Jaký je vztah mezi použitými dějovými zvraty na straně jedné a emocionálním dopadem na čtenáře na straně druhé?

Vyprávěl mi otec, že kdysi dávno mu dával rady Bohumil Mathesius. Nestačí zarazit rýč do půdy, říkal mu. Je třeba ho tam vrazit, pak zapáčit a půdu obrátit, pak teprve je práce hotova. Právě to obracení rýče, to jsou ty zvraty, o kterých Štěpán píše.

Při práci jsem vždycky vycházel z postav a na toto téma jsem tu v Pevnosti už psal. Postava je charakterizována zájem a cílem, přičemž zájmy a cíle ji dostávají do konfliktu se zájmy a cíli jiných postav. Právě v těch bodech střetu zájmů je příležitost pro zvrat. Tohle víme, ale pomůže nám to?

Před lety jsem viděl film Písečná žena od režiséra Hiroshi Tešigahary podle předlohy Kobo Abe. Jde tam o to, že se hrdina ocitne na dně písečné jámy. Je tam chýše obývaná ženou - tedy písečnou ženou. Ta v jámě těží písek, ten tahají vesničané nahoru. Struktura "podle postav" je jasná: žena chce, aby muž zůstal, muž chce ven. Vesničané taky chtějí, aby muž u ženy zůstal. Díval jsem se na ten film a vymýšlel si, jak asi bych se já pokoušel dostat ven, co všechno bych udělal, abych cíle dosáhl. Vše, co jsem si na divácké židli dokázal vymyslet se v průběhu děje na plátně ukázalo. Všechny hrdinovy pokusy dostat se ven - to jsou ty zvraty, až po finální vyústění, kdy on se dostane ven, zcela neočekávaným způsobem, a už absolutně je neočekávané, že se do jámy dobrovolně vrátí.

Jaká je podstata těch zvratů?

Především vycházejí ze situace a její logiky. Kdyby zvrat spočíval v tom, že přiletí létající koberec a hrdinu vytáhne, byla by to svévole, odporující příběhu. Ale i kdyby přiletěla helikoptéra a vytáhla by toho chlapa (film se odehrává v tehdejší současnosti, tedy v šedesátých létech minulého století), byla by to taky svévole, přestože helikoptéry tehdy samozřejmě existovaly. V logice života by dokonce ta helikoptéra byla přípustná, protože hrdina je městský člověk s rodinným zázemím a když by v životě zmizel, rodina by šla na policii a zmizení by oznámila a úřady by mohly nasadit i vrtulník, dělává se to. Jenže takový zvrat není v řádu nastavení příběhu. V něm se předpokládá, že se vše odehraje mezi mužem a ženou a vesničany v pozadí v prostředí jámy - a jakékoli vnější prostředky jsou nepřípustné, nežádoucí a rušivé. Vrtulník na scéně, to by byl druhý míč na fotbalovém poli.

Příběh je tedy definován postavami, jevištěm a pravidly, jež úzce s jevištěm a postavami souvisejí. Tyto tři faktory určují povahu přípustných zvratů. Brankář ve fotbale se nemůže ozbrojit hokejovou lapačkou. Autor na tyhle hranice často naráží. Zrovna jsem uprostřed takového močálu. Pro Vláda Ríšu jsem napsal povídku - je to časovka do chystaného sborníku. Problém je v tom, že mi osciluje mezi srandou a hororem a drobátko taky pornem. Zvratů je tam spousta, jenže jsou to zvraty různého druhu, některé srandovní, některé depresivní. Je to dobře, není to dobře? Momentálně jsem nakloněn názoru, že to není dobře a že musím posílit srandovní notu a potlačit depreso. Znamená to změnit povahu zvratů.

Pokud se budeme držet logiky prostředí a logiky postav, nemusí být ještě vyhráno.

Dostal jsem se do jakéhosi malého sporu s kamarády, s Martinem Zhoufem a Robertem "Barclay" Ramešem o posledním dílu filmového Harryho Pottera (Fénixův řád". Oni říkají, že je to nejlepší potterovka, mě to nudilo tak, že jsem myslel, že u toho umřu. Mimo jiné mě tam štvaly zvraty.

