Po celou noc ležely Lissetovi v hlavě události ze začátku večera. Tardo ho svým útokem vyvedl z míry, ba rozzuřil. To se nemělo stát... Lisset je seriózní obchodník a neměl by se nechat strhnout k nerozvážnostem.

"To vy jste z něho udělal narkomana," připomínal si znovu a znovu Kriegelova slova. Byla to v podstatě pravda, i když ne úplná. Dnes už to byla stará historie. Tardo propadl immortinu sám o své újmě o on, Lisset, mu začal platit za konverzní služby immortinem, protože to bylo nejjednodušší a nejlevnější. I Tardo byl spokojený, immortin mu vrátil mužnou sílu a mohl si užívat se ženskými. Nikdo tenkrát nevěděl, že omlazující moc immortinu je dočasná, že potence se ztratí tak náhle jako přišla a preparát bude působit už jenom jako obyčejný omamný jed. Sloužil dobře a dlouho, rytíř konvertista Lazarus Tardo, a dokonce jeho přítomnost dodávala Lissetovu ponurému dvoru jakéhosi lesku a nesla i další výhody, o kterých nikdo z Lissetova ponurého dvora neměl ponětí. Nejenom nevolníci a pohunci a zparchantělí smrťáci, ale i urozený muž se účastnil na Lissetově díle. To bylo lichotivé pro všechny.

Choval se večer nemožně, to je pravda, uvažoval Lisset, ale dohnal ho k tomu immortinový hlad. Kdyby byl přišel jindy... Proč se vnutil do podzemí právě ve chvíli, kdy tu byl Kriegel a jeho lidé?

Lisset si vybavoval dopodrobna celou tu scénu.

Měl zde první zákazníky, Smrty s tou jejich ubohou maminkou. Kriegel chtěl vyzkoušet nový konverzní přístroj. Do toho přišel rytíř, dohadoval se nahoře s Keggarem.

Dole u schodů stál Baston.

"Co se to tam děje?" křičel do trubice.

"Je tady... rytíř Tardo," odpověděl mu zhora Keggar.

"Počkej, řeknu to šéfovi," řekl Baston a bez prodlení přiběhl a podal zprávu.

Měl jsem tu zákazníky, Kriegel stál vedle mne... vzpomínal Lisset k ránu, když už se sál téměř vyprázdnil. Když Kriegel slyšel jméno, zeptal se, kdo to je ten Tardo.

"Rytíř konvertista."

"Ještě jsem nikdy žádného neviděl. Tihle lidé mě zajímají," řekl pan Kriegel a tak se stalo, že Tarda pustil na Lissetův pokyn Keggar dolů.

No a pak došlo k té trapné scéně a já ztratil soudnost, rozvažoval Lisset. Nechal jsem se vyvést z míry, vracel se znovu a znovu ke stejnému závěru. Co teď? Tarda předal cizincům. Odvedli si ho někam vedle, do skladu. Kriegel s ním dělá pokusy? Je to možné.

Lisset cítil jakousi nevolnost. Přeci jenom Tardo patřil do jeho veliké rodiny, kdežto Kriegel a jeho lidé byli cizinci, obyvatelé nepřátelského světa, uzavřeného za železnou oponou. Přece jim ho nenechám na pospas... Tím hůř, že té ohyzdě Diteře, ať už je to skutečný lidojed nebo ne, patří k Loskotovi a to už samo o sobě je děsné vysvědčení.

Celou noc Lisset obsluhoval zákazníky bez valného zájmu, jaksi mechanicky. Tardův osud mu ležel v hlavě. Na východě se už rodil nový den a dělostřelec na petřínské šanci si už jistě chystal doutnák, aby dal výstřelem všem Smrtům v kotlině najevo, že končí noc a že tedy mají prostor přenechat živým, když se Lisset rozhodl a zavolal Keggara.

"Seber pár schopných lidí a dohlédni na pana Tarda. Kdyby se mu mělo dít něco špatného, cizincům ho sebereš a přivedeš ho sem."

"Když je budu sledovat," namítl Keggar, "uvidí mne. Tím spíš, když nás bude víc."

Lisset vzal z police nevelké pouzdro a otevřel ho. Uvnitř byl kovový váleček a černá krabička s drátěným očkem.

