"To tady jest?" zeptal se pan Kriegel pochybovačně.

"Jasně," řekla Ditera. Kriegel zaznamenal s uspokojením, ale i s jakýmsi neklidem, že divoška odpověděla věcně, aniž by dodala nějaké příhanlivé oslovení. Tíseň místa dopadala tedy i na tohle zvíře, pomyslel si.

Povozy zastavily na úbočí nevysokého kopce, porostlého nepřirozeně zakrslými borovicemi. Koně byli dlouho cestou znavení, neklidně pofrkávali a zklidnili se, teprve když jim vozkové podali z věder vodu, načerpanou z nevelkého a nepříliš čistého rybníčku. Na hřebeni druhého návrší se ježily palisády tvrze Olšanských. Když se cestující ohlédli, mohli spatřit velkou část Pražské kotliny. Slunce už vystoupilo takřka k zenitu a rozptýlilo mlhu. V dálce byly vidět desítky dřevěných staveb obehnaných hradbami jako drobné ostrůvky v moři spálené země. Bílé linky prašných cest se mezi nimi čile klikatily a na nich se černaly tečky lidí, spěchajících za svým zaměstnáním. Do těchto míst ale vedla cesta jediná, ještě mizernější, než bylo v kraji zvykem. Kriegel musel zaplatit ne méně než desetkrát mýtné a vysvětloval snad tuctu hlídek domobrany, že on a jeho lidé jsou na obhlídce místa vhodného k založení obchodní stanice. Rezident tajné služby SUN musel tedy o jejich cestě vědět. Kde se skrývají jeho lidé, vyzbrojení dalekohledy a přístroji na dálkový odposlech? Lesíků a mlází tu bylo všude nepočítaně.

"Dál musíme jít pěšky," řekla Ditera.

"Nenacházím zalíbení v tom," poznamenal pan Kriegel, ale sestoupil z vozu a svižnou francouzštinou vydal příkazy. Část mužů zůstane u vozů a část půjde jako ochrana. Lazarus Tardo se už vzpamatoval a byl čilý a vlídný.

Immortin byl skutečně kvalitní. Tardo měl pocit, že mu žilami proudí nová krev. Cítil se jako dvacetiletý mladík - a co hlavního, zdálo se mu, že už nikdy drogu nebude potřebovat, že ten báječný stav mu zůstane navždy.

"Tady to dobře znám. Říkávalo se tomu Židovské pece."

"Žitovské pece?" opakoval pan Kriegel. "Mojí domněnkou jest, že ke spalování jsou Smrtové, nikoli Žité."

"Žité, tak Smrti nazývají nás, živé," vysvětlil Tardo. "Židovské pochází od názvu Židé. To je velice staré slovo, pochází ještě z novověku."

"Budeme tu dlouho kecat?" přerušila je Ditera nevlídně. "Mluvil jste o třech hodinách. Kolik nám zbývá?"

"Třicet minut. Jdeme jít," rozhodl se pan Kriegel přerušit neplodnou filologickou debatu.

"A dost rychle," doplnila ho Ditera. "Když sebou nehodíme, prošvihneme tu vaši lhůtu a navíc budeme mít brzo na krku olšanské zabijáky. Určitě nás už mají v merku a jejich komtur nemá rád, když se tu někdo moc dlouho potuluje."

"Nestane se nic vozům od nás?"

"To se uvidí, pane opatrnej," odtušila Ditera, která už vyrazila po takřka neznatelné pěšině po svahu vzhůru k borovicovým zákrskům.

Mezi trsy mrazem spálené loňské trávy se už bělaly bledule. Západní většík byl teplý, provoněný sluncem časného jara. Kriegel s Tardem kráčeli za dívkou a dva muži ochrany, Massini s Borgulou, skupinku kryli zezadu. Kriegel je měl dobře vycvičené. Massini věnoval pozornost terénu před nimi, Borgulo se co chvíli ohlížel. Povozy se brzy změnily v dětské hračky. Cestička se pohroužila do borového lesíku a po několika minutách, když několikrát změnili směr, se ocitli na kraji širokého kráteru, hlubokého na dvacet metrů.

