Motto:

Konverze mrtvých na živé neživé znamenala první krok k peklu. Lidé se na cestě k němu zastavili, když pochopili, že konečným krokem vedoucím k pádu by byla konverze zpopelněných mrtvých, zvaná retrokremace. Lynčováním Maria Seperottiho se domnívali, že zkázonosnou cestu zastavili. Technologický vývoj je však od té doby vleče k zejícímu jícnu s neúprosnou nevyhnutelností.
Francoise Trubaudová: Fytogeneze smrti, Paříž 2263

Ještě jeden nechám ujet, rozhodla se Tina, a půjdu. Jsem práskač, ale to neznamená, že se musím kvůli tomu nechat buzerovat.

I kdyby si to opakovala stokrát, zůstala by na peróně, dokud se šéfík neobjeví. Vtip je totiž v tom, že fízl se buzerovat musí nechat. Už to, že se fízlem stal je buzerace, i fízlování samo je buzerací. Remcat může ovšem každý, i fízlové.

Nechala ujet stockholmský a palermský spoj, teď se dívala na koncová světla soupravy istrijské větve a počká na Madrid. Je to věc šéfíka, jestli si někdo všimne nohaté mladičké černošky s hlavou zabořenou do stojacího límce červeného flanelového sáčka, která sedí na lavičce zrovinka v tom místě, kam nevidí objektiv dozorčí kamery.

U Maria, už aby tu byl. U Maria? Tina Finelli je ze staré školy a byla u prvního přijímání podstatně dřív, než někoho vůbec napadlo začít budovat síť podzemní dráhy pod tímhle prašivým kontinentem. Ale to je její kafe.

Z ústí tunelu čišela sychravina, někde vzadu hučel zametací robot. Vždycky si myslela, že palmu odpornosti si zaslouží hamburské nádraží, ale tohle lyonské může směle s Hamburkem soutěžit. Neznámý hňup obdařený diktátorskou mocí architekta se rozhodl - tak to asi stálo v písemném žvástu, nezbytně provázejícím každý architektonický projekt - vykouzlit v podzemí iluzi rajské zahrady. Tina pamatovala na otevření lyonské stanice, ostatně, v Evropě bylo málo nádraží, které nenavštívila hned po otevření. Tenkrát tu bujela pravá vegetace. Jenže lidi jsou dobytek, jak známo od doby, kdy orvali a sežrali plody chráněné jabloně v edenské rezervaci samotného Hospodina, takže během několika dnů odrbali všechny stromy a keře až na lýko. Místo, aby sem poslali policajty a pendrekáře a aby každému napařili pořádnou pokutu, nádraží obsadila armáda psychologů a sociologů a doplněná jejich mimořádně odporným hybridem, psychosociology, kteří zde vyrobili nejméně tucet doktorských prací dokazujících, že stromy si za svou zkázumohou samy, neměly lidi provokovat. V další fázi tedy nastoupila vegetace umělá, jenže tu lidi ničili zase proto, že je umělá. Střídali se tu pak umělci a kouzelníci a zkoumáci veřejného mínění, rajská zahrada v lyonském podzemí zaměstnávala čím dál více učenců. Momentálně to tu bylo synteticky chromatické, polyprostorové, symbolicky vegetativní, vstřícné k introspektivní projekci individuální ekovize, jak hlásaly informační panely u všech patnácti vchodů.

Tina to charakterizovala jinak: Bylo to tu k poblití.

Nevěděla, kdo ji osloví. Aby šéfíkovi ušetřila mozkové závity a oční bulvy, natáhla ráno na sebe červený hacafrak. Zatím ji rozeznal prasák původu zřejmě indického, který zřejmě nechal Istrii plavat a ochomejtal se kolem, zavěšen do pupkatého přítele, nejspíš nějakého Bulhara, a dělal chytrého.

"Konverze zpopelněných nebožtíků je otázka blízké budoucnosti, milý příteli," děl indický seladon.

To vím taky, blbe, pomyslela si Tina. Včera to říkali v bedně.

