Včelí tanec, pomyslil si Nicol. Rozumí Helena včelímu tanci? To se brzy uvidí. Když ne, nález je v pytli. Když ano. . . Jak se Lantosová zachová?

I to se uvidí. O chvilku později.

Nicol stál cirkulárce zády. Stín jejího složitého tvaru se tříštil o skaliska. Červené světlo majáku na kabině řidiče pronikalo do stínů a tříštilo se o lesklé plochy. Řídící jednotka varuje na vlnách fonia před nebezpečím: cirkulárka pojede v automatickém režimu. Varuje, ale Nicol varování neslyší. Jeho přijímač je naladěn výhradně jen na vysílací kanál strážní jednotky.

Ve foniu slyšel Frankeův dech, nic víc.

Desátník Matyáš Franke, svině všech sviní. Jak ten se zachová? Už teď musí něco tušit. Copak nevidí, že stojím přímo v dráze bagru?

Stojí zády, pomyslela si Lantosová. Jak to, že se Franke ještě neozval? Nicol stojí zády cirkulárce spuštěné v automatickém režimu. Kdyby to byl Lawicka, řekla bych si, že se přehlíd. Lawiczka je pitomec. Nicol není pitomec. Nicol nedělá chyby.

Až na to, že se octnul tady. Musel udělat chybu, jinak by tady nebyl. Ledaže měl strašnou smůlu.

A co když se postavil nastartované cirkulárce zády nešťastnou náhodou? Pak má znova smůlu.

Neměla bych mu pomoct? pomyslela si. Jenže. . . předpisy. . .

"Jedu,"řekla. Kašlu na předpis o komunikaci na pracovišti.

Snad jsem to nepřepískla, pomyslela si. Franke nemá vykecávání rád. Však se brzo ukáže.

Moc se vykecávaj, pomyslel si Franke. Hergot, ty se vykecávaj. Však já jim to vyženu z hlavy.

"Nevykecávejte se," řekl.

Znělo to dost zostra? pomyslil si. Službu drží Svidnická. Potrpí si na ostrý dozor. Ženská jako řemen. Třeba to ani není ženská. Kdo ví, proč se dostala na Ultimus.

Rozhlédl se.

Strážný Werner stál po jeho levici, vzdálen nějakých osmdesát, sto metrů. Strážný Balbová stála po pravici. Ze svého stanoviště spatřil ještě strážného Viktora. Ty to más spočítaný, Viktore. Mimořádná událost na krku, dvojnásobný smrťák. Tobě už může být všechno jedno. Jen co nastoupí nový ředitel, natáhneš na sebe černožlutý skafandr.

Já ne. Plním službu vzorně. Z obyčejného strážného jsem se vypracoval na poddůstojníka a kdo ví, pod novým ředitelem do možná dotáhnu na důstojníka. Nové koště musí zamést staré smetí. Svidnická je staré smetí se spoustou másla na hlavě. Bylo by logické, kdyby s ní nový ředitel zatočil. Kde vezme nového důstojníka? Musí ho jmenovat z řad poddůstojníků a ze všech dvaceti mám nejvíč červených bodů já.

Desátník Franke se usmál.

Najednou mu zatrnulo.

Sakra, pomyslil si. Viktor! Jak to, že nedodržuje pravidelný rozestup? Sakra. . . určil jsem vůbec stanoviště? Nezapomněl jsem na tuhle základní povinnost? Taková samozřejmost. . . Právě proto, že je to taková samozřejmost! Člověk nejspíš zapomene na obyčejnou, rutinní záležitost. Musím Viktora upozornit.

Zamával na něho oběma pažemi.

Ustup, pomyslil si. Ustup, sakra. Svidnická nás má na displeji, měla by se jmenovat Svinická. Nebo Sviňácká. Nebo Svinská. Ustup, sakra, nebo máme oba černý bod! Viktor ale neustupoval. Viktor, Jonáš skupiny. Viktor, který má na svědomí smrt strážného Takedy a potrestaného Petra. Je mu všechno jedno. Černý bod navíc ho nezničí. Svůj osud už má spočítaný.

Copak se dneska ještě semele, pomyslel si desátník Franke. Směna opravdu pěkně začíná, jen co je pravda. Toho Viktora by neměli vůbec posílat do služby! Už na něho není spolehnutí. Mohl by se spolčit s trestanci. Jenže. . . Koho by místom něho nasadili? Po Takedově smrti? Ve třech se nedá pracovní skupina uhlídat.

Uvědomil si, že se v něm zvedá vlna neklidu. Něco se děje. . . ale co? Připomněl si, že Lantosová přestoupila zákaz komunikace. Ta nemá vykecávání ve zvyku a nerada sbírá černé body. Ráda by se odsud ve zdraví dostala. Proč se tedy vykecávala, sakra?

Cirkulárka!

Teprve te1 si to uvědomil. Lantosová stála vedle trajleru. Červený blikající maják na vrchlíku řidičské kukaně signalizoval, že cirkulárka jede v automatickém režimu. Teleskopické loukotě vějířového kola se zatím ještě nepohnuly, ale kompresory už pracují na plný výkon. Optická čidla ohledávají terén a dodávají informace logickým obvodům počítače. Plošina trajleru. . . výška nad terénem stopětadvacet. . . pro vějířové kolo maličkost. . . následuje rovina. . . předmět,výška stopětadevadesát. . . nestabilní těžiště. . . objíž1ka energeticky nevýhodná. . . při prvním nárazu předmět upadne . . . ke změně trasy není důvod. . . není důvod. . .

Žlutočerný skafandr potrestaného. . .

Čidla ho vnímají jako neživý předmět. Strážnému v oranžovém skafandru by se cirkulárka vyhnula elegantním obloukem. Mukla v žlutočerném převálcuje jako by to byl úlomek některé z těch skal, co jich je kolem. On, Franke, slyší ve fóniu výstražný tón, jenže Nicol nemá na výstražný vysílač naladěný příjem. Nicol je potrestaný. Z určitého hlediska se opravdu neliší od všech těch kamenů tady kolem. Stojí přímo v dráze cirkulárky, pomyslel si desátník Franke. Vějířové kolo ho převálcuje jako kus šutru. A strážný Viktor stojí na nesprávném stanovišti. Že tu na pracovišti mám ale bordel! Svidnická mě roztrhne.

