Kapitola druhá

1.

Pokud někdy zatoužíte vstoupit na světlou stezku teroru, zastavte se na Vernově koridoru padesát, Arkádie, Luna a pokud se prokážete řádně proplaceným účtem za tuto knihu, poskytnu vám zdarma několik užitečných rad. Vyvarujete se chyb, jakých se dopustil mladíček, který mě zajal za účelem přímé akce v nádražním podniku Babiččina hospůdka v Alhambře. Tak například výzbroj. Nevolil špatně, ten chlapec. Samopal Tsunami vzor 12 patřil ke špičce v oblasti útočných osobních zbraní pro uzavřené prostory, jeho samonaváděcí systém, který sledoval pohyb střelcových očí, pracoval takřka bez prodlevy a jeho elektromotor vypouštěl v půlvteřinových intervalech mraky miniaturních energetických střel, které ochromovaly nervový systém. Zmáčknete spoušť, udělá to puf, puf, puf, a z Babičiny hospůdky uděláte zámek Šípkové Růženky. V rozumné míře střely zasahují i takříkajíc za rohem, ty zbloudilé samy vychcípají, dá se přepnout i na jednotlivé rány a střelbu na dálku, zkrátka, je to dobrá zbraň. Musíte ovšem splnit jednu podmínku - mít plný zásobník. A na tohle můj jímatel zapomněl.

Netřeba očí rysa ostrovida, abyste si toho všimli. Zásobník je průhledný a střely jsou tudíž vidět, jsou to droboučké stříbřité jehličky, podobné ocelovým pilinám. Jenže tihle mladí kluci jsou tak zvyklí na čistě energetické zbraně, že jim nepřijde divné, proč v té škatulce pod pažbou nic není!

"Hlavně nesahej na spoušť," nabádal jsem klučinu, abych ho utvrdil ve víře, že má nabito. Byl jsem mu upřímně vděčný za jeho výron pitomosti. Kdybych měl stručně vyjádřit, co udělal, řekl bych: pomohl mi vykroutit se ze šlamastyky a s velkou ochotou jsem se nechal vyvést z hostince. Chlapíka jsem uchlácholil. Bojovně koulel očima a aby ukázal, že se vyzná, ukryl pušku pod cíp kabátu. Tím líp - aspoň nepozná, že nemá nabito.

To, co jsem zažil, na mě zapůsobilo víc, než kopanec do zubů. V hlavě jsem měl jako v úle a znal jsem jediného včelaře, který dokáže zjednat pořádek - byl to Dědek Čuchák. Ten to měl v hlavě vždycky dobře uspořádané. Jak by neměl, když mu v ní vířily elektrony po úhledně řešených spojových drahách mikroprocesorů!

Kráčel jsem k nejbližším otevřeným dveřím zadního vagónu pneuvlaku tak rychle, že mi ňouma s prázdnou puškou pod kabátem sotva stačil a projevoval jsem upřímnou snahu tvářit se přinejmenším starostlivě. Přitom jsem měl jedinou starost, aby nějaký všetečka neupozornil mládence na jeho omyl.

Nastoupili jsme a nikdo si nás nevšímal. Na perónu nebyl nijak zvlášť velký provoz, i do našeho vagónu nastoupili sotva tři, čtyři lidé a vagón byl poloprázdný.

Můj plán byl prostý. Jakmile se vlak rozjede, hošíkovi pušku seberu, když bude namítat, uštědřím mu několik výchovných a za hodinku budu doma a Dědek Čuchák bude bádat nad tím, co mu vypovím.

2.

Dveře vagónu se zavřely a nikdo z cestujících si nevšiml dvou chlápků, kteří nastoupili poněkud chvatně.

Vlak se rozjel, já počkal, až zajede do tunelu a pak jsem se otočil k tomu legračnímu teroristovi se skvělou, leč momentálně bezcennou zbraní.

Spatřil jsem ho, jak vztahuje ruku k záchranné brzdě.

"Ne!" vykřikl jsem, vrhl se kupředu, jenže mládenec už škubnul rukojetí, utrhnul pojistky a vlak se zastavil.

Gravitační absorbéry ztlumily účinek přetížení, takže ani toho, že se vlak zastavil, si dohromady nikdo nevšiml. Lidi se po mně otočili, proč hulákám ve vlaku!

