Zjara 2008 vydal Albatros novou knihu Ondřeje Neffa (1945) Dvacet tisíc mil pod mořem. – Co to melu? A že přece kráčí o klasickou verneovku, na které se Ondřej Neff pouze poněkud „přiživil“? Věřím, že po přečtení tohoto článku případný podobný názor změníte.

Držím oněch Dvacet tisíc mil v rukou a nečtu ovšem na obálce jen „podpis“ Ondřeje Neffa, nýbrž i jméno Julesa Vernea (1828–1905). Jde tedy o adaptaci? Ano. V dějinách literatury víc než běžný jev, jak nám připomíná už třeba Robinson Crusoe a nesmírně poutavá historie jeho převádění do češtiny, která prozatím končí verzí Františka Novotného (2005). U té se zastavme, a to nejen z toho důvodu, že také ji uvedl na trh Albatros. I proto, že rovněž František Novotný je autorem science fiction, a tedy trochu Neffovým kolegou, a dále pak z toho důvodu, že i on se mohl na obálku „podepsat“ plným právem, i když to neudělal (a spokojil se s umístěním svého jména v tiráži). A proč že se mohl Novotný podepsat na obal plným právem? Jde o totální převyprávění, ve kterém se autor kupříkladu nebojí využít i vlastních znalostí moderního námořního kapitána. Dobrá, namítnete ale, že znáte i původního Robinsona, a to je kniha vysoce svébytná, takže podobné převyprávění opravdu vyžaduje, a zvláště pak v případě dnešních dětí. A že se to s ní dělalo vskutku vždycky, zatímco s prózou Dvacet tisíc mil po mořem nikoli?

Nemyslím si, že lamentace jsou ve skutečnosti na místě.
A především si teď ujasněme, zda je vhodné Vernea adaptovat vůbec – a jakkoli. Odpověď zní: Nepochybně ano. A je to samozřejmé. Původního Vernea v současnosti přece česky dál a dál vydává brněnské nakladatelství Návrat, i když často pouze v upravených prvorepublikových překladech. Každopádně však má každý mladý čtenář dnes možnost po kterékoli verneovce sáhnout a strávit ji takříkajíc bez příkras – i bez redukcí. A ty nejlepší ostatně může v knihovnách najít v bezpočtu vydání. A právě do této situace vstoupil Ondřej Neff, a to nikoli jako pouhý upravovatel textu anebo zastaralých překladů, a nedorazil dokonce ani od lesa, nýbrž takříkajíc „od rádia“. Má přece už na kontě dlouhou řádku dramatizací verneovek, a třeba právě Dvacet tisíc mil pod mořem kdysi přetavil hned do pětidílného rozhlasového seriálu. Výborného. Teď tedy stál znovu před podobným úkolem.

A měl hned na začátku dvě možnosti.
Tou první byl poměrně pietní přístup. Vzdal se ho. A udělal správně, to je nejen můj názor. Jednak udělal dobře z výše naznačených důvodů, jednak pak i pro vlastnosti konkrétních Dvaceti tisíce mil, které kdysi vznikaly poměrně dlouho. Ne, nakladatel Hetzel tehdy nebyl tak docela spokojen. Přestože pak slavily úspěch. Děje tu totiž je poskrovnu a jde spíš o jakýsi polopodmořský cestopis, na který jsou jako korálky navěšovány rozmanité příhody. Ondřej Neff cestopis uchopil, rozpustil v moři – a znovu napsal. Zgruntu. Dodal zcela novou motivaci i pro ústřední plavbu kolem světa a nastolil taky záporného hrdinu, který, jak víme, v případě dobrodružného románu jest přísadou víc než podstatnou. Verneovi chyběl. Ondřej Neff jej „vyrobil“ z jedné původně epizodní postavy, totiž z kapitána Farraguta.

A co dál a co více?
Neff připsal celé akční scény, aniž by se sebeméně „vykecával“, a dokonce si dovolil i ten hřích největší, že trochu pozměnil psychologický profil kapitána Nema (a to především v závěru). Suma sumárum: ve výsledku držím v rukou zbrusu nový román, který se – na rozdíl od původního – daleko lépe čte. Jistě že bez Verneova génia by nevznikl, ale je nepochybně lepší než byl ten původní. Jsou to, přeneseně řečeno, Tři mušketýři, zatímco původní verze byla pouze Pamětmi pana d ’ Artagnana – a rozumíme si, že?

