(začátek ZDE)

Neffův arkadský cyklus

Vysokých kvalit (v rámci cyklu, společně se Zepelínem na Měsíci, nejvyšších) dosahuje také povídka Lov na krysu, která svým jasně antimilitaristickým a fanatismus odsuzujícím nádechem vybízí i k opakovanému čtení a která je prostředím napojená na třetí část Měsíce mého života.

Do cyklu poté postupem času začala přibývat další díla. Krátká, ale o to údernější erotická povídka Varianta číslo tři se odkazuje na slavné tři zákony robotiky z pera I. Asimova a konfrontuje je s bezmezným lidským chtíčem. Do cyklu patří vlastně pouze díky odkazu na jednu zústředních postav cyklu. Další povídky Hlídka 2 a o několik let novější Hlídka 3, v nichž se opět vracíme k hlavnímu hrdinovi série Kubovi Nedomému, Neff publikoval nejprve časopisecky, knižně vyšly až později. Hlídka 2, povídka o špatné koupi jedné nebezpečné mimozemské sondy, vtipně využívající povídku A. C. Clarka zroku 1951, vyšla ve sbírce Bůh s.r.o. .Hlídka 3, volně navazující na předchozí, pak vyšla ve sbírce Pravda o pekle. Ve stejné sbírce byla zveřejněna další povídka cyklu, tentokrát spíše humoristického ražení, Kukaččí vejce. Spíše nevážná povídka obsahově průměrné, řemeslně nadprůměrné kvality o „moderním otesánkovi stromového typu“. Nejnovější povídkou je pak Lunární potápěč, akční povídka s detektivní zápletkou, která vyšla ve sborníku Orbitální šerloci.33

Zatím kompozičně nejzvláštnějším dílem cyklu je bezpochyby Havárie Drakkaru, povídka napsaná jako rozhlasová hra, jejíž hlavní motiv později autor přepracoval do celého románu.

Tím románem je Reparátor (1997), který je trochu netradičním dílem cyklu, protože hlavní postavy série se románem pouze mihnou. Přesto však román do Arkadského cyklu zapadá (vždyť cykly spadající do future history nedefinují hrdinové, ale především dějový místopis a jeho datace) a bývá dokonce označován za první román série (to ovšem pouze v případě, že označíme Měsíc mého života za povídkový cyklus, což jsem zamítnul).

Reparátor je zcela jistě daleko vyspělejším dílem, než byl Měsíc mého života. Autor už nalezl svůj styl a v Reparátorovi ukazuje, že je nejen řemeslně, ale i myšlenkově mnohem vyspělejší. Přesto ve čtenáři autor zanechává pocit, že místo hlavního hrdiny Astonvargy by se v příběhu Kuba Nedomý vyjímal stejně dobře. Hlavní hrdina Astonvarga je totiž Nedomému v mnohém podobný. Přestože je daleko větším „outsiderem“ a vyvrhelem společnosti a události, které často nemůže ovlivnit, si s ním pohrávají také surověji, než tomu bývá u Kuby Nedomého, jeho výrazové prostředky a jistý sklon k filosofování a vtipnému komentování ho k Nedomému velmi silně připodobňují.

Zatím posledním románem cyklu je Rock mého života. Román, který se navrací k duchu Měsíce mého života, ale posunuje ho mnohem dál. Základní linkou příběhu je téměř detektivní pátrání Kuby Nedomého a jeho přátel, opětovná porce „neffovské“ ironie a úšklebky nad demagogií a absurditou moci. Arkádie se zde ukazuje v celé své kráse. V celé své kráse zkaženého města plného pokryteckých a sebestředných lidí.

V knize se objevují typické motivy: Důležitost individuality jedince, antimilitarismus či kritika byrokracie a úřednické „absurdity“. Rock mého života je zatím zcela jednoznačně vrcholem série. Postavy (a to konečně i ty vedlejší – poloviční kyborg s téměř nadpřirozenými vlastnostmi Dědek Čuchák, Kubova láska, Číňanka Su Wang-li, vždy příliš vážný a profesionální doktor Kurzči trochu povrchní policista Mantella) konečně nabývají jasnějších obrysů a stejně tak i historie budoucnosti Luny. Ani na akčnost však Neff nerezignuje. Autor opět nabízí hutný děj s mnoha překvapivými zvraty, nezapomenutelné „syrově české“ repliky hlavního hrdiny, bizarní, ale promyšlené technologie a svým způsobem úsměvnou pointu, která je však ve své bizarnosti dobře vybroušená, byť není nositelem žádného morálně závažného poselství.

Není možné ani žádoucí jednoduše zhodnotit celý Arkadský cyklus. Důvodem je poměrně značná rozkolísanost jednotlivých děl série. Přitom platí, že první román Měsíc mého života lze obecně zařadit do rané SF tvorby autora, a tento fakt je na něm znát. Neff v něm ještě hledá svůj směr, jakoby se nemohl rozhodnout, která literární pozice (zda akční příběh, vtip či hlubší myšlenkovost) mu je nejbližší, aby postupně pochopil, že umí spojit všechny tyto polohy do fungujícího celku. Naopak první povídky jsou vynikající, postavené na skvělém nápadu s průměrným řemeslným zpracováním. V průběhu doby se tento trend mění a Neff nabízí stále kvalitnější romány.

Druhým důvodem, proč není možné vyřknout jednoznačný verdikt nad Arkadským cyklem, je fakt, že cyklus nebyl stále uzavřen a autor do něho hodlá přidávat další díla. Přitom hodnocení celku bude možné až v době, kdy bude Arkadský cyklus autorem uzavřený a definitivně ucelený. Takovou možnost nyní nemám, přesto se pokusím alespoň popsat prvky, které jsou pro cyklus typické už nyní a lze předpokládat, že se budou objevovat i v dalších případných dílech autora.

Omezím polohy Arkadského cyklu (nicméně jsem přesvědčen, že toto lze s jistými výjimkami praktikovat na celou SF tvorbu Ondřeje Neffa) na dvě zásadní.
Tou první rovinou příběhů Ondřeje Neffa je linie dobrodružného akčního vyprávění z budoucnosti. Linie, kde je nejvýraznější svižná narace a zábavný styl podtržený hovorovým jazykem, který autor používá. Kvůli této literární poloze, kterou využívá mnoho děl české i světové SF literatury, je žánr často řazen do brakové literatury nižší kvality. Tedy do literatury bez myšlenkového poselství sloužící pouze k pobavení. (Což je ovšem škatulka, která je v mnoha případech zcela mylná.)

