"Uklidněte se, pane. Nemáte čeho se bát," řekla ta žena. Vypadala mladě, všichni v tomhle nestydatě krásném světě tak vypadali, ale tyátr života běžel před jejíma poněkud zkalenýma očima už hezky dlouho. Měla na sobě přiléhavé šaty z pružné, sametu podobné látky tmavě brčálové barvy, s výstřihem tak malým, aby jím mohla protáhnout hlavu. Rukávy se jí táhly až po zápěstí a Tarda napadlo, že nejspíš skrývají nějaké skvrny na pažích. Pokud jde o tělesné inženýrství, zdálo se, že v jisté době usilovně pracovala na zvýraznění druhotných pohlavních znaků. To ale už je dávno. Stále ještě měla pevná ňadra, roztomile zakulacené bříško a zadničku příjemně vyšpulenou nad dlouhými stehny. Přiléhavé šaty na toto vše upozorňovaly- ale byla to už jen rutina, ne prvořadý úmysl a cíl. Je jí to jedno, uvědomoval si Tardo. Je smyslná ze zvyku, tedy bez skutečné smyslnosti.

Immortin, blesklo mu hlavou. No ovšem, to děvče jede v ráji.

Kráčeli rozsáhlou halou spoře osvětlenou polovyhaslými lumifory. Obrovité stroje zšedlé prachem, strašidelné už tím, jak byly tiché, se tu skláněly nad zamrzlými výrobními linkami. Tu a tam dokonce ležel na pásu nějaký polotovar, bezmocně mrtvý jako lidský zárodek po potratu.

Když mě někdo nabádá, abych se nebál, znamená to, že je tu důvod ke strachu. Ale... Třeba je to hloupost. Nemám se čeho bát! Pan Kriegel mě ochrání a pak je tu taky Ditera, která ho má ráda.

Kroky duněly po podlaze. Tardo si už dávno odvykl chodit po dokonale hladké dlažbě. Dával pozor jak klade nohy a proto mu to chvilku trvalo než si uvědomil, že kročeje vyťukávají rytmus pohřebního pochodu.

Žena přistoupila ke dveřím vsazeným do stěny tak, že s ní takřka splývaly, a zbytečně prudkými, jako by netrpělivými údery prstů vyťukala vstupní kód. Dveře, vsazené do vyježděných kolejek a ovládané napůl spálenými lineárními motory se cukavě rozevřely.

Vešli do místnosti vybavené kancelářským nábytkem

Rozhlížel se po místnosti. Kancelářský nábytek: stůl pevný s dvakrát větší plochou, než by potřeboval nejgenerálnější ze všech ředitelů. Ocelová křesla jsou zřejmě přilepena k podlaze. Oráklové terminály nikdo nikdy nepoužil - nešlo to, jsou to určitě jen prázdné skřínky. Co to znamená, proč je nábytek tak důkladný? Toto přece není obyčejná kancelář...

"Ditera je hodné děvče," řekla žena lhostejně. Proč o ní začala mluvit, napadlo Tarda. Já taky vím, že je to hodné děvče.

Obešla stůl a ohlédla se, aby se přesvědčila, že ji Tardo následuje. Cupal za ní, jako kdyby muž přepadlý přes palubu krauloval ze všech sil za lodičkou, která se poblíž pohupuje ve vlnách.

Ocitl se za stolem právě ve chvíli, kdy ho průvodkyně už obešla.

Ležérně se dotkla senzoru lampy, ale lucerny se nerozsvítily. I ta lampa je falešná, uvědomil si Tardo. Vzepjal se v něm vztek. Proč se mnou ta ženská hraje tyátr?

Přidal do kroku a vzápětí se uhodil o neviditelnou stěnu. Senzor lampy měl přece jen nějaký účinek - aktivoval polarizátory, které způsobily, že molekuly vzduchu vytvořily stěnu sice jen mikrón silnou, ale neprostupnou.

