Je třeba dál vrtat tunel

Ke sci-fi jste se románem Ultimus vrátil po několika letech. Co vás k tomu vedlo, že právě teď a právě sérií o Kubovi Nedomém a Dědkovi Čuchákovi?
Nakopla mě doba. Ultimus fakticky vznikl někdy v polovině osmdesátých let, krátce po tom, co jsem napsal Měsíc mého života. To je úvodní román Arkadského cyklu. Tehdy jsem začal psát román o koncentráku na Měsíci. Ten je zrušen, rozpuštěn, ale po čase se vězňové do kriminálu vrátí, protože je jim tam líp než na svobodě. Vyšel jsem z životní zkušenosti, že většině lidí svoboda spíš překáží, než aby jim byla k ničemu. Jenže do toho přišel Listopad 1989. Já si říkal, jaký jsem to cynický pitomec, že přece lidi milují svobodu! No a rok se s rokem sešel a bylo jasné, že ten první dojem byl správný.

Dobře, ale proč Ultimus vychází až po pětatřiceti letech?
Něco jiného je společenská tendence a něco jiného je román, drama. Že si lidi dvakrát po sobě zvolili Zemana a sním i cestu k Rusku a Číně, to je dlouhodobá tendence. Román potřebuje drama, zápletky, situace a zvraty. K tomu mi pomohlo to nakopnutí. Doba mě nakopla, když jsem psal druhou verzi – tu finální – románu Tma. Nakoplo mě obecné hajzlovství politiky, ve které jde veřejný zájem absolutně stranou osobním zájmům – a o tom Tma ve svém podtextu jde. Aktuálně mě nakopává politická korektnost, woke aktivismus. Vidím v tom hysterickou ideologii, maskující skutečné zájmy, a ty zase jsou ryze osobní, tedy čistý egoismus. V tom smyslu je Ultimus groteska na téma politického aktivismu. V Ultimu ten politický aktivismus prosazuje trvale udržitelnou harmonii robotů a lidí. Zraje ve mně další román, který zachytí, k čemu to povede. Kam jinam může ta agresivní ochrana práv robotů vést, než k nenávisti a k robotímu holocaustu? Už před lety jsem o tom napsal povídku a konec konců, pronásledování robotů je už v Měsíci mého života. Pořádné zpracování je ale přede mnou.

Zbylo z původního Ultimu vůbec něco?
Do práce na něm jsem se pustil několikrát. V teď vydaném Ultimu je scéna se smrtícími kybo-škorpiony, ta byla už v té první verzi. Málem tam zůstala scéna, ve které Kubu vezoou do kriminálu. Byla to moc pěkná scéna, jenomže jsem si pak uvědomil, že je to plagiát skvělé Lemovy povídky o mouše v pilotní kabině.

V Ultimu slibujete i povídkovou sbírku s těmito dvěma hrdiny – jak jste s ní daleko a kdy se na ni čtenáři mohou těšit?
Jsem pilnější, než tušíte. Sbírka Hu! Je hotová, jsou v ní povídky různě během let vydané, ale i dosud nevydané povídky, napsané jen pro ni. Doufám, že jí nakladatel umožní ilustrace, Karel Jerie skvěle vyzdobil Ultimus a v té sbírce by se mohl vyřádit. Teď si uvědomuju – mezi těmi nevydanými texty je i fragment jedné ze starých verzí Ultimu, udělal jsem z něho samostatnou povídku.

První „arkadský“ román, Měsíc mého života, jste napsal v osmdesátých letech. Od té doby se toho změnila spousta, režimem počínaje a způsobem života ovlivněným nástupem internetu konče. Ovlivnily tyto změny nějak váš přístup k psaní sci-fi, případně samotné uvažování o ní?
Nemyslím si to. Tenkrát v těch osmdesátkách jsme v podstatě všichni ve sci-fi hnutí brali to, co píšeme a čteme jako vyjádření postoje ke světu, který jsme vnímali negativně. Byl to pro nás tunel do svobody. Popřevratová euforie rychle vymizela a bylo jasné, že je třeba ten tunel hloubit dál.

