Neffův arkadský cyklus Arkadském cyklu Ondřeje Neffa v Arkadském cyklu Ondřeje Neffa

 Filip Appl
Vystudoval historicko-literární studia na univerzitě v Pardubicích. V současné době studuje navazující obor mediální studia a žurnalistika na Fakultě sociálních studií v Brně. Pracuje jako externí redaktor v Evropském vydavatelství.
S publikováním svých autorských textů (ať už z oblasti prózy, poezie či odborných prací) teprve začíná. Jeho zatím největším projektem je participace na básnické sbírce studentů Univerzity Pardubice Lumíkem proti své vůli. Kromě básnické činnosti se, zatím až na výjimky soukromě, věnuje i psaní povídek a filmových nebo literárních recenzí.
Fantastice se věnuje již řadu let. K četbě tohoto žánru ho přivedl J. R. R. Tolkien a jeho Hobit. Dnesho nejvíce potěší díla P. K. Dicka, A. Sapkowského nebo z českých autorů Ondřeje Neffa či Pavla Renčína. Vedle zájmu o literaturu, film, historii a deskové hry je také nadšeným příznivcem a organizátorem LARPů.
Poděkování
Tímto bych rád vyjádřil poděkování PhDr. Antonínu Kudláčovi za podnět k napsání práce na téma Arkadského cyklu a za profesionální odborné vedení a cenné rady, které mi poskytoval během vzniku práce. Poděkování patří také Tereze Staňkové, Václavu Morávkovi za důležité poznámky k pravopisné a stylistické stránce textu a Katce Hladké za pomoc s překladem.
Filip Appl / bakalářská práce 2009

1. Úvod Česká sci-fi literatura v současné době nemá příliš teoretických prací, o které by se mohla opřít. Tím méně se jich věnuje jednotlivým představitelům tohoto proudu literatury, který prošel svým světovým zlatým věkem především v období čtyřicátých až šedesátých let, převážně v době působení spisovatele a editora Johna Wooda Campbella Juniora (1910 – 1971) v časopise Astounding.

Česká SF zaznamenala svůj zlatý věk trochu později. Bylo to v 70. a především v 80. letech. Přestože někteří teoretici a autoři (například J. W. Procházka na stránkách časopisu Ikarie) hlásají, že zlatý věk české SF právě prožíváme,1 domnívám se, že obrovský boom fandomové aktivity a nových děl na konci 70. a v počátku 80. let (který Aleš Langer nazývá „počátečním obdobím či obdobím formování “ v rámci 4. vývojové etapy české SF2) má pro českou SF význam větší. Právě v onom „Zlatém období české SF“ začíná tvořit také Ondřej Neff, autor, o kterém, přes jeho nezpochybnitelný význam pro českou fantastiku, dodnes nejsou žádné kompletní odborné práce. Lze zmínit (kromě několika slovníků spisovatelů, kde však najdeme pouze rámcové informace) snad pouze kapitolu z práce Aleše Langera Průvodce paralelními světy: Nástin vývoje české sci-fi 1976 – 1993 (2006), která je však již značně zastaralá a mapuje dílo Ondřeje Neffa pouze do začátku devadesátých let.

Pokud hledáme nějaké práce, které by se zabývaly přímo jednotlivými díly či cykly Ondřeje Neffa, je takové hledání ještě bezvýslednější. Proto jsem se rozhodl přistoupit k analýze toho nejvýznamnějšího, čím Ondřej Neff přispěl české literární fantastice, Arkadského cyklu. Tedy cyklu, který si dovolím označit za jediný, takto detailně propracovaný, český future history3 projekt.

Arkadský cyklus nabízí mnoho možností uchopení – rozbor postav, samotného habitatu Arkádie, akčních pasáží, detektivní linky, která provází většinu příběhů, a mnoha dalších. Rozhodl jsem se přistoupit k Arkadskému cyklu jako k sérii, která může nést určitou vypovídací hodnotu o autorově literárním přístupu a vývoji v průběhu celé jeho dosavadní tvůrčí dráhy. Právě na Arkadském cyklu, který se navíc pokusím zařadit do kontextu české SF, chci ukázat určité prvky v díle Ondřeje Neffa, které prošly během let vývojem, a naopak prvky, které zůstávají stále stejné. Nejprve je však nutné představit si v kostce autorův život a především jeho dílo. 2. Představení Ondřeje Neffa

2.1. Život a dílo Ondřeje Neffa
„Ondřej Neff je všestranným činitelem v oblasti kultury a publicistiky a od poloviny 80. let je nejvýraznější osobností české science fiction.“4 To píše o Ondřeji Neffovi ve svém Slovníku české literární fantastiky a science fiction Ivan Adamovič a s tímto tvrzením nelze než souhlasit. Ondřej Neff je nejen český publicista, překladatel, odborník na digitální fotografii, vydavatel internetových deníků Neviditelnýpes a Digineff, ale především spisovatel science fiction povídek, románů a odborných publikací.

Ondřej Neff se narodil 26. června 1945 v Praze. Jeho otec Vladimír Neff (1909–1983) byl uznávaný překladatel, scenárista a spisovatel.5 Jeho matka Vlastimila Petrovičová (1903–1980) pak zastávala povolání herecké.6 Ondřej Neff vystudoval v roce 1969 žurnalistiku na Fakultě sociálních věd a publicistiky na Univerzitě Karlově v Praze. Po studiích začal pracovat v nakladatelství Albatros. V letech 1975-1979 působil jako fotograf v Ústředí lidové umělecké výroby. Koncem sedmdesátých let začal pracovat jako redaktor v Mladé frontě, kde zůstal až do roku 1985. Následující dva roky byl Neff na volné noze, až se stal v roce 1987 redaktorem literárního týdeníku Kmen. Po Sametové revoluci se vrátil do Mladé fronty (přesněji však už do Mladé fronty Dnes), kde působil jako šéfredaktor sobotní přílohy Víkend, a to až do roku 1994. Neff také v roce 1990 spoluzaložil známý český měsíčník o SF Ikarie a v letech 1990 – 1993 byl jeho šéfredaktorem. Od poloviny devadesátých let se Ondřej Neff věnoval především publicistice či přednáškám o digitální fotografii. Roku 1995 ho začal zajímat fenomén jménem internet natolik, že se stal členem kruhu spolupracovníků sci-fi webzinu AmberZine. Později pracoval také v měsíčníku Softwarové noviny. V dubnu 1996 umístil na web poprvé svůj vlastní deník Neviditelný pes , ke kterému v roce 1999 připojil ještě jeden snázvem Digineff, deník specializovaný na digitální fotografii. Neff spoluzaložil také Institut digitální fotografie, kde dodnes přednáší.