"U nás v ústavu..." vzdalovala se dvojice.

Aha. Pán dělá, že pracuje pro akademii a že pro mladé děvče s budoucností před sebou není taková známost k zahození. Konverze popelňáků. Představa něčeho takového byla pro Tinu tak hrozná i groteskní, jako představa, že je mladé děvče s budoucností před sebou. Oživlý popel! Konvertované mumie a kostry už Tina viděla. Inteligence, samozřejmě, nulová, ale ne vždycky. Někde ve Schwarzwaldu je prý rezervace pro ty, kteří měli smůlu, sice ožili, ale jsou to ubozí pochodující kostlivci. Slabomyslně neslintají jen proto, že nemají co vyslintat. Fakticky, smůla. Ovšem hromádky popelu, ty musely mít smůlu už svou podstatou, to dá rozum.

Nicméně s kostrami to bylo opravdu složitější.

Prý stačí, aby se v lebce zachoval zbytek mozku a větší část rozumových schopností se dá zachránit. Tihle smrťáci - říká se - mají někdy vlastnosti, o kterým se normálním lidem může jen nechat zdát: telepatie, telekineze a celý ten humbuk. Tina takovým žvástům zásadně nevěřila, přestože za více než dvě stovky let života narazila na lecjakou záhadu. Jen někde v hloubi její vzpurné mysli fosforeskovala ta tři slůvka "ale co kdyby..."

Takže popelňáci. Něco takového si Tina nedovedla ani představit. Jak budou vypadat? Kostru drží metasíly pohromadě, to je zrovna tak přirozená věc, jako když chodí po světě jakýkoli jiný smrtek, ale popelňák? To budou vzduchem lítat obláčky popelu? A potom: na kostru se dá naplácat bioplast a sám Mario Seperotti by nepoznal, kdo si to tu hasí po koridoru. Co ale chtějí dělat s oblakem prachových částeček?

Nehledě k tomu, vážení pánové, oslovovala Tina z imaginární tribuny imaginárního prezidenta světa své imaginární občanstvo, z něhož jaksi imaginárně vylučovala imaginární ženy, jaké budou právní důsledky? My všichni tady, všech dvanáct miliard obyvatel industriálního pásma chráněného železnou oponou před světem barbarství, jsme více méně, a spíš více než méně, současníci. Konvertujte ale popelňáky,a zamícháte mezi nás minulost a bude to tu stejné, ne - li horší než za oponou. Majetek, ten je tak jako tak v hajzlu po všech těch pitomých občanských válkách. Ale co právní a mocenské nároky? Kdo má větší nárok na anglický trůn, současný Jiří XVIII., nebo bojovná královna Anna Romanovna, legenda dvaadvacátého století, která pro svůj královský dům konečně a na večné časy - rozuměj na osmdesát let - dobyla Francii, má na trůn právo popravený Karel Stuart anebo Vilém Dobyvatel či dokonce některý z králů z doby před bitvou u Hastingsu, a když, pak který z nich? Co bude, až se obláček popelu zvaný královna Marie serve s královnou Alžbětou, svým katem?

Aspoň bude nějaká zábava, dospěla Tina, podle svého zvyku, k pozitivnímu závěru.

Buď jak buď, spekuluj jak spekuluj, ono to nějak dopadne, a jako vždycky blbě.

Seladon s pupkáčem se vraceli. Blížil se čas příjezdu vlaku z Petrohradu, perón se plnil lidmi. Tina ale vnímala jen přítomnost těch dvou.

Ind se na Tinu díval, cítila to, rentgenoval ji očima, vyhrnutý límec stojáček jako by byl z organiku, proč na ni tak čumí?

Jestli ji chce zatáhnout do postele, tím líp, někdo to dnes udělat musí, a čím větší pitomec, tím líp, aspoň člověku není zatěžko chlapa vypakovat.

"...Seperotti..."

