Vánoční povídka o padouchovi

Není to náhoda, že jsem tu zveřejnil – hodně daleko s křížkem od funusu – vánoční povídku. Dostal jsem zadání na vánoční povídku do sborníku Vánocům věnovaného. Závažný to úkol, podjal jsem se ho odpovědně a napsal povídku. Pak mi přišla drobet aktivisticky politická a napsal jsem variantu laděnou spíš sociálně. Ale více mi líbila ta první. No a pro případ, že by se nelíbila politika ani sociální tónina, napsal jsem úplně jinou. Byl jsem rád, že pan redaktor přijal z těch tří tu první, která mi přišla nejlepší, známe se s panem redaktorem dlouho a ani tentokrát nezklamal. Nicméně docela spokojený jsem i s tou třetí a tu překládám k vašemu úsudku. Až sborník vyjde, upozorním na něj. Zde je ta třetí povídka:

Dopis Ježíškovi

(Vánoční příběh malého padoucha)

František byl osmiletý potměšilý zmetek. Rád využil každé příležitosti, jak svoje rodiče naštvat. V předvánočním čase je takových příležitostí hodně. Užil si to už loni, když přišla maminka s nápadem, že by měl napsat dopis Ježíškovi.

„Psaní Ježíškovi je babská pověra, která do jednadvacátého století nepatří. Kluk z toho bude mít zamotanou hlavu a riskujeme těžkou duševní poruchu,“ mínil tatínek.

„Je to prastará poetická tradice. V jeho věku jsem psala Ježíškovi a ty taky. Dodnes na to vzpomínáš. Proč bys to chtěl klukovi upřít?“ nesouhlasila maminka.

„Už jsme se o tom bavili. Je to fakt, psal jsem dopis Ježíškovi. Jenže naši mi nikdy pod stromeček nenadělili nic, co v tom dopise bylo. Z výchovných důvodů. Jen se na to mého otce zeptej! Poví ti to.“

„Tvůj otec je zakyslý nenávistný dědek. Copak bys chtěl, aby na tebe Frantin takhle vzpomínal?“

„Nemluv tak o mém tátovi. Vážím si ho a vděčím mu za všechno dobré, co ve mně je!“

„To toho moc není,“ neudržela se maminka a pak už to jelo jako po másle.

František hádku poslouchal za dveřmi svého pokojíčku a radoval se, že se pohádali kvůli němu. Dopis Ježíškovi, pěkná pakárna. Maminka ho loni donutila takový dopis naškrábat. Musel tam napsat brusle a přitom věděl, že otec je už koupil a škatuli schoval v suterénu ve sklepě. Napsal si ještě o elektrickou koloběžku a ta pod stromečkem nebyla.

Teď to bylo jasné. Z výchovných důvodů. Já vám dám, výchovné důvody!

Nazítří večer, ještě před televizí, se František zmínil o dopise Ježíškovi.

Maminka si s tatínkem vyměnili krátký pohled. Bylo to něco jako blesk, skoro to zasmrdělo sírou.

„Tebe by potěšilo napsal dopis Ježíškovi?“ zeptala se maminka a zase pohlédla na tatínka.

Řekla potěšilo, napadlo Františka. To je mazané. Fotr s e neodváží mi zatrhnout něco, co by mě potěšilo. Teď to nesmím zvorat.

„Když já nevím,“ řekl kňouravě. Tenhle tón otce vždycky rozhněval, fungovalo to spolehlivě.

„Jak to, že nevíš? Musíš přece vědět, co by tě potěšilo a co ne.“

„Nemusí to vědět. Proč by musel? Je to dítě. Řídí se citem.“

„Co ti říká ten tvůj cit?“ zeptal se otec.

„Když já nevím, jestli ten dopis Ježíšek dostane,“ řekl František.

„Ovšem, že ano,“ hned na to řekla maminka a vrhla na tatínka pohled plný varování.

