Tak, teď si sedněte na prdel a otevřete huby a já do těch vašich makovic naleju, jak se má správně psát. Například není špatný hned na začátku někoho nasrat, například tím, že se na čtenáře začnete nehorázně vytahovat.

Pochopili?

Tohle je zenová výchova. Jestli jste to pochopili, je to dobrý, jestli ne, tak nemusíte číst dál, protože to stejně nepochopíte. Je to léčba neklidem. Pomáhá to. Posledně jsem to zažil, když mě zjebal Jiří Walker Procházka za román, který teď vyšel, za Tušení podrazu. To se to ještě jmenovalo Úplné pokrytí. Procházka vychlastal flašku červenýho a někdy před půlnocí mi napsal dvě stránky brutálního textu a že jsme kluk pitomá, to bylo to nejmenší a nejlaskavější, co tam bylo. Tak jsem šel a rukopis zahodil. Román jsem napsal znovu, z toho původního textu nezbylo víc, než co by se vešlo na pohlednici z Lipníku nad Bečvou. Léčba neklidem. Pomáhá to. Nechte si nadávat, ale bacha: ne od každýho. Jenom od Walkera Procházky anebo od někoho, o kom víte, že tomu rozumí. Ne od každýho vola. Naopak, názory rozumprdů je třeba bez díků odmítati. Je dobré mít pár betatesterů, aby četli, co sesmolíte. Hodně stříhejte ušima, když vám budou vytýkat totéž. Když se budou v názoru lišit, je určitá šance, že ti, co vám nadávají, jsou vedle. Ale když by se shodli a nadávali všichni, jsou jen dvě možnosti: buď jste to napsali blbě, nebo jste si blbě vybrali betatestery.

***

Jenže vy nejste zvědaví na léčbu neklidem ale na rady. Já jsem je před lety sepsal asi takhle:

01) Chci - li psát scifoidy, musím nejprve vědět, jaký druh scifoidy rád čtu a jaký bych rád psal. Pozor: nemusí to být totéž.

02) V zásadě mohou být tyto druhy: a) filozoficko - moralisticko přemýšloidní s literárními ambicemi; b) vědecko - technické nápadoidní; c) dobrodružno - dějové napínáky.

03) Pro a) musím mít vskutku originální filosofické a etické vzhledy a nesmím bejt blbej; pro b) se musím vyznat ve vědě a technice a musím k ní mít vztah; pro c) musím umět vyprávět.

04) Pokud si ujasním vlastní inklinaci (přičemž nikde není psáno, že se musím exkluzívně po celé žití věnovat jen jednomu druhu; v dané chvíli tvorby musím mít ovšem na hlavě odpovídající čepici), vyhnu se šalebnému pojetí scifoidu, že totiž jde o literární útvar, kde vše je dovoleno a každý může plácat jakoukoli hovadinu, protože je to sci - fi.

05) Jsem-li si jist sebou, zabývám se námětem, který chci zpracovat. Z něho se totiž odvíjí žánr. Některý námět je vhodný pro krátkou povídku, jiný pro povídku, novelu a jiný zase pro román.

06) Krátká povídka, toť gradovaný a pointovaný obrázek jediného nápadu. V povídce zpravidla sleduji příběh jedné osoby, přičemž ostatní postavy hrají podpůrnou roli; děj se odehrává v statické dimenzi jedné situace. V novele sledujeme konflikt několika postav (ideální počet tři až pět) a situace je v dynamické dimenzi vývoje situace. V románu složitě rozvíjíme interakci několika vzájemně propojených dějových rovin. Čím delší je žánrový útvar, tím se vzdalujeme od prostého nápadu; ten přestává být jádrem a stává se pozadím pro lidské interakce.

07) Každý žánr, od krátké povídky po román, je založen na konfliktu vůlí postav. Každá musí o něco usilovat. Je třeba se ptát: Co chce tato postava? Pakliže nechce nic, je zbytečná. Pakliže chce bezezbytku totéž co jiná postava, je také zbytečná. Realizace chtění jedné postavy by mělo kolidovat s možností realizace chtění jiné postavy, pak vzniká dynamická vazba.