Slovo, či spíš jméno se vylouplo ze směsice zvuků a hlasů teď už zpola naplněného perónu. Kde kdo o svatém Mariovi mluví. Něco jako by viselo ve vzduchu. Řečičky o popelňácích, ty k tomu patří.Jestli na celém tomm humbuku něco je a konverze spálených mrtvých je možná, jednoho z prvních konvertují Maria Seperottiho, vynálezce konverze. Jednoho ze dvou mužů na celé Zemi, kteří kdy opravdu věděli, o co při konverzi jde. Seperottiho popel mají schovaný v urně. Nejmíň dvanáct měst tahá turisty na prohlídku místa posledního odpočinku jednoho ze dvou vynálezců věčného života, dvanáct měst se chlubí zásluhou, že získalo vzácnou relikvii poté, kdy génius byl upálen a vzápětí oslaven, jak se sluší a patří zacházeti s géniji.

Dvanáct uren... Žádný problém.

Konvertují všech dvanáct, jedenáct chlapíků budou nějací alkoholici, devianti a feťáci, a z dvanáctého se vykulí Seperotti. Jedenáct nakopají do zadku a z dvanáctého vyždímají vědomosti. Jednoduché, jako každé dobře vymyšlené svinstvo. A třeba jsou už blízko. Informace, kterou se Tina chystala šéfíkovi prodat, je možná cennější, než se zdá. Bude třeba stanovit cenu.

Perón byl už pořádně narvaný, čerství i věční v jednom chumlu. V evropském termitišti žádný appartheid neplatí. A věční vypadají úplně stejně jako čerství, proč by taky ne, když to moderní technika dokáže? I tělesnou teplotu mají stejnou. Zavedli jim do prdele ústřední topení, tak tomu v duchu Tina říkala, drsně, avšak dosti přesně.

Tunel prudce vydýchl, jak se otevřela klapka pneurailu, a organikový válec tiše přistál v gravitonové náruči perónu. Tina si hned všimla, že všichni cestující ve vagónu civí jako vykulenci. Na floutu musejí dávat něco extra napínavého. To určitě zase plno lidí přejede stanici a budou si muset dát nové kolečko po celé Evropě. No co, ve světě věčnosti je času dost. Obecenstvo se rvalo ven a dovnitř a někdo nadával a ženský hlas volal Artura...

"Vstaňte, jděte doleva až ke dveřím označeným jako služební vchod. Využijte shonu. Zatlačte na dveře, jsou otevřené. Pak počkejte na další pokyny."

Do prdele, pomyslila si Tina. Odkud k ní šéfík mluví? Copak jí vpravil do makovice interkom? Zasraná technika. Pořád novinky a nakonec tadu bude plno popelňáků.

V duchu spílala, ale neopovážila se neposlechnout ten hlas, ať už přicházel odkudkoli.

Hlas se ozval hned poté, kdy se dveře služeního vchodu za jejími zády zavřely. %Sla pak někam po schodech dolů do nevlídné chladné haly, kde se jí ujalamrzutá smrtka, která zřejmě považovala za velkou újmu, že tu na ni musí čekat. Odvedla ji do výtahu, pak chodbami a další zdviží někam jinam, kde ji předala skoro přívětivému Číňanovi. Anabáze pozbývala na zábavnosti, čím déle trvala, ale happy end nastal v okamžiku, kdy se za Tinou zaklaply dveře kanceláře a v ní seděl šéfík za stolem. Před sebou měl kafe, díval se na černou hladinu a nebylo hned patrné, zda svým pohledem chce kávu ohřát nebo ochladit: kožený chlapík s přehazovačkou na pleši, kostkaté sako s odznakem nějakého sportovního klubu na klopě. Opodál, rozvalený v křesle s nohama na stole, někdo seděl a četl si noviny. Tina z něho viděla jen štětku slámových, vzhůru trčících vlasů. Na stropě se líně otáčel větrák a vířil čpavý pach mužského těla. Tlusťoch, napadlo Tinu. Ten, co čte noviny, musí bejt tlustej jako prase.

