Tichá noc, svatá noc

O tom, že zastřelí Ježíška, se Santa Claus s Dědou Mrázem dohodli u baru pražského hotelu Diplomat. Byli zajedno, že je ten parchant pěkně sere.

„Mázneš ho ty,“ řekl Santa Dědovi. „Chci čistou práci. Bum a prostřelená makovice. Jinak tě v tom nechám lítat.“

Mohl si dovolit povýšený tón.

„Věděl bych o jednom šikovným… soloveckej Kolja… ještě na mě věří…“

„Hovno. Uděláš to sám. Ničeho se neboj. Tady máš glocka bez výrobního čísla, mám to od kosovskejch Albánců. Je to zajetá stříkačka, hodně přesná. Prostě bum a ten škleboun bude mít průvan v hlavě.“

Ježíška jim pomohl najít podplacený elitní policista z útvaru pro potírání organizovaného zločinu. „Dostanu hlášku z centrály, je to krytý, všechno v klídku,“ ujišťoval je.

Byli oba trochu nervózní. Zastřelit Syna Božího, to se přece jen nedělá každý den. Svatá rodina se ukryla v chlévě farmáře Dopity na okraji Uhříněvsi. Santa Claus s Dědou Mrázem se přiblížili odzadu. Děda Mráz třímal glocka dvaadvacítku od kosovských Albánců, doplněného kolimátorem Vector Optics. Pažba ho studila, třebaže měl na rukou skvělé střelecké rukavice do chladného počasí od firmy Blackhawk, dárek od Santa Clause. Škvírou mezi prkny nahlížel Děda Mráz dovnitř.

„Kurva,“ řekl. „Nejsou tam sami.“

„Ukaž,“ odstrčil ho Santa a podíval se sám. „No jo, nějakej malíř, nebo co.“

„Já ho teda taky sejmu,“ navrhl Děda Mráz. Už to chtěl mít za sebou.

„No tak ho sejmi,“ řekl Santa, ale najednou bouchly oslepující a ohlušující granáty. Oba byli v tu chvíli mimo sebe a jako ve snách kolem sebe viděli chlapy z Urny. Kurva, kdo nás mohl shodit, že ta svině z kriminálky, táhlo jim hlavou. Ale pak se vzpamatovali a užasle se dívali, jak zásahová jednotka vleče ven chlapa v baretu s paletou v jedné a štětcem v druhé ruce.

„Mrdám tě, že seš Leonardo! Maluješ dětský porno!“ řval velitel komanda.

Děda Mráz a Santa Claus se na sebe podívali.

„Dneska na to prdíme, že jo?“ řekli naráz.

Při tom zůstalo, takže to, co následovalo, byla fakt tichá noc, svatá noc.

Poznámka:

Tuhle povídku jsem napsal před deseti lety pro Reflex. Jenže zemřel Václav Havel, byl smutek, zkrátka… z publikování tehdy jaksi sešlo.