Naše Květa nelže

Potkan, který se chystal vyběhnout k nedalekým popelnicím, měl smůlu. Nemohlo ho napadnout, že nedaleko dřevníku u rodinného domku na kraji obce Zálesí ho přepadne kobra královská. Zhmotnila se ve tmě jako černý dvoumetrový blesk. Zasáhla zvíře za krkem. Nepokládala za nutné plýtvat svým nervovým jedem, kterým dokáže skolit slona a člověka usmrtí za několik minut. Byla to takříkajíc spořivá kobra. Potkana pozřela a odplazila se zpátky do úkrytu mezi poleny, kde teď usne. Bude potkana trávit. Až se probudí, pak uvidí.

*

Potkan měl smůlu, že neumí číst noviny. Tam se psalo už před pár dny, že třináctiletou K.M. napadl blíže nezjištěný had, kousl ji do nohy a zmizel. Dívka útok odnesla pouhým leknutím, po hadovi se pátrá. Tak to psali prvního dne. Nazítří, opět to byla malá zpráva, se psalo o tom, že se had nenašel navzdory usilovným snahám skupiny dobrovolníků. Žádný chovatel hadů nehlásil ztrátu. Po třech dnech mohl obzvlášť pečlivý čtenář zaznamenat zprávičku, že pátrání po hadovi bylo odvoláno s tím, že nejspíš šlo o planý poplach. Obec Zálesí opět zmizela ze záběru veřejného zájmu.

Kobra královská zatím spala ve svém úkrytu a trávila polapeného potkana.

*

Původce všech zveřejněných zpráv o hadím útoku byl jistý Jindra Zemák, referent kulturního a informačního centra spádové obce Mestěnice s povinností knihovníka a redaktora dvouměsíčníku Mestěnický zpravodaj. Moc rád by se ale dostal do Prahy, nejraději do některé televize jako reportér. Potíž byla v tom, v Mestěnicích, a v okolních obcích Březno, Kablava, Zálesí a Jíšeň je těžké novinářsky vyniknout.

Aférka s hadem přišla doprostřed naprosto mrtvé sezóny, kdy se nedělo lautr nic. Případ se stal v Zálesí, had měl napadnout jistou Květu Mazáčovou. Dívku prohlédl lékař, ale neshledal žádné následky otravy. Matka napadené, paní Dana Mazáčová, ohlásila útok na obecním úřadě a starosta Dudek sestavil oddíl dobrovolníků, posílený odborným chovatelem hadů Míkou. Pátrání nepřineslo žádný výsledek.

Jindra Zemák poslal zprávu do krajské redakce ČTK. Jindy by takovou prkotinu zahodili, ale protože nebylo do čeho píchnout, dostala se dokonce i do celostátní sítě. Směnař četky po Zemákovi chtěl další zprávy. Druhý den se had nenašel a třetího dne starosta Dudek pátrání odvolal.

„Jak to vypadá s tím hadem,“ volali směnař Zemákovi.

„Nijak.“

Četkař se smál.

„Kdybys byl co k čemu, tak z toho případ uděláš.“

„Jak?“

„Dobrý kuchař umí vařit i z vody.“

Tak se stalo, že se Jindra Zemák vypravil do Zálesí. Otevřel mu Karel Mazáč, rozvážný muž středního věku, povoláním elektrikář. Zemák se ho zeptal, jestli by si mohl se slečnou dcerou promluvit.

„Proč ne. Moc vám toho neřekne. Není povídavá.“

Posadili ho do křesla, otec Mazáč seděl vedle něho na židli, Květa se svou matkou Danou Mazáčovou bok po boku na televizní pohovce. Televize běžela, u Mazáčů ji nikdy nezhasli. Teď měla vypnutý zvuk.

Jednou mě tam uvidí, pomyslel si Zemák, když pohlédl na obrazovku. Prorazím. Chce to drobet štěstí. Příležitost. Musím dostat šanci.

„Opravdu jste viděla nějakého hada, slečno Květo?“ zeptal se dívky.

„Já nevím,“ zahučela Květa.

„No tak, Květuško,“ šťouchla do ní ramenem matka. „Pověz to panu redaktorovi. Ona přiběhla celá vyděšená. Maminko, je tam had, křičela.“

Při pohledu na dívčin netečný obličej si Zemák dovedl stěží představit, že křičí.

