Komtur řádu konvertistů tvrze Malvazinského hřbitova seděl v čele dlouhého dubového stolu, sporý, červenolící chlapík s hustými, nepříliš čistými šedivými vlasy, jež mu spadaly v neladných třapcích až na ramena. V dlaních svíral cínový pohár červeného vína v gestu tak přirozeném, až se zdálo, že pohár mu z dlaní vyrůstá jako nějaký květ. Vnímal chlad kovu a s přimhouřenýma očima nakláněl tvář nad krvavě rudou hladinou. Víno bylo studené a vůně jen neochotně stoupala ke komturově chřípí.

Dobré víno, uvažoval komtur, na jižním svahu pod hřbitovem se daří dobré frankovce. Jen by potřebovalo ohřát, ne moc, aspoň trošičku. Kolikrát to mám sluhům opakovat? Ani bití není nic platné. Jsou to hlupáci.

Konverzace k němu doléhala jakoby z dálky. Aniž si to byl ochoten připustit, soustřeďoval se na cínový pohár hlavně proto, aby ji nemusel poslouchat a dvojnásob hlavně proto, aby se nemusel na návštěvníka dívat. To potěšení ochotně přenechal panu Kazimírovi, kterému zjevně nevadilo nic na tomto světě, ani vzhled smrtovského návštěvníka.

Bože, to byl ale Smrt!

Zdálo se, že pobýval nějakou dobu v bažinách, kde ho měla v péči slizká všežravá havěť. Ale než se do bahna dostal, bezpochyby nedobrovolně, podstoupil značně nepříjemnou a odborně vedenou terapii, při níž byl pálen, stahován z kůže, zbavován rozmanitých orgánů a údů, jako jsou oči, nos, uši, jazyk a bezpochyby i dalších, jak se dalo soudit z nepravidelných obrysů šarlatového chalátu, do něhož byl zahalen. To, co z něho bylo vidět, připomínalo kus zpráchnivělého masa prostoupeného otvory nepravidelných tvarů, jimiž prosvítala lebka. Rozumí se samo sebou, že ke svým hostitelům promlouval pomocí voistimu. Naštěstí to byl nějaký novější model, takže Smrt, jakkoli odpudivý na pohled, mluvil velmi srozumitelně a když člověk zavřel oči, znělo to i příjemně. Snad pro odpudivost zjevu a lahodnost hlasu i ho vybral Mistr Tříoký za hlavního vyjednavače.

Konverzaci s ním vedl bratr Malden, drobný hubený mužík s nápadnými veverčími zubisky, jež se žlutavě blýskaly v okruží pečlivě stříhaného vousu, tvarem připomínajícím i méně pozornému zraku prdelkovitou podstatu mužova ksichtíku. V krbu plápolal oheň. Jak by ne, když se o něj takřka nepřetržitě starali dva muži, pan Lothar a Taras Kalista, dva nejbližší z komturových blízkých. Ani jim nebylo příjemné hledět na Smrtovu tvář a obraceli jí mnohem raději záda, než zrak. Nedaleko krbu, panu Lotharovi na dosah, stál opřen o stěnu plamenomet. Nestával tu vždycky - jen tenhdy, kdy v místnosti byl přítomen nějaký Smrt. Taras Kalista by se mohl v případě nouze ozbrojit hořící větví. Pohledu na Smrta se však raději vyhýbali.

Maldenovi však nevadilo pranic, ani to, že nedokázal postihnout, kam Smrtova bezoká hlava vlastně hledí.

"Všechno jde od deseti k pěti, pane Martine," brebentil, nespouštěje ze Smrta oči. "Doprava do Plzně vázne. Od Prahy až na západní okraj svobodného světa zůstaly snad jen čtyři dopravní společnosti, a všechny jsou v rukou vyděračů a zlodějů. Jednání s radou Společenství je nesnadné..."

Zašermoval rukama, jako by se bránil nějaké obzvlášť bídácké předhůzce. Kalista rachotil v krbu dubovým polenem. Smrt se pohnul a Malden zmlkl, jako by mu vrazili roubík až hluboko do hrdla. Komtur to pozoroval zpod obočí. Tak přece jen se mu taky zvedá žaludek, pomyslel si s uspokojením a vzápětí vztekle švihl zrakem ke krbu, kde se lopotili jeho pobočníci. Takový pišišvor a má větší kuráž, než ti dva hajzlíci, kteří se raději schovávají v oblacích dýmu.

"A co rádio," přerušil Maldena pan Martin. "Co říká rádio?"

