Vzpomínání nad vybledlou fotkou

Jméno kosmonauta Jurije Gagarina mám trvale spojené se jménem muzikanta Gustava Broma. Gagarin obletěl Zemi ve středu 12. dubna 1961 a ještě téhož dne Československý rozhlas vysílal písničku Dobrý den majore Gagarine. Na tom by nebylo nic divného a kdybyste si ji dnes pustili, divili byste se, co mě na ní mohlo zaujmout natolik, že na ni vzpomínám po šedesáti letech. Jenže ona to byla dixielandová písnička. Všechny zábavné hudební žánry amerického původu byly tenkrát když ne rovnou zakázané a pronásledované, tak byly v nejlepším případě jenom trpěné. A najednou, zčistajasna, Gustav Brom tu připíjí majorovi v rytmu svižného dixíku. Oni je všechny zavřou, byla první reakce. Nezavřeli, písnička se hrála dál a stala se jakousi hudební nálepkou té události. Moc jsem se tomu divil. Děje se něco? Změnilo se něco?

Byl jsem tenkrát středoškolák, náruživý čtenář sci-fi. Té vycházelo pramálo. Tachmasib letí k Saturnu od bratří Strugackých jsem četl dokonce v originálu. Děj položen do éry definitivně vítězného komunismu. K výpravě přizváni i Američané, tam ještě ten kapitalismus doznívá. Američtí kolegové jsou opilci a flákači, ale sovětští lidé k nim mají shovívavé pochopení: oni přijdou k rozumu. To bylo literární ztvárnění teze proklamované tehdejším generálním tajemníkem komunistické strany Chruščova: koexistence dvou systémů a mírové soutěžení. Jaksi se předpokládalo, že komunismus nastane a předpoklad byl, že v roce 2000 bude svět komunistický. Kosmické soupeření k tomu patřilo. Dnes ho vnímáme jako vleklou bitvu studené války a tak to skutečně bylo. Pro nás ale znamenalo i otevírání oken do nepřístupného světa, jako škvíra v izolaci. Tady se nemůžu nezmínit o atmosféře té doby.

Dneska na ni nahlížíme dramaticky. Žaláře popraviště, koncentrační tábory, to vše bylo a fungovalo ve větší či menší míře po celou dobu pětačtyřiceti let komunistického režimu. Ovšem co postihlo absolutně celou společnost a paradoxně i strůjce režimu, tedy komunisty samé, to byla dusivá šedivá deka. Vše zajímavé bylo utlumeno nebo dokonce potlačeno, vše iniciativní omezeno.

A najednou se tu vyskytla kosmonautika. Uvedla mě do ní maminka. Bylo mi deset a ona mi vyprávěla, co se právě dočetla v novinách, že bude Mezinárodní geofyzikální rok a že se ho zúčastní státy světa, i Američané. To byla pro mě první zmínka jaksi z oficiálních kruhů o Američanech v jiném duchu, než že to jsou vrazi z Koreje, ve volném čase rozsévající mandelinku bramborovou a lynčující černochy. Dále mi maminka řekla, že bude vypuštěn satelit Země. Ptal jsem se, zdali ho uvidíme. Představoval jsem si ho jako kovovou kouli, která poletí důstojnou rychlostí ve výšce dvaceti, třiceti metrů. Tím si maminka nebyla jistá. Myslím, že neuvidíme, řekla opatrně.

Ten Geofyzikální rok vskutku začal. K překvapení celého světa tehdy vypustili první satelit Sověti, Sputnik 1, bylo to 4. října 1957. Nemohu mluvit generačně, jaksi za „nás, kluky“ obecně. Jisté je, že v té školní třídě, do které jsem chodil, vypukla ohromná vlna zájmu. Minimálně tři z nás jsme si zavedli sešit pyšně nadepsaný KRONIKA KOSMICKÝCH LETŮ. Materiálu bylo hodně. Američané se pokoušeli náskok Sovětů dohnat a zle se jim nedařilo. Náš tisk s gustem zveřejňoval fotografie explozí raket, jako byly Redstone a Vanguard. Pečlivě jsme si dělali výstřižky a sešity postupně bobtnaly. V kronikách přibývaly pokusy sovětské i americké. Moc nás to zajímalo a bavilo. Aniž jsme si to přímo uvědomovali, ta tlustá deka nudy řídla a pozbývala na tíživosti.

Dnes je mi jasné, že kdyby se Američanům dařilo hned od začátku, o Mezinárodním geofyzikálním roku a o kosmickém výzkumu by se moc nepsalo a úspěšně startujících Vanguardů bychom z týdeníku Květy moc nevystříhali. Jenže ono se jim nedařilo a režimní propaganda vykreslovala obraz, načrtnutý už v citovaném románu bratří Strugackých. Ano, Američané se také jakž takž účastní kosmických projektů, ale jde jim to kulhavě. Není divu, kapitalistický systém prostě není schopen velkolepých podniků, ty zvládne jen vědecky řízené celospolečenské úsilí, to byla osa propagandy.

Jeden úspěch pak stíhal další. Už v roce 1957 vypustili Sověti Sputnik 2 se psem Lajka na palubě. Propagandisticky to nedotáhli, protože lidi zklamalo, že psík na oběžné dráze měl zahynout. U nás na Žižkově se pak tradoval popěvek v rokenrolovém rytmu:

Sovětští mužici, vypustili družici Lajku do ní nacpali a jak se za ní dívali, na kytaru trsaj rock´n ´roll.

