Seman Blasco z Řádu Olšanských rytířů položil koni dlaň na šíji a jemným přitažením uzdy ho zastavil. Zaposlouchal se do zvuků lesa, vážně a pozorně, jako by chtěl vyčíst z šumění borovic, ptačích pokřiků a vrzání rozkývaných kmenů nějaké poselství. Ano, teď zaslechl vědomě to, nač ho před tím upozornil jeho vnitřní sluch, snad nějaké tušení. Byly to skřeky, houkání a vytí, smích zběsilců a hvízdot, kovový třeskot a práskání bičů.

Loskotova tlupa je na lovu, pomyslil si. Ušklíbl se. Nějaký ubohý Žit utekl z osady. Nejspíš mladý, poblouznilý. Na světě nebude pořádek, dokud mladí nezestárnou, říkává bratr Malden, a nepřijdou tak k rozumu. Jenže oni nezestárnou, protože jsou nejčilejší a nejvíc vydělávají, v tom je ta potíž. A rozum? Kde nic, tu nic, pokýval Blasco hlavou a znovu vybídl koně do kroku. Nechtěl přijít na schůzku s Lazarusem Tardem pozdě.

Stezka vroubená tyrkysovými trsy kapradin ho vyvedla z lesa na široký pruh spáleniště. Před léty se tu živí bránili proti mrtvým a postavili na bitevní čáru hradbu ohně. Příroda - jako na výsměch této pošetilosti - spáleniště pozvolna likvidovala a na mnoha místech ho přiozdobila křovinami.

Vzpřímil se v sedle. Nebyl vysoký, a třebaže by si to nikdy nepřiznal, drobného koně si vybral právě proto, že v sedle skutečně velkého zvířete - pokud ještě nějaká byla - vypadal poněkud chlapecky. Co mu bylo upřeno na výšce, dostal náhradou na rozložitosti. Svalnatý krk mu vrůstal do horských hřebenů ramen. I tvar lebky vyvolával souvislosti spíše geologické než fyziologické. Čelo a bradu měl jako dva mysy připravené vzdorovat příboji osudu, a věru že tento úkol musely nejednou splnit. Čelo měl poněkud ploché, což vyvolávalo značně klamný dojem prostomyslnosti, stíněné převislou houštinou kudrnatých vlasů barvy zteřelé slámy. Člověk by litoval toho, kdo by se pokusil trefit se do Blascova čela pětí: útočník by nejspíš dopadl podobně jako Tardo, když jeho meč skončil v Keggarově sevření. Čelist, jak by zhotovená podle křivky nejvyšší pevnosti, však nevyvolávala představy obrany. Byl to agresivní útvar. Blasco, třebaže se po dobu své předlouhé existence nesčetněkrát rval, arciť ani jedenkrát neudeřil protivníka bradou. Zato však nejeden protivník, při pohledu na vpřed trčící bradu, si řekl: Tady dostanu přes hubu. A vždycky měl pravdu.

Seman Blasco nikdy nenosil brnění a měl pro to svoje dobré skryté důvody. Měl na sobě přiléhavou kazajku z tlusté hověziny zčernalé věrem a volné plátěné kalhoty. Štítek se znakem Olšanských měl připoután k levé paži koženým řemínkem. Biceps s tricepsem mu vystupovaly tak mocně i ve stavu naprosté uvolněnosti, že štítek nikdy nejevil sklony ke sklouznutí. Konverzní meč měl zasunutý do kožené pochvy, kterou měl napevno přišitou ke kazajce vzadu mezi lopatkami. U pasu měl na krátké závěsu pověšenou osobní zbraň, napůl tesákk, napůl meč, zajištěnou v pochvě pleteným poutkem.