"To jste si zase vymysleli vynález. Bolí mě z něho hlava," podotkla. Usedla na židli a přehodila nohu přes nohu.

"Nový model bude už bez vedlejších efektů,," řekl šéfík. Nikdy nepoznala jeho jméno, ani na dveřích nebyla žádná cedulka. "Tak co pro mě máš?"

Cenu. Musíš udělat cenu. Bez drahot to nepůjde.

"Něco by to bylo," řekla tak vyzývavě, jak jen uměla. Na šéfíka to ale nezapůsobilo. Ani hradba novin se nezachvěla.

"Je to celkem jedno," řekl šéfík, sebral se stolu list papíru, přetrhl ho vejpůl, pak znovu a čtvrtku začal zvolna skládat. "V jistým smyslu končíš."

Tina Finelli se vylekala.

"Cože? Vy už nechcete, abych pro vás dělala flintu?"

"Pošlu tě do terénu."

Tina zamrkala. Muž v křesle pomalu otočil stránku novin. Větrák se otáčel, klimatizace jednotvárně hučela, odsávala starý vzduch prosycený pachem tlustého tělaa vháněla dovnitř taky starý vzduch, ale jiný, páchnoucí prachem a mazivy. Na zdi visel vybledlý obrázek, na němž poskakoval tenista. Forhend, bekhend, forhend, bekhend. Tina si uvědomila, že šéfíkův odznak má tvar tenisové rakety.

"To myslíte... tam nahoru?"

"Tam nahoru," přisvědčil šéfík. Položil složený papír na desku stolu a přejel po hraně nehtem palce.

"Vždyť se tam nedá žít. Je tam válka. Rvou se mezi sebou. Věčný se tam trhaj na kusy. A z čerstvejch dělaj otroky. Jsou to hovada, jsou to zvířata!" chrlila ze sebe Tina.

"Tam nahoře nejsou žádná zvířata," děl šéfík najednou vlídně. "Všechna pochytali lapači immortinových gangů, takových, jako je ten váš, slečno Finelli. Zvířata jsou nezbytná," pokračoval v přednášce, oslovuje šálek kávy, "k výrobě narkotik. Chudáci zvířata. Poslední jsou tady dole, u nás, v genobance."

Naklonila se vpřed, srazila kolena k sobě, opřela o ně lokty a prsty do sebe zapletla v prosebném gestu.

"Sloužila jsem vám dobře. Všechno jsem vám vysypala, i víc, než jste chtěl." Měla bych mu povědět, co vím. Snad se ustrne, snad ho to bude zajímat... Šéfík jí ale nechtěl dát šanci.

"To nepopírám. Teď nasadíš kariéře korunu. Vypravíš se nahoru."

"A vrátím se?"

"Pan Kriegel a jeho lidé pendlují sem a tam bez velkých obtíží."

"To je něco jiného!" vyhrkla Tina. "To jsou sekáči. Mají prachy. Podmazali kde koho... i policajty," vyplivla šéfíkovi do obličeje. Neudělalo to na něho velký dojem. Noviny zaharašily, jak dopadly na zem. Křeslo se neslyšně otočilo a čtenář se zjevil v plné rozloze.

Byl jistě veliký, když vstal, otázkou zůstávalo, zda někdy křeslo opouští. Byl do něho jako vrostlý. Možná že se narodil jako skrčenec, vyrostl, obalil se sádlem a pak přišli šikovní lidé a zezadu ho obestavěli křeslem.

"Poručík Hadib," představil se. "Vnitřní bezpečnost. SUN, aby bylo jasno."

Nejdřív protinarkotický a teď k tomu suňáci, to je ohromný, pomyslela si Tina. To jsem vážně v hajzlu. Musím být hodná, nehodnější ze všech.

"Těší mě," řekla skromně. "Tina Finelli." S agenty SUN dlužno zacházeti jako s odjištěnou minou.

"Kolega mne průběžně informoval o vašich schopnostech. Jsme vám zavázáni, slečno Finelli. Boj proti narkotikům má i své státně bezpečnostní aspekty, jak je vám jistě známo."