„Tak povídejte,“ vybízel ji Zemák. „Opravdu jste viděla nějakého hada, slečno Květo? Velikou kobru?“

„Já nevím,“ odpověděla dívka.

„Říkal jsem vám, pane redaktore, že se nic nestalo,“ promlouval otec Mazáč. „Mrzí mě, že marníte čas.“

Je úplně tupá, zuřil v duchu Zemák. Hloupá netečná puberťačka, tak ji odhadl. Kdyby ale opravdu dovedl rozpoznat, co jsou lidi zač, musel by si všimnout jejích očí. V bezvýrazném obličeji, hladkém jako syrový knedlík, vězely dvě rentgenové lampy, které pečlivě skenovaly okolí a informace zanášely do mozku výkonného jako superpočítač na předpovídání počasí.

Do Mestěnic se Zemák vracel už potmě. Co s tím mám dělat? Jak, že neví? Buď viděla nebo neviděla, zatracená kráva jedna tupá.

*

Potkan se v trávicím ústrojí kobry královské rozpouštěl jako karamela v ústech malého nezbedy. Had pořád ještě podřimoval, nicméně zvolna přicházel k vědomí nejasně si uvědomoval, že ta poslední kořist opravdu nebyla nic moc, žádná lahůdka, jak by si ji představoval. Hadi nejsou ani optimisté, ani pesimisté, berou život tak, jak je. Nicméně jako každý jiný živý tvor dovedou rozeznat, co je opravdu dobré a co méně dobré a přirozeně že touží po tom prvním.

*

Druhého dne po návštěvě Mazáčů v Zálesí Zemák sehnal si spojení na herpetologa Míku a zavolal mu telefonem. Chtěl vědět, jak se na to dívá odborník. Je možné, že by se někomu ztratil had a napadl děvče?

„Oni mě zavolali na odchyt, pane redaktore,“ říkal Míka horlivě. „Vymlouval jsem jim to od začátku. Kde by se tu takový had vzal? Že by někomu utekl? Taková ztráta by se neutajila. O žádné nevím. Já vám povídám, že si to ta holka vymyslela. Však víte, co v tomhle věku dovedou.“

Mladý adept reportérské slávy tedy sedl a vyplodil elaborát o dívce, která je zoufalá v zapadlé vesnici, odkud není úniku. Jako východisko ze života trosečníka na ostrově samoty vidí uměle vyvolaný skandál, do kterého zapletla rodiče, starostu obce, obětavé občany i chovatele hadů pana Míku. Líčení zamotal do sladkokyselé omáčky sentimentality a nabídl text četkařovi jako story. A zase, jindy by směnař stiskl klávesu DELETE a bylo by po story. V tuhle dobu ale bylo zoufale mrtvo. Historku zveřejnila tištěná i internetová média v regionu, dostalo se do celostátního tisku dokonce si ho všimli i v redakci pořadu Na doraz televize Expres. Někdo s tím přišel na poradu zrovna ve chvíli, kdy už hrozilo, že největší událost dne je spadlá trolej na tramvajové trati mezi Libercem a Jabloncem.

„Je to vaření polívky z vody,“ poznamenal šéf pořadu.

„Pořád lepší, než prázdný hrnec,“ opáčila redaktorka Volfová.

Tím dostala zelenou a mohla vyrazit do Zálesí.

*

Kolem návštěvy televize se manželé Mazáčovi pořádně pohádali.

„Jakápak televize,“ mínil Mazáč. „Nic se nestalo. Žádný had Květu nekousl. Copak ti nestačil ten zmatek kolem toho? Ten hadař, ten Míka, ten mi šel pořádně na nervy.“

„Ničemu nerozumíš. Ze všeho nejmíň chápeš naši Květu. Víš, co potřebuje? Povzbuzení. Copak jsi neviděl, jak ožila, když slyšela, že by mohla přijít televize?“

„Bude v televizi,“ poznamenal Karel Mazáč. „Co jí to pomůže?“

„Je jí třináct. Víš, jak se na ni budou všichni ve třídě dívat? Teď tam hraje třetí housle. Myslíš, že ji to netrápí?“

„Mám snad pustit televizi do baráku, aby se kolem holky motali kluci?“

„Je to o prestiži. Je to o sebevědomí. Tohle nemůžeš chápat.“

Vyhrála, jak se dalo čekat, žena.

