(psáno v roce 1995)
* 26. 6. 1945 Praha
V roce 1969 vystudoval Fakultu sociálních věd a publicistiky UK v Praze. V letech 1970-74 pracoval v oddělení propagace nakladatelství Albatros, 1974-75 v oddělení propagace obchodního domu Kotva, 1975-79 působil jako fotograf v Ústředí lidové umělecké výroby, 1979-85 redaktor v Mladé frontě, 1987-89 byl redaktorem literárního týdeníku Kmen a 1990-94 byl redaktorem deníku Mladá fronta Dnes (vedoucí víkendové přílohy). Založil SF měsíčník Ikarie a v letech 1990-93 byl jeho šéfredaktorem. Nyní je volným spisovatelem a televizním scénáristou (seriál Nováci).
Ondřej Neff je všestranným činitelem v oblasti kultury a publicistiky a od poloviny 80. let je nejvýraznější osobností české science fiction. Jeho první knihy byly věnovány převážně mládeži: jak beletristické Holky se perou jinak (1978, spolu s V. Kováříkem tul.), Klukoviny a tátoviny (1980), A včely se vyrojily (1983), tak populárně naučné Podivuhodný svět Julese Verna (1978), Tajná kniha o fotografii (1981). K SF literatuře se dostal přes svého oblíbeného Julese Verna,jehož knihy sbírá ve starých vydáních a o kterém napsal zmíněnou monografii. Poté, co uveřejnil ve Zlatém máji první články o české SF literatuře, využil možnosti napsat o české SF celou knihu. Výsledkem je objevná studie o historii české literární fantastiky Něco je jinak (Albatros 1981). Autor se zde zabývá chronologicky vývojem české fantastiky od J. A. Komenského a zdrojů rané fantastiky vůbec přes samostatné kapitoly věnované S. ČECHOVI (viz), K. HLOUCHOVI (viz), K. ČAPKOVI, J. HAUSSMANNOVI (viz) či J. WEISSOVI (vizi až k moderní podobě žánru představované J. NESVADBOU (viz), L. SOUCKEM (viz) a pozdějšími autory 70. let. Kniha je psána svěžím jazykem a upozornila na množství autorů do té doby literární vědou zcela přehlížených. Na tuto knihu později navázal útlým souborem úvah Tři eseje o české sci-fi (Čs. spisovatel 1985). V polovině 80. let uskutečnil v Praze cyklus přednášek o dějinách americké SF. Tento zájem vyústil v napsání historie světové SF Všechno je jinak (Albatros 1987, společně s Alexandrem Kramerem). Spoluautorství A. Kramera muselo být až do listopadu 1989 zatajováno (blíže viz heslo KRAMER).
Vlastní SF povídky začal publikovat ve stejné době v klubových fanzinech, i oficiálně: v antologii Lidé ze souhvězdí Lva (1983 ) mu vyšly povídky Petr a Lucie a Proč Filemon a Baucis nezůstali spolu navěky, v antologii Železo přichází z hvězd (1983) povídka Jak přišla Lali o zapalovač. Ve stejném roce publikoval ve 2. čísle fanzinu SF (vydávaném při SFK MFF UK) humoristickou povídku Hrdinové kosmu. O rok později je ve fanzinu Siréna otištěna povídka Večírek s překvapením, napsaná jako příspěvek do soutěže Pseudovyabstrahovaná Judita. Tyto povídky ještě nepředstavily Neffa jako výjimečného spisovatele, ale naznačily jeho oblíbená témata: na jedné straně sklon k satiře a grotesce, pro slabší povahy někdy až příliš silné, na druhé straně náklonnost k americkým reáliím a stylu vyprávění.
