Je čas na velký vynález

Jak zásadně změnit budoucnost? Třeba novým řešením skladování energie, říká spisovatel Ondřej Neff

Kulatý rok 2020 se blíží ke konci. Jak jste si ho kdysi dávno z pozice etablovaného autora českého science-fiction představoval?

Jako člověk, který se po celou dobu své profesní dráhy zabývá literárním zpracováním budoucnosti, musím konstatovat, že je to všechno jedno obrovské fiasko. Že se zpravidla mýlíme v tom, že máme ohromně iluzivní představy o rychlosti technického pokroku.

Dáte mi příklad?

Nejsnadněji to lze demonstrovat na fiasku v podobě předpovídání dobývání vesmíru. Třeba já jsem v roce 1984 začal psát svůj Arkádský cyklus a předpokládal jsem, že v polovině 21. století budou obyvatelná města na Měsíci, to jsem vůbec nepovažoval za fantasmagorii. Máme rok 2020 a jestli jsem si něčím jist, tak tím, že v roce 2050 žádné město na Měsíci nebude. A to je jen jeden příklad z mnoha, kdy předpovědi absolutně selhávaly.

Čím to je?

Schopnost předvídat naráží na to, že technický vývoj nejde tak rychle, jak si myslíme, že by měl jít. A už vůbec se nedají předvídat nečekané objevy, nečekané události.

Proto neumíme létat na Mars, zato máme v kapse plastovou krabičku, jež obsáhne veškeré vědění lidstva?

Například. Samozřejmě myslíte mobilní telefon, u nějž to, že s ním lze telefonovat, je dávno to nejméně důležité. Přitom se ne tak dávno předpokládalo, že to, abyste mohli kdykoli hovořit s kýmkoli na světě, prostě není technicky možné.

Jste velký milovník Julese Verna, považovaného za skvělého vizionáře. Ono je to ale složitější, že?

Můžeme najít spoustu příkladů, kdy se předvídatelé takzvaně trefili, třeba autoři fantastiky, science-fiction. Ale zpravidla šlo o výstřel od boku, o náhodu; jako kdybyste vystřelil z brokovnice do lesa, jeden z broků trefil šišku a vy byste se chvástal, jak skvělý jste střelec. Nejste. Tohle je náhoda.

A teď k tomu Verneovi, prosím.

Ten v 60. letech 19. století ve svém románu Paříž 20. století píše o počítači, elektrickém křesle nebo rychlovlaku, ale v podstatě to byly vize, které sypal z rukávu, aniž k tomu měl jakoukoli konkrétní technickou představu. Tím chci z hlediska mé profese dojít k pesimistickému závěru: předvídat reálně není možné. Vývoj, technický i sociální, a jeho vnitřní život jsou tak nekonečně složité a nepředvídatelné jako třeba počasí. Nějaká budoucnost bude, to mohu říci. Ale jaká? Toho schopný nejsem.

Přiznám se, že mě ve spojení s budoucností překvapuje vaše dlouhodobě opakované tvrzení: že už strašně dlouho nepřišel skutečně velký vynález.

To je pozoruhodný jev. Opravdu nedávno to byly nepochybně polovodiče a všechno, co s nimi souvisí a na čem je založený celý počítačový průmysl se všemi důsledky. Od té doby nevíme o ničem. Pro mě je to vzrušující představa: myslím si, že když lidi docházejí k závěru, že je všechno vynalezeno, je doba zralá k nějakému fatálnímu průlomu vedoucímu do úplně nečekaného směru.

Zažili jsme už taková období?

Vezměte si 19. století, mé oblíbené. Mysleli si, že je všechno v pořádku a zařazeno ve škatulkách, že jsou všechny knihy napsány. Pak objevili radioaktivitu, praktické využití elektřiny, přišli geniální myslitelé s teorií relativity, s kvantovou teorií – a totálně změnili svět. Myslím, že prostor tady je.

Kde třeba?

I když se čísla liší a udávají poměr někdy 80:20 a jindy 90:10, tak většina toho, co existuje ve všehomíru, je cosi, o čem nemáme tušení. Říkáme tomu temná hmota, dáváme tomu různé nálepky a slovíčka, ale o podstatě nemáme nejmenší ponětí. Jestli se do tohoto jevu nabouráme, tak si myslím, že nastane opravdu ta budoucnost, jakou si dneska vůbec nedokážeme představit.

