Zřejmě došlo k nějakému velkému, velkému nedorozumění

Sítě Internetu bývají zašmodrchané a jen tak si dovedu vysvětlit, jak se jméno Františka Novotného dostalo pod text, který mi Zdeněk Rampas poslal e-mailem, nazvaný Má česká sci-fi rakovinu, otazník na konci. Netvrdím, že rakovinu nemá (všichni ji máme a záleží na tom, jestli stačíme umřít dřív, než propukne, to abych zachoval morbidní ráz mého uvažování). Netvrdím, že obsah je nesprávný (jen bych se ohradil proti tvrzení, že Sarden=Sarajevo; tohle mě nikdy nenapadlo ani ve snu a pokud jde o Jugoslávii, myslím si, že dropauti tam jsou všichni, co vzali zbraň do ruky a Srbové že jsou nesympatičtější než jiní proto, že těch zbraní mají víc). Jen mi nejde do hlavy ten podpis Františka Novotného na konci článku.

       Kdyby ho napsala paní Ludmila Freiová, tato autorka řady humanisticky laděných románů, pochopil bych. Před časem udělila české sci-fi lekci z pravopisu a pokud někdo má právo se k morbidnosti s despektem vyjadřovat, pak ona. Ale František Novotný?

       Na jeho poslední knížce Dlouhý den Valhaly je na obálce rozběsněná žena oblečená v sexuálně harašivém brnění, která vráží krvavý meč do prsou mladíka ležícího pod ní v bahně, vzpínajícího ruce v marném gestu žadonícím o milosrdenství. Později se dozvíme, že na jílci toho meče je navlečeno useknuté mužské přirození. V první větě románu je jeho hrdina Armin von Gallwitz zabit a vykleštěn. Poslední věta zní: Můj otec ale necítil výdech zla, pustil démona do světa...

       Namátkou knihou zalistuji a kupříkladu čtu:

       „Šílený bolestí oběma rukama uchopil dívku za plavé kadeře, aby ji odtrhl. Bez přestrávky křičel, křičel při pohledu na ohořelé pařáty s obnaženými kostmi a kousky zčernalých šlach, svírající se kolem kadeří barvy medu, křičel stále, i když se mu podařilo odtrhnout ten jemný obličej s kusem jeho masa v dětsky obkroužených ústech, z jejíchž koutků crčela krev, křičel i pak, když z něho tryskal proud krve na brněné prsy té nestvůry, když stěnou plamenů na něho padala travnatá plocha nějaké louky okupované flanderské země, křičel, dokud mu nepopraskaly hlasivky“. Konec citátu, konec odstavce, po něm následuje obrázek kopí jako typografická zarážka.

       Tak to chodí, haj hou.

       Autor těchto textů, autor takto laděné knihy, ten že se přimlouvá za to, aby čeští autoři pili ze stejné studánky jako autoři libret seriálu o Krtečkovi, který ke kalhotkám přišel? Tomu se mi nechce věřit. Bůh tedy ví, kdo článek napsal. Ludmila Freiová asi přece jenom ne. Mohl by to být nějaký Novotného fanoušek, protože jeho práce do filipiky namířené proti autorům morbidní české sci-fi nezařadil. Možná ovšem, že za to přece jenom nemůže Internet a jeho šmodrchance. Možná, že článek skutečně napsal František Novotný. Pak ovšem můj vzácný přítel nejen sci-fi píše, ale sám žije. Připomenu Stevensonovu klasickou novelu o panu Jekyllovi a panu Hydeovi, o andělské a démonické složce osobnosti bytující v jednom těle. Třeba i ve Františkovi bydlí hodný dr. Jekyll a ponurý pan Hyde. Ten prvý volá po utopii, ten druhý píše knihy.

       O utopii jsem druhdy vedl debaty s nebožtíkem Ludvíkem Součkem i naším sci-fi papežem Josefem Nesvadbou. Oba byli té mínky, že by se utopie měly psát, ale jaksi ponechali jiným tu skvělou příležitost utopii napsat. Cosi jako utopii napsal pokud vím jenom Karel Blažek před čtrnácti lety. Byl to román Nejlepší století, ale snad ani Karel sám si nemyslí, že je to nejlepší věc, jakou kdy napsal. Utopií byla Jefremovova Andromeda. K ní no comment. Také Lem napsal Mraky Magellanovy v utopickém duchu na pozadí despektu k „pohřbené“ atlantiďanské kultuře válečných štváčů zamilovaných do zbytečných automobilů made in USA. Jinak žádnou utopii neznám.

