Motto:

Ze všech šílených světů, jaké kdy lidé na Zemi vytvořili, byl tento snad přece jen o něco šílenější, než ty předešlé. Zkoumavému pohledu neušlo, že přece jen nese zřetelné znaky vnitřní logiky. Ta ovšem byla zcela šílená.
Francoise Trubaudová: Fytogeneze smrti, Paříž 2263

Ještě před dvěma, třemi lety bylo všechno jiné. Pan Lazarus Tardo, rytíř Řádu konvertistů Malvazinské tvrze, zasvěcenec sedmého stupně, Mistr umění konverze, oprávněný nosit meč, jenž vrací život mrtvým i odebírá ho těm, jimž byl navrácen, přicházel do Namurova sídla v podzemí tvrze zemana Kubišty jako velký pán. Všichni se mu klaněli, strážnými u brány počínaje a panem Kubištou konče. A v podzemí? Tam se všichni mohli přetrhnout.

Pak železná opona povolila, přišli cizinci a s nimi nové technologie. Namura teď dokázal vracet život mrtvým sám, bez pomoci Tardova konverzního meče. A co bylo ještě horší - vracel ho i velmi letitým a tudíž poškozeným nebožtíkům. Na takové mrtvoly, jež Namura běžně oživoval, Tardův meč prostě nestačil.

Z Tarda se stal div ne pobuda, trpěný z milosti a to jenom proto, že někteří Namurovi zákazníci si výslovně přáli přítomnost řádového rytíře.

Pobuda a narkoman posedlý hladem po immortinu, takový byl Lazarus Tardo, který se navečer nezvykle teplého dne 23. února 2316 domáhal vstupu k Namurovi, hned po druhém večerním výstřelu z děla, který oznamoval všem obyvatelům Pražské kotliny, že svět patří - až do ranního výstřelu, Smrtům. Domáhal? Něco takového si nemohl dovolit. Spíš prosil, škemral.

Keggar, Namurův osobní strážce, osobní strážce se sotva uráčil pootevřít maskované dveře v jedné z četných komor hlavní budovy tvrze. Už sám pohled, který Tardovi věnoval, byl natolik urážlivý, že by si zasloužil smrtící ránu mečem. Dveře pootevřel jen tak tak, aby se Tardo stačil provléci a jakmile je znovu zaklapl a zabezpečil důkladnou dubovou petlicí, poznamenal omrzele:

"Musíte počkat venku, Tardo. Dole je důležitá návštěva."

Tardo věděl, jaká je to návštěva - na setmělém dvoře tvrze spatřil tři bryčky cizinců. Namura nechtěl, aby je někdo viděl, jak s ním jednají - kdokoli, s výjimkou zákazníků, na nich mu nezáleželo.

"Jak to se mnou mluvíš?" pokusil se Tardo o přísný tón.

"Nechte toho, rytíři, tady není nikdo zvědavý na vaše výstupy."

Tardo zvýšil hlas:

"Nařizuju ti, aby..."

Keggar ho chytil pod krkem a tlačil ke dveřím. Zarazil ho hlas z mluvicí trubice:

"Co se to tam děje?"

"Je tady... rytíř Tardo."

"Počkej, řeknu to šéfovi."

Keggar uvolnil stisk, ale úplně Tarda nepustil. Zdola se ozývaly nějaké hlasy. Rytíř zaslechl svoje jméno. Pak někdo do mluvicí trubice řekl:

"To je v pořádku. Pusť ho"

Keggar se ušklíbl a rozevřel prsty podobnné svěráku. Tardo si upravil vyrudlý plášť, z pod něhož mu vyčuhoval konverzní meč, a zachoval se stejně, jako to od věků dělali kdysi vznešení ubožáci ponížení osudem, včera vévodové, dnes otrapové: předstíral vznešený nezájem a dělal, že incident se nedotkl jeho cti.

Tlusťoch Keggar ovšem lhostejnost nepředstíral. Založil stehnovité paže na hrudi, přesněji řečeno je položil do těch míst, kde vystupující břicho tvořilo jakousi poličku, a pootočil na stranu pařez ozdobený ryšavými vlasy a vousy stočenými do miliónu krucánek. Udělal chybu. Kdyby si totiž Tarda pořádně prohlédl, jistě by jeho bystrým očím, před svitem pochodně zastíněným převislým obočím, neunikla nervozita, která z ubohého rytíře přímo čišela. Rozechvělé ruce a těkavé oči signalizovaly, že Tardo je na dně a už to samo o sobě Keggara opravňovalo k tomu, aby chlapíka prostě vyhodil, ať si strážný dole pod schodištěm tvrdí stonásobně, že je všechno v pořádku.

A Lazarus Tardo měl dobrý důvod k nervozitě i k nepředloženým činům. Byl pološílený hladem po immortinu. Věděl, že pokud se mu ho nedostane, po bídných sto šest a osmdesáti letech zemře, a jeho druzi, rytíři řádu Malvazinského hřbitova, ho jediným bodnutím konverzního meče promění v docela obyčejného Smrta.

Toho se bál a snažil se na takovou věc ani nemyslit. Byla to snaha marná. Myšlenky se mu rojily hlavou jako hejno netopýrů, zatímco opatrně sestupoval po kluzkých dřevěných schodech klenutou svážnou chodbou do podzemních prostor Namurova království.

Stát se Smrtem...