Že se jakési zdánlivé (zdánlivé, protože níže popíšu ještě druhou polohu Arkadského cyklu) brakovosti Neff s pomyslným ironickým úsměvem nebrání, je zřejmé nejen v jeho Lunární sérii. Neff ve svém cyklu nabízí vše, co v klasické dobrodružné SF hledáme: sympatického hrdinu, řemeslně bravurně napsanou akci, fantaskní a skvěle promyšlené technologie budoucnosti, navíc zasazené do „reálné“ budoucnosti, a napínavý příběh bohatý na události a zvraty. Tato tvář Arkadského cyklu tedy může řadit jeho díla do dobrodružné literatury, určené méně náročným čtenářům. Může to tak být. Přesto však, než tuto selekci definitivně učiníme, je nutné podívat se také na druhou čtenářskou rovinu Arkadského cyklu.

Podívejme se například na část textu z Měsíce mého života, kde se Jakub Nedomý zamýšlí nad veřejným osvětlením - dalším problémem habitatu Arkádie, který je na první pohled zcela banální:

„Standardní osvětlení… Ještě před pár lety se střídal simulovaný den s nocí. Ve dne se svítilo víc, v noci méně. Pak už jen prodlužovali noc (vždycky oznámili, že je to pro obyvatelstvo výhodné), a pak nějaký anonymní génius přišel na to, že den a noc je zdraví škodlivý nesmysl, který – jak prohlásila radnicí inspirovaná propaganda – vede k matení biorytmů lidského organismu, a zavedli standardní, jednou provždy stanovené osvětlení, při kterém si naše biorytmy pořádně odfrknou. No a standardní osvětlení bylo – podle mého odhadu – asi tak poloviční než kdysi dávno za časů gravitechniky a turistické potopy osvětlení noční.“34

Neff, dlouholetý novinář, již od začátku své tvorby ukazuje, jakým kritickým pozorovatelem světa a vtipným glosátorem je. Dokazuje, že umí zaujmout nejen rychlým a klikatým vyprávěním, ale také vtipem, absurditou či ironií ukrývající často závažný morální podtext. Právě ironický nadhled je zřejmě to nejtypičtější pro Arkadský cyklus. Autor totiž svému hlavnímu hrdinovi Kubovi Nedomému (či případně i Astonvargovi v románu Reparátor) nadělil schopnost ironického komentování dění kolem sebe. A ten to s radostí činí. Tvrdým a nekompromisním jazykem trousí poznámky na všechny strany a nejen jeho prostřednictvím se tak seznamujeme s problémy, které život na Luně přináší. Neff si tak nepokrytě otevírá prostor pro prezentování některých problémů společnosti současné a blízce budoucí. Naplno se to projevuje až v pozdějších dílech cyklu, hlavně pak v Rocku mého života, kde si Neff zřejmě poprvé naplno uvědomuje, jaké možnosti mu hlavní postava, kterou před více než dvaceti lety vytvořil, v tomto směru poskytuje.

Proto pozornějšímu čtenáři neujdou mnohé ironické náznaky a glosy, které bubnují na jeho pozornost, pohlcenou akčním a rychlým textem, jako kapky protínající vodní hladinu. Rock mého života je v tomto skutečně vrcholem cyklu, nicméně už v Měsíci mého života, Reparátorovi a v povídkách najdeme také některé příklady.

Zřejmě díky této druhé poloze cyklu (kterou však musíme často hledat a u prvních děl cyklu ještě nebyla tak pečlivě vybroušená) se Arkadský cyklus může zapsat zlatým písmem do historie české SF.

3.2. Česká kapka do světového moře „Historie budoucnosti“
Arkadský cyklus se řadí k sériím, které se mohou pyšnit hrdou nálepkou future history. Ale co si vlastně pod tímhle pojmem máme představit a která díla do něho lze zařadit? Future history je pojem, který se prostřednictvím různých žánrů literární SF objevuje už několik desítek let. Pod future history lze zařadit díla různých autorů mapující nějaké období v blízké či vzdálené budoucnosti, která je budoucností našeho reálného světa. Autoři, kteří přispívají do tohoto subžánru, často ve svých románech vytvářejí vlastní méně či více propracované konstrukce a vize budoucnosti našeho světa a dávají jim geografický a datační podklad, který takovou vizi ještě podtrhne. Jednotlivé koncepty future history proto často obsahují více než jednu prózu. Nezřídka je to celý cyklus povídek či románů, které kromě konkrétního příběhu mapují také vývoj lidstva v daném období.35

Historie budoucnosti má určité styčné body s alternativní historií, která se však, na rozdíl od budoucnost mapující future history, zaměřuje na naši historii, ubírající se v dílech autorů jiným (alternativním) směrem. (Jakým směrem by se dějiny ubíraly kdyby…). Future history je založena na vizi budoucnosti a je proto ještě spekulativnější než alternative history, která může být založena (a často bývá) na reálných faktech.

Termínu future history poprvé užil John W. Campbell ve svém časopise Astounding Science Fiction v roce 1941, když takto pojmenoval SF prózy spisovatele R. A. Heinleina, který je dodnes považován za předního tvůrce historie budoucnosti.

Prvním autorem, který napsal pásmo příběhů, které lze označit za future history, byl však americký spisovatel Neil R. Jones se svými příběhy profesora Jamesona. K těm nejznámějším patří například povídka The Planet of the Double Sun, poprvé vydaná v časopise The Amazing Stories v roce 1932.

Mezi nejznámější světové autory historie budoucnosti pak patří především zmíněný Robert A. Heinlein (1907-1988), který společně s A. C. Clarkem a Isaacem Asimovem patří mezi tři nejvýznamnější autory SF literatury vůbec.