"Nemáme elektrický proud," zahučel komtur. "Došly nám akumulátory a kolektory rozbili Nuselští."

"Tak," řekl pan Martin. "Nesnadné. To mám sdělit bratřím? Zahráváte si, pánové řádoví rytíři! Naše trpělivost není nekonečná.""

"Takhle s mámi nemluvte, pane Martine," zavrčel komtur a zvedl hlavu od vína. I Kalista se u krbu obrátil a jen docela náhodou ustoupil o krok k plamenometu. Neznamenalo to samozřejmě nic, kdo ublíží Smrtovi, že? Vypadal alespoň bojovněji, přestože byl umouněný v široké dobrácké tváři. "Závazky plníme. Styky se Společenstvím jsme nepřerušili a poctivě předáváme vaše žádosti. Nemáte důvod ke stížnostem."

"K pochvale také ne. Mezi věčnými narůstá nespokojenost a nepopírám, že také bojovná nálada. Okruhy z Německa a Polska se na nás tlačí. A to nemluvím o Rusku."

"Karpatský oblouk," podotkl komtur a napil se vína. Kdyby bylo teplejší, jaksi vlídnější, ztratilo by něco na drsnosti. Sluhové jsou ale hlupáci. Naproti tomu chladnější víno více osvěžovalo.

Pan Martin vystrčil zpod chalátu zmrzačený skelet ruky, tu a tam ozdobený pozůstatky masa a kůže a kreslil do špíny stolu čáry, které měly zřejmě znázorňovat horopis střední Evropy. "Karpatský oblouk... Zatím ruské Smrty zadržuje, ale na jak dlouho? Musí nás být víc! V dosavadním množství se proti nim neudržíme. Musíte v Bruselu prosadit uvolnění nových technologií. Víme, že existují. Máme svoje informační zdroje."

Komtur si vyměnil s Kalistou pohled. To je jeden z neblahých důsledků nelegálního obchodování. Na území svobodného světa se pokoutně dostávají technologie, které by měly správně být pod zámkem.

Pařát zmizel v rukávu a vzápětí se vynořil a mezi kůstkami se zatřpytil nějaký přístroj.

"Konvertor nové generace. Zabavili jsme ho jednomu pokoutnímu kovertistovi v Mělníku. Obchodník s immortinem, samozřejmě. Víte, co je nejsmutnější, Mistře? Tenhle přístroj nové, u nás nevídané generace je sedm let starý. Dovedete si představit, co mají tam..." kývl do míst, kde tušil západ, "za technologie?"

"Stejně bychom neměli čám zaplatit," ozval se od krbu pan Lothar, který měl na starosti zásobování. Pan Martin k němu otočil bezoký obličej.

"Máme své zdroje. Můžeme do obchodu vstoupit s vámi."

"To je proti dohodě se Společenstvím. Appartheid byl Vídeňskou mlouvou sice zrušený, ale obchodní kompetence...!" zaprotestoval Lothar. Smrt hněvivě udeřil pařátem o desku stolu a pan Lothar zmlkl.

"Tak dost! Uzavřeli jsme dohodu s vámi a plníme ji. Souhlasili jsme, že se budeme vyhýbat vašemu území od slunce do slunce. Den patří vám, noc nám. Potřebujeme od vás potravu a technologie a taky ochranu. Potrava, no, jakž takž. Vždyť jí moc nespotřebujeme, jedí jen někteří z nás. Ale technologie? Žvaníte cosi o Plzni, jako by to byl konec světa! Jak vidíte, jsou na světě lidé, pro které Plzeň neznamená konec světa, a mají kontakty mnohem dalekosáhlejší," pokynul Smrt na konverzní přístroj pohozený na stole. Řádoví bratři na přístroj zasmušile hleděli. Sedm let starý... Jak staré jsou jejich konverzní meče? Smrt se naklonil nad desku stolu a uchopil ji z obou stran pařáty, jako by se chystal ji odtrhnout od trnoží. Sílu na to měl, o tom nikdo z přítomných mužů nepochyboval. Pan Lothar se ještě o půlkrůček přiblížil k plamenometu.

"Německo prý zvládlo konverzi zpopelněných těl."

Komtur, který právě pil, se zakuckal. A je to tady, pomyslil si. Bratr Malden přitiskl dlaň k ústům. Oba muži u krbu ztuhli, jen panu Lotharovi švidraly oči k plamenometu. Smrt, třebaže neměl svou odpudivou tvář obrácenou ke krbu, postřehl ten pohled a poznamenal:

"Nezapomeňte, že jsem váš přítel."