Technicky vzato nebylo na tom nic zvláštního, už od roku 2083, kdy Ital Mario Seperotti, o tři roky později upálený před dóžecím palácem v Benátkách, spolu s Japoncem Ito Namurou, od chvíle Seperottiho popravy nezvěstným, vynalezli metodu, jak reaktivovat alespoň někeré životní funkce zemřelých osob a zahájili tak novou epochu dějin lidstva, zvanou mimověk. Seperotti a Namura, dvě slavná jména. Seperotti byl upálen, Namura zmizel - a tucty podvodníků se za něho vydávaly. Tady dole, v podzemí, se činil jeden z nich. Tardo si uvědomoval, do jaké hlubiny propadl, že musí spoléhat na blahovůli takového ničemy.

Lazarus Tardo byl - stejně jako otec - konvertistou. Vlastní rukou vetkl konverzní meč do hrudi snad tisíců zemřelých nebo ubitých a přivedl je zpátky k životu, pokud se tak dá nazvat stav, kdy bytost se pohybuje a myslí a jedná téměř tak, jako živoucí člověk. A snad právě proto, že měl s konverzí tolik osobních zkušeností, se jí bál ještě více, než smrti samotné.

Ze strachu před konverzí propadl drogám, a z nich té nehorší, zvané immortin. A ta ho přivedla na šikmou plochu, takže se dostal do područí podvodníka, falešného Namury, který vládl podzemnímu království vybudovanému v části někdejšího pražského metra.

Od svého otce slýchal v dětství vyprávění o podzemních chodbách, jimiž projížděla spřežení vozů poháněných technikou. Ovšem on sám vstoupil do podzemí už jako dospělý a vždycky to zde vypadalo tak, jako dnes: jen pravidelnost výztužných prstenců, na mnoha místech porostlých drůzami bělavých stalaktitů, odlišovala chodbu od prostor jeskyní, vytvořených přírodou.

S hrdlem stísněným obavami sestoupil až dolů.

U paty schodiště lelkovalo několik ozbrojených rabiátů. Právě jeden z nich pronesl poznámku, že příchozí je "v pořádku". Na čí popud, a proč? Nezáleželo na tom. Tardo je všechny dobře znal za dobu jeho dlouhé práce pro Namuru. Dříve se k nim choval povýšeně, ba pohrdavě, dnes se na ně servilně usmíval a pokyvoval hlavou v rychlé sérii ponížených úklon. Každý na to odpověděl po svém. Ten se ušklíbl, jiný usmál, ale našli se i dva, kterým bylo Tardovo ponížení tak trapné, že sklopili zrak.

Rytířova nevšímavost však byla tentokrát upřímná. Neměl oči ani pro Bastona, ani pro Jarra Gandillu, ani pro kteréhokoli z dalších zbrojnošů. Vyhlížel Namuru, vládce a pána této pestré společnosti, naplňující místnost.

Hned u vchodu několik dvojic nevolníků šlapalo chlupaté měchy z kozlí kůže sevřené do dřevěných rámů a napojené na soustavu trubic z březové kůry, jimiž se zde vyměňoval vzduch. I tak tu bylo plno kouře z pochodní a loučí a vzduch čpěl puchem rozkladu, ale i blaženou vůní immortinu. Na tucet skupinek zákazníků, samozřejmě Smrtů už zde čekalo na Namurovo přijetí, podlouhlé balíky s mrtvolami u nohou. Pospíšili si. Největší nával tu býval hned po setmění, kdy - podle zákona - živí se uchylovali do svých příbytků hned po prvním výstřelu z děla a uvolňovali životní prostor pro mrtvé. Také zloději, podvodníci a pašeráci smrtovští i živí se tu potloukali kolem, hlučeli a smáli se, velkolepí ve svých šarlatových kazajkách, odění do přiléhavic, jejichž těsnost dávala vyniknout bujným tvarům a velikosti přirození, avšak nejednou prozrazovala i faleš, neboť bylo jasně vidět, že jde o pouhou vycpávku. A byla tu i ona vzácná návštěva, kvůli níž Keggar nechtěl Tarda pustit dovnitř, cizinci, podle pestře kostkovaných pláštíků Francouzi, kteří se hmoždili s nějakými lesklými bednami, nejspíš schránami pro nějaké zakázané technologie. V čele místnosti, nedaleko prastaré sochy znázorňující Naději, visel veliký obraz svatého Maria Seperottiho.

Tísnil se tu dav tak hustý, že Tardo dříve Namuru uslyšel, než spatřil. Namura právě vedl obchodní jednání s nějakými ubožáky.

"Říkám vám, že tohle není možné. Samozřejmě, moje zboží je prvotřídní, ale já nejsem svatý Mario, můj vznešený druh, a zázraky dělat nedovedu."

"Mistře Namuro," odpovídal vojstimový hlas jakéhosi Smrta, "maminka je ale v dobrém stavu. Vidíte přece, že jí ani nevypadaly vlásky."

"Vlásky," děl falešný Namura pohrdavě. Kdyby si ho někdo pořádně prohlédl a hlavně poslechl, nemohlo by mu uniknout, že i on byl vybaven vojstimem a že tudíž pravým Namurou být ani nemohl: byl to pouhopouhý Smrt. "Já viděl i holé kostry, které měly vlásky na temeni. Nějaké vlásky mi sem netahejte. Vlásky si můžete strčit za klobouk."