Heinleinův cyklus historie budoucnosti tvoří především řada povídek, které popisují alternativní vývoj lidstva od poloviny 20. století. V rámci tohoto cyklu tak autor například předpověděl atomové elektrárny či přistání na Měsíci. Celý povídkový cyklus začíná Heinlein povídkou Linie života (1939), která tak otvírá mapování budoucí historie lidstva. Příběh pojednává o uzavřené společnosti vědců, kteří nechtějí přijmout nové myšlenky a nové objevy. Do cyklu následně Heinlein přispíval velmi pravidelně až do padesátých let. K nejznámějším povídkám, které vycházely především časopisecky, patří například Občas to někde bouchne (1940), Zelené pahorky Země (1947) či Muž, který prodal Měsíc (1951), kterým Heinlein cyklus zakončil. V roce 1966 pak autor vydává soubor Minulost napříč budoucností, kde shromažďuje všechny povídky cyklu.

Do future history lze jen zřídka zařadit samostatné knihy, které nejsou součástí žádné série. Přesto takové výjimky existují. Mezi nejlepší patří například postapokalyptický Chvalozpěv na Leibowitze (1960) spisovatele Waltera M. Millera, Jr. (1923-1996), který svými třemi částmi mapuje tři za sebou jdoucí etapy vývoje lidstva po globální katastrofě.

Zvláštní skupinou, kterou však také lze označit za future history, jsou knihy, které se spíše než o příběh a postavy zajímají o téměř až učebnicový zápis událostí budoucnosti lidstva. Jedním znejz námějších děl tohoto typu má na svědomí H. G. Wells, který v roce 1933 publikoval materiál pod názvem The Shape of Things to Come, něco jako kroniku, která pojednává o globálním státu řízeném zvláštní diktaturou. Zajímavým faktem je, i vzhledem k údajnému Wellsovu členství v britských tajných službách, že tímto románem v podstatě předpověděl 2. světovou válku. Kniha je skutečně psaná jako publikace o historii. Obsahuje například četné poznámky pod čarou a odkazy na (většinou fiktivní) práce významných historiků.

Do oblasti future history přispělo svými vizemi i mnoho dalších významných autorů 20. století. Patří sem například série Duna (několik románů, které vyšly v letech 1965-1986) amerického spisovatele Franka Herberta (1920-1986). Děj série se odehrává v daleké budoucnosti, v době, kdy lidé opustili planetu Zemi a vytvořili galaktické Impérium. Impériu vládne padišáh imperátor Shaddam Corrino IV. a spolu s ním ovládají vesmír velké rody v čele s bohatými Harkonneny.

Významným tvůrcem future history je také američan Jerry Pournelle (nar. 1933). Jeho série CoDominium je klasicky pojatá military SF či Space opera s poměrně solidně propracovaným světem budoucnosti.

Vynikajícím cyklem přispěl do tohoto subžánru spisovatel Brian Stableford (nar. 1948), a to svou sérií románů s názvem Emortality36. Dle vnitřní chronologie je prvním svazkem román The Cassandra Complex (2001). Jeho děj pojednává o nebezpečí rychle se rozvíjejících biotechnologií. Ty se totiž mohou stát hlavní zbraní v hrozící třetí světové válce, která může zničit lidstvo.

V souvislosti s future history lze zmínit také například dalšího amerického autora jménem Poul Anderson (1926 – 2001). Svůj vlastní cyklus stvořil v románech, které sjednotil do série s názvem Psychotechnic League, která velmi sugestivně popisuje lidstvo během a po třetí světové nukleární válce. Výčet autorů future history by byl velice dlouhý. Svou historii budoucnosti často napsali také autoři, kteří se jinak věnovali trochu jiným subžánrům a oblastem SF nebo se u nich prvek science fiction objevuje jen okrajově. Mezi dalšími jmény by se v souvislosti s vlastní vizí budoucnosti lidstva jistě objevili i takoví velikáni jako například Isaac Asimov, Paul J. McAuley či Ursula K. Le Guinová.

Arkadský cyklus Ondřeje Neffa je jedinou českou kapkou v moři světové future history. Už ztoho důvodu je důležité mu věnovat pozornost. Sice zatím není jasné, zda má Neffův cyklus šanci zařadit se k tomu lepšímu, co oblast světové future history nabízí (pokud si jednotlivá díla zachovají stoupající tendenci, domnívám se, že ano), nicméně je zcela jisté, že je to v českém prostředí počin velmi jedinečný.

3.3. Význam cyklu pro českou SF
Pokud jsem výše zhodnotil význam autora pro českou literární fantastiku, je nutné přistoupit také ke zhodnocení významu Arkadského cyklu pro českou literaturu a jeho zařazení do kontextu české literatury SF a F. Zapadá cyklus do tradice české sci-fi? Nebo jsou příběhy Kuby Nedomého a ostatních hrdinů v kontextu tradice české literární fantastiky zcela solitérní a jedinečné? Jaká jsou jednotlivá díla a jaké je subžánrové zařazení cyklu? To jsou otázky, kterými je nutné se zabývat dříve, než se pustím do samotného rozboru jednotlivých knih cyklu. Na první zotáz ek není jednoduchá odpověď. Tradice moderní české sci-fi sahá do meziválečného období k takovým autorům, jako byl Karel Čapek či Jan Matzal Troska. Zatímco linie „Čapkovská“ si bere SF motiv především jako prostor pro otevření důležitých témat, linie, ve které působil J. M. Troska, obsahuje díla, ve kterých je SF motiv využit jako možnost pro „rozehrání nejpodivuhodnějších napínavých dobrodružných příběhů.“37 Podle Aleše Langera přitom v dalších vývojových etapách převládá nejvíce ona dobrodružnější linie, zatímco Čapkův přístup je na nějaký čas upozaděn. Přesto se neztrácí a s postupem let se začíná stále častěji objevovat v dílech českých tvůrců SF literatury.

V době, kdy Ondřej Neff začíná vydávat svá první beletristická díla, už je onen reflexivní a myšlenkový proud v české SF opět zastoupen hned několika vynikajícími díly klasiků české fantastiky.

Neff se zpočátku zcela evidentně nechce pouštět do příliš náročných myšlenkových poselství. Ta totiž vyžadují více prostoru a Neff si je (zřejmě i vlivem jeho zkušeností novináře) přeci jen jistý především v oblasti povídky.