Zachtělo se mu být úplně jinde, intenzivně znenáviděl svoji vlastní prachmizernou existenci v oranžovém skafandru, ozdobeném na hrudi dvěma bílými pruhy desátnické hodnosti. Jak jsem se tu octnul, jak se mohlo stát, že zodpovídám za chyby lidí, do kterých mi nic není? Nasbíral jsem toliki červených bodů a najednou mi jsou k ničemu, mimořádka je na spadnutí.

Měl bych Nicola varovat. Jenže. . . uslyšela by to Svidnická. Zatím si nemusela osmého pracoviště všimnout, na stavbě dálnice jich je celkem dvacet, určitě je i někde jinde nějaký bordel, nejenom u mně. . .

U mně je bordel. . . To pomyšlení ho zabolelo.

"Jedem," opakovala Lantosová naléhavě.

To se mi snad jenom zdá, pomyslel si Franke. Copak jsem ji nenapomenul?Ta holka ho chce varovat. . . i za cenu černého bodu. Má v sobě kus odvahy, ta holka. . . Až moc. Proto se dostala na Ultimus.

Te1 jsem to přepískla,pomyslela si řidička. Z toho kouká černý bod. Černý bod! Jsem už úplně zpitomnělá. Čert vem černý bod, cirkulárka Nicola převálcuje Ta svině Franke ho má varovat - a neřekne ani slovo!

Tlak v zásobníku bagru dostoupil provozní hodnoty. Řídící centrum dalo příkaz rozvaděči.

Lantosová pozorovala jako očarovaná, jak se celý ten obludný stroj dal do pohybu. Zadní teleskopické loukotě se natahovaly, přední se zkracovaly, najednou se ta, co byla úplně vzadu, smrštila až z ní zbyl jen maličký hříbeček a přesunula se horem přes náboj kola dopředu, kde se stejně bleskurychle natáhla, až její došlapná plocha dopadla na plošinu trajleru. Prodloužit, ještě víc, pak zkrátit a přesunout se dopředu. Prodloužit, zkrátit, přesunout. . . A už tu byla hrana plošiny, loukoť se prodloužila na pětinásobek, došlapná plocha se zabořila do měkkého prachu na půl metru hluboko. Šedivé fontány vystříkly na všechny strany. Vždycky se ráda dívala na erupce prachu, připomínaly jí měkké plochy flanelové látky rozhozené obratným prodavačem na pultě módního obchodu. Flanel letí vzduchem, teple hebký a neslyšně dopadá na dřevěnou plochu, ohlazenou nespočetnými něžnostmi tkaniny.

Prach letí pomalu, gravitace mu dovolí vystoupit do výše, o jaké by se mu na Zemi nesnilo, ale pak ho stáhne dolů se strohou neúprosností, jen tím se liší prachový šplouchanec od pozemského vodního, že na hladině prachu zůstane viditelná, ostře ohraničená duna. Kdyby lidé odsud odešli, kdyby nápravné zařízení Ultimus zmizelo, miniaturní duna by tu zůstala po mili|ny let. Jenže lidé neodejdou, nápravné zařízení Ultimus tu taky ještě nějakou dobu setrvá a duna vezme za své při stavbě dálnice.

Další loukoť se přesunula. Cirkulárka se přiblížila nehybné postavě v trestaneckém žlutočerném skafandru o dva metry. Copak to Franke nevidí? To on má Nicola upozornit. On je velitel strážní směny, ne já. Já řídím rypadlo, to je moje povinnost. A držím hubu, to je moje druhá povinnost. Nevykecávat se. Co že ten Nicol tam stojí jako pařez? Cožpak neví, že vykládám cirkulárku? Ledaže to ví, napadlo ji. !

Nicol uhne, pomyslil si Franke. Známe ty jeho srandičky. Chtěl by mě vyprovokovat. Ví dobře, kdo dneska drží službu. Chtěl by, abych vyfasoval černý bod. Jenže já si tě vychutnám, dobytky. Jen si tam stůj, ty jeden sršáne, s rozjetou cirkulárkou za zády. Větší starost mi dělá Viktor. Ten snad nemá oči v hlavě, pomyslil si Franke. Já snad na něho budu muset křiknout. Po vnitřním okruhu, jenže použití vnitřního okruhu je samo o sobě mimořádná událost. Svidnická si možná nevšimla, že směna porušila pravidlo dvou krajníků. Přece ji na to nebudu upozorňovat?

Tak dělej, pomyslil si Nicol. Chudák Helena má o mě starost. Už dvakrát porušila předpisy, to bude černej bod jako prase a že jich zatím moc nenachytala. Jenže já potřebuju, aby na mě křiknul kaprál, jenom potom můžu spustit včelí tanec!

Měl pocit, že přes tlusté podrážky bot skafandru cítí dusot nášlapných ploch monocyklového bagru. Copak jseš slepej? Slepej Franke, to je senza f|r. Franke, kterýmu nikdy neuniklo nic, a slepej. Jako patrona. Nevidí, že stojím rovnou v dráze a jede na mě bagr. Nejspíš si myslí, že ho chci vychutnat. Že mu to dělám naschvál. Jenže mě jde o včelí tanec, ty jeden pitomče, a ten můžu spustit až těsně po povelu poddůstojníka nebo důstojníka, to je základní pravidlo včelího tance. Tak už začni řvát, idiote, spusť to!On mě raději nechá přejet, pomyslil si Nicol. Za řvaní by dostal černý bod, protože je to porušení předpisu o zákazu komunikace. Přejetej mukl, to je mimořádná událost a bachaři si při vyšetřování jdou vzájemně na ruku. Vždycky se najde dost svědků. Potrestaný zavinil mimořádnou událost vlastní nedbalostí, bude stát v protokolu. Franke, máš poslední příležitost, pomyslil si Nicol. Já mám poslední příležitost. My máme poslední příležitost.

My? Kdo vlastně? Já. . . to jistě. Snad i Lantosová. Ale Lawiczka? Čert se v něm vyznej. No a Petr je mrtvej a Sabatiniová je křivák k pohledání. Jsme fakticky senzační parta.

Sakra, to už není sranda, pomyslil si Franke. Nicol o bagru vážně neví. Vždyť ho rozmázne jako štěnici!

"Nicol! Ustoupit, patnáct kroků vzad! Lantos, zastavte vykládku!"

No počkej, Nicol, za tohle dostaneš černý bod jak nehet od palce. Za tohle ti dneska v noci otevřu celu. Jen počkej, ty ještě uvidíš, zač. . .