Někteří Smrtové, kteří tu čekali, byli strašlivě znetvoření. Vlny očistných pogromů, jež občas přicházely, třebaže stoletá občanská válka Smrtů patřila chválapánubohu historii, se na nich věru výrazně podepsaly. Letošní rok byl klidný, stejně jako několik předcházejících, avšak nebylo by divu, kdyby se na Namuru vrhli všichni, jak tu stáli, a pocuchali ho. Pak by se ukázalo, že to není žádný zmizelý Ito Namura, spolu se svatým Mariem vynálezce konverze, ale prachsprostý smrťácký podvodník. K darebákům toho nejhoršího druhu, totiž těm, kteří kšeftují s nadějí, jsou však lidé - a teď i Smrtové - nepochopitelně shovívaví. Nechávali si od falešného Namury líbit všechno. I výsměch maminčiným vláskům.

"Já vás nechápu. Kdybyste počkali..." říkal Namura.

"Na co máme čekat? Tak dlouho jsme maminku hledali. Slyšeli jsme, že umíte všechno, mistře Namuro. Kdo jiný nám vrátí naši maminku? Tak šetrně jsme ji nechali vykopat. Padlo na to půl našeho majetku, než jsme vůbec našli její hrob..."

Druhá půlka padne dnes, pomyslel si Tardo. Už Namuru spatřil. Seděl na svém trůně v čele kamenného stolce, na němž ležela mrtvola nějaké ženy silně poškozená dlouhým pobytem v hrobě. Smrtové sázeli na stolec zlaté peníze a polámané kusy šperků. Jeden zavadil neopatrně mrtvole o ruku. Uvolnila se z ramenního kloubu a upadla na zem. Nešika ji rychle zvedl a snažil se vtisknout kloub zpět do jamky. Skupinka se zavlnila. Ruka nechtěla držet. Smrt ji tedy aspoň přisunul co nejblíže k tělu, zle poznamenaného rozkladem.

Namuru však více zajímala hromádka zlata.

"Víte, co po mě chcete?" zeptal se. "Nebude to vaše maminka. Jenom náznak, jenom pochodující uzlíček kostí a zpráchnivělé kůže."

"To nevadí. Třeba se jednou..."

"Po konverzi se s věčným nedá nic dělat," řekl Namura přísně. "To přece víte."

"Dnes ne. Ale co za pár desítek let? Nebo za století? Jsme přece věční. Umíme čekat. A pokrok? Dřív šlo vrátit do života jen čerstvé věčné a dneska..." rozpačitě kývl k rozložené mrtvole. "Dneska i ty míň čerstvé. My víme, že je to dílo vašeho génia. Jistě bádáte dál..."

Smrt s posvátnou úctou pohlédl ke špinavému hadru zakrývajícímu vchod do vedlejšího místnosti. Tardo věděl, že tam je skladiště zboží, s nímž Namura kšeftoval. A hlavně je tam immortin, spousta immortinu pašovaného kdoví odkud.

Namura při zmínce o věčnosti pohnul poněkud štítivě rukou. Tyhle tlachy slyší dnes a denně, od rána do večera, to znamenalo toto gesto. A zkušenost ho naučila, že bezpečně vyvolává cinknutí dalšího kousku zlata, přihozeného k hromádce.

Nezmýlil se. Když jemu tak lahodný zvuk odezněl, řekl přísně:

"Za sto let? Milí zlatí, už za pár let nebude žádný immortin. Už dnes je situace na trhu moc špatná. Kdy naposled jste viděli zvíře? Na zázraky nevěřte. S pokrokem je konec."

Pak si všiml Tarda, který se stačil protlačit do popředí a řekl k jednomu z Francouzů:

"To je pan Tardo, rytíř konvertista."

Rytíř pokročil vpřed, uklonil se nepravému Namurovi, jeho smrtovským zákazníkům a ještě hlouběji Francouzům, obyvatelům bájných krajin za železnou oponou a medově promluvil.

"K vašim službám, jsem Lazarus Tardo, rytíř Řádu konvertistů Malvazinské tvrze, pán života a smrti, zasvěcenec sedmého stupně, Mistr umění konverze, přicházím, abych se ujal svého díla," brebentil chvatně.

Francouzi, kteří se zabývali svými lesklými bednami, na chvilku zvedli hlavu, ale pak se znovu věnovali své práci - s výjimkou jednoho, zřejmě jejich šéfa. Byl to nevelký štíhlý chlapík, černovlasý a černooký, s jemnými, takřka dívčími rty pod výrazným nosem. Snadno by se mohl tvářit panovačně, ba uzurpátorsky, právě ten nos, podobný zobanu, ho k tomu předurčoval. Ve zraku však měl jakýsi neklid a také často ševelil rty a místo aby z něho čišela panovačnost, byla na něm znát jakási nervozita, s jakou se potkáváme u lidí ambiciózních, kterým nesmírně záleží na tom, aby splnili úkoly, jimiž byli pověřeni a zalíbili se svému nadřízenému. Právě jeho podvodník oslovil a Tarda napadlo, že Keggar ho směl vpustit na jeho přímluvu. Proč? Co mohl tak vznešený cizinec chtít od ubohého, osudem zdeptaného konvertisty? Cizinec stál Namurovi po boku a s rukama založenýma na prsou si pozorně Tarda prohlížel. Vraštil přitom čelo. Snad se snažil na něco rozpomenout. Namura na něho hleděl, jako by chtěl uhodnout, proč se o šupáka Tarda tak zajímá - rytíř si teď už byl jist, že právě na přímluvu tohoto cizince byl do podzemí vpuštěn. Namura se podíval na Tarda a řekl:

"Nešaškujte, pane rytíři." Dotkl se konečky prstů čela mrtvé ženy. "Víte dobře, že na takový případ váš ošoupaný perořízek nestačí."