Kdysi tu muselo dojít k obrovité explozi. Skalnaté stěny byly takřka kolmé a ze stěn vyčuhovaly jakési silné pokroucené kořeny. Až po chvilce si Kriegel uvědomil, že to nejsou skály, nýbrž beton a zčernalé kořeny jsou ve skutečnosti zbytky traverz a silných armatur.

Ditera se tu dobře vyznala. Bez dlouhého váhání nalezla stezku vedoucí dolů. Bylo to nepravidelné schodiště, vtěsnané do úzké průrvy ve stěně. Kriegelovi dělala cesta potíže, co chvíli se mu smekaly podrážky jeho elegantních polobotek, takže Massini ho předešel a chránil ho před pádem zdola. Francouz se cítil poněkud trapně, ale Ditera, sestupující s kočičí pružností, se ani jednou neohlédla.

Když se ocitla dole, přistoupila k silné traverze. Vrstvou rzi prosvítal kov. Uchopila kus železa, který ležel opodál a zabušila. Kov zazvonil o kov, ve složitém rytmu smluveného signálu. Pak založila ruce na prsou a poodstoupila. Muži se k ní připojili. Nikdo neřekl ani slovo.

Všude bylo ticho, jen koruny zmrzačených borovic jim vlídně šuměly nad hlavami. Z betónových stěn čišel studený pach plísně. Nad hlavami měli sinale modré nebe. Na všechny dolehl chlad.

Po chvilce se ozvalo temné dunění, takřka pravidelně tvarovaný obdélníkový blok zvolna zajel do nitra stěny a z otvoru vystoupil muž.

Byl to nepochybně Smrt. Strašná sečná rána ho kdysi připravila o levou hodní polovinu těla. Chyběla mu značná část lebky a pravé rameno s kusem hrudníku. Oblečený byl do šedivého vojenského stejnokroje, na hlavě měl přílbu na levé straně vykovanou do plochy tak, že mu kryla i levou část hlavy. Na zádech měl plamenomet, z pouzdra na opasku vyčnívala ohmataná pažba revolveru. V ruce držel starožitnou, ale dobře udržovanou a zřejmě fungující brokovnici.

Ditera k němu beze slova přistoupila a oba se objali jako staří známí, kteří se dlouho neviděli.

"Věčné štěstí, Herby," pozdravila ho mladá žena tiše.

"Věčné štěstí," odpověděl voják. Objímal ji svou jedinou rukou, z níž nespouštěl zbraň.

"Potřebuju maličkost, Herby," pokračovala Ditera. "Službu za službu."

"Jasně," přikývl voják a bystře si prohlížel svým jediným okem skupinku mužů.

"Obchodní jednání," kývla na ně Ditera. "V hnojníku tam vzadu není klidné místo. Všude jsou uši a oči. A máme málo času. Teď už nějakejch dvacet minut."

Kriegela napadlo, že to od Ditery nebyla právě nejvhodnější poznámka před mužem, kterému chybělo jak jedno oko, tak i ucho, ale doufal, že dívka ví, co dělá a říká.

"To je on?" ukázal Herby puškou na Tarda. V krátké chvilce si ho stačil dobře prohlédnout. "Řádovej rytíř. Přišel o meč, jak se mi zdá."

Měl jedno oko, ale bystré, a neušlo mu zřejmě nic podstatného.

"Jo," řekla Ditera.

"Budete potřebovat něco speciálního? Nářadí, elektřinu..."

"Ne. Aspoň myslím. Tady pan šéf má svoje metody."

"To tedy jo, jestli ty jsi na metoda," podotkl Smrt. "Od Loskota máš dobrou školu. Pojďte se mnou, projednáme to s kapitánem."

Kriegel vzdychl. Nebyl to povzdych úlevy, ale naopak napětí. Kdo by také zůstal klidný - i když tu byl cizincem, tolik pochopil, že Ditera je za bílého dne zavedla přímo do jednoho ze zdejších smrtovských sídel! Co je to za bytosti, co je to za strašné místo? Pokud správně porozuměl slovům toho děsného Herbyho, řeč šla o mučení. To zde mají zřízenou mučírnu? Loskot prý dívce říká Bedna, zřejmě slangové slovo pro bystrou hlavu. Netušil, že Ditera je natolik bystrá, že bude počítat opravdu se vším.