„Loni ho nedostal.“

„Proč myslíš?“

„Kdepak je to autíčko na rádio, aha?“

„Ježíšek není povinen ti splnit každé přání. V tom je to tajemství, Frantine,“ řekla maminka tím svým protivně sladkým hlasem, který šel Františkovi tolik na nervy.

„Dopis Ježíškovi není objednávka v e-shopu,“ podpořil ji tatínek. „Nemá žádnou vypovídací hodnotu.“

„Patří k dětství!“ řekla maminka.

„Patří do jiné doby.“

Už to vypadalo na novou hádku a hrozilo, že dopadne hůř než včera. To si František nepřál. Instinkt rodilého padoucha mu napovídal, že není záhodno tlačit na pilu, aby se to nakonec nezvrtlo a neobrátilo se proti němu.

„Tak já ho teda napíšu,“ řekl.

„Výborně!“ zaradovala se maminka. „Pomůžu ti s tím.“

„Ne,“ na to František. „Napíšu ho sám.“

„Budeš si vědět rady?“ zapochybovala maminka.

„Tatínek vždycky říká, že se mám stavět na vlastní nohy!“

Díval se při tom na tatínka a měl při tom dobrý pocit, že se mu daří zatlouct klínek na správné místo. Teď už se fotr neopováží proti dopisu Ježíškovi remcat.

„Dobře, chlapče, tak se mi to libí,“ řekl tatínek. „Napiš dopis Ježíškovi sám.“

Díval se při tom na maminku. Kluk umí psát jen napůl. Uvidíme, jak se s tím popere. Taky líp pochopíme, co v něm je a jakým směrem máme pedagogicky zatlačit.

No vidíš, fotr, jak jsem tě dostal, pomyslel si František.

„Chci ale mít jistotu, že to bude opravdu jen pro Ježíška,“ řekl pak ten malý zmetek nahlas.

„To je přece samozřejmé,“ zvolala maminka.

„Není. Kluci ve škole říkali, že dopis Ježíškovi je blbost a že je to jenom taková objednávka pro rodiče, na kterou se pak stejně vykašlou. Že jako napíšu dopis, ale otevřete ho vy. Kluci říkali, že dopis Ježíškovi je jenom šaškárna pro rodiče.“

Tatínek se nadýchl a jaksi povyrostl. Maminka ale byla rychlejší.

„Nevšímej si, co říkají kluci. Nebudeš brát v úvahu každou hloupost. Nenech si kazit radost z Vánoc. Je to velký svátek nás všech. Tvůj, můj, i tatínkův. Viď, tatínku?“

„No jo,“ řekl tatínek.

„Tvůj dopis Ježíškovi bude jenom pro něho,“ řekla maminka. „Na obálku můžeš napsat DO VLASTNÍCH RUKOU. To je závazné, rozumíš?“

„Aspoň se pocvičíš v psaní,“ řekl tatínek.

„Neotevřete ho?“ ptal se František a díval se tatínkovi do očí. Toho ani nenapadlo, že mu malý zmetek klade past. Padl do ní oběma nohama. Spustil svým protivným mentorským způsobem, jakým šel na nervy mamince i Františkovi:

„Když je to DO VLASTNÍCH RUKOU, je to jen pro adresáta. Bylo by to porušení listovního tajemství a to je vážná věc. To není jenom neslušnost. To je trestný čin!“

Díval se při tom na maminku. I z jeho strany to byla zlomyslnost. Když sis dopis vymyslela, tak se s tím poper sama.

Bylo mu jasné, že neodolá a bude mít potom výčitky, že synka oklamala.

„Chci od vás čestné slovo,“ řekl František.

„Čestné slovo,“ řekli oba rodiče najednou a podali chlapci ruce.

Měli mu těma rukama nafackovat a možná by to i udělali, kdyby tušili, co si ten parchant vymyslel.

*

Maminka vybavila Františka psacími potřebami. Připravila obálku a několik listů papíru, aby bylo na zkažení. Ujistila Františka, že Ježíšek není citlivý na gramatické chyby a že se nic nestane, když něco napíše špatně.