"Jo, to jo," kývala Tina hlavou. "Aspekty, jasně."

"Zmínila jste se o válce. Ovšem že jste si uvědomila, že přeháníte. Nahoře, jak říkáte povrchové úrovni, válka už dávno skončila. Poslední konflikty byly zaznamenány v šedesátých létech minulého století ve Skandinávii. Lokální nepokoje ovšem tu a tam propukají, to musím přiznat."

Tina střihla očkem po šéfíkovi. Z něho se stal ztělesněný nesouhlas. Ten by s tou šlapkou jinak zatočil! Zaúkoloval by ji a hned na to vypakoval, ani by nestačila mrknout. Před panem poručíkem ale musel držet hubu, pomyslela si Tina s jistým uspokojením, trochu se napřímila, rozpojila prsty a položila si dlaně na stehna. Šéfík odložil papírek na stůl.

O to tady jde, ty pitomá, ozval se hlas rozumu. Chce tě zblbnout. Nedej se.

No jo, odpověděl hlas reality. Ale copak můžu něco dělat?

Pan poručík se rád poslouchal.

"Immortin situaci hodně zklidnil, i když udělal hodně zla. V tom je jeho nepopiratelná zásluha. Naproti tomu odstartoval jisté nekontrolovatelné procesy, jejichž vedlejším efektem je infiltrace vysokých technologií do infikovaného světa."

Šéfík lehce klepl šálkem o talířek a vstoupil do hovoru:

"Pan poručík tím chce říct, že je všude v poslední době bordel a že se s tím musí něco udělat."

Takhle se s ní musí, říkal poručíkovi šéfíkův pohled.

"Bordel je všude obrovskej, to je pravda, na celým světě," pravila Tina. "Ale proč ho mám napravovat zrovna já?"

"Drž hubu a počkej, až se tě pan poručík zeptá!" zařval na ni šéfík.

"Snažím se rozkrýt širší souvislosti, protože jen na základě pochopení může agent správně splnit svůj úkol," zafuněl poručík Hadib.

Já teda nejsem fízl, ale agent, no to mě podržte, pomyslela si Tina. Prima, ale... jakej je mezi tím rozdíl? Měla bych se na to zeptat pana Kriegela...

"Ve zlomových situacích jsou nejnebezpečnější okamžiky očekávání. Maria Seperottiho upálili, když očekávali technickou realizaci nesmrtelnosti. Občanská válka mrtvých nastala proto, že věční nebyli ochotni čekat na rozvoj nekrochirurgie. Nyní jsme se ocitli v etapě očekávání retrokremace."

"Retro...co?" podivila se Tina.

"Retrokremace," zavrčel šéfík. Vstal, odešel k umyvadlu a zbytečně si myl ruce. "Popelňáci a všechno, co s tím souvisí."

"Popelňáci!" zaradovala Tina. "O tom každej mluví. Já prej měla moc fajn prababičku, nepamatuju na ni, ale máma říkala, že byla bezva a její urnu mám schovanou, takže..."

"Všichni takhle reagují a uvažují," ukázal na ni poručík prstem jako by to byla hlaveň blasteru a kdyby byla, sežehl by ji, a kdyby mohl, sežehl by všechny, co takto reagují a uvažují a to jsou všichni. "V tom je to nebezpečí! Neúnosná rizika nedozírných důsledků!"

Poručík odcákával nad umyvadlem ruce a pak se štítivě dotkl umolousaného ručníku. Chvilku váhal a nakonec vytáhl kapesník a usušil se. Otočil se s výrazem: V tomhle já nejedu. Je to štětka a flinta a žádná študiózka. Já bych se s ní nepáral.

"Na povrchové úrovni se rozmáhá mariovský kult. Velmi nebezpečné. Svatého Maria vzývali v minulosti všichni sektáři a kacíři a buřiči, kteří pak smývali zemi krví. A vyskytlo se také v poslední době plno nepravých Namurů. Úřady to tolerovaly. Chyba! Měly zakročit hned. Tito podvodníci poutají nežádoucí pozornost k takzvanému technickému pokroku. Vyvolávají naděje. Immortin už není chápán jako konečná technika vrcholné dokonalosti, ale jako předstupeň k něčemu ještě dokonalejšímu, chápete?"

