Anatomie Stroje času

Zařekl jsem se, že se tu nebudu snažit o recenze, nejsem k tomu kvalifikovaný a obecně vzato se mi protiví šťourání v cizím díle. Nicméně mi nedá dívat se kolegům pod prsty, jak si počínali a jak na který tvůrčí problém šli.

Nedávno jsem si pustil film Stroj času režiséra Simona Wellse z roku 2002, tedy film dvacet let starý. Už proto by byl pokus o recenzi komický. Na ČSFD mu dali jen 58%. já byl milosrdnější se třemi hvězdičkami z pěti. Viděl jsem před lety verzi režiséra George Pala, musím si to někde vyhrabat a osvěžit si to, nepamatuju se na to ani trochu, jen si vybavuju tu mašinu, byla moc pěkná.

Z hlediska stavby dramatu je potíž v původní románové předloze Herberta G. Wellse. Není to totiž román v pravém slova smyslu, je to beletrizovaná sociální spekulace o vývoji lidstva, jak ho vnímal intelektuál sklonku devatenáctého století v době ohromujícího rozvoje industriální společnosti. Wells vnímal sociální rozdíly: v té době výrobní proces ještě nedokázal materiálně uspokojit pracující vrstvy. Střední a vyšší vrstvy žily v neúměrně vyšším režimu pohodlí než robotníci. Vznikalo napětí, z napětí se zrodily ideologie a z ideologií politická praxe, konkrétně komunismus. O hrozící revoluci psal už Čapek v alegorickém díle R.U.R., sté výročí jsme vzpomínali loni.

H.G.Wells tyto jevy vnímal také, nicméně nikdy s myšlenkou revoluce nekoketoval. Ve Stroji času ale rozvinul krajně pesimistickou vizi, kam to všechno půjde: robotníci zpustnou a nakonec si vytvoří svoji doménu v podzemí, kdežto vyšší vrstvy, změkčilé a kulturní, zůstanou na povrchu a budou se oddávat hedonismu. Čase se z nich vyvinou dvě rasy, přičemž ti dole, Morlokové, budou ty nahoře, Eloie, živit, podporovat a zároveň pěstovat na potravu. Taková byla Wellsova vize sociálního vývoje.

Dnes nemá smysl s Wellsovou vizí polemizovat a z ideje románu zůstala jen rekvizita, tedy z jeho hlediska jistě jen podružný prvek, totiž „stroj času“. Literáty, ale i teoretiky fyziky fascinuje idea putování časem a Wells takto založil celou významnou odnož sci-fi. Román tu ale zůstává jako literární dílo, je dosud čten a svádí k adaptacím – jen pod tímto názvem ho zpracovali kromě Američanů i Mexičané a Indové v posledních třiceti letech.

Jak na to?

Román má svého hrdinou, poutníka v čase. Vše vede jen k prezentaci Wellsovy vize, autor je fascinován představou genetického rozštěpení člověka na dvě nekompatibilní vývojové větve. V románu se to snese, přinejmenším sneslo v devadesátých létech devatenáctého století. Film ale neúprosně žádá story.

Tvůrci filmu se utkali s motivovou nouzí, jak bych to nazval. Román nabízel jen jeden motiv – Poutník přijde do budoucnosti, zjistí stav, jak to je a je zděšen. Málo na celovečerní film. Nabídli tedy čtyři časové výlety, ten první je zajímavý, byť i jinde variantně zpracovaný: Poutník (hraje ho Guy Pearce) prožije osobní tragédii, zahyne jeho snoubenka. Strojem času se vrátí do blízké minulosti a zjistí, že její smrti nelze zabránit. Druhá část je v jakési green-deal epoše, v níž všichni jezdí na kole, hezké, ale k ničemu. Pak ale přijde cesta dál do budoucnosti a tam už je to pravé, drsný duální svět s Elolii a Morloky.

Tady je autorsky zajímavé, že tvůrci opustili původní Wellsovu ideu, že totiž dnešní sofistikovaní lidé budou ještě víc sofistikovaní, až změknou a zhloupnou a zdětinští (ono se to tak trochu děje, ehm…), kdežto hrubí ještě zhrubnou, nicméně neztratí své mechanické dovednosti. V pojetí tohoto filmu jsou Eloiové něco jako nevinní Indiáni, kteří žijí v jakýchsi hnízdech z travin a bambusů (na snímku vlevo), kdežto Morlokové jsou zombie-opice se zachovanými dovednostmi udržovat jen velmi hrubou technologii v chodu (obrázek vpravo). Wellsova idea shořela, jsou to zombies v džungli a hledá se cesta, jak je vyhubit. Hrdina Alexander Hartgegen, zdrcený ztrátou Emmy, nachází v budoucnu dívku (hraje Samantha Mumba). Což je v podstatě v souladu s literární předlohou. Dívka zajata Morloky, jinak to ani nemůže být. Předpokládáme, že Poutník ji zachrání, což se samozřejmě stane, a nejsme ušetřeni ani nezbytného visení za ruku. Co ale s tím nadělením?

Autoři sáhli k vtipnému řešení, které je absolutně na hlavu a proti všem pravidlům. Hrdina zašprajcuje pomocí hodinek mechanismus stroje času a dojde k tomu, že celá časová osa Morloků se pokazí a všichni Morlokové zahynou a hrdina se svou snědou láskou kráčí ruku v ruce světlým zítřkům. Protože z Morloků udělali zombies, zapomeneme, že je to vlastně polovina lidstva a že ten hezký pán svými hodinkami spálil půlku planety, takže Himmler s Eichmannem jsou proti němu čučkaři.

Recenzenti ocenili řešení dvěma hvězdičkami i méně a vcelku prohlásili film za blbost. Nebudu rozporovat, nicméně kolegiálně musím uznat, že je to řešení vtipné a přinejmenším vede k závěru sice banálnímu, ale s hlavou a patou.

Asi se taková díla jako je Welsův Svět času filmovat nemají a když, tak nějak artově, k promítání pro fajnšmekry. Ono, málo platné, to bylo filozofické dílo a žádná space opera.

Stroj času, USA 2002
Scénář: John Logan, David Duncan (původní scénář), kamera: Donald McAlpine, hudba: Klaus Badelt, hrají: Guy Pearce, Samantha Mumba, Mark Addy, Sienna Guillory, Phyllida Law, Alan Young, Yancey Arias, Orlando Jones, Jeremy Irons, Laura Kirk, Josh Stamberg,