"Tohle je sledovací zařízení. Kdysi jsem to dostal od Kriegela jako dárek. Váleček nenápadně vsuneš panu Tardovi někam do kapsy. Tady na krabičce je malá obrazovka. Podle svítícího bodu poznáš, kterým směrem pana Tarda povedou.

Keggar se na nic dalšího neptal. Znal pánovy nálady a jejich vrtošivé změny. Jenom přikývl a LIsset si všiml, že mu po obličeji přejel jakýsi náznak úsměvu nebo aspoň uvolnění. Ani Keggarovi tedy nebylo po chuti, že by zbídačelý rytíř měl tak špatně dopadnout. Dobře jsem se rozhodl, pomyslil si Lisset s uspokojením. Ano, jsme jedna velká rodina. A v každé správné rodině je občas bouřka.

Přístroj fungoval bezvadně. Keggar s Bastonem a dalšími třemi muži z Kubištovy čeledi mohli sledovat Kriegelovu výpravu z povzdálí, v plném pohodlí a bezpečí, že nebudou objeveni. Opustili dokonce hranice kotliny a ubírali se divočinou, kde neplatí jiné zákony, než zákon silnějšího. Mohli tu potkat kohokoli, Loskotovy zabijáky, potulné Smrty, lupiče, soukromou armádu nějakého dobrodruha, který si usmyslel, že spasí svět - a maličké světélko na obrazovce jim tiše hlásilo, kde pan Tardo právě je a jak jsou od něho daleko.

"Směřují východním směrem," usuzoval Baston.

"K Olšanským? Proč by to dělali? Komtur Olšanských nechce mít s cizinci nic společného, pokud vím," pochyboval Keggar.

"Je tam několik podivných míst..."

"Myslíš na Židovské pece?"

"Loskot tam prý má jednu ze svých základen," vyhnul se Baston přímé odpovědi.

"Necháme se překvapit," uzavřel Keggar debatu.

Netrvalo dlouho a Bastonovy předpoklady se potvrdily. K Židovským pecím se Keggar se svými muži dostal z druhé strany, než kudy přijel Kriegel. Zalehli do mlází na nevysoké vyvýšenině a chvilku pozorovali opuštěné vozy.

"Kriegel a Tardo tam nejsou," hlásil jeden z Kubištových mužů, který se vydal na obhlídku.

"Tardo musí být nedaleko," bručel Keggar. Světélko sedělo takřka uprostřed záměrného kříže na displeji. "Půjdu sám."

Baston chtěl něco namítnout, ale Keggar ho umlčel jediným nevrlým máchnutím paže. Na to, jaký to byl hromotluk, se pohyboval svižně a neslyšně. V křovinách zmizel jako duch. Světélko se neznatelně sunulo doprostřed displeje. Zbýval mu prostor na tloušťku nehtu, možná i méně. Na Tarda musím co chvilku narazit, pmyslel si Keggar.

V tu chvilku mu před očima zčernal svět.

Propadl se do polovičního bezvědomí. Cítil, že mu někdo zkroutil paže za záda a že ho vleče kamsi vpřed. Větve křovin ho šlehaly do tváře, ale necítil nic. Pak se vznášel, nějak si stačil uvědomit, že ho kdosi spouští do hlubiny na provaze. Byla to hlubina tmy a bezvědomí. Přišel k sobě až vlivem prudké bolesti a elektrického světla, které se mu zaseklo do očí.

"Kdo jsi? Co tu děláš? Mluv, dobytku!"

Chtěl se vrhnout dopředu na sprosťáka schovaného v černi obklopující světelný zdroj, ale kožené řemeny ho poutaly ke křeslu. Do světelného kuželu vplula ruka, která třímala Lissetův přístroj.

"Špión, co?"

Jsou to vojáci, nějak napadlo Keggara. Vzpomněl si na pradávnou epizodu s dob občanských válek, kdy se síly živých i mrtvých spojily, aby zničily vojenské posádky Pražské kotliny. Síly zmaru a chaosu se sjednotily v zápasu proti poslednímu zbytku řádu v tomto prostoru. Spojily se a zvítězily. Jedna posádka se prý ale udržela, díky Loskotovi a jeho lidem...

Keggar nevěděl, co je to strach, ale při tomto pomyšlení mu nějaká studená dlaň přece jen pohladila srdce.

Nadýchl se a plivl do tmy, do míst, odkud se ozýval hlas neznámého. Ze tmy se vrátila pěst, vedená nadlidsky silnou paží Smrta, a zasáhla ho do obličeje silou palice na štípání pařezů. Znovu zratil vědomí.