Proto první román Arkadského cyklu Měsíc mého života je spíše moderním sci-fi románem s prvotním účelem pobavit a jen několika prvky, které přesahují klasickou oddechovou četbu. Přestože není možné tvrdit, že dílo přímo navazuje na tradici započatou právě J. M. Troskou či Karlem Hlouchou, je zcela jisté, že kořeny Neffovy tvorby (a tedy i Měsíce mého života) mohou být inspirovány právě tímto proudem. Vždyť o díla a motivy Julese Verna se Neff zajímá už od počátků své tvůrčí činnosti (počínaje knihou Podivuhodný svět Julese Verna, kterou Neff vydává už v roce 1978, tedy mnoho let před Měsícem mého života, konče přepracováním několika příběhů Julese Verna ať už v rozhlasové či v knižní podobě). Tuto Neffovu „lásku“ k Verneovým příběhům, která se projevuje i využitím a rozvinutím některých prvků literatury tohoto typu v jeho prvotních dílech (především Marsovském cyklu), lze chápat jako pokračování toho, co zmínění autoři Hloucha, Troska a další začali.

Pokud tedy mluvím o tradici Verneovských příběhů v české literatuře (ke které vyzval vlastně už v roce 1883 Jan Neruda), je nutné zmínit jako jednoho z pokračovatelů této verneovské tradice i Ondřeje Neffa. (Byť jeho přístup je rozhodně zcela jiný, odpovídající dnešní době, kdy by prosté kopírování příběhů Julese Verna samozřejmě ani v nejmenším neobstálo. V dnešní době jde především o přiblížení některých motivů J. Verna současné čtenářské komunitě a třeba i inovativní rozvinutí a zakomponování některých jeho prvků do soudobých děl.)

Měsíc mého života tedy rozhodně zapadá do tradice české SF. Dílo napsal autor, na kterého působilo hned několik vlivů. Jednak to byla láska ke klasickým fantastickým románům pro mládež (a díky ní i navázání na tradici těchto příběhů – byť upravenou na dnešní dobu), ale zároveň také snaha o to, se zníz kých měřítek této literatury vymanit a překonat ji, která se projevuje velmi klikatými příběhy jednotlivých částí, jenž jsou plné zvratů a překvapení (což je pravý opak příběhů, které vycházejí z verneovek).

Přesto však Měsíc mého života zůstává především oddechovou četbou. Dílo teprve předznamenalo fakt, že románová tvorba Ondřeje Neffa, dosud určená méně náročným čtenářům, bude s postupem času nabývat na kvalitě. Možnosti, které Neff Měsícem mého života otevřel, si uvědomil až později, ale uvědomil si je včas. A tak zatímco v Měsíci mého života jsou veškeré motivy života na Luně, lidské společnosti, která je tak jiná a tak stejná ve své absurdní touze po moci a štěstí jako je ta dnešní, pouze načrtnuty, v dalších románech Arkadského cyklu dokázal, že vystavět plnohodnotný román, který, ač nenese (ani nemůže) tak údernou pointu, jako je tomu u jeho povídek, může zaujmout svou komplexností a propracovaností.

Že je Ondřej Neff autorem, který rozhodně nestagnuje, ale neustále se vyvíjí, dosvědčuje román Reparátor. Pokud Měsíc mého života zapadá z velké části do tradice české SF, Reparátor, byť ho také nelze označit za zcela solitérní dílo, je přece jen románem mnohem méně jednoznačným. Na rozdíl od Měsíce mého života zde totiž mnohem větší úlohu hrají Neffovy originální a často velice bizarní nápady. Přestože příběh Rona Astonvargy je i nadále velice silný a v popředí, propracovanost vedlejších popisů a nápaditost motivů je daleko zdařilejší. Navíc je knize přisuzován lehký kyberpunkový nádech (což je zajímavé vzhledem k tomu, že Ondřej Neff, ač sám čistý kyberpunk nepíše, v roce 1987 svou přednáškou inspiroval české autory k napsání vlastních děl v tomto novém stylu, a tím se stal jedním ztěch, kteří tradici českého kyberpunku u nás odstartovali).

„Byl to skutečně kyborg, ovšem poměr původní lidské tkáně vůči podpůrným agregátům byl rozhodně neobvyklý. Co zbylo z člověka? Hlava a snadčást trupu. Na první pohledse nedalo odhadnout, co na trupu je originál a co karbonit. Plíce měl rozhodně umělé a o krevní oběh se starala pumpa, přečerpávající životadárnou tekutinu z trojice průhledných válců, v nichž vířily maličké bublinky čistého kyslíku. Ron se fascinovaně na válce díval. Krev vypadala, jako by se vařila.
,Je vám ten pohled nepříjemný?‘ zeptal se Stařec.
,Ne,‘ odpověděl Ron. ,Spíš… nezvyklý.‘
,Dnešní kybochirurgie má jiné postupy. Klonování, rekonstrukce tkání...‘
,Jste dobře informovaný,‘ poznamenala Brenda. Spíš to byla otázka, než konstatování.
Obrátil k ní prst, který mu sloužil jako zrak.
,Proto mě zdejší kmen přijal mezi sebe.‘“38

Domnívám se, že román Reparátor nelze úplně zařadit do kyberpunkové literatury, byť některé prvky (víceméně obyčejný hrdina v přetechnizovaném světě, kybernetické technologie, umělá inteligence, zápletka s detektivními motivy atd.) lze rozhodně označit za kyberpunkové. Nicméně román nelze zařadit ani do klasické dobrodružné „hard“ SF jako například Měsíc mého života. Ačkoliv je text dějově opět velmi bohatý, zásadní úlohu zde hraje Neffův důraz na technologie a motiv obchodování s právy, který čtenáře provází celým románem. Proto se domnívám, že Reparátor mírně vybočuje zklasického schématu děl Ondřeje Neffa a navíc díky své nejednoznačnosti (která však nemusí znamenat pouze záměr, ale naopak může značit autorovu nerozhodnost, kterým směrem chce román směřovat) není jednoduché román přesně zařadit do žádného subžánru fantastiky. Jistě, Neff používá stále podobné narativní postupy a také jazyková struktura díla je velmi podobná (byť učesanější) Měsíci mého života. I v Reparátorovi lze najít velmi rychlé (až klipovité) akční pasáže (které jsou často používány opět v kyberpunku, nicméně pro Neffa jsou typické), typicky Neffovské popisy prostředí na začátku odstavců či tvrdý jazyk, korespondující s charakterem hlavního hrdiny. Přesto hlavní devizou románu je originalita jeho motivů.