"Stůj, ani hnout!" zaječel mládenec a namířil na mě tu zbraň. "Všichni zůstaňte na svých místech! Toto je přepadení, toto je přímá akce!"

V tu chvíli se na stropě rozsvítila varovná světla nouzového okruhu.

"Ty debile! Zastavil jsi vlak!" hulákal jsem nesmyslně. Měl jsem nadávat sobě. Pochopitelně, že ho zastavil! Co jiného s ním měl dělat? Čekat, až dojedeme do habitatu Eldorado?

"Už ani slovo! Teď tady velí Armáda za osvobození Luny, " ječel mladík a pokukoval ke stropu, kde čekal zraková čidla monitoringu.

"Bože můj!" ozvala se nějaká ženská. "Tohle je přepadení!"

Cestující začali vřeštět.

Tohle mi ještě chybělo.

Obrátil jsem se k nim a zamával rukama. Ztichli.

"Nekřičte. Vás se přepadení netýká. Zajatec jsem já, že je to pravda?" obrátil jsem se k mládencovi. Vděčně pokýval. "Berte to tak, že on je tu velitel. Má nás všechny pod kontrolou. Dopravní kontrola už o incidentu ví a naváže s námi spojení a začne vyjednávat. Hlavně zachovejte klid. Tohle je rutina."

Sakra! Tohle měl říkat podle dobrých mravů on, a ne já!

Taky jsem pokukoval po stropě. Co sakra dělá dopravní kontrola? Nouzové zastavení vlaku muselo udělat v dispečinku bengál!

"Hovoří dopravní kontrola," konečně se ozval hluboký mužský hlas. Ulevilo se mi. Hluboký mužský hlas. Tak je to vždycky. Říká se, že tyhle uklidňovací řečičky modulují vždycky jako hluboké, takříkajíc vyzrálé mužské hlasy proto, že lidi důvěřují tatínkovi.

"Informace pro cestující: v posledním vagónu došlo k nehodě. Nikomu nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí. Doprava je z vašeho tunelu odkloněna. Dopravní kontrola podniká patřičné kroky."

To se mi líbí, patřičné kroky! Ani slovo o přepadení. Hlášení se obracelo ke všem cestujícím, v celém vlaku pneumatické dráhy.

"Dopravní pojišťovna kryje všechny vaše dodatečné výlohy, v cílové stanici se prosím obraťte na nádražní orgány s vašimi doložitelnými požadavky."

Výborně, chválil jsem je v duchu. Použili nejlepšího prostředku, jak zabránit panice. Teď začnou všichni špekulovat, co dopravní společnosti naúčtují.

"Z bezpečnostních důvodů blokujeme přechodové dveře mezi vagóny. Přejeme vám příjemný poslech orchestrální hudby."

Velmi dobře. Teď kontrola odpojí rozhlasový okruh z ostatních vagónů.

"Hovoří dopravní kontrola," opakoval hlas, tentokrát zřejmě jen pro nás, osazenstvo posledního vagónu. Díval jsem se na mládence. Byl rudý, potil se a těkal kolem sebe očima. Tohle opravdu nebyl cvičený terorista a neměl ani žádnou psychickou podporu! Omráčil bych ho, kdybych se po něm ohnal kapesníkem. Bezcenná zbraň mu klouzala ze zpocených dlaní. Teď nemělo smysl mu ji brát, dokud vězíme v tunelu.

"Jak se jmenuješ?" oslovil jsem ho povzbudivě.

"Jsem Commandante numero Uno," štěkl na mě velitel Armády za osvobození Luny." Přeskakoval mu hlas.

"Kolik vás tam je, v tý Armádě? Ty s bráchou." Ne, zavrtěl jsem po chvilce hlavou. "Jseš v tom sám. Jak se jmenuješ?"

Cestující se zatím vzpamatovali a shromáždili se v opačném konci vagónu.

"Všechno je pod kontrolou..." bublal virtuální tatínek někde u stropu. "Není důvod k obavám!"

Ženské ječely.

"Není čas pro hrdinství," křičel můj Commandante a přeskakoval mu hlas.