Literární činnost započal Neff v polovině sedmdesátých let psaním beletrie „mainstreamového charakteru“7 či popularizováním digitální fotografie. Už v té době měl autor velkou zálibu v brakové literatuře a v SF, zejména v románech Julese Verna. A právě fantastické příběhy krále klasické dobrodružné SF přiměly Neffa k napsání knihy Podivuhodný svět Julese Verna (1978),8 ve které Neff mapuje život a dílo svého oblíbeného autora.

Dalším krokem na výsluní české SF byly teoretické články v tehdejším časopisu Zlatý máj , které Neff nakonec proměnil v publikaci Něco je jinak (1981). Autor v ní čtivým jazykem vypráví o české SF literatuře, její historii, dílech a tvůrcích. Dílo se setkalo s velmi dobrými ohlasy a na dlouhý čas se stalo základním pramenem o české SF.

„Neff zde s velkou pečlivostí plní vytčený úkol – zmapovat krajinu české literární fantastiky od prapočátků (J. A. Komenský– Labyrint světa a ráj srdce) až do poloviny 70. let 20. století (generace Zýky, Kajdoše, Macháčka, Veise a dalších). Vedle toho také čtenáře stručně uvádí do problematiky teorie SF a do systemizace SF literatury s ohledem na vývojové aspekty.“9

Na knihu o pár let později Neff navázal souborem úvah Tři eseje o české SF (1985). Třetím stěžejním teoretický dílem autora je pak kniha Všechno je jinak (1986), která nese podtitul Kapitoly o světové science fiction. V ní Neff svou poutavou formou podává přehled o světové SF.

Autorovy teoretické publikace doplňuje jeho podíl na Encyklopedii literatury science fiction (1995), studie Pět etap české fantastiky (vyšla v Adamovičově Slovníku české literární fantastiky, 1995), autorovy články ve sborníku Klon v druhé polovině 90. let a také kniha Jak blufovat o sci-fi (1999). Svižně napsaná teoretická příručka, která vtipnou formou shrnuje základní informace a data ze světové SF.

Beletristickou tvorbu začal Neff povídkami, které publikoval nejprve v klubových fanzinech či v antologiích ( například povídky Petr a Lucie, Proč Filemon a Baucis nezůstali spolu navěky 10 či povídka Jak přišla Lali o zapalovač a další). První SF román Ondřeje Neffa se jmenuje Jádro pudla a vychází v roce 1984 v sešitové řadě Karavana nakladatelství Albatros. Román kombinuje SF a fantasy a popisuje dobrodružství divokého válečníka Rada Haagera na zkolonizovaném Marsu 26. století. Tento román, určený především mladším čtenářům, s poměrně jednoduše napsanými postavami, dobrou čtivostí a několika povedenými nápady, je skutečně spíše prvním krůčkem k plnohodnotné tvorbě autora. Kniha se dočkala hned dvou románových pokračování: Čarodějův učeň (1989) a Šídlo v pytli (1991). Poslední díl Pán modrého meče byl vydán časopisecky v roce 1988.11 Zřejmě nejzdařilejším dílem průměrné a místy i podprůměrné Marsovské série je Šídlo v pytli, kde autor zdaleka nejlépe pracuje slátkou klasického dobrodružného SF románu a z toho plynoucí jednoduchou zápletkou, která ostře polarizuje dobro a zlo. Neff zde také nejlépe uplatňuje svůj smysl pro detail, tolik typický i pro jeho pozdější díla.

Odbornou i laickou veřejnost Neff zpočátku zaujal daleko víc svou povídkovou tvorbou. V ní totiž poprvé ukazuje tři (později tradiční) roviny své tvorby – akční, filosofickou a humornou. Největších kvalit přitom dosahují povídky buď zdařile vyprofilované pouze jedním z těchto směrů, či úspěšně kombinující všechny tyto roviny. První Neffovou sbírkou je Vejce naruby (1985), obsahující 23 povídek. Nejlepší z nich jsou bezpochyby povídky Největší odvaz v dějinách svangu, Bílá hůl ráže 7,65 a Strom. Ty si i dnes dovolím zařadit k těm nejlepším českým SF povídkám především pro jejich skvělou čtivost, zvládnutou kompozici, poutavou a chytře podanou myšlenku a velmi osobitý jazyk. Sbírka Vejce naruby je však teprve úvodem do povídkové tvorby autora, neboť jí škodí především nevyváženost jednotlivých textů.

Podobně je na tom i sbírka Čtvrtý den až navěky (1987). Za zmínku stojí titulní akční povídka Čtvrtýden až navěky, která zaujme především výborně zvládnutou akcí a atmosférou. Tvář(!) člověka(?) je pak povídka stéměř „Asimovským motivem“ a chytře podanou myšlenkou. Velmi dobrá je i povídka Jitro pro strašnou radost, ve které Neff zaujme především bravurní pointou a výbornou psychologií svých postav. V roce 1988 Neff vydává svůj první „opravdový“ román. Nicméně i zde lze o přízvisku opravdový polemizovat, neboť Měsíc mého života se skládá ze čtyř příběhů, které spojuje především hlavní postava Kuby Nedomého (a později postavy vedlejší) a místo, kde se příběhy odehrávají – kolonizovaný Měsíc a především lunární město jménem Arkádie. Proto je možné se setkat i s označením díla jako sbírky povídek. Měsíc mého života je první dílo Arkadského cyklu a jedno ze zásadních děl, kterému se budu věnovat v dalších kapitolách.