Když se rozhlédl kolem sebe, otevřel se mu pohled do dvou údolí. Vlevo se táhla široká vltavská kotlina, vpravo motolské údolí. Strahov na jedné straně, tmavé pásmo sázavských pralesů na obzoru opačném, to jsou hranice, kam sahá pravomoc Malvazinské tvrze, pravomoc rytířského řádu konvertistů. Kdyby Blasco byl jeho komturem, nestrpěl by, aby nějaký Loskot podnikal v tomto prostoru hony na Žity pod sebevíce vznešenou záminkou. A Žité by neměli důvod, proč utíkat, to je druhá stránka jedné mince. Jenže Blasco komturem Malvazinských není, je prostým rytířem Olšanských a navíc se ubírá na schůzku s mužem, který hodlá svůj řád zradit. Může tudíž jen nezávazně uvažovat o tom, co by bylo, kdyby bylo to, co není a naopak. Tím spíš, že konvertista se má starat spíš o mrtvé, než o živé.

Koník, drobný ale houževnatý grošák s dlouhatánskou černou hřívou, nervózně popoběhl vpřed, zvedl hlavu a zafrkal.

"Klid, Prášku, klid," popleskal rytíř své zvíře po krku, ale druhou rukou uvolnil poutko zbraně. Křik honců byl už zcela zřetelný. Loskotovi lidé tu budou každou chvíli. Komtur Malvazinských prý uzavřel s Mistrem Loskotem mír a dovolil mu dokonce, aby konal svou mokrou práci podle vlastního uvážení, aniž by v jednotlivých případech žádal Malvazinskou tvrz o dovolení. Jen to musel Loskot slíbit, že nechá žitovské osady, řádně pracující Žity jakož i pocestné napokoji. Tak alespoň to Tardo při poslední schůzce líčil. Rytíři tedy nemělo od honců nic hrozit, nikdo nemohl tušit, jaké je jeho pravé poslání. Jenže jak už to bývá, úmluva je někdy jedna věc a život druhá. Rozdivočelí zabijáci - a tím spíš, kdyby jim kořist unikla - by si mohli vybít bojovnost i na osamělém rytíři. Tím spíš, že kůň je v dnešních bídných dobách vzácné zboží. Vždyť jsou to vlastně lupiči, i když si hrají na svaté muže.

Zvíře se vzepnulo na zadní.Vzduch ztěžkl. Prášek, ten milý koník, který nedokázal varovat svého pána, vsunul velkou hlavu do kruhu okolostojících, jednoho bezmála povalil, kdež se natočil bokem a tak tak, že Smrtovi s odříznutou spodní čelistí nešlápl na nohu. Nebyl si, chudák, vědom, co ho čeká, až zápas skončí. Každý obchodník z immortinového gangu zaplatí za tak velké živé zvíře majlant, který bude vítaným příspěvkem projejich misijní činnost.

Torturanti si ani neuvědomovali, že pod tlakem koňova těla jaksi ustupují, že je zvíře zatlačuje. Přisám Mario, čert vezmi náboženství. Teď vnímali jádro sporu, střet vůdce a uchazeče o vůdcovství, všichni nanejvýš napjatí a rozčílení. Ještě nikdo z nich, ať už čerstvý nebo věčný, nebyl přímým svědkem takového zápasu a nedovedl si ani představit, jak by probíhal. Copak může Loskot toho čahouna Pinina zabít, když je to Smrt? A naopak zase Smrtové brali odedávna za základní zákon své existence na tomto světě, že čerstvému nesmějí ublížit. Kdyby se čerství rozhněvali, co by s nimi bylo? Jsou na nich ve všem všudy závislí.

Proto před Práškem ustupovali, asi jako když rolník zaujatý orbou bezmyšlenkovitě zahání kroužícího ováda.

Koníkovo obtěžování však po chvilce překročilo práh snesitelnosti a Loskotův věrný dement zařval:

"Zmizni, potvoro!"

Grošák pohodil vzdorně hlavou, vycenil zuby, ale uskočil, máchl chvostem a popoběhl nazpět, do míst, kde leželo tělo jeho pána. Nebylo to daleko, dva, tři kroky - skoky, ovšem koňské kroky - skoky, lidských dobře deset. Jakkoli se to nezdálo, zvíře odtlačilo tlupu od ležícího těla dosti daleko. Loskot, který byl všechno, jenom ne hlupák, náhle zavětřil jakousi zradu, ale stačil jen cosi neurčitého vzkřiknout, když se to stalo.

