč ji vyvrhli do prostředí, které v ní budilo takovou hrůzu?

Měla však mocného ochránce, doslova bodyguarda, který tu byl od toho, aby od ní hrůzy odehnal.

Byl to její mozek.

Každý mozek, i ten docela jednoduchý, je kosmicky složitá struktura. Mozek Kláry Plavcové však byl složitější, než kterýkoli dosud známý mozek, a pokud bychom měli použít jazyka obvyklého v oblasti výpočetní techniky, jeho operační systém byl té nejnovější verze. Byl tak nastaven, aby pomohl mozku překonat hrůzu zrození.

Zvolil prostou metodu.

Hrůzu ze zrození světa překonával poznáváním světa.

Nejdříve poznávala Klára svět očima. Čistě konstrukčně vzato, její oči byly dokonale vybavené optické přístroje. Kde má fotoaparát objektiv se clonou, měla zřítelnici s duhovkou, citlivou vrstvou sítnice se 120 milióny tyčinek a sedmi milióny čípků pro vnímání barev. Tento dokonalý orgán neumí vnímat nic, než světlo a stín. Teprve další oblasti mozku, další proto, že sama sítnice je cosi jako přesunutý oddíl mozku, dokáže informaci analyzovat, přiřadit jí významy a vybudovat souvislý obraz světa. Svět kolem nás nevidíme, my si ho vymýšlíme.

Kláda Plavcová ho nedovedla vymýšlet hned po narození. S operačním systémem, jakým byla vybavena, se to však učila takovou rychlostí, že by to v odbornících budilo úžas a zároveň nedůvěru, zda nejde o nějaký omyl v interpretaci dat, ne-li dokonce o podvod.v

Naštěstí pro ni Klárka vypadala jako kterékoli jiné miminko, a nikdo, ani maminka, ani personál porodnice netušil, jaké procesy se odehrávají v té měkké ochmýřené hlavě.

Zatímco plakala a zmítala sebou jako jakékoli jiné novorozeně, dívala se kolem sebe. Zprvu se zaměřovala jenom na světla a stíny. Místa nejvyšší světelné intenzity i nejhlubší stíny v ní budily nelibost, reagovala na ně pláčem. Zrak upínala na oblasti s mírnou světelnou intenzitou. V ní hledala jistotu, jíž byla tak surově zbavena aktem porodu. Jakmile byla toho schopna, operační systém usoudil, že může aktivovat další vrstvu mozku, specializovanou na rozpoznávání tvarů. V těch prvních dnech byla v pozici člověka, který se ocitne na druhé polovině světa a spatří nad sebou zcela jiné hvězdné nebe, než na jaké byl od dětství zvyklý. Dívá se na chaos světel v temnotě a vtiskává mu řád. Bezděky spojuje nejjasnější body k sobě, bez ohledu na to, jaká souhvězdí si vytvořili lidé, kteří tu žijí odjakživa. Srovnání kulhá v tom smyslu, že obrazce na nočním nebi jsou nespojité, kdežto tvary hmotného světa mají soudržnost a navíc, cestovatel ví, že se dívá na hvězdy a zná pojem souhvězdí, kdežto Klára začínala z ničeho. Nevytvářela si svoje souhvězdí libovolně, podle vlastního úsudu. Třídila a zaznamenávala tvary, jež existovaly bez její vůle, nezávisle na ní. Nepomáhala ji žádná předběžná znalost.

Ve výbavě měla jen dokonalý nástroj svého mozku a vyspělý operační systém, který sám nebyl schopen nic poznávat, avšak uměl poznávání organizovat. Měl pod kontrolou mozkové oblasti a poznal, kdy se která probouzí k životu a je schopná provozu, a kdy jede na plný výkon a umí připravit informační materiál ke zpracování oblasti vyššího řádu.

Operační systém měl zůstat skrytý po celou dobu jejího života. Nicméně i on musel s Klárou nějak komunikovat, aniž se ovšem přihlásil k podstatě své identity. Hlásil se jí tím, že v sobě objevovala vnitřní pocity.

Zjistila, že odhalování tvarů jí je příjemné. Některé tvary byly na svém místě pokaždé, když se na ně podívala. To stálé prostředí ji obklopující, ji uklidňovalo. I to byla reakce na hrozný zážitek porodu, kdy byla brutálně a nesmyslně vypuzena z míst, která ji plnila blažeností. Vyhledávala je očima, upínala se k nim. Operační systém udělal s těmito vjemy zázrak: dokázal je stabilizovat tak, že se Kláře objevovaly na stejném místě, i když hýbala hlavou. Zdaleka to není nic samozřejmého. Filmová nebo videová kamera zaznamenají svět podle toho, v jaké poloze ji kameraman drží. Jakmile kameraman kameru nahne, obrázek bude nakloněný, protože nic uvnitř kamery „neví“, jak to má být „správně“.