Když přišel k sobě, nevěděl, kde je. Elektrické světlo mu zavrtávalo svoje nebozezy do očí. Slyšel nějaký křik a stíny se kolem něho míhaly jako ďábelské procesí. Jen postupně začal rozeznávat rysy jednotlivých postav. Vojáci... smrtové i lidé. Ovšem, jsem v pevnosti, upamatoval se. Chytili mě...

"Zaveďte je do bloku G," zaštěkal někdo pánovitě.

"Rozkaz, pane kapitáne."

"Je to skutečně rozkaz, Kassare. Snad vám nemusím připomínat..."

"Ovšem."

"Co je to za ajnclík, to géčko?" ozval se dívčí hlas. Keggar poznal Diteru.

"Zamořené území."

"Radioaktivita?"

"Smrtelná. Bohužel."

"Ježíš, Mario! My opravdu nejsme v tušení o pocházení předmětu toho..."

To byl ten Francouz, upamatoval se Keggar. A Tardo? Ten jistě nebude daleko. Francouz je podělanej až za ušima, odhadoval. A ta Loskotova holka? Ta se určitě hned tak nesesype. Zato Tardo, ten chcípák je úplně k ničemu.

Hlava mu třeštila bolestí a jen obtížně sháněl myšlenky do jakž takž uspořádaného houfce. Odkašlal si a řekl:

"Poslyšte, tohle je vážně blbá hra. Tihle lidi jsou v tom nevinně. Štěnici do pytlíku jsem panu Kriegelovi nastrčil já. Mistr Namura mi nařídil, abych na něho dal pozor."

"Mistr Namura!" vykřikl hlas, který tu podle všeho držel prim. Keggar už ho viděl docela zřetelně. Ovšem, to je pan kapitán... "Však já si dobře pamatuju na podzim třiaosmdesátého!"

Podzim třiaosmdesátého, opakoval si Keggar v duchu. Ale století... Které to bylo? Ale snad ani na tom nezáleží.

"Díky, Keggare, za snahu. Jsi přece jen kamarád," řekla mu Ditera. "Blbý ale je, že tady pan kapitán má jednu dobrou vlastnost, která se teď obrací proti nám. Jo, to je na tom to blbý."

"Dobrá vlastnost!" opakoval po ní pan Kriegel hystericky. "Která jest to být?"

"Když se rozhodne," řekla Ditera, "nikdy svoje rozhodnutí nemění. Jen proto svoji pevnost až dodnes udržel."

"V tom nic neshledávám být výhodou," ječel Kriegel. "K čertu s vámi všemi, vy jedna česká cikánská pakáži!"

Něco plesklo a Francouz utichl. Ozval se vzlyk. Keggar by se byl vsadil, že je to Tardo... ale nikdo by se nejspíš nevsázel proti němu.

Keggar už přišel k sobě, bystře vnímal a do paží se mu vrátila síla. Snad bude mít příležitost...

Vykročili. Obklopeni vojáky ze stran a zezadu nemohli jinak, než postupovat. Vydali se na krkolomnou pouť chodbami a schodišti, které páchly vydýchaným vzduchem a plesnivinou. Všechno zde bylo vlhké a slizké. V jednu chvíli si Keggar všiml, že živí je opustili - všichni jejich průvodci byli Smrtové. Eskortě velel desátník s odseknutou polovinou lebky a trupu. Čím hlouběji sestupovali, tím vzrůstala teplota. Ze starých časů si Keggar vybavoval jakési znalosti o radioaktivitě a jejích vlastnostech. Neviditelné smrtící paprsky... hmota, která se rozpadá a uvolňuje kromě jiného i teplo.

Zastavili se u otevřených dveří staré, rezavém avšak zřejmě fungující zdviže.

"Nastupte," zavelel desátník. Tado zakňučel, ale Ditera ho popadla za rameno a neomaleně ho vhodila dovnitř. Má sílu jako chlap, napadlo Keggara. Vtěsnali se do úzkého prostoru. Z přítmí chodby na ně hleděly chladné, doslova mrtvé oči.

"Mario s vámi," řekl jim desátník. Někde v hlubině zahučel motor, zdviž sebou škubla, jako by se chtěla utrhnout a začala klesat. Ocitli se v naprosté tmě.