„Důležitá je upřímnost, Františku. Ta na Ježíška působí nejvíc. On nehledí na nějaké maličkosti, jako je špatně napsané písmeno. Dovede nahlédnout rovnou do srdíčka, rozumíš? Takže se na nic neohlížej a piš. Nikdo ti nebude koukat přes rameno. Bude to jenom tvůj dopis a přečte si ho Ježíšek.“

Položila psací potřeby před Františka na desku stolu, pohladila ho po hlavičce a vyšla z pokoje. Dveře za sebou zavřela tišeji než obvykle. Pak František slyšel, že si něco povídá s tatínkem.

Já ti dám upřímnost, pomyslil si František. Však to napíšu upřímně a uvidíme, jak se budete kroutit.

Rodiče za dveřmi ještě něco tiše huhlali. Chvilku čekal, že se maminka vrátí anebo že do pokojíčku vtrhne fotr. Nic takového se nestalo a tak František začal psát:

MILÝ JEŽÍŠKU!

JÁ NECHCI POD STROMEČKEM ŽÁDNÝ VJECI, PROTOŽE BICH JE STEJNĚ NEDOSTAL. JAKO TO AUTÍČKO NA RÁDIO. UŽ HO NECHCI, KDYŽ NEMOHLO BÝT LONI. VE TŘÍDĚ HO MÁ KAŽDEJ. TO CO CHI JE, ABYS ABIS UDĚLAL Z MÁMY A TÁTY TRPACSLÍKY ASI DVACET 20 CM VELIKÍ (OD ZEMNĚ), ABY KOLEM MĚ POSKAKOVALI A JÁ JE MOCH TEJRAT JAKO TÝRAJÝ ONI MNĚ. NEMUSÍ TO BEJT POŘÁT. TŘEBA JEN DEN. BYLO BY TO OŽIVENÍ RODINÝHO ŽYVOTA.

TVŮJ FRANTIŠEK.

Malý padouch dopsal a pečlivě si dopis přečetl. Byl se svým dílem velice spokojený. Obzvlášť pyšný byl na závěr dopisu. Oživení života. Nevěděl moc dobře, co by to mělo znamenat, ale slyšel to, když se rodiče dohadovali a napadlo ho, že by je to mohlo pěkně vytočit.

Dopis nejspíš přečte máma, ukáže to tátovi a ten bude skákat dva metry do vejšky a já jim vpálím, že je to porušení listovního tajemství. Neslušnost a trestný čin. Podání rukou na čestné slovo.

Už vám nebudu nikdy věřit, tohle jim řeknu.

Rodiče serou pecky, že když jim povíš, já vám už nevěřím, říkali kluci ve škole. Normálně je to položí na kolena. Tak říkali kluci ve škole.

„Už jsem dopsal!“ volal zmetek František. Spotřeboval jen jeden list papíru. Složil ho a vložil do obálky, tu pečlivě zalepil a obdařil adresou JEŽÍŠEK V NEBY, JEN DO VLASTNÍCH RUKOUCH. Maminka obálku převzala a když viděla adresu, zaslzela dojetím.

Ta tradice! Budeš vzpomínat, milý chlapečku, dojímala se.

František ji při tom pozoroval.

Budeš srát pecky, až si to přečteš, pomyslel si.

Tatínek si všiml adresy, ale nekomentoval chybu. Vysloužil si tím pochvalné přikývnutí od maminky. František pak položil zalepenou obálku za okno a všichni tři se pak vzdálili z pokoje.

Parchant si usmyslel, že bude rodiče mučit. Bedlivě hlídal, aby se ani maminka, ani tatínek nevkradli pod nějakou záminkou do pokoje, aby dopis z okna nevyfoukli. Ne snad, že by se o to nepokusili, nicméně František byl bdělý a vždycky jim v tom zabránil.

