Deník Roku korony – První měsíc

Opravdu si nevybavím, kdy jsem začal brát epidemii čínské chřipky nějak vážněji na vědomí. V posledním lednovém týdnu se o ní psalo, samozřejmě i v Neviditelném psu v drobných zprávách. Začala běžná chřipková epidemie. Loni jsem chřipku prodělal. Nebývám nemocný, neberu žádné prášky, bolí mě klouby a nemůžu se pořádně ohnout, ale jinak jsem jak řepa: loni mě to sebralo a musel jsem brát Tamiflu.
V lednu se pomaličku šířilo jakési znepokojení. Neklid byl kolem situace v severní Itálii. Kdo přiletěl z Číny musel do karantény. Syn David s vnučkou Dominikou se chystali na lyže do francouzských Alp. Pojedou, nebo zůstanou doma? V Itálii vládne tradičně bordel a není divu, že se tam epidemie rozjela, kdežto ve Francii je přece jenom pořádek, to byl základ uvažování. V prvním březnovém týdnu vláda vyhlásila, že počínaje pátkem 6. března o půlnoci musí všichni navrátilci z Itálie do domácí karantény. Nastal hromadný exodus lyžařů, aby stihli termín a po návratu se radovali, jak to pěkně stihli. Tito lidé byli pak už brzy cílem velké nelibosti, když se někde chlubili svou šikovností. Ale ještě v těch dnech se David nevzdával plánu jet do Francie na lyže.
Zlomový den byl 13. března. Toho dne jsem jel na preventivní prohlídku k lékaři – sestřička v recepci už měla roušku, pan doktor se sestrou rovněž, v recepci se mě sestra ptala, zdali jsem byl v Itálii. Sjel jsem metrem na Václavské náměstí. Bylo skoro prázdné, nahoře u koně jsem viděl první paní s rouškou na obličeji.

Před koněm se kupila výprava ruských turistů a občas po náměstí projeli turisti na koloběžkách. Na to, že bylo poledne tu byl pramalý provoz. Vrátil jsem se domů a neprozřetelně jsem prozradil, že jsem jel metrem. To jsem to od Ljuby schytal!
Od 14. března trvá mimořádný stav. Uzavřené hranice, teoreticky zákaz vycházení vyjma naléhavých důvodů. Předepsány jsou roušky na obličeji. Roušky to je téma, trvá dodnes. Roušky nejsou, ale každý roušku má: lidi si je šijí sami, šijí pro kamarády, šijí jako dobrovolníci. Ljuba včas objednala jakousi nano látku, určenou pro ložní prádlo pro alergiky. Našila z toho roušky pro široké daleké okolí, poslední várku jsme dopravovali právě dnes do Oleška, manželům K. Do domečku na okraji louky, kam chodíme s našimi pejsky Gari a Norou.
Do Prahy jsem se podíval aspoň na skok po čtrnácti dnech, tedy v pátek 27.3. Dojem? Ano, prázdná Praha. Ale v podstatě dost turistů, slyšel jsem hodně ruštiny. Každý druhý měl foťák a fotil prázdnou Prahu. Na Karlově mostě všichni s foťákem, tudy nešel nikdo jaksi z důvodů úředně doložitelných.

Tím se vlastně dostávám až do současnosti.

Žijeme na vesnici tak blízko města, že je to fakticky městská čtvrť. Nikdo nepanikaří a nedává najevo nějakou vážnější starost. Všichni venku nosí roušky, to je jediná známka neobyčejnosti situace. Samozřejmě jsme neklidní hlavě z toho, že konec je v nedohlednu. Ode dneška, tedy od pondělka 30.3. se na jižní Moravě testuje trasování lidí přes mobily a platební karty. Snad to povede k uvolnění karantény po Velikonocích. O nějaké dovolené v zahraničí neuvažuje nikdo, sama dovolená je hodně vzdálený sen. Slýchám, že jsou lidi nevrlí na přivandrovalce – na chataře a lufťáky obecně. Tady u nás ve Zvoli to tak není, aspoň jsem se s tím nesetkal. Ale třeba na Šumavě je prý napětí patrné.

Když to tedy shrnu: přišlo to jako hrom z čistého nebe. Panika nevznikla, co zůstalo otevřené a v provozu funguje. Zrovna před chvílí mi Česká pošta přivezla krabici objednaných knížek – mám spoustu restů a chci je v zdravotním exilu dohnat. Ale že bych byl v klidu, to nejsem. Pořád myslím na tu Škoda Auto se zastaveným provozem, na ten gigantický, nepředstavitelně složitý stroj sahající přes kontinenty. Jsme za uzavřenými hranicemi; jak se podaří tohle uvést zase do provozu?