Rytíř bezděčně položil dlaň na jílec meče, toho zázračného nástroje, který dovedl dávat nový život mrtvým, ale také ho brát neživým živým. Cítil, jak se zbraň pod dotykem dlaně chvěje, jak v ní pulzují tajemné síly, jež mu naháněly hrůzu, třebaže s nimi byl v denním styku už přes stovku let. Byl to prastarý meč, zděděný po otci a dědovi a i děd ho získal jako starožitnost.

Namura má pravdu, táhlo Tardo hlavou. Tenhle meč je starý, v mnohém ohledu méně dokonalý, než jakým jsou vyzbrojeni jeho druzi z řádu rytířů Malvazinského hřbitova. Na konverzi těl v tak špatném stavu opravdu nestačí. Je to zbraň, jak se říkávalo kdysi za Tardova mládí, zastaralá. Navíc v posledních dvou, třech letech cizinci zavlékají do Čech nové immortinové technologie, které dokáží přivést k životu už ne jenom zcela čerstvé mrtvoly, jako to umí meč, ale i nebožtíky napůl obrácené v prach. A prý se blíží den, kdy dokážou konvertovat i skutečný prach a popel! Říká se, že jednoho dne se podaří oživit i popel svatého Maria a nastane nový věk blaženosti. Proto ten úpadek Tardova prestiže, proto úpadek prestiže rytířských řádů. Hlupáci! Pranic jim nezáleželo na tom, že technologicky oživení Smrtové byli pouhými mátohami bez rozumu a vůle, natož pak citu, jen trojrozměrné stíny, navíc vzezření děsivého...

To všechno je pravda, jsou to hlupáci, ale také zákazníci. A on, Tardo, je dodavatel, který není sto zakázku splnit, kdežto cizácké technologie ano. Jenže... jak se on sám dostane k immortinu? Namura byl jeho jediný dodavatel a jen jemu mohl poskytovat služby konverze - které teď už nebyly k ničemu.

"Ale já immortin potřebuju," řekl Tardo tiše, avšak naléhavě. Bylo mu jedno, že ostatní poslouchají a smějí se mu pod vousy. Snad Namura pochopí a smiluje se.

Smrtek vážně přikývl.

"Já vím," řekl. Úkosem znovu pohlédl na šéfa Francouzů. Zřejmě na něho chtěl dělat dojem. Tardo ztratil zábrany, hraná pompéznost z něho spadla a řekl zoufale:

"Když ho nebudu mít, umřu a bude ze mne Smrt."

"Ovšem," řekl podvodník. Ne, v jeho vyhaslých očích nemohl Tardo najít nic, a nejméně ze všeho účast. "Teď už mne neobtěžujte. Musím se věnovat hostům a pak mám jakési obchodní jednání. Buďte rád, že tu s námi můžete být. Pozval vás náš vzácný host," dodal a ze zámlky se dalo vyčíst: "...i když nechápu, proč to udělal."

Kývl bradou směrem k Francouzům, kteří už složili kovové truhlice ke stěně a stáli v hloučku a svižně si povídali něco veselého, protože co chvíli se rozesmáli. Jejich šéf, jehož "pozvání" směl Tardo vděčit za to, že nebyl vyhozen, vytáhl z kapsy notes a zamyšleně se díval na jeho displej. Tarda si nevšímal. Zato se ze stínu vyloupla bytost pohlaví nepochybně ženského. Oblečená byla do plátěné kombinézy vojenského střihu,špinavé a promaštěné tak důkladně, že jistě byla nepromokavá. Také to, co bylo vidět nad okružím límce, tedy krk a obličej mladé ženy, se setkávalo s vodoujen nahodile, při dešti, či brodění hlubokou vodou. Byla to zřejmě Francouzova osobní strážkyně a podle ohavnosti střihu stejnokroje soudě pocházela z pražské oblasti: cizinci si ji zřejmě najali jako domácí průvodkyni.

Rytíř se napřímil. Uvažoval již dříve, jak se zachová, až jednou ustanou srdečné vztahy s tímto gaunerem. Věděl dobře, že to není žádný Ito Namura, který uprchl, když dav upálil v šestaosmdesátém roce jednadvacátého století profesora Seperottiho. Na svých toulkách světem potkal přinejmenším patnáct takových falešných Namurů a o desítkách dalších slyšel. Jeden čas se dokonce říkalo "falešný jak Namura". Ale i ti největší skeptici, kteří věřili na Namuru tak málo jako na žvást, že Země je kulatá, byli ochotni před kdejakým podvodníkem padnout na kolena a dát mu první poslední v okamžiku, kdy jim poskytoval alespoň nějakou naději. Sebesilnější skepse je jako tma, která okamžitě a bez odporu se rozptýlí ve svitu byť i nepatrného plaménku zapálené třísky.