"Německo!" vykřikl komtur, když vykašlal kapínky vína z průdušek. "To už je nejméně padesátá fáma, kterou jsem v životě slyšel. Zajímavé je, že většina pochází z Německa."

Smrt pokrčil rameny.

"Dříve či později bariéru plamene překrošíme," řekl a otočil se k panu Lotharovi. Ten v rozpacích se pohnul zase o šíři dlaně od plamenometu. "KOnverze se týká zatím jen nepatrného počtu věčných. Nejdříve to byli čerství zesnulí. Dokonalejší technologie umožnily konvertovat ty méně čerství, já jsem ostatně dobrý příklad, jak je taková skuteřně pokročilá technika účinná. Jenže celé kultury po staletí svoje nebožtíky zpopelňovaly. I vaši předkové znali pohřeb žehem a používalo ho až do začátku mimověku, ještě v jednadvacátém století. Statisíce Pražanů jsou uloženy v urnách v bunkru pod Vítkovem, dohlížejí na ně Vítkovští. Ti si zaslouží konverzi nejdříve."

Komtur si po statisící v životě představil konvertovanou hromádku popelu. Obláček popelu, nejspíš průsvitný, tu a tam by se v něm vznášela ohořelá kůstka, někde uprostřed voistim. Jak by vypadal svět zabydlený takovými bytostmi? Má to všechno nějaký smysl? Vědomí. Nic víc, než vědomí, to je filozofie nesmyslu zvaného konverze. Kdyby byla pravdivá, proč živoucí lidé tolik lpějí na přirozené, tedy životné formě existence a nenechávají se zvěčňovat a vzápětí okamžitě konvertovat?

Děsný svět. Už takhle vypadá pěkně, když se po něm potulují eklhafti, jako je tenhle Martin.

A navíc, kdyby technika překročila bariéru plamene, proti Smrtům by nebyla žádná obrana. Na Smrty pořád ještě platí oheň. Teď by na ně neplatilo nic a celý svět by jim padl do rukou.

A proč ne. Nemají snad na něj právo? Je jich přece víc, pomyslil si komtur, opět po sté tisící. Doslova po dvě staletí kráčel po této vyšlapané pěšině bludného kruhu úvah.

Vyměnil si s Maldenem pohled a pak stočil pomalu a opatrně zraky ke Smrtovi.

"Jak se na to dívají vaši..."

Smrt pokrčil rameny.

"Jak kteří. Někteří by uvítali početní přírůstky. Bylo by nás hodně, kdyby se k nám přidali všichni zpopelnění... Nemuseli bychom se obávat tlaku z Východu."

"Už tak jsou nekropole přeplněné," poznamenal komtur. Všiml si, že Malden bledne. Co to do něho vjelo, pomyslil si. Bratr Malden byl v myšlenkách vždycky nejmíň o krok před ním.

"Živí nabírají mnohem víc území, než kolik odpovídá jejich počtu," pravil Smrt. "Chyba Vídeňské konference spočívá v tom, že počítala se stálým stavem počtu zvěčnělých a jaksi samozřejmě počítala s nárstem stavu čerstvých. Realita už překonává dohodu."

"To znamená, že se nehodláte dohod držet!" řekl komtur přísně.

"Záležé na okolnostech," pravil Smrt. "Výsledky dohod lze porušovat, ale lze je také měnit. Jenže dohody vycházejí vždycky z reality. Vídeňská konference uzavřela čtyřicetiletou válku. Kdyby se podařila konverze zpopelněných, výsledky konference by pozbyly..." Chvilku hledal slovo. až mu napověděl bratr Malden: "...fakticitní opory."

"Velmi správně," podotkl bratr Malden. Komtur s uspokojením shledal, že jeho rádce nabyl rovnováhy. Do lící se mu vrátila barva a veverčí zuby, jak se zdálo, nabyly jaksi optimističtějšího lesku.

"Indie pálí svoje mrtvé po tisíciletí. Je to hodně nebožtíků, viďte, příteli Martine?" řekl Malden. A od krbu opakoval totéž, značně hrubšími slovy, Lothar:

"Za chvíli tu to bude samej indickej popelňák."

"Hrozí závažné porušení početní rovnováhy," pokračoval bratr Malden. "V této chvíli se vám zdá, že noverze zpopelněných je pro vás výhodná. Umožnila by zvýšit počet věčných v tomto geopolitickém prostoru."