Některé tvary jsou stálé, to bylo první radostné zjištění, k němuž Klára dospěla od okamžiku svého narození. Ráda se dívala na lampu na stropě, na čáru zlomu, kde strop končil a začínala stěna. Dívala se na okraj postýlky, na linie nábytku v pokoji, ve kterém se svou maminkou ležela.

Tvary neměnily svoji polohu a to bylo dobře – i když by byla radši, kdyby se mohla vrátit do toho bájného prostředí trvalé blaženosti,. v němž žádné tvary nebyly.

Pak ale tu byly tvary, které vždycky na stejném místě nebyly. Především to byli lidé kolem ní. Nejčastější tvar tohoto typu byla maminka. Díky jí a skrze ni se naučila mít ráda i tvary měnící místo a velikost, podle toho, zda seděly nebo stály, přibližovaly se k ní nebo vzdalovaly. Mnohem později, když si na tuto fázi poznávání vzpomínala a byla schopna ji vnímat v řádu pojmů, přišlo jí legrační, že se někdy bála přibližujícího se tvaru. Ale tak to prostě bylo, patřilo to k poznávání světa.

Maminka, máma, tahle slova se měla brzy naučit. Byly tu ale i jiné tvary, jiní lidé. Mnohem později si je dovedla vybavit a poznamenat. Byli to doktoři, sestřičky, personál porodnice. Všichni patřili k přátelskému prostředí jejího nového světa.

Dokud byla v pokoji, vyměnila jedno stálé prostředí za druhé. Samozřejmě, že to nové prostředí nebylo zdaleka tak příjemné, hřejivé, konejšivé, jako to původní, pod matčiným srdcem. Ráda se tiskla k matce, vnímala teplotu jejího těla, snažila se zaslechnout tlukot srdce – tenhle zvuk dával rytmus jejímu životu před porodem. To vše byla jen chabá náhražka a nemohlo vyvolat ztracenou blaženost. Jenže člověk si rychle zvyká i na lepší, i na horší. Schopnost „zvyknout si“ patří k základní výbavě, nezbytné pro přežití. I to bylo dílo operačního systému, který řídil chod jejího mozku.

Když se poprvé dostala ven z pokoje, na chodbu, byl to pro ni skoro takový šok, jako když se narodila. Změnila se světla, jiná byla teplota prostředí kolem ní. Uklidnilo ji jen vědomí, že některé tvary se opakovaly i tady. Nebyly sice totožné, ale podobaly se vzájemně – později si vybavila, že v těchto chvilkách první úzkosti upírala zrak na přechod stěny a stropu chodby porodnice. Ten kout, rovná čára, nenarušená žádným překvapením, to jí poskytovalo oporu. Znepokojovaly ji nové vjemy a pokud to bylo možné, uklidňovala se pohledem na kout.

Pak ji maminka vynesla před dům.

Venku nespatřila nic, co by viděla někdy před tím. Bála se. Maminka ji držela zabalenou do povijanu. Stála ve vchodu a dívala se ven. Klára plakala. Bála se té záplavy nových tvarů. Maminka se otočila a chtěla se vrátit. Klára se v tu chvíli uklidnila. Uviděla rovné linie, dveřní rám, schodiště. Maminka se tedy zase otočila a vykročila. Teď už Klára neplakala. Dychtivě do sebe vstřebávala vjemy nových tvarů. Tato několikavteřinová zkušenost ji naučila, že změna nemusí být nutně trvalá. Někdy samozřejmě trvalá je – Klára se už nikdy nevrátí tam, kde jí bylo nejlépe, totiž do matčina lůna. Když s ní maminka poprvé vyšla ven, domnívala se, že už nikdy nespatří ty uklidňující rovné tvary. Pochopila, že tvarů je hodně, že se střídají a že ne každá změna je k horšímu. Od té chvíle pozorovala tvary zvědavě.

Všímala si těch nejmenších drobností. Viděla, že žádná drobnost není zcela totožná jako jiná drobnost. Nějaká vazba mez nimi přece je. Ani mnohem později, tedy v době, kdy se snažila pomoci ježkovi, jako pomáhala kamarádovi Jakubovi a kdy potkala kluka s provokativním jménem Jarda Loket, kluka, který nešel číst, by nedokázala popsat a pojmenovat ten proces, který probíhal v obou polokoulích jejího mozku, samostatně pracujícího teprve několik dní.