V Tardově případě ovšem to nebyla skepse, nýbrž skálopevná a ověřená znalost faktů. Věděl dokonce, že Lžinamura se ve skutečnost jmenuje Lisset, že je to prachsprostý smrtek, dokonce nedosmrt kdysi čerstvě odříznutý od šibenice, ovšem mistr nestoudnosti a zrady, kterážto vlastnost mu umožnila proplout peřejemi zběsilého toku času. Tardo si někdy ve fantazii maloval, že falešného Namuru prostě vydá Smrtům a ti ho rozsápou jako zrádce a kolaboranta, anebo na něho poštve Řád - nestydatá Lissetova existence přece parazitovala na nich všech, všechny poškozovala a všichni by měli tudíž mít zájem na jeho potrestání. Naproti tomu ovšem kdyby všichni měli opravdu zájem na Lissetově potrestání a na likvidaci jeho podzemního království, které bylo přímým výsměchem řádům a pořádkům šťastného světa věčného trvání, šejdíře by už dávno vytáhli jako plže z ulity, upravili mu zevnějšek jak se patří, ne podle poslední módy, ale podle drsných zvyklostí skalních Smrtů, kteří zjemnělým nedosmrtům trhají nosy a uši a vyrážejí oči a utrhávají celé tělesné partie, aby obnažili kostru; to, že k něčemu takovému nedošlo, utvrzovalo Tarda v přesvědčení, že Lissetových služeb užívají všichni, mrtví jako živí, řečeno sprostě a bez obalu. A on, sice rytíř konvertista, ale až na dno bídy ponořený, udělá dobře, když na svoji bezmocnou pravdu zapomene a přimkne se k lesklé lži. Tak tedy - žádný smrtek Lisset, ale druh svatého Maria Seperottiho, dobrodinec živých i mrtvých Ito Namura a basta.

Namura vladařil ze svého křesla, rozkládal rukama, kýval hlavou, co chvilku se ukláněl ke svatému obrazu a vykládal něco v tom smyslu, že se tedy pokusí s maminkou něco udělat, ale že za dokonalý výsledek neručí. Dospěl zřejmě k názoru, že víc z téhle pakáže nevyždíme. Maminka se bude pohybovat, poslední vojstimy z Německa jsou velmi kvalitní, žvanil šejdíř, ale rozumná řeč s ní nebude.

"Prosím..." zašeptal Tardo a položil mu ruku na paži. Namura se k němu otočil.

"Vy jste tu ještě, pane rytíři?"

Tardo sáhl k pasu a vytáhl svůj stařičký meč. Chvilku se díval na světélkující čepel, jako by protkanou jemňounkými žilkami žhavé lávy. Zbraň, která život mohla odejmout i vrátit v podobě nesmrtelnosti se mu chvěla v ruce.

Pak položil meč před Namuru, nebohé mamince k hlavě. Smrtové mlčky přihlíželi. Nejednoho z nich přivedl k věčnému životu takový meč. Možná, že právě tenhle, napadlo Tarda. Polkl a podíval se na Namuru.

"Kolik immortinu mi za něj dáte?"

Namura povytáhl levé obočí. Měl takřka krásnou souměrnou tvář, takřka nepoznamenanou dozráním. Vypadal zcela čerstvě, strangulační čáru na krku měl zamaskovanou práškem, jemuž v těchto drsných dobách říkali pudr, a jen bystrý pozorovatel si povšiml oněch zvláštních prodlev v pohybech a grimasách, daných tím, že věční se přece jen pohybují vlivem vnějších sil. Byly doby, kdy by za konverzní meč zaplatil celé jmění. A ty doby nejsou dávné.

"Ani kapsli. Je to starý krám. A vůbec - rytířské řády? K smíchu. Tlupy zabedněných hlupáků. Nemáte tušení, co se ve světě děje. Tenhle kus železa... ten je dnes k ničemu. Nemáš tušení, co dokáže moderní konvertor. Musíte se smířit s tím, Lazare Tardo, že vy, konvertisté, máte po sezóně. Pro vás to má ovšem nepříjemný důsledek, že umřete. Není to nic hrozného, jak dobře víte. Můžete mi věřit. Ve smrti jsem odborník."

Tardo se na Namuru upřeně díval a úporně odmítal uvěřit slovům, jež mu donášel sluch. Bandita seděl v křesle tak bohatě polštářovaném, že se v něm takřka ztrácel. I to mělo přispět k iluzi, že je živoucí prolongovaný člověk. Ve skutečnosti žádný smrtek necítí bolest, ale ovšem ani tělesnou slast, a je mu tudíž jedno, zda sedí na měkkém nebo na tvrdém, nebo dokonce zda vůbec sedí či stojí: každý jejich pohyb i každou polohu ovládá síla konverze. Zdálo se, že Namuru baví psychické deptání konvertisty čím dál méně. Ohlédl se a když spatřil, že nevolníci skončili s prací a stojí teď u stěny a tupě civějí s výrazem poloblbů, vstal.

"Je mi vás líto, rytíři," řekl mu a dal si záležet, aby ta slova zněla jak se patří lhostejně. "Jděte pryč a už se sem nevracejte."

Znovu pohlédl k Francouzi, který stál opodál docela netečně. Tarda napadlo, že smrtek z nějakého důvodu cizince dráždí nebo k něčemu provokuje. Popadl ho pocit jakési marnosti. Měl už všeho dost, toho položivota ve lži a pokoření.