Ve foniu zašuměla nosná vlna.

Sakra, pomyslil si Franke, Svidnická!

"Desátník Franke!"

"Na příjmu, poručíku Svidnická!"

Snad mi nenapaří černý bod rovnou na place? pomyslil si. Lepší černý bod než mimořádná událost. Nicol už špacíruje dozadu. . . Co to Nicol dělá? To je přeci. . . to je včelí tanec!

"Jak to vedete směnu, desátníku?"

Ta se ale vykecává,pomyslil si desátník Franke. Ona může, ona je poručík, ji kontroluje jen ředitel věznice a ten se určitě někde zašívá. . . Včelí tanec! Nicol dělá včelí tanec!

Zamrazilo ho v zádech. To je ale dobytek,ten Nicol. Tak přece jenom to byla bouda. Předstíral, že o bagru neví. Chtěl mě donutit, abych na něho křiknul. Včelí tanec následuje po rozkazu strážného, to je součást pravidel. Rozkaz je návěstí, včelí tanec obsahuje komunikaci. Jenže - jakou? Svidnická mi tu chyběla, se svým žvaněním!

"Desátník Franke!" ozvala se poručík Svidnická netrpělivě.

"Podle předpisů!"

Musím se soustředit. . . Musím se soustředit, pomyslil si desátník Franke. Včelí tanec. . . Nález, Nicol hlásí nález, no ovšem, co jiného než nález, jako obvykle, jako obvykle. Jenže. . . čeho nález, a kde?

"Podle předpisů? Kdybyste vedl směnu podle předpisů, neměl byste na pracovišti nepořádek. "

"Provádíme vykládku bagru. "

"Provádíte vykládku bagru a strážné máte rozmístěné nedbale, neekonomicky, chaoticky, neplánovaně. A potrestaného necháte rovnou v dráze bagru. "

Teď to Nicol zatančil, teď Lantosové sdělil, kde leží nález a já to neviděl, já to nestačil postřehnout, pomyslil si Franke.

"Odpovíte mi, nebo vám mám poslat pevnou kopii žádosti?"

Kde. . . A co? pomyslil si Franke.

"Ano. "

"Cože?"

"Ne, rozhodně ne! Já myslel. . . "

"Vy nemyslíte, Franke, vy. . . "

"Už toho bylo dost,"vstoupil do fonia doktor Grimal.

Ředitel, pomyslil si desátník Franke. Zrovna teď musí být na příjmu. . . Je to pech, nic jinýho. Celý dny profláká a zrovna teď. . . Musí mít čuch, šestý smysl, nějakou tu intulici, nebo co to tyhle lidi maj.

Zoufale se snažil soustředit na vnímání včelího tance. Toto gesto znamená. . .

Zbraně, pomyslil si.

Přečetl jsem to správně? Znamenalo to gesto opravdu zbraně? Vězni někdy mění významy jednotlivých pohybů, třeba to znamená. . . Ne, určitě to jsou zbraně.

" Řeším situaci na pracovišti osm," hlásila poručice Svidnická.

"Operativně zasahuji, abych předešel mimořádné události. . . " ozval se desátník Franke. Jen klid, pomyslil si. Jestli se nemýlím, mám v ruce trumfovou kartu. Eso, červený eso! Je na něm dost červené barvy na puntík velký jako nehet od palce, jakýpak nehet, jako celá dlaň! Desátník Franke odhalil přípravy ozbrojeného útěku.

"Oba žvaníte. Porušujete paragraf jedna vězeTy blbečku, pomyslil si Franke, Kdybys věděl, jaké eso mám v rukávu. Červené. Kalamář červené barvy. Už si chystej pero.

"Komunikaci omezit na výměnu nejnutnějších informací," řekl.

Jen se vykecávej, jen se vytahuj, jen mě tady péruj. Desátník Franke odhalí přípravy ozbrojeného útěku. . . a ředitel doktor Grimal? Ten přípravy ozbrojeného útěku připustil! Desátník Franke povýší, kdežto doktor Grimal? Ten půjde. . .

Kam by šel. Jakmile se někdo dostal na Ultimus, nemá kam jít.

"Pokračujte v práci ve smyslu vězeUž ti to došlo, hlavoune. Sám kecáš nejvíc,pomyslil si Franke.

Nicol připažil. Včelí tanec skončil.

Zbraně, tak tedy zbraně, pomyslil si Franke. Jenže. . . kde jsou? To mi uniklo.

Zbraně, pomyslila si Lantosová. Zrovna na mém úseku. V té rokli nalevo, ovšem, to je ideální místo pro plošinu. Co teď? Ví Franke, že je to ideální místo pro plošinu? Teď bych tam měla s cirkulárkou jet a pracovat. Přitom bych skrýš objevila - se strážnými za zadkem. Musím najít jiné místo pro plošinu. Jenže kde? Tys mi pěkně zamotal hlavu, Nicole. Já na ty chlapy jednou dojedu.

Už jsi dojela, Heleno, uvědomila si. Kdo se dostal na Ultimus, dojel.

Cirkulárka pokračovala v cestě. Nicol ustoupil stranou. Došlapné plošiny teleskopických loukotí monocyklu dusaly snad jen půl metru od něho. Fontány prachu mu dopadaly až na hruď, ale opět volně splývaly dolů.

A je to venku, pomyslil si Nicol. Pochopila mě? A co Franke, jak to, že mě nepéruje?

Jistě mě pozoroval. Jenže. . . bachaři neznají včelí tanec. Žádnej mukl by včelí tanec neshodil, leda taková svině jako Petr, jenže ten je po smrti. Ne, bachaři neznají včelí tanec.

Franke na něho koukal, pomyslila si Lantosová. Zná včelí tanec? Bachaři ho prý neznají, ale je to pravda?

Neforemná postava v žlutočerně pruhovaném skafandru už stála za hranicemi nebezpečného pásma. Patnáct kroků stačilo. Franke má dobrý odhad, pomyslela si Lantos. Ten určitě nemá maléry. Sbírá červené body oběma rukama. Dlouho tu nepobyde.

A co já? Jak dlouho tu zůstanu já?

Až budu mít tolik červených teček, že to vystačí na propuštění?

Anebo si prostřílím cestu zbraněmi, které našel fešák Nicol?

Kdybych ho práskla, pomyslila si, dostala bych pěkně velkou červenou tečku.