Mečem před chvilkou proklátý Seman Blasco se vymrštil z místa, kde ležel ve vysoké trávě, dovádivě poskakující koník stanul na místě právě na tu chvilku, aby se pán mohl vyšvihnout do sedla, navíc tak, že stál mezi ním a tlupou, takže tlupa pochopila, co se děje, až když Blasco na koni seděl. Ten vzápětí vzepjal všechny svaly svého sporého těla, rozepřel se mezi zemí a nebem, s radostným zaržáním vyrazil, jako by měl namířeno až za obzor a dřív, než se rozhádaná tlupa stačila vzpamatovat, zmizel i se svým pánem právě v tom mlází, odkud se Loskot se svými přízraky před krátkou dobou zjevil.

Loskot pomalu vytáhl meč, ale už ne proto, aby se jím obořil na Pinina v marné snaze mu ublížit, nebo snad dokonce zabít něco, co mrtvé už je.

Čepel byla čistá, prostá jediné kapénky krve, když něčím poskvrněná, tak rzí..

Nejapně na ni civěl, pak vzhlédl na Pinina.

"Ten chlap..." vydechl. Pinin za vyjevence dořekl:

"...je Smrt. Tam vede rouhání. Věčný, a je od čerstvého k nerozeznání. Mario nám odpusť!"

"Vždyť je to rytíř konvertista!" namítl Loskotův dement, jeho pravá ruka.

Loskot vynikal krutostí, nikoli však inteligencí a právě v takových okamžicích, jako byl tento, bylo zřejmé, proč má za pobočníka toho hlavatého blba: alespoň nad ním vynikal rozumem. Nedovedl si spočítat, co tato informace znamená a jakou má hodnotu, nicméně pudově pochopil, že ze zápasu se Smrtem sešlo. Prozatím.

"Myslím, že se můžeme vydat ke komturovi Olšanských," řekl Pinin, který naopak měl rozumu až dost. Na znamení smíru s Loskotem se shýbl, sebral oba klacky, které prve vytrhl z hlavy, a znovu si je prudce vrazil do očních důlků, tak přirozeně a nevzrušeně, jako když si chlapisko rázně nasadí čepici. "Budeme ho informovat o tom, že ani jeho Řádu se nevyhnula metla kacířství. Jistě najde cestu, jak odměnit naši horlivost... po tom všem, co jsme pro něho už tak jako tak udělali."

*

Blasco ani nemusel Práška pobízet ke spěchu. Koník uháněl mlázím co stačil a rytíř se mu přimkl ke krku a držel se oběma pažemi jako nějaký jezdec začátečník, aby ho větve neshodily. Co chvilku ho nějaká švihla do tváře, ale necítil žádnou bolest.

Seman Blasco byl Smrt, a pokud to uměl posoudit, na celém světě bylo asi jen málo věčných, kteří mu byli rovni stářím a dokonalostí.

Jeho paměť začínala dvacátým sedmým listopadem roku 2087. Jmenoval se tehdy Michal Šálek, bylo mu osmadvacet let, ocitl se - nevěděl jak - v Praze, avšak pocházel z Ostravy. Tak mu to aspoň potvrdili policisté, kteří ho zadrželi, zřejmě šíleného, když kráčel po ranveji benešovského graviportu vstříc jisté záhubě.

Co se dělo šestadvacátého listopadu 2087 nevěděl, nepamatoval si ani na jedinou událost z oněch - policejně potvrzených - osmadvaceti let, která prožil. Jakýsi vnitřní hlas mu radil, aby ztrátu paměti nedal najevo. Policistům namluvil, že na ranvej zabloudil nešťastnou náhodou a když ho pustili, ponořil se do bludiště úlového města, jímž Praha tehdy byla.

A bylo to bláznivě šťastné i zoufalé město.