Tardo stále ještě trochu plul na vlně immortinového opojení. Byl schopen vnímat a rozumem analyzovat vše, o se mluvilo: bude vyslýchán a pokud to pan Kriegel uzná za nutné, tento Smrt nabízí mučení. Ale proč? Vždyť já všechno povím. Řeknu to Diteře. Miloučká osůbka. Žena - vrah, Loskotova stopařka, snad doopravdy lidojed. Toto vše vnímal a chápal, jenom strach byl uvězněn na dně jeho duše za tlustými immortinovými vraty. Tardo byl schopen se i usmívat na Kriegela a jeho dva osobní strážce. Zato ti byli velmi bledí.

Herby zašel do vchodu a Ditera vybídla ostatní, aby ho následovali.

Věru, že to tu nebylo pěkné. Vnitřek Lissetova doupěte v opuštěné stanici metra byl pravý palác proti tomu, co je tu čekalo. Exploze, která vytvořila kdysi v minulosti ten obrovitý kráter, zničila i podstatnou část vnitřní stavby podzemní pevnosti. Prošli napůl pobořenou chodbou, jejíž strop by se zhroutil, kdyby nebyl podepřen ocelovým trámovím traverz, a vstoupili do haly oválného půdorysu. Svítilo tu ovšem elektrické světlo. Pokroucené lumifory byly nalepené na beztvaré bloky, napůl osleplé, ale dávaly přece jenom mnohem více světla, než Lissetovy pochodně. Všude byly trosky - a Smrtové. Výhradně muži, všichni ve stejnokrojích. Kdyby je někdo šikovně rozřezal na kusy, mohl by z nich složit jistý počet kompletních bytostí. Muži bez nohou se plazili mezi betónovými balvany, byli tu muži bezrucí, velké množství mužů kdysi zřejmě rozdrcených padajícím zdivem. Pod stejnokroji měli zřejmě bandáže, které jim držely polámané trupy pohromadě, ovšem za tu cenu, že byli buď nepřirozeně vysocí nebo nízcí. Kriegel si všiml skupinky Smrtů, kteří byli vtěsnáni mezi dvě ohromné bloky zdiva. Výbuch zdivo uvolnil a oni uvízli. Vypadalo to, jako kdyby z betónu rostly veliké, pohybující se a hovořící lidské hřiby. Smrtové se chovali přátelsky a vesele na Diteru pokřikovali jako na starou známou.

"Jsou to všechno kámoši," vysvětlovala Ditera svým společníkům. "Pekli jsme to s nimi dlouho, celou dobu těch posranejch válek. Kolem řeky bylo takových pevností víc. Smrťáci, ale taky Žiti všechny vybili, jednou ti, podruhé zas ty druhý. Všechny pevnosti zařvaly, jenom tahle ne. Zásluhou našeho bratrstva, mimo jiný. Na samým konci války sem šoupli pumu, nikdo pořádně neví, kdo to udělal a proč. Dyť je to taky jedno, že. Jenže tam dole," ukázala prstem, "uvolnili nějakej radioaktivní sajrajt. Pak byl pokoj. Atomovýho záření se smrťáci bojej, myslej, že je to něco jako oheň. Blbost. My tu máme spoustu radiáků, žejo, kluci?"

"Jasně," hlaholili smrtovší vojáci. Oživlé mrtvoly, navždy zazděné do betónových bloků, se smály.

"Proč k vytáhutí nedošlo?" poprvé se ozval Kriegel, nespouštěje oči z mužů - hřibů.

"Všechno by to tu spadlo," vysvětloval Herby. "Stačilo by pohnout jedním blokem a... Pozor!" zavelel.

Do sálu vstoupil muž v čisté a vyžehlené důstojnické uniformě. Smrtové připažili, pokud měli čím, a srazili paty, pokud měli jaké. I hřiby zmlkly a napřímily hlavy.