Byl ale bdělý v jistých mezích, přece jen bylo zmetkovi jenom osm let, takže nakonec zvadl a usnul v křesle. Maminka ho odnesla do postele, kam ho položila a dala mu pusinku na čelo. Tatínek zatím šel pro dopis do pokoje.

Za oknem dopis nebyl.

A do sakra, pomyslel si. Vzal ho vítr. Škoda. Bylo by to srandovní čtení. Ježíšek v neby, stálo na obálce. Co je uvnitř? No, to se už nedozvíme, povzdechl si a vyšel z pokoje.

Málo kdy byl tak na omylu jako teď.

*

Ráno se František probudil. Sotva se probral, vzpomněl si na svůj dopis. Teď už mu ten nápad nepřipadal tak dobrý, jako večer.

Rodiče si dopis určitě přečetli. Co na něj asi tak řekli? Máma je dobrá, možná dokonce, že ho vzala jako fór. Zato táta je pruďas. Pořád nějaké pravidlo a vědecké poznání. Určitě zuřil. František si ho představoval, jak mává papírem v a v obličeji je celý červený a prská kolem sebe vzteky.

Jak to, že nevpadl do pokojíčku a neprobudil mě, přemýšlel František. Nejspíš mu to máma nedovolila. Máma je dobrá.

Teď už je táta v práci a máma je na odchodu, uvažoval malý pletichář. Oni si tu scénku nechají a večer. Musím se na ni představit. Můžu si to vyzkoušet v koupelně před zrcadlem.

Vy jste ten dopis přečetli. Napsal jsem to schválně, abych se přesvědčil, co ve vás je, opakoval si, co jim řekne. Vy jste mi lhali. Už nikdy vám nebudu věřit.

Budou srát pecky, ujišťoval sám sebe, jenomže teď, ráno, z toho neměl takovou radost jako včera večer, když dopis psal. Už to nebyl tak dobrý nápad. Nějakými zadními vrátky se mu do duše vkradl strach a ten pomaličku narůstal a sílil, až ho celého ovládl.

Odpoledne se vrátil z družiny a pak přišla máma z práce a chovala se úplně normálně a taky táta, když přišel domů, dělal jako by nic.

Ty brďo, řekl si František, oni ten dopis fakt nečetli.

Ohromně se mu ulevilo a strach jako by vyletěl komínem.

Oni ho nečetli, opakoval si. Pozoroval je a čím dál si byl víc jistý, že nemohli dopis otevřít. I kdyby máma dokázala tátu přesvědčit, že je to fór, nějak by to dal najevo. Neudržel by se.

Ne, nečetli to, ubezpečil se František.

To ale znamená, že je vůbec nezajímá, co bych si přál pod stromeček. Jsem jim jedno. Jsem jim ukradenej. Co by Frantin chtěl k Ježíšku? Je to jedno. Dostane šálu a naučnou knihu o řeckých pověstech. Tubu dětské zubní pasty. Je to tak. Mám rodiče, kteří o mně nemají vůbec žádný zájem.

Všimli si, že je celý nesvůj a maminka mu kladla ruku na čelo, aby se přesvědčila, že nemá teplotu. Po večeři ani nechtěl koukat na film doporučený od šestnácti let s výstrahou před násilím a hrubou mluvou a šel spát. Pod maminčiným dohledem se umyl, vyčistil si zuby a převlékl do pyžama. Dala mu pusu a vyprovodila ho až ke dveřím pokojíčku.

„Nechceš, abych ti chvilku četla?“ ptala se.

Nepřetvařuj se, pomyslel si. Nemáš mě rána. Už vím, co udělám. Já ti umřu.

„Jsem unavený,“ řekl tragickým hlasem. „Půjdu spát.“

Pohladila ho a on vešel do pokojíku.

Zhasl hlavní světlo a rozsvítil si noční lampičku. Sedl na postel.

Já jim umřu, opakoval si. Měl bych jim to říct. Kluci ve škole říkali, že je to taky hodně hustý a že rodiče serou pecky.