"Paní! Paní!"

Křičel ze všech sil. Otočila se, ne snad proto, že ho slyšela. Polarizovaný vzduch zvukové vlny nepropustí. Zřejmě ji jen napadlo, že bude asi křičet.

V očích, těch zkalených pozorovatelích tyátru světa, jí seděl smutek.

Udělal dlaní pravé ruky gesto bratrství. Nevěděl proč - udělal to jen tak, automaticky. Ta žena byla velmi stará, už teď si tím byl jistý a definitivně ho o tom přesvědčil fakt, že se otočila. Zajímal ji jeho osud, a zájem o jiné je jeden z nejdojemnějších přežitků jednadvacátého století, které zplodilo zlo zvané nesmrtelnost právě proto, že se o osud lidského individua tolik zajímalo.

Ztuhla. Už dlouho tohle gesto neviděla.

Pak pomalu, váhavě, vztáhla pravici a opakovala jeho gesto.

"Zdravím tě," napsala do vzduchu poněkud nešikovnými pohyby. "Omlouvám se. Už dlouho jsem...Nevím jak..."

V době, kdy po upálení svatého Maria vrcholila špiónománie, přecházející v hony na čarodějnice, přežívala technologie tajných odposlechů. Prakticky každá místnost každého domu - a tvrdilo se, že i každý čtvereční metr volné plochy - byla odposlouchávaná a giganticky výkonné počítače údaje vyhodnocovaly. Tehdy vznikla dokonalá posunková univerzální řeč. Pod dohledem miliard elektronických uší svět ztichl.

"Taky už... neumím dobře," odpověděl Tardo.

"Co chceš?"

"Jít za panem Kriegelem. Chci se setkat s Diterou"

"Nemůžu. Nejde to."

"Zruš tu stěnu. Pusť mě ven."

"Ne. Zabili by mě."

"Kdo?" Něco ho napadlo. "Kriegel! Ten..."

Tardo vykroužil rukama složité gesto, které v jistou dobu znamenalo nejtěžší urážku: složitým propletencem pohybů i kombinací náklonu prstů gesto vyjadřovalo směs nanejvýš odpuzujících sexuálních deviací, násobených pochybným původem a charakterovými vadami. Žena gesto neviděla jistě desetiletí. Tardo ho vykroužil tak umně, že se dala do smíchu. V temnotách obklopujících Tarda vysvitla naděje. Kdo se směje, je člověk.

Vzápětí ale zvážněla a světlo naděje zhaslo.

"Kriegela se nebojím. Ten není nebezpečný. Zato ale..."

Pak pomalu a soustředěně začala vypisovat hlásky, a z nich se složilo jediné jméno.

*

"Čarodějnice jedna zrádná," poznamenala Sylvie di Masoti. Pak se odvrátila od obrazovky k Paulovi Kriegelovi. Žena v zeleném právě dopsala gesty poslední literu jejího jména.

"Jak to, že nejsi nebezpečný? Proč se tě nebojí?"

Francouz pokrčil rameny.

"Určitě je ze mě podělaná," zabručel. "Jenže ráda žvaní."

"Řekla, že se tě nebojí," poklepala Sylvie di Masoti dlouhým vyleštěným nehtem na obrazovku. Ráda se dotýkala předmětů i lidí. Kriegel věděl proč, a bylo mu z toho všelijak. Sylvie di Masoti byla Smrt, dokonalá práce, konvertovaná kostra, potažená tím nejdokonalejším a nejdražším bioplastikem. Vypadala jako živá, hnusně jako živá. Všichni ji o tom museli ujišťovat, a běda, když to nedokázal dost spontánně. Kdo dal stínem najevo, že si uvědomuje, co se skrývá pod vrstvou té pružné, na tělesnou teplotu prohřáté matérie, byl ztracen. Prostě, dali ho Diteře. Kriegel se vždycky podivoval její posedlosti. Vždyť každý člověk, co jich jen běhá po světě a pod povrchem země, má pod vrstvou tělesných tkání kostru, za každým obličejem vězí škleb lebky, pod sebekrásnějšími ňadry se ježí žebra, proteplené a žádoucně vlhké lůno je vsazeno mezi klouby kyčlí a kosti pánve. Přesně takové, jakou má Sylvie di Masoti. Jeden rozdíl v tom ale byl. Moje kostra, tak uvažoval Paul Kriegel ve své chytré krásné hlavě, se nikdy nedostala na světlo boží, kdežto ta její ano. Maličkost, ale hraje zřejmě roli.