Plánují se i nová vydání všech tří předchozích dílů série. Budete do nich nějak zasahovat, a pokud ano, proč a v jakém rozsahu k těmto změnám dojde?
Vaší otázce rozumím, vždyť jsem původní Tmu zásadně předělal. V tomhle případě ale tu potřebu nemám. První a druhé vydání Měsíce mého života se liší trochu v závěru, ale tím to končí, žádné zásahy nebudou.

Váš autorský záběr je nesmírně široký. Píšete či psal jste romány i povídky, komiksové scénáře, rozhlasové hry, monografie slavných osobností, encyklopedie i populárně naučná díla o sci-fi, s vašimi sloupky a fejetony se pravidelně setkáváme na webu Neviditelný pes, který jste i založil. Převyprávěl jste zhruba desítku románů Julese Vernea, přeložil jste kultovního Neuromancera. Máte před sebou ještě nějakou autorskou výzvu, kterou byste si rád splnil?
Před lety jsem napsal divadelní hru Past na satana, tu jsem raději ani nikomu neukázal. Loni jsem publikoval divadelní hru – je to fakticky pokračování Čapkovy hry R.U.R. Hra vyšla v povídkovém sborníku Robot 100. Moc by se mě líbilo, kdyby ji parta nadšenců realizovala…

Na Neviditelném psu jste napsal stovky trefných glos týkajících se aktuálního politického dění, a také v Ultimu lze objevit štiplavou satiru na některé současné trendy. Zůstal ve vás pořád aspoň trochu idealista, co se týče dalšího vývoje v naší zemi, případně v Evropské unii a na celém světě, nebo už jste definitivně zcyničtěl?
Proboha, zcyničtený nejsem vůbec! Ovšem, že jsem vždycky byl a zůstanu idealistou. A jsme zase u té svobody – naivka je ten, kdo si myslí, že je život ve svobodné společnosti procházka růžovým sadem. Ano, každou chvíli nás něco nebo někdo nasere, ale to ke svobodě patří, jako patří k životu ve volném prostoru že tam fouká.

Byl jste jedním z prvních velkých propagátorů internetu v naší republice. Jak se vaše tehdejší představy, kam se vše vyvine, shodují se současným stavem?
Myslel jsem že to bude sluha a on se z něho stává pán. To je poněkud překvapující zjištění.

Nakolik náš svět podle vás ovlivnily sociální sítě a obecně organizovaný trolling, který na nich bují?
Napoleon řekl, že lidé nechtějí svobodu, že chtějí rovnost. Sociální sítě daly rovnosti technickou platformu. Výsledkem je zhroucení autorit a vznik monotématických bublin. Nedovedu posoudit, do jaké míry je to nevratný proces. Máme za sebou parlamentní volby a v nich se ukázalo, že na osobnostech přece jen záleží. Volby ovšem jsou tradiční institut. Jsou pod velkým tlakem aktivismu, hovoří se o diktatuře většiny. V tom vidím osudové nebezpečí. Kdyby mělo dojít k průlomu i v tomto smyslu, bylo by to velmi špatné.

Jules Verne je vaším celoživotním tématem. Proč zrovna on? A plánujete ještě převyprávět nějaký další jeho román?
Miluju ho čím dál víc. Je reprezentantem sebevědomí evropské civilizace, která v devatenáctém století završila vítězný pochod světem. Ze sebevědomí nezbyl ani stín. Jsem zvědav, kdy se verneovky začnou rituálně pálit na náměstích. Do té doby vyjde mnou převyprávěné Ocelové město a dokončuju desátou verneffku, Vynález zkázy. Tím bude série zakončená, ledaže by zase bylo něco jinak.

Otázky kladl Jiří Popiolek