Kde se vzal, tu se vzal, vedle Namury se objevil Keggar. Snad ho přivedl nějaký vnitřní smysl, snad se rozpomněl na nějaké znepokojivé tóny či podtóny v Tardově hlase, snad mu bylo divné, co že rytíř tak dlouho dole dělá, zkrátka, Namurův osobní strážce se dostavil na místo právě v tu chvíli, kdy bylo třeba. Nutno ovšem dodat, že Francouzova průvodkyně vycítila hrozící nebezpečí o hodnou chvíli dříve. Tardo si ale nevšímal ani, jednoho, ani druhého. Pozoroval Namuru očima zalitýma slzami, chtěl něco říci, avšak Namura, třebaže se pohyboval pomalu až vláčně, unikal z dosahu jakýchkoli slov.

Jenom můj meč tě dostihne, napadlo Tarda. Meč konvertisty. Bezcenná zbraň, podle úsudku toho lumpa. Však uvidíme, jak je bezcenná. Dovede život vracet, pravda, ne vždy s výsledkem zcela uspokojivým, a dovede ho i brát, a pak takovému re-konvertovanému Smrtovi nepomůže nikdo a nic, ani tihle cizí hajzlíci se svými lesklými věcičkami. Vrazím ti ho mezi žebra, podvodníku, a už ti nepomůže ani svatý Mario.

Povykročil, sáhl po meči ležícím na kamenném stole a pak už se události vyvíjely samovolně, jako když se kámen utrhne ze špičky útesu a řítí se do údolí.

Namura si všiml hrozby, ale už bylo pozdě. Smrtové nedovedou jednat tak bezprostředně, jako lidé živoucí, avšak dokáží rychle uvažovat a mají dokonce schopnost jakési bezprostřední předvídavosti. Po několik okamžiků Namura věděl, že Tardův meč mu vnikne do hrudi, že síly ukryté ve zbrani zruší jemné předivo umělých vazeb, jež řídí paravitální procesy jeho organismu a že se zřítí do nevědomí rychlostí rozběsněného zubra, jichž bývalo v pralesích v okolí Prahy dost a dost, dokud je nevyhubili jako surovinu pro výrobu immortinu.

Asi toto se událo ve zlomku vteřiny v Namurově vědomí, zatímco hrot Tardova meče teprve plynul prostorem jako střela.

Oba protivníci, a že bylo věru obtížné rozsoudit, kdo z nich je útočníkem a kdo obětí, sledovali jeden druhého, utvořili zrůdný dvojjediný celek, zacílený na oboustrannou destrukci - vždyť i Tardovi bylo jasné, že útok na hlavu nejmocnějšího immortinového gangu Prahy nepřežije o nic déle, než plamínek svíce vystrčený do vichřice.

A to už tu byl Keggar, přiběhl, spíš přiletěl, nesen na křídlech výkřiku, který se mu vydral z centra jeho vlastní bytosti, ramenem nad železo pevnějším narazil do trůnu, takže z něho Namuru doslova vykatapultoval a smrtek odletěl na pět kroků stranou a dopadl k nohám oněch tupých nevolníků, šlapajících ventilační měchy. Byli tak zdrceni, že je ani nenapadlo, že by pánovi mohli pomoci zvednout se na nohy.

Meč však pokračoval dál ve své cestě prostorem. Dvojjediná bytost nepřestala existovat, jen došlo k bleskové proměně jedné její poloviny. Na místo smrtelného Smrta nastoupil živoucí člověk, Keggar, usmrtitelný, avšak konvertovatelný a tudíž vlastně věčný.

Hrot nebyl už dále než na dvě pídě od Keggarovy hrudi.

A vtom se to stalo.

Keggarovy dlaně, vystřelené silou, která snad nebyla ani lidská, ani nelidská, se vrhly čepeli vstříc, sevřely ji s třesknutím dvou dobře vyschlých bukových prken a zastavily ji.

Tardo vykřikl bolestí. Bylo to, jako kdyby mečem narazil na zeď a celá paže, vybuzená k nejvyššímu výkonu, se zastavila. Několik zápěstních vazů prasklo s jasně slyšitelným třeskem a ani tři z pěti předprstních kůstek nevydržely zátěž a zlomily se.

Keggar stál, nohy vrostlé do podlahy kořeny dubu. Díval se, jak Tardo taje, jak pouští z ruky zbraň, jak ukládá poraněné zápěstí do levé dlaně a tiskne si ho k hrudi, jako by to udělala matka s plačícím děckem a jak se mu do tváře vkrádá nejdřív úžas, ale pak výraz fyzické bolesti a také žalu.

"Tohle už nikdy neuděláš, Tardo," řekl Keggar. Mluvil hlasem poněkud stísněným, protože sám teď pocítil slabost v kolenou a ani hrudník ho nechtěl dobře poslouchat. Tygřím skokem v sobě spálil veškerou energii a bude mu chvíli trvat, než se vzpamatuje.

Namura se zvedal se země a protože se přestal ovládat, udělal to tak, jak to Smrtové nikdy nedělají v přítomnosti živoucích: poddal se silám, které ho řídily zvenčí a vstal jako trám na jedné straně zapřený a z druhé strany zvedaný. Ani ho nenapadlo, že se tím vlastně přihlásil ke své pravé identitě živého neživého, zcela prostě Smrta. Přiskočil ke Keggarovi, pokusil se mu meč vytrhnout, ale pokus vyzněl naprázdno, čepel vězela v napřažených pažích jako zabořená do zdiva. Teprve pak se strážce vzpamatoval, uvolnil stisk a zbraň svému pánovi předal.

"Ty si myslíš, že tě zabiju mečem konvertisty, takže z tebe bude hezoučký Smrt, od živého nerozeznatelný," syčel Namura. Obvykle se dovedl ovládat, ale teď se docela zapomněl a dokonce drze rytíři tykal. "Kdepak, přítelíčku, toho se nedočkáš. Uděláme to jinak. Nejdřív se zbavíme... tohoto."