Vynález konverze byl teprve čtvrtý rok na světě. Třináctého června 2083 zveřejnili Američané Mario Seperotti a Ito Namura objev zálohování života, který vzápětí konverzi mrtvých umožnil. Teprve oni přisoudili pravý smysl desetirozměrné struktuře všehomíra, která byla v té době už šedesát let uznávanou, ba učebnicově samozřejmou podstatou Teorie Všeho. Graviportace, která lidem přinesla tolik dobrého i zlého, však znamenala jen vedlejší uličku. Seperotti s Namurou definitivně prokázali platnost teorie antropického vesmíru. Ano, vesmír vznikl a je takový, jaký je, aby vznikl život a ten aby umožnil vznik rozumu, ba co víc, vesmír je se životem totožný. Šest smyslově nepostižitelných, "zavinutých" rozměrů všehomíra má fundamentálně důležitou funkci: překlenout diskontinuitu časových kvant.

Namura v rozhovoru pro New Scientist přiznal, že si hned s kolegou neuvědomili, jaký význam má jejich objev pro vysvětlení podstaty života. Do té doby totiž jen filozofové upozorňovali na to, že za předpokladu nesouvislého času je existence života nepochopitelná. Život souvisle buď je nebo není. Tak zvané klinické smrti jsou jen žurnalistickým označením kritického stavu organismu, se skutečnou smrtí mají společného jen to, že ji obvykle předcházejí. Co se tedy s životem děje v okamžiku kvantového přechodu, kdy čas je přerušen?

Končí, taková byla Namurova jednoznačná odpověď. Před zánikem předá úplnou informaci o svém stavu do oněch šesti "zavinutých" rozměrů, v jistém (ba dokonce přesném) slova smyslu do nich v komplexu přechází, aby se v následujícím časovém kvantu obnovil. Předaná informace zůstává v "zavinutých" rozměrech v lidském slova smyslu navždy.

Jako při každém přenosu informace dochází i v tomto případě k šumu. Ten se projevuje jako stárnutí a nakonec i smrt. Nicméně informace o veškerém nekonečnu předešlých stavů života zaznamenány jsou. Oba vědci tedy objevili existenci archívu, totální databanky života. Byla to pak už jen technická otázka, jak se do archívu dostat a získanou informaci využít: znamenalo to nesmrtelnost pro doposud živé a možnost oživení pro ty, kteří zemřeli. Lidé tedy žili pocitem štěstí z vědomí, že nesmrtelnost mají na dosah ruky, a byli zoufalí z toho, že tato možnost je stále ještě jen teoretická.

Takto bláznivě šťastné i zoufalé bylo město Praha, jak si ji z osmdesátých let jednadvacátého století Michal Šálek, nyní rytíř konvertista Seman Blasco. Bláznivě šťastná i zoufalá byla i ostatní města Světového industriálního společenství, které - obklopeno nenávistí devadesátiprocentního "zbytku světa" plulo dějinami jako koráb zmítaný bouří na moři krve.

Nesmrtelnost... Slovo z pohádek se dostalo do slovníku politiků a demagogů. Seperottiho se zmocnil dav a upálil ho před budovou ředitelství Technického institutu státu Massachuchetts. Když hynul v bolestech a beznaději, bylo by mu slabou útěchou, kdyby věděl, že po čtvrtce tisíciletí bude veleben jako svatý a že ve jeho jménu budou jiní lidé hynout v mukách ještě horších, než jaká on sám zakoušel. Ito Namura zmizel a nikdy se ho nepodařilo najít, třebaže po něm pátraly doslova statisíce profesionálních i dobrovolných fízlů - i to samo o sobě byl důkaz geniality v době, kdy díky informatice měly úřady každého jedince jako brouka na prázdném talíři. Důvod té nenávisti? Lidé nechtěli věřit, že objevitelé nic neskrývají, že odhalili jenom princip, nikoli faktickou metodu technického řešení a že tedy nikomu nesmrtelnost dát neumějí.

Bylo třeba spojeného úsilí prakticky celé vědecko-výzkumné kapacity SIS, než bylo možno po dvanácti letech neúspěšných pokusů prolongovat první živé a konvertovat první mrtvé. Úspěchy byly vzápětí následovány katastrofami a zvěrstvy. Méně majetní lidé lynčovali ty šťastné, kteří si prolongaci mohli dovolit. Konvertované nebožtíky, první věčné, upalovali na veřejných autodafé, a tehdy začaly první náznaky mariánského kultu, obvykle za aplaudující asistence policie, vyslané zjednat pořádek. Obrovského rozmachu se tehdy dočkal průmysl mrazírenské techniky. Prozíraví lidé nechávali raději své nebožtíky zmrazovat, místo aby vynakládali nekřesťanské částky na konverzi. Ve velkých městech mrazivé nekropole vytlačovaly chudší obytné čtvrti. Cena prolongace i konverze však prudce klesala a někdy na přelomu století ceny za zmražení nebožtíka poprvé klesly pod cenu konverze. Prolongaci v té době už inzerovaly všechny lepší kliniky, i některé kosmetické ústavy.