08) Čím úspornější je žánr, tím ráznější musí být nástup. U krátké povídky je kritické místo v prvním a druhém odstavci: běda, pokud v nich není vyjádřena podstata konfliktu.

09) Čím epičtější je žánr, tím lépe připravený musí být závěr. V novele a románu je kritické místo v poslední třetině. Běda, pokud rozuzlení spadne z nebe na posledních třech stránkách.

10) Ač píšeme krátké povídky nebo románové ságy, vždycky mějme na paměti, že v zásadě nikdo pod divými hvězdami není na naše žvásty zvědav a že každým slovem, jímž pošpiníme bílou hladinu papíru, urážíme dobrý vkus Hospodinův, amen.

Pochopili?

Hovno jste pochopili. Tak já to budu rozvádět a komentovat, aby to bylo jasné i hlavám skopovým.

***

1) Co rád čtu a píšu

Teď se nebavíme jenom o sci-fi, týká se to jakéhokoli psaní. Asi to souvisí s otázkou, proč vůbec píšu. Jistě jste slyšeli všelijaké ty bullshity o vnitřním přetlaku. Jsou a nejsou to bullshity. Něco je ve mně a musí to ven. Hodně často to souvisí s tím, co čtu. Mě například strašně nudí "romány ze života". Proto se ani nesnažím romány nebo povídky ze života psát. Když po mně někdo chce povídku ze života, stejně z toho nakonec vzejde sci-fi.

Takže znova. Hodně záleží na tom co jsem četl a co mě ovlivnilo, fascinovalo. Už dáno nečtu beletrii tak náruživě jako v dětství a mládí. Tenkrát jsem četl nejraději tvrdou sci-fi, technickou, pokud možno dějovou, akční. No a zůstalo mi to, taková mi sedí nejvíc. Fantasy mě příšerně nudí a proto se ji ani nepokouším psát. Ale i v rámci té akční tvrdé sci-fi je spousta žánrů a podžánrů a odboček a zákoutí. To pak záleží na nápadu, na námětu. Některý nápad si vysloveně říká o trochu srandovní, ironickou podobu, jiný zase i jinou. Teď například jsem dokončil povídku Rudolfínská mystéria. Je to sci-fi na téma "paralelní svět" nebo "alternativní svět" a odehrává se to, jak název naznačuje, v době Rudolfa II. Když jsem dal přečíst prvních pár stránek mé přítelkyni Ljubě Krbové, smála se. "Ty píšeš jak Loukotková," říkala. Před tím četla Jeruzalémský masakr a Tušení podrazu. To jsou věci stylově úplně jinde. Však taky jsou o něčem úplně jiném.

Námět si sám řekne o kompoziční řešení a o styl.

Nejhorší je, když někdo není schopný vyhovět námětu a píše všechno na jedno brdo. Jsou autoři, u kterých přečtete jednu povídku a nemusíte číst žádnou další, protože jsou všechny stejné. Mohl bych jmenovat, ale neudělám to, protože bych je nasral a ničemu bych nepomohl.

Nebyla by to léčba neklidem, protože jsou nepoučitelní.

2) Literární hóchnóbl, dále technická spekulace a maso

Upřímně řečeno, já to desatero psal před patnácti lety a dnes bych možná volil jiné rozřazení.

Je tedy fakt, že v zásadě platí dodnes.

Když se řekne filosofická sci-fi, tak tím myslím například Stanislawa Lema. Jeho Pánův hlas, to je v podstatě techno-filosofický elaborát a ztrácí kontury románu. To je, myslím, krajní forma. Filosofický náboj má třebas Kmínkova Utipie, nejlepší verze. Ono je to hodně těžké a nevděčné, psát takovouhle sci-fi. Důvody jsou dva:

Málo kdo to dovede a málo kdo to chce číst.

Ale stejně si myslím, že ta doba na takovou literaturu uzrává i u nás. Možná, že už právě takové věci někdo píše a já o tom nevím, budu rád, když mě upozorníte. Myslím si, že právě tohle měl na mysli Zdeněk Rampas, když nasral fandom svým TV vystoupením, že je česká sci-fi blbá. Taky to byla léčba neklidem. Jestli to Zdeněk myslel takhle, pak měl pravdu - musím se h na to někdy zeptat.