„Málo platný, ty jseš fakt pořádnej hajzl,“ ozval příjemně melodický has. František se lekl a podíval se do kouta. Zdálo se mu, že právě odtud se hlas ozval, z kouta vedle skříně, měl tam schovanou hokejku a ještě nějaké další krámy.

Stál tam kluk zřejmě stejně starý jako František. Snědý štíhlý s výraznýma tmavýma očima. Krásně lesklé kaštanové vlasy mu splývaly skoro až na ramena. Na sobě měl seprané džíny a modrou mikinu, obutý byl do lehkých pantoflí.

Františka napadlo, že je to nějaký kluk od vedle a že sem vklouzl, aby mu něco ukradl. Blýskl očima stranou. Mobil ležel na svém místě.

„Nebuď vůl,“ řekl ten kluk shovívavě. „Nejsem žádnej kluk od vedle. Napsal jsi mi dopis. Tak jsem se na tebe přišel podívat.“

Vystoupil ze stínu a namířil k psacímu stolu. Sedl si na židli a s úsměškem ve tváři se podíval na Františkovy učebnice a sešity, rozhozené po desce.

„Co jseš zač?“

„Nemám to jméno rád, ale nic nepopleteš, když mi budeš říkat Ježíšek.“

„Kecáš.“

Pokrčil rameny a přehodil si nohu přes nohu.

„Napsal jsi mi dopis. Chceš, abych ti řekl, co v něm je? Mám z tvých rodičů udělat trpajzlíky, abys je mohl sekýrovat. Fakt jsi mě tím dostal. Ten kluk je třída, na něho se musím podívat, to jsem si řekl, když jsem si ten dopis četl.“

„To měl být jen tak fór,“ vyhrkl František. „Nemyslel jsem to vážně. Já chtěl, aby se prozradili, že čtou dopisy. Listovní tajemství, chápeš?“

Přikývl.

„Já vím. Chtěl jsi jim vpálit do ksichtu, že jsou lháři a že už jim nikdy nebudeš věřit.“

On ví všechno, napadlo Františka.

„To máš pravdu,“ přisvědčil cizí kluk, snad Ježíšek.

Venku se ozvaly kroky. František se ohlédl ke dveřím.

„To je máma. Schovej se!“

„Buď v klidu,“ řekl kluk.

Maminka tiše otevřela a nakoukla dovnitř.

„Proč ještě nespíš?“

„Já tu jen tak sedím.“

Vešla a rozhlédla se po pokoji. Kluk jí posměšně zasalutoval, ten tak se ťuknul do skráně dvěma prsty.

„Tě pic,“ řekl ji. Nedala nic najevo.

Ona ho ani nevidí, ani neslyší, pomyslel si František a jen koutkem oka postřehl, že kluk přikývl.

„Není ti něco? Nebolí tě hlava?“

Položila mu dlaň na čelo. Ucukl a podíval se na kluka, který o sobě tvrdil, že je Ježíšek. Popadla ho panika a už měl na jazyku, že u stolu sedí na židli Ježíšek.

Kluk se zamračil.

„Ne abys ceknul. Zatím jsem pořád ještě na tvé straně a chci ti pomoct rodiče pořádně vytočit.“

Maminka se na něho smutně usmála.

„Lehni si a zkus spát. Ráno ti bude líp. Horečku nemáš.“

Má mě ráda, napadlo Františka. Měl bych jí o Ježíškovi říct. Třeba by mi pomohla.

Ježíšek vstal od stolu a postavil se mamince za zády. Opravdu se netvářil vlídně.

Františka napadlo, že by jí mohl ublížit.

„Raději už jdi, mami,“ řekl. „Lehnu si a zkusím usnout.“

Chvilku se na něho dívala, ještě ho pohladila a šla pryč. František si všiml, že prošla těsně kolem Ježíška a vůbec ho nepostřehla. Ve dveřích se otočila.

„Kdyby něco, tak na mě zavolej. Dobrou noc.“

Zavřela za sebou dveře.