V tomto světě žil Michal Šálek několik let než zjistil, že je konvertovaný mrtvý. Bylo to pro něho děsivé překvapení. Konvertovaní lidé, věční, jak se jim říkalo zdvořile čili smrťáci, jak je lidé nazývali obvykle, nepotřebovali prakticky žádnou potravu; energeticky je napájel onen nepostižný svět "zavinutých" rozměrů. Zato Šálek tělesně fungoval jako každý jiný člověk, dokonce lépe, takže si někdy o sobě myslel, že podstoupil prolongační kůru v oné době před dvacátým sedmým listopadem, který pro něho byl dnem nula. Jen to ho mátlo, že v té době prolongační kůra nebyla ještě vynalezena... Pak ho jednoho únorového večera roku 2103 napadla skupina eskymáckých gangsterů a jeden mu vrazil nůž do srdce. Když pak od něho, okradeného o veškeré info, zutého a z kalhot svlečeného odešli, Michal Šálek si vytrhl nůž z hrudi a aniž cítil jakoukoli nevolnost - nepočítaje v to ovšem nesnesitelnou zimu - odebral se domů.

U jednoho pokoutního konvertisty se nechal prohlédnout.

"Jste věčný," potvrdil mu ten muž a v bledých očích měl najednou tolik podlosti, že Michal Šálek po odchodu usoudil, že udělá nejlíp, když změní vše, co lze změnit, jméno především.

A tak nastoupil tento nepravý živý čili čerstvý, jak se začínalo říkat, ale i nepravý věčný na cestu, která nebyla ničím jiným, než útěkem před čímsi, o jehož podstatě nic netušil.

Byl svědkem odstupu, chátrání a pádu tradičních technologií během dvaadvacátého století. A prakticky celé třiadvacáté století bylo naplněno přízračnou válkou mrtvých proti mrtvým.

Smrtů bylo tehdy v industriálním světě už víc, než čerstvých. Jaké rozdíly však mezi nimi byly! Celá populace rozkošných, mladistvě vyhlížejících bytostí tu zanechalo běsnění druhé poloviny předchozího věku, kdy mladí vcházeli do věčnosti dobrovolně sebevraždou. Na ně ovšem sočili všichni ti, kdo zemřeli smrtí přirozenou ve vysokém věku, sešlí a nemocní, vyhaslí, na první pohled degradovaní. Občanskou válku mrtvých ovšem vyvolaly statisíce obětí rozmanitých válek živých. Tito rozstřílení a výbušninami roztrhaní hrdinové považovali za křivdu do nebe volající, že od nich lidé odvracejí zraky anebo na ně hledí soucitně, na ně, kteří se vzdali životní šťávy ve jménu ideje, ve prospěch vyššího cíle a s jejich konverzí tedy nemá nic společného ani marnivost, ani sociální neschopnost. Zatímco oni trpí, mladiství smrtovští krasavci se naparují a šťastně si užívají věčnosti!

"Věčný má vypadat jako věčný," tak znělo heslo, které hrdinové vymysleli a jali se ho uvádět do života.

Konvertovaného nelze vrátit smrti bez speciální aparatury; jeho tělesnou schránku však je více méně snadné podstatně poškodit. A právě to hrdinové činili. Jakmile dopadli veselého mladistvého sebevraha s růžově nalíčenými tvářemi, servali mu skalp a líce a vytrhali oči a vypustili ho do světa "správného", jak tomu říkali. Toto řádění provázely vlny nenávisti proti odkazu minulosti čerstvých. Za sto let bojů byly smeteny s povrchu zemského všechny stavby obytné, kulturní, průmyslové i dopravní. Zmizela města a zmizely vesnice i samoty. Počet živoucího obyvatelstva klesl na minimum a konvertovaní mrtví přebývali přes den ve sklepeních někdejších domů a v noci se vydávali na válečné výpravy.