Sylvie di Masoti, žena nadaná veškerou krásou, jakou lze najít v katalogu, stála v čele nejsilnějšího gangu pašeráků immortinu. V několika tajných, doslova podzemních válkách podlomila moc gangů konkurenčních, po vlnách neslýchaného ukrutenství projevila diplomatické vlohy a udržela tak mír po vyhraných bitvách - schopnost, málokterý ze státníků minulosti to dokázal tak dobře, jako ona.

Paul Kriegel se ale synteticky krásné Sylvie nebál. Dokázal něco, co nedovedl žádný jiný muž termitiště: dovedl ji ukojit. Přestože byla asi tak živá, jako koupací houba, uměl v ní vyvolat vzrušivé stavy a dokonce autentickou pohlavní rozkoš. Nevěděl, jak je to možné, ale bylo tomu tak a to mu stačilo.

"Proč se tě Betty nebojí? Ty s ní něco máš!"

Kriegel pokrčil rameny. Bez komentáře, znamenalo to gesto. Věděl, že ujišťování o věrnosti nemá žádný smysl. Uvědomoval si ale, co dokáže napáchat chorobná žárlivost této nepřirozené bytosti.

Sylvie di Masoti vstala. Pokud jde o oblečení, byla pravý opak Betty. Šarlat. Zlato. Výstřihy, krajkové manžety. Brilianty. Kopie královské róby... Jaké? Kriegel to kdysi věděl. Anglické královny, nebo německé. Z dvaadvacátého století. Nebo z dvanáctého? Vždyť je to jedno.

"Jdi dolů," řekla Sylvie di Masoti svému milenci, ale také sluhovi. "Postarej se o to, aby všechno proběhlo tak, jak se patří."

"Vždyť je tam Betty!" zaprotestoval Kriegel.

"Tvoje milovaná Betty," opravila ho Sylvie di Masoti. "Je šikovná. Všechno zastane. Mohla by snadno dělat to, co ty, nemyslíš?"

"Všechno ne," namítl Paul Kriegel, zasmál se, ale od srdce mu to nešlo, tím spíš, když viděl, že na tváři Sylvie di Masoti se neobjevil ani náznak úsměvu.

Vstal tedy od terminálu a bez pozdravu vyšel na chodbu. V kritických okamžicích dělal uraženého. Vždycky mu to zatím vyšlo, ale ucho džbánu se jednou utrhne. Sylvie di Masoti jednoho dne ho neodprosí, nezatáhne do postele. Prostě ho strčí Diteře do náruče.

*

Tardo se s Diterou seznámil, ba sblížil během té sedmidenní cesty z Prahy do Norimberka, během níž ozbrojenci Paula Kriegela odrazili ne méně než čtyři útoky tlup lupičů a fanatiků rozmanitých očistných sekt, přičemž nebylo zcela jasno, kteří z útočníků jsou zločinci a kteří světci.

"Snad si nemyslíte, pane rytíři, že tato roztomilá mladá dáma je lidojedka," promluvil k Tardovi pan Kriegel při první příležitosti, kdy se ocitli o samotě a mohli si v klidu promluvit. Jako všichni kupci, i Kriegel se svou družinou přebývali na druhém břehu Vltavy za palisádami ungeltské tvrze, toto místo dávalo útulek už obchodníkům s pazourkovými nástroji v době kamenné. "To všechno jsou jenom žvásty dobré pro zpitomění hlupce Lisseta."