"Pane kapitáne, desátník Kassar. Hlásím příchod Ditery z bratrství Pravého břehu a čtyř cizinců."

"Velte pohov," řekl mu kapitán a přívětivě kývl.

"Nechoďte k němu. Je radioaktivní jako prase," špitla Ditera ke Kriegelovi. "Řekněte mu, oč jde."

Francouz polkl.

"Jde o věc důvěrné povahy. Je třeba za diskrétnosti absolutní tohoto muže vyslechnout."

"Zpravodajská záležitost," podotkl kapitán.

"Lze tak říci."

"Není zvykem, aby..." Kapitán se zahleděl Diteře do tváře. "Předpokládám, že máš vážné důvody."

"Jasně," řekla Ditera.

Kapitán pokynul a dva více méně kompletní vojáci se připojili ke Kriegelově skupině.

"Zavedete je do mapového sálu, svobodníku." Pousmál se. "Bývalo to místo nejpřísnějšího utajení. Ale dnes... K čemu tajnost, když smrt je tak veřejná?"

"Prosím, aby nás nerušil nikdo," podotkl pan Kriegel.

"Zajisté," řekl kapitán a kývl na svobodníka. Ten srazil paty, zasalutoval a pokynul hostům.

Sestoupili o dvě patra níže do hlubin pevnosti. Schodiště tu byla na mnoha místech těžce poškozená a také chodby výbuch připravil o původně přímý směr, ale nakonec se do mapového sálu dostali. Tam se s nimi vojáci rozloučili opět zasalutováním a opustili místnost. Kriegel za nimi zavřel těžké ocelové dveře. Nevýrazným, jako by lhostejným hlasem vybídl Tarda, aby si lehl na stůl. Rytíř bez odporu uposlechl. Kriegelův osobní vozka zručnými pohyby obnažil Tardovi paži, přitiskl mu na tepnu malou zelenou krabičku, kterou vylovil z kapsy, ozvalo se nepříliš hlasité klepnutí a Tardo na několik minut ztratil vědomí.

"To mu očistí hlavu, je to správný výraz?" řekl Kriegel Diteře.

"Správnej jo, což vo to, ale jinak je to blbost. Takovýmu feťákovi nic nevymete tu jeho půdu."

"Půdu?" opakoval nechápavě a trochu podrážděně. Rád by přišel českému jazyku na kloub, ale Ditera ho vždycky stačila zmást nečekanými novinkami.

"Nelamte si s tím hlavu. Podívejte, už přichází k sobě."

Tardo procitl. Nechápavě se rozhlížel kolem sebe. Spatřil pana Kriegela. U stropu svítila skutečná elektrická lampa. Přímo pod ní stál v její záři Massini. Světlo mu pálilo na vrchol hlavy tak prudce, až to vypadalo, že na ní má nějakou svítivou čepici. Ditera si ho letmo všimla. Světlo vytvořilo na jeho vyzáblé tváři se zobanovitým nosem dramatické stíny. Vypadáš jako Smrt, hochu, pomyslela si. Jen aby to nebylo zlý znamení. Věřila na osud a předznamenání a kdesi v hloubi duše se v ní rodilo zlověstné tušení. Zlostně kopla do svazku map. Po zemi se jich povalovala spousta, jako pestrobarevná křídla dávno zemřelých obrovských motýlů z vykáceného pralesa světa.

Pan Kriegel se tvářil vážně, možná trochu přísně.

"Odpočinul jste si, můžeme tedy přistoupit k obchodnímu jednání. Nebojte se ničeho. Potřebuju jen nějaké informace."

"Jsem prostý rytíř konvertista... byl jsem jím..."

"Vím," přerušil Kriegel Tardovo povídání. Byl klidný, zdvořilý, ale šel z něho na Tarda strach. "Zajímá mě váš původ. Kdy jste se narodil, pane Tardo?" Úmyslně vynechal oslovení "pane rytíři". Podíval se na hodinky a z kapsy vytáhl notes. Tardo zahlédl na bílém displeji černavé řádky písmen a čísel. "Kdo byli vaši rodiče?"