Pravá polovina fungovala jak sběrnice informací. Právě ta zaznamenávala tvary podrobností a ukládala je do paměti. Povšimnutí, tedy zaměření a analýza podrobnosti nebyl jednorázový proces. Mozek porovnával vjem se záznamy v paměti, jako by se chtěl přesvědčit o tom, zda je to stejná podrobnost, která v paměti už je obsažena. Někdy tam opravdu byla, totiž v těch případech, kdy se oči dítěte zaměřily na stejné místo. Do procesu porovnávání měla ale co mluvit i pravá polovina mozku, citová, intuitivní. Ta bezděky měřila, jak dlouho porovnávání trvalo. Když bylo mžikové, šlo o jasně jiný objekt, rozdíly byly jasně zřetelné. Pokud však šlo o jiný objekt, porovnávání trvalo různou dobu. Někdy trvalo skutečně dlouho. To se stávalo v případech, kdy objekty byly podobné. Klára si pamatovala podobné objekty. V další fázi poznání zjistila, že nepodobné objekty se mohou skládat z obrovského množství podobných objektů. Tohle už uměla později analyzovat a dokázala by to i někomu vysvětlit, kdyby chtěla. Jenže nechtěla.

V takovém případě, teoreticky možném avšak prakticky neproveditelném by řekla například toto:

„Každý strom je jiný. I stromy od jednoho druhu jsou každý jiný. Lípa se liší od druhé lípy. I kdyby někdo strom tvaroval, a pokusil se ho přetvořit do jednoho mustru, jako to dělají sadaři s jabloněmi anebo zahradníci ve francouzských zahradách či japonští pěstitelé bonsaí, přece má každý strom jiný tvar.“

A ona uměla každý individuální strom rozeznat. Je třeba k tomu dodat to, co by sama nikdy neřekla, i kdyby ji někdo přiměl k jakési výpovědi.

„Třebaže je každý strom jiný, jeho obraz se skládá z dílčích obrazů. Ty jsou sice také každý jiný, ale jsou si vzájemně podobnější, než je celek stromu. Listy lípy jsou si vzájemně podobnější, než dvě různé lípy. Také částečky kůry jsou si vzájemně podobné, kdežto každý kmen je na první pohled odlišný. Takto můžeme dojít k základním tvarům, které se v rámci určité tolerance opakují, a tvary vyššího řádu jsou pouhým složením těchto vzájemně si podobných částí. Mohli bychom to připodobnit k písmenům abecedy. Je vcelku nepatrné množství písmen a lze z nich sestavit nekonečné množství výpovědí. Složitý svět se skládá z elementárních tvarů. Zrakové poznání by bylo neúnosně složité a datově náročné, kdyby tomu bylo jinak. Zrakový vjem dá mozku jen základní informaci o světelných poměrech na scéně přítomných. Mozek analyzuje informaci o světle a rozhodne, jaké elementární tvary poskytnou věrohodnou interpretaci světelné informaci. Informaci o nich poskytnou dalším, hierarchicky vyšším mozkovým vrstvám, které rozhodnou, do jakých celků dílčí informace složit a jaký význam jim přiřadit.“

Klára by ovšem nikdy nic podobného nevyslovila. Ostatně, ona nikdy nemluvila o svých schopnostech. Proč by to měla dělat?

Zrakové vjemy ji poutaly v prvních dnech života nejvíc. Zároveň k ní pronikaly vjemy zvukové. Od prvních chvil slyšela zvuky kolem sebe. Přicházely z různých stran. Zprvu jim nevěnovala takovou pozornost jako tvarům, třebaže si je pamatovala všechny. Operační systém jim prostě přiřadil pro tuto fázi budování systému nižší prioritu. Pak si všimla, že tvary vydávají zvuky. Oblíbila si tvar, ke kterému se vázal zvuk „máma“. Byl to rozhodně nejbezpečnější tvar ze všech pohyblivých tvarů v jejím okolí, v tom smyslu, že poskytoval největší pocit jistoty. Další soubor zvuků, který ji zaujal, zněl jako „papat“. Jakmile se začal ozývat, byla nablízku blaženost spojená se sáním z prsu. Pak obvykle následoval soubor zvuků „hajat“. I to byl příjemný stav, ve kterém se znepokojivé vlivy okolního světa propadají do teplé tmy.

V některých takových okamžicích měla Klára dojem, že se vrátila tam, kde jí bylo nejlépe, do matčina lůna.

(Květen 2004, první pokus o Tušení podrazu. Z této verze nezbylo ve finální podobě vůbec nic. Přesto se mi idea intelektualizovaného zvířete trvale líbí. Dodatek z konce roku 2019.)