Život se ale nezastavil a kupodivu i technický vývoj kdesi šel dále kupředu.

Encyklopedická Blascova paměť zaznamenala datum 2215. Tehdy byl objeven immortin, tato podivuhodná látka, získávaná z těl zvířat, ale snad i rostlin. Šlo prakticky o drogu, která prolongované muže a ženy zbavovala nepříjemného vedlejšího efektu prolongace - naprosté pohlavní impotence a frigidity. Želbohu až za dvacet let se ukázalo, že působení immortinu není časově neomezené. Po dvou desítkách let se z něho stává běžná návyková droga, kdy hlad působí utrpení, kdežto aplikace postupně likviduje účinky prolongace a končí smrtí.

Immortin však měl ještě jednu vlastnost. Pokud byl vpraven do těl napadených rozkladem natolik, že konverzní technika za normálních okolností selhávala, mrtvého se občas podařilo oživit. Téměř nikdy to nebyl řádný věčný s úplnými duševními funkcemi. Jistá dávka slabomyslnosti se projevovala vždycky. Nicméně na trhu se čas od času objevoval kvalitnější immortin, takže ke konci třiadvacátého století bylo možno myslet na to, že jednou, snad, přijde řada i na nebožtíky spočívající v hrobech už celá desetiletí, za příznivých okolností i staletí. Podařilo se oživit některé mumie a výzkum - nikdo nevěděl kde a jak v tomto světě bez komunikace - pokračoval.

V té době vznikly Řády konvertistů.

V blízkosti velkých hřbitovů vyrostly veliké roubené pevnosti, obývané konverzními odborníky. Tento ryze technologický proces se během desetiletí podřídil vůli davu a vzal na sebe podobu magie. Konverzní aparatura - opět nikdo nevěděl, kde a kým vyráběná - měla nyní podobu meče. Hřbitov, to byla zásoba materiálu, to byla záruka prosperující budoucnosti. Olšanský, Ďáblický a Malvazinský řád ovládly koncem století menší řády a vedly spolu ustavičné pohraniční půtky. Příchod immortinu znamenal také konec Stoleté války mrtvých - nejspíš proto, že díky drogám konvertovaní mrtví vypadali právě tak málo povzbudivě, jako Smrtové rozsekaní kulometem. Nikdo tedy už nemusel nikomu nic vyčítat, tím spíš, že na sklonku války už zbylo pramálo nezohavených Smrtů.

A ti, jako například smrtek Lisset, podvodný Namura, se dovedli o sebe postarat.

První desetiletí čtyřiadvacátého století přineslo doposud poslední kapitolu těchto dějin mimověku.

Kde se vzala, tu se vzala, začala se znovu objevovat technologie, už ne dřevo, kůže a surové železo, nýbrž keramika, ušlechtilé slitiny a plasty. Moc Řádů vadla jako sněhová koule v pekle. Teď už nešlo o to, jak si mezi sebe rozdělí moc, nýbrž o to, který zahyne poslední.

*

Seman Blasco, který po celou tu pohnutou dobu ne méně než sedmkrát změnil svoji identitu, než se stal rytířem konvertistou, byl odhodlaný udělat vše proto, aby se nejdéle udrželi Olšanští. Proto byl ochoten vyjednávat s narkomanem Tardem o zradě.

Teď ale byla situace jiná. Loskotova banda odhalila jeho identitu. Byl by blázen, kdyby Blasca nepráskl olšanskému komturovi! Kam teď půjdu, co udělám, jaká možnost mi ještě zbývá, táhlo hlavou ztrápenému rytíři, zatímco křoviny ho míjely v šíleném tempu.

Prášek s Blascem v sedle proběhl mlázím a brzy zpomalil. Snad proto, že byl unaven, snad proto, že ve své moudré hlavě usoudil, že nepřátelé by museli mít křídla, aby je dohonili.