Rok po Měsíci mého života míří autor do trochu jiných vod a vydává román Pole šťastných náhod (1989), kterým se trochu vrací k tragikomickému popisu všedního života v tehdejší společnosti, jejž naznačil už v povídce Utajená posedlost Kamila Cajthamla.12 Román je totiž především promyšlenou ukázkou nedostatků socialismu a socialistické společnosti a fantastický prvek je v něm zastoupen jen v malé míře. Další zastávku na časové ose děl Ondřeje Neffa tvoří sbírka povídek Zepelín na Měsíci (1990). Kniha předchozí sbírky povídek převyšuje a konečně nabízí vyrovnané texty bez přílišných výkyvů. Mezi nejlepší povídky sbírky patří i ty Arkadské: Zepelín na Měsíci, Lov na Krysu a Ano, jsem robot. Zatímco první zmíněná je poetickým, k zamyšlení nutícím příběhem „opilce a snílka Marka Mausera a jeho snu o vzducholodi na Měsíci, kterýje mu uloupen bavícím se lidstvem,“13 zbylé dvě jsou spíše akčně laděnými povídkami svýborně zabudovaným závažným myšlenkovým podtextem. Další sbírka Vesmír je dost nekonečný (1991) obsahuje pouze dvě nové povídky (Moby Dick a Romeo a Julie). Sbírka je zaměřena spíše na akčněji laděné příběhy a výběr textů je povětšinou vyrovnaný – průměrný až lehce nadprůměrný. Nejlepší povídkou sbírky je zřejmě titulní Vesmír je dost nekonečný.

Jednou z nejvýznamnějších prací Ondřeje Neffa je trilogie Milénium. Patří do ní romány Milénium – Země ohrožená (1992), Milénium 2 – Země bojující (1994) a Milénium – Země vítězná (1995). Trilogie je dobrodružnou SF smys tickými prvky lehce inspirovanými Nostradamovým proroctvím o konci světa, které má přijít s koncem tisíciletí. Děj prvního dílu se točí kolem dalšího typicky „neffovského antihrdiny“ Briana Tevise, který se zaplete do intrik kolem tajemných bytostí Umranů. Příběh pak neodvratně směřuje k očekávané apokalypse, která promění polovinu lidstva v umranské ještěry.

Druhý díl trilogie pak popisuje příhody policisty Salzmanna proměněného v ještěra a na rozdíl od prvního dílu nemůže nabídnout takové myšlenkové jádro. „Ačkoliv kniha intelektuálně nedosahuje prvního dílu, jde o autorův nejčtivější román, s akcentem na napětí a prudkém ději. Autor v ní rozehrává problém člověka, který sloužil zlu v domnění, že koná dobro.“14

Třetí díl je pak těžištěm už zcela v rovině akčního dobrodružného románu. Děj se přesunuje také do podzemí planety Země či na Mars. Poprvé se tu také objevuje motiv, který Neff použil v dalších dílech, totiž motiv tzv. zakázaných technologií. Ve druhé polovině devadesátých let se Neff věnuje především publicistice a aktivitám spojeným s internetem a digitální fotografií. Přesto v tu dobu publikuje i v oblasti SF a vydává dvě důležitá díla. Tím prvním je román, jímž se po dlouhé době vrací ke svému Arkadskému cyklu, který začal zmíněným Měsícem mého života a několika povídkami. Tím románem je Reparátor (1997).

Hlavním hrdinou je Ron Astonvarga, muž opravující technologie, které se opravovat nesmí. Spletitý, mírně detektivní děj románu, který se točí kolem podivného dědictví po zesnulém vévodovi a závodní lodi Drakkar, střídá Neff s popisy technologií a ironickými komentáři hlavního hrdiny. Román zaujme především vynikajícími nápady (například fakt, že všechna práva, včetně toho na život, jsou prodejná) a popisem bizarního prostředí Luny. Naopak slabinou díla je paradoxně právě děj, který je až příliš krkolomný, místy i na úkor propracovanosti charakterů postav a nápaditosti.

Druhou zásadní prózou tohoto období autorovy literární dráhy je postkatastrofický román Tma (1998). Neff v něm konstruuje vizi světa, v němž během okamžiku přestane existovat elektřina jako fyzikální jev, a „anticipuje sociální a politické dopady této události.“15 Román Tma, který vznikl na motivy povídky Potíže s elektřinou,16 patří k Neffovým nejúspěšnějším románům. Naturalisticky podaný syrový příběh zaujme výborně vystavěnou atmosférou bezvýchodnosti, povrchní bezcitnosti a prospěchářství lidského jedince. Nicméně kniha má i slabé stránky. Mezi ně patří především nedůsledně propracované postavy a příběh, který v druhé půli klesá do jasného průměru. Neff však pokračuje i ve vydávání povídek. 17 starších povídek vychází ve sbírce Bůh s.r.o. (1997). Ač jsou jednotlivé povídky ve sbírce opět značně rozkolísané kvality, celkové vyznění sbírky je znovu typicky „Neffovské“. Ve třech rovinách literárního projevu autora tentokrát vítězí především grotesknost a nápaditost. V menší míře se tu pak vyskytují také akční povídky. K těm patří povídky Krvavý mrak , Vrtoch plukovníka Wallema nebo Jiní jsou jiní. Mezi nejlepší povídky sbírky patří dozajista titulní Bůh s.r.o., povídka o lidské malosti a zvrácenosti a o firmě tvořící z lidí Bohy na jejich vlastních planetách. Mezi nadprůměrné patří také lehce groteskní a přece závažná povídka Vražda v mateřské školce, povídka z Arkadského prostředí Hlídka 2 či velice atmosférická povídka Bludiště, jejíž dramatičnost „je umocněna komorností příběhu, v němž v podstatě figurují pouze dva kosmonauti soupeřící s labyrintem a jeho příšerným obyvatelem.“17

Další sbírka autora přichází až tři roky po přelomu tisíciletí a nese název Pravda o pekle (2003). Šestá sbírka Ondřeje Neffa, kterou tvoří patnáct různě kvalitních povídek, je kompozičně rozdělena na tři části: Grotesky, Horory a Dramata, přičemž je zřejmé, že například humor lze objevit nejen v první skupině.