"Myslíte pana Namuru," řekl Tardo nesměle. Bál se, že jde o nějakou zkoušku věrnosti. Kriegel mohl být s Lissetem, odpusť svatý Mario, s Namurou domluvený...

"Olaf Lisset, smrtek od šibenice odříznutý, podvodník, který se vydává za Namuru. Takových jsem viděl tucty. Už dlouho jim pšenice nepokvete. Cítím to ve všech kostech. Pane rytíři, vy jste slušný, zkušený člověk. Potřebujeme spolehlivé lidi v ústředí. Obchod se rozrůstá, omezující předpisy polevují na síle, tajou jak sníh na jarním slunci, věříme, že se technologie bude šířit legálně - už velmi brzy. A vy jste člověk, který ještě pamatuje staré časy."

"Co o mě víte?"

"Všechno, co je potřebné a důležité, pane rytíři. A všechno co vím ve mě podporuje pocit důvěry." Přistoupil ke dveřím do sousední místnosti. Pootevřel je. "Ditero, pojď k nám."

Vešla půvabná, možná až nezdravě křehká dívka v plátěné bundě a kalhotách barvy slonové kosti. Tardo nechtěl věřit, že je to ona, ta špinavá kreatura s černými špičáky...

Usmála se. Mezi rty jí zasvítily bělostné zuby.

"Budete si jistě rozumět," řekl pan Kriegel.

"Jsem ráda, že mě vidíš v pravé podobě," pravila Ditera měkce, hlasem nečekaně hlubokým, trochu zastřeným. "Samotné je mi ze mě špatně, když se vidím v převleku."

"Musím před ní schovávat zrcadla," pousmál se pan Kriegel. Z cestovní brašny vytáhl láhev vína a tím pro Tarda nastal řetězec krásných chvil, přerušených okamžiky vzrušení, když Kriegelovi muži bojovali s nájezdníky. V Norimberku se poutníků ujali rytíři konvertisté hřbitova Svatojánského. Co se dálo potom, Tardo nevěděl: omámili ho jakousi drogou a procitl až v podzemí, jehož existenci sice tušil, jako každý jen trochu vzdělaný a informovaný obyvatel světa na povrchu, ale jehož skvělost si nedokázal představit ani ve snech, jakkoli ho mohl odvodit ze vzpomínek na staré časy. Tam pohádkový život pokračoval až do okamžiku, kdy mu ta ženská osoba doporučila, aby se nebál, neboť není čeho.

Tardo měl své zkušenosti a věděl tedy, že podobné rady lidé dávají jen tehdy, je - li nebezpečí bezprostřední.

*

Betty Masonová byla překvapena, když ten směšný cizinec, podle všeho nějaký šupák, přivandrovalý ze svinčíku na povrchu, ji oslovil posunčinou. Připomnělo já to mládí strávené ve welšském Bangoru, kde moře je všední jako každý pracovní nástroj a červánky odrážejí fialovou barvu nedalekých břidlicových útesů. Jako děvče také hodně konspirovala, zapojila se do hnutí Mariových mstitelů, hnutí povahy poněkud teroristické, které ale bylo vhodné k tomu, že jí dalo průpravu pro zaměstnání, jemuž se nyní věnuje již šestou desítku let.

Zaplavil ji opět ten báječný pocit bezpečí, kdy člověk klame všudypřítomné ucho a svobodně komunikuje na jakékoli téma. A její radost byla o to horší, když viděla, jak šupák z povrchu reaguje, jak propadá hrůze a beznaději.