Jestli mě práskne, pomyslil si Nicol, zabiju ji. Určitě, jestli mi zbude ještě trrochu času.

Jestli ho chceš prásknout, pomyslil si Franke, hledě na černožlutou postavu,která pomalu kráčela po obdélníkových stopách monocyklového bagru, práskni ho mně. Určitě ne Svidnické a už vůbec se Grimalovi. Pověz to mě, děvenko. Pomoz mi a já pomůžu tobě.

V kriminálech to vždycky takhle chodilo.

Ať byly na Zemi, nebo na Měsíci.

Strážný Viktor neporušil předpisy z nedbalosti. Udělal to záměrně. Zbraně umístil do skrýše on a byl teď zvědav, zda se Nicolovi povede sdělit zprávu o svém nálezu Lantosové.

Franke vidí, že jsem se špatně postavil, pomyslil si. Ale neřekne mi ani slovo. Službu drží Svidnická. Ta by mu nasolila černý bod bez váhání! Mně taky, samozřejmě. Jenže mně na nějakém černém bodu už nezáleží. Hodili mi na krk havárii a takový malér nevyváží ani celé Mléčná dráha červených bodů. Místo na posledním stupni žebříčku má svoje výhody, dokonce veké. Dokud se člověk drží nahoře, bojí se, že klesne dolů. Jakmile se ocitne uprostřed, dere se vzhůru a pomyšlení na další pokles mu nahání hrůzu. Jenom tomu nejspodnějšímu je všechno fuk. Až přijede nový ředitel, nejspíš mě pošle do černožlutého skafandru.

Nejspíš? Snad ne. Jsem přeci strážný. . . Proč hned myslet na nejhorší? Třeba. . . kdybych oznámil nález zbraní Grimalovi, dal by mi červený bod, možná i dva.

Červené body!

Překvapovalo ho, že se lidé derou o červené body, že šlapou jeden po druhém, jen aby se dostali výš.

Copak to není jedno, copak na pořadí záleží?

Dostali jsme se na Ultimus. Sloužíme v Kázeňském habitatu \ášě\ý. Tím je dáno všechno. Slouží Grimal, slouží Svidnická, slouží bachaři. To je jediný podstatný fakt. Všechno ostatní jsou iluze. Pořadí? Iluze. Body? Iluze. Budeme tu sloužit, dokud experiment neskončí a ten neskončí, dokud tu budeme sloužit, pomyslel si strážný Viktor.

Jenže. . . co když mě nový ředitel opravdu pošle do černožlutého skafandru? Při nástupu to Grimal udělal dvěma strážným. To ovšem byli pederasti, znásilnili mukla a pak ho zabili. Já sice nikoho neznásilnil, pomyslil si Viktor, ale hodili mi na krk hned dvě mrtvoly najednou.

Černožlutý skafandr. . . Při tom pomyšlení se mu vždycky udělalo mdlo. Mukloové si rychle najdou příležitost, jak se nového spoluvězně zbavit. Nálož předčasně vybuchne, samohybný buchar zamíří své rameno jinam, než měl - je to tím snazší, že černožluté skafandry nevysílají ochranný blokovací signál. A když bachaři nechají někdejšímu kolegovi přes noc odemčené dveře, jeho osud je zpečetěný.

Ráno ho najdou s podříznutým krkem.

Ty zbraně jsou moje poslední záchrana. Něco jako - životní pojištění. Em pětašedesátky mi možná vykoupí život.

Ze svého stanoviště měl dobrý rozhled po celém pracovišti číslo osm. Nad východním obzorem v pravidelných intervalech tryskaly chocholy explozí. Sloupy žhavých plynů unášely prach. Bylo třeba pečlivě odměřovat množství trhaviny, aby prach nepřekročil únikovou rychlost a nedostal se na oběžnou dráhu kolem Měsíce.

Viktor hrábl nohou do šedavé hmoty, připomínající steřelou mouku.

Ten prach odsud taky neunikne. Je v kriminále, pomyslil si, jako muklové. I jako my, bachaři. Ano, muklové i bachaři jsou na tom stejně.

Často si tuto prostou pravdu připomínal a udivovalo ho, že na ni žádný jiný bachař nepřišel.

Nebo snad ano? I to je možné. Třeba si to uvědomují všichni, ale mlčí. Stěny mají uši nahoře na Zemi, stěny mají uši v civilních habitatech a tady, v kázeŽe tu stěny mají uši? pomyslil si Viktor. Kdepak, tady uši tvoří stěny. Každá stěna je jedno veliké ucho. Jsme obklopeni ušima. I staveniště osm je ucho. Zubatý okraj skal tvoří boltec. Dole se lopotí několik postaviček. mukl Nicol, kousek dál Lawiczka se Sabatiniovou, Lantosová se plahočí u bagru, - a nikdo ani necekne, protože nechce hlasem rozechvět citlivé membrány naslouchajících čidel velikého ucha.

Mukl Nicol se potácí ve včelím tanci a neví, že každý strážný včelímu tanci rozumí.

Jsi uprostřed ušního boltce, Nicole, pomyslil si Viktor. Nezáleží na tom, zda mluvíš anebo pohybuješ rukama a nohama v předem domluvených gestech včelího tance. V kázeVůbec bych se nedivil, pomyslil si Viktor, kdyby se ukázalo, že mukly naučil včelí tanec nějaký bachař.

Absurdní myšlenka?

Copak právě teď bachař nepředává muklům zbraně?

A nejsou to zbraně ledajaké. Tři vysokofrekvenční samopaly, model Colt M-\ážř\ý, bedýnka oslepujících granátů a směrový emison Yamaha.

Mohli by nadělat pěknou paseku, tihle muklové, pomyslil si já. Ještě si rozmyslíl, co s nimi udělám.

Jen počkejte, pomyslil si, vy ještě poznáte, kdo to je doktor Albert Viktor!Házeli jste mi klacky pod nohy. Vymýšleli falešná udání. Co jiným prošlo, mě jste omlátili o hlavu. Všichni kradli, každý se živil na strojovém čase, profesor Sulka hrabal gigabajty oběma rukama a co se stalo? Našel si obětního beránka, mne.