Liboval si v prastarých slovech a používal jich rád i proto, že lahodila komturovi.

"Jenže," vztyčil ukazováček, "nezapomínejte, že v globální strategii je třeba uvažovat v širších časových horizontech. A v nich se výhoda nahlížená z užšího časového stavu může jevit jako krajní nevýhoda."

"Mezapomeňte," dotkl Smrt Martin, "že zatím nevíme, co je na všech těch zvěstech pravdy."

Couvá, pomyslil si komtur. Chytrou řeč vede bratr Malden.

Ten pokračoval v útoku.

"Vy máte na mysli bunkr pod Vítkovem. Kdo ještě byl v tomto prostoru zpopelňován? Lidé z doby předhistorické, kultury popelnicových polí..." Mávl rukou. "Co je to proti stovkám miliónů, ba miliardám zpopelněných lidí v takové Indii? Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby se začali hlásit o svůj životní prostor? Dnes se obáváte Ruska. Spolu s Ruskem se ale bojte Indie, pokud technika překročí práh plamene."

Smrt nedal na sobě nic znát, ani nemohl, a přece komtur na něm poznal hněv.

"Chcete mi snad vyhrožovat?"

"Konstatuji fakta," podotkl bratr Malden suše.

Komtur usoudil, že se načase, aby se spor přerušil.

"Milý příteli," oslovil Smrta, "vaše nekropole moudře vedená Mistrem Tříokým nemůže pochybovat o dobré vůli našeho řádu. Už sama podstata naší existence v sobě obsluhuje prvek služby věčným. Nyní se ocitáme poněkud ve stínu moderních technologií, avšak troufnu si tvrdit, že většina obyvatel Letenské nekropole překročila práh věčnosti právě díky péči některého z řádových bratří. A chceme vám pomáhat i nadále. V mezích našich skrovných sil též usilujeme o získání moderních technických prostředků, účinnějších než jsou dosavadní konverzní meče. Navíc, naši lidé jsou na stopě dobrých nálezů. Nepodceňujte hromadné hroby, je jich ještě dost neobjevených. Za třicetileté války..."

"Je mi špatně ze žvástů o třicetileté válce!" křičel Smrt, ale bylo vidět, že hněv už v něm opadá. Hněv, nebyl snad přiživený připomínkou indické hrozby? pomyslel si komtur poněkud pobaveně. "Co jsem na světě, někdo žvaní o třicetileté válce. Skoro už pochybuju, že nějaká byla. V téhle mizerné zemi nebyla nikdy pořádná válka, nebyl tu žádný pořádný koncentrační tábor... Kde jsou ty vaše hromadné hroby?"

"Třicetiletá válka snížila počet obyvatel na desetinu," ozval se Malden a nervózně vycenil veverčí zoubky. Ale Smrtova tvář zůstala obrácena ke komturovi.

"Jde o to, abychom poskytli vzájemně dosti času a vyvarovali se nepředložených a hlavně nezvratných kroků," řekl komtur vážně. Myslel tímna obnovu bojů a všichni v místnosti to tak pochopili.

Za zády mu vrzly dveře.

"Nenařídil jsem, aby nás nikdo nerušil?"

Na prahu stál pan Kristen, vojenský velitel tvrze. Komtur se Smrtovi a ostatním pánům omluvil, vstal a odešel za velitelůem do předpokoje. Pan Kristen, muž spolehlivější než gravitace, by ho nerušil kvůli nějaké maličkosti.

"Pan Tardo se už pět dní neukázal ve tvrzi," řekl pan Kristen. "Nepovažoval jsem za nutné vám to říkat, s ohledem na zvláštní..."

"Vím vše potřebné o panu Tardovi," přerušil ho komtur. "Pokračujte, pane veliteli."

"Nicméně, pět dní je pět dní. Pan Tardo poskytuje konverzní služby v tvrzi zemana Kubišty."

"Lisset, falešný Namura," podotkl komtur suše, aby dal najevo, že skutečně ví vše potřebné o panu Tardovi.

"Vyslal jsem zvědy, je to slušná smrtovská rodina z Jinonic. Zrovna vyhrabali nějakého dědečka, v moc dobrém stavu nebyl..."

"Zkraťte to."

"Namura je nepřijal."

"Na tom snad není nic zvláštního."

"Pan Kubišta věděl, že zákazníci přicházejí z malvazinského zboží. Několikrát mu to opakovali, ale nepořídili. Mluvil s nimi pan Blasco. Říkali mu, že mají pocit..."