"Oklamali tě, milý příteli," gestikulovala Betty. Vybavovala si znalosti dávno zasuté do suterénů paměti a každým gestem hovořila svižněji a výmluvněji. "Ditera je skutečně kanibal, Sylvie di Masoti skutečně má výzkumnou laboratoř a vědátoři skutečně získávají immortin ze chcanek té běhny."

Měla radost, že se rozpomněla i na hrubší výrazy.

"Immortin je účinnější, když se získá z těla poznamenaného fyzickou bolestí, to přece víš. Zvířata se před zabitím týrají. Ditera si proto dává načas. Zná důmyslné hmaty. Nejdřív oběť ochromí, aby se nemohla hýbat. Neznamená to ale, že by centrum bolesti otupělo. Naopak, řekla bych, že oběť trpí ještě hůř. Viděla jsem to mnohokrát. Já jsem, abych tak řekla, velitelka tvé přítelkyně Ditery. Musí mě poslechnout na slovo. Vykoná všechno, co jí řeknu. A já se pak tady bavím podívanou, kterou mi připraví. Vždycky má pro mě nějaké překvapení. Je to skutečně šikovná bestie."

Leskly se jí oči. Přestala se ovládat, temné vzrušení vyplouvalo z hlubin její bytosti, rozvolňovalo se, dralo se na povrch - a devastovalo kosmetické úpravy, které maskovaly obličej staré ženy do mladistva a úhledna. Najednou na doposud hladké tváři vystoupily záhyby a zlomy miliónkrát opakovaných grimas sadistické nenávisti. Tvář se jí rozpadla, vypadala jako snýtovaná z fragmentů několika obličejů a všechny patřily obyvatelům pekla.

Tardo se na ni ohromeně díval. Vnímal slova, ale nechápal plně obsah. Bál se, ale nebyl si jist, čeho víc, zda toho, co vidí nebo toho, co ho čeká. Za zády mu cosi zahučelo. Otočil se právě včas, aby viděl, jak velký segment zadní stěny mizí ve stropě. Za ním se objevil černavý obdélník tmy a v něm sinalý přízrak a ten přízrak byla Ditera.

Pod vlivem toho všeho, co mu žena v zelených šatech gestikulací sdělila, očekával, že spatří Diteru takovou, jakou ji viděl poprvé, v sídle smrtka Lisseta, špinavou a sinalou, zvěstovatelku hrůzy. K jeho bezmezné úlevě však z přítmí vystoupila křehká dívka, již si za těch několik dní oblíbil a kdyby to bylo možné, jistě by ji pojal i fyzicky.

"Ditero!" vzkřikl a pokročil k ní. "Kdo je ta odporná babice..."

Zmlkl, protože si všiml, jak se Diteře lesknou oči a třesou ruce.

"Jdi ode mě..." zachraptěla dívka. Jakmile se jí pootevřely rty, Tardo znovu spatřil špičky černých zubů. "Odejdi. Nebo..já tě...""

"Nemůžu. Nejde to... Nepustí mě odtud!"

"Já vím. Já vím. Ubohý...Měla jsem tě ráda..."

Vykročila k němu. Ustupoval. Nespouštěl z ní oči. Nechápal, co se to s ní stalo, jen to mu bylo jasné, že se ocitla v područí nějaké síly, která ji přemáhá, láme jí vůli, dělá z ní stroj. Narazil zády na stěnu polarizovaného vzduchu. Ditera byla od něho čtyři, pak tři kroky. Zastavila se a pohlédla někam přes jeho rameno.

Ohlédl se.

Do místnosti, kde zeleně oděná žena křepčila v tanci barbarské nenávisti, vstoupil Paul Kriegel, štíhlý, elegantní, jako ztělesnění pořádku a slušnosti. Dalo by se čekat, že ta příšerná osoba se rázem zklidní, ale opak byl pravdou.

Ženština se otočila, a když spatřila příchozího, vrhla se mu kolem krku a začala ho líbat na ústa.