K nejzajímavějším povídkám sbírky patří opět titulní Pravda o pekle, groteskní ironická povídka, ve které se čtenář dozví, jak to skutečně vypadá v pekle a v nebi. Povídka Imagoid zaujme uvěřitelností svých postav a silným tématem, na kterém je znát, že k němu má autor velmi blízko (autor povídku psal v těžkém období po smrti své manželky). Nadprůměrné jsou jistě i povídky Kargo či Jak se stalo, že se koná Poslední soud, provokativní povídka, která si opět bere na paškál duchovní tématiku. Ve sbírce se objevují také dvě povídky zapadající do Arkadského cyklu: Hlídka 2 a Kukaččí vejce, které jsou vzhledem k ostatním povídkám sbírky spíše nižších kvalit.

V roce 2003 Ondřej Neff vydává druhou verzi svého románu Tma. Autor se poučil ze svých chyb a v románu s trochu nešťastným názvem Tma 2.0 nabízí zásadně přepracovanou druhou půli, která text posouvá v kvalitě podstatně výš. Dvorana zvrhlosti (2004) je sedmá povídková sbírka Ondřeje Neffa a najdeme v ní výběr toho nejlepšího, co zatím autor vydal. Výběr povídek je skutečně velmi povedený, a tak jen o některých lze polemizovat, zda jsou skutečně tak kvalitní, aby si zasloužily být mezi tím nejlepším, co kdy autor v oblasti povídky napsal.

Do světa románu se Neff vrací zásadním dílem Arkadského cyklu, knihou Rock mého života (2006). Rock mého života je román obsahující vše, co Neff dokáže čtenářům nabídnout – akce, humor, napětí a aktuálně znepokojující podtext některých pasáží. Román autor mírně okořenil stylem americké drsné školy a tento způsob mu evidentně sedí, protože skvěle koresponduje i s jazykem hlavní postavy, který nastavil už v Měsíci mého života. V románu se navíc konečně dočkáme i dostatečně propracovaných postav a více informací o Arkádii. Další román Neff vydává pouze o rok později. Jmenuje se Tušení podrazu (2007) a autor v něm opět rozehrává detektivní příběh plný akce a intrik, ve kterém hlavní hrdina David Kacer pátrá po ztraceném románu Ludvíka Součka – Tušení světla. Neff v románu potvrzuje fakt, že se jeho delší díla rozhodně těší stoupající kvalitě.

Nelze o tom (zcela logicky) mluvit v případě Neffova románu Jeruzalémský masakr (2007), což je čistě odpočinkový příspěvek do série Agent JFK autorů Miroslava Žambocha a J. W. Procházky, která si bere za vzor oddychové seriálové SF příběhy Marka Stonea či Perryho Rhodana.

Dosud posledním dílem O. Neffa je převyprávění románu J.Verna 20 000 mil pod mořem (2008). Na závěr je vhodné věnovat pozornost také částečně literární nebo mimoliterární činnosti Ondřeje Neffa. První takovou zastávkou je Neff jako scenárista. Od začátku osmdesátých let napsal scénáře pro několik naučných pořadů a seriálů. Ještě více však autor spolupracoval srozhlas em, pro který napsal SF hry Portonský dryák( 1984), Počkej, Hektore( 1985), Velká solární(1987), Ano, jsem robot(1988), Havárie Drakkaru(1991) a další. Některé z nich se dočkaly také povídkové podoby. Motiv kosmické lodi Drakkar Neff později přepracoval ve svém románu Reparátor. Autor má na kontě také několik libret ke komiksům Káji Saudka. Patří mezi ně Arnal a dva dračí zuby(1988), Štěstí, Slavkovská romance a Příhoda na mostě z roku 1990, Silvestrovský speciál (1992) či Noc upírů (1993). Do této oblasti patří i Neffův autorský komiks Pérák, vypůjčující si nepříliš známého, ale typicky českého hrdinu, který vznikl už ve třicátých letech 20. století. Neff vytvořil prozatím dva komiksy s tímto hrdinou: Toho dne byla mlha(1988)18 a Pérák kontra Globeman (1999). Z obou děl je znát, že Neff není kreslíř. Přesto se komiksům nedá upřít kritická vypovídací hodnota v prvním případě a ironický nadhled v případě druhém.

Neff je také autorem několika překladů. Kromě zahraničních povídek v osmdesátých a devadesátých letech je to především překlad modly kyberpunkové SF, románu Neuromancer spisovatele Williama Gibsona.19

Autor je také úzce spojen s českým fandomem SF. Je totiž už řadu let aktivním účastníkem fandomových akcí. Je obvyklým vítaným hostem například na českých conech (Parcon, Festival fantazie atd.), kde aktivně přednáší. Přičíst mu tak lze několik desítek přednášek, a to zejména o angloamerické SF. Jako porotce se účastnil i historicky první soutěže o Cenu Karla Čapka (1982), která si za více než dvacet let své existence vybudovala pověst nejprestižnější SF soutěže v České republice. V roce 1995 také pomáhal zakládat Akademii science-fiction, fantasy a hororu. V současnosti Neff nepřestává s prací. Vytrvale publikuje a udržuje kontakt s fandomem. Vydání se má dočkat mimo jiné i nový román s neoficiálním názvem Hvězda mého života, který doplní Arkadský cyklus.

2.2. Současná česká fantastika a význam Ondřeje Neffa
Čtvrté vývojové období české sci-fi, typické převážně fanzinovou či samizdatovou literární produkcí, začalo rokem 1976 a skončilo začátkem devadesátých let. Na tom se shodují Aleš Langer (Průvodce paralelními světy spodtitulem Nástin vývoje české sci-fi 1976 – 1993), Ivan Adamovič (Slovník české literární fantastiky a science fiction) i samotný Ondřej Neff, který tuto periodizaci zavedl už ve svých teoretických dílech Něco je jinak a Tři eseje o české sci-fi. Pokud přistoupím na tuto periodizaci, je Ondřej Neff jednou z nejvýznamnějších osobností čtvrtého a zřejmě tou nejvýznamnější osobností současného vývojového období české sci-fi.