Právě motivy jsou stěžejním a kvalitu určujícím prvkem díla, ať už je to ústřední motiv zákazu opravování či motiv obchodovatelnosti práv. Lze namítnout, že sám hlavní hrdina Astonvarga je hrdinou typickým, takřka schématickým, nicméně domnívám se, že Reparátor je na svém hlavním hrdinovi postaven daleko méně, než je tomu u jiných českých SF románů. Astonvarga je pouze prostředníkem, díky kterému může Neff zobrazovat budoucnost Arkádie.

Zajímavostí mohou být i náměty, které daly vzniknout románu Reparátor. Mezi ně patří například vesmírná závodní loď Drakkar zroz hlasové hry Havárie Drakkaru či Neffovy zakázané technologie, což je cyklus článků vycházejících v polovině devadesátých let v časopisu Ikarie.

Román Rock mého života je potom návrat ke kořenům. Neff v něm rozvíjí své postupy z Měsíce mého života. Lze říci, že Rock mého života se snaží zkombinovat zdařile napsaný dobrodružný příběh s originálními (zčásti detektivními) motivy a mnohem propracovanějšími pasážemi, nesoucími myšlenkové sdělení. Neff se v tomto románu tedy pokusil sjednotit do jednoho díla tři polohy své tvorby (akce, humor a myšlenka).

Povídky z Arkadského cyklu mají na poli české SF literatury rozhodně své nezastupitelné místo. Ovšem ne všechny. Domnívám se, že nejkvalitnějšími povídkami cyklu jsou ty, které vyšly ve sbírce Zepelín na Měsíci. V nich Neff konečně nechává volně působit svůj smysl pro mistrnou pointu, kterou lze na krátkém textu maximálně prodat. A to se autorovi daří. Význam těchto prvotních povídek pro českou SF je obrovský. Zatímco Měsíc mého života mezi díly české SF nikdy příliš čnít nebude, povídky Zepelín na Měsíci či Lov na krysu se mohou do české SF i dnes zapsat zlatým písmem především právě díky mistrné pointě a myšlenkovému sdělení (to však nenajdeme ve všech dílech cyklu), kterým se může pochlubit málokterý český SF román, natož povídka. (A to platí i pro některé další povídky autora, které nezapadají do cyklu.)

Povídky nejnovější už takové kvality nedosahují, byť i tak jsou spíše lehce nadprůměrné a rozhodně jsou plnohodnotnou součástí cyklu. Je zde však znát spíše stagnace oproti románům cyklu, jejichž kvalita postupně stoupá. Proto zatímco Aleš Langer před lety o povídkové tvorbě Ondřeje Neffa napsal, že „postup od jednoduchých textů, napsaných zřejmě pod vlivem okamžitého nápadu, k myšlenkově závažnějším, textově propracovanějším a kompozičně vyrovnanějším povídkám je u Neffa zcela zřejmý,“39 já mohu jen dodat, že se tento fakt mění a přesunuje postupně do Neffovy tvorby románové. Je to zřejmě logické, pokud mluvíme o literárním posunu autora a jeho upouštění od rychlého, pouze „nápadového“ psaní a lepšící se schopnosti dostatečně se věnovat delším textům.

Zatímco Měsíc mého života má zhlediska literárních kvalit pro českou fantastiku daleko menší význam než pro cyklus samotný a Reparátor je především poměrně zdařilým pokusem o zanesení nových prvků do série, ale tápe na hranici kyberpunkového románu a klasického díla cyklu, Rock mého života je zatím vrcholným dílem série, které má šanci zapsat se do dějin české fantastiky. A stejně tak i první Arkadské povídky.

Otázkou ale zůstává, do kterého subžánru science fiction lze zařadit Arkadský cyklus jako takový. Výsledek zkoumání je nejednoznačný. Arkadský cyklus v sobě skýtá hned několik prvků různých subžánrů science fiction. Kromě zmíněné future history cyklus obsahuje především prvky hard SF (velké množství technologií budoucnosti), zmíněného kyberpunku (největší měrou v Reparátorovi), antiutopie či některé prvky tzv. soft SF (byť je to termín již téměř nevyužívaný. Přesto hlavně prvky podrobného obrazu společnosti či prokreslenosti hrdiny a zápletky má cyklus s tímto subžánrem společný).

Význam jednotlivých románů cyklu pro českou science fiction literaturu roste v závislosti na postupném literárním vývoji autora. Ale sehrává nějaký zásadní význam sám Arkadský cyklus jako takový? Domnívám se, že tím nejzásadnějším, čím cyklus přispívá české SF literatuře, je originalita a fakt, že je to jediný takto rozsáhlý cyklus historie budoucnosti, který česká literatura má. Jistě, najdeme i další české autory, které se tomuto subžánru blíží. Za zmínku jistě stojí vynikající trilogie Valhala Františka Novotného. Ovšem tu lze označit spíše za alternativní dějiny než za historii budoucnosti. Novotný se v ní totiž zaměřuje na druhou světovou válku a události po ní.

Význam Arkadské série jako jediného takto rozsáhlého cyklu, zařaditelného do future history, je proto nezpochybnitelný. Pokud se k tomu přičte nejprve průměrná (či v povídkách vysoce nadprůměrná) a postupně se zvyšující literární kvalita jednotlivých děl cyklu, stává se Arkadský cyklus jednou znej - zásadnějších sérií české science fiction.

Přesto samozřejmě Ondřej Neff není dokonalým spisovatelem a jeho Arkadský cyklus, ač významný pro naše poměrně malé literární prostředí, se co do literárních kvalit zatím nemůže řadit mezi přední díla světové future history.

4. Rozbor Arkadského cyklu

4.1. Arkadský cyklus na pozadí doby
Při bližším zkoumání Neffova Arkadského cyklu je nutné si uvědomit, mimo jiné i závislost jednotlivých děl na době, ve které byla napsána a vydána. Je nutné díla zhodnotit a ukázat, jak se cyklus s postupem času vyvíjel.