Gagarinův let byl pochopitelně vyvrcholení téhle technické a propagandistické ofenzívy. Američané od roku 1959 dělali pokusy s vypuštěním opice, postupně tři samečkové a jedna holčička vyzkoušeli, co to je když vám pod zadkem vybuchne cisterna paliva velká jako parník. Gagarinův let zopakoval jako první Američan John Glenn 20. února 1962, tedy téměř o rok později.

Když se teď po šedesáti letech dívám zpátky, snažím se vybavit, zdali jsme jako kluci fandili. Možná že se na tohle moje vzpomínání někdo ozve a podá jiné svědectví, ale podle mě rozhodně nebyla v naší řídě – musela to být jedenáctá bé – atmosféra fandění typu „naši kontra oni“. Amerika byla něco nedostupného, něco za plotem. Díky tomu, že se Sovětům dařilo, v tom plotě vznikla díra a dívali jsme se dovnitř. A šířila se ta díra. Běžně dostupné byly tranzistorák, tak se říkalo malým kapesním rádiím a na nich se dal poslouchat Hlas Ameriky. I v tom světě pod šedivou dekou byli lidé s přístupem k zahraničním novinám a tam samozřejmě se daly najít fotky těch dnes už legendárních průkopníků, jako byl Alan Shepard, Virgil Grissom a další. Rád jsem tenkrát fotil a kamarádům do jejich kronik kosmických letů jsem dělal fotokopie fotek ze zahraničních novin.

Už tehdy mi bylo nápadné, že fotografického materiálu z té sovětské strany bylo málo a fotky byly mizerné. Konec konců, i dnes zkuste najít na internetu fotky Gagarina. Z toho historického dne najdete jenom pár fotek, pohled na tvář muže ve skafandru, strnule kamsi hledí. Ta je asi autentická z doby před startem, přinejmenším tak vypadá. Fotky usměvavého Gagarina ve skafandru jsou propagační, nejspíš nahrané ať už před, nebo po letu samém. Kdežto jakmil zadáte do Google první kosmický let Johna Glenna, vysypou se na vás desítky záběrů. Těžko spekulovat, proč to tak je. Přitom Rusové měli vždycky a dodnes mají vynikající fotografy, včetně fotografů reportérů. Nejspíš za tím byla jejich úporná snaha všechno utajit a maskovat. Zvláštní ale je, že tehdy pořízené fotky z té sovětské strany nepronikly na veřejnost ani po šedesáti letech.

O Gagarinovi jako člověku jsme se toho moc nedozvěděli. Psalo se, že je ženatý, vzpomínám na vlnu smíchu ve třídě, když padl obrat „dcera Jelena“, a tím to v podstatě končilo. Měl sympatickou usměvavou tvář. Jeho vojenská hodnost budila pozornost, že je to voják. Ale ne moc velkou pozornost, to byla taková doba, dnes už si nikdo nedovede představit, že jsme prožívali v té době kratochvíle, jako že stály tanky s bílou a červenou hvězdou proti sobě v ulicích Berlína. Ale aby z něho Rusové udělali skutečnou mediální hvězdu, t by se musel kolem něho vytvořit příběh. Nebo aspoň malinký. Jeden takový jsem se dozvěděl až po mnoha letech k raketě vezl kosmonauta autobus. Po cestě se zachtělo Gagarinovi na malou. Autobus tedy zastavil za terénní vlnou, nastávající hrdina vystoupil, počural zadní kolo a pak zase nastoupil a pokračoval v cestě, aby ohromil svět. Založil tím tradici a po něm kosmonauti smáčeli zadní kolo autobusu. Bylo by to sympatické, kdyby to pustili do novin už tenkrát. Oni ale nechtěli předvést Gagarina jako člověka, chtěli mít modlu.

Po Juriji Gagarinovi letěla do vesmíru Valentina Těreškovová. Zdali také zvládla výše uvedený rituál za terénní vlnou netuším. Rozhodně to bylo asi poslední propagandisticky významné prvenství Sovětů. Gagarin i Těreškovová později navštívili Prahu, Gagarin samozřejmě dřív. Taky jsem se byl podívat na Václavském náměstí, kudy triumfálně projížděl. Zájem o něho byl ohromný. Na náměstí byla hlava na hlavě, ostatně jako po celé trase z letiště do města. Tohle nebyl žádný nucený „existenční pochod“, jak se později v sedmdesátých létech říkalo májovým průvodům. Zájem byl spontánní a sympatie nelíčené. Konec konců, sympatie k Rusům a všemu ruskému byly u nás hluboce zakořeněné, až do srpna 1968. To ale mělo být až za dalších dlouhých sedm let.

Všechna sláva, polní tráva. Kosmické závody pokračovaly a nemusím připomínat, že vyvrcholily pouhých osm let po Gagarinově letu, když 21. července 1969 Neil Armstrong stanul na povrchu Měsíce. O Gagarinovi se i později mluvilo, ale bylo to smutné vykládání. Vídali ho v Karlových Varech. Fotky už v novinách nebyly, tak se aspoň vyprávělo, jak moc ztloustl a jak nezřízeně pije. I tato poslední kapitola jeho života, uzavřená tragickou a dodnes uspokojivě nevysvětlenou smrtí je v jistém smyslu typická pro ruský přístup k problému. Zatímco Neil Armstrong se po odchodu z týmu kosmonautů stal univerzitním profesorem, z Gagarina udělali čím dál méně zajímavou propagandistickou loutku.

Z tehdejší slávy nezbylo dohromady nic. Sovětská propagandistická mašina z Gagarina udělala ikonu bez života, lidský příběh nevznikl. Ikony časem blednou až vyblednou. Bez ohledu na to vzpomeňme na Jurije Gagarina po šedesáti letech se sympatií a úctou. Zaslouží si to.