Poslední slovo pronesl s teatrální štítivostí. Pozvedl meč nad hlavu a mrštil jím o podlahu. V Tardovi se zastavila krev. Zdálo se, že i Francouz udělal nějaké gesto, aby Namurovi v nepředložené činu zabránil, ale vše se odehrálo příliš rychle.

Ozval se podivný zvuk, jako kdyby zanaříkaly tisíce bytostí, uzavřených v kamenné věži na nějakém vzdáleném ostrově a v jednu chvíli vražděných. Z meče vyšlehla sinalá záře, tak silná, že dokonce i plameny pochodní, plápolajících pod zčernalými sopouchy, vrhly na okamžik stín. Z hynoucí zbraně vytrysklo několik světelných hadů, kteří se divoce kroutili a mrskali, jako kdyby to byli skuteční hadi, přinucení plazit se po rozpálených kovových plátech. Jas jejich nehmotných těl slábl, až ustal a jen několik zelenkavých jiskérek hynulo mezi spárami prošlapaných dlaždic. Meč ležel ztmavlý Namurovi u nohou. Pak tichounce zapraskal, na jeho povrchu se objevily drobounké červené prasklinky a vzápětí se drahocenná zbraň - nástroj rozpadla na podlouhlou hromádku šedého prachu. Rytíř zbavený meče a tudíž i svého rytířství se nepokusil uhnout, jen stál a tiskl poraněnou ruku k hrudi. Mlčel a z očí mu plynuly těžké slzy.

Namura hleděl na zkázu meče také trochu vyjeveně. Ještě nikdy nic takového nespatřil a netušil ani, jaké to může mít následky. Padla na něho tíseň, ba dokonce cosi jako strach, cit Smrtům jinak neznámý. Ovládl se však. Věděl, co má udělat. Gestem přivolal zbrojnoše, střežící úpatí schodiště. Gandilla s Šimonem Třetím pozůstatky meče pečlivě smetli na hromádku, kopeček prachu uzavřeli do skleněné nádoby a tu pak na Namurův pokyn odnesli do vedlejší místnosti. Zatímco pracovali, Namura pozoroval jejich klidné, vážné a trochu slavnostní pohyby. Uklidnilo ho to. Byl to přece jenom projev úcty k principu Řádů. Neměly zdaleka tu moc jako dříve, snad už vůbec žádnou, ale přece jenom... V tu chvíli si uvědomil, co provedl tím, že vstal ze země po způsobu Smrtů, docela hloupě se prozradil. Úkosem se rozhlédl kolem sebe.

V místnosti bylo takové ticho, že největší hluk dělaly saze z pochodní, jak se usazovaly na stropě. Nezdálo se, že by někdo měl chuť ukázat na něho prstem a zvolat:

"Vždyť je to Smrt! Žádný Namura, ale obyčejný smrťácký podvodník!"

Musím něco udělat, uvědomil si smrtek. Zatím mlčí, ale brzy začnou žvanit. Musím učinit něco takového, aby zapomněli. Aby mluvili o něčem jiném. A jsou tu také hosté z ciziny! Trochu vztekle se na Francouze podíval. To oni nechutný výjev zavinili!

Obrátil se k Tardovi, který před jeho trůnem stál zcela zkoprnělý a jektal zuby.

"Udělám z tebe Smrta, ale pamatuj si, že budeš takový krasavec, že by se z tebe i starému Loskotovi zvedl žaludek. Loskot svléká lidi z kůže a vráží jim klacky do očí. Mučí je zaživa a pak teprve je zabíjí a předává konvertistům. Není to úplně špatná metoda. I já z tebe udělám dokonalou bytost. Ale upravím tě sám a podstatně důmyslněji, než by to dokázal kdokoli jiný."

Zavolal na nevolníky:

"Připravte pochodně, pro začátek."

"Neračte se urazit, příteli Namuro," ozval se vedoucí skupiny Francouzů. Tardo k němu rychle otočil hlavu. Hned si všiml, že je to živoucí člověk, žádný prašivý smrtek. V prsou mu rozvetla naděje. Rozbušilo se mu srdce. Bylo jasné, že tento muž se tu těší nesmírné úctě a autoritě. I Keggar poněkud ustoupil a nevolníci, kteří už vykročili, aby splnili Namurův rozkaz, stanuli, jako by je někdo zmrazil. Cizinec přistoupil k Tardovi. "Tento muž jménem Tardo je řádový rytíř, jak jste mi řekl?"

"Býval, pane Kriegele," řekl mu Namura. "Je to vyřízená kreatura. Zničil ho immortin. Už nepatří k Malvazinským. Nemá meč. Je mrtev. Je na tom hůř, než kterýkoli mrtvý. Žije, ale bude mrtev - a strašně."

"Tak tedy Tardo... Vy jste ale na něm vydělával, viďte, Namuro? Prodával jste mu immortin, dokud měl čím platit. Jak jsem vyrozuměl, oživoval vám mrtvoly. Ani bych se nedivil, kdyby se ukázalo, že narkomana jste z něho udělal vy."

"Je to dospělý muž. Ví, co se má a co se nemá dělat. Dal se na immortin, aby byl... mužnější," dokončil smrtek s posměchem.

Pan Kriegel si Tarda pozorně prohlížel.