"Řekni jim - pravidla určuju já," poradil jsem mu.

"Pravidla určuju já!" Polkl a zeptal se mě: "Vy jste od agentury?"

"Jak se jmenuješ?" nabídl jsem obchod. On mi řekne jméno a já mu za to povím, že nejsem od agentury. Tak vida, on čeká - nebo čekal - na chlapíka z nějaké agentury.

Začínal jsem si rýsovat jasnější obrázek. Když jsem ho spatřil prvé, poflakoval se po perónu. Chtěl získat čas, měl tam zřejmě schůzku s chlapíkem z agentury a nechtělo se mu zbůhdarma očumovat. Bál se, že má logo té jeho armády vytetované na čele. Pak zapadl do Babiččiny hospůdky, v rozčilení urazil barmana a šel telefonovat. Nejspíš se nedovolal. No a nakonec se připletl ke scénce, kdy jsem v hnutí mysli vynadal barmanovi, něco mu cvaklo v hlavě a rozjel akci na vlastní pěst, bez chlapíka z agentury. Tem mu zřejmě měl dělat rádce, nebo co.

"Filip Tufts."

"Dobře. Tak jim řekni, Tuftsi, ať si sednou a každý ať dá ruce na opěradlo sedladla před sebou, a opakuj, že chceš vidět všechny ruce."

"Sedněte si!" vřískal Tufts. "Chci vidět ruce. Ne, nedávejte je nad hlavu, dejte je... dejte je..."

"Na opěradlo sedadla před sebou," napovídal jsem.

"Na opěradlo sedadla před sebou!"

"Moc dobře," pochválil jsem ho.

"Kde jste byl? Teda, proč jste se ke mně nepřihlásil, když jste od agentury."

"Nejsem od agentury, Tuftsi," vyvedl jsem ho vlídně z omylu.

"Proč mi tedy radíte?"

"Protože chci stihnout v Arkádii večeři. Říkal jsem ti, že v Eldoradu vystupuju."

Otočil jsem se mu zády a zamával rukama ve směru, kde jsem tušil objektiv a mikrofony.

"Commandante numero Uno mě rozstřílí ledviny a játra, pokud se vlak okamžitě nerozjede. Víte, kolik stojí kompletní repase ledvin a jater? Tuhle základní matematiku dokážete spočítat z hlavy."

"Co to povídáte? Já chci zůstat na půdě Alhambry..." syknul Tufts.

"Uděláš, co ti říkám," odpověděl jsem mu přes rameno.

"Potvrzujete slova svého rukojmího?" ptal se virtuální tatínek.

"Nezapomeň, Tuftsi, že ten tvůj samopal je úplně k hovnu," připomněl jsem.

Tufts zafuněl.

"Zabiješ jím leda mouchu, musíš ji ovšem trefit pažbou mezi oči."

"Potvrzujete ta slova?"

"Vlak převezete do Eldorada a tam se všichni cestující stávají rukojmími. A vrátíte i s jednočlenným oddílem Armády za osvobození Luny do Alhambry!"

"Jak víte, že ten samopal..."

Funěl mi do ucha.

"Jsem starožitník a ve zbraních se docela dobře vyznám. Nesvítí ti kontrolka motorového pohonu. Tenhle model má pojistku,takže nemůže být náboj v komoře, pokud není aktivován motor. No a ty máš navíc prázdný zásobník, Tuftsi."

"Jak jste to poznal?"

Můj ty bože, taková prostota!

"Zásobník je průhlednej, ty osle!"

"Je to vaše vůle, Commandante?" hřímal hlas.

"Ano," pískl Tufts, "já to nařizuju..."

"Poslouchej mě dobře, Tuftsi," šeptal jsem mu. "Trvej na tom, že musíme do Eldorada. Tam nás převezme místní policie, ukážeš jim prázdnou zbraň, já se prokážu jako starožitník a řeknu jim, že je to starý krám a že ho chci koupit."

"Posloucháme vás, Commandante!" hulákal plukovník.

"To bude ostuda..." kňoural Tufts.

"Když zůstaneme tady a padneš do drápů jim," ukázal jsem očima ke stropu, "budou tě honit kvůli terorismu a navíc budeš mít ostudu, že jsi to udělal takhle blbě. Mezi teroristama budeš navždycky znemožněnej."