"Já nechci... já nemůžu... já přece ne..."

Zase ten Tardo. Nový políček ho umlčel. Hluk motoru byl stále silnější. Keggara napadlo, že někde pod nimi je mechanický drtič, který je rozemele na kousky. Takhle jsem si to nepředstavoval, pomyslil si. Zažil už tolik hrůz, že smrt mu nepřipadala nepředstavitelná. Vždycky si ale myslel, že se i v tom nejhorším případě najde někdo, kdo ho konvertuje. Smířil se s myšlenkou, že zbytek věčnosti stráví jako Smrt. Ale tahle cesta nevedla k věčnosti. Dole čekala skutečná smrt, bez návratu. Měli sebou sice konvertistu, ale...

Chraplavě se zasmál.

"Jsi vůl, Keggare," napomenula ho Ditera vlídně. V horké tmě zazněl její hlas a připadal mu jako pohlazení.

"Však já vím, ty krávo," odpověděl jí něžně.

Zespoda vytryskla fialková záře. Zdviž se blížila k místu určení.

Záře a puch.

Keggar, který byl na ledacos zvyklý z doupěte svého šéfa, se neubránil kašli. Kriegel se zapotácel a hlučně se pozvracel.

Ocitli se v rozlehlém sále, plném mrtvých přístrojů a ještě mrtvějších lidí. Kovové stoly obtížené přístroji a osleplými obrazovkami. Široké pulty s tlačítky, pákami, mikrofony. Displeje, které nic neukazovaly, ručičky oválných ciferníků, které se po desetiletí mazlily s nulou. A těla všude kolem. Byly jich desítky, celé vrstvy. Spojené do jednolité hmoty, tu a tam vyčuhovala vyceněná svraštělá hlava, pokřivený spár trčel vzhůru v marném gestu prosebníka, vyvrácená noha se opírala s betvarý obličej. Rozklad je kupodivu nezasáhl, všechny byly jen vysušené. Lumifory bezcitně kropily tu hrůzu fialovou září.

"Jdeme," řekla Ditera. "Přece nechcípneme ve vejtahu. Tím spíš, že ho pan fajnovej tak dobře poblil."

"Espéce de pute dégoutante," poznamenal Kriegel. Nevšímala si ho. Drápala se ven a vlekla Tarda za sebou. Strážce Massini pomohl svému pánovi. Keggar, ten žádnou pomoc nepotřeboval.

"Je tu pěknej prasečinec, to je fakt," řekla Ditera uznale. Vyšplhala se až na nejvyšší bod hromady těl a rozhlížela se kolem sebe. "Tohle vypadá na velín, nebo jak vlastně se tomu u armády říkalo."

"Dobrý," připustil Keggar. "Ale co nám to pomůže?"

"Třeba je tu nějaká cesta ven."

"Kdyby byla," poznamenal Keggar, "nebylo by tu tak živo." Po těch slovech podupl. Vrstva mrtvých těl pod jeho kročeji se pohupovala jako rašeliniště. Vysušené kosti pod jejich vahou praskaly a trhala se kůže podobná pergamenu.

"Podívej, tam vzadu je nějaká kukaň."

Teď i Keggar si všiml, že nejvzdálenější stěna je skleněná. Oddělovala menší místnost, také vybavenou pulty a monitory. Na křeslech se tu choulilo několik mrtvých postav v důstojnických uniformách. Na vzálené stěně visely ručičkové hodiny. Zastavily se na půl páté... Ráno nebo odpoledne? Kterého dne? Kterého roku?

"Tihle mulisáci to tu kdysi měli pod komandem. Poslyšte, šéfe, dovedl byste je přivést k sobě?"

"Garce, crapule," častoval ji Kriegel. Několika pružnými kroky k němu přistoupila a zasadila mu krátký, ale prudký hák do žaludku. Zlomil se v pase a vydávil i to poslední, co v něm zbývalo - včetně indikačního vysílače, který mu Kassar tak šikovně vpravil do útrob.

"Vzpamatujte se, šéfe," řekla mu mladá žena, když se trochu vzpamatoval. "Buďte si blbej, ale nechte si to na jindy. Něco jsem se vás ptala. Máte přece u sebe ty vaše konverzní krámy. U Lisseta fungovaly jedna báseň. Tak je zkuste znova. Tihle smrťáci se tu museli vyznat. Jestli odsud vede nějaká cesta, jistě ji znají." Držela ho za ramena a mluvila tak naléhavě, jak jen dokázala. Tardo do toho zablábolil:

"Jsem Lazarus Tardo, zasvěcenec, řádový rytíř, konvertista..."