Když Potter zachrání jednoho grázla před strašidly, je to dobrý zvrat - Potter pomůže svému fakticky nepříteli. Když ho za to postaví před soud, je to taky dobrý zvrat. Ale když Pottera vyloučí ze školy a pak se ukáže, že ho vlastně nevyloučili a když Hagrida vyhodí a vlastně ho nevyhodili a když pak Potter zápasí se superstrašidlem a když je nejhůř, vždycky se odněkud někdo vyloupne a pomůže mu, takové zvraty pokládám za nepatřičné. Zvrat je něco jiného, než bubák: vždyť i vyhození Pottera ze školy je v tomto případě jenom vražením pomyslného rýče do země. Obrácení půdy by nastalo až kdyby ho opravdu vyhodili a on se měl s vyhazovem vyrovnat. Trochu jiného druhu je neomezené vynořování nadpřirozených pomocníků ve chvílích, kdy "je vše ztraceno". Fantasy se svým arzenálem nadpřirozených prostředků k tomu svádí. Proto si myslím, že čím více fantastických prvků je navozeno, tím přísnější a tedy více omezující musí být pravidla jejich používání. Když budu mít kouzelnou hůlku a zaženu libovolné strašidlo kdykoli si zamanu, kam se poděje napětí? Když ale hůlka bude fungovat, jen když budu stát po kolena ve vodě a na hlavě budu mít kulicha červenou bambulí, už to bude zdroj napětí - dostanu se včas k vodě? Nezapomenu kulicha na věšáku? Připomeňme si, jak přísná pravidla byla v prvním díle Matrixu. V dalších dvou byla uvolněna a však to taky jsou prachbídné filmy, které nestojí za zkouknutí. Myslím dokonce, že čím míň těch pravidel je a čím jsou přísnější, tím víc zajímavých zvratů může nastat. Asimovovy zákony robotiky fakticky jsou taky taková pravidla. Napětí pak vyplývá z pocitu úžasu nad tím, co všechno mohlo nastat, i když se zdálo, že už nic nastat nemůže.

Zvrat je třeba připravit.

Často se cituje Čechovova zásada o pušce: když v prvním jednání visí na zdi puška, musí v třetím vystřelit.

Ono se to dá obrátit i na druhou stranu.

Pokud si chceme ve třetím jednání (ve třetí třetině dílka) vystřelit z pušky, musíme ji včas uvést na scénu. Ta puška nemůže spadnout z nebe. Další příklad z výkladů mého otce: točili kdysi veselohru, ve které vystupoval náměsíčník. Vylezl z postele, šel k oknu, vyšel oknem ven a chodil po okapu. No a jednoho dne okno bylo zamřížované a on šel, prostrčil ruce mřížemi a nabil si hubu. Denní práce pak promítali a nikdo se nesmál. Takže předtočili scénu, jak jdou zedníci, nesou mříž, majzlíkama vysekají šlice, zasadí mříž - a lidi se už smáli a těšili se, jak si ten dobrý muž nabije hubu. To je paradox zvratu. Musí být zároveň nečekaný i připravený. Součástí příprav jsou pravidla, která jsem zmínil v předchozí části, a také navození situace, seznámení s reáliemi, prostředím, rekvizitami. Dobrý zvrat je připravený, špatný je jako králík z klobouku nebo "deus ex machina".

Na techniku zvratu jsem hodně myslel při čtení Sirotčince od Roberta Buettnera. Celá ta kniha je postavená na zvratech. Hrdina se přihlásí do armády, hned ho chtějí vyhodit. Výsadek přistane a hned nastane průser, atak dál, je to skoro až únavné. Naštval mě ten poslední zvrat, když výsadek definitivně prohraje bitvu, načež přiletí atomovka a emzáky rozmázne. Čistě formálně je to v pořádku, motiv atomovky se nevymyká z předpokládaného arzenálu. Jenomže tu pokulhává logika - proč tu atomovku nehodili na emzáky hned? Nemusela by kniha být tak dlouhá. Tady se ro hry vložil prvek, kterému se v americké terminologii říká "idiotic plot", tedy "idiotská zápletka". Příběh je pak založen na tom, že lidi jednají jako idioti. Ve skutečnosti je to porušení "zásady pevných pravidel". Dalo by se přece čekat, že vojáci budou jednat racionálně a že při ohrožení Země ze strany emzáků by na atomovku pomysleli hned v první řadě.

Pořád se musím v mysli vracet k prvotní otázce stran působivosti zvratu na čtenáře. Nedovedu si zvraty oddělit od postav. Jsou na postavy vázány - jsou to projevy charakterů. Postava je působivá, když jedná přesvědčivě a čtenář ji chápe a může se s ní tak či onak ztotožnit. Jakmile je zvrat v logice postzavy, v souladu s pravidly a je připraven, pak asi bude na čtenáře působit víc, než zvrat ve stylu králíka z klobouku.

Je nějaká obecná typologie zvratů? Když jsem začal psát, doufal jsem, že mě během psaní nějaká věrohodná typologie napadne. Přišel jsem jen na několik banalit.

Zvrat je vždycky opak, opozitum. Takže třeba:

naděje versus zklamání

dosažení cíle versus slepá ulička

snadnost versus námaha

námaha versus snadnost (když například Indiana Jones zastřelí v jedničce toho chlapa s mečem)

Zvrat ale nesmí překlopit pozitivum do negativa o sto osmdesát stupňů. Vždycky tam musí být nějaký úkrok stranou. V tom je ta obtíž, to úskalí: kdyby Pottera skutečně definitivně vyhodili, skončil by seriál (a byl by to obrat o 180 stupňů). Jenže když se hned dovíme, že ho vlastně nevyhodili, je ten úkrok málo důmyslný, je špatně načasovaný. Je proto třeba správně připravit a načasovat zvrat - ovšem včetně toho úkroku stranou, je třeba připravit ten záchytný bod, který hrdinovi poslouží jako opora.

Tohle pokračování vzniklo na základě mailového dialogu se Štěpánem Kopřivou. Následující pokračování je tedy vejcuc z toho dialogu.