V roce 1984 publikoval Neff první SF román Jádro pudla (Albatros). Líčí v něm putování mladého divocha Rada Haagem po planetě Mars a jeho příchod do civilizovaného města Roma. Současně s příběhem se čtenář dozvídá historii Marsu, který byl kolonizován, ale ve 22. století v důsledku vojenského puče došlo ke zpřetrhání kontaktů se Zemí. Část obyvatel Marsu degenerovala v civilizované Romě a část lidí si zvolila primitivní život volných lovců. Jde o poměrně čtivý, ale nevyvážený román pro mládež, který byl spíše příslibem do budoucna. K Jádru pudla přibyla časem dvě pokračování. Čarodějův učeň (Albatros 1989) zachycuje další osudy Rada Haagem několik let po válce proti vojenské diktatuře, kterou vrcholí první díl, a popisuje střet technické a primitivní civilizace. Šídlo v pytli (Albatros 1991) je fabulačně propracovanější. Zákeřní důstojníci ve spojení s temnými silami vesmírného společenství se pokoušejí znehodnotit sjednocovací snahy organizace vesmírných civilizací. "Dvouapůltý" díl této ságy vyšel pouze časopisecky v Sedmičce pionýrů pod názvem Pán modrého meče (1988, č. 26-52 ).
Průlomem v Neffově SF literární dráze byla sbírka Vejce naruby (Ml. fronta 1985). Byla stylově i obsahově nejednotná, ale obsahovala několik velice dobrých povídek, které dodnes patří k tomu nejlepšímu z české SF. Čtenáři ocenili zejména příběhy, v nichž si autor vyzkoušel tvrdý styl a spádný děj: Bílá hůl ráže 7.65 a Největší vodvaz v dějinách svangu. První vypráví o neobvyklé mimozemské invazi, při níž se napadení lidé po přijetí jisté vizuální informace mění v monstra, druhá podává pozoruhodně vykreslený portrét společnosti žijící krvavými sporty a v níž hlavní hybnou silou je generace teenagerů. Z dalších výjimečných povídek můžeme jmenovat Hádanku, Strunu života (časop. MF, 20. 8. 1983) či Strom. Sbírka získala cenu Ludvík jako nejlepší česká SF roku a povídka Největší vodvaz v dějinách svangu jako nejlepší povídka roku.
Rovněž v dalších povídkových sbírkách Neff střídá polohu akční, filozofickou a humornou. V jeho druhé sbírce Čtvrtý den až navěky (Čs. spisovatel 1987) patří do té první kategorie úvodní Tvář (!) člověka (?), titulní Čtvrtý den až navěky či Vše pro dítě , do druhé polohy např. Součkos nebo Ty ostré bílé zoubky, do třetí, humorné, pak např. Hrdinové kosmu a Kontakt. V povídce Ty ostré bílé zoubky a v jediné povídce sbírky zcela mimo fantastický žánr Utajená posedlost Kamila Cajthamla se znovu vynořuje Neffův zájem o zobrazení tragikomedie všedního života. Tento zájem vyústil v napsání románu Pole štastných náhod (Ml. fronta 1989) s podtitulem "počítačové romaneto", v němž se realita dneška prolíná s lehkým fantastickým prvkem (počítač, projevující jistou formu samostatné inteligence).
Román Měsíc mého života (Práce 1988) je dramatický "hard SF" příběh z měsíční těžební základny. Autor zde vykresluje společnost, která bude stejně třídně, politicky a nábožensky rozdělená, jako byla na Zemi: lidstvo se ani v budoucnosti, ani přesunem na jiné kosmické těleso nezbaví svých věčných předsudků a nectností. Autor navíc spekuluje o tom, jaké nové problémy mohou lidskou civilizaci v budoucnu potkat. Třetí sbírka SF povídek Zepelín na Měsíci (Čs. spisovatel 1990) kvalitou překonává druhou. Jsou tu opět jak akční příběhy (Ano, jsem robot, Lov na krysu), tak satiry ( Vládní tramvaj, Nástin některých aspektů materiální vybavenosti chovu tak zvaného jatečního dobytka ve světle Pikovického nálezu). Oproti jiným sbírkám se zde projevuje i autorův zájem o středověkou mystiku ( Poselství pro Agla Mathona, Brána číslo třináct, je tu i jeden čistokrevný, snový horror Mystérium tmy. Druhá, a zejména třetí Neffova sbírka jsou tematicky poněkud temnější, pochmurnější než jeho rané povídky a tento fakt nedovede zakryt ani stále lehký, místy téměř žoviální styl psaní. Čtvrtá sbírka povídek Vesmír je dost nekonečný (Golem Ríša 1991) obsahuje částečně již publikované povídky (titulní povídka vyšla poprvé v antologii Návrat na planetu Zemi, Nevěsta pro dlouhou noc vyšla v antologii Hvězdy v trávě, Tak alou do ráje v antologii Skandál v Divadle snů a Stříbrný brouk v časopisu Ohníček, 1988, č. 10), doplněné dvěma dosud nepublikovanými texty Moby Dick a Romeo a Julie. Tato sbírka představuje Neffa spíše z jeho akčnější stránky. Vyšla jako první svazek nové SF edice Ikarie. Pozoruhodnou povídkou je Bludiště (in: Lety zakázanou rychlostí, 1990), napínavý příběh nepostrádající metafyzický podtext. Vznikl rozepsáním kratší povídky na toto téma, otištěné předtím v Sedmičce.