Bránil se, snažil se ji setřást, ale podařilo se mu to teprve krátkou, ale prudkou ranou pěsti do žaludku.

Žena se ho pustila.

Zdálo se, že Kriegel je po tom útoku vyděšený. Co chvilku pohlížel kamsi vzhůru, jako by čekal podporu... Žena nabyla dechu a Tardo viděl, jak gestikuluje směrem ke Kriegelovi:

"Miláčku! Ty jsi přišel! Chci tě... zase tě chci! Pomiluj mě a budeme se přitom dívat na Diteru, jak..."

Následovala druhá rána, tentokrát ji zasáhla do úst.

Žena odletěla několik kroků na zad a upadla.

A bezmála upadl i Tardo.

Neviditelná stěna polarizovaného vzduchu, o kterou se opíral, zmizela.

Kriegel si toho všiml a vykřikl. Pak se znovu podíval do míst, kam pohlížel už několikrát a zoufale zvolal:

"Sylvie, ona se zbláznila! Nevím, co to do ní vjelo. Proč jsi zrušila stěnu? Sylvie moje milovaná, prosím tě... to je strašné nedorozumění. Přisám Mario, nemůžu za to! Zbláznila se."

Přikročil k ležící ženě a několikrát ji nakopl.

"Krávo! Krávo hnusná, šeredná, blbá!" řval na ni.

Betty Masonová, teď už zase plně při smyslech, tvář už znovu zklidněnou a zkrásnělou - třebaže jí krvácel rozbitý spodní ret, se usmála.

"Hlupáku," řekla mu takřka vlídně. Podívala se pak někam vzhůru. "Tak je to tedy. Nejenom odposlech... Milostivá paní šéfová nejenom slyší, ale i vidí. Tak poslouchej, ty královno všech svinských čubek. Spala jsem s tvým milencem, stokrát, možná tisíckrát. Je v posteli celkem fajn prasák, to se musí uznat. Jen to se mi nelíbilo, jak tě pomlouval, jak mi kňučel po milování do ucha, jak se mu hnusí, že musí šoustat se smrtkou, s oživlou kostrou..."

Paul Kriegel, zkoprnělý hrůzou, se vzpamatoval, jediným skokem překonal vzdálenost, která ho dělila od ženy, která se zvolna zvedala a už jen pololežela, opírajíc se o loket a prudkým kopancem ji zasáhl do žaludku. Pak následovalo ještě jedno dupnutí na hrdlo, provázené ostrým lupnutím zlomených krčních obratlů.

Ditera vykročila.

Tardo ji zaslechl a prudce se k ní otočil.

Dívala se kamsi mimo, za jeho rameno. Ustoupil jí z cesty. Vydala se přímou cestou ke Kriegelovi.

Asistent Sylvie di Masoti ustoupil až ke dveřím, ale jak se dalo čekat, byly zamčené.

"Sylvie!" žadonil a vzhlížel k nebesům jako kajícník ze starých časů, "Sylvie, nesmíš věřit jedinému slovu, co ta čubka řekla. Miloval jsem tě a miluju tě, nikdy bych tě nezradil..."

Pak si uvědomil, že bez jeho zrady by Betty Masonová nemohla vědět o tom, že Sylvie di Masoti je ve skutečnosti Smrt. Zmlkl a zhrouceně klekl na kolena.

Také Tardo poklekl. Očarovaně pozoroval Diteru, jak jde k

Tardo se díval, jak se Ditera nad Kriegelem sklání, chápe ho jemně za rameno, tiskne je prsty. Tělem Paula Kriegela proběhl prudký záškub a pak strnulo.

Ditera se plaše ohlédla po Tardovi, pustila mužovo rameno a netrpělivě mávla na Tarda dlaní, jako by ho chtěla zaplašit. Jdi pryč, znamenalo to gesto. Je to moje věc. Nedívej se a neposlouchej.

