Etoekologie 2.

Zakázané technologie 21. Posledně jsme se seznámili s učením brazilského antitechnicisty Manuela de Campo, který ve třicátých létech jednadvacátého století rozpoutal kampaň vyžadující, aby každá technologická novinka byla povolována či zamítána podle toho, zda nepřinese nepřijatelné etické důsledky lidstvu. Jedním z takových vynálezů byla i neviditelnost, založená na myšlenkách významného leč takřka neznámého belgického básníka a umělce Maurice de Boullignarda. Vynález byl dlouho technicky neřešitelný: teprve pokročilá nanotechnologie umožnila vyrobit plastickou fólii dostatečně nasycenou receptory a emitory světelných paprsků, které, náležitě koordinovány, vyvolávaly dojem, že světlo prochází pevným objektem do fólie zahaleným, ať to byl objekt živý nebo neživý. Fólie neviditelnosti narazila na zuřivý odpor antitechnicistů.

“Vidět a být viděn, to je základní právo všeho živého i neživého,” tvrdili.
Výrobce fólie firma DuPont se marně snažila odbýt tyto námitky poukazem na to, že toto údajně základní právo je narušováno každou noc a v každé místnosti, kde není osvětlení. Nenaplnily se ani obavy, že fólie neviditelnosti se zmocní kriminální živly. V té době už dávno nebyly bezpečnostní systémy závislé na viditelných složkách světla.
Šlo o takzvaný princip identity. Fólie byla nesmírně drahá a oděv z ní zhotovený si mohli dovolit jen ti nejzámožnější. Co se ceny týče, hermelínový plášť byl pytlovina ve srovnání s touto fólií první generace. Několik “průhledných žen” bylo doslova lynčováno rozlíceným davem antitechnicistů, vyznávajících de Campovo učení. V Beverly Hills došlo k minometným útokům na “průhledné” domy miliardářů. Nicméně i tentokrát se odehrával stejný příběh.  Bez ohledu na všechny protesty a na všechna hnutí technický pokrok šel dál a cena “průhledné” klesala ještě více šokujícím tempem, jako se to stalo u mikropočítačů v závěru dvacátého století. Do nové fólie, jejíž rozlišovací schopnost byla mnohonásobně vyšší, než u prvních výrobků, se ve městech halily už ne miliardářské vily, ale veřejné budovy, jejichž ohyzdnost budila nelibost veřejnosti. V Praze to byl například Palác kultury po generace zvaný Pakul, který byl první do fólie neviditelnosti zahalen. Odpůrci nové technologie změnili taktiku a slovník. Pod heslem etoekologie prohlašovali tentokrát šerednost za jedno ze základních práv všeho hmotného.

“Věci jsou takové, jaké jsou a nikdo nemá právo zastírat ani krásu, ani šerednost.”

To ovšem bylo už úpadkové stádium hnutí a v polovině jednadvacátého století se neviditelnost stala běžnou technologií. Svět se zdánlivě vyprazdňoval, tou měrou, jakou přibývalo neviditelných budov. Fólie nového typu vyžadovaly značný příkon energie, takže v šedesátých létech, kdy opět došlo k energetické krizi, při výpadcích se lidé divili, kolik šerednosti je najednou kolem nich a připomínali si své předky, kteří museli kolem všech těchto hrůz procházet, aniž by je jakákoli technologie šetřila od nechutného pohledu. Netřeba dodávat, že právě tato zkušenost přispěla k tomu, aby se sám princip etoekologie dostal u veřejnosti do nemilosti, ba pohrdání. Sám Manuel de Campo se toho nedožil a umřel v blaženém přesvědčení, že významně přispěl k nápravě veřejných věcí. Bůh mu budiž milostiv za tento blud.

Seriál z Ikárie 1995 – 2000