Vědecko nápadoidní příběhy už vůbec nikoho nezajímají, snad jenom mě… To je odvětví, které možná opravdu umřelo. Myslím si, že je to proto, že objev se stal součástí produkce. Lidi už nečekají s otevřenou hubou, co jim Edisoni přinesou. Naopak, lidi hubu otevírají, ale aby nadávali Edisonům, kde se flákaj a jak to, že ještě nemáme fungující tokomaky a jak to, že auta nejezděj na vodík a co je to za bordel, že není lék proti AIDS a my nemůžeme šoustat bez šprcky jako se to dělalo v šedesátejch letech, to je ale opravdu bordel, ty chlapi Edisoni a Pasteurove si snad seděj na rukouch, nebo co! Takže dneska se už nenajde žádný Hanuš Sedláček, aby napsal Krtoryt contra Ptakolet o tom, jestli je lepší řešit pražskou dopravu individuální leteckou dopravou (inženýr Spura) anebo metro do sklepa každého domu(inženýr Chára). Dopadne to dobře, totiž plichtou: zavedou se oba systémy, ve sklepě metro, na střeše letiště! Tophle by asi nikoho nenapadlo psát.

Akční maso, to je samozřejmě velice oblíbený žánr, jak čtenářsky, tak autorsky. Estéti se na to dívají skrz prsty, ale estéti jsou mimo, kdo by se na ně ohlížel? Takže dnes asi většina autorů půjde tímhle směrem. Rádo se to čte a rádo píše. Obvyklý impuls: člověk si přečte knížku a řekne si, tak tohle je fakt hustej humus, tohle bych doved napsat taky!

A zrodil se spisovatel.

3 Umění vyprávět

Bavme se o umění vyprávět. V odstavci tři mého desatera píšu i o filosofickém pohledu a o vztahu k technice, jenž,e pozor, to umění vyprávět je nejdůležitější v kterémkoli žánru. Vždycky je to vyprávění nějakého příběhu. Když si přečtete i další odstavce, tam je toho hodně o tom vyprávění a v příštím pokračování se k tomu dostanu. Dneska, protože jsem už na třetí stránce, se zmíním o stylu.

Vyprávění, to je nějaké povídáním, tedy nahlas, hubou, jako že někdo mluví.

Psaní, to je ťukání do klávesnice.

Jenže mezi mluveným slovem a psanou výpovědí (vidíte, jak se to míchá, "výpověď" to je zase povídání) je vztah. Je dobré dojít k rovnováze mezi psaným a mluveným. V tom smyslu, že to co se napíše by se mělo snadno říkat. Nejde o to, že se píše hovorově, tedy vulgárně. Hovorovost, natož pak vulgarita v psaném projevu ještě neudělá mluvnou větu. Hlavně ze začátku, než to přijde do krve, je dobré si číst nahlas to, co jsem napsal. Když se to nahlas čte snadno a dobře, je to obvykle dobře napsané, jakmile se láme jazyk, je to špatně. Vyplácí se psát tak, jako bychom to někomu říkali.

Já s tím bojuju, mám rád složité zašmodrchané věty, rochním se v nich, hraju si s nimi a pak přijdou ti betatesteři a vezmou tužku a proškrtají mi to a zpřeházejí a mají pravdu.

Nepíšu to pro sebe, ale pro ty, co to případně mají číst. Proč by se měli prokousávat džunglí slov?

Zdaleka to neznamená, že máme psát v holých větách. Naopak, i dlouhá věta se dobře čte, když je mluvná. A co dělá ve větě mluvnost? Je to samozřejmě sloveso. To vyjadřuje děj. Slovesem vyjadřujeme nějakou činnost, a příběh, to není nic jiného, než činnost. Dobrou mluvnou větu udělají dobře volená slovesa. Příště se k tomu vrátíme, když budete chtít. Zatím napíšu pár kostrbatých vět s blbejma slovesama a betatesteři mi je omlátí o hlavu.