Massini se psychicky sesul.

Začalo to pláčem.

"Kvůli němu... Kvůli takové nule..."

Z očí se mu řinuly potoky slz.

Seděli ve velitelské kabině, ze které vyházeli neživou posádku. Doufali, že skleněná stěna je aspoň trochu uchrání před zářením, které pronikalo otevřeným průchodem.

"Nech Tarda bejt," řekla Ditera strážci. V hlase měla únavu, snad dokonce rezignaci. "Ten za to může ze všech nejmíň."

"Ten hajzl, ten dobytek..."

Na cizince umí česky dost dobře, pomyslela si. A jestli se bude do Tarda dál navážet, dám mu přes držku. Také Keggar se zamračil. Diteře bylo jasné, že Massini si chce ulevit prostě tím, že najde viníka jejich bídné situace. A protože si na Kriegela netroufne, zaměřil se na nejméně nebezpečný cíl. Mrňavej nosatej francouzskej sráč, ocenila ho v duchu.

"Něco na tom je, šéfe," ozvala se, snad aby klidem hlasu zmírnila napětí. "Když uvážíme, že jsme se dostali do sraček proto, aby nám Tardo řekl vo tatíkovi a dědovi... Nikdy jsem nic proti umírání neměla, ale říkala jsem si, že když už, tak by k tomu měl bejt dobrej důvod. Tardův dědek mi nepřipadá jako moc dobrej důvod ke smrti."

"Jsou informace," řekl Kriegel, "za které se dobře platí. Tardo je kouzelné slovo. To vy vědomost nelze."

"Kouzla jsou blbost. Loskot na ně věří, Smrtové taky, hlavně ty kolem Tříokýho," podotkla Ditera. "Co má Tardo společnýho s kouzlama?"

"Přenosný význam smyslu slova," pravil pan Kriegel upjatě. Podíval se skleněnou stěnou ven a posupně ufoukl nosem. Proč se s divoškou vůbec baví? Proč by se nebavil... Teď už je všechno jedno... "Tardo je slavné jméno... v určitých kruzích."

"Náš Tardo?" žasla Ditera.

"Joachim Tardo, první asistent Maria Seperottiho. Po Seperottiho upálení zmizel Namura, ale taky ostatní spolupracovníci. Lidi postupně všechny našli, zlynčovali, těla spálili a popel rozmetali. Jenom Joachima Tarda nikdy nenašli."

"Aha," pochopila Ditera. "Vy si myslíte, že je to náš Tardo?"

Podívala se na zkroušeného narkomana, který cosi trudnomyslně mumlal. Kdyby si povídali jinde a jindy, přišlo by jí to všechno k smíchu.

"To jistě ne. Mohl by to ale být příbuzný. Joachim Tardo pocházel z Čech, z města jménem Budweis."

"Budějovice... Jo, o tom městě jsem slyšela. Už dobře sto let se tam žádný našinec nepodíval. Na jihu žijou moc divoký Smrtové."

"Armády dobrodruhů pátraly v Budweis po Tardově rodině. Snad proto jsou tam poloměry drsné tolik."

"Poměry jistě," řekla Ditera. "Ty, Tardo, slyšel jsi něco vo nějakým Jáchymovi?"

"Jáchymov... Radioaktivita..." breptal Tardo.

"Vidíte. Je úplně vylízanej. Z něho nevydolujete nic. Nebude mluvit, ani když na něho zase přijde ten hlad, a počítám, že už to bude brzo. Nic v makovici nemá, v tom je ta smůla."

"Jenže my na to zařveme!" vykřikl Massini, vyskočil na nohy a vrhl se na mužíka ve vyrudlém pláštíku. Nebohý rytíř si nemohoucně kryl pěstičkami obličej před přívalem ran. Keggar nečekal dlouho, popadl Massiniho za ramena a prudkým trhnutím ho odhodil nazad. Francouz dopadl zády na monitorový pult a vykřikl bolestí. Původní myšlenku ale neopustil. "Chcípneme kvůli blbýmu smradlavýmu českýmu feťákovi!"

"Ty jeden zasranej žabožroutskej čuramedáne," oslovil ho Keggar a napřáhl pěst k ráně, která by docela snadno mohla být smrtelná.

"Počkejte! Nechte toho!" zvolala Ditera.