"Narodil jsem se 11. dubna 2173," řekl Tardo. Dal najevo, že by nejraději slezl ze stolu, ale pan Kriegel ho jediným gestem přiměl k tomu, aby zůstal ležet - jako by byl nemocný, anebo vězeň připoutaný k mučicímu nástroji. Tarda to vylekalo, z důvodů, jež sám dobře nechápal. "Můj otec se jmenoval Rudolf, matka Anna. Tatínek se narodil někdy ve čtyřicátých létech, maminka roku 2152. To vím přesně, protože to je datum založení Malvazinské tvrze." Zarazil se.

Kriegel se podíval na Diteru.

"Tři hodiny," podotkla.

Tardo zaúpěl. Přepadl ho immortinový hlad, nejstrašnější záchvat, jaký kdy zakusil. Hořel a třeštil a bolest mu rozdírala tepny a žíly, plíce měl plné vroucí vody a žaludek se mu zmítal jako kočka přeražená v kříži. Z dálky slyšel Kriegelův hlas:

"Přesně! Chci znát všechno. Přesné informace."

"Dejte mi... Dejte mi... Milost... Prosím!"

Kriegel mu přiložil krabičku k paži.

"To bylo varování. Teď jste dostal dalších třicet minut. Podruhé to už neudělám. Takže mluvte."

Hlad okamžitě přešel a Tardo zhluboka vydechl.

"Proč mě tak trápíte?"

"Mluvte. Chci znát data, jména. Všechno o vašich příbuzných."

"Tehdy byla válka. Nikdo nehleděl na data, na kalendář, natož pak na nějaké matriky. Důležité bylo zůstat naživu."

"Chápu," přitakal Kriegel lhostejně. "Děd?"

"Který?"

"Z otcovy strany, samozřejmě," řekl Kriegel trochu netrpělivě. Borgulo se u vchodu očividně nudil. Chvílemi se díval na hodinky, na opravdové náramkové hodinky a jednou zívl. Massini vyšel z kuželu světla.

"Vladimír Tardo byl jeden ze zakladatelů Malvazinské tvrze. Toho jsem ještě dobře znal, měl jsem ho moc rád. Narodil se v pátém roce, devatenáct let po upálení svatého Maria. Často o tom mluvil. Kde se ale narodil nevím, o tom nikdy nechtěl mluvit."

"Není divu," podotkl Kriegel suše. Poklepal na displej. "Zatím všechno souhlasí."

"Nerozumím vám," řekl Tardo. Kriegel zaklapl notes a položil si ho na koleno.

"Otec i děd zmizeli,jak předpokládám?"

Tardo pokrčil rameny.

"Rytíři, konvertisté. Za války oba zahynuli, jejich druzi je konvertovali na Smrty. A pak..."

"Přidali se na druhou stranu. Tříoký potřeboval zkušené bojovníky."

"Tak to tenkrát bylo. Bůh zaplať, že je to za námi."

"Jsou ještě na světě?"

"Prakticky všichni aktivní bojovníci na straně Smrtů zahynuli, jakmile Evropa začala dodávat plamenomety. Děda i táta mezi prvními. Matka taky, babičku jsem nepoznal nikdy. A o prarodičích z obou stran nevím vůbec nic. Vím jenom, že máma přišla odněkud z Ukrajiny."

"S Lissetem," podotkl Kriegel.

"To je pravda?!"

"Ovšem," řekl Kriegel tónem, který nepřipustil možnost dalšího vyptávání. "Lazarus Tardo, poslední svého druhu, špatný rytíř, narkoman a zrádce. Jablko padlo hodně daleko od stromu."

"Vám se to mluví! Žijete si v Evropě jako v ráji. Měl byste tu být s námi, v tomhle hnoji."

"Sami jste si ho udělali," opakoval pan Kriegel svoji oblíbenou průpovídku a pokrčil rameny. "Asie začíná za Plzní, a vždycky to tak bylo."

