Rada pro spisovatele

Dovolím si začít náš rozhovor trochu netradiční otázkou. Kde se vzala Vaše záliba v žánru sci-fi a kdy jste se rozhodl, že mu zasvětíte i velkou část Vaší literární činnosti?

Od dětství mě přitahovala technika a její fungování v budoucnosti. Odtud byl krůček ke čtení sci-fi. Když potom po letech vznikalo koncem sedmdesátých let ssci-fi hnutí jako ostrůvek svobodného uvažování v moři normalizační blbosti, rád jsem se pustil to psaní povídek a potom i románů v tomto žánru. Kdyby poměry byly normální, byl by ze mě novinář a na nějakou sci-fi bych si ani nepomyslil.

Jak dnes vzpomínáte na své literární začátky a na svůj první samostatný román Klukoviny a tátoviny?

To ani nebyl román, to je vyprávění o příhodách otce a pětiletého synka – tenktát jsem byl skoro novopečený otec. Rodina, to byla další vzácná radost v té neradostné době a těší mě, že se mi podařilo si trochu těch pocitů uchovat.

Letos Vám vyšel román Ultimus, který je současně čtvrtým dílem sci-fi série Arkádie. Tím prvním byl Měsíc mého života, jenž byl vydán už v roce 1988. Jaké to je pracovat přes 30 let na jedné sérii a sledovat, do jaké míry se Vaše vize naplňují? A řekl byste, že se nějak mění i styl Vašeho psaní?

U tématu mě drží dvě ústřední figury. Kuba Nedomý je starožitník v oboru antikvární techniky – jsem to já, kdybych žil jako veterán havíř v habitatu na Měsíci. Jeho kamarád a společník je Dědek Čuchák, kyborg nadaný umělými hypercitlivými smysly a analytickým mozkem. U série mě drží tyhle dvě figury. Představy se moc nerealizují – když jsem psal Měsíc mého života, tedy první knihu série, vypadalo to, že se Američané brzy na Měsíc zase podívají a dokonce se tam usadí. Ta vize se pořád vzdaluje – jako když se jdete podívat na duhu a ona před vámi couvá. Mně ro ale nevadí, hlavně že si mí hrdinové drží svoje charaktery.

Nemáte někdy pocit, že si lidé často pletou žánr sci-fi s fantasy?

Fantasy jsou pohádky pro dospělé. Nikdy mě nebavila, spíš bych řekl, že mě nudí, včetně superslavného Tolkiena. Držím se pořádné sci-fi… a jsem tudíž v menšině, jaksi opodál. Jako ti dva, Kuba Nedomý a Dědek Čuchák.

Už několik let jsme prostřednictvím sci-fi románů a sci-fi filmů varováni před nebezpečím, jež mohou pro lidstvo představovat supermoderní technologie. Nakolik vážně bychom podobná varování měli brát? Přece jen to někdy vypadá, že dnešní doba je až příliš „přetechnizovaná“…

Je to směšné a k pláči zároveň. Lidi na celém světě se mají nejlíp, jak se kdy v dějinách měli. Už nejsou hladomory, nejsou kontinentální války, jaké byly dřív běžné. Kde kdo si ale leští ego nějakým vážným varováním: kolikrát varuješ, tolikrát jsi člověk, ba co víc, jsi mudrc, jsi prorok. Jakápak přetechnizovaná doba. Je to prostě doba, jaká je a má svoji dosažitelnou míru techniky. Myslíte snad, že před padesáti lety se lidé procházeli po loukách, mávali motýlům a radovali se, jakou mají krásnou nedotechnizovanou dobu?

V podstatě by se dalo říci, že jsme vystaveni dvojímu tlaku: technologickému a ekologickému. Lze v dnešní vyhrocené době ještě nalézt nějakou zlatou střední cestu?

Nevím, jaký tlak myslíte, snad ekologické náboženství? Ano, z něho plyne tlak, třeba právě v podobě absurdního Zeleného údělu, který povede k bídě, následným sociálním nepokojům a v důsledku ublíží přírodě, protože nebudou peníze a ochota k její ochraně.

Jste také známý jako velký fanoušek Julese Vernea, dokonce jste převyprávěl řadu jeho děl. Někteří lidé dodnes zastávají názor, že Verneovy knihy jsou určeny především mládeži. Osobně s tím příliš nesouhlasím, sám jsem Vernea začal číst až po třicítce. Jaký názor zastáváte v této věci Vy?

Pracuju na desátém svazku série Verne pro 21. století, a myslím na mladého čtenáře. Naprosto ale chápu, že dospělý i hodně dospělý čtenář po verneovce sáhne – a jemu bych radil původní podobu. Tam si vychutná ty sáhodlouhé poučovací pasáže, ze kterých vane pohoda…

Co podle Vás dělá z Julese Vernea tak výjimečného autora? Jeho knihy se čtou už nějakých 150 let a vychází stále znovu a znovu…

Verne je zcela ojedinělý fenomen a stal se součástí supertřídy v klasice. Je to symbol sebevědomí euroatlantické civilizace, která si doslova podrobila v devatenáctém století svět a vtiskla mu některé svoje rysy. Dnes má euroatlantická civilizace kocovinu a omlouvá se za to, že učila divochy v pralese číst.

Někdy mám pocit, že nejlepší Verneovy knihy jsou ty méně známé: Sever proti Jihu, Bezejmenná rodina, Tajemný hrad v Karpatech, Zmatek nad zmatek, Plovoucí ostrov… Které Verneovy romány nejvíce oslovily Vás?

Četl jsem samozřejmě všechny, jen jednu jsem nedočetl, Zelený paprsek. Svůj půvab mají všechny, skvělý neznámý skvost je Chancellor, příběh lodní katastrofy na širém moři. Připomíná příběhy Jacka Londona v té nejlepší podobě. Velmi doporučuji.

Některé z posledních verneovek (Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy, Tajemství Wilhelma Storitze, Trosečníci z lodi Jonathan) jsou do velké míry dílem Verneova syna Michela. Podle mě jsou rovněž skvělé. Čím to je, že se Michel Verne nakonec nedokázal prosadit pod vlastním jménem?

Roli hrály komerční zájmy. Nicméně on sám byl významný podnikatel ve filmovém průmyslu, byl jedním z prvních producentů. Tedy, byl „báječný muž s klikou“, třebaže nestál za kamerou.

Kdybyste měl možnost se s Julesem Vernem setkat, nač byste se ho zeptal?

Odkud čerpal informace o nitru Afriky v románu Pět neděl v balónu. Geograficky správně popisuje oblasti, které ještě nebyly prozkoumány, kde jste k tomu přišel, Mistře?

Netradičně jsme začali, netradičně také skončeme. Jakou radu byste dal těm, kteří chtějí uspět jako spisovatelé?

Nenechte se otrávit a pište.

Otázky: Milan Mundier, 17.10.2021