V téhle chvíli ji napadlo podívat se oknem ven a snad proto, že ve vzduchu bylo tolik napětí, ji osvítil nápad, nebo spíš prozření.

"Podívejte se. Vidíte to taky?"

"Hromada mrtvejch," řekl Keggar. Kriegel si třel spánky konečky prstů.

"Podívejte se ale, jak jsou propletený. Nejsou jen tak poházený sem a tam, jak mrtvý bejvaj po masakrech. Hlavama směřujou určitejma směrama," ukazovala Ditera.

"Nezdá se mi příliš..." zapochyboval pan Kriegel.

"Kvůli takovýmu blbcovi feťáckýmu," plakal Massini. Sesul se na zem a seděl tam zkroušeně, bolavými zády opřen o kovový pult.

"Jako by se o něco rvali," trvala Ditera na svém. "Jako by se rvali, až se navzájem pobili. Nebo pochcípali vyčerpáním. Těžko říct...já to spíš cejtím. O co se mohli rvát? O žrádlo to nebylo, toho je tu dost." Kývla ke stěně, kde byly na policích zeleně natřené konzervy.

"Já cejtím spíš ten jejich smrad a chce se mi z něho blejt," řekl Keggar.

"Snad se nedáš na tyhle francouzský speciality?" podotkla Ditera kousavě. Pan Kriegel si otřel hřbetem pravé ruky bradu. Opravdu, měl ji ještě trochu mokrou. "Nebudeme tady sedět a ječet na sebe, jestli umřem jen tak k hovnu nebo kvůli něčemu. Já tvrdím, že každá smrt stojí za hovno, ať je k hovnu nebo k ideálu, protože ideály jsou na hovno."

Kriegelovi chvilku trvalo, než rozpletl dívčinu složitou myšlenku. "Mladá dáma je filosof," podotkl potom. Upřeně se díval oknem a zvolna nabýval přesvědčení, že lidojedka má možná pravdu. Fialkové světlo zalévalo apokalyptický obraz zmaru, ale možná, že ve zdánlivě neladné změti byl skutečně nějaký řád. Jak jí říkají, té odpudivé ženštině? Nějak jako Truhla, to je zdejší výraz pro chytrou hlavu. Truhla, podivné. Asi jako pokladnice moudrosti. Důmyslný národ, tihle Češi. Truhla, kdo by to byl řekl.

"Pojď," vybídla Ditera siláka. "Podíváme se."

Vyšli ven a Kriegel je váhavě následoval.

Vrstva těl nebyla rovná, byly na ní jakési vyvýšeniny a opravdu, vzato statisticky, významný počet těl směřoval hlavou ke středu těchto nevysokých kopců.

Byla to těžká a nepříliš povznášející práce.

Keggar rval od sebe těla propletená rukama i nohama. Dusil se puchem, který vyvěral ze spodních vrstev a bylo mu na omdlení ve chvíli, kdy se na dně nepravidelné šachty, již se mu podařilo za dívčině pomoci a Kriegelově asistenci vykutat, zabělela veliká bílá ruka.

"Skafandr!" zvolal pan Kriegel. "To je přece ochranný oděv!"

Jako očarovaný hleděl na Diteru. Usmívala se. Znovu si uvědomil, jak by mohla být krásná, kdyby se procházela po Champs Elysées, místo aby se hrabala v hromadě zteřelých lidských těl...

"Oni nezemřeli jen náhodou," řekl tiše. "Zabili se vzájemně. Rvali se, dokud jim stačily síly. A velitelé se na to dívali tam odsud," ukázal palcem na velín, "protože věděli, že je to marný boj."

"Vy jste chytrej," podotkla Ditera ironicky. "Vám by taky měli říkat Bedna."

Bedna nebo truhla? znejistěl pan Kriegel.

"Nešpekulujte a pojďte pomoc. Řekla bych, že nás čeká hromada práce. Doslova, jestli mi rozumíte."

Čekalo jich dokonce několik hromad práce, jak se záhy ukázalo. Nejvíc námahy jim dal první skafandr. Přestože přinutili k práci i Tarda a Massiniho, byli skoro na konci sil, než se jim podařilo ochranný oděv vyprostit. Nakonec ležel venku, ohavný na pohled, poskvrněný pozůstatky, které na něm tak dlouho ležely, ale zřejmě neporušený.