"Jsi blbec a drž hubu," okřikla ho dívka. "Tak co?" obrátila se znovu na Kriegela. "Musí tu být východ. Nevěřím, že se jen vozili výtahem nahoru a dolů. Tenhle smrťák je celkem zachovalej," ukázala na jednu mrtvolu. "Ten by nám mohl helfnout, kdyby..."

Keggar se vyděšeně díval, jak Kriegel hledá v pouzdru pověšeném na opasku a vytahuje přístroj, který se tak dobře osvědčil včera v noci v sídle Mistra Namury. V sídle... Jak toužebně si přál, aby se mohl vrátit do míst, která mu teď připadala jako pozemský ráj!

"Dobrý," pochválila ho Ditera a obrátila se ke Keggarovi. "Teď je řada na tobě. Dokážeš to sklo rozflákat?"

"To sotva," řekl silák rozvážně. "Koukej, jaký jsou tu závěje mrtvejch. O to se pokusili ty, co byli před náma."

"Jen to zkus," nenechala se dívka odradit. Zkusil to, ale marně. Ať vynaložil sebe více sil, průhledná stěna vzdorovala úderům jeho pěstí. Nepomohlo, ani když utrhl rozměrný monitor od stolu a mrštil jím proti oknu. Stěna jen temně zaduněla a odrazila projektil nazpět.

"Mistr Namura neměl rozbíjet můj meč," rozplakal se Tardo. Ditera si ho nevšímala.

"Kriegele, na jakou vzdálenost funguje ten váš instrument?"

Podíval se na ni užasle a chvilku mu to trvalo, než pochopil, co má na mysli tahle odpuzující divoška, kterou by v Paříži sebrala policie, sotva by vystrčila nos... odkud? Nejspíš z nějaké popelnice, jinde by nemohla obstát.

"Nečum na mě," rozkřikla se. "Povídám, funguje to i zkrz okno? Podívejte, tenhle smrťák je sice hodně načatej, ale sedí blízko."

Ukazovala na mrtvého, který seděl zhroucený na křesle tak blízko postaveném stěně, že se loktem bezmála dotýkal průhledné hmoty. Kriegel pochopil její úmysl, váhavě přistoupil ke stěně a přiložil přístroj na hladký povrch. Ukazovákem se dotkl senzoru.

Ze spodní stěny vytryskl sloupek narůžovělého světla a opřel se mrtvému o zátylek. Nedělo se nic, třebaže Kriegel tiskl silně senzor, až mu zbělel poslední článek prstu. Akumulátor přístroje však byl po celonoční činnosti už značně osláblý, růžové světlo sláblo a nakonec zhaslo docela.

"Hovno," komentovala Ditera věcně výsledek. "Tak teprve teď jsme opravdu v prdeli." Odvrátila se a plivla.

"Nejsme! Koukej! Dívej se, Ditero!" křičel Keggar. Otočila se.

Mrtvý se pohnul. Byl to pohyb takřka neznatelný, jen levá ruka se zachvěla, pak se nachýlila hlava. Síly z vedlejších vesmírů, které prolínají ten starý, dobrý, viditelný, hmatatelný a obyvatelný, uchopily tělo do svého víru a vracely mu ducha.

Fascinovaně pozorovali zrod Smrta. Všichni viděli ten proces už bezpočtukrát, ale tentokrát to bylo jiné. Smrt se měl stát Smrtem, aby oni zůstali živí.

Tělo se vztyčilo. Smrt pozvolna otáčel trupem. Pochopili, že se rozhlíží kolem sebe. Dokáže se vzpamatovat, zorientovat? Byl v hrozném stavu, mnohem horší, než ten mrtvý, kterého měli původně na mysli. Konverze je nevyzpytatelná, často vrátí mrtvému jen schopnost pohybu, kdežto rozum zůstane navěky na onom světě. Nakonec se obrátil k nim. Mávali na něho a naznačovali mu, aby otevřel. Přikývl. Vykřikli radostí. Přistoupil ke stěně a stiskl tam tlačítko zámku. Nestalo se však nic, servomotory za tu dobu umřely, jako všechno tady kolem. Smrt udeřil pěstí do zasklené skřínnky, rozbil kryt a oběma rukama uchopil rozměrnou páku mechanického ovládání. Průhlednou stěnu zatěžovala vysoká vrstva mrtvol, avšak Smrtově síle dokáže sotva co odolat. Keggar přiskočil, opřel se dlaněmi o volnou plochu a začal ze všech sil tlačit. Kriegel s Massinim ho napodobili. Stěna se pohnula do strany a po chvilce se mezi ní a rámem udělal průchod na tři čtvrti metru široký.