"Budete ve vědecké práci pokračovat v terénu, milý kolego," oslovil svého někdejšího prvního asistenta, teď už jen řadového pracovníka informačního oddělení. "KázeŽvanil a nedíval se Viktorovi do očí. Půl hodiny mu to trvalo. Vykládal o celé škále pokusů. V různých habitatech se zkoušejí rozmanité varianty. Dvaatřicítka je zaměřena na malé uzavřené skupiny. Potrestaní jsou rozděleni do skupin po pěti, vede je důvěrník. Každá skupina je svěřena péči odborníků. Nejsou to žádní bachaři, ostatně Káze"Kdyby bylo po mém," děl profesor Sulka, "změnil bych název bez váhání. Taková netaktnost!Cožpak nikoho nenapadne, jaký dopad na psychiku obyvatel habitatu má nešťastně volený název zařízení?

"Spoléhám na vás, doktore. Nebudete na dvaatřicítce dlouho. Věřím, že pokusy půjdou rychle kupředu a že vás tu zase brzy uvidím, s kompletní zprávou. A to vaše nepatrné uklouznutí,"mávl profesor Sulka, "na ně už dávno všichni zapomenou. Nezůstane ve vašich záznamech, to vám slibuji. "

Doktor Albert Viktor povytáhl obočí.

"A když odmítnu?" zeptal se tehdy.

Profesor Sulka pokrčil rameny.

"Pak ovšem. . . se budete muset léčit, můj vzácný příteli. Dopustil jste se určitých přehmatů, protože vaše psychika pozbyla stability a na určitých úrovních se vymkla z normálu. Není to žádné nenapravitelné neštěstí. Věda si dovede poradit s horšími případy. "

Strážný Viktor dupl do prachu.

Pak přišla mimořádka. Džíp se strážným Takedou a potrestaným Petrem najel na minu.

Nikdy na tu chvíli nezapomenu, pomyslil si Viktor.

Měsíční mina!

Rád bych poznal tu svini, která si měsíční miny vymyslela, napadlo ho. Když se v osmatřicátém začalo na Měsíci válčit, vojáci tahali z Plesnivky docela obyčejné miny, používané v běžných pozemských konfliktech. Brzy se ukázalo, že je to mrhání materiálem. Nálože počítané na zemskou gravitaci byly pro měsíční podmínky příliš silné. Proč dopravovat na Lunu tak velké nálože, když stejného smrtícího účinku dosáhnou nálože mnohem menší? Pak se také ukázalo, že bnoj ve vzduchoprázdnu má trochu jiná pravidla, než válčení v atm,osféře. Ve vzduchovém prostředí působí na lidi - čili na živou sílu,jak vojáci elegantně říkají - tlaková vlna. Komprimovaný vzduch zasáhne člověka, roztrhá mu plíce a oči a ušní bubínky, potrhá mozkové pleny. . . Zato na Měsíci? Zachránili se muži, kteří stáli bezprostředně vedle výbuchu. Skafandr je chránil před emisí infračerveného záření a výbuch zpravidla neudělil vrstvě měsíčního prachu takové zrychlení, aby náraz mohl člověka v ochranném oděvu ohrozit.

Koumavé hlavy proto vymyslely speciální měsíční miny.

Zrychlení? Bylo třeba oběti udělit takové zrychlení, aby se potrhaly vnitřní orgány.

Tak vznikli červi.

Miny dřímaly pod povrchem a čekaly na příležitost. Tohle se nezměnilo. Jakmile čidla zjistilo přítomnost člověka, rozhodovací centrum odpálilo raketový motorek a červ vyletěl z prachové skrýše. Samonaváděcí zařízení ho nasadilo na neviditelnou stopu, obvykle rádiovou. Dřív než se oběť stačila vzpamatovat, červ se k ní přisál a vzápětí explodovala jeho nálož.

Červi první generace se vpalovali do skafandrů, ale pak se ukázalo, že tradiční závody mezi ráží střely a tloušťkou pancíře nejsou nevyhnutelné. Není třeba se vpalovat dovnitř skafandru, jak to dělaly kumulativní nálože červů první generace. Stačí udělit člověku ve skafandru zrychlení. Přetížení \áč\ýO G nepřežije nikdo.

Osudné průzkuné hlídky se Viktor zúčastnil spolu se strážným Takedou a potrestaným Petrem navečer \áďá\ý. ledna \áěéřý\ý. Celá trasa budoucí dálnice byla zaměřená stacionárními družicemi. Družice ale hlásily i několik podezřelých oblastí. Skládky toxických materiálů? Zbytky nelegálních továren na výrobu zakázaného zboží? Vojenské instalace? Divoká dvacátá léta zanechala na mnoha místech odvrácené strany Měsíce pěknou paseku.

Nelze spoléhat na telemetrický průzkum. Podezřelá místa je nutno prověřit osobně, průzkum se nesmí svěřovat ani androidům.

A tak tedy Viktor s Takedou a potrestaným Patrem nasedli do průzkumného oktopedu a vyrazili na cestu.

Viktor nebyl nadšený, že Franke vyslal s Takedou a Petrem právě jeho. Petrovo šplhounství mu lezlo krkem a navíc měl dojem, že se mezi bachařem a muklem rozvíjejí vztahy, které mu -inu - neseděly. Kdyby měl říct plnou pravdu, bylo mu z nich na blití.

Osminohá potvora uháněla, až měsíční prach stříkal široko daleko. Brzy za sebou zanechali cirkus Ultima i s jeho maringotkami, servisní silnice je zavedla na už hotové těleso dálnice. Tady se ukázalo, že stabilizátor je špatně vyladěný, protože oktoped se houpal jako koráb pouště.

Viktor si nezapomněl zanadávat, ale Takeda na něho zahrozil.

Jsou sice za obzorem přímého radiového styku s cirkucem, ale stacionárka je má přímo pod sebou jako mouchy na talíři a její monitorovací memoskopy po návratu ochotně přehrají službukonajícímu důstojníkovi každé slůvko, které donesly vysílače umístěné v přilbách skafandrů k její přijímací anténě.

Nadávání, to je přestupek proti předpisům o komunikaci.

Nadávání, to je komunikace.

Komunikace, to je zločin.

Takedovo vzteklé gesto Viktorovi připomnělo, že na průzkumných cestách je i mukl připojen k prvnímu okruhu fonia, za obvyklých podmínek vyhraženému potřebám příslušníků strážního oddílu. Dovedl si představit, jak se asi potrestaný Petr zaradoval, když zaslechl strážného nadávky. Jak je to asi dlouho, kdy slyšel jediné lidské slovo?