Samotná periodizace současného období české SF přitom zatím nebyla podrobněji určena. Rámcově se jí zabýval snad jen Ondřej Neff v poznámkách k dílu Aleše Langera. Tam naznačil, že nynější (páté) období právě prožíváme a že započalo zřejmě pádem komunismu, a zdůvodnil to viditelnými změnami podmínek a okolností tvůrčího psaní.

S tím později souhlasil i teoretik žánru Antonín K. K. Kudláč, který poukázal na fakt, že spádem totality a prvními krůčky demokracie se v české fantastice objevují dosud neznámé prvky a žánr se začíná měnit. „Objevují se žánrové formy a varianty dříve u nás neznámé, nemluvě o výrazném vzrůstu čtenářské obliby fantasy, která brzy odsunula na vedlejší kolej do té doby dominantní SF.“ 20

S logickou periodizací moderní české fantastiky lze bez větších výhrad souhlasit. Avšak není už dnes, téměř devatenáct let od pádu komunismu, čas na další úvahy o případné aktualizaci periodizace žánru? Vždyť přelom tisíciletí znamenal poměrně značné změny v české fantastice. Odstartovala doba, kdy česká fantastika zčásti dohání tu světovou. Snad to ani tak neplatí u kvality děl (byť i o tom lze snad v některých konkrétních případech uvažovat) jako u možností, celkového přístupu trhu a u ekonomických i sebekritických faktorů. Naučili jsme se být kritičtí a lépe krystalizovat jednotlivé proudy české fantastiky. Konkrétně u české sci-fi jsme však ještě nedokázali vybudovat to, co v jiných zemích světa – tedy jasnou základnu autorů SF a prostředí (čtenářskou základnu a marketingový přístup), do kterého by sús pěchem mohli přicházet noví autoři SF. Důvod je zřejmý. Klasická sci-fi je prozatím „válcována“ fantasy boomem, který přišel v posledních letech.

Přitom v devadesátých letech ještě nelze mluvit o nějaké jasné krystalizaci české fantastiky. Vždyť trh se zcela otevřeně orientoval daleko více na světové autory, po kterých český čtenář populární literatury doslova žíznil. Dnes (a domnívám se, že milníkem, který tuto změnu ohlásil, je přelom tisíciletí) je situace jiná. O české autory je zájem, ale česká SF je v menšině. Prim zatím hraje fantasy a alternativní žánry, jako jsou například (často zdařilé) pokusy o new weird či městskou fantasy. Vzorem pro dnešní mladé české autory je mnohem více Neil Gaimann, China Mieville či Andrzej Sapkowski než H. G. Wells, Robert A. Heinlein nebo P. K. Dick. Spíše než na klasiky se dnešní autoři obrací na současné ikony a inspirují se jimi. Vrátím se k Ondřeji Neffovi a pokusím se o shrnutí jeho autorských vlivů a významu pro českou fantastickou literaturu. To lze jednoduše rozdělením jeho autorského přínosu pro českou SF scénu čtvrtého (tedy končícího počátkem devadesátých let) a současného (pátého) období české fantastiky do dvou kategorií. První je tedy jeho zcela nezpochybnitelný vliv jako teoretika české sci-fi. Vliv na poli teoretické, esejistické a zařadit na pole nesrozumitelné a těžkopádné odbornosti, nýbrž spíše esejisticky populární teorie.

Od okamžiku, kdy Ondřej Neff rázně vstoupil na scénu české literární fantastiky, bylo zřejmé, že něco či snad možná všechno je jinak. Jeho první literární výstup totiž nebyl, jako je tomu u drtivé většiny jiných autorů, beletristický, nýbrž odborný. Už to předznamenalo Ondřeje Neffa jako autora, který bude v malém jezeře české vědeckofantastické literatury21 jednou z nejvýznamnějších ryb. Dnesje zcela jisté, že nezvyklý krok – tedy nejprve se věnovat české science fiction odborně a teprve poté začít publikovat beletrii – se Neffovi podařil. I přes postupné zastarávání Neffových odborných publikací, které se věnují science fiction, se autor do podvědomí české laické i odborné veřejnosti zapsal zlatým písmem. Aleš Langer ve svém díle Průvodce paralelními světy označuje Ondřeje Neffa za významného teoretika české SF, jehož publikace dokáží i v dnešní době posloužit zájemcům o informace o tomto druhu literatury, které jsou podané srozumitelnou a čtivou formou.

„Neff ve svém postoji dospěl k jistému kompromisu. Na jedné straně si uvědomuje důležitost určitých literárních kvalit SF, na druhé straně ví, že specifickýtyp literatury vyžaduje specifický přístup, že s měřítky klasické literární teorie zde nevystačíme.“ 22

Ve svých teoretických dílech Neff nejen mapuje čtivou a přístupnou formou dějiny české i světové SF, ale také nabízí svůj pohled na problematiku tohoto žánru a svou definici SF. Přínos Ondřeje Neffa v oblasti teorie sci-fi (a to nejen české, nýbrž i světové) je proto zřejmý. V době, kdy tyto zásadní práce pro českou SF vznikly, byla totiž o populární formou podanou faktografii a teorii nouze. A že Neff svými pracemi žánr úspěšně popularizoval a dal mu dobrý odborný základ, ze kterého mohou vycházet (a vycházejí) další teoretici, je zcela nesporné.

Dobré je zmínit i trochu jinou část teoretické práce Ondřeje Neffa. Zcela jistě stojí za zmínku i aktivity Ondřeje Neffa v oblasti tvůrčího psaní populární literatury. Ondřej Neff se aktivně zapojuje nejen do workshopů, kde se snaží pomoci mladým autorům s tvůrčím psaním, ale také o psaní přednáší a teoretizuje nejen na stránkách časopisu o fantastice Pevnost (kde například vede literární workshop). Za zmínku stojí například série jeho článků věnující se teorii psaní Jak správně psát či Scifistické desatero.