"A on není?" podivila se Tina. "Vždyť je pořád lepší, a co se týče popelňáků, moje babička..."

"Vy jste přese všechno civilizovaný občan civilizovaného světa," zaburácel poručík Hadib. Tváře vyložené tukem rezonovaly a působily jako ústí trombónu. "Ale tam nahoře je barbarský svět násilí a zmaru..."

"Já to řikala a vy ste řikal, že..." rozbrečela se Tina.

Poručík, který si stačil ruce dosušit klepáním ve vzduchu, k ní přistoupil a položil jí dlaň na rameno. Nechte mě, já to s ní dovedu, požádal očima poručíka o dovolení.

"Podívej, holka, je to celkem jednoduchá věc. Pan poručík má hodně zodpovědnosti a starosti a vidí to zeširoka. Nikdo nechce, abys šla a uklidila celej ten bordel v tom posraným světě tam nahoře. Jde jenom o to, abys zmákla jedinou malou fušku, tak šikovně, jako jsi to vždycky udělala. Pak tě stáhnem dolů."

Poručík povytáhl na protest obočí, ale šéfík přimhouřil oči. Nechte to tak, prosil.

"Jakou fušku. Koho mám prásknout?"

"Teď už ne prásknout, ale odprásknout," pravil šéfík. Pocítil, jak rameno pod jeho dlaní ztuhlo. Pak se mu vyškublo, jako když sebou mrskne kapr.

"To jako střelit? Jako že zabít?"

"Tak nějak, děvče."

"Co je to za kravinu? Copak někdo dneska někoho zabíjí? Aby ten zabitej byl zase voživenej a běžel na policii? Copak jsme v ňákým třicátým století?"

Myslela nejspíš století třinácté, avšak v epoše mimověku se vědomí historických souvislostí jaksi vytrácelo.

"Ten, kterýho odpráskneš, nikam nepoběží. Bude odbytej jednou pro vždy. Ten, koho odbouchneš, je Smrt."

"Vám fakt šíblo v kouli. Copak se Smrt dá odbouchnout?"

Už zapomněla, co vlastně chtěla šéfíkovi sdělit. Jde ti o kejhák, vířilo jí v hlavě.

"Technický pokrok je smutný, leč neoddiskutovatelný fakt," řekl poručík Habib. "Kde jsou ty časy, kdy bylo možno konverzní aparaturu miniaturizovat, a pro potřebu barbarského světa vyrobit v podobě meče! Dnes už stačí váleček ani ne centimetr tlustý a dva centimetry silný. Primitivní chemická výbušnina stlačená do kulatého pouzdérka na jednom konci zaslepeného prožene váleček trubicí, ten vyletí ven takovou rychlostí, že ani není vidět, pronikne tkání věčného a..."

"...je po věčným. Na věčný časy. Dřív se tomu říkalo pistole. Spousta smrťáků, co potkáváš po koridorech, se zhouplo kvůli týhle zbrani. Tenkrát se ale nestřílelo konverzníma válečkama. Bejvaly to olověný střely s měděným pláštěm."

Poručík už jednu takovou tahal z náprsní kapsy. Dívka poněkud vyjeveně hleděla na lesklý kus kovu, černého jako byla její pleť.

"Z tý díry to lítá, že jo?"