Štáb televize Expres přijel nazítří v deset. Redaktorka Volfová byla velice milá, chovala se s nenucenou přívětivostí zkušené rutinérky, která si umí získat lidi. Natočila patnáctkrát „nevím“ Květy Mazáčové, výpovědi otce, matky, ale také starosty Zálesí, dále pak dvou mužů, kteří se zúčastnili marného pátrání po domnělém hadovi. Natáčení vzbudilo v Zálesí ohromný zájem a není divu, že se za dva dny poté půlka obce shromáždila v hostinci Na kovárně, aby pořad sledovala.

Reportérka Volfová se vyznala ve vaření z vody.

„Oni je rozmazali, viděli jste to? Jsou teď úplně jako zločinci,“ šlo v hostinci Na kovárně od úst k ústům.

Ostuda to byla obrovská, tak velká, že některým obyvatelům Zálesí to bylo až líto. Nebylo jich ale mnoho.

Jakmile Jindra Zemák uviděl pořad televize Expres, bylo jasné, že mu manželé Mazáčovi půjdou po krku. Otce rodiny odhadoval na neškodného dobráka pod pantoflem, ale ta ženská, ta mohla být nebezpečná jako krajta. Dostal skvělý nápad a hned začal jednat. Když na něho Mazáčová odpoledne skutečně vlítla, byl připravený.

Jen otevřela dveře v Zemákově kamrlíku v podkroví mestěnického Informačního centra, spustila svůj ječák. Pověděla mu, že je gauner a že s ním zatočí a že zažaluje všechny, jeho i tu Volfovou a celu televizi Expres a že to požene třeba k Nejvyššímu soudu nebo až do Štrasburku.

To už se zalykala vztekem a když na chvilku ztratila řeč, Zemák zvolal:

„Správně! A já se k vám připojím.“

„Jak jako?“

„S žalobou. My tu televizi zažalujeme společně.“

Dana Mazáčová ztuhla. Zemák využil chvilky klidu, sáhl za stůl a položil na desku dva kovové předměty a velký pytel.

„Co to má být,“ vyrazila ze sebe překvapená Mazáčová.

„Tohle je hák a kleště na odchyt hadů. V pytli je užovka červená. Už jsem paní Volfové z televize Expres volal. Docela jsem na ni křičel.“

Mazáčová lapala po dechu.

„Jak křičel?“

„Trochu sprostě. Vaše Květa skutečně viděla hada. On ji opravdu napadl a odplazil se. Nelhala ani v nejmenším. Vaše Květa nelže.“

„No ovšem, naše Květa nelže,“ opakovala ohromená Mazáčová. Nespouštěla z pytle oči a škubla sebou, když se trochu pohnul.

„Udělám z toho kauzu. Budu pranýřovat neseriózní novináře z Prahy. Poženu to před etickou komisi.“

„Dost, pane redaktore!“ zvolala Mazáčová. V hubené tváři jí naskákaly rudé skvrny. „Ostudy bylo už dost.“

Zemákovi zazvonil mobil. Podíval se na displej. Kývl na Mazáčovou a bezhlesně vyslovil jméno „Volfová“.

„Můžete přijet co nejdřív,“ řekl, když ustalo štěbetání.

Strčil mobil do kapsy.

„Pochopili, že je zle a jedou, aby to napravili. Ukážeme všem hada a oni se Květě omluví. Tím bude po všem.“

„Kde jste toho hada…“

„Panu Míkovi je ta aféra taky nepříjemná a nechce se nechat vyšetřovat. Půjčil nám pěknou užovku červenou. Naprosto neškodná.“

„Není jedovatá?“

„Je to užovka. Prst jí do tlamy nedávejte, může kousnout.“ Usmál se. „Takže v klidu. Zavolejte panu Mazáčovi. Popadněte ty cajky,“ kývl bradou na hák a kleště, „já vezmu pytel a jedem.“

Celou cestu z Mestěnic do Zálesí musela Mazáčová svého muže přemlouvat a uklidňovat.

„Není to podfuk. Je to had. Ten nic nevyžvaní. Pan Zemák taky nemá zájem na další ostudě. Ukážeme jim hada.“

„Řekněte si o odškodnění. Myslím, že mega je tak akorát,“ napovídal Zemák. Na klíně držel pytel s hadem.