Nastřádal tolik červených bodů, že se stane důvěrníkem místo Nicola a možná dokonce strážným, v tomhle nechutném světě odměn a trestů není nic vyloučeno, pomyslil si o něm Viktor.

Trasa vedla širokým údolím, vroubeným nevysokými horskými pásmy. Někde v těchto místech probíhaly před mnoha léty těžké bitvy mezi výsadkovými jednotkami Exxonu a Macušity. Zvolna klesající pláně byly posety hlubokými krátery. Ty však nepatřily k odvěkému koloritu měsíční krajiny! Byly to stopy po explozích palebných řetězů: speciální velkorážní kulomety, schopné emulace proměnlivé balistické křivky, dokázaly vytvořit několik set metrů vysokou stěnu prachu, za níž se přesouvaly jednotky.

Senzorický roj, nabodnutý jako granátnická papacha na vysokém teleskopickém stožáru, se čile otáčel. Ještě před chvilkou spal elektronickým spánkem, teď ale procitl: tam bylo rozbité vozidlo, kinetický automat, zřejmě automatický retranslátor. Tam zase ležel předmět neidentifikovatelný ani pomocí silného dalekohledu. Poblíž něho ležela mrtvola. . . nebo snad android? Organizace spojených národů, když násilím zakončila válku korporací, se postarala o vyhledání a důstojné pohřbení všech obětí konfliktu. . . teoreticky. Brzy se ale ukázalo, že všichni účastníci bojů udávali zcela falešná čísla a lhali, ať už šlo o počty najatých žoldáků, tak o počty a složení výzbroje.

Viktor zamával rukou.

Tohle se mi nelíbí, řekl tím gestem.

Nějaké tušení se v něm ozvalo. Ta mrtvola - pokud to byla mrtvola - leží na ráně otevřeném místě. Kolikrát nad ní přeletěla stacionárka? Mili|nkrát? Desetmili|nkrát? Pozůstatky bojů bylo obvykle možné najít ve skalních úžlabinách, v puklinách a jeskyních a samozřejmě v uměle vytvořených opevněních.

Ale tahle mrtvola?

Leží tu jako moucha na talíři.

Jak to, že si jí žádná ze stacionárek nevšimla?

Má nejspíš stejnou barvu, jako prach a kameny kolem, ale v každém jiném spektru než viditelném musí být nápadná jako želva na mramorové podlaze.

Ledaže by to nebyla mrtvola, ale vidom.

V poslední fázi války všechny zúčastněné strany si osvojily technologii emulace vidomových iluzí. Do boje nastoupily fantomatické batali|ny, ve skalách stály vidomové pevnosti a pláněmi křižovaly flotily obrněnců, které nebylyo nic skutečnější, než duha.

Jenže vidom nevydrží déle než týden. Tvrdá radiace rozruší jemné vazby fotonové parastruktury a obraz se rozplyne.

Devět let, které uplynuly od posledního výstřelu podivné měsíční války, nemohl přežít ani ten nejlepší a nejrafinovanější vidom japonské výroby.

Takže to musí být mrtvola a ta je z nějakých důvodů neviditelná těm nejbystřejším očím, jaké kdy hleděly na povrch věcí, očím stacionárních družic.

Je to vidomová mina,pomyslel si.

Byla to prý jedna z nejrafinovanějších zbraní poslední fáze konfliktu, generátor vidomových iluzí, aktivovaný podobně jako obyčejná výbušná mina. Nikdo ale žádnou vidomovou minu nenašel. Je to nesmysl, tvrdili instruktoři v kurze pro nové členy sboru ostrahy kázePředpisy o limitované komunikaci platily už v kurzu a instruktoři přísně trestali každé zbytečné žvanění: dotazy budiž vedenz k věci,konstruktivně a odpovědně. Neptejte se na hlouposti, nepřemýšlejte o věcech, které za to nestojí, to jim opakovali denně. Žádný se proto neodvážil pronést námitku: což když nikdo nemohl vidomovou minu prozkoumat zcela prostě proto, že setkání s ní nikdo nepřežil?

Takeda s Petrem se podívali jeden na druhého a pak se obrátili k Viktorovi. Pohledy, gesta, i to byla komunikace a \áU\ýstřední správa kázePetr se zřejmě k čemusi rozhodl. Napřímil se na sedadle, pak vstal a odešel do zadní části oktopodu. Viktor ho sledoval pohledem. Nedůvěřoval mu ani trochu. Věze< se chvilku přehraboval mezi kontejnery obsahujícími železné zásoby kyslíku, vody a potravin, až vytáhl obyčejnou muklovskou mošnu.

Lanko. . . \,Viktor se mimoděk pousmál. Jak málo stačí, aby padly bariéry ještě před chvilkou nepřekročitelné. Mezi strážným a vězněm je propast - až do té doby, kdy si jeden i druhý uvědomí, jak uzoučká mezírka je dělí od nebezpečí, od smrti.

Takeda nedal ani nejmenším gestem najevo překvapení. Lanka zřejmě nepoužíval poprvé. Zato Viktor znal tuto praktiku jen ze služebních hlášení. V jeho skupině se nikdy - naštěstí - žádná aféra s lankem neprovalila, ale v ostatních, tu a tam, bohužel ano.

Strážný i věze< pracovali jako dobře sehraná dvojice. Popadli dílce metalové f|lie, která chránila náklad před prachem a radiací, a zavázali je kolem přilnu přesně tak, jako si arabské ženy nahoře na Zemi halí hlavy, aby cizí muž nespatřil jejich tvář. Takeda podal dílec Viktorovi a naznačil mu, jak se dílec správně uvazuje.

Metalová f|lie odstíní rádiové vysílání skafandru, pomyslil si Viktor. Jenže stacionárka vidí, co se dole děje. V tuhle chvíli už \áU\ýstředí možná rokuje o dvou strážných, kteří se spolčili s vězněm k nedovolené komunikaci.

Záleží na tom, na jak velkou rozlišovací schopnost jsou objektivy stacionárky nastavené. Stacionárka kruje všech dvacet pracovišť Ul;timu a pravděpodobně má i další úkoly. Všechna stanoviště nemůže sledovat v režimu největší rozlišovací schopnosti!

Takeda několika obratnými pohyby připevnil karbonitové lanko k výstupkům na Petrově a Viktorově přilbě, udělal na něm smyčku a do ní vsunul pojistný ventil své přilby. Viktor už věděl, co má dělat: Poněkud se nachýlil dozadu, aby se lanko napnulo.