Druhá, a pro nás ta zásadní, rovina Neffovy tvorby je samozřejmě beletristický přínos tohoto autora české literatuře. Je zcela jisté, že je Ondřej Neff jedním z mála současných českých spisovatelů, kteří se naplno věnují SF a dokážou klasickou (a přesto velmi osobitou) SF napsat.

První beletristická díla Ondřeje Neffa začínají vycházet v osmdesátých letech. Neff se tak pomalu začíná ve svých povídkách i prvních románech prezentovat české veřejnosti jako velmi schopný vypravěč. Přestože první díla (ať už mluvím o povídkových sbírkách či Marsovském cyklu) nevynikala pro českou literaturu nijak zásadní kvalitou a jejich význam nepřesahoval význam dobrodružné četby pro mládež, své místo na poli české SF zcela jistě měla. Zvláště první povídkové sbírky se setkaly s veskrze pozitivním ohlasem a některé z prvních Neffových povídek jsou dodnes klasikou české SF. Proč je Ondřej Neff, syn populárního spisovatele nejen historických románů Vladimíra Neffa, pro českou literaturu přínosem?

Jedná se o několik prvků, které lze nalézt v jeho (hlavně povídkových, ale později i románových) dílech. Předně je to tematická originálnost. Pokud mluvíme o dobré SF jako o žánru, který prostřednictvím alegorie, připodobnění, nadsázky a karikatury ukazuje na některé problémy společnosti či jednotlivce, zdůrazňuje morální a sociální problematiku reálné společnosti či prostě jen baví svou fantastickou stavbou (či vizí budoucnosti, která pro lidského jedince musí být vždy zákonitě přitažlivá) a akční složkou (ne nutně), je Ondřej Neff na české poměry skutečně originálním fabulátorem, který svým nezaměnitelným stylem rozhodně přispívá k rozmanitosti české literární scény. Ať už jde o některé povídky z rané tvorby Ondřeje Neffa či o pozdější románovou tvorbu autora, ve které mnohdy předvádí fantasticky-absurdní, děsivé či prostě úsměvné vize a témata. V této schopnosti se může čas od času měřit dokonce i s evropskou tvorbou.

Dalším prvkem, který Neff dotáhl k dokonalosti hlavně v povídkové tvorbě, je mistrnost akčních pasáží. Akce napsaná s lehkostí, s mnohdy až sarkastickou bravurou a se smyslem pro detail. I dnes je jisté, že v oblasti „akční povídky“ je Ondřej Neff nejjistější, což potvrzuje i výběr jedné z jeho nejznámějších akčních povídek Čtvrtýden až navěky do antologie Síň slávy evropské SF,23 kterou sestavili editoři James Morrow a Kathryn Morrow.

Dalším významným aspektem beletristické tvorby Ondřeje Neffa je již zmíněný smysl pro detail. Smysl pro vybroušený popis, vhodně umístěnou metaforu, která mistrně zdůrazní a imaginuje potřebné. Za vše mluví úryvek z MěsícMěsíce mého života pohledem hlavního hrdiny Kuby Nedomého: „Drobně a mizerně pršelo. Kapénky deště byly tak malé, jsem je skoro ani neviděl, zato jsem je cítil na tvářích, na hřbetech rukou, za límcem i v rukávech. Snad to byly drobné, zato ale značně rozpustilé bytosti. Vířily ve vzduchu v bláznivém tanci a k podlaze se snášely jen velice zvolna, neochotně, s mnohým okolkováním, jako by se rozmýšlely, kde mají přistát. Kdybych já byl takovou kapkou, taky by mě nelákala představa, že sebou plesknu o špinavou zem, nebo že se nechám vsáknout cigaretovým špačkem.“24

Na ukázce je patrný i poslední aspekt děl Ondřeje Neffa, a to častá ironická až sarkastická glosa, kterou autor velmi často obratně umísťuje jako protiklad k nějakému pozitivnímu popisu.

Ondřej Neff až dosud vydal 14 románů, 7 povídkových sbírek a bezpočet dalších děl, ať už teoretických či se sci-fi nesouvisících. Je zcela zřejmé, že jako autor science fiction je jednou z nejvýznamnějších osobností před i polistopadového vývoje české literární scény. Přesto však Ondřej Neff není dokonalým autorem. Hlavně zpočátku nějaký čas hledá svou polohu, a proto jeho ranější tvorba nedosahuje takových literárních kvalit jako jeho tvorba současná. Neff je vynikající v českém prostředí (řadí se rozhodně k těm několika nejlepším představitelům české SF), které je ovšem na kvalitní díla poměrně chudé ve srovnání s jinými „literárně vyspělejšími“ zeměmi. Přesto jen to skutečně nejlepší z jeho tvorby (a některá díla Arkadského cyklu sem patří) snese srovnání se světovou konkurencí.

Aleš Langer ve svém díle zdůrazňuje, že Neff je daleko lepší povídkář než romanopisec. Doslova píše:

„Neff je zcela zjevně jistější v kratších textech, kde může plně uplatnit svou skutečně nevšední fantazii i vypravěčské umění. Na větší ploše jsou mu tyto vlastnosti spíše na škodu, neboť jeho spontánní způsob tvorby jej často svádí k rozpracování podružných motivů a linií, čímž celistvost textu výrazně trpí a úroveň díla již nezachrání ani vynikající smysl pro detail, jehož účinnost je v SF nezastupitelná.“25

Jsem si jist, že dnes toto tvrzení není už zdaleka tak jednoznačné a je nutné ho znovu podrobit zkoumání. Je totiž nutné dodat, že práce Aleše Langera již není příliš aktuální. Vychází ze situace do roku 1993 a končí Neffovým románem Millénium – Země ohrožená, který vyšel v roce 1992. Nutno říci, že od Millénia vydal Neff dalších osm SF románů26 a tři nadprůměrné povídkové sbírky. Je tedy důležité podívat se zvláště na tyto texty, protože publikace, které autor vydal do roku 1992, lze považovat za jeho ranou tvorbu, a jakékoliv usuzování o autorově kvalitě pouze na základě těchto děl není relevantní.