Problém ovšem nastane hned u některých adaptací dalších, které má Albatros taktéž v plánu. Jako druhý přichází na řadu Patnáctiletý kapitán a má se objevit už na podzim. Ta kniha je oproti „Nemovi“ poněkud hutnější a osobně bych měl při adaptování veliký strach. Ondřej Neff se ale vyznačuje tím, že strach nemá anebo si ho nepřipouští, a tak odsoudil původní finále „Kapitána“ k zániku a dostane se nám nového, logičtějšího. Komu to vadí? Iks nepozměněných vydání má takový staromil opět k dispozici. A co má následovat zjara 2009? Adaptace Pěti neděl v balóně, opět od Neffa. Zvláště úvod Pěti neděl je dnes už opět beznadějně zastaralý, a tak se vracíme do situace s Dvaceti tisíci mílemi pod mořem: jinými slovy, adaptace bude i tady víc než místná.

Pak ovšem časem dojde i na Tajuplný ostrov, a tady mne jímá hrůza.
Pokud totiž pojme Ondřej Neff svou práci stejně totálně, pak opravdu nevím: Tajuplný ostrov je takřka neadaptovatelná kniha, tedy aspoň ne tím způsobem, jak to zatím předvádí Neff. A snad teď trochu zapřeháním, ale Tajuplný ostrov lze chápat až jako jakýsi „sen autistův“ a „bibli lidí s Aspergerovým syndromem“. Ano, přeháním, ale záměrně, a to abych poukázal na charakter onoho textu. Je zacyklený sám do sebe a neuvěřitelné množství zde přítomných detailů je samo o sobě smyslem. A pokud je tedy začneme vyškrtávat, pak je otázkou, u čeho až by mohlo ono sekernictví skončit. Jak se ale naštěstí zdá, je si Ondřej Neff podobného nebezpečí vědom, a tak zatím mluví hlavně o posunu v závěru Ostrova, kde se opět vyskytuje kapitán Nemo. Nu, a není ani novinkou, že Neff už po léta touží vytvořit i jakýsi „spojovník“ mezi situací Nema na konci Tajuplného ostrova a začátku románů Troskových, tedy těch, které o tomtéž kapitánovi také pojednávají. Uvidíme, zda to dokáže.

A abych tedy celé konání shrnul, můžeme být rádi, že Albatros zadal úpravy verneovek právě někomu tak kreativnímu, jako je Ondřej Neff. Jeho adaptace se budou číst „navěky“ a vyroste bezpočet dětí, které by bez nich Vernea nikdy, nikdy nedočetly. Takový je dnes svět. A to je i dostatečný důvod pro Neffovu práci, do které se vrhl s nadšením i způsobem, který ospravedlňuje jeho „podpisy“ na obálkách.

A ještě závěrečnou poznámku: k adaptování Julesa Vernea by Albatros nejspíš vůbec nepřistoupil, kdyby nebylo ilustrátora Zdeňka Buriana, který kdysi vytvořil mistrný doprovod k více než deseti Verneovým románům, jeden z nichž takto ještě vůbec nebyl realizován (právě Pět neděl v balóně). Jak se zdá, počítá se prozatím pouze s vydáním těchto „Burianových“ knih, nicméně Ondřej Neff už teď koketuje také s tím, že by se pak pokusil prosadit i nové uvedení Cesty kolem světa za osmdesát dní, tedy knihy, kterou Burian bohužel nikdy neilustroval. O obrázky by se jistě úspěšně pokusil Milan Fibiger, který by pak teoreticky mohl ve spolupráci s Ondřejem Neffem postupovat Verneovým dílem dál a dál. Ne, nezáviďme jim tu práci kvůli finančnímu ohodnocení, ale záviďme jim ji kvůli možnosti slastného ponoru do světů, které jim mohou závidět všichni milovníci dobrodružství vyzbrojení ještě mladými a bijícími srdci…

Ivo Fencl, server Citarny.cz, 11.2.2017