"Pocity Smrtů!" děl komtur pohrdavě.

"Pan Blasco navštívil Kubištovu tvrz osobně dnes zrána. Zemanho přijal až po dosti důrazném domáhání. Je to prostý muž a nedovede se dobře přetvařovat. Pan Blasco nabyl dojmu, že všechno není v pořádku. Také mezi čeledí je prý neklid. Na zpáteční cestě se pan Blasco zastavil v naší východní tvrzi. Strážní nebyli moc sdílní, ale nakonec z nich pan Blasco přece jenom něco vymačkal. Před několika dny se prý v lesíku mezi naší bránou a tvrzí pana Kubišty něco stalo. V noci tam kohosi přepadli..."

"Počkat, pane Kristene. Říkáte, že v noci?"

Velitel posádky se mu díval přímo do očí.

"Právě tak, Mistře. Neobvyklá věc. Pan Blasco je dobrý stopař. Prohledal mlází a nalezl tam trosky vozu. Taky zdechliny dvou koní, zvířata měla samozřejmě vyrvanou páteř ze hřbetu. Stopy směřovaly směrem k Letné, k nekropoli."

"To ještě scházelo," podotkl komtur znechuceně. Myslel na to, jakou řeč asi vede bratr Malden s tím ohavným Smrtem vedle v místnosti. Byl dost starý a zušený na to, aby přímo fyzicky cítil, jak se blíží hrozba. Smrt otevřeně hrozí násilnostmi - a k jedné už došlo na dostřel luku od východní brány!

"Pan Blasco navštívil Kubištu ještě jednou a jednal s ním bez rukavic," pokračoval velitel posádky. "Nakonec se zeman přiznal. Pan Tardo prý odjel s nějakými cizinci do města. Následující noci přinesli Namurovi muži do tvrze mrtvolu..."

"Tardovu?" zvolal komtur.

"Byl to Keggar, Namurův osobní strážce. O něco později Namura vynesl Keggarovu mrtvolu ven. Byla zcvrklá a zčernalá a naložil ji do vozu."

"Cože? Lisset nedovedl konvertovat docela čerstvé tělo?!"

"Zdá se tak, pane. Naložil ji do vozu a uprostřed noci se vydal na cestu..."

"...k nám. Ještě něco, pane Kristene?"

"Čekám na vaše rozkazy," řekl velitel.

Spolehlivý muž, pochválil ho komtur v duchu. Kolik toho už spolu prožili... Války, nekonečné a vysilující, střídané krátkými prosluněnými chvilkami míru. Ve zpětném pohledu neviděl komtur nic, než zabíjení a plameny. Mimověk, epocha věčného života... Ani ďábel sám by si nevymyslel hrůznější ironii. Tu museli vytvořit teprve lidé, ruku ruce živí s mrtvými.

Začal tušit pravou příčinu Smrtovy návštěvy.

"Nechci žádnou paniku. Kristene. Vytvořte tři skupiny, jedna ať kontroluje opevnění a tvrze ze západní strany a druhá ať to vezme od východní brány. Nezapomeňte prověřit obranu říčních břehů. Třetí skupina ať prověří vnitřní opevnění. A hlavně oheň. Plamenomety, zásoby paliva. Musí to vypadat jako všední rutina. Ztratil se řádový bratr, bude to vypadat docela přirozeně."

"Mám pana Tarda nechat hledat ve městě?"

"Ještě si to promyslím a dám vám pokyny," řekl komtur a bez rozloučení se vrátil do místnosti.

Tam vládlo napjaté ticho.

"Proč jste mi o tom neřekl?" zeptal se komtur smrtovského návštěvníka.

"Nejsme si jisti, že incident spadá do okruhu vašich zájmů," odpověděl Smrt.

"Spadá."

"Pak asi bude nezbytné, Mistře, abyste se vypravil na cestu. Jen jedna osoba je povolána vám říci více."

"Chápu. Je to váš velitel, Mistr Tříoký," řekl komtur.

KOmturovi rádcové strnuli úžasem. Smrt vstal.

"Měli bychom se vydat na cestu co nejdříve," řekl.

"Souhlasím. Vy zde můžete zůstat," řekl svým lidem, kteří znatelně schlípli při představě, že by měli vyprovázet svého pána do nekropole. "Bude mne vyprovázet pan Blasco."

"Co když se nevrátíte?!" zvolal bratr Malden.

"Pak vás čekají krušné časy," odpověděl mu komtur, otevřel a dvorným gestem dal odcházejícímu hostovi přednost.