"Jestli nás práskneš," uslyšel Takedův hlas, "rozšlapu ti pajšl. "\,Viktor se mimoděk usmál.

Byla to první slova, která zaslechl po mnoha a mnoha měsících, jež neodpovídala úředně schváleným formulacím dovolené komunikace. Vzápětí se zarazil.

Oni se vykecávají, pomyslil si. Určitě to dělají už dlouho. Slejzají se spolu, balí si hlavy a vykecávají se přes lanko. Pocítil mírnou nevolnost v žaludeční krajině. KázeNa Takedovu hrozbu by rád odpověděl; rád by Japoncovi řekl, že sere na jeho vyhrožování a že se hned tak nějakého uslintaného buzerantíka nebojí. . . Jenže - i to je vykecávání, i to je nedovolená komunikace!

Vzpamatuj se, pomyslil si. Nikdo tě neuslyší, jen ti dva. Můžeš mluvit. Můžeš mluvit. . .

Nevím ale co. . .

Dřív jsem přecimmluvil, co mě napadlo, nebo. . . skoro všechno, co mě napadlo. Dřív, kdybych se ocitl v podobné situaci, mohl bych třeba říct: ta mrtvola se mi nelíbí, nevypadá jako obyčejná mrtvola. . .

Komu by se ale měla líbit mrtvola, můj ty Bože? Copak je mrtvola na okrasu? Copak to jde, takhle bohapustě žvanit?

Teď, když byl v pokušení promluvit a nevěděl co by měl říct, \ďs\ýi v plné míře uvědomoval moudrost nařízení o komunikaci. Vždyť právě v této chvíli bezprostředního ohrožení by se oni tři, oba strážní a věze<, měli vyjadřovat co nejúsporněji, měli by hovořit k věci, měli by podávat konstruktivní návrhy, jež by vedly nejpřímější cestou k řešení krizové situace.

Co se děje místo toho?

Sedí tu na oktopedu, jeden čumí na druhého, Takeda mi vyhrožuje a Petr se bezpochyby tlemí jako pitomec a já se nedokážu soustředit k jediné kloudné myšlence.

A já je udám, rozhodl se.

Měl pocit, že mu hrudí plyne hřejivá vlna štěstí. Konečně konstruktivní nápad, konečně kloudná myšlenka, která vede k něčemu rozumnému!

"Ten hajzl nás chce udat," ozval se mukl.

"Neboj, rozmyslí si to," oponoval mu Takeda.

"Proč tedy drží hubu? Proč něco neřekne?"

"Je v šoku," řekl Takeda. "Taky jsem byl, když. . . to bylo poprvé. "

Petr se teatrálně zasmál.

"Muklové š<ůrujou pořád," podotkl. Lanko nepřenášelo hlas se všemi zvukovými jemnostmi, to zdaleka ne! Slova zněla jako z velké dálky, jako by je pronášel nějaký prastarý syntetizátor a ne lidské hlasivky. Viktor si toho nevšiml. Zarazil ho obsah slov: jak to, že muklové "š<ůrujou pořád"? Znamená to - že pořád jeden s druhým žvaní?

To by znamenalo - že si mohou dovolit víc než strážní. Ti bynikdy neriskovali černé body kvůli nějaké úplně zbytečné nedovolené komunikaci.

Jenže. . . to potom znamená, že muklové si žijí svobodněji, než ti, kdo je mají střežit, vytanulo Viktorovi na mysli.

Hřejivá vlna vychladla úděsnou rychlostí.

Muklové š<ůrujou. To znamená, že v nestřežených okamžicích spolu žvaní. Žádný ze strážných by se neodvážil žvanit s kolegou z obavy, že je někdo nebo něco odposlechne a bude následovat trest.

"Nelam si hlavu volovinama," ozval se Petr.

Jeho hlas přichází ze všech stran, uvědomil si Viktor. Neskutečný a přeci všudypřítomný. Hlas, který je sám o sobě přestupkem. V čem je jádro zločinu, v hlasu samém, nebo v obsahu slov? Vždyť to, co Petr říká, je rozumné. V této chvíli vskutku není třeba si lámat hlavu volovinama, jak se vyjádřil. Situace je kritická. Jejich hlídka čelí mimořádné situaci. Vše, co je na odvrácené straně Měsíce divné, je nebezpečné. Na příštím kroku je může čekat smrt - a dost možná, že ten osudný krok už učinili.

A on tu stojí a láme si hlavu volovinama.

To je sice pravda, ale na druhé straně stále ještě platí předpis o zákazu neřízené komunikace. Trestanec Petr má pravdu, ale projevuje ji nevhodně. Velitel hlídky, takto strážný Takeda, by ho měl vyzvat větou uvedenou v předpisu SLOVN\áI\ýK, aby se vyjádřil k nastalé situaci. Trestanec Petr by měl z nabízeného MENU vybrat odpověď, která se obsahem nejvíce blíží návrhu na optimální řešení.

Potrestaný Petr k dovršení všeho povstal na sedačce, napřáhl ruku a familiérně poklepal Viktora po ramenu.

Teď už toho bylo dost, pomyslel si strážný Viktor.

"Teď už toho bylo dost,"řekl.

Já říkám, co si myslím, pomyslel si. Teď už se v něm nedmula ani vlna horka, ani zimy - docela obyčejně se mu zvedl žaludek, natrávená snídaně mu nezadržitelně stoupala hrdlem, pevně semknul rty, ale směsice žaludečních šťav a regenerovaných organických komponentů si našla jinou, náhradní cestu, nemusela ji ani dlouho hledat, počínala si jako velmi zkušená myš v labyrintu, ve vteřinečce se ocitla v nosní dutině a užuž tryskala dírkami a vydatně skrápěla vnitřní plochu průhledné přílby Viktorova skafandru.

\= \áš

Doktor Alberto Grimal, ředitel Káze+nského habitatu \ášě\ý, byl jeden z mimořádně aktivních účastníků neblahých událostí, které se odehrávaly v průběhu několika let na odvrácené straně Měsíce.

Oficiální název zněl Období stínu, avšak žurnalisté dávali přednost termínu Válka korporací. Obě formulace měly určité opodstatnění. Stín, to byl vskutku podstatný faktor, který předurčoval průběh všech událostí zmíněného období, nu a ony odálosti nejvýstižněji charakterizuje pojem "válka".

Doktor Alberto Grimal!