V časopisu Ikarie byla otištěna novela Milénium (1991, č. 1 1 - 1992, č. I ), což je zkrácená verze rukopisu románu Milénium: Země ohrožená, jehož silně přepracovaná verze vyšla knižně roku 1992. Jde o dobrodružnou SF s prvky mystiky a mileniálních obav o konec světa. Děj sleduje komplikované intriky vedoucí k vypuštění družice, která by měla včas varovat před zkázou planety. Souhrou okolností se však Brian Tevis, muž tímto úkolem pověřený, stává nástrojem v rukou tajemné podzemní civilizace Umranů a způsobí spuštění prastarého mechanismu, který polovinu lidstva promění v umranské ještěry. Je to dosud nejpropracovanější a nejzávažnější Neffův román, vykreslující složitou fresku světa nedaleké budoucnosti, zmítaného lokálními válkami, bojem korporací a nevybíravými praktikami ekologicko-politických frakcí.
Druhý díl Milénium 2: Země bojující (Golem Ríša 1994) je časově posunut o čtvrtstoletí dál. Místo širokého pohledu na globální události čtenář sleduje příhody policisty Salzmanna, v závěro prvního dílu rovněž proměněného na ještěra, který se stává hříčkou v rukou zločineckého gangu produkujícího nebezpečnou drogu, schopnou proměnit člověka ve vraždící bestii - "dropauta". Ačkoliv kniha intelektuálně nedosahuje prvního dílu, jde o autorův nejčtivější román, s akcentem na napětí a prudkém ději. Autor v ní rozehrává problém člověka, který sloužil zlu v domnění, že koná dobro. Kniha získala cenu lkaros 1994 jako nejlepší česká SF roku.
Kromě vlastního psaní se Ondřej Neff příležitostně věnuje též překládání SF (přeložil několik povídek, Gibsonův román Neuromancer a první díl Hvězdných válek). Je autorem rozhlasových scénářů: Portonský dryák (1984), Počkej, Hektore (1985), Velká solární (1987), Ano, jsem robot (1988), Havárie Drakkaru (1994) a tří adaptací: R. A. Heinlein: Zvíře z hvězd (1990), J. Verne: Honba za meteorem (1991) a J. Verne: 20 000 mil pod mořem (1995). Píše také scénáře pro kreslené seriály, zejména ve spolupráci s Kájou Saudkem (Arnal a dračí zuby, Stěstí). Pohádkovou SF je comics Dobrodružství na planetě snů (1988, výtvarník Petr Poš). V antologii To nejlepší ze science fiction - první reprezentativní ročenka (1993) publikoval povídku Psí smích. Z knižně nevydaných povídek jmenujme ještě: Velikán české temporalistiky (Dikobraz, 1988 č. 43), Jedno město navíc (Ohníček, 1989-90, č. I-13), Smrtící knihy z Gnardu (Playboy, 1992, č. 12), Profesionálové (Ikarie, 1992 č. 9), Krvavý mrak (Ikarie, 1993, č. 12), Odmítnutý stopař (Ikarie, 1994, č. 7), Hlídka 2 (Ikarie, 1994, č. 12).
Vesmír je dost nekonečný