Františkovi vyhrkly z očí slzy.

„Proč to děláš? Co jsi zač? O co ti jde?“

Ježíšek pokrčil rameny.

„Taky mám rodiče. Nejsi jediný, komu jdou rodiče na nervy. Takže se občas pobavím, když tátu pořádně vytočím a ukážu mu, že nejsem ten hodnej synáček z jesliček se svatozáří nad hlavou. K tomu potřebuju někoho, jako jseš ty. Pořádně hnusnýho, sobeckýho, nenávistnýho parchanta.“

„Já ale mám mámu a tátu rád!“

„Tím hůř,“ řekl Ježíšek vážně. „Tím větší jseš zmetek, když trápíš někoho, koho máš rád. Ale nevyčítám ti to, já nejsem jinej.“

On jim to udělá, napadlo Františka. Udělá z nich trpaslíky.

„To si piš, že udělám. Víš, jak bude fotr skákat, až tě uvidí zničenýho z toho, že jsi udělal z vlastních rodičů trpaslíky?“

To už František nevydržel a rozkřičel se na celé kolo:

„Mámo! Táto! Pomoc!“

Rodiče vtrhli do pokoje. Uviděli synka v slzách, třásl se a někam ukazoval a volal, že je tu zlý Ježíšek a že z nich chce udělat trpaslíky a že to František zavinil, protože to napsal do dopisu.

Podařilo se jim chlapce uklidnit. Netušili, že se to povedlo jenom proto, že Ježíšek, který se tu chvilku klackoval kolem a pozoroval, co se děje, posměšně si cvrnknul prsty ke skráni a zmizel. Maminka pak zůstala u Františka a čekala, dokud neusne. Teprve potom odešla a nechala pootevřené dveře, aby ho uslyšela, kdyby měl být zase neklidný. František se ale neprobudil a spal klidně až do rána.

*

Týden, který zbýval do Štědrého dne, uplynul rychle a klidně. Nazítří po tom večeru, kdy František psal dopis Ježíškovi, se maminka několikrát opatrně ptala na zlé sny a sahala Františkovi na hlavu. Chlapec sám sebe ujišťoval, že opravdu měl podivný sen a vidina kluka v sepraných džínách a bleděmodré mikině se mu vytrácel z paměti. Po dvou dnech mu otrnulo úplně a pak už se těšil, jak už to děti v jeho věku dovedou.

Nastal Štědrý večer. Rodina usedla k večeři s první hvězdičkou, jak se sluší a patří. Stromeček už čekal ozdobený v obývacím pokoji. Ve vzduchu voněla purpura a maminka pustila CD s vánočními písněmi Tří tenorů. Tatínek si trochu dopřál bílého vína k rybě a měl dobrou náladu a žertem nadhodil, jestli Františkovi ten Ježíšek pořád ještě připadá zlý a maminka se zamračila a řekla mu, ať toho nechá. František se usmíval a každou chvíli se díval na hodiny a nakonec maminka řekla tatínkovi:

„Tak už Frantina nemuč a běž se podívat, jestli nám tu Ježíšek něco nenechal.“

„Dobře, já tedy půjdu,“ řekl tatínek a šel do obývacího pokoje. Ve dveřích se otočil. „Uvidíme, jestli se zachoval podle toho dopisu, který jsi mu poslal.“

Tatínek za sebou zavřel dveře. Maminka se podívala na Františka a když viděla, že zbledl a rozdrkotaly se mu zuby, chytila ho za ruku.

Do toho se rozcinkal vedle v místnosti zvonek, jen docela krátce. Pár cinknutí a pak se ozvala rána, ne moc silná, jenom jako kdyby něco malého kovového upadlo na podlahu.

František vykřikl.