"Když mi bylo osmnáct let," rád vyprávěl, dokud bylo kde a komu co vyprávět, "měl jsem Nobelovu cenu na dosah ruky. Dnes, jak se domnívám, ji mám stále ještě na dosah ruky, jde ale o to, jak daleko bych se pro ni musel natáhnout. "

Tu a tam se někdo tomu žertu zasmál. A skoro každý si pomyslel: tak dlouhou ruku nemáš, kamaráde.

První článek mu informační síť Nature zveřejnila roku \áěéěý\ý. Patnáctiletý génius zde formou notového záznamu naznačil určité směry cest, které by snad mohly vést k tehdy jen tušenému kontinentu nekauzální matematiky a fyziky.

Osmnáctiletá hvězda katedry fyziky kolapsu na univerzitě v Bologni přednesl na kongresu Světové fyzikální gildy referát o struktuře nicoty. Právě tehdy se o Grimalovi začalo mluvit jako o možném kandidátovi Nobelovy ceny.

O deset let později byl stále ještě asistentem na mateřské katedře, o dalších patnáct let mu nabídli povýšení: měl se stát ředitelem experimentálního pracoviště sektoru Papežského státu na odvrácené straně Měsíce.

Doktor Grimal si uvědomoval, jakou udělal chybu, uvědomoval si, co mu zabránilo v dalším pokračování po nastoupené cestě:\,"Prostě, už mě nic dalšíhoi nenapadlo," vysvětloval.

Lidé, které nikdy v životě nenapadlo nic, co by stálo za fajfku tabáku, považovali Grimalovo tvrzení za mizerný vtip.

Grimalovi samotnému mohlo být celkem jedno, co si o něm kdo myslí. Věděl, že osud s ním zatočil tak zle, jak jen to dovede.

"Nejhůř je na tom ten, kdo kdysi něčím byl," prohlašoval doktor Grimal.

Ředitel obsewrvatoře na odvratu, to nebyl špatný post. Obrovská příležitost, ujišťoval ho kde kdo. Země, se vzduchem plným světla, tepla, prachu, Země obklopená stále houstnoucím prstencem kosmického odpadu, Země opředená kok|nem elektromagnetického vlnění, Země byla nepoužitelná k ambici|zním vědeckým experimentům.

Na odvrácené straně Měsíce je stín. Sem nezasahují rádiové vysílače. Nedosahuje sem světlo, které je v pozemské atmosféře rozptýlené tak hustě, že pozorovatel nikdy nevidí Zemi jako skutečný srpek - vždycky je to koule a pamětníci postupem let sledují, jak je zastíněná strana čím dál světlejší.

Ideální místo pro vědecké habitaty!

Už koncem třicátých let členské státy Bloku infdustriálních států stáhly veškeré umělé oběžnice z lunárních drah. Lagrangy obstarají veškerou servisní službu pro přivrácenou stranu. Na odvratu vznikne síť vědeckých habitatů, které budou vzájemně propojeny optickými kabely. Žádný objekt lidskou rukou stvořený neporuší panenský klid oblohy nad odvratem. Neviditelné ruce přístrojů budou nerušeně pátrat v hlubinách vesmíru, aby odtud vylovily tajemství, jež přinesou lidskému rodu štěstí.

Hned po nástupu čekalo na doktora Grimala překvapení.

Jeho asistentka, plecitá Mongolka s očima tak daleko od sebe posazenýma, že mohly sloužit jako optický dálkoměr, mu položila na stůl předmět, který mu nepříjemně připomínal samopal. Zeptal se, co to je.

"Samopal, pane doktore. Newjspíš s ním nedovedete zacházet. Nevadí. Mládenci vás zítra vyvedou ven a dostanete první lekci. "

Doktor Grimal užasl. Jakýpak samopal, divil se. Ujal se funkce ředitele vědecké instituce a pan ministr vědy Papežského státu od něho čeká vědecké výsledky, nikoli prostřílené terče.

"Vědu tady děláme," pravila Mongolka, "když je k tomu příhodná doba. "

Podiv doktora Grimala vzrůstal. Domníval se vždycky, že příhodná doba k " dělání vědy" nastává tehdy, kdy se mozek nachází v onom kýženém stavu , který on sámn, žel, už dlouho nepoznal, totiž ve vzrušujícím stavu inspirace.

"To taky," připustila Mongolka. Měla figuru zápasníka orlího tance. Doktor Grimal nepochyboval, že dovede samopal pořádně popadnout do svých upracovaných rukou. "Jenže inspirace není nic platná, když stanici přepadnou pašeráci. "

"Pašeráci?" žasl doktor Grimal.

"Pašeráci toxického odpadu. Od té doby, kdy zmizely stacionárky, se na odvrat stahují konvoje náklaďáků s toxickým odpadem. "

"Copak tady není žádná policie?"

"Každý sektor podléhá jurisdikci mateřského státu nebo korporace," děla Mongolka. I my tu máme oddíl příslušníků přepadového komanda. "

"Proč mě tedy obtěžujete? Máme tu policisty, ať se postarají o naši bezpenost!"

"Jsou v terénu. Pokoušejí se osvobodit doktora Carnapova a paní asistentku Wittgsteinovou. Unesli nám je lidi od Kruppa. "

Doktor Grimal jen lapal po dechu. \," No tohle. . . Okamžitě se spojím s Vatikánem!"

" Tím podepíšete rozsudek smrti Carnapova i Wittgsteinové. Navíc vyvoláte skandál. My jsme minulý týden zadrželi Kruppovi kamion s vodou. Řidič přišel bohužel o život. "

" My. . . Kdo je to - my?"

"Například já. "

"Jak jste mohla. . . "

" Krupp je spojenec Argentiny a my jsme vázáni smlouvou s Pulkovem. Měl byste se nejdřív orientovat v situaci, pane doktore. Pak se spojte s Vatikánem. "

Po těch slovech budovou otřásla detonace. Světlo zhaslo, naštěstí okruh nouzového osvětlení nepřestal fungovat.

Mongolka se ohlédla po hodinách.

" To bude banda Nevidomých. Už tři dny nám připomíná, že jsme porušili smlouvu o dodávkách informací. Jenže tahle parta je vyřízená. Úplně vyřízená. "

Síla následujícího výbuchu uvedla doktora Grimala v pochybnost stran stupně vyřízenosti neznámých střelců, kteří - pokud má informátorka pravdu - se zovou Nevidomí.

červen 1997