"To bych nerad!"

"Rád věřím! Takže poslouchej, co ti radím."

"Commandante! Opakujte svůj požadavek!"

"Takže..." zajíkl se Tufts, zřejmě poroučel poprvé v životě, "odblokujte vlak a uvolněte cestu... Pokračujeme..."

Chválabohu! Ulevilo se mi.

"Tak to ne!" zvolal někdo za mými zády.

Otočil jsem se a spatřil jsem toho muže.

3.

Jeden z cestujících se prodral z chumlu vpřed. Byl to úředník, pravděpodobně právník, a zcela stoprocentně oprudent, co strká do všeho nos a patří do sorty lidí, jimž se na Zemi za mého mládí říkalo "allesbesserwisser", indiánsky "Ten Který Ví Všechno Nejlíp".

"Na místo!" zavřeštěl Commandante Tufts.

"I my jsme rukojmí vaší... jak jste to říkal?"

"Armády za osvobození Luny," napověděl Tufts.

"Ano! I my jsme rukojmí Armády za osvobození Luny a máme právo na korektní postup."

Ten mi chyběl. Zamračil jsem se na něho. Kdyby mu byly tři, vylekal by se.

"Nepleťte se do toho, vy jeden chytráku, nebo vás můj kamarád nakrmí olověnými boby, že je to tak, Commandante?"

"Ano," pípnul maršál armády o jednom muži.

Nebyly mu tři.

Byl to chlapík, který měl za sebou určitě už nejmíň patnáct plastických operací ksichtu - než dospěl ke svému ideálu, totiž totálnímu průměry ze všech možných a nemožných ksichtů. Vy už nemůžete pamatovat před-robotické manekýny ve výkladních skříních obchodů. Byly to nehejbací plastikové potvory, ve tváři výraz vyjadřující "ano, vskutku, jsem ve všem všudy dokonalý" a lidi na ně koukali a chtěli být taky tak dokonalí a za tím účelem si koupili ty děsné hadry, které měl manekýn na svém plastikovém těle. Doba pokročila, a dneska si mlže každý dovolit koupit nejen manekýnovy hadry, nýbrž i manekýnův ksicht.

Vůbec si mě nevšímal. Hulákal směrem ke stropu.

"Je třeba zřídit krizový štáb!"

"Pracujeme na tom," zahuhlal virtuální tatínek.

"Poslyšte, vy jeden chytráku..." začal jsem. Přerušil mě.

"Pozor na jazyk! Chápu, že jakožto muž v bezprostředním ohrožení života máte narušenou identitu a vaše výroky nelze posuzovat z hlediska zákonné vyhlášky. Ovšem nezapomínejte, že i já jsem rukojmí a mám tudíž nárok na mimořádné ohledy pokud jde o moji narušenou integritu, a to..." zvedl ukazovák, "i ze stran jiných rukojmí!"

Z reprodukčního zařízení se ozvalo:

"Vyhověli jsme vašemu přání a zřídili krizový štáb. Hovoří plukovník Rudolf. Jaké jsou vaše požadavky, Commandante?"

Slyšel jsem, jak za mnou Tufts polknul.

"Požaduju, aby..."

"Plukovníku Rudolfe..." houkl jsem.

"Na příjmu!"

"Dovolte mi tichou poradu s mým jímatelem."

Jímatel, to bylo pěkné slovo, právě jsem si ho vymyslel.

"Ohrožujete průběh operace! Netušíte, jak velkou odpovědnost na sebe berete!" vřeštěl allesbesserwisser. Měl nejspíš vztek, že jsem ho nepřibral k té poradě.

Obrátil jsem se k Tuftsovi.

"Poslouchej, Filipe, ty se v tom moc nevyznáš, viď," vedl jsem medovou řeč.

"Je to moje první vystoupení."

"Dobrý, fakt, moc dobrý," pochválil jsem ho. Začervenal se radostí.

"Myslíte?"

"Jsi skvělý! Takže poslyš: tebe vyšplouchla agentura, viď? Objednal sis poradenskou službu a oni se na tebe vykašlali, že je to tak?"