"Naučíme tě s tím zacházet. Poznáš i cíl. Je to obchodní partner tvého šéfa. Olaf Lisset, hráč, podvodník, podloudník. Chytli ho a pověsili při rabování během druhé atomové války mrtvých na Ukrajině. Jeho lidi ho ale brzy konvertovali a schovali, takže unikl znetvoření. Žije v Praze, to je v býjvalých Čechách, za oponou. Citlivá oblast. Na začátku novověku židovský kněz jménem Löwe v Praze konvertoval mrtvolu muže jménem Golem. Jen svými styky s císařským dvorem unikl hněvu lidu. Technologie téhle primitivní konverze se ztratila. Fáma udělala z mrtvoly hliněného panáka," odtušil poručík Hadib. Pak zvedl ruku, tentokrát ozbrojenou pistolí. "Neklid tam ale v lidech zůstal! Vznik všech, doslova všech velkých evropských válek až do třiadvacátého století je nějak spjat s Prahou."

"Zkrátka ten Lisset leží náčelníkům v žaludku. Vydává se za Namuru. Lidi mu věří. Táhnou se za ním až z ciziny, převaděči je vodí přes zakázaná pásma, do toho lupiči, torturanti, konvertisti... A do toho se zamotali podloudníci od nás, železná opona pro ně nic neznamená, mají stovky cest, jak pašovat zboží tam a zlato nakradený z hrobů ven. Potřebujeme spolehlivýho člověka z Kriegelova okruhu, aby falešnýho Namuru sejmul. Vezmeš tuhle věc, do Lisseta Namury to našiješ a on se rozsype na šedivej prach a i ten za chvilku vyprchá. No a pan Kriegel se postará o další."

"Jenže - jak se tam dostanu?" řekla Tina, zkrušená představou výpravy za železnou oponu.

"Uděláme z vás kurýra," řekl poručík.

"Ve famílii? Vždyť já jsem jenom šlapka, tipařka, občas něco donýst, sem tam nějakýmu kořenovi dát a v pelechu z něho něco vymáčknout... Já jsem přece nula!"

"Už nebudete, slečno Finelli," řekl poručík. Tina polkla. To znamená, že SUN má prsty všude, i ve famílii. Páni! Jestli je tohle možný, tak to je fakt rána. Kurýr, to je ve famílii někdo. Nenapadlo ji, že by mohla takovou práci v životě dělat.

Dveře se otevřely a na prahu se objevila služba. Chlapík chcípáček s ramínky, že by se vešly do flašky, otipovala ho dívka. Audience skončila.

Když byla Tina už mezi dveřmi, šéfík se ozval:

"Mimochodem, co je to za sólokapra, co jsi nám přinesla?"

Tina se otočila a na okamžik zaváhala. Teď je možná za správná chvíle na drahoty. Poručík Hadib si ale zase už četl noviny a šéfík sebral se stolu papírek na čtyčřikrát přeložený a čistil si jím zvlhčené nehty.

"Mají novej immortin. Takovej růžovej, prej dobře působí na tuhletu... potenci. Zvedne to prej i mrtvýmu." Polkla. "Jenže to vás nezajímá, viďte?"

"Ne," řekl šéfík stručně.

Tina pokrčila rameny a bez dalšího slova se nechala odvést.Když za ní zapadly dveře a oba muži osaměli, nastalo ticho, jako když odnesou mrtvé tělo.

Poručík Hadib odložil noviny.

"Dokáže to?"

Tajný pokrčil rameny.

"Je to tvrdá holka. Rve se líp, než chlap. Dokáže prý sejmout i Smrta, tak se to aspoň říká. Proto se z ní famílie rozhodla udělat kurýra."

Policista se rozchechtal.

"Takže ne SUN..."

Hadib pokrčil rameny.

"Bude mít aspoň víc důvěry v nás, než ve famílii..."

Věnoval se dál svým novinám a nevšímal si Jindřichapolicisty,který hleděl na zavřené dveře jako na obrazovku, na níž vysílají zpravodajskou relaci nejvyšší důležitosti. Když se vynadíval, nešikovně se pokusil odhodit papírek do koše, usrkl ze šálku a protože se napil sedliny, znechuceně vyplivl černou slinu na zem.

Poručík uslyšel ten zvuk, odložil stranou noviny, vzhlédl a řekl:

"Proč se tak kysele tváříte, kolego? Měl byste mít dobrý pocit jako každý člověk, když udělá kus slušné práce."