Z mobilu se linulo hulákání pana Mazáče.

„Mega a vystoupení v hlavní večerní relaci. Já tam půjdu s vámi a povím jim o novinářské etice. Veřejnost uvidí, kam vede honba za senzací!“

Had v pytli se na klíně ohřál a začal sebou házet. V pytli se mu nelíbilo a hledal dírku, aby se dostal ven.

Karel Mazáč už na ně čekal ve dveřích. Květa mu vykukovala přes rameno.

„Žádný had…“ začal.

Zemák mu přistrčil pytel s užovkou před obličej.

„Pane Mazáči, kostky jsou vrženy. Volfová už jede. Mega z nich nevymáčknem, ale dvě stě tisíc určitě. A vystoupení v hlavním čase.“

„Beze mě!“

„K tomu vás nikdo nenutí, pane Mazáči. My to s paní Danou zastaneme, že, paní Dano?“

„Hlavně aby nebyla ještě větší ostuda.“

„Kdepak! Teď se dočkáte satisfakce. Celé Zálesí bude za vámi chodit s omluvou. Já jim dám, že vaše Květa lže! Ty jsi přece hada viděla, viď, Květuško?“ obrátil se na dívku Zemák.

„Já nevím,“ odpověděla dívka.

„Máme ho tady, bezpečně chyceného.“

„Když se budou ptát, jak jsme ho chytli, co jim řekneme?“ ptal se Mazáč.

„Hákem a kleštěmi,“ odpověděl Zemák a stručně vysvětlil, co mu řekl chovatel hadů Míka, když mu pytel s užovkou předával.

Mazáč uchopil nářadí a zkusmo jím pohyboval.

„Vypadá to jednoduše.“

„Je to jednoduché. Zvládne to každý, jen se nebát. Je to užovka, pane Mazáči. Děti je chytají rukou.“

Pytel s užovkou položili na pohovku a věnovali se kávě. Na auto televize Expres čekali do tří. Reportérka Volfová vtrhla dovnitř jako velká voda.

„Moc se omlouvám, vážení. Všechno napravíme. Odškodnění projednáme.“ Všimla si háku a kleští na stole. „Kdo ho chytil? To vy, pane Mazáči?“

Mazáč nejistě pokýval hlavou.

„Dá se to říct.“

Zemák stál opodál.

„Kdepak máme zajatce?“ ptala se Volfová vesele.

„Tady v tom pytli,“ řekl Zemák. Naklonil se nad pohovku a pytel zvedl. Ztuhl jako v pohádce o Šípkové Růžence.

Pytel byl prázdný. Uzávěr zdrhovadla nebyl zajištěný, užovka našla dírku a zmizela.

Reportérka Volfová upřela na Zemáka oči a ten pohled nebyl vlídný.

„Vážila jsem cestu do Zálesí, abyste mi ukázal kleště a prázdný pytel?“

Večer rodiče seděli na pohovce a dívali se na pořad reportérky Volfové. Báli se, že se Volfová k případu vrátí a ostuda bude ještě větší.

Vešla Květa.

„Co je?“ zeptal se otec. Dívka neřekla nic, jen kývla hlavou a gestem vybídla otce, aby šel s ní před dům.

Už se stmívalo a stíny splývaly do jednolité tmy. Květa se ohlédla, aby se přesvědčila, že ji otec následuje. Zavedla ho dozadu za dům, k dřevníku. Tak ukázala prstem.

Otec sáhl do kapsy, zapnul na mobilu baterku. V ostrém světle spatřil velikého hada, stočeného do složitého uzlu.

„A sakra!“ vykřikl. Protože to byl muž činu, popadl holku za ruku a běžel s ní domů.

„Had!“ křikl na překvapenou manželku. „Pohlídej ji holku.“

„Co je s hadem? Neblázni zase s nějakým hadem, už toho bylo dost!“

„Neboj. Já to zařídím.“

Popadl pytel, hák a kleště a běžel s nářadím ke kolně. Tam tenhle nešikovný laik hrábl hákem po nejjedovatějším hadovi planety. Nasycené a tím pádem vrcholně spokojené zvíře se jen mdle ohnalo hlavou. Chvilku se na háku kývalo, tak ho zachytil ještě kleštěmi.