"Mimochodem, bacha," řekla Ditera. "Ne aby někoho napadlo myslet na levačku."

"Nechápu vyjádření," řekl pan Kriegel.

"Levačka nebo levota, to je švindl a podfuk, rozumíme? Kdybyste například vy si oblík skafandr a chtěl zdrhnout, tak by to byl blbej nápad, jasný?"

"No dovolte..."

"To právě nedovolím," řekla Ditera přísně.

"Šéfe," zvolal radostně Massini, který se rychle vzpamatoval. "Laserový řezač funguje."

Skafandr měl laser ve standrardní výzbroji a kryonický akumulátor držel i po těch letech - podle výrobního štítku byl více než sedmdesát let starý - skoro devadesát procent náboje.

Ditera nepřijala Massiniho zprávu s velkým nadšením, protože netušila, o čem Francouz mluví, ale zaradovala se ve chvíli, kdy přístroj uvedl do chodu. Další pahorek mrtvých už nebylo nutno pracně dobývat a jednotlivá těla postupně rozplétat od sebe. Laserový paprsek je krájel bez námahy, ovšem za cenu štiplavého smrdutého kouře, který brzy naplnil celou rozlehlou místnost. Nevšímali si však toho, co dýchají. Popadla je jakási zběsilost, propadli se do pracovního tranzu, a naděje, která byla teď reálná, doslova hmatatelná, jim působila větší blaženost, než vzduch rajské zahrady Edenu.

Za stejnou dobu, za jakou vydolovali první ochranný oděv, se zmocnili tří dalších. Všechny odnosili do velínu, kde je Ditera kusem uniformy stržené z jedné z mrtvol očistila z nejhoršího. Massini se přesvědčil, že keramické zásobníky kyslíku jsou neporušené a tlakové ventily pracují bezvadně. Neskrblil chválou na adresu těch, kteří skafandry před desítkami let vyrobili.

"Jednu vadu ale mají," podotkla Ditera.

"Vy musíte pořád do něčeho vrtati," řekl pan Kriegel znechuceně. "Co tentokrát?"

"Je jich málo. Čtyři. A nás je pět."

Pan Kriegel stiskl rty. Usoudil, že nastala chvíle tak zvaná historické a po dramatické prodlevě pronesl slova, též tak zvaná historická:

"Najdeme tedy pátý."

Jen aby, pomyslela si Ditera zcela nehistoricky.

Pochybnosti se jí vynořily v mysli už před jistou dobou, kdy si připomněla vzezření místnosti, jak vypadala ještě před zahájením práce. Kolik bylo těch vyvýšenin? Vzpomínala si na čtyři, mohla se ovšem mýlit.

Pracovali dál, usilovně. Postupně odklidili odsuvné dveře velínu, otevřeli je dokořán, uvolněná těla nanosili dovnitř a skafandry naskládali k té stěně sálu, kde se dostali až na podlahu.

"To už nemá cenu," řekl Keggar. "Jsou jenom čtyři. Přeházeli jsme všechno."

Velín byl už plný a podlaha ze dvou třetin byla naopak volná. A hromada, která se vršila u stěny naproti otevřenému průchodu, zcela určitě nic pod sebou neskrývala, tím si byli jisti.

"Takže čtyři se oblíknou a jeden zůstane v loji," shrnula Ditera situaci. "Takový věci se stávají. Vždycky jsou s tím mrzutosti. Kdo bude ten pátej?"

"To je snad jasný, ne?" odpověděl Keggar otázkou a díval se na Tarda.

"Já?" vykřikl ubožák. "Jsem přece urozený člověk, rytíř konvertista a... potomek Joachima Tarda."

Nikdo neřekl ani slovo. Jediný, kdo mu neuhnul očima, byla Ditera.

"Jo, jsou to mrzutosti, pane Tardo. Jednoho budem muset obětovat. Jak ta to tak koukám, budete to nejspíš vy."

"Proč?!"

"Na to je jednoduchá odpověď. Prostě proto, že jste nejslabší."

"Ať je to on!" vykřikl Tardo a ukázal na Keggara. "Nikdo se ho neprosil, aby za námi chodil. To kvůli němu..."

"Jasně, kvůli němu jsme tady," přisvědčila stopařka. "Jenže on není nejslabší, dovedete to pochopit?"