A co genetické inženýrství? Izraelec Harari v knize Homo Deus věští, že nejbohatší lidé si budou moci dovolit obměňovat orgány donekonečna, docílí jakési teoretické nesmrtelnosti a vytvoří nový druh.

To je určitě vize, která má své opodstatnění. Koneckonců už Herbert George Wells ve svém Stroji času předvídá rozdělení lidského rodu na dva živočišné druhy, které se budou vzájemně vykořisťovat, hubit a dokonce pojídat. Dovedu si to představit, ale myslím, že to není vynález, který určí charakter doby. Mohu se ovšem mýlit. Ono se v ničem nemůžete mýlit tak jako ohledně budoucnosti. V tom se v podstatě mýlit musíte.

Přítomnost i budoucnost zásadně formuje internet. A zase nečekaně, což?

O něčem podobném internetu, tedy systému cíleného informačního zdroje, jsem psal už v románu Měsíc mého života v roce 1984. Ale upřímně řečeno: přestože jsem měl poměrně reálnou představu, jak by to mohlo vypadat, a ono to vlastně v podobě prvních počítačů už trochu existovalo, stejně nevím o nikom, kdy si dokázal představit ty společenské důsledky.

Například to, že letos řešíme, jak algoritmy na sociálních sítích ovlivňují prezidentské volby v USA a veškeré další dění?

To je strašně zajímavá věc. Já jsem byl u internetu od začátků, kdy veřejně vstoupil do světa, od poloviny 90. let. Už tenkrát existovaly představy, že se třeba bude moci na internetu hlasovat; že budete mít doma krabičku, budou volby a vy zmáčknete červený, zelený nebo modrý puntík a tím ovlivníte politický proces. Ale že se internet vyvine jako médium, které odsune stranou tradiční média jako tisk, rozhlas i televize, to je skutečně pozoruhodný fenomén.

A průlom?

Tvrdím, že je to věc srovnatelná s vynálezem rotačního tisku. Knihtisk je pět set let stará věc, ale politicky na plné pecky explodoval vlastně až ve chvíli, kdy se noviny s nástupem bulvárního tisku staly masivním účastníkem veřejného života – právě díky rotačnímu tisku. Podobné je to s internetem. Formuje veřejné mínění téměř bez vlivu někoho konkrétního. Po celou éru prezidentského mandátu Donalda Trumpa tu byl leitmotiv, že to způsobili Rusové. Pohádce o tom, že ruské tajné služby ovládají sociální sítě v USA, nevěřím ani za mák. Ale i bez toho jsou sociální sítě fenoménem, jehož důsledky také nikdo nepředvídal.

Ovlivňují myšlení lidí. Formují veřejný prostor.

A veřejný prostor se bude muset přizpůsobit. Styl politiků se mění, dám vám lapidární příklad: Všimnul jsem si, že od té doby, co je tu televize, nebyl v Americe ani jeden plešatý prezident. Kdo je plešatý a tlustý, ten se do toho procesu nemůže zapojit. Internet zase způsobil šílené zlidovění a dává tím pádem prostor Trumpovi a dalším. Dovedete si představit, že by Masaryk oslovoval československý lid slovy Čau lidi? To vůbec nepřichází v úvahu. Vždyť to byl univerzitní profesor, který psal tlusté knihy, u nichž by dnes většina lidí nebyla schopná přečíst prvních patnáct stránek. Přesto ho lidi milovali.

Z toho mi vychází, že dnes by se TGM buď musel přizpůsobit, nebo by se zkrátka prezidentem nikdy nestal. Máme takové představitele, jaká je doba.

Přesně tak. Ono to celé začalo už v průběhu 20. století, internet ale vulgarizaci běžného života podtrhnul. A když se celou bavíme o předvídatelnosti: i tohle je prvek, který vzniknul samovolně. Nikdo ho nečekal, natož aby ho nějak záměrně vymyslel.

Souhlasíte s Elonem Muskem, že umělá inteligence je hrozbou pro lidstvo? Či jste stále technooptimistou?