Jako pes odplížil se po všech čtyřech za psací stůl, který obvykle sloužil jako tabule pro pekelné hody té ženy, opřel se o něj zády, stiskl oční víčka a přitlačil dlaně k uším.

A přesto se mu zvířecí řev toho člověka zadíral do dřeně kostí.

Trvalo to delší věčnost, než jakou obsahoval celý jeho dosavadní život. Promítl si všechny hrůzy a bědy, jež až doposud zakusil *****.

Pak nastalo ticho.

Čekal druhou věčnost, než zaslechl kroky.

Naklonil se bokem a odvážil se povykouknout zpoza stolu.

Ditera, zmáchaná krví, jen obličej jakž takž očištěný, stála před ním.

"Zapomeň. Musíš zapomenout. Já vím...nejde to. Ale snaž se."

Neměl ponětí, co na tohle má říct.

"Dveře jsou zase otevřené. Nechápu, co paní zamýšlí. Přeje si nejspíš, abychom odešli... Jinak by je neotevřela."

Mluvila opět měkce, příjemně a na ženu hlubokým hlasem. tardo by si mohl namlouvat, že rudé skvrny patří k nějakému bláznivému výstřelku módy, kdyby nedaleko dveří neleželo ohlodané mrtvé tělo, které ještě před dvěma věčnostmi bylo Paulem Kriegelem.

Vzdychla.

"Víš, jak se říkalo dřív... Nikdo není dokonalý."

Propadl se do záchvatu hysterického smíchu. Ditera se od něho odvrátila. Přistoupila k mrtvé Betty Masonové, očistila si ruce o šaty a překulila ji na břicho. Stiskla jakési místo na zadní části zelených šatů. Rozevřely se jako veliký exotický květ a obnažily nahotu zdůrazněnou spodním prádlem. Kdyby se Tardo byl díval, mohl mít určitou satisfakci: žena měla vskutku na pažích nepěkné hnědavé skvrny.

Ditera nešetrně vyškubla šaty zpod ležící postavy. Potom obešla stůl i zhrouceného Tarda, kterému se škubala ramena a z očí se valily slzy. Bylo slyšet hukot vody a za chvilku se Ditera objevila znovu, oblečená do zeleného.

Popadla Tarda za rameno. Uvědomoval si, že by jí stačil jediný stisk a mohla by ho ochromit stejně, jako to prve udělala Paulovi Kriegelovi. Tentokrát ho jenom přiměla, aby vstal.

"Musíme pryč. Paní si to přeje."

"Sylvie di Masoti?" vybavil si Tardo jméno, jež mu žena v zeleném - nyní bezvládná mrtvola - vyjevila tajnou řečí gestikulace.

"Ty znáš to jméno?" vydechla Ditera užasle. "Pak je o důvod víc, proč zmizet."

"Jak to?" nechápal Tardo.

"Kdo zná jméno Sylvie di Masoti - s několika výjimkami, a já mezi ně patřím - je jako by už byl mrtev."

Vedla ho ke dveřím. Příšerně poznamenané Kriegelovo tělo překročila tak klidně, jako by to byl borový špalek. Tardo chvilku váhal, ale pak se vydal za ní. Kriegelovo tělo však nepřekročil, nýbrž opatrně obešel.

****

Sylvie di Masoti vešla do místnosti provázená mladou ženou černé pleti, oblečenou do přiléhavých modrých kalhot a volné bundy. Zastavila se nad Kriegelovým tělem a chvilku si ho prohlížela. Je možné, že ji tato ubohá hromada masa, obnažující úběl kostí, ji tolik vzrušovala? Proč ne, přemítala. Vždyť ji vzrušuje i nadále.

Teď jsme na tom stejně, můj milý, oslovila mrtvého v duchu. A budeme na tom ještě stejněji.

"Nestůj tady a nečum," oslovila černošku zbytečně hrubě. "Dělej."