"Ano, prosím," pravil Tufts a díval se mi na boty. "Bylo dohodnuto, že se ke mně instruktor připojí na peróně těsně před odjezdem pneuvlaku. Rukojmího jsem měl zajmout sám. To si položili jako podmínku. Ani oni se nechtějí dostat do konfliktu se zákonnou vyhláškou. Jenže instruktor od agentury se nedostavil! Co jsem měl dělat?"

"Tak dost," řval allesbesserwisser. "Plukovníku Rudolfe, jmenuju se doktor Dinah ben Manoff! Vznáším obvinění..."

"Klid," řekl jsem Tuftsovi, "já s ním promluvím."

Obrátil jsem se a kráčel přes území nikoho k doktorovi Manoffovi. Ten zmlknul a nevraživě mě pozoroval.

"Commandante mě pověřil vyjadnávání," křikl jsem vzhůru. Došel jsem k tomu idiotovi a podal mu ruku.

"Jsem rád, že tu jste, doktore. Bez vás bychom tu situaci nezvládli. Máte přirozený vůdčí talent."

"Nejsem v podobné situaci poprvé!" pravil. Přestal se tvářit nevraživě. Hovořili jsme tiše, s hlavami skloněnými. Z jedné strany vagónu na nás poulil oči Tufts, z druhé strany houfec cestujících. "Jsem rád, že jste přestal dělat potíže."

Rozhodl jsem, že to spolknu.

"Jistě jste pochopil, že ten chlapec je úplný ťulpas."

"Ovšem," řekl doktor Manoff bez zaváhání. "Jeho zbraň je neškodná. Má v ní prázdný zásobník."

Trochu mě překvapil. Nedal jsem to na sobě znát.

"Takže nehrozí žádné nebezpečí. Ani mně, ani vám, ani nikomu jinému. Není důvod, proč bychom neměli dovolit odblokovat záchrannou brzdu a pokračovat v cestě!"

"Tohle plukovník Rudolf neudělá," odpověděl doktor Manoff.

"Proč ne?"

"Ocitli bychom se v okruhu jurisdikce habitatu Eldorado. Tam mají taky krizový štáb, taky nějakého svého plukovníka Rudolfa. No a tento plukovník Rudolf nepřenechá konkurenčnímu plukovníkovi Rudolfovi zásluhu za zneškodnění teroristického komanda!"

Byl to kupodivu velmi rozumný muž, tento doktor Manoff!

"Aha," řekl jsem. "Na tom něco je. Tedy... Co kdybychom tedy zacouvali zpátky do stanice habitatu Alhambra? Tím bychom zůstali v okruhu jurisdikce..." Šlo mi o to, aby tahle šaškárna co nejdřív skončila.

Doktor Manoff se usmál.

"Zacouvali do stanice? Milý pane! Kolikrát jste byl rukojmím teroristů?"

Jo, tak do ústí zbraně jsem už koukal nejednou, kamaráde... pomyslel jsem si. Některé drželi v ruce i teroristé. Skuteční, ně nějaký kluček, který si objednal poradenskou službu šoufl agentury.

"Nikdy," řekl jsem.

"Myslil jsem si to. Je třeba, abyste zvážil naši situaci. My samozřejmě budeme nárokovat odškodnění u dopravní pojišťovny. Jsou na to tarify, v zásadě je cílová suma blízká jednomu sto tisíc. Tato suma je ovšem násobena koeficientem, odpovídajícím míře rizika a výšce škody. Obávám se, že kdybychom zacouvali do stanice, koeficient by se pohyboval někde v řádu nula celá, nula jedna."

"Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval," připustil jsem. No ovšem, jsem pořád ještě na území Alhambry!

"Zato oni," pohlédl vzhůru, "tak uvažují. Nejenom z hlediska pojišťovny. Vžijte se do jejich situace. Také oni jsou prémiováni. Jsou placeni za to, že zvládnou nebezpečnou situaci. Když by vlak zcela prostě zacouval do stanice, obávám se, že prémie by nebyla vysoká, pokud by vůbec nějakou dostali."

Tak je to tedy!

Ohlédl jsem se po Tuftsovi, který se už zase hrabal nervózně pod šosem kabátu.