„Šup s tebou, potvoro,“ řekl Karel Mazáč vlídně a hodil polapeného hada dovnitř. Překvapilo ho, jak je těžký. Zatáhl zip pytle a zajistil ho. „Teď už neutečeš.“

*

Zemák s chovatelem Míkou přijeli do hodiny.

„Okamžitě zavolejte té Volfové,“ ječela na Zemáka Mazáčová. „Máme hada, rozumíte? Máme hada. Je to důkaz. Říkala jsem, že naše Květa nelže!“

„Dej pokoj s televizí a s Volfovou!“ křičel otec Mazáč.

„Tu ostudu musíme napravit!“

„Každá ostuda přejde. Už nechci žádnou televizi v baráku!“

Květa seděla na židli a mlčky pozorovala chovatele Míku. Ten si hádky manželů nevšímal, krátce se rozhlédl a pak zahlédl pytel s hadem, hozený na pohovce. Hned se k němu vrhnul a popadl ho do ruky.

Strnul a zkusmo ho potěžkával.

Tvářil se tak divně, že se manželé přestali hádat a podívali se po něm.

„To není užovka.“

Opatrně pootevřel uzávěr a rychle ho zase zavřel.

„No přece to je vaše užovka a já jsem ji chytil…“ začal otec Mazáč.

„Jak, chytil?“

„No přece hákem a kleštěma!“

„Vy jste chytil… vy jste chytil…“ brebentil Míka a ve tváři byl celý zelený.

„Ona ji sežrala…“ řekl chovatel Míka užasle.

„Cože?“

Do toho se ozvala Květa.

„Už vím.“

„Cože? Co víš, Květuško?“ ptala se matka. Jak to, že mluví? Před cizími?

Dívka vstala. Oči měla najednou ostré a chladné jako čepel dýky.

„Pan Míka poznal, že v pytli jsou dva hadi. Víte, co to znamená?“

„Co to povídáš, holka nešťastná? Je tam jeden, sám jsem ho tam strčil,“ vykřikl otec Mazáč, zoufalý z další komplikace. Míka zrudl.

„Hodil jsi tam hada, kterého jsem viděla já. Ten sežral ale toho druhého, kterého přivezl pan Zemák a utekl mu z pytle. Jenom pan Míka věděl, kolik váží ti dva hadi. Už to chápeš, táto?“ pdívala se na otce. „Oficiálně prodává užovky, ale na černo pašuje exotické hady. Kolik stojí taková kobra královská, pane Míka?“

„Já… tohle… To je všechno nesmysl.“

„Ty jsi věděla, že je to kobra? Proč jsi nic neřekla?“

„Dokud detektiv případ nevyřeší, musí mlčet,“ odpověděla dívka.

Zemák stál opodál. Zvolna mu docházelo, že mu osud přihrál pod ruku velký případ. Sáhl do kapsy pro telefon a zatímco chovatel Míka něco zmateného vykřikoval, vyvolal si číslo redaktorky Volfové.

Zatímco telefon vyzváněl, díval se na Květu Mazáčovou. Divil se. Čím to je, že velcí detektivové vypadají jako hlupáci?

Dodatek o genezi povídky

Toto je první verze. Kostra je vcelku správná, v souladu s tím, co jsem psal v předchozím povídání. Nicméně jsem ji předělal a řeknu jak.

Occamova břitva, toto středověké poučení, že nejjednodušší je to správné… Vypustil jsem tedy postavu ambiciózního Zemáka. Zásada z mého desatera zní: pokud dvě postavy mají stejný zájem, jedna je zbytečná. Tady má Zemák i Volfová zájem se prosadit. Ať se prosadí jen jeden. Kdo? Volfová, protože je z televize, a televize udělá tu ostudu. Tohle byl zásadní řez. Pak už jen ty menší. Fór že Květa pozná, že jeden had sežral druhého, ten je fajn, ale asi by to vyžadovalo moc pozorné čtení, a to nelze žádat. V definitivě jsem Květu víc předvedl jako vzdorovitého fracka. Že kobra utekla Míkovi a že Míka pašuje exotická zvířata, to jsem naznačil v pozadí – a že Volfová si nechala utéct investigativní kauzu, to je drobná pointa.

Jinak si myslím, že téma je docela fajn a že se k němu ještě vrátím.