Případ konce Války světů

Víceméně z nostalgie mě napadlo se znovu podívat na Netflixu na Spielbergovu Válku světů. Základem je román H.G.Wellse z roku 1898 (je to jeden z impulzů proč jsem se dal na dráhu sci-fi, knihu jsem koupil v deseti letech rozdrbanou od spolužáka Krákory na prvomájovém průvodu a investoval jsem do ní tři koruny, které jsem měl na zmrzlinu a malinovku). Je to první moderně pojatý příběh útoku mimozemšťanů proti Zemi. V roce 1938 ho pro rozhlas adaptoval Orson Welles, s tím je spojena báchorka o tom, jak lidi mysleli, že Zemi opravdu napadli Marťani. V roce 1996 jsem pro rozhlas Válku světů adaptoval i já, jde o dvoudílnou rozhlasovou hru.

Proč se o tom všem zmiňuji a proč píšu do rubriky O psaní, ta může zajímat adepty literární tvorby.

Když totiž se podíváte na recenze na výborném serveru Československá filmová databáze, zjistíte, kolik recenzentů se podivuje nad slaboduchostí závěru. Jde o to, že (v románu( Marťané, ve Spielbergově filmu neurčení Jinoplanetníci přepadnou Zemi a mají totální technologickou převahu. Lidstvo se svými zbraněmi je proti nim zhola bezmocné. Naštěstí Marťani pochcípou sami, jelikož se nakazí pozemskými bakteriemi, přičemž lidstvo si vykoupilo místo na Zemi tisíciletým strádáním a epidemiemi a postupně budovanou imunitou.

Takto končí Spielbergův film a recenzenti se podivují nad slaboduchostí závěru. Jenže Wells to tak napsal a to bylo etické a filosofické vyústění jeho knihy!

Tím se dostávám k jádru věci, k úvaze o řemesle vymýšlení příběhu.

Opravdu jsem pokorný před géniem H.G.Wellse a opravdu nejsem ten, kdo by chtěl Spielbergovi radit, jak se správně točí filmy. Nicméně musím přiznat, že pasivita hrdiny románu mi vadila už jako desetiletému čtenáři. Když mě pak o čtyřicet let později pověřili úkolem zpracovat látku pro rozhlas, bylo mi jasné, že musím s motivem něco zásadního udělat.

Recenzenti právem vytýkají filmu absenci příběhu. Ono je to tam skutečně tak, že Tom Cruis s dítětem v náručí (kvůli emočnímu napětí) jde od jedné mizérie ke druhé, až se nakonec dozví, že bestie pochcípaly. Shodně s klasickou literární předlohou. Kde tedy vzít drama? Vždy musí vycházet z konfliktu osob a konflikt je založen na různosti cílů. Kdo chce čeho dosáhnout? Koliduje jeho zájem s jiným zájmem? Takto se staví příběh. Na scénu jsem tedy postavil novou postavu, která v románu není,  vědce a ten vynalezne něco jako virus proti covidu a pak už je snadné mu házet klacky pod nohy z těch či oněch důvodů. Pokud chceme dosáhnout pozitivního vyznění, pak ovšem musí vědcova snaha přes všechny překážky dosáhnout cíle a Marťané (zde neurčení Jinoplanetníci) zahynou. Vyhynutí Marťanů je tedy důsledek aktivní snahy hrdiny příběhu. Jenže, Neffe, ruku na srdce, pak ovšem je filosofické a etické vyznění příběhu devalvované a je z toho tuctový thriller. Pryč jsou úvahy o tom, jak jsme si vykoupili svým utrpením místo na Zemi.

Takže jsem barbar. Ale zase na druhou stranu, jak vidno, obecenstvu je filosofické vyznění lhostejné… anebo ho dokonce bere jako pitomost, soudě z recenzí k tomuto Spielbergovu filmu.

Jako obrazový doprovod k článku jsem vybral dvě ilustrace z devatenáctého století, pak fotosku z filmu z roku 1953 a nakonec snímek ze Spielbergova filmu.