Ani jedna rovina přínosu Ondřeje Neffa ještě samozřejmě není ukončena. Od autora lze očekávat další beletristické a snad i teoretické publikace. Proto se nabízí otázka, zda má smysl se v dnešní době zabývat teoreticky jeho prací, která tedy musí, stejně jako v případě práce Aleše Langera, také nutně zastarat. Důvodů, proč má taková práce svůj význam, je jistě víc.

Především je nutné dílo Ondřeje Neffa stále oživovat, připomínat a poskytovat mu teoretickou zpětnou vazbu. Je dobré podívat se na díla i v kontextu doby, ve které vznikla, a poskytnout jim dobovou reflexi. Dalším důvodem je jistě hlavní téma této práce. V následujících kapitolách bude totiž tím zásadním tzv. Arkadský cyklus, tedy zřejmě to nejvýznamnější, čím Ondřej Neff přispěl české fantastice. Mnohé z výše uvedených charakteristik Neffova díla pro toto, v českém prostředí ojedinělé, přispění do světového moře future history platí, a mnoho také ne. Arkadský cyklus mi poslouží především jako zrcadlo, ve kterém se pokusím odhalit, zda autor prochází vývojem, a pokud ano, tak zda se to odráží na stavbě, řemeslné a jazykové vyspělosti a tematičnosti jeho díla.

3. Arkadský cyklus
3.1. Představení Arkadského cyklu
Arkadský cyklus, který Ondřej Neff začal psát ještě za zataženou oponou komunismu, je v českém prostředí zcela ojedinělý projekt. Zatím nikdo jiný se totiž v takovém rozsahu a propracovanosti nepokusil o vlastní historii budoucnosti, tedy věc u náspoměrně neznámou nebýt právě Arkadského cyklu, kterým se Ondřej Neff nezpochybnitelně zařadil mezi autory subžánru, za jehož nejvýznamnějšího představitele se považuje Američan Robert Anson Heinlein.

Nejprve je však nutné objasnit, co si pod pojmem Arkadský cyklus lze představit a která díla do něho řadíme, stejně tak jako definovat základní body, kvůli k

terým stojí za to se tomuto cyklu věnovat rozsáhleji. Za Arkadský cyklus je označováno pásmo science fiction povídek a románů, jejichž děj se odehrává v desítky let vzdálené budoucnosti na kolonizovaném Měsíci (Luně), konkrétně převážně v habitatu Arkádie, jednom z nejvýznamnějších měst na Luně. Už takový místopis řadí cyklus k tomu originálnějšímu, co česká SF minulosti i současnosti nabízí.

Arkádie se svou pokroucenou a utopickou architekturou je totiž bizarním a přesto, díky prokreslení jeho zkažené samosprávy a povrchních obyvatel, uvěřitelným místem, které čtenáře ironicky odkazuje do naší doby. Hlavně je to však místo, které se v průběhu let, jež cyklus mapuje, vyvíjí. Pro Neffa je Arkádie místem, které mu nabízí dostatečný prostor k rozvíjení stejně bizarních, často úsměvných příběhů a hlavnímu hrdinovi, který si k lunárnímu habitatu s postupem času buduje silnou vazbu, poskytuje mnoho příležitostí k ironické poznámce.

Ústřední postavou cyklu (postavou, která figuruje ve většině ne však ve všech, dílech Arkadského cyklu) je cynik, pragmatik a „lidový filosof“ Jakub Nedomý. Člověk, který se narodil na Zemi, ale který se na Zem nemůže natrvalo vrátit. Nedomý je figura, jejímž prostřednictvím Ondřej Neff glosuje s ironií sobě vlastní často povědomé problémy budoucnosti (povědomé pro jejich častý odkaz na problémy společnosti dnešní) či vlastní filosofické vhledy. Je to postava, jejíž charakter se v průběhu cyklu vyvíjí navenek jen málo, přesto však při bližším pohledu a při srovnání prvního a posledního díla cyklu (viz jedna z následujících kapitol) lze změny v některých jeho postojích zaznamenat. Kuba Nedomý je typický příklad antihrdiny. Do těžkých situací se dostává nedobrovolně, a přesto je dokáže řešit (někdy i úspěšně), často s přispěním dalších ústředních postav cyklu. Velkou roli v jeho životě hraje náhoda, která často vystupuje proti němu, a v jeho staletí dlouhém životě tak dochází k mnoha změnám, o které nestál, ale kterým se přizpůsobil. Aleš Langer o Nedomém píše: „Autor v něm vytvořil hodnověrnýobraz člověka stojícího stranou všech dějinných hnutí, ale je připravenýzasáhnout (mnohdy proti své vůli), člověka, kterýžije vlastní život a se směsí pobavení a odporu sleduje demagogii hnutí usilujících o vládu na Měsíci.‘“27 Dnes, kdy Kuba Nedomý figuruje už ve dvou románech a několika povídkách, je jeho smýšlení a propracovanost charakteru mnohem zřejmější. Arkadský cyklus začal vznikat už před dvaceti lety a zatím do něho patří tři romány, devět povídek a jedna rozhlasová hra. Ty společně tvoří celek (mapující historii Luny v rozpětí přibližně dvou set let), do kterého autor stále zasazuje další díla, která tak historii budoucnosti dále doplňují a zpodrobňují. První dílo Arkadského cyklu autor napsal ještě před Sametovou revolucí a tento fakt je na něm znát. Počáteční nápad o koloniích na Měsíci a jednom hrdinovi s velmi praktickým uvažováním a mnoha problémy Neff proměnil do románu Měsíc mého života28.

