Etoekologie

Zakázané technologie 20. Etickým životním prostředím člověka se zabývalo široce založené hnutí, které vzniklo ve třicátých létech jednadvacátého století. V dějinách zápasů o technologie patřila etoekologie k spirituální větvi protitechnologického hnutí.

Většina zákazů (nebo pokusů o zákazy) byla doposud motivována hledisky ekonomickými a ekologickými. V prvních desetiletích jednadvacátého století však vznikly četné technologie, zasahující morální vědomí člověka, ať už to byla virtuální telepatie, intelektualizace zvířat nebo roubování lidí.

Brazilský filosof Manuel de Campo radikalizoval nejdříve veřejnou, poté i širokou veřejnost svým poukazem na to, že v minulosti měly těžké následky pro morální stav společnosti objevy a vynálezy, které zprvu nic podobného nenaznačovaly. De Campo se ohlížel až do hloubi 19. století a odsuzoval i takové technologie, jako bylo očkování či záznam a přenos lidského hlasu. Tyto technologie, tvrdil de Campo, se staly neřízenými střelami, které v průběhu desetiletí zasáhly stamilióny lidských bytostí, aniž jim daly sebemenší šanci na obranu.

“Gilbert Keith Chesterton ve své knize Soudruh čtvrtek popisuje politickou policii, která má za úkol bdít nad politickou stabilitou společnosti,” psal ve své knize Ochrana budoucnosti. “Speciální oddíl zkoumal literaturu. Jeden policista ze zmíněného oddílu například zabránil revoluci tím, že pochopil sonet.”

De Campo navrhl založení kontrolního orgánu, který bude zkoumat etické následky jakéhokoli objevu a vynálezu, ať to bude nová plastická hmota, počítačový program anebo druh pohonu pro pozemní či vzdušné stroje.

“Vynálezci až dosud nenesli žádnou zodpovědnost za své činy. Za určitých okolností je vynález zločinem. Strůjci nových technologií musí za následky ručit, v krajním případě i životem.”

Právě tato sentence zjednala de Campovu učení popularitu, protože lidé inteligenčně a invenčně podprůměrní vždycky cítili vnitřní nechuť k nadanějším

druhům. Dlouho se to promítalo v literatuře postavami šílených vynálezců, producentů zhoubných, vpravdě ďábelských inovací. De Campo usiloval o to, aby se tento vztah k vědě a technice přenesl z písemnictví do soudní a trestní praxe.

Podle jeho představy každá technická novinka jakéhokoli druhu měla mít pasport, osvědčení o morální neškodnosti. Její autor měl nést plnou zodpovědnost za to, že žádná regule pasportu nebude narušena.

Kolem de Campova učení se rozvinula prudká diskuse.

Zastánci technického a vědeckého pokroku poukazovali na to, že žádný vynálezce a objevitel nemůže vědět, jaké důsledky může jeho práce přinést.

“Jaký to cynismus,” hřímal de Campo, jemuž dávala všechna masová média široký prostor. “Je to něco takového, jako kdyby muž ozbrojený pistolí střílel kolem sebe v davu a tvrdil, že nenese zodpovědnost za to, kam jeho střely doletí.”

Za de Campem stály celé bloky států, ovládané ideologicky, zejména nábožensky.

Připojil se k němu muslimský svět a po určitém váhání i katolická církev.

“Bůh nesl za své inovace plnou odpovědnost,” tvrdil de Campo. “Jakmile se jeho pokus se s tvořením lidstva nepovedl, seslal na Zem potopu. Když se i druhý pokus prokázal jako problematický, nechal umučit vlastního syna, součást své božské podstaty. Proč by tvůrci z MIT a CERNu měli na tom být lépe, než Bůh Otec?”

O dalším průběhu diskuse si povíme příště.

Seriál z Ikárie 1995 – 2000 (96/10)