Typickou ukázkou závislosti díla na době je doba před rokem 1989 - komunistický režim. Díla vydaná do roku 1989 musí být jistě trochu odlišná od těch pozdějších, a to nejen kvůli, zatím poměrně nevypsanému stylu autora, ale i kvůli podmínkám a okolnostem, za kterých předrevoluční díla vznikala. Mým cílem je ale ukázat, že pomyslné dobové dělení Neffovy literatury (tedy nejen Arkadského cyklu) může být mnohem složitější. Rozdělení na díla psaná za komunismu a díla psaná po pádu železné opony totiž dnes už neobstojí. Je nutné se zamyslet nad tím, zda díla vydaná v 90. letech nemohou mít jiný charakter než díla nejnovější. Při tomto zamyšlení je však nutné brát v potaznejen literární, politické, geografické a sociální podmínky, v nichž autor psal, ale také postupný literární vývoj autora, který se v kvalitě děl bezpochyby odráží. Je ovšem samozřejmé, že i tvorba Ondřeje Neffa v pozdější době kolísá a mezi vynikajícími díly lze najít i příběhy kvalitou průměrné nebo i podprůměrné.

Rozdělme díla Arkadského cyklu do tří pomyslných kategorií. Tou první je hranice roku 1989. Díla vydaná do tohoto data mají určitá specifika hlavně zhlediska vyjadřovacích prostředků a jazykové výbavy autora. Ve stylu autora, který na poli vědeckofantastické literatury začíná publikovat začátkem osmdesátých let, lze najít stopy totalitního režimu, práci redaktora v Mladé frontě, jeho skryté vyjadřování absurdity a nesmyslnosti režimu ve kterém žil, autorskou nezkušenost s delším textem a další vlivy, o kterých však můžeme jenom spekulovat. Neff osmdesátých let je Neffem, který začíná nalézat novou cestu své seberealizace. Zatím činí první vrávoravé krůčky do světa literární tvorby. Ty jsou poznamenány silnou touhou po vyjádření, ale nepříliš dokonalou řemeslnou zručností.

Neff naštěstí měl na koho navazovat. Česká literatura mezi lety 1968 a 1989 nenabízela příliš možností, jak svobodně a přitom bezpečně vyjádřit svůj skutečný názor či skrytě poukázat na problémy společnosti. Jednou z těch mála možností byla vědecko-fantastická literatura. Tedy literatura, navazující na několik etap české sci-fi, které tvorbě sedmdesátých a osmdesátých let předcházely.

Nejprve je to meziválečná tvorba, kterou Aleš Langer označuje za první etapu české sci-fi. Lze do ní zařadit Karla Čapka, Jana Weisse a další, kteří „považovali tento typ literatury za účinnou formu společenské reflexe“40 či naopak například Karla Hlouchu, J. M. Trosku a další, kteří scifi spíše než k reflexování, používali jako prostor pro „rozehrání nejpodivuhodnějších napínavých dobrodružných příběhů.“41

Druhou etapu Langer umísťuje do období od let poválečných až do konce let padesátých. V souvislosti s tímto obdobím zmiňuje především dvojici Faukner – Charous či Vladimíra Babulu.

Ve třetí etapě pak tvoří především Josef Nesvadba, na kterého později navazují další autoři, zaměřující se ve svých dílech hlavně na psychiku a morálku člověka: Jaroslav Veis, Zdeněk Volný, Ludmila Freimanová a další. Jako solitér působí v poválečné české sci-fi také Ludvík Souček, publikující v oblasti vědeckofantastické literatury především v šedesátých a sedmdesátých letech. Jeho román Cesta slepých ptáků dnes patří k tomu nejlepšímu, co se kdy na poli české sci-fi objevilo. Právě Ludvík Souček se velkou měrou zasloužil o zpopularizování žánru, které se projevilo hlavně začátkem osmdesátých let, paradoxně po Součkově smrti.

A v té době začíná svou žánrovou tvorbu také Ondřej Neff. Do jeho předrevoluční tvorby řadíme odborné práce Něco je jinak, Tři eseje o české scifi a Všechno je jinak, první díl Marsovského cyklu Jádro pudla, povídkové sbírky Vejce naruby a Čtvrtý den až na věky a hlavně první knihu Arkadského cyklu Měsíc mého života. Do tohoto tvůrčího období však patří také Pole šťastných náhod, druhý díl Marsovského cyklu Čarodějův učeň a povídkové sbírky Zepelín na Měsíci a Vesmír je dost nekonečný, byť tato díla vyšla až po roce 1989.

V rámci Arkadského cyklu nás v první oblasti – tedy v oblasti Neffovy předrevoluční tvorby – zajímají dvě díla. Jsou to román Měsíc mého života a sbírka povídek Zepelín na Měsíci, ve které najdeme tři povídky, které se řadí do cyklu. Jsou jimi Ano, jsem robot, Lov na krysu a ústřední Zepelín na Měsíci. Všechna tato díla spojuje Neffův typický smysl pro detail a rychlý styl vyprávění. Oproti pozdějším textům v nich však lze vypozorovat jisté ukrývání některých kritických náhledů na tehdejší společnost. Zdaleka nejvíce je tento fakt vidět v Měsíci mého života, který na první pohled obsahuje méně zajímavých motivů než román z opačného pólu autorovy tvorby Rock mého života, ale při podrobnějším zkoumání už toto tvrzení není tak jednoznačné. V Měsíci mého života totiž lze najít i témata narážející na palčivé problémy komunismu, ať už úmyslně, či ne (to však ponechme jinému zkoumání, pro tuto práci je důležité, co čtenář může skutečně v díle najít, ne studium toho, zda to tak autor opravdu myslel):

„Vězeň má dost času. Je to snad to jediné, co mu nechají, - čas. Domnívají se, že s nimi spolupracuje, že funguje jako duši leptající louh. Snad je to i pravda v případě nováčků. Já jsem měl po čtyřech týdnech věznění duši tak rozleptanou, že pro nějaký louh už z ní mnoho nezbylo.“42