U dveří něco syklo. Kriegel prudce sklapl notes a otočil se. Borgulo držel v pravici zbraň podobnou pistoli a levicí ukazoval na zámek. Za chvilku už všichni uslyšeli štěkavé povely a dupot. Massini přistoupil ke Kriegelovi a zastínil ho tělem. Má kuráž, pomyslila si uznale Ditera, která si toho stačila všimnout. Dveře se rozletěly a na prahu stál zřejmě rozlícený kapitán, obklopený vojáky. Borgulo instinktivně namířil na kapitána zbraň, ale z chumlu vojáků za kapitánovými zády vyšlehl záblesk plamenometu. Oštěp ohně se mu zabořil do hrudi a odhodil ho nazad, až ke stěně. Muž ještě chvilku žil. Nemohl vykřiknout, protože mu hořely plíce, křičel ale očima. Pak se tiše sesul na zem. V místnosti začpěl odpudivý puch spáleného masa. Massini pomaličku rozpažoval, aby dal na jevo, že nemá ani ten nejmenší úmysl sáhnout po zbrani. Nejsi hrdina, to je blbý, ale nejsi blbec a to je dobrý, komentovala Ditera v duchu jeho počínání. Tvářila se lhostejně, nezúčastněně. Tahle komedie se jí přece netýká, oni jsou cizinci, kdežto ona je tu doma, mezi svými.

Kapitán kývl a desátník Kassar přistoupil k Tardovi, který celý tumpachový seděl na stole. Srazil ho zády na stolní desku a bleskurychle ho svou jedinou rukou prohledal. Z mošničky zavěšené nedaleko prázdné pochvy meče vylovil kovový váleček, tlustý asi jako palec.

"Měl jste pravdu, pane kapitáne. Tady je to." Podal váleček svému veliteli. Ten ho vzal do ruky štítivě, kao by to byl nějaký mimořádně ohavný brouk. Pak váleček Kassarovi vrátil, vztekle ukázal na Kriegela a zavelel:

"Nacpěte mu to do držky!"

"Co se opovažujete vy ke mně," rozkřikl se Francouz. "Já jsem..."

"Špiónská svině jseš. Jenže s tím jsi nepočítal, že my jsme řádná vojenská jednotka. Monitory nám fungují dobře, takže tuhle vysílačku..."

Kassar s válečkem v ruce se blížil ke Kriegelovi. Tvářil se zcela lhostejně. Elektrické světlo se blyštělo na Smrtově improvizovaném pancíři, kryjící sečnou ránu na lebce.

"Ma foi, je n'avais pas aucune idée..." křikl Francouz.

"Fabriqué en France," četl Kassar nápis na válečku.

Kriegel si uvědomil, že tohle zboží... A tu už tady smrtovský poddůstojník byl, aby vykonal rozkaz. Jediným máchnutím zbylé paže mu rozrazil ruce, které instinktivně pozvedl k tváři a vrazil mu váleček do úst, tlačil mu ho do nich stále hlouběji, až do krku. Francouz klesl na kolena, snažil se uniknout stranou, ale to se ho už chopily další paže a nemilosrdný Smrt nepovolil, dokud kovový předmět neprošel chřtánem až do žaludku.

"Vysílačka," křičel kapitán vztekle. Nakláněl se nad Kriegelem, který kašlal a prskal. "Komu je určený ten signál? Mluv, dobytku!" Francouz se začal dávit.

"Kapitáne, nemáme vážně tušení..." ozvala se Ditera.

Důstojník se k ní prudce otočil, jako by ho švihl bičem.

"Nenávidím civilisty živé i mrtvé, ale nejvíc nenávidím zrádce. A já jsem ti věřil."

"Snad si nemyslíte..." řekla dívka. Pak zmlkla. Něco jako stud jí zavřelo ústa.

"Neměli jsme tušiti," zmohl se konečně Kriegel na slovo. "Přísahám, je le jure..."

"Nemá to cenu, pinďourku," zarazila ho Ditera takřka vlídně. "Je to zelenej mozek. A to, co ti nacpali do pajšlu, se vážně blbě vysvětluje. Jak to tak vypadá, jsme v hajzlu, že mám pravdu, Herby?"

Poddůstojník se na ni díval téměř vlídně.

"Je to horší, Ditero," odpověděl po chvilce. "Jste úplně v hajzlu."