Román rozdělený do čtyř částí29 dnesfunguje hlavně jako úvod do Lunárního cyklu. Vítězí v něm ještě dobrodružná linka Neffova vyprávění, v čemž je román podobný jeho prvotinám z Marsovského cyklu. Měsíc mého života je však v literární kvalitě o několik stupínků výše než například Neffova románová SF prvotina Jádro pudla, a to jak po stránce řemeslné, tak po stránce fabulační a příběhové. Neff se již nezaměřuje na prostý a lineární příběh hrdiny, na jeho putování odněkud někam, ale věnuje se i zdařilým popisům těžební stanice, lunárního habitatu či měsíční krajiny a navíc nabízí i jednoduché poselství o nebezpečí manipulace a nepřemýšlivosti dnešní společnosti. Zde je možné se ztotožnit se závěrečným tvrzením Aleše Langera, který zdůrazňuje fakt, že „Měsíc mého života je dobrodružným čtením, románem o lidech a jejich osudech, z něhož si můžeme vzít patrně jediné (ale nikterak nové) poznání, že člověk by měl vždy být sám sebou a stát si na svém, že každá stádnost a manipulace je nebezpečná.“30 Dnes k tomu přísluší jen dodat: Dobře, že si takového „nikterak nového“ poselství nevšimli tehdejší zástupci komunistické strany, kteří měli kontrolu literárních děl na starost.

Další díla, kterými Neff přispěl do Arkadského cyklu, jsou díla povídková. Mezi první patří tři povídky uveřejněné ve sbírce Zepelín na Měsíci, které patří k tomu nejlepšímu, co tato sbírka nabízí, a také k tomu nejlepšímu, co kdy autor v oblasti povídek spadajících do cyklu, napsal.

Ano, jsem robot je propracovaná povídka saž “Dickovsky“ 31 zahalenou pointou o setkání Luny s mimozemskou entitou. Zepelín na Měsíci je pak naopak neakční povídka svelmi osobitou poetikou, vyprávějící o absurdním snu o barevné vzducholodi na Měsíci. Spojuje v sobě „smysl pro absurdní paradox (máme-li dost peněz, můžeme popřít i přírodní zákony), společenskokritickýnáboj a akcentování nehrdinskosti hlavního hrdiny.“32 Míním, že Zepelín na Měsíci, byť na Neffa nezvykle neakční, patří mezi nejlepší Neffovy povídky vůbec.

Pokračování


1 S tím lze souhlasit, pokud mluvíme o zlatém věku subžánru fantasy. Nikoliv však o SF, které je naopak na ústupu (ve srovnání právě s fantasy).
2 LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy. Nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: Triton 2006. s. 33.
3 Future history (historie budoucnosti) je jedním z subžánrů literární SF. Více o future history v kapitole Česká kapka do světového moře „Historie budoucnosti.“
4 ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3 1995. s. 156.
5 Známý je především jako autor zdařilých historických románů, např. Srpnovští páni (1953) či tzv. Rodové pentalogie (1957-1963) nebo Filozofického slovníku pro samouky neboli Antigorgias (1940 – 1947).
6 Hrála ve filmech dvacátých, třicátých i čtyřicátých let (např. Vyznavači slunce či Okouzlená).
7 LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy. Nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: Triton 2006. s. 188.
8 Později vydalo také n. Mladá fronta v roce 2005, které knihu doplnilo o nová fakta a encyklopedii fantastických motivů v díle Julese Verna.
9 LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy. Nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: Triton 2006. s. 189.
10 In.: KANTOR, Vojtěch (ed.). Lidé ze souhvězdí Lva. Praha: Mladá fronta 1983.
11 V letech 2006 – 2007 vydalo znovu celou tzv. Marsovskou tetralogii nakladatelství Wolf Publishing v rámci edice Pevnost.
12 In.: NEFF, Ondřej. Čtvrtýden až navěky. Praha: Československý spisovatel 1987. s. 130. bez ISBN.
13 LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy. Nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: Triton 2006. s. 200.
14 ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3 1995. s. 157.
15 KUDLÁČ, K.K.Antonín. Odvážní mužové a ženy ve fantaskních světech. Host 02, 23, 2007. ISSN 1211-9938. s. 31.
16 In.: NEFF, Ondřej. Klon ´96: okno do 3. milénia. Praha: Altar 1996. s. 125.
17 LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy. Nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: Triton 2006. s. 202.
18 Pro svůj ironický nádech vůči komunistickému režimu vyšel komiks samizdatově.
19 V českém překladu Ondřeje Neffa vydalo nakladatelství Laser, 1994.
20 KUDLÁČ, K.K.Antonín. Odvážní mužové a ženy ve fantaskních světech. Host 02, 23, 2007. ISSN 1211-9938. s. 30.
21 Termín vědeckofantastická literatura považuji za zastaralý a překonaný, užil jsem ho jako jeden z odkazů k předrevoluční době, ve které O. Neff začíná s psaním.
22 LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy. Nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: Triton 2006. s. 190.
23 U nás vydalo nakladatelství Baronet v roce 2008.
24 NEFF, Ondřej. Měsíc mého života. Praha: Práce 1988. s. 153. bez ISBN.
25 LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy. Nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: Triton 2006. s. 211.
26 Knihy Tma a Tma 2.0 jsem počítal jako dva romány.
27 LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy. Nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: Triton 2006. s. 207. Autor používá citace: KOSATÍK P. SF od začátku do konce. Kmen 1989. č. 9. s. 10.
28 In HALAMA, Jiří. Neffova historie budoucnosti. [online]. ScifiWorld, 20.7.2005.
27 Sutor označil Měsíc mého života za povídkový cyklus. Takové označení je možné, přesto považuji za přesnější označení díla jako románu rozděleného do čtyř částí.
29 V novém vydání z roku 2007 zůstaly části knihy zachovány. Nicméně především závěrečná část byla upravena a umístěna na jiné místo v příběhu. Více o tom v kapitole Měsíc a Rock mého života.
30 LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy. Nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: Triton 2006. s. 207.
31 Philip Kindred Dick (1928-1982). Významný autor literatury SF z USA. V Dickově tvorbě se často opakují témata rozdvojené osobnosti, podstaty lidství či drogové závislosti.