Autor mimoděk vystihuje to, co v tehdejší době pociťuje mnoho lidí. Stejně tak si dnešní čtenář může jako dobovou reflexi vysvětlovat i pasáž, ve které hlavní hrdina Kuba Nedomý vysvětluje rozdíly mezi habitatem Arkádie a kosmickou stanicí Lagrang:

„Zvolna ze mě padala tíseň, kterou jsem si neuvědomoval, dokud mi zatěžovala ramena. Brzy jsem pochopil, v jakém zásadním rysu se Lagrang liší od Arkádie: zde bylo všechno v pohybu, lidé byli činorodí, měli nějaký cíl a pracovali, aby ho naplnili. Kdežto obyvatelé Arkádie? Ti jenom žvanili o velkých cílech, grandiózních úkolech, obětech jednotlivce vůči celku.“ 43

Jakési ztotožňování Arkádie s tehdejším socialistickým státem je patrné i v mnoha dalších částech románu a v několika povídkách. Vždyť už samotné budování Arkádie, o kterém se autor zmiňuje na začátku Měsíce mého života, silně připomíná plnění pětiletek a upevňování nového socialistického státu. V Měsíci mého života se také (logicky) kolegové oslovují soudruzi a najdeme tam i mnoho dalších prvků socialistického vlivu.

Jisté motivické příklady však můžeme najít i v povídkách. Například povídka Zepelín na Měsíci svou absurditou dopravního prostředku, který by fungoval i ve vzduchoprázdnu, nabízí hned několik motivů, které lze pochopit i jako rafinovanou kritiku režimu.

„Nádherný snílek Mauser háže rukavici do tváře oficiální vědě. Jediný se postavil proti historickému nátlaku spiknutí mužů a žen, kteří uzurpují právo na klíče k pokladnici lidského vědění.
I v minulosti žili takoví lidé.
Věřili, že pára je schopna konat práci, a nedbali výsměchu akademiků. Věřili na kameny padající z nebe. Věřili na myslící stroje. Až ve šlépějích těchto nádherných snílků se bědně vlekli otroci oficiální vědy. Síla snu je je donutila přistoupit na argumenty snílků. Někdy ale akademici zvítězili a snílka umučili. Charles Fort, Erich von Däniken, Emilie Strinbergová, Dan Komaf – každá generace poznala svého mučedníka snu, poznala ho a milovala, ale to už bylo pozdě.“44

Druhá etapa Arkadského cyklu zahrnuje díla cyklu 90. let s přesahem až do roku 2003 k povídce Kukaččí vejce. Stěžejním dílem etapy je román Reparátor, který jako jeden zmála děl Arkadského cyklu nesleduje životní příběhy ústřední postavy Kuby Nedomého, ale popisuje dobrodružství Rona Astonvargy, reparátora ve světě, kde je zakázáno opravovat věci a kde každý může obchodovat se svými právy.

Do druhé etapy Arkadského cyklu je dále nutné zařadit povídky Hlídka 2, Hlídka 3, Varianta číslo tři a již zmíněnou povídku Kukaččí vejce.

Devadesátá léta znamenají postupný nárůst konkurence v oblasti scifi. Do povědomí se stále častěji dostávají i další subžánry literární fantastiky, jako je fantasy a horor. I o scifi je však nadále zájem a vznikají nakladatelství specializující se pouze na literární fantastiku. Objevují se nové tváře české fantastiky, jsou vydáváni u nás dosud nepublikovaní zahraniční autoři a ze základů, které vznikly v osmdesátých letech, roste poměrně silná fanouškovská základna. Autoři, kteří byli aktivní i před revolucí, cítí příležitost a také nadále publikují.

Ačkoliv se druhá etapa Arkadského cyklu projevuje uvolněním a větší originalitou zvolených motivů, provází ji také větší rozkolísanost kvality jednotlivých děl. Je to zřejmě dané tím, že tvorba Ondřeje Neffa se zaměřuje až do roku 1997, kdy vychází Reparátor, na jiné literární SF projekty. Ondřej Neff se zapojuje do fandomových záležitostí, publikuje v časopisech a především pracuje na své trilogii Milénium. Té autor věnuje v první půlce 90. let mnoho času.

Do Arkadské série proto Neff přispívá před Reparátorem pouze několika povídkami, jejichž kvalita však nedosahuje těch, které vydal v Zepelínu na Měsíci. Přestože se autor v mnohých dílech zdokonaluje (trilogie Milénium a následně Reparátor mají rozhodně nezpochybnitelné literární kvality) a některé motivy, které vkládá do svých děl, jsou oproti těm v jeho předchozích dílech nezvykle svěží a originální, Neffovy povídky jsou obecně slabší a často vypouštějí, tolik obdivovanou složku originálního tématu a vybroušené kritiky, a tím zůstávají spíše klasickou oddychovou četbou.

Nejprve je to povídka Hlídka 2, která poprvé vychází v časopisu Ikarie v roce 1994. Neff v ní čtenáře přesvědčuje o tom, že hodlá naplno využít potenciál, který nastartoval svými předchozími díly Arkadského cyklu. V textu tak využívá povídku A. C. Clarka Hlídka a rozvíjí děj svým typickým způsobem. Přesto je povídka spíše průměrným přispěním do Arkadského cyklu. Hlídka 3 pak s odstupem několika desítek let navazuje na Hlídku 2, nicméně řemeslným zpracováním ji převyšuje a stává se tak zřejmě tím nejlepším z povídkové tvorby Arkadského cyklu 90. let, co autor publikoval. Povídka je kvalitní především díky velmi dobrému zpracování charakteru Kuby Nedomého, v němž dokonce zaznamenáváme jistý posun v jeho myšlení.

Varianta číslo tři je pak eroticky laděnou povídkou, která je spíše kratší hříčkou, jež srovnání s nejlepšími povídkami Arkadského cyklu nesnese. Poslední povídkou, kterou lze do kategorie zařadit, je Kukaččí vejce, společně s Hlídkou 3 nejlepší povídka druhé etapy cyklu. Nenabízí sice žádné skryté poselství, nicméně parafráze známé pohádky o otesánkovi je minimálně z hlediska řemeslného zpracování na vynikající úrovni.

