Internet, digi a devadesátky

Do druhé půlky devadesátých let jsem vplul už na volné noze. Psal jsem scénáře pro seriál Nováci (na ČSFD je řazený jako 78. nejhorší seriál všech dob, hodnocení 13%, všechna část!), lítal (a jednou spadnul) na ultralehkém letadle, chodil na střelnici střílet z perkusního coltu a do toho přišel internet.

V jistém smyslu první dotyk mi zprostředkoval Jaroslav Veis, ten se vrátil z Ameriky a hlásil, že má e-mailovou adresu a že v Americe kdo nemá e-mail, jako by nebyl. Pak přišel rok 1995. Na Bohemiaconu v Ústí nad Labem jsem se seznámil s Pavlem Šuchmanem, Pavlem Krynickým a Tomášem Svítilem, doktorandy z dejvické techniky, pracovali tam na na rozpoznávání řeči. Pozvali mě, abych se přišel na internet podívat. To se ví, že jsem byl zvědavý. Zašel jsme za nimi, ukázali mi počítač, na obrazovce nějaká písmena. Efektní to nebylo.

„Co to dělá?“ ptal jsem se.

„Najde ti to, co chceš.“

„Chci něco vědět o Williamovi Gibsonovi,“ povídám. Přeložil jsem jeho Neuromancera a dodnes ho vedu ve svém nebi polobohů. Byl jsem zvědavý, jak hoši pochodí.

Tenkrát nebyly žádná yahoo, natož pak Google, ale Pavlovi Šuchmanovi se nějak podařilo stránku o Gibsonovi opravdu najít, dnes dovedu ocenit, jak obrovský výkon to tenkrát byl. Vytisknul mi Gibsonův stručný životopísek, dal mi ten papír, já ho dal do kapsy a ztratil. Tím jsem vstoupil do téhle nové řeky.

Brzy jsem začal na internetu konat. Oni ti kluci vydávali AmberZine, to bylo jedno z prvních českých internetových periodik, jeho torzo se dá dones na internetu najít! Já tam tenkrát vytvořil Rukojeť sběratele verneovek. Už to moc nefunguje, linky se polámaly, ale adresa http://www.zine.cz/mirror/AZOld/zones/verne/o/z.htm fungovala ještě v lednu 2019, co jsem psal tyhle řádky. Udělal jsem tomu dokonce anglickou verzi! Pamatuju se, jakou potíž mi dělal problém, jak to zařídit, aby ve stránce byly obrázky a aby ty obrázky byly všechny stejně velké. Když tak na to koukám, moc se mi nepodařilo ten problém vyřešit.

Tenkrát na sklonku toho roku 1995 jsem měl o internetu přednášku v Technickém muzeu na Miniconu. To jsem celý já, nic jsme o tom nevěděl a už jsem o tom dělal přednášky! Nicméně, jedna moje teze byla správná a dodnes platná: že webová stránka, aby se udržela, musí být každý den obměňovaná. A napadlo mě, že bych mohl založit deník. Neviditelný pes! Ten název vyplynul z podvědomí jaksi automaticky, asi jako když jsem spontánně našel titul pro mou první povídkovou sbírku Vejce naruby. Poetika nonsensu! Racionální jádro to má. Když byl v roce 1989 převrat, náš tehdejší pes vlčák Gordon vystihl, že se mění poměry. Jednou přijdu domů a koukám, ten pacholek se válí v posteli! Když jsem vešel do ložnice, zakryl si tlapami oči. „Revoluce skončila, koukej vypadnout,“ křiknul jsem na něho, ale ten pohled na psa zakrývajícího si tlapami oči mi z paměti nevymizel a on se stal logem, které používám dodnes.

Tenkrát v tom roce 1995 jsem tedy spolupracoval se studenty. Vyvěsit na akademickém webu stránku o Vernovi, to bylo v pořádku, ale nemohl jsem tam rozjet deník, dnes by se řeklo blog! Pak mě oslovil Tom Vild, tehdy webový grafik z Euneru. A že čte Zakázané technologie a jestli by je nemohl převzít na svůj web. Ty Zakázané technologie, to byl seriál v měsíčníku Ikarie o tom, jak se hned ozvou aktivisti s protesty, když někdo někde vynalezne něco užitečného. Slovo dalo slovo a on mě seznámil s lidmi z Eunetu a tam vznikl Neviditelný pes. Z Eunetu přešel na Internet Servis a pak na ICZ a teď je už skoro dvacet let zaparkovaný na serveru Lidových novin.

To byla moc dobrá doba, ta druhá půle devadesátek. Přišel internet a taky přišla digitální fotografie. Já fotil od malička a v sedmdesátých létech jsem se fotografováním živil. V osmdesátých létech jsem pak psal pro Mladou frontu týden co týden článek o fotografování do její sobotní přílohy. Pak přišel převrat a já šel do novin a psal o politice a moc mě to bavilo, aspoň ty první čtyři roky. No a pak přišly ty digitální foťáky a já o nich začal psát, nejdřív do měsíčníku Softwarové noviny a v roce 1999 jsem si založil k Neviditelnému psu další deník, jmenuje se Digineff a taky ho dělám dodnes. Internet a digitální fotografie, to byla pro mě realizace sci-fi! Internet jsem si vymyslel v románu Měsíc mého života, psal jsem ho už v půlce osmdesátých, a digitální fotografie? Tu jsem vyhlížel někdy od půlky šedesátek, kdy jsme v nějakém časopisu četl o elektrické fotografii. Pak dávali Vesmírnou odyseu a tam je hned na začátku scéna, kdy se koná nějaká schůze a přijde fotograf a fotí něčím, co vypadá jako plnicí pero. Zatetelil jsem se: to je ta elektrická fotografie. A opravdu, koncem devadesátých let se hledala forma pro digitální fotoaparát a firma Sanyo vyráběla modely, které vypadaly přesně tak, jako ten elektrický fotoaparát z Vesmírné odysey.

K těm devadesátkám patří i internetová bublina. Tehdy si kde kdo myslel, že v internetu jsou obrovské prachy. Což byla idea v podstatě správná, jenomže ta iluze tkvěla v tom, že k obrovským prachům přijde každý, kdo se internetu jen dotkne. Říkali mi: Neviditelného psa neprodávej pod pětadvacet miliónů. Já ty řeči poslouchal a říkal jsem si, pětadvacet mega, to jsou pěkné prachy, ale kde v tom internetu jsou? Internet je zadarmo a peníze má jen z reklamy a kde by se vzaly ty milióny pro každého? No, nevzaly se, zlatou žílu našli jen nemnozí, kteří viděli dál než jiní a byli pilnější než jiní a houževnatější než jiní.

Jistě že jsem věděl už v těch devadesátkách, že se internet bude vyvíjet a že vývoj je závislý na přenosové kapacitě. To byla správná úvaha. Věděl jsem, že se jednou velmi přiblíží televizi i rádiu. Že se ale z něho stane politický faktor, že rozbije hegemonii oficiálních médií, že srazí autority z piedestalu a že vypukne holomajzna, jaké jsme dnes svědky, tak to ne, to si tenkrát v těch devadesátkách, myslím, nedovedl představit nikdo.

Nebo jsem o tom neslyšel, mýlit se mohu, jako už mnohokrát.