Černoška záhla do záhybu bundy a vytáhla černou pistoli s dlouhou hlavní. Tázavě se na svoji paní podívala.

"Oba?" zeptala se krátce.

"Tu svini ne. Tu spálím na prach a nechám ji spláchnout do kanálu. Jenom jeho."

Černoška přikývla, rozkročila se a pečlivě zamířila mrtvému na hruď. Stiskla spoušť. Střela se syknutím opustila hlaveň a vnořila se do Kriegelova těla.

Mrtvý se pohnul.

"Slyšíš mě?" oslovila ho Sylvie di Masoti. Kriegel, teď už to byl Smrt Kriegel, slabě přikývl. "Tohle je Tina Finelli. Bude tě provázet. Už se nemusím bát, že mi budeš nevěrný."

Síly z jiných dimenzí uchopily zkrvavené tělo do náruče a postavily ho na nohy. Tina ustoupila o krok, jako ve strachu, že se na ni příšerná postava vrhne a zardousí ji. Smrt ale byl tichý, jako by zkrotlý, ohlodané paže spuštěné podél těla rozervaného na cáry. Utržené žebro mu splihle viselo z hrudi.

"Vítám tě do nového života. Není tak beznadějný, jak ti možná teď připadá."

"Zabiju tě," ozval se Paul Kriegel. Konverzní střela už stačila vybudovat vojstim v jeho hrdle.

Sylvie di Masoti vydala ze sebe jakýsi zvuk, který měl znamenat smích. "Nemůžeš. Jsi přece Smrt."

"Ty..."

"Mlč. Stačí jedna další střela a zmizíš... navždycky. Tina Finelli je konvertista. Ne dlouho, ale umí svou práci docela dobře, jak si snad uvědomuješ."

Paul Kriegel pohlédl na ležící tělo Betty Masonové.

"Co s ní?"

"Záleží na tobě. Když uděláš, co ti poručím, pak možná..."

"Můžu ti věřit?"

"Nic jiného ti nezbývá."

"Co mám dělat?"

"Mysli si o věci co chceš, ale já jsem ti nic neprovedla. Byla to Ditera."

"Pustila jsi ji na mě! Jako nějakou šelmu!"

Sylvie di Masoti jemně zavrtěla hlavou.

"Ditera zná lépe všechna tajemství termitiště, než jsem si myslela. To ona vypnula stěnu. To ona... z tebe udělala věčného. A potom utekla i s Lazarem Tardem."

"Kam?"

"To musíš vypátrat ty. Stopa je pořád ještě čerstvá. Tina ti bude pomáhat. Musíš je dostat oba dva. Nestrpím tady žádnou zradu."

"A potom?"

"Pak se vrátíš a uvidíme. Ve světě věčnosti trvá každá naděje nekonečně dlouho."

Do místnosti věšla skupina mužů v pracovních overalech. S určitou mírou šetrnosti zvedli tělo Betty Masonové a vynesli je ven. Kriegel je mlčky pozoroval a pak znovu upřel zrak na svoji velitelku.

"Nic, opakuji, že nic není vyloučeno. Záleží jen na tobě." Obrátila se k Tině. "Obstarala jsem ti prvotřídního honicího psa. Ten pravý lovec jsi ovšem ty."

Ještě jednou si prohlédla Paula Kriegela, místností opět zazněl hrozný zvuk, který měl být smíchem a spěšně vyšla za skupinou zřízenců.

Kriegel s Tinou osaměli.

"Co máme dělat?" zeptal se Smrt.

"Neslyšel jsi?" zeptala se ho Tina, zasouvajíc zbraň do bundy. "Stopa je ještě čerstvá. Jsi honicí pes, tak tedy čichej."

Kriegel si uvědomil, že to je jedna z mnoha věcí, které nedokáže. Ovládl ale vlnu beznaděje a vyšel na chodbu. Tina Finelli, před nedávnem běhna a udavačka, nyní konvertista, ho následovala.