Tím zásadním pro Arkadský cyklus je v devadesátých letech především román Reparátor. Neff v něm nepřímo navazuje na své oblíbené téma zakázaných technologií, o kterých psal v polovině devadesátých let pro časopis Ikarie. Děj románu je posunutý o sto let dále, tedy se odehrává později než příběhy ústředních postav cyklu Kuby Nedomého a Dědka Čucháka. Reparátor staví Arkadský cyklus do toho nejlepšího světla české SF, a to hlavně svým lehkým kyberpunkovým nádechem, originálními nápady a smyslem pro detailní popis. Velmi neotřelým nápadem je například společnost postavená na volném obchodování s právy jednotlivce, včetně práva na život.

V díle najdeme i typicky „neffovské“ začátky odstavců a kapitol, které známe z Měsíce mého života a později Rocku mého života. Autor v nich velmi promyšleně uvádí následný děj dosti podrobným a obvykle i vtipně podaným popisem nějaké absurdní části života na Arkádii:

„Byli v ofisu sami, oficista a on, nikdo jiný. Pult, za ním regály se starými krámy. Na stěně mhoural ušmudlaný planskrín s ceníkem práv, podle tloušťky vrstev špíny se dalo odhadnout, která práva lidé prodávají nejčastěji, právo na aktivní i pasivní politický život shazoval každý, sotva dosáhl plnoletosti,… …Překvapivé množství občanů se vzdávalo práva na pohlavní život, přičemž jeho výkupní cena byla kupodivu mnohem nižší, než kupříkladu práva na cestování i v rámci systému světů.“45

Popřípadě nějakým filosofickým uvažováním hlavního hrdiny:

„Smůla se mu v poslední době lepila na paty s nepříjemnou důsledností. Mohla by už s tím přestat. Smůla i štěstí jsou běžci na střední vzdálenost, žádní maratónci, a rádi si předávají místo ve vedení. Pokud ovšem člověk není blbej a nerozhodne se štěstí podporovat. To se pak smůla nasere a usadí se v čele a je tam furt.
Ron se naučil s oběma vycházet a když se vedení zmocnila smůla, trpělivě čekal, až ji běh v čele omrzí. Podle jeho zkušeností by už měla být u konce s dechem.“46

Do třetí etapy Arkadského cyklu zatím spadá pouze román Rock mého života a jedna povídka s názvem Lunární potápěč. Poslední vývojová etapa Arkadského cyklu se od předchozí liší hned v několika aspektech.

Tím nejdůležitějším je definitivní nalezení autorského postoje k cyklu. V devadesátých letech se autor cyklu tolik nevěnoval a zřejmě příliš nevěděl, jak ho uchopit. Reparátor, byť kvalitou na dobré úrovni, ukázal, že autor nedokáže přesvědčivě přivést nové ústřední postavy do cyklu. Ron Astonvarga se sice snaží být originálním plnohodnotným hrdinou, ale ve své podstatě pouze kopíruje Jakuba Nedomého a přebírá jeho charakterové vlastnosti a výrazové prostředky. S románem Rock mého života se Ondřej Neff vrací stylem cyklu na začátek, tedy k Měsíci mého života a povídkám ze sbírky Zepelín na Měsíci, ale řemeslným zpracováním rozvíjí kvalitu svého Reparátora. Místo vymýšlení nových postav se autor vrací zřejmě natrvalo k těm ústředním a snaží se je (nutno říci, že zdařile) prokreslovat a rozvíjet.

Zřejmý je i posun autora. Zatímco v první etapě jeho tvorby hrály prim povídky, které lze považovat za vysoce kvalitní i ve srovnání s celou českou literární sci-fi, ve druhé etapě už se nositel kvality postupně přesunul do románové oblasti. Proto jak Reparátor, tak Rock mého života jsou, ve srovnání s povídkovou tvorbou Arkadského cyklu, zdařilejší. Poslední publikovaná povídka, akční, detektivní příběh Lunární potápěč, je sice kvalitou nadprůměrná, nicméně významové hloubky povídek Zepelín na Měsíci či Lov na krysu, nedosahuje.

Zatím nejvýznamnějším dílem cyklu je tedy Rock mého života, jehož knižně vydaná verze vznikla ve třetí etapě Arkadského cyklu. (Autor na svých stránkách zveřejnil také pracovní verzi, která vznikala už v devadesátých letech, nicméně jsem se rozhodl nebrat jí v potaz.)

Samozřejmě na rozdělení děl cyklu do těchto tří etap mají vliv i další okolnosti, nejen čistě literární. Jsou to různé vnější vlivy (často politické), pod kterými autor svá díla píše. Ať už je to zmíněný komunistický režim, kupónová privatizace v devadesátých letech (viz. obchod s právy v románu Reparátor, sám autor tento prvek přirovnává právě ke kupónové privatizaci) či válka s terorismem přicházející s počátkem tisíciletí. Že je takováto etapizace tvůrčích období autora cyklu zcela oprávněná, potvrzuje i sám autor, když v článku Arkádie, má láska mluví o Rocku mého života:

„Předcházel mu cyklus článků, který vycházel v Ikarii a v němž jsem popisoval ,dějiny dobývání Měsíce,‘ tedy vznik habitatů na Měsíci a popis toho, co se kolem nich dělo. Už tenhle přípravný materiál vznikal v úplně jiné atmosféře než Měsíc (ten jsem psal ještě za starého režimu), i než Reparátor a spřízněné povídky. Bylo to po jedenáctém září 2001 a taky po Husajnovu svržení a vypuknutí války s terorismem.“47p


39 LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy. Nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: Triton 2006. s. 201.
40 LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy. Nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: Triton 2006. s. 32.
41 Tamtéž.
42 NEFF, Ondřej. Měsíc mého života. Praha: Práce 1988. s. 196. bez ISBN.
43 Tamtéž. s. 211.
44 NEFF, Ondřej. Zepelín na Měsíci. In.: Dvorana zvrhlosti, Praha: Mladá fronta 2004. s. 232.
45 NEFF, Ondřej. Reparátor. Praha: Corona 1997. s. 40.
46 Tamtéž. s. 12.
47 NEFF, Ondřej. Arkádie, má láska.[online]. The Magazine of Fantasy & Kvark 1/2010
Filip Appl
Interkom 12
Kvark 1/2010