Nejdřív ho napadlo, že maminka nějak zmizela, snad odešla nebo upadla, už ji neviděl sedět u stolu. Když se ale naklonil, spatřil ji sedět na židli docela maličkou, tak malou, že dosahovala hlavou k desce stolu. Mávala ručičkama. Zaslechl její hlásek:

„Co je to? Co se to stalo?“

Byl z ní trpaslíček, skřítek, smrskla se i s oblečením, takže když ji František popadl a postavil na sedák židle, měřila něco přes půl metru. Z pokoje se ozývaly divné zvuky, jako kdyby kocour dorážel tlapkami na dveře. František otevřel a uviděl maličkého tatínka, sotva mu dosahoval hlavou k pasu.

„Pomoc! Pomoc!“ volal tatínek tenkým hláskem a František si k němu klekl a rozplakal se a všechno mu došlo, že to nebyl sen, že ten hnusák v modré mikině splnil svoji hrozbu, ale ten opravdový hnusák, to byl on, František, protože kluk v mikině jen splnil to, co on sám napsal do toho dopisu.

„Tak dost!“ ozval se mu za zády hluboký hlas. František vstal a otočil se.

U okna stál mohutný muž nápadný hřívou stříbrných vlasů a mohutným plnovousem. Oblečený byl do tmavomodrého sametového kabátce. Držel za ucho kluka v sepraných džínách a bleděmodré mikině. Díval se někam Františkovi za záda. Chlapec se ohlédl. Ke své úlevě spatřil rodiče zpátky v plné velikosti. Stáli tu zkoprnělí a třásly se jim ruce.

„Omlouvám se vám, vážení. S dětmi je někdy potíž. Tohle si vypiješ,“ obrátil se ke klukovi v mikině.

„Když on v tom dopisu napsal, aby…“ zakňoural ten kluk a ukázal na Františka.

„Žádné když on. Tohle jsi spískal ty. Napravíš to. Co by sis přál,“ obrátil se k Františkovi. „Rychle, nemáme čas.“

„Elektrickou koloběžku,“ vyrazil ze sebe chlapec.

„Máš ji mít,“ řekl neznámý a skutečně, elektrická koloběžka, v chromu a červené metalíze, se zaleskla pod rozsvíceným stromečkem. „Jdeme,“ řekl klukovi. „Tohle si vyřídíme.“ Než zmizeli, obrátil se ke zkoprnělé rodině. „Promiňte, ještě jednou se omlouvám. To víte, s dětmi je někdy kříž.“

Zůstala po nich jen vůně, hodně podobná purpuře, ale jaksi silnější a vznešenější.

Rodina zůstala stát u stromečku. Pod ním ležely zabalené dárky, ovšem nápadná byla ta koloběžka uprostřed hromady.

„Co to bylo…“ ozval se tatínek.

Voňavý vítr se opíral těm třem do tváří a vzpomínky na právě prožité chvíle se vytrácely, jako když rosa schne v prudkém ranním slunci. Po několika minutách už tatínek s maminkou věřili, že koloběžku objednali z Alzy na základě úpěnlivého přání z Františkova dopisu.

Jenom ve Františkovi nějaký stín vzpomínky zbyl. Neměl určitý tvar, byl to spíš pocit. Nějak souvisel s dopisem Ježíškovi, ovšem nevěděl, v čem přesně. Zůstal v něm trvale a měl praktický dopad. Působil mu nevolnost i při pouhém pomyšlení, že by měl někomu způsobit něco zlého, nebo aspoň nepříjemného. Ve výsledku se tedy stalo, že František už nebyl potměšilý zmetek. Když pak o necelý rok později psal zase dopis Ježíškovi, na prvním místě uvedl dárky pro tatínka a maminku.

Z toho je vidět, že onoho Štědrého večera dostal skutečně ten nejlepší dárek, jaký si lze přát, totiž dobré srdce. Však ho taky dostal od autority nejvyšší.

Jak tenkrát dopadl Ježíšek za svůj pokus o dětinské zmetkovství, to historie nedovozuje.

Do rodinných záležitostí nejvyššího panstva nemáme my, obyčejní smrtelníci, co strkat svoje zvědavé všetečné nosy.