"U nás ve Francii už konvertujeme už jenom technologicky. Takový meč... Škoda ho. Byla by to hezká dekorace."

Naděje v Tardovi pohasla a srdce zamrzlo do kostky ledu.

"Táhni k čertu, žabožroute," řekl.

Síly z jiných vesmírů nyní pokřivily Namurovu tvář tak podivně, že i slepý by na něm poznal, že jde o věčného. Nebo o Smrta, jak těm prokletým dokonalým bytostem říkávali čerství, když žádná z nich nebyla na doslech.

"Narkoman," řekl pan Kriegel pomalu. "Plný immortinu. Dejte mi ho, Namuro."

Elegantní smrtek, teď už znovu instalovaný na svém trůnu, chvilku uvažoval. Immortin se dobývá ze zvířat, ovšem z čerstvého člověka ho lze vydolovat taky, když je k disposici technologie. A tu tihle Francouzi, či žabožrouti, jak to rytíř, čert ho jinak vem, dobře řekl. Hněv z něho zvolna opadal, takřka stékal,, nicméně chladný rozum mu napovídal, že v zájmu disciplíny v podniku je třeba trvat na svém. Lazarus Tardo musí přejít ze světa živých do světa živých neživých až po dlouhé době utrpení. Kriegel si prohlížel smrtka bystrýma očima. Pak se otočil na svou průvodkyni.

"To je Ditera," řekl. "Zmínil jste jméno Loskot. Ona jest původem ze skupiny jeho."

Dívka přikývla. Tardo byl na pochybách, zda je to smrtek, nebo čerstvý živý. Bledá, vychrtlá, navíc špinavá tak, že jí to maskovalo rysy obličeje a její pleť se příliš nelišila od tváří oné nebohé maminky, která i se svými vlásky tiše ležela na kamenném stole. Ať už smrtek nebo čerstvý, sálala z ní síla záhuby, fyzicky cítil, jak se mu opírá o obličej a hruď, jako když někdo stojí u krbu a v něm náhle vzplane smolné poleno.

"Immortin vyrábíme technologicky, ale zkoušíme i jiné metody. Tak například immortin připravený z její moči by jistě přinesl lepší výsledky, než tradiční zboží."

"Vidíte, pane Namuro," ozval se jeden z maminčin potomků vyčítavě. "Nevěříte na pokrok. Právě vy..." Nikdy by neuvěřil, jak se podvodníkovi ulevilo, když zaslechl poslední dvě slova.

"Máte pravdu, příteli," souhlasil se Smrtem pan Kriegel. "Immortin nového druhu uspokojivě konvertuje i zdánlivě beznadějné případy, jako - neračte se urazit - je ten váš."

"Pane Kriegele," děl Namura upjatě, nyní už znovu nafoukaný a svrchovaný, "o vašich výrobních problémech si můžeme popovídat později. Teď musím vyřešit případ tady toho dareby."

"Navrhl jsem řešení," hovořil pan Kriegel obratnou, cizím přízvukem však těžce poznamenanou češtinou. "Dejte mi pana rytíře Tarda."

"Musí přistoupit ke konverzi po těžkých mukách," trval na svém Lžinamura. Obrátil se ke svému tělesnému strážci, který mu stál po boku, po svém zvyku s rukama založenýma na vystouplém pahorku břicha. "Keggare..."

"Stále mi nerozumíte a nevím, zda je na vině moje chabá znalost vašeho krásného jazyka. Já toho muže chci a potřebuji. Ať visím, jestli tomu není tak, tomu byste právě vy mohl rozumět."

Narážku pochopili jen dva z přítomných a těžko říci, kterého z nich více vylekala. Lžinamura na sobě nenechal nic znát, ani to nedovedl, zato Tardo povytáhl obočí. Pak Kriegel si všiml nežádoucím způsobem silného dojmu, jaký vyvolal, a proto dodal věcně, trochu ležérně: "Než já získám immortin z její moči," ukázal na Diteru, "musí se immortin dostat do jejího těla."

"Bere tablety?" zeptal se nepravý Namura pochybovačně. Tardo se na Diteru podíval s jakousi sympatií. Napadlo ho, že snad ten Francouz dělá pokusy s narkomany...

Lžinamura vpracoval do své tváře úsměv a strangulační čára na jeho krku ztmavla. Pochopil.

"Ditera potřebuje dostat immortin do těla. Chápu, pane Kriegele. Pan Lazarus Tardo, rytíř Řádu konvertistů Malvazinské tvrze, pán života a smrti, zasvěcenec sedmého stupně, Mistr umění konverze je od této chvíle váš."

"Udělal jste dobrý obchod, Namuro."

"Co se mnou bude?" zeptal se Tardo Kriegela francouzsky. Naučil se tomuto jazyku před dávnými léty, ještě od svého děda. Kriegel ho neuznal hodného odpovědi. Zato Namura se neovládl a řekl:

"Tato krasavice vás sní, pane rytíři. Aby dostala váš immortin do svého půvabného těla. Mám pravdu, pane Kriegele?"

"Ano," řekl Kriegel vážně. "Ditera z Loskotovy tlupy ho sní. Zaživa a při jeho plném vědomí. Oběť musí při umírání trpět. Pak je immortin kvalitnější."

Ditera po těch slovech obrátila tvář k Tardovi. Pomalu roztáhla ústa do úsměvu a obnažila antracitově černé zuby, zbroušené do ostrých špiček.