Keggar se ušklíbl. Nejslabší rozhodně nebyl, to tedy ne. Založil ruce na prsou a mimoděk si pohladil vzdutý biceps.

Tardo chtěl něco říci, ale najednou se roztřásl, podlomily se pod ním nohy a upadl. Lhůta uplynula a dostavil se druhý záchvat drogového hladu, ještě horší než ten první.

"To nám ještě chybělo," podotkla Ditera znechuceně.

Tardo naříkal Kriegelovi u nohou.

"Všechno povím... všechno."

"Trochu pozdě. Tak tedy Joachim Tardo," řekl Kriegel přísně. Naklonil se nad zhroucenou postavou. "Mluvte. Co o něm víte?"

"Byl to... můj praděd," zasípěl rytíř."Dejte mi... immortin"

"Co o něm víte?"

"Můj praděd..."

"To už jsme slyšeli. Chci více věděti."

"Otec mého děda."

"To už pradědové bývají. Co dál?"

"Nikdy... nikdy jsem ho neviděl."

"Co o něm víte?"

"Nic... Nic."

Massini se už poněkud uklidnil. Bylo mu jasné, že šéf se už rozhodl. Vyslechne toho chcípáka a skafandr mu nedá. Situace mu teď naopak připadala docela zábavná. Kriegel vytáhl krabičku.

"Dostanete vstupenku do ráje. Ale jenom za informaci."

"Nevím... Nevím..."

"Lže," řekl Massini stroze.

"Obávám se, že ne. V tomhle stavu nikdo lháti neumí," odpověděl Kriegel.

"Nelžu!" zvolal Tardo. Snad si myslel, že dostane drogu jako odměnu za dobré chování. Kriegel ukázal Massinimu na skafandr.

"Natáhněte to na sebe. A vy ostatní taky."

"Co bude s ním?" ukázala Ditera na Tarda.

"Už teď je víc než mrtev," odpověděl Kriegel.

"Chcete ho tady nechat?"

"Jestli je vám ho líto, zabte ho," řekl Francouz lhostejně.

"Je mi ho líto," řekla Ditera. "Zabíjet ho ale nechci."

"To je problém do vás," odtušil Kriegel. Massini se už oblékl a také Keggar pracně soukal objemné tělo do ochranného oděvu. "Zabije ho tedy pan Massini."

"To se mi nelíbí," řekla Ditera.

"Vy činíte potíží mnoho," houkl na ni Kriegel podrážděně.

"Neví nic, mluvil by, kdyby měl co," řekla dívka a Tardo bekavě přisvědčoval. "Ať tedy sejde ze světa bez bolesti a strachu."

Kriegel pochopil.

"Tam?" ukázal na otevřené dveře do sousedícího sálu, odkud sálala smrt. Ditera přikývla.

"Dejte mu jeho poslední dávku. Půjde jako beránek a pak..."

"Nikdy bych nevěřil, co je ukryto ve vás," podotkl Kriegel. "Dobrá, dám mu drogu. Ale její cenu vám strhnu z platu."

"Až budeme venku," řekla Ditera, "povím vám, co si myslím o vás a vašem platu."

Kriegel se už pevně rozhodl, že nebude brát dívčiny urážky na vědomí. Vzal tedy z krabičky jednu pilulku a položil ji Tardovi do napřažené dlaně. Okamžitě ji spolkl a za chvilku omládl, ve tváři se mu objevil úsměv.

"Děkuji. Jste velice laskav. Jsem vám velice zavázán."

"To tedy jo," řekla Ditera. Vzteklými pohyby na sebe navlékala ochranný oděv. Také Kriegel se oblékl, přistoupil k Tardovi, pomohl mu na nohy a jemně ho uchopil pod paží.

"Půjdeme, pane rytíři. Není to tu pěkné."

Společně vstoupili do otevřených dveří a ostatní je následovali.

Dveřmi vešli na kovovou plošinu, uvislou jako vlaštovčí hnízdo na stěně obrovského podzemního sálu.