       Důvodů je zřejmě několik, proč se utopie nepíší buď vůbec, nebo nesnadno a s výsledkem pochybným.

       Kain je zábavnější chlapík než Adam, v tom to vězí. Příběh potřebuje konflikt a bez fenomenu zla může být už jen konflikt „dobrého s ještě lepším“, jak si to přál soudruh Ždanov. Taková je, myslím, technická stránka věci. Podstatné však je něco jiného: utopický pohled na budoucnost musí nezbytně vycházet z nějakého receptu na to, jak stávající zlo odstranit nebo aspoň minimalizovat. Takový recept mají křesťané a proto utopii napsal Komenský ve svém Labyrintu. Žijte skromně a v bázni před Bohem, zbytečně nebádejte a pachtění ponechejte hovadům. Měli ho i komunisté. Když všechno ukradneme bohatým a rozdělíme to rovným dílem, budou všichni bohatí. Výsledek jsme zažili. Utopickou vizi však chovají v srdci mnozí mezi námi. Náznaky utopismu se objevovaly ve sci-fi Zlatého věku, kdy se věřilo, že věda a technika nás přiblíží nevyčerpatelnému blahobytu s prvky ráje, z našich autorů byl vyznavačem tohoto směru František Běhounek. I této koncepci dnes sotva kdo věří (nicméně, vrátím se k ní závěrem článku). Ožívají prastaré anarchistické myšlenky o neřízené a tudíž svobodné společnosti, v níž neexistuje žádný systém svazující kreativního ducha. Jak znám názory Františka Novotného, předpokládám, že právě on rozhodně není příznivě nakloněn blouznění tohoto typu.

       Potíž je v tom, že žádný jednoduchý recept neexistuje. Ani víra, ani třídní boj, ani řízená termonukleární reakce nezřídí ráj na tomto světě. Falešně vyznějí pokusy o vylíčení takového ráje, který by stál na předpokladech, v něž nelze věřit.

       Autor článku (snad) František dr. Jekyll Novotný však přece jen podává jeden konkrétní příklad, který by mohl nezpochybňovatelně nabádat k následování. Cituje Terryho Pratchetta, autora líbezného a světově oceňovaného románového seriálu o Zeměploše. Cestou pana Pratchetta se možná někdo vydá i u nás. Návod, jak se to dělá, musí najít nikoli studiem Zeměplochy, nýbrž v sobě, pokud ovšem ho v sobě mít bude. Pratchett píše líbezně, protože je sám líbezný. Tuto vnitřní magii dokáže kódem textu přenést na své čtenáře a ti mu za to děkují zájmem a láskou. Mnoho líbezného nosíval v sobě Karel Čapek, bohužel v kruté době, která nakonec připustila, aby zahynul i on a o pár let později jeho neméně laskavý bratr Josef. A jsem zase u laskavé paní Ludmily Freiové, která v laskavém duchu psala a čtenáři a kritici (mne nevyjímaje) se ošklíbali nad malou dramatičností jejích románů.

       My, co nejsme ani líbezní, ani laskaví (včetně Františka), zřejmě vnímáme svět jako dosti pekelné místo a to, co z něho uchvátíme, sváříme v tyglíku sci-fi do smrduté břečky. Je chyba v nás, jak se píše v článku podepsaného Novotným, nebo ve světě samém? Nebo ve čtenářích, kteří takové texty vyhledávají? Věru nevím. Asi od každého něco.

       Pokud jde o roli vědy a techniky v tomto světě - a to je moje krédo: je to běh po jezeře krytém tenkým ledem, přičemž pravděpodobně jezero nemá břeh. Každý další krok dává falešnou naději, že jsme už na pevnější půdě, každé prolomení nás nutí k novému kroku. Není možná ani cesta zpátky, ani setrvání na místě. Takový je prostě náš osud. Katastrofická sci-fi se kochá třeskem praskajících ker. Osobně mě víc zajímají ty kroky dopředu, přestože taky slyším praskání i nářek tonoucích. Nevidím v tom nic špatného, nejspíš proto, že nevidím nic jiného, nevím o jiné možnosti.

       Nyní se podepíši a doufám, že i nedůvěřivý čtenář uvěří, že jsem to psal skutečně já.