"Ovšem koeficient platí i pro něho," podotkl jsem. "Pro teroristu. Když zacouváme do stanice, dostane bezpochyby jiný trest, než kdyby nás muselo dobývat protiteroristické komando."

"Myslím, že toho nevíte mnoho o mechanismu přímé akce," pravil doktor Manoff vlídně. "Teď není čas, abych vám všechno vysvětloval. Doporučoval bych, abyste předal režii mně. Jsem velmi, opakuji, velmi zkušený člověk."

"Víte," pokrčil jsem rameny, "máme asi jiné priority. Vy chcete peníze, já se potřebuju dostat co nejrychleji domů."

"Skončili jste konzultace?" zahromoval od stropu plukovník Rudolf.

Obrátil jsem se k Tuftsovi

"Ano, ovšem..." Vtom jsem si všiml, že...

Zamával jsem zděšeně rukama.

"Nedělej to, ty pitomče!"

Tufts právě vytahoval zpod kabátu zásobník a vyměňoval ho za prázdný! Provinile se usmál.

"Já jsem popleta..."

Zásobník vklouzl do těla zbraně a elektromotory nasály první dávku energetických střel do komory. Kontrolka motorového pohonu přívětivě svítila. Že já pitomec nedržel hubu!

"Jde do tuhýho, doktore," houkl jsem přes rameno. "Ten kluk je na dobrý cestě udělat skutečnou kravinu."

Vyrazil jsem kupředu.

"Stůjte!" křikl doktor Manoff.

Tufts, ve tváři nepřítomný poloúsměv, pozvedl zbraň.

"Nedělej to, Filipe!" ječel jsem.

Skočil jsem kupředu a vrhl se mu po nohách. Tufts padl dozadu a stiskl spoušť.

Roj energetických střel vyrazil ke stropu.

V tu chvíli se z reproduktorů ozval dunivý zvuk, modulace se rozhoupala, jako by hledala tu správnou tóninu - a správná tónina byla ta, která šla nejvíc na nervy. Před očima jsem měl šedavou mlhu.

Bylo mi jasné, že je to začátek zásahu protiteroristického komanda vedeného mužem, který si nechá říkal plukovník Rudolf.

Nahmátl jsem pušku a vytrhl ji Tuftsovi z rukou. Za zády mi křičeli lidé. Podíval jsem se přes rameno. Roj střel pokračoval v letu a zamířil do místa největšího koncentrace živočišného tepla, přesně podle svého programu. Chudák doktor Manoff koupil největší dávku. Zbytek roje dopadl do chumlu lidí za jeho zády.

"Ty debile," řval jsem a tloukl Tuftse pěstí do hrudi.

Ozval se rachot, jekot sirén, ve vagónu zhaslo světlo. Ve tmě vlevo ode mne vykvetla ohnivá růže, dala se do pohybu a kreslila na černé tabuli velikou elipsu. Druhá růže rozkvetla na stropě, třetí docela vzadu, někde za zády cestujících, kteří úpěnlivě křičeli.

Bylo mi jasné, že si komando plukovníka Rudolfa propaluje průchody ve stěnách vagónu. Ti lidé už jistě byli v sousedním vagónu, předposledním v soupravě. Mohli docela snadno uvolnit přechodové dveře. Vybavil jsem si, co mi před chvílí říkal doktor Manoff. Také oni jsou prémiováni a za uvolnění dveří je jistě menší bonus, než za probourání stěny vagónu.

Propalování trvalo sotva pár vteřin. Pláty vypadly, ve tmě vybuchla záře svítilen a v jiskřivé mlze jsem stačil zahlédnout postavy v černé zbroji, jak se hrnou dovnitř. Lidé nepřestávali křičet, do toho někdo hulákal rozkazy. Oslepující záblesky mě zbavily zraku, pak jsem ucítil, že mi někdo přetahuje přes hlavu pytlík tak silně páchnoucí po zvratcích, že jsem měl sto chutí přispět svou troškou do mlýna. Ještě mě napadlo, že sice je definitivně večeře v čudu, ovšem to co se stalo mi dá dostatečnou omluvu u Dědka Čucháka, takže mi nebude nadávat, ovšem u Dědka jeden nikdy neví. Pak jsem ztratil vědomí.