Byla to obrovská místnost, do které by se snadno vešla celá Kubištova tvrz. Betónové stěny byly ukryty za lesem kovových traverz, zčernalých věkem. Na podlaze se rozprostírala pavučina kolejnic. Jeřáby úslužně napřahovaly do prostoru svoje ruce a kladky s mohutnými háky tkvěly v mrtvém prostoru jako chrámové lampy. Dolů vedlo železné schodiště. Také strop byl kovový a bylo zřejmé, že je posuvný. To nejzajímavější a nejdůležitější však bylo umístěno uprostřed prostory. Ditera nikdy nic podobného ve skutečnosti neviděla, jen o takových věcech slyšela vyprávět pamětníky. Je to letadlo, nebo dokonce raketoplán schopný letu na oběžnou dráhu kolem Země! Vysoký jako třicet, čtyřicet vzrostlých chlapů. Světlo lumiforů připevněných ke stěnám se lomilo na jeho lesklých plochách. Nahoře obložený černými keramickými destičkami, dole mohutné motory. Krátká křídla trčela do stran. Vsazen byl do silných kolejnic, které vedly přímo vzhůru k otevíracímu stropu.

V sále leželo mnoho mrtvol mezi rozházenými troskami. Bylo zřejmé, co se tu kdysi stalo - u protější stěny cosi vybuchlo, beton byl ožehlý a jakési kovové konstrukce tam byly pokroucené strašlivou silou výbuchu. Kousek dále ležely žluté válce, dlouhé na deset kroků, v průměru na dva sáhy dospělého muže. Stejné válce měl raketoplán připevněné pod křídly. To byly zřejmě zásobníky síly, která dokázala dát letadlu pohyb, usoudila Ditera. Jeden vybuchl a proto je tu všude taková paseka, uvažovala Ditera.

Nechráněný Tardo za tu krátkou dobu, kdy stáli na plošině, už dostal smrtelnou dávku záření. Ovšem ještě žil. V opojení si neuvědomoval, že se propadá do nebytí. Vytřeštěně hleděl na kosmický letoun a něco opakoval. Pak ukázal vpřed.

Jeho výkřik byl tak silný, že ho všichni slyšeli i přes stěny ochhranné přilby:

"Nekrokrator!"

Kriegel popadl Tarda za ramena, otočil ho a doslova ho vhodil zpátky do místnosti, odkud přišli. Zatáhl ho kus od dveří, rozepnul uzávěr přilby a sundal si ji. Ostatní ho váhavě následovali.

"Co jste to řekl? Opakujte to, pane rytíři."

"Nekrokrator..." odpověděl Tardo.

"Co víte o Nekrokratoru?"

"Nic."

"Kde jste slyšel to slovo?"

"Nevím."

"Jak vás napadlo?"

"Když jsem viděl... tu věc."

"Co je ta věc?"

"Nevím."

Kriegela vyrušilo z výslechu podivné prasknutí. Otočil se a viděl, jak bezvládný Massini, podobný loutce vypadává Keggarovi z rukou. Hlava mu volně klimbala na zlomeném krku.

"Co jste to..."

"Teď pan Tardo bude potřebovat skafandr, nemyslíte?" zeptal se silák uštěpačně.

"Jak to..."

"Vidíte? Nejenom já dovedu přemejšlet," řekla Ditera a přívětivě se na Keggara ušklíbla. "Tak dělejte! Musíme ho svlíknout."

Kriegel byl tak užaslý, že nedokázal nic říci, natož se pohnout. Keggar s Diterou vytáhli mrtvého Francouze ze skafandru a pak šetrně Tarda oblékli. Na Francouze padl děs. Ozbrojený Massini mu dodával jisotu mezi těmi zdejšími strašlivými Čechy, zloději, narkomany a lidožrouty. Teď ale byl Massini po smrti a jeho zbraň, jak si stačil všimout, zmizela Keggarovi ve vaku pověšém u pasu.

Nezdálo se však, že by děsiví Čechové chovali vůči Francouzovi zlé úmysly.

"Pracujeme za vás, pane Kriegel," řekla konečně Ditera. "Pan Tardo nakoupil tolik záření, že mu moc života nezbejvá. Musíme sebou hodit. Jinak nám zakokrhá a vy nikdy nepřijdete na to, co všechno se v jeho makovici skrejvá. A teď bacha: žádný strhávání z platu. Naopak, za tohle bude příplatek, a pořádnej! Protože, aby bylo jasno, jestli jsem z celé téhle šaškárny něco pochopila, tak to, že jde o velkou věc. A pro nás dva je to možná poslední příležitost, jak se dostat pryč z prdele, který se říká Praha!"