Všichni kromě Tarda radostně křičeli, jen rytíř blábolil cosi o konverzi a zasvěcení.

"Pojď ven, fešáku," křičela na mumii Ditera. "Jsme všichni v jednom průseru. Vidíš tady kolem ten svinčík? To udělali... nepřátelé. Rozumíš mi? Ty hajzlové..." Lámala si hlavu, proti kterým nepřátelským hajzlům by nevhodněji nasměrovala Smrtův hněv. "Ty venku."

Oživlá mumie měla naprosto bezvýrazný obličej, ale ze sklonu hlavy se dalo usuzovat, že rozumí a chápe.

"Nemůžeš mluvit... zatím. To všechno přijde. Dostaneš vojstim a bude ti blaze. Rozumíš mi? Jseš z toho venku. Zachránili jsme tě, teď musíš píchnout ty nám. Kejvni, frajere, kejvni, ať víme, na čem jsme, ať víme, že nás slyšíš."

Mumie kývla. Ditera se vrhla Kriegelovi kolem krku a políbila ho na pozvracená ústa.

"Tak pojď ven a ukaž nám, jak se odsud dostat," převzal štafetu komunikace Keggar. Mával povzbudivě rukama. Mumie vykročila. Keggar ustoupil, Smrt přešel kolem něho a kráčel podél průhledné stěny kamsi vlevo. Šel pomalu, toporně jako primitivní automat. Bezděčně se seřadili do husího pochodu a následovali ho, dokonce si dávali pozor, aby přesně kladli nohy do míst, kterých se dotkla jeho chodidla.

"Už je vidím. Dveře. Vidíte je taky?" brebentila Ditera.

"No jo," přisvědčil Keggar. "Jenže u nich není ta bedýnka s pákou. Jenom knoflíky. A ty nefungujou. Takže celej ten pokus nebyl k ničemu."

"Ještě nevíme. Však se uvidí."

Kriegel a Massini se snažili držet Ditery co nejblíž. Bylo patrné, že důvěřují stopařce víc, než všem božstvům světa minulým přítomným a budoucím. Tardo se vlekl netečně za nimi.

Mumie přistoupila ke dveřím. Za nimi bylo zřejmě horko, teplo sálalo i přes ocelovou výplň. Mrtvý ale teplotu necítil. Vztáhl ruku k malému panelu a navyklým gestem, které si jeho zvnějšku řízený organismus vybavil i po tolika letech neživotí, stiskl tlačítka v předem stanoveném pořadí.

Ve zdi zahučel nějaký mechanismus a dveře vyletěly vzhůru, tak lehce, jako by je údržbář byl právě dal do pořádku.

Z otevřeného otvoru vyšlehl podivný žár. Vykřikli a uskočili stranou. Kriegelův strážce stačil strhnout sebou Tarda.

Mumie ale zůstala stát na prahu, strnulá, ochromená. Pravou ruku držela pozvednutou v té poloze, v jaké mačkala tlačítka.

Po chvilce ruka klesla, podivně, nepřirozeně: vypadla z rukávu a měkce spočinula na nerovném pružném koberci setlelých těl. Vzápětí na to se mumii odlomila hlava a vkutálela se dovnitř do rozžhavené místnosti.

"On se rozpadá..." zašeptala Ditera.

"Co se to stalo?" jektal zuby Keggar. "To ten váš vercajk tak špatně funguje?" oslovil Kriegela.

"To ne," odpověděla za něho Ditera a vytřeštěnýma očima se dívala, jak se Smrtovi podlamují kolena, jak padá, jak se rozpadá na prach. "To ne."

"Tak co?" rozkřikl se na ni Keggar.

"Radioaktivita. Je jí tolik, že působí na Smrta hůř než oheň. Radioaktivita, silná jako bejk."