Já se toho technooptimismu už asi nezbavím. Pesimismus je, myslím, součástí výbavy moderního intelektuála: Před kolika hrozbami varuješ, tolikrát jsi člověkem. A zrovna u Muska, generátora inovací, mi to přijde opravdu komické.

Diskutovaný dokument Sociální dilema o tom, jak nás sociální sítě formují a deformují, vám názor nezměnil?

Viděl jsem ho a připadá mi hodně nadnesený, intelektuálně naparfémovaný – s těmi personifikovanými algoritmy, co vás sledují a řídí každý váš krok, to už mi přijde směšné, mimo realitu. Nepochybuji o tom, že lidé těkají za různými požitky. Že mají váš profil, vědí, že jste muž a máte určité vzdělání a zájmy a na základě toho vám strkají reklamy. Ale že by vás to společensky determinovalo?

Tak raději ještě na chvíli „zpět do budoucnosti“. Když se ani jeden z nás nedočká kolonií na Měsíci, co létající auta?

Další šílený omyl. To je 25. století, tím se nemá cenu zabývat. Ve své trilogii Milénium, která se odehrává víceméně v době, do níž teď vstupujeme, mám představu o řetězení individuální dopravy s pomocí komunikace mezi jednotlivými složkami. Abych to přiblížil: máte auto, které je schopné se zařadit do kolony aut a ta bude fungovat jako určitý proud. Kdykoli se z něj můžete odpojit, ale v okamžiku, kdy budete v proudu, nejste autonomní, jste součást velkého celku. Dovedl bych si to představit. Ale všechno je vázané na jednu věc.

A to?

Když jsme se bavili o vynálezech pro 21. století, vždycky jsem tvrdil a dál na tom trvám, že je potřeba, aby byla vyřešena otázka skladování elektrické energie. Což není! Žádné lithium-iontové baterie to neřeší, to je absolutně slepá ulice, založená na zátěži životního prostředí, na chemickém procesu. Že si hrajeme na elektromobilitu, je politický omyl, který nás bude stát obrovské ztráty. Věřím, že se výzkum snaží najít skutečné řešení nechemického skladování elektrické energie, což svět se změní ve všech ohledech. A zase naprosto nepředvídatelným způsobem.

Tím se posouváme k dalšímu zásadnímu bodu pro budoucnost nás všech: ke klimatu, stavu planety.

Životní prostředí je v ohrožení, o tom není sporu. Ale sleduju se znepokojením, že se odkláníme od racionálního řešení k fantasmagorickým projektům; zrovna jsem v rádiu poslouchal dobře zaplaceného nezávislého experta, který bájil o tom, jak budou solární elektrárny na stožárech chmelnic a na vodních tocích… Strašlivé bláboly! Není ovšem sporu, že je třeba o ochranu životního prostředí usilovat. Velmi brzy nás na světě bude 10 miliard. Aby Země neumřela, musí se všechno zásadním způsobem řešit. Vezměte si odpady – to je obrovský problém. Fandil bych čemukoli, co by vedlo aspoň k jeho omezení, natož k vyřešení.

Co by řešením mohlo být? Vyrábět vše již rozložitelné?

Myslím, že ano. On je to ale problém nejen technický, ale taky ekonomický a společenský. Nedávno, byť je to banální, jsem si uvědomil, že cokoli se vyrobí, to se dříve či později musí nějak zlikvidovat. Cokoli, snad s výjimkou zlatých a diamantových šperků. Auta, mobily, hodinky… Vše, co vypadne z továrny. To je prostě šílené. Navíc jsem naučení na to, že takových nesmyslů používáme čím dál, takže kdybychom se měli takzvaně uskromnit, ekonomika chcípne a lidi nebudou mít co jíst. To je začarovaný kruh.

Kudy z něj aspoň trochu ven?

Strašně bych uvítal, kdyby se k těmto otázkám přistupovalo technicky a racionálně, nikoli emočně a politicky agresivně ve smyslu toho, že my jsme hodní a tamti jsou zlí. Rád bych viděl věcný přístup. Když se hasí požár, nejsou přece zlí a hodní, jen hasiči. A ti hasí.

Magazín Vlastní cestou, 1/21, rozhovor vedl Mirek Němý