Jak jsem se mýlil (strašně)

Hrabu se v archivu a objevil jsem text své parconové přednášky z roku 1995 na téma Jaké bude příští století. Je dlouhá, nepřipadá mi ani moc zajímavá, spíš ukecaná. Tak jsem aspoň vytáhl jednu pasáž, která mě až zaujala tím, jak je vedle jak ta jedle. Posuďte sami.

Psáno v roce  1995

Tím se dostávám k technologické části, k předvídatelným technologiím.
Kosmonautika zajímá nás scifisty mimořádnou měrou.
K její renesanci dojde spolu se zostřením mezinárodní situace na konci našeho století, tedy do pěti let. Bude třeba vybudovat nedobytnou pevnost a neexistuje strategicky výhodnější místo, než je právě Měsíc. Víme, že Strategická obranná iniciativa, zvaná též Hvězdné války, má v Americe opět zelenou, po zkušenostech z Perského zálivu. Pevnost na Měsíci bude součástí jedné z příštích generací Hvězdných válek. Cesta na Mars bude, myslím, vcelku nenáročný vedlejší produkt technologického úsilí věnovaného budování měsíční pevnosti a dojde k ní do roku 2020. Ke zřízení stálých sídel na Marsu dojde však až v druhé polovině století. Budou to spíš podniky jednotlivců a korporací, než států a budou mít účel vědeckovýzkumný, ovšem i zábavní a propagační.

Pokud jde o další předvídatelné technologie, prioritní bude akumulace energie.
Zatím ještě nedošlo ke kvalitativnímu skoku v tomto oboru. Problém získávání a skladování energie je koule na naší noze. Stačí si jen uvědomit groteskní nepoměr mezi výkonem notebooku a jeho akumulátoru. Skutečně efektivní akumulátor se dá čekat do dvacet let. Způsobí i společenské změny – sníží se význam Blízkého východu jako polomonopolního dodavatele energie. Ropy bude ovšem dále třeba jako suroviny k technologii plastických hmot a biotechnologií, takže k naprostému zubožení nedojde, pouze k částečnému poklesu, který povede k radikalizaci a upevnění vnitřních vazeb v islámském světě.

Velkou neznámou je supravodivost. Už několikrát se zdálo, že supravodivost za vysokých teplot je na dosah. Jakmile k tomu dojde, otevřou se mnohé brány – supravodivost je klíč, myslím i k akumulátoru energie, o němž jsem hovořil před chvílí.

Konečně bych rád připomněl oblast, o níž jsem se už zmiňoval, technologii zvanou genetické inženýrství. Z ní vzejdou četná dobra, ovšem i zla. Například syntetické viry se mohou stát zbraní, už kvůli které bude zcela nutno stavět pevnost na Měsíci. Vizemi o konkrétních aplikacích genetického inženýrství bychom se mohli bavit zbytek dne. Myslím, že jsme asi všichni zajedno, že už na přelomu století se začnou tradiční elektronika a genetické inženýrství vzájemně dotýkat